Tři vzájemně nesouvisející novinky

Ano ano, víme, jsme dlužni spoustu nových příspěvků. Ale není čas, není čas. A zhusta ani internet. Tak abychom poskytli alespoň nějakou drobnou aktualizaci, tři vzájemně nesouvisející krátké zprávy:

1) Právě jsem uhradil poslední splátku na naše dva vozy, ejchuchu!

2) V sobotu uplynul přesně rok od smrti Fidela Castra, tedy zcela zásadní přelomové události, která nepřinesla absolutně žádnou změnu.

3) Dnes ráno, když jsem jel do práce, ležela na jedné z křižovatek u krajnice prasečí hlava.

Jak říkám, nic z toho vzájemně nijak nesouvisí, ale všechno mi přišlo zajímavé, tak to píšu 🙂

Akce vejce

Tak jsem se včera vydala opět na trh pro nějakou tu zeleninu do polévky. A opravdu, když přijede člověk hned ráno, tak jsou pulty skoro plné věcí. Ne teda, že by se dalo nakoupit všechno ze seznamu, ale to už snad ani nikdo neočekává. Zrovna jsem si říkala, že když mi zašeptá někdo do ucha „papas“, tak bych mohla vzít zase jednou brambory. Ale tentokrát bylo překvapivě celkem poklidně a nikdo moc nekřičel a ani na mě nevolal. Tak jsem vzala, co jsem potřebovala, s tím, že se vrátím k autu.

Trochu jsem se loudala, tak přeci jenom ke mně přiskočil jeden mladík a medovým hlasem mi do ucha zašeptal „papas“. Chvíli jsme se dohadovali, kolik a za kolik mi pytel brambor vlastně nabízí, a moc jsme se nedohodli. Tak jsem ještě zkusila, jestli nemá náhodou i vejce.

Vejce teď totiž oficiálně na trhu nejsou. Podle oficiálních zdrojů jsou slepice po hurikánu v depresi a nesnáší tolik vajec (my to připisujeme hurikánem odneseným kurníkům, ale špatné zprávy se tady nevysílají, tak mají slepice depresi a hotovo). Kubánci mají na příděl 5 vajec měsíčně, ostatní nemají nic. Proto se vejce už dva měsíce shání, jak se dá…

Ale abych se vrátila ke svému takřka kriminálnímu zážitku. Mladík na mě zamrkal, že vejce má, ale musí být opatrný. Další jeho kumpán na něj taky volal, ať si dává pozor. Dokonce jsme se dohodli na ceně (30 vajec za 5 dolarů, minule mi je nabízeli za 8 dolarů a když jsou slepice šťastné a veselé, tak to stejné plato stojí krásných 33 korun). Když jsme se dohodli, tak mě poprosil, jestli bych mohla dojet autem k němu za roh, že mi to hodí do auta, aby ho nikdo neviděl. Teda nikdo, hlavně policie, že. Dojela jsem teda autem za roh a tam se hádal s jiným člověkem, tak jsem nevěděla, jestli to je další kumpán nebo snad už nějaký oficír v civilu… proto jsem zamířila ještě ke k jinému stánku pro ananas.

Nakonec se dohádali a uklidnili, mladík na mě mrknul, že teda můžeme, vhodil mi na zadní sedadlo obří tašku s mnoha platy vajec a řekl mi, ať si sednu za volat a jedu dál. Bylo to trochu detektivní, ještě mi v rychlosti naskakovaly různé varianty, jak mi ukradne auto nebo něco z něj, ale všechno bylo dost přitažené za vlasy, tak jsem poslechla, skočila do auta a odvezla ho o pár bloků dál. On mezitím vyskládal 30 vajec, řekl mi kde mám zastavit a oba jsme byli s transakcí spokojení. Pak jsem zjistila, že nechce zavézt zpět, ale celou tašku odnášel do jiného domu, takže jsem mu asi pomohla ukrýt vejce před policejním zátahem u trhu. Kdo ví.

Takže takhle my tady kupujeme základní potraviny. Je to zážitek. 🙂

Z Paláce do Ráje

Když dlouho nepíšeme, tak to znamená, že se něco děje. Ale taky je pravda, že tady se děje pořád něco. Září byl mazec a v říjnu se zase se vše točí opět kolem velké delegace a státního svátku a je to blázinec. Hlavní novinkou je to, že jsme se v září přestěhovali. Konečně po roce jsme se přestěhovali!!! Byl to boj, stres, nervy, vyteklé nervy, apatie, ale nakonec jsme spokojení.

Jak už to tady chodí, tak nic nefunguje, jak se zdá, a žádný proces většinou neprobíhá logicky. Ještě než jsme vůbec přijeli na Kubu, tak jsme věděli, že se budeme chtít přestěhovat. Jelikož to v našem případě jde jen přes státní agentury, tak začalo velmi dlouhé martyrium. První odpověď státní realitky je vždy a bez výjimky „v Havaně nejsou žádné volné byty“, pak agentura nabídne jeden, dva byty. Není to ono. Nabídnou další dva byty. Pak zase jeden… Tuhle hru na to, kdo to déle vydrží, mají Kubánci obzvlášť rádi. Teď se asi budu opakovat, ale v září jsme začali hledat a celkem rychle v listopadu jsme našli byt, který by se nám líbil, a to dokonce ve stejné budově, jen o jedno patro výš. Sice neměl pokoj pro hosty, který jsme chtěli, ale žádný s takovým pokojem jsme do té doby neviděli. Jen ten termín stěhování se nějak nedařilo dodržet, první měl být v lednu, pak v únoru, březnu a dál už není těžké si to domyslet… na jaře  se konečně zhruba na pátý pokus odstěhoval starý nájemník. Postačí opravit klimatizaci a drobné věci v bytě a po dovolené v Čechách půjdeme rovnou do nového, nám říkali, a my byli natěšení.

Ha, takové pozitivní myšlení je tu většinou následováno hned nějakým problémem. Všechno, co by kdekoliv jinde (možná mimo Afriku) už fungovalo, tady je „en proceso“ (v procesu), „en evaluación“ (posuzováno) nebo tomu chybí už jen „detalles“ (detaily). S návratem z Čech chyběly právě už jen tyto detaily, což byla chybějící světla v celém bytě a chybějící bojlery. Ano, vskutku detaily. 🙂 Ale prý se všechno vyřeší. Jen ty bojlery už nemůžou sehnat několik měsíců a je to blbý, nikdo neví, kdy by se kde mohly objevit, ale máme být v klidu. Co si ale z takové informace má člověk vybrat, že? Tak jsme se opět vrátili do našeho vlhkého původního bytu a o naše snahy pomoct jim sehnat bojler očividně nikdo nestál. Samozřejmě by to nějak šlo, v nejhorším by se objednal z Panamy, ale všechno bylo moc drahé a každý uplynulý týden jsme přestali věřit, že vůbec někdo něco shání.

Tak nám nakonec po sedmi měsících došla trpělivost a začali jsme shánět my, a to zase jiný byt. Taky nám ve vrcholícím létu přistál pod dveřmi umolousaný papír, který říkal, že pokud se nepodepíše nová smlouva mezi majitelem bytu a státní agenturou, tak se máme do konce srpna vystěhovat. Je to totiž jeden z mála bytů v Havaně, který vlastní soukromý subjekt, to tady téměř nejde, před lety šlo několik desítek takových bytů koupit a celé toto „otevření kubánského realitního trhu“ trvalo několik hodin. O majiteli bytu každý říkal jiné informace, takže bylo těžko soudit, jak to vlastně dopadne. Hledali jsme hledali, ale nájem 4 000 dolarů za měsíc (za takový normální byt, žádný luxus) nám opravdu přišel drahý. Další byty, které jsme viděli, byly v podstatě skoro stejné jako ten náš starý… Ale asi dva týdny před naším řízeným vystěhováním jsme konečně objevili byt, který se nám líbil. Klidná zóna, blízko obchodů, pokoj pro hosty, bazén pro celý dům a pokud ji do dvou let opraví, tak i posilovna. Hned jsme věděli, že to je to nejlepší, co jsme do té doby viděli. Napětí pak ještě udržovalo dohadování mezi státní realitkou, námi a ministerstvem ohledně nájemní smlouvy, tak jsme si říkali, jestli nakonec neskončíme v hotelu… nebo třeba pod mostem. Ale den před stěhováním se vše vyřešilo a my mohli už trochu víc v klidu dobalovat krabice.

Stěhovali jsme pouze o pár ulic dál, takže jsem balení nijak neprožívala a vše házela jen tak do tašek, pak jsem ale zjistila, kolik těch věcí vlastně máme. Den stěhování byl tak trochu celý na mě, Adam odešel do práce a po práci měl jít už do nového. Naštěstí nábytek nám odvezli stěhováci a na těžké krabice jsem měla pomocníky, ale i tak, jsem do auta nanosila dalších několik desítek tašek s věcma a otočila se v obou bytech asi 6krát. Na to je pak ideální, když se přímo před vámi na silnici (a vedle autobusové zastávky) porouchá auto, zabere celý jeden pruh a vy pak při každé cestě netrpělivě čekáte, až autobus všechny vysadí/nabere… No, najednou bylo odpoledne a v obou bytech ještě zbývala spousta práce. Naštěstí, prvního září vyšlo hezky na pátek a klíče jsme předávali až v pondělí. Takže s Adamem jsme si ještě trasu zajeli párkrát poté, co přišel z práce a naposledy i o víkendu. Sice jsme první víkend spali jak v nějakém skladišti, ale konečně přestěhovaní jsme vytáhli láhev šampusu.

Nový dům se jmenuje Residencial Paradiso (což nedává smysl ani španělsky, ani italsky, ale asi to prostě znělo dobře), takže bychom řekli, že jsme si polepšili. Přeci jenom žít v Ráji je ještě lepší než v Paláci. Už jsme tu dva měsíce a zatím se nám ještě ani jednou po starém bytě nezastesklo.

Samozřejmě i zařizování mělo svoje momenty. V této rezidenci totiž standardně není pračka a trouba, takže začalo velké shánění. Objeli jsme všechny obchody, které jsme znali, a pračky jsme objevili asi dvě. Nevábné kvality a za příšerné ceny. Tady je totiž běžné, že Kubánci mají pračky poloautomatické (tzn. perou nebo máchají ručně) a když už mají automatické, tak jen na studenou vodu. Ti zámožní si pak koupí pračku s přítokem teplé a studené vody, takže záleží, jak teplá voda teče z trubky ve zdi, ale pračka ohřívající vodu je něco téměř nemyslitelného. Nakonec se nám podařilo koupit krásnou novou pračku od Kubánců, kteří ji koupili v Panamě s cílem ji tu prodat. Asi si docela namastili kapsu, ale naše několikatýdenní shánení pračky bylo u konce. A jsme spokojení, pere krásně (dokonce suší a páří) a hlavně značka LG se bude před odjezdem prodávat asi lépe neže značka Ocean (přitom pořizovací ceny se zas tolik nelišily).

S troubou to bylo ještě bídnější než s pračkou. V Ráji není zavedený plyn, takže vše je na elektriku, ale v Havaně není možné sehnat elektrickou troubu, všechny jsou na plyn. Takže jsme zase objížděli všechna elektra a obchody, které jsme znali nebo nám je někdo doporučil. Dokonce jsme objevili prodejnu Phillips, ale trouby neměli. Jediné, co jsme našli, byla elektrická trouba velikosti mikrovlnky, tak jsme jí vzali, říkáme jí trubka a kromě toho, že se do ní moc nevejde a je psaná ve Fahrenheitech, tak peče krásně. 🙂 Adamovi pak slíbili na zdejším ministerstvu zahraničního obchodu a zahraničních investic (jeden z nejmocnějších úřadů), že mu ji seženou přes šéfa jednoho z největších podniků zahraničního obchodu, pod který spadají skoro všechny ty obchody s elektrem (i řada dalších obchodů, převážně s jídlem). Tak jsme si říkali, když to jde skoro od vedení státu, tak už se to přece musí podařit, kdo jiný by to měl být schopen sehnat, že ano. Zhruba po měsíci Adamovi na dotyčném ministerstvu řekli, že to tedy důkladně zjišťovali a prověřili, a pro troubu si máme dojet do Panamy. Mezitím už jsme ji měli dávno z Panamy objednanou, neb nad úřady jsme zlomili hůl, tak snad dorazí ještě před Vánocemi, ať můžeme péct trochu cukroví. Bude naštěstí erární ambasádní (neboť dle předpisů českého ministerstva zahraničí trouba je – narozdíl od pračky – standardním vybavením bytu), takže pak přejde rovnou na naše následovníky a nebudeme muset řešit prodej.

Poslední radost, která nás potkala, byla návštěva hurikánu Irma. Takže jsme z krabic a tašek vybalili jen základní věci a zbytek tak jak byl, postavili do výšky. Kubánci byli úplně v klidu, ale předpovědi nebyly zas tak růžové, proto jsme raději dbali bezpečnostních pokynů. Nakoupili vodu, jídlo a pokud by nám to vyrazilo okna a napršelo do bytu, tak jsme všechny věci ze země dali do výšky, okna zalepili izolepou a všude rozestavěli hadry. Irma si ale zaslouží samostatný článek, tak snad se k němu v tomto kolotoči někdy dostaneme.

Pořádné vybalování, zabydlování a krášlení bytu začalo tedy až někdy ke konci září a hrdě hlásím, že už nemáme doma ani jednu krabici a dokonce i pokoj pro hosty je připravený. V novém jsme spokojení, taky nám spadl obrovský kámen ze srdce a konečně tu můžeme být „jako doma“.

Výlet do civilizace – zatím video

Jak jsem psal posledně, nestíháme. Ale stále počítáme s tím, že sem napíšeme o tom, jak jsme se stěhovali, o hurikánu, o zatmění slunce, o výletu na Varadero či o výletu do New Yorku.

Abychom nebyli úplně mlčenliví, vezmeme to odzadu a dáváme sem zatím alespoň video z našeho výletu do hnusného kapitalismu (bóže tam bylo krásně), časem bude i příspěvek s textem a fotkami.

Video má necelých 35 minut a je až ve FullHD, kdo by se chtěl koukat v plné kvalitě:

No a toť zatím vše, jdeme zase nestíhat. Zachovejte nám přízeň!

Žíjeme, ale nestíháme a moc nám nejde internet

Už jsme velmi dlouho nic nenapsali, tak jen hlásíme, že žijeme, i hurikán jsme přežili, jen je toho teď v poslední době hrozně moc. Ale několik příspěvků máme v hlavě, takže budou, budou.

Plus se nám tedy taky rapidně zhoršilo internetové připojení na úřadě a nikdo pořádně neví proč. Běžně jsme mívali nějakých 1 až 1,5 Mbit (megabitů), což není až tak hrozné, ale taky to není bůhví jaký zázrak, když se o to dělí celá a mabasáda a nefunguje to, když jsou mraky. Ale lepší než drátem do oka, obzvlášť když doma internet nemáme, že. Poslední tři týdny jsme ale klesli na 0,02 Mbit, občas, když se jo zadaří, se vyšplháme i na 0,1 Mbit. Což hrozné je, a to značně. Pro ilustraci, doma na Žižkově jsme měli 100 Mbit, v současnosti se nabízí i 500 mbit, běžné ADSL připojení má 20 Mbit, celorepublikový průměr dle rychlost.cz je 22,0 Mbit. Takže to máme jen tisíckrát pomalejší, super. Teď mi tedy přijde, že se to trochu zrychlilo (jinak bych ten příspěvek vůbec nebyl schopný napsat), ale zase mi nefunguje test rychlosti, abych to mohl ověřit. Tak uvidíme.

Abych ale napsal i něco povznášejícího, když jsem jel dnes do práce, mluvili v rádiu o designu na Kubě, školách designu a tak, úplně přesně jsem nepochopil, o čem přesně vlastně mluví, ale to nevadí, zásadní byl poznatek, že „Diseño es creación y creación es revolución permanente.“

Neboli design je tvorba a tvorba je permanentní revoluce.

To jsou věci. Tak jsme zase o něco chytřejší, nuže vzhůru k lepším zítřkům a budování socialismu…

Jak pejsek a kočička dělali dort…

To jsme se zase jednou do něčeho pustili. 🙂 Místní domovník slavil narozeniny, tak tak jsme mu k přípitku chtěli dát i dort. Kubánci mají rádi hodně sladké, tak se to hodí.

Nojo, jenže pečte dort bez trouby (anabázi s troubou jsem sem raději nepsala, protože to by jeden brečel, ale ve zkratce: troubu nám vyměnili za jednu úplně odporně špinavou od správce bytu, vydrhla jsem jí a pak jsme zjistili, že po zapnutí nonstop vyhazuje pojistky, takže je úplně k ničemu, od té doby prý hledají řešení, takže ticho po pěšině a nic se neděje…jen připomínám, že funkční troubu nemáme od prosince). Naštěstí tu máme chytrou kuchařku, která obsahuje recepty na nepečené dorty. Hahaa! Tady ale přichází druhá zrada, všechny nepečené dorty jsou na bázi tvarohu, lučiny nebo mascarpone… tak jsme vyrazili v neděli odpoledně do obchodů, tři samošky už měly zavřeno a dvě, které jsme navštívili, neprodávaly ani nic vzdáleně podobného, co by mohlo držet tvar a mít nějakou chuť.

Stále nás neopouštěl srpnový optimismus, našleháme bílky a zahustíme je cukrem a smetanou (ti, co pečou, asi už tuší, že to nemůže fungovat, ale zoufalé podmínky vyžadují zoufalé činy). Mělo se jednat o kubánskou verzi tiramisu, ale když se většina surovin nahradí něčím jiným, tak bych tiramisu nerada urazila. Mno, první várka bílku se vyšlehala a pak spadla, druhá s cukrem se vůbec nevyšlehala a třetí se smetanou se sice vyšlehala, ale pak jsme realisticky usoudili, že to jako spojovací materiál bez chuti nemůže fungovat. Piškoty jsme hezky namočili v kávě, ale jak jsem vyndavala další a další, zjistila jsem, že polovina balíčku je plesnivá… Takže všechno letělo do koše a my skoro zvedli bílou vlajku. 11 vajíček a smetana v tahu.

Naštěstí kuchařka nezná jen nepečené dorty, ale také nepečené cukroví. Tak jsme ještě učinili poslední pokus a začali vyrábět těsto na kokosové a ořechové kuličky. Padl kokos, padly ořechy, padly tatranky (všechno cenné suroviny), ale snad na úrodnou půdu, rum a kávu jsme taky byli schopní sehnat a po téměř 3 hodinách boje se v ledničce chladily kokosové a ořechové kuličky a my úplně odpadli. Můžu říct, že jsme si opravdu celou dobu připadali jak pejsek a kočička od Čapka.

Ale druhý den jsme byli odměněni pochvalným pokyvování, pomlaskáváním a dokonce hodnocením „exquisito“ (vynikající), takže to nakonec stálo za to. 🙂

Nákupní okénko:

Už dlouho jsem nepsala žádné nákupní okénko, ono taky není moc co psát… ale včera jsme poprvé od doby, co jsme se vrátili, sehnali máslo. A asi před týdnem měli v jedné sámošce kuřecí prsa z Brazílie (ano, jedno balení mělo 15 kg a nejspíš byla kuřata nadopovaná chemií, ale je to podruhé za celý rok, kdy jsme kuřecí prsa sehnali, navíc jsme si to jedno balení rozdělili do 3 rodin, takže 6 kg už je snesitelnější). Taky dorazily španělské jogurty, které se zdají být docela dobré. Trochu jsme se styděli za svoje zásoby 6 balení po 4, ale pak kolem nás projel pán s vozíkem plným jen jogurtů, tak jsme si povzdechli, že nemáme větší ledničku. 🙂 Ono to mléko v müsli se taky časem omrzí. A klasicky v sobotu byl plný regál a v týdnu už jen poslední zbytky. Čekací doba na novou várku může být klidně půl roku…

Rio de Janeiro po kubánsku

Pokračujeme v naší sérii echtovních kubánských zážitků. Po cirkusu a safari nastal v pátek 18. srpna zážitek zatím nejechtovnější, havanský karneval.

Karneval se koná každoročně, loni byl taky v srpnu, na letošek se termín jeho pořádání neustále měnil, načež byl nakonec taky v srpnu. Tak jsme si řekli, že když už jsme tady, jednou by to asi člověk vidět měl. A jednou to asi i celkem stačí. Lístky stály astronomických 15 Kč na osobu, hodnota tomu zhruba odpovídala. Ale byla sranda to pozorovat.

Tradiční brazilský karneval v Rio de Janeiru známe z televize/internetu jako nekonečný průvod tanečnic a alegorických vozů. Na Kubě je to podobné, akorát tady ta nekonečnost spočívá především v tom, že všechno straaašně trvá. Nejdřív se věčnost nic neděje, pak projde skupinka nekoordinovaných tanečníků, za nimi se proplouží alegorický vůz tažený traktorem značky Belarus, pak zase věčnost nic a pak totéž znovu v drobných obměnách.

Obměny spočívaly především v tom, že občas byly ty věčnosti ještě věčnější, neboť se nekteré alegorické vozy porouchaly dřív, než stačily někam dojet, tak jsme je v dálce viděli, jak stojí a nic se nedělo. Jednomu shořel generátor až poté, co kolem nás projel, takže ten jsme ještě stihli v plné parádě a pak jsme pozorovali, jak kapela a tanečníci, které jsem před chvílí viděli křepčit, se kamsi přesouvaj pěšky a bez křepčení.

Každopádně místní se královsky bavili, což je asi to hlavní. Pořídili jsme i fotodokumentaci:

Kromě fotek jsem točil i videa, tak je taky přikládám. Nejprve první skupina tanečníků:

Následoval alegorický vůz:

Po něm další tanečníci a další vůz. Zvuk zní nekvalitně, což ovšem naní kvalitou záznamu, takhle to skutečně znělo:

Předchozí dvě videa mohou působit dojmem, že to všechno šlo rychle po sobě. Tak nešlo. Naprostou většinu času, kterou jsme na karnevalu strávili, to vypadalo takhle:

Což ale místnímu obyvatelstvu na veselí nikterak neubíralo:

Nakonec pak už tančili prakticky všichni:

Během večera taky lehounce sprchlo a trochu jsme zmokli, ale nic hrozného, ve výsledku to bylo i docela příjemné. A při pohledu nad moře jsme si říkali, že to asi mohlo být i krapet horší:

Kubánské safari

Každý víkend vymýšlíme, co dělat, abychom neseděli doma a poznali něco nového z místních atrakcí. Ne vždy se nám to daří a někdy si prostě radši uděláme filmový den, ale nedávno jsme vyrazili nejdřív do cirkusu (viz předchozí příspěvek) a následně do místní zoologické zahrady, která je už spíš na okraji města, vedle Leninova parku. Ještě je jedna v širším centru Havany, kousíček od ambasády, ale tam jsme se ještě neodvážili, počkáme si, až skončí prázdniny a zoo se trochu vylidní.

Taky už cítíme, že nás optimismus dovezený z Čech začíná opouštět, a tak jsme vyhlásili srpen měsícem, kdy si nestěžujeme na Kubu ani na nic kubánského. Takže od té doby se máme báječně a všechno je skvělé a úžasné. 🙂 Od zoo jsme neměli velká očekávání, taky už jsme slyšeli nějaké reference od známých a kamarádů, ale nakonec docela příjemně překvapila. Cesta tam teda byla trochu dobrodružná, čím víc jsme se blížili, tím horší jsme projížděli cesty, a jelikož jsem řídila naše menší a hlavně nižší auto a odhad vzdáleností mi stále trochu uniká, tak se mi podařilo vjet téměř do každé díry po cestě. Ale je to skvělé, protože je srpen a za volantem nenadáváme. 🙂

Ale dojeli jsme (sice oklikou, protože cesta není úplně moc značená a navigace to chtěla vzít už skrz areál zoo), zaparkovali v houští mezi dvěma stromy a šli si stoupnout do fronty na lístky. Fronta byla jako vždy lehce neorganizovaná a na budce s prodejem vstupenek nebyl žádný ceník, tak jsme čekali, co nám pokladní namarkuje. Tentokrát opět zafungovaly naše rezidenční kartičky, tak jsme stejně jako místní platili 5 CUP/os. (a to zase můžeme říct, že podívaná stála za víc než celkových 10 Kč). No, jak už tak bývá, první zastávka za vstupem je prodej jídla (krabičky s nějakým blafem, chipsy a podobné zdravé pochutiny) a občerstvení (voda nebyla, jen pivo ve skle a místní sladké limonády). Málokdo si tuto první zastávku odpustí. My jsme ji přešli a zařadili se rovnou do druhé fronty čekající na safari autobus (zní to skoro jako ve Dvoře Králové, ale jisté rozdíly jsou znát). Jen fronta byla opět takový neorganizovaný klikatý had, lidi přicházeli odcházeli a člověk si musel hlídat tu rodinu, která na začátku stála před ním… a kolem toho všeho byly rozložené dva stánky  s hračkami pro děti (takovými low cost plasťáky, které byste čekali na nějaké horší tržnici). Po cca 40 minutách čekání jsme se konečně přiblížili k autobusům (ještě nás předběhla jedna rodina, která asi měla pocit, že jsme je naopak na začátku předběhli my…ale pak se pravda ukázala, protože je do autobusu nepustili s rozdělaným pitím – pokrok nezastavíš, ani na Kubě už nenechávají návštěvníky v zoo házet odpadky do výběhu, palec nahoru).

Když jsme vlezli do rozvrzaného autobusu, tak jsme s nenadšením zjistili, že už jsou volná jen dvě místa na různých koncích autobusu. Chvíli jsem zapomněla, že je srpen a začala se rozčilovat, že nic neuvidím, protože jsem chytla místo vzadu na 5ce a to úplně uprostřed. Nakonec to tak strašné nebylo, protože jsem se mohla postupně naklánět na obě strany a případně se na všechno podívat ještě zadním úplně příšerně umolousaným oknem. 🙂

Pak jsme vyrazili a vjeli do prvního výběhu, který spolu sdílí zebry, žirafy, sloni, hroši, nosorožci, antilopy, pštrosi… a kdoví co ještě. Musím říct, že to bylo docela pěkné a zvířata se popásala tak porůznu po celé ploše, takže bylo na co koukat. Projížděli jsme po takové klikaté cestě skrz celý výběh, občas nám nějaké stádo zatarasilo cestu a z hrochů jsme viděli jen oči vykukující z rybníčku. Celou projížďku doprovázel výklad průvodce, ze kterého by asi stálo za to vypíchnout naprosto samozřejmě podanou informaci, že nosorožčí rohy mají afrodiziakální účinky…

Taky jsme, jak už naznačuje popisek u poslední fotky, byli svědky sporu mezi slonem a buvolem. Trochu je vidět na videu, které je ale stejně jako autobus poněkud rozhrkané:

Z jednoho jsme výbehu pak přejeli k druhému, se lvy. Vchod je sice zatarasený dvěma bránami, ale jedna byla komplet otevřená a druhá se otevírala při příjezdu každého autobusu. My jsme sice měli zatáhnout všechna okénka, ale to byla veškerá bezpečnostní opatření, takže předpokládáme, že zvířata budou lehce zdrogovaná, aby je ani nenapadlo vyvíjet nějakou aktivitu. Pár spících jedinců jsme viděli hned u cesty (je dost možné, že je uspali a položili k cestě, aby byl zážitek návštěvníků úplný) a pak asi dvě tlupy v dálce ve výběhu. Trochu mě zarazilo, že jsem neustále vyhlížela lvy a najednou jsem viděla lidi na zastávce… ale snad jsem jen přehlídla výjezdovou bránu. 🙂 Další zastávkou byl park s restauracemi, občerstvení a nějakým lunaparkem, tak to jsem s radostí vynechali a jeli zpět na začátek.

Když jsme dorazili na konec, fronta čekající na nástup do safari busu byla snad ještě delší než ta, kterou jsme si vystáli my. Nakonec jsme v srpnovém horku podlehli a taky si koupili jedno pivo, ale pak jsme toho trochu litovali, protože hrdlo asi otírali nějakým starým hadrem a láhev podle toho taky byla cítit… a pak už hurá do auta a domů.

Pro turisty zastávka v téhle zoo asi nemá smysl, ale těm, kteří už neví, jak strávit víkend, doporučujeme. Je to kubásnký zážitek, ale docela pěkný. 🙂

 

Cirque du Soleil po kubánsku

Minulý víkend jsme se rozhodli, že zkusíme zajít do zdejšího cirkusu. Cirkus je tady vystoupení akrobatů a podobné kejkle, ne drezura nebohého zvířectva, proto ten nadpis. Navíc Kubánci jsou sportovně zdatní a když jsme kousky nějakých takových vystoupení viděli třeba v hotelích, bylo to zpravidla dobré, někdy ba i skvělé, tak jsme si říkali, že to zkusíme.

Předtím jsme šli na oběd do restaurace, kde jsem byl jednou s velvyslancem a moc mi tam chutnalo (La Cocina de Lilliam, svého času (údajně) první soukromá restaurace na Kubě), ale od té doby jsme tam s Monikou zkoušeli jít asi šestkrát a vždycky měli buď zrovna zavřeno, protože odpoledne mají pauzu, nebo protože mají v neděli zavřeno, nebo měli dovolenou nebo prostě něco. Na sedmý pokus se zadařilo a bylo to i dobré (byť drahé). Ale hlavně to bylo velmi kubánské, takže EXTRÉMNĚ pomalé. Původní plán byl naobědvat se, zjistit u cirkusu, jak je to s lístky, ještě zajet něco zařídit a pak se tam na čtvrtou odpolední vrátit na začátek představení. Vlivem „rychlosti“ na obědě jsme ale nic nezařídili a stejně jsme do cirkusu přišli pozdě a neviděli začátek.

No a jaké to bylo? Bylo tam horko, dusno, bylo tam děsných lidí, kteří jako obvykle hlučeli a furt něco jedli (narozdíl od divadla to tady aspoň nepůsobilo tak nepřístojně), ale celkově to za to stálo. A to nejen proto, že nás to oba dohromady vyšlo na 30 Kč.

Jednotlivá akrobaticko/gymnastická vystoupení byla prokládána scénkami dvou klaunů, které jsme zpravidla nepochopili, ale kubánské obecenstvo řvalo smíchy, tak to asi bylo vtipné. A ta tělocvičná vystoupení byla vždy s hudbou a ti co zrovna neskákali či jinak necvičili, vždy po kubánsku tančili, což byla sranda, takové prostě echtovně kubánské. Stejně jako vybavení, které působilo dojmem, že ho ten pravý velký Cirque du Soleil asi tak v osmdesátých letech vyřadil z nějaké tréninkové haly pro totální opotřebení. Ale to je tady taky normální. Stejně jako to, že když je potřeba přestavět scéna, tak se prostě čeká, dokud se nepřestaví, ne že to bleskově udělají potmě mezi vystoupeními. Ale nutno uznat, že celkem kmitali, a ocenit, že to vždy dělali přímo vystupující.

A hlavně nutno ocenit ta jednotlivá vystoupení, protože to prostě bylo dobré. Samozřejmě bych to tady celé nesepisoval, kdybych nepořídil nějakou foto či v tomto případě videodokumentaci, takže níže čtyři krátké záznamy (videa jsou FullHD, nevím, v jaké kvalitě je YouTube automaticky spustí, ale jde to přepnout)…

Že mladík na konci k náskoku na tu visící tyč nepoužije ruce, to nás celkem překvapilo:

Když chce přes švihadlo skákat víc lidí, musí se to prostě nějak vymyslet:

Trochu toček a skoků na hrazdách i lidech:

V imperialistické cizině by toto bylo jistě zneužito jako reklama na nějaký odporně kapitalistický posilující šampon. Aneb držet se rukama je přece trapný:

Tolik návštěva cirkusu, dobré to bylo. Kubánský víkend pak druhý den pokračoval v národní zoo, ale o tom zase příště (manželka už sepisuje).

Kybernetická bezpečnost na Kubě jede

Drobný obecný úvod, i když o něčem z toho jsme tady asi už někdy psali: možnost dostat se na internet (mimo kancelář) je na Kubě omezená na veřejné státní placené hotspoty za 1,5 CUC na hodinu. Což je hodně, síť je pomalá, často nestabilní, částečně cenzurovaná a velmi sledovaná. Nicméně občas prostě pro člověka informačího věku není zbytí. Na přístup se standardně kupují kartičky za 1,5 CUC (případně v hotelech tytéž kartičky klidně za 5 a více CUC), kde člověk setře přihlašovací údaje, přihlásí se na přihlašovací stránce a buď tu hodinu surfuje, nebo se zase odhlásí a příště použije stejnou kartičku a má tam zbývající kredit. To ale nesmí v průběhu surfování zavřít stránku s tlačítkem „odhlásit“, jinak mu to běží dál a když zapomene vypnout Wi-Fi, má smůlu. A pořád mít někde kartičky (které navíc občas nejsou k sehnání) je opruz, tak jsme si už před mnoha měsíci zřídili „permanentní účet Nauta“, který slouží k témuž, ale jde na něj na pobočkách státní společnosti ETECSA dobíjet kredit a přihlašovat se pořád stejným přihlačovacím jménem a mít tam kredit na více než jen tu klasickou hodinu. Byli jsme nadšení z toho, jak tady něco takového báječně funguje. Ano, dalo by se to vylepšit tím, kdyby to třeba šlo nabíjet přes internet a ne stát třeba hodinu a půl ve frontě, ale i tak na zdejší poměry super.

Občas nám někdo říkal, že existují hackeři, kteří dokážou kredit vysát, ale to jsme považovali tak trochu za legendy, případně problém někoho, kdo viditelně zadává heslo a podobně. Takže když ho máme uložené v telefonu, nic nám nehrozí. A vida, hrozí.

Před časem jsem na svůj účet dobil 100 CUC, z nichž jsem 50 převedl Monice. Spolu se zbytečkem předešlého kreditu mi zbývalo nějakých 52 CUC a kousek, tj. zhruba 35 hodin surfování. Pomíjím teď, že za stejnou částku bych v ČR (a to je u nás na evropské poměry draho!) místo 35 hodin té zdejší hrůzy měl 3 měsíce neomezeného minimálně 100 mbit připojení.

Od nabití jsem se připojil asi jednou nebo dvakrát na pár vteřin. Načež jsme si zajeli na víkend na Varadero (příspěvek je v procesu přípravy), já se v hotelu připojil, ono mi to řeklo, že mi zbývá 24 vteřin, tak jsem si říkal, že to je divné, připojil jsem se znovu a hle, „vaše karta nemá kredit“. A nazdar. 50 EUR v tahu.

Cestou z Varadera jsme se proto stavili v ETECSA, kde mi (po cca hodině strávené ve frontě) slečna, jež u toho jedla housku a mluvila s plnou pusou, z níž jí padaly drobky onoho nevábného pečiva a ještě významně nevábnější něco-jako-uzeniny, sdělila, že si mám změnit heslo. Na dotaz, co s těmi zmizelými penězi, pokrčila rameny, že co bych jako chtěl. A ať jdu támhle někam (ukázala na shluk kolegyň) a chci mluvit s vedoucí kanceláře. Shluk mi sdělil, že vedoucí tam není, ať přijdu druhý den. Pravda, byli jsme tam v neděli před zavíračkou, tak OK.

Inu, přišel jsem druhý den. K vedoucí jsem se neprobojoval, jen k nějaké asi zástupkyni. Ale já jsem taky jen zástupce vedoucího úřadu, tak budiž. Když už si mě začala všímat (nejdřív jsem tam dobu jen seděl, ona se hrabala v papírech a sem tam někomu telefonovala, třeba že odešel z práce moc brzo), vyslechla mě, pak šla za onou vedoucí a po chvíli se vrátila se třemi papíry, asi doklady o převodech kreditu (neukázala mi je). A prý jestli znám nějakou Moniku. Manželku jsem přiznal. A pak nějaké jméno (přezdívku), která mi nic neříkala. Tak ten prý mi sebral všechny peníze. Papír mi nedala, ale sepsala se mnou stížnost, dala mi její číslo a že se mi reklamační oddělení ozve. Že to nebude hned, ale že se ozvou. Budou to dva týdny a zatím se nikdo neozval, ale tak co bych na Kubě chtěl, že.

Nejlepší moment ale nastal ke konci sepisování reklamace, kdy jsem s paní (označme ji písmenkem E jako ETECSA) vedl krátký, leč pro mě fascinující rozhovor:
– A: Takže se skutečně může stát, že takhle někdo sebere kredit?
– E: Jo, to se stává docela často.
– A: Jinými slovy služba, kterou nabízíte, není bezpečná.
– E: (pobaveně, leč jinak s ledovým klidem) No to rozhodně není.
– A: A bude se na ní tedy něco měnit?
– E: To pochybuju.

Aha, tak bezva, děkuju, nashledanou. Takže čekám, jak (pokud nějak) dopadne reklamace, a jinak jsem holt online jen v práci nebo zase stírám kódy z kartičky…