Předvánoční pohoda, aneb to by se jeden posral

Pardon za expresivní nadpis. Zítra (na Štědrý den) odlétáme do Mexika, dali jsme si pod stromeček místo dárků, které tu stejně nejdou sehnat, trochu civilizace. A dnes máme pocit, že se nám vůbec nebude chtít zpátky. 

Dopoledne jsme totiž ještě vyrazili do města dokončit rezervaci lednového víkendu na Cayo Levisa (ten ostrůvek, kde jsme byli letos v lednu a bylo tam hnusně a nastydli jsme). Slečna, která v cestovce měla dnes být, tam nebyla. Samozřejmě, co jsme taky čekali. Ale byl tam pán a byl milý a zavolal jí, aby se na naši rezervaci zeptal, tak budiž. Následně jsme zjistili, že máme rezervované jiné pokoje, než jsme chtěli. A jestli budou k dispozici ty, co jsme chtěli, se musí zeptat v Itálii (je to italská cestovka, což mi sice nepřijde jako dostatečné vysvětlení, ale co už),  přičemž v Itálii budou pracovat 27. prosince, což my budeme v Mexiku, ale zaplatit se to musí nejpozději čtrnáct dní dopředu, což po Mexiku nestíháme. Proto jsme do cestovky jeli dnes. 

Domluvili jsme se tedy, že zaplatíme aspoň to, co je rezervované, a zbytek budeme řešit po mailu a případný doplatek za ty lepší pokoje bychom zaplatili v lednu, to by jít mělo. Tak tedy 428 euro. Máme 450, máte nazpátek? Nemáme. Bezva. Ale zařídíme, já Vám to rozměním na hotelové recepci (kancelář cestovky je v hotelu). Což nám přišlo milé, jak byl pán ochotný. Leč za chvíli se vrátil, že mu to nerozměnili. Tak my tedy za zajdeme do směnárny o dva bloky dál. 

Došli jsme tam, zeptali se, kdo je poslední v celkem krátké, ale smrduté frontě, tu jsme vystáli a po chvíli čekání nás soudružka u dveří nasměrovala k prvnímu okénku. Soudružka za přepážkou byla od pohledu trošku kráva, ale zdání může klamat a jsou Vánoce a vůbec, že jo. No zdání neklamalo. Můžete mi rozměnit 50 euro? Nemůžu (plus dalšíchb asi pět otráveně zamumlaných vět, kterým nebylo rozumět). OK, beru. Můžete teda z té padesátieurovky vyměnit jen 22 euro a zbytek mi vrátit? Nemůžu. A zase něco mrmlala, z čehož jsem vyvodil, že nemá drobné na vrácení. OK, beru. Teda trochu mě to štve, ale beru. Můžete mi tedy vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit (že bychom v cestovce holt nechali 2 eura dýško, to bychom přežili a pán byl milej)? Soudružka nechápavě vejrá. Tak znovu. Můžete mi z té padesátky vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit? To můžu. Haleluja! Tady je 50 euro a moje diplomatická kartička (u směny se musí dávat doklad). Musíte mít pas. Nemusím. Musíte. Nemusím, vždycky měním s tímhle, je to oficiální průkaz, doklad, že jsem rezident. Musíte mít pas. V životě jsem s pasem neměnil, vždycky jenom s tímhle. Že Vám to jinde vzali mě nezajímá, tady musíte mít pas, jsou tady kamery. A co já s tím, že jsou tady kamery? Ať tu jsou, to je v pořádku, ale nic to nemění na faktu, že tohle je plnohodnotný doklad, že jsem akreditovaný diplomat, tedy rezident. Tady musíte mít pas. V tom se do hovoru přidala soudružka dveřnice, že oni přece nemůžou za to, že v jiné směnárně (téže státní sítě) pracují špatně a přijali mi doklad, který neměli. Přijímají mi ho vždycky, je to jediný doklad, který tady jako diplomat používám. Tady musíte mít pas. Můžeme to zkusit u jiného okýnka? Garantuju Vám, že to dopadne stejně, to nemá smysl.

Tak jsme odešli a zatímco já jsem doutnal na chodníku, Monika se šla zeptat vedle do banky, kde byla asi kilometrová fronta. Rozměnit nejde.
Blížila se zavírací doba v cestovce, šel jsem proto znova do směnárny a ptal jsem se soudružky dveřnice, jestli tam nemají nějakého supervizora. Můžu Vám zavolat ředitele, ale ten Vám řekne to samé, musíte mít buď pas nebo kubánskou občanku. Ale tohle má stejnou funkci jako kubánská občanka, když jsem akreditovaný diplomat. Vy jste diplomat? Vždyť Vám to celou dobu říkám! A máte to tady na tý kartičce napsaný. No jo to já nevidím. Tak chvilku počkejte, já najdu ředitele.

Odešla, načež se zjevila jiná soudružka dveřnice a že prý co tam pohledáváme. Řekl jsem, že čekáme na její kolegyni, tak nás tam blahosklonně nechala. Po krátké chvilce přišel ředitel, tak jsem mu vylíčil náš příběh. Samozřejmě, že můžete vyměnit, pojďte se mnou. A vedl mě k jinému okénku. Tak to ale vysvětlete tady soudružkám, že to je platný doklad. No jo, ona neví. Přičemž ukazoval na soudružku dveřnici. Ale to mi neřekla jen dveřnice, to mi řekla soudružka u přepážky. No jo, já vím. A byla nepříjemná. No jo, já vím, ale tady už vám to vymění. Nová soudružka ještě potřebovala trochu poradit od vedlejší soudružky, ale obě byly milé a směna se podařila. 

Při odchodu jsem se zastavil ještě u té první soudružky, ať se zeptá ředitele, že jí vysvětlí, že to a tímhle dokladem normálně jde. Opět jenom vejrala.

Inu, ráj na zemi a veselé Vánoce…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *