Vrátili jsme se z dovolené a obě místa vřele doporučujeme. Jen v zimních měsících je dobré sledovat, zda nemá přijít studená fronta. Ta sice není nijak extra ledová, ale fouká dost nepříjemný chladný vítr, zvedají se vlny, písek z pláží je rozfoukaný všude ve vzduchu (a v uších, očích, věcech a vůbec všude) a moře vyplavuje chaluhy a nečistoty. Takže na studenou frontu si přibalit svetr a neplánovat pláž.
Když konečně přišel první den dovolené, naskočili jsme do auta a vyrazili po dálnici směr Pinar del Río. Adam si liboval v jízdě s tempomatem, jen se každou chvíli vyhýbal ďourám, cyklistům a zvířatům na dálnici, ale hrála nám hudba, bylo hezky a cesta ubíhala. 🙂
Město Pinar del Río jsme jen projeli, abychom si ještě cestou do Viñales uďělali odbočku na na doporučovanou tabákovou plantáž (všichni, kdo vlastní Lonely Planet, ví). Cesta se zúžila, zpomalila, na silnici přibylo lidí a autobusů a všude kolem ze rozkládala políčka s různě vysokými rostlinami tabáku. Pak jsme sjeli z hlavní cesty a nakonec i z vedlejší, kde už ani navigace nenaviguje. Naštěstí nám ukazoval správný směr pán na kole, který jel před námi a ocitli jsme se na plantáži značkových doutníků Robaina.
Je to taková soustava chalup, sušíren a polí a než si nás všimla paní průvodkyně, tak jsme si mezi pracovníky v tílku a holínkách připadali trochu nepatřičně. Ale ačkoliv sem díky průvodci každý den dorazí turistů asi dost, nějak se rozprostřou v průběhu dne a jelikož nefungovalo občerstvení, tak jsme potkali jen pár dalších malých skupinek. Prohlídka je zajímavá a vtipně organizovaná, ten kdo přijde, tak se připojí v průběhu výkladu a skončí tak, aby slyšel všechno, takový neustálý koloběh. My jsme se nejdřív připojili ke dvěma Němcům, pak jsme měli kousek prohlídky sami a pak se k nám připojily další dvě dvojice (myslím z Kanady a Francie), které pokračovaly, když my jsme byli na konci… no, jestli takhle dokola jede paní průvodkyně celý den, tak to teda má můj obdiv. A to ještě během prohlídky přepínala mezi angličtinou a španělštinou podle toho, jak rozuměla celá skupina. Výklad byl zajímavý, od rostlinek na plantážích, přes sušírnu až k ukázce balení doutníku jedním dědou, kterému bylo 81 let a na stejné plantáži prý pracuje už 50 let. Dostali jsme čerstvě zabalený doutník a instrukci vykouřit ho co nejdřív, aby neuschnul (tak to u nás opravdu není problém :-)). Doutníků na zdejší farmě vyrábí 5 druhů a myslím, že 95 % celé produkce odvádí státu. Přímo na farmě ani doutníky neprodávají, ale u východu si vás odchytne pán a odvede kousek dál do nějaké místnosti, kde začne vyjednávání co, kolik a za kolik vám střelí. Minimální počet je 10, maximální 50 a cena jednoho doutníku je od 6 do 12 CUC. My už to smlouvání nemáme rádi, takže jsme se s 15 ks dostali na slevu 15 CUC, ale kdyby člověk začal odcházet a hrát klasické smlouvací divadlo, tak by se možná dostal na lepší cenu. Nebo taky ne a odešel by s prázdnou, kdo ví… Nicméně tabákovou farmu určitě doporučujeme vidět, jen to nemusí být tahle, ale jakákoliv jiná a kolem Viñales dělají taky spoustu prohlídek a doutníky prodají sice neznačkové, ale levnější.
S farmou jsme se rozloučili, naskočili do auta a zase se vymotali zpátky na silnici a najíst se v Pinaru. Město Pinar del Río není úplně turisticky zajímavé, tak jsme prošli tu jednu hlavní třídu, zašli se najíst (zase jsme dali na průvodce a zase to kvality popisu nedosahovalo) a jelikož prodejna tabáku (asi jediný důvod se tu zastavit) byla zavřená, vyrazili jsme konečně směr Viñales.
Cesta to byla příjemná, trochu poprchávalo, všude kolem nám mávaly tabákové listy, přibývalo koní a koňských povozů, krávy se pásly v rigolech kolem silnice a míjeli jsme sdílená taxi plná turistů, která jela naším směrem. Stoupali jsme klikatou silnicí, až se před námi ukázalo krásné zelené údolí plné malých plantáží a přírodních útvarů zvaných mogotes. Jedná se o velké vápencové homole, které jsou opravdu působivé, a ve kterých jsou často ukryté krápníkové jeskyně. Protože už bylo odpoledne, tak jsme jednu takovou velkou krápníkovou jeskyni vynechali a jeli rovnou do údolí do vesnice Viñales. Tady je znát, že je to turistická destinace. Podél hlavní cesty vyrostlo spousta restaurací a místní v holínkách a na koních se tu mísí s turisty, kteří si chtějí zarezervovat nějaký výlet, najít ubytování nebo taxi nebo se jen tak projít. Hlavní cesta je rušná a řidiče dovádí k šílenství, protože před kola pořád někdo skáče, případně se zastaví provoz úplně, jelikož nastupují nebo vystupují návštěvníci z taxi nebo autobusů. Prostě živo a veselo. My měli hotel ještě kus za Viñales, tak jsme pokračovali kolem několika jeskyní mezi mogotes dál. Hotel byl až na vzdálenost fajn a dostali jsme pokoj hned nad recepcí, což se pojilo s nevýdanou výhodou tady na Kubě, s (placeným, samozřejmě) internetem na pokoji… to nemáme ani doma, takže jsme si pocit, kdy ležíme v posteli a můžeme rovnou posílat zprávy a fotky, opravdu užívali. 🙂 Večer jsme se ještě vydali na koktejl k hotelu La Ermita, který se rozkládá nad Viñales a je z něj krásný výhled jak na vesnici, tak na přírodu. Tady jsme měli původně bydlet, ale s neplánovanou změnou termínu kvůli Adamově práci tady bylo už bohužel plno, tak jsme šli okouknout, jestli máme čeho litovat. A ano, příště budeme bydlet tady. Je to blíž, s krásným výhledem, v hezkém prostředí a s téměř stejnou (stejně óbrvysokou) cenou. 🙂
Druhý den jsme vyrazili hned na 9 do první jeskyně, Cueva del Indio, která byla v pěší vzdálenosti od našeho hotelu. Je moc pěkná, osvícená a prohlídka končí na lodičce, kdy člověk proplouvá mezi krápníky a nakonec vyjede jednou proláklinou ve skále ven. Doporučuji být tam taky hned ráno na 9, pak začínají přijíždět autobusy s turisty. Cestou směr Viñales je další jeskyně Cueva de San Miguel, tady je hned u vchodu velký bar a prohlídka prý končí v restauraci, ale moc nás to tu nezaujalo a v plánu byly další jeskyně, tak jsme jen nakoukli a jeli raději dál.
Další zastávku jsem naplánovala do Valle de Silencio (údolí ticha). Dočetli jsme se, že se tu provádí procházky s průvodcem i bez něj malebným údolím, tak jsme nechali auto u prašné cesty a vyrazili na vlastní pěst bez průvodce (ale s offline mapou, takže jsme vždy věděli, kde zhruba jsme a kam zhruba chceme jít). Bez mapy to nedoporučujeme, je celkem jednoduché zabloudit nebo se prostě ztratit na některé z prašných cest. 🙂 Vyrazili jsme po cestičce a ticho zrovna moc nebylo, protože v blízké farmě právě vrtali základy na nějaký sloup nebo co, takže hluku bylo až až a mokra na zemi taky. Nechtěli jsme odmítat lákavé nabídky na prohlídku farmy, tak jsme se vydali malou cestičkou vedle, na které ale uprostřed ležela velká kráva a přežvykovala trávu či co. Ve mně se hned probudily městské pudy a odmítala jsem se ke krávě přiblížit nebo s ní navazovat jakýkoliv kontakt. Přišlo mi, že už zvedá uši a za chvíli se určitě rozeběhne a nabodne nás na svoje růžky, aby bránila svoje teritorium na cestičce. Takže jsem Adama donutila, abychom se vrátili a šli kolem lákavé nabídky na prohlídku farmy, tu jsme odmítli, ale pán nám řekl, že se po cestě dostaneme daleko až k vodním nádržím. Tak jsme se vydali dál s tím, že kam dojdeme, tam dojdeme. Cestička se klikatila, rozdvojovala, zmenšovala až úplně zmizela, ale směr se podle mapy zdál tak nějak správný. Pak jsme vlezli do lesa, matně hádali správný směr cesty, lezli po kládách a skrz stromy viděli nějakou nespokojenou krávu běhající a bučící na louce. Můj alarm se zase rozblikal, ale pokračovali jsme, kráva byla uvázaná. No a nakonec jsme vylezli na větší cestu, kde už byla spousta dalších návštěvníků na koních případně s malými dětmi na volském povozu. Projížďky po údolí Viñales na koni jsou hodně oblíbené a určitě budou stát za to. Příroda je tu nádherná, celá do oranžova od půdy, kolem se prostírají vodní plochy, louky nebo plantáže a do toho majestátní mogotes – no, chceme se určitě vrátit. Ve směru ostatních na koních jsme našli nádrže, občerstvili se pivem a pomalu se vraceli zpět k autu. Zase jsme sešli z frekventované cesty a hledali malé cestičky v tichém údolí. Naprostou většinu našeho pochodu bylo opravdu ticho jen se zvuky zvířat a přírody. Natrefili jsme na jednu krásnou vyhlídku, kde si místňáci zrovna brousili mačety, trochu jsme se ztratili a pak zase našli a do auta jsme nasedli asi 5 minut před tím, než se strhnul déšť. Byli jsme celí zaprášení a uťapaní (nakonec jsme neplánovaně ušli asi 15 km), ale na chození to tu opravdu stojí za to.
Jelikož nám výlet trochu naboural další program a už jsme měli hlad, velkou jeskyni jsme zase posunuli na další den a vyrazili do jedné menší jeskyně po cestě. Autem jsme dojeli, kam to šlo a zaparkovali tak nějak mezi koněma (na jednom z míst, kde začínají vyjížďky na koních). Pak jsme se kolem ananasové farmy s občerstvením a kolem koní, koz, slepic atd. drápali k jeskyni Cueva de la Vaca, kterou opět bez mapy nelze moc najít. Tady vedou ke vstupu dost příkré schody a bez světla je jeskyně spíše pro otrlé, protože všude létají netopýři. Jeskyně je teda spíše takový (dosti temný, protože zatočený) tunel ve skále, kterým se dá projít na druhou stranu, ale nás už to moc nelákalo, tak jsme šli jen kousek a pak se vrátili zpět.
Na oběd jsme na základě několika doporučení vyrazili nad vesnici na vyhlídku k hotelu Los Jazmines. Jako u hotelu výhled dobrý, ale jelikož sem navážejí autobusy turistů, tak místo ztratilo trochu svoje kouzlo. Navíc jsou z vyhlídky vidět hoteloví hosti u bazénu, což kazí zážitek i lidem u bazénu i těm koukajícím v dál. Lepší je se na údolí koukat od stolu restaurace Paladar Balcón de Valle, která je hned vedle. Restaurace je kubánská, takže bez lístku je na výběr kuřecí, vepřové, ryba nebo ropa vieja (hovězí), ale vše je celkem dobré a bez vyzvání člověk dostane i předkrm, polévku, přílohy a ovoce na konec za rozumnou cenu. Hlavní je, že u jídla člověk kouká z terasy na krásné údolí a v dálce se tyčí impozantní mogotes. Jen počasí člověk neporučí, tak jsme se pak museli schovat pod střechu a už zaplacení jsme ještě několik desítek minut koukali na silnou přeháňku a čekali, až budeme moct přeběhnout do auta. Večer jsme den zakončili čerstvým doutníkem z farmy Robaina, který den před tím vyrobil děda nám před očima.
Třetí den jsme museli spěchat, abychom vše stihli, takže hned ráno jsme konečně vyrazili do vzdálenější a větší jeskyně Caverna de Santo Tomás, kterou nám každý doporučoval. Adam po Mexiku nebyl tak unešený, ale já jsem byla nadšená. Zase jsme se museli vyškrábat do dost příkrých schodů ke vstupu do jeskyně (prý je tu cca 50 km stezek v 7 úrovních a my jsme navštívili úroveň 6 a 7), nasadili jsme si čelovky a vyrazili do útrob. Průvodce byl vtipný a procházení jeskyní, chodbami s různými druhy krápníků a vrásnění super zážitek. Sám by se člověk ztratil a v jednu chvíli jsme si všichni vypnuli světla a v jeskyni se rozprostila absolutní tma, brrr. Taky jsme si říkali, že v Evropě bychom asi nemohli jen tak chodit po krápníkové jeskyni a sahat, na různé stalagnity a stalaktity, případně na krápníky klidně šlapat nebo ťukat… jediné importované a nepůvodní byly dřevěné schůdky mezi úrovní 6 a 7, jinak bylo vše přírodní a původní, bez jakékoli infrastruktury (naštěstí!). Ušli jsme cca 2,8 km a cesta trvala něco přes hodinu. Návštěva stojí určitě za to, jen je dobré si možná vzít svoji silnější čelovku. Pan průvodce na tu naší smutně koukal a ptal se, kde jsme jí koupili, tak mu možná nějakou Decathloní příště přivezeme. 🙂 Z jeskyně jsme rychle jeli zpět do vyzkoušené bezva restaurace s vyhlídkou, rychle se odhlásit z hotelu a na další část naší dovolené, na pláž.
Ostrůvek Cayo Levisa je jeden z mála (možná jeden ze dvou, ale teď nevím), kam je potřeba dojet lodí. Poslední loďka jede v 5, tak jsme se shodli, že by bylo dobré jí stihnout. A jelikož tady člověk nikdy neví, v jakém stavu bude silnice, tak jsme vyrazili včas. No, silnice byla docela dobrá, dojeli jsme asi za polovinu času, který nám říkala navigace a na místě jsme zjistili, že loď jede až v 6, tak jsme měli 3 hodiny na chytání lelků. Jelikož Adam už neřídil, tak jsme stihli vypít každý 3-4 koktejly a uteklo to docela rychle. 🙂 Na ostrov jsme dojeli už za tmy, ubytovali se a v černu hádali, jak asi ostrov vypadá ve dne. Jelikož chatka byla hned u moře, hned jsme na sebe hodili plavky a šli zkusit vodu. Byla báječně příjemná a už jsme se nemohli dočkat rána. Ještě nás čekala večeře u stolku na pláži (což byla těžká romantika) a tešili jsme se na příštích několik válecích dnů na pláži. Druhý den ještě předčil naše očekávání, Cayo Levisa je ráj. Každý má svojí chatičku a z oken kouká na pláž. Žádný velký hotel nebo celý komplex, prostě chatičky a dřevěné chodníčky mezi nimi a pláž bez odpadků s průzračnou vodou, kde vám donesou koktejl až pod nos. Ale nadšení bohužel netrvalo dlouho, hned v době oběda přišla studená fronta, zvednul se vítr a pohodička skončila. Všichni si běželi pro svoje věci na pláž a příštích několik dnů se schovávali v závětří. Když se řekne studená fronta, tak sice nemrzne, ale fouká studený vítr, což v kombinaci s pískem není úplně ideální. Voda ztmavne, tvoří se vlny, pláž se zanese chaluhami a postupně úplně zmizí. Všude fouká, a to i v chatkách, a nedá se nikde procházet. Takže zbytek dne a následující dva dny jsme trávili v chatce, vycházeli jen na jídlo a doufali, že až se ráno probudíme, tak neuslyšíme skučení větru, ale šumění moře. Bohužel, poslední den jsme odjíždělí hned první lodí, oba prochladlí a zklamaní. Místo je to nádherné, za hezkého počasí úplný ráj, ale měli jsme smůlu, já to schytala nemocí, Adam nachlazením, ale určitě se budeme chtít vrátit, jen si pořádně přečteme předpověď počasí.
Horní cesta do Havany podél pobřeží je sice malebná, ale pro řidiče ne úplně příjemná, protože se musí jet pomalu a opět se vyhýbat dírám, lidem a zvířatům. Případně když jede traktor, autobus nebo náklaďák, tak je docela výzva na úzké a klikaté cestě předjíždět. Ale dá se… Jen po dešti jsme dojeli do Havany s úplně zabláceným autem, na kterém nešla přečíst zadní spz. Ale dovolenou jsme si užili, to zase né že ne. Jen na pláži bez pláže byla trochu nuda, až jsme si v mobilu vytvořili v Excelu tabulky a improvizovaně hráli lodě.
Fotek je tentokrát spousta, tak snad se budou líbit.
