Akce vejce

Tak jsem se včera vydala opět na trh pro nějakou tu zeleninu do polévky. A opravdu, když přijede člověk hned ráno, tak jsou pulty skoro plné věcí. Ne teda, že by se dalo nakoupit všechno ze seznamu, ale to už snad ani nikdo neočekává. Zrovna jsem si říkala, že když mi zašeptá někdo do ucha „papas“, tak bych mohla vzít zase jednou brambory. Ale tentokrát bylo překvapivě celkem poklidně a nikdo moc nekřičel a ani na mě nevolal. Tak jsem vzala, co jsem potřebovala, s tím, že se vrátím k autu.

Trochu jsem se loudala, tak přeci jenom ke mně přiskočil jeden mladík a medovým hlasem mi do ucha zašeptal „papas“. Chvíli jsme se dohadovali, kolik a za kolik mi pytel brambor vlastně nabízí, a moc jsme se nedohodli. Tak jsem ještě zkusila, jestli nemá náhodou i vejce.

Vejce teď totiž oficiálně na trhu nejsou. Podle oficiálních zdrojů jsou slepice po hurikánu v depresi a nesnáší tolik vajec (my to připisujeme hurikánem odneseným kurníkům, ale špatné zprávy se tady nevysílají, tak mají slepice depresi a hotovo). Kubánci mají na příděl 5 vajec měsíčně, ostatní nemají nic. Proto se vejce už dva měsíce shání, jak se dá…

Ale abych se vrátila ke svému takřka kriminálnímu zážitku. Mladík na mě zamrkal, že vejce má, ale musí být opatrný. Další jeho kumpán na něj taky volal, ať si dává pozor. Dokonce jsme se dohodli na ceně (30 vajec za 5 dolarů, minule mi je nabízeli za 8 dolarů a když jsou slepice šťastné a veselé, tak to stejné plato stojí krásných 33 korun). Když jsme se dohodli, tak mě poprosil, jestli bych mohla dojet autem k němu za roh, že mi to hodí do auta, aby ho nikdo neviděl. Teda nikdo, hlavně policie, že. Dojela jsem teda autem za roh a tam se hádal s jiným člověkem, tak jsem nevěděla, jestli to je další kumpán nebo snad už nějaký oficír v civilu… proto jsem zamířila ještě ke k jinému stánku pro ananas.

Nakonec se dohádali a uklidnili, mladík na mě mrknul, že teda můžeme, vhodil mi na zadní sedadlo obří tašku s mnoha platy vajec a řekl mi, ať si sednu za volat a jedu dál. Bylo to trochu detektivní, ještě mi v rychlosti naskakovaly různé varianty, jak mi ukradne auto nebo něco z něj, ale všechno bylo dost přitažené za vlasy, tak jsem poslechla, skočila do auta a odvezla ho o pár bloků dál. On mezitím vyskládal 30 vajec, řekl mi kde mám zastavit a oba jsme byli s transakcí spokojení. Pak jsem zjistila, že nechce zavézt zpět, ale celou tašku odnášel do jiného domu, takže jsem mu asi pomohla ukrýt vejce před policejním zátahem u trhu. Kdo ví.

Takže takhle my tady kupujeme základní potraviny. Je to zážitek. 🙂

Z Paláce do Ráje

Když dlouho nepíšeme, tak to znamená, že se něco děje. Ale taky je pravda, že tady se děje pořád něco. Září byl mazec a v říjnu se zase se vše točí opět kolem velké delegace a státního svátku a je to blázinec. Hlavní novinkou je to, že jsme se v září přestěhovali. Konečně po roce jsme se přestěhovali!!! Byl to boj, stres, nervy, vyteklé nervy, apatie, ale nakonec jsme spokojení.

Jak už to tady chodí, tak nic nefunguje, jak se zdá, a žádný proces většinou neprobíhá logicky. Ještě než jsme vůbec přijeli na Kubu, tak jsme věděli, že se budeme chtít přestěhovat. Jelikož to v našem případě jde jen přes státní agentury, tak začalo velmi dlouhé martyrium. První odpověď státní realitky je vždy a bez výjimky „v Havaně nejsou žádné volné byty“, pak agentura nabídne jeden, dva byty. Není to ono. Nabídnou další dva byty. Pak zase jeden… Tuhle hru na to, kdo to déle vydrží, mají Kubánci obzvlášť rádi. Teď se asi budu opakovat, ale v září jsme začali hledat a celkem rychle v listopadu jsme našli byt, který by se nám líbil, a to dokonce ve stejné budově, jen o jedno patro výš. Sice neměl pokoj pro hosty, který jsme chtěli, ale žádný s takovým pokojem jsme do té doby neviděli. Jen ten termín stěhování se nějak nedařilo dodržet, první měl být v lednu, pak v únoru, březnu a dál už není těžké si to domyslet… na jaře  se konečně zhruba na pátý pokus odstěhoval starý nájemník. Postačí opravit klimatizaci a drobné věci v bytě a po dovolené v Čechách půjdeme rovnou do nového, nám říkali, a my byli natěšení.

Ha, takové pozitivní myšlení je tu většinou následováno hned nějakým problémem. Všechno, co by kdekoliv jinde (možná mimo Afriku) už fungovalo, tady je „en proceso“ (v procesu), „en evaluación“ (posuzováno) nebo tomu chybí už jen „detalles“ (detaily). S návratem z Čech chyběly právě už jen tyto detaily, což byla chybějící světla v celém bytě a chybějící bojlery. Ano, vskutku detaily. 🙂 Ale prý se všechno vyřeší. Jen ty bojlery už nemůžou sehnat několik měsíců a je to blbý, nikdo neví, kdy by se kde mohly objevit, ale máme být v klidu. Co si ale z takové informace má člověk vybrat, že? Tak jsme se opět vrátili do našeho vlhkého původního bytu a o naše snahy pomoct jim sehnat bojler očividně nikdo nestál. Samozřejmě by to nějak šlo, v nejhorším by se objednal z Panamy, ale všechno bylo moc drahé a každý uplynulý týden jsme přestali věřit, že vůbec někdo něco shání.

Tak nám nakonec po sedmi měsících došla trpělivost a začali jsme shánět my, a to zase jiný byt. Taky nám ve vrcholícím létu přistál pod dveřmi umolousaný papír, který říkal, že pokud se nepodepíše nová smlouva mezi majitelem bytu a státní agenturou, tak se máme do konce srpna vystěhovat. Je to totiž jeden z mála bytů v Havaně, který vlastní soukromý subjekt, to tady téměř nejde, před lety šlo několik desítek takových bytů koupit a celé toto „otevření kubánského realitního trhu“ trvalo několik hodin. O majiteli bytu každý říkal jiné informace, takže bylo těžko soudit, jak to vlastně dopadne. Hledali jsme hledali, ale nájem 4 000 dolarů za měsíc (za takový normální byt, žádný luxus) nám opravdu přišel drahý. Další byty, které jsme viděli, byly v podstatě skoro stejné jako ten náš starý… Ale asi dva týdny před naším řízeným vystěhováním jsme konečně objevili byt, který se nám líbil. Klidná zóna, blízko obchodů, pokoj pro hosty, bazén pro celý dům a pokud ji do dvou let opraví, tak i posilovna. Hned jsme věděli, že to je to nejlepší, co jsme do té doby viděli. Napětí pak ještě udržovalo dohadování mezi státní realitkou, námi a ministerstvem ohledně nájemní smlouvy, tak jsme si říkali, jestli nakonec neskončíme v hotelu… nebo třeba pod mostem. Ale den před stěhováním se vše vyřešilo a my mohli už trochu víc v klidu dobalovat krabice.

Stěhovali jsme pouze o pár ulic dál, takže jsem balení nijak neprožívala a vše házela jen tak do tašek, pak jsem ale zjistila, kolik těch věcí vlastně máme. Den stěhování byl tak trochu celý na mě, Adam odešel do práce a po práci měl jít už do nového. Naštěstí nábytek nám odvezli stěhováci a na těžké krabice jsem měla pomocníky, ale i tak, jsem do auta nanosila dalších několik desítek tašek s věcma a otočila se v obou bytech asi 6krát. Na to je pak ideální, když se přímo před vámi na silnici (a vedle autobusové zastávky) porouchá auto, zabere celý jeden pruh a vy pak při každé cestě netrpělivě čekáte, až autobus všechny vysadí/nabere… No, najednou bylo odpoledne a v obou bytech ještě zbývala spousta práce. Naštěstí, prvního září vyšlo hezky na pátek a klíče jsme předávali až v pondělí. Takže s Adamem jsme si ještě trasu zajeli párkrát poté, co přišel z práce a naposledy i o víkendu. Sice jsme první víkend spali jak v nějakém skladišti, ale konečně přestěhovaní jsme vytáhli láhev šampusu.

Nový dům se jmenuje Residencial Paradiso (což nedává smysl ani španělsky, ani italsky, ale asi to prostě znělo dobře), takže bychom řekli, že jsme si polepšili. Přeci jenom žít v Ráji je ještě lepší než v Paláci. Už jsme tu dva měsíce a zatím se nám ještě ani jednou po starém bytě nezastesklo.

Samozřejmě i zařizování mělo svoje momenty. V této rezidenci totiž standardně není pračka a trouba, takže začalo velké shánění. Objeli jsme všechny obchody, které jsme znali, a pračky jsme objevili asi dvě. Nevábné kvality a za příšerné ceny. Tady je totiž běžné, že Kubánci mají pračky poloautomatické (tzn. perou nebo máchají ručně) a když už mají automatické, tak jen na studenou vodu. Ti zámožní si pak koupí pračku s přítokem teplé a studené vody, takže záleží, jak teplá voda teče z trubky ve zdi, ale pračka ohřívající vodu je něco téměř nemyslitelného. Nakonec se nám podařilo koupit krásnou novou pračku od Kubánců, kteří ji koupili v Panamě s cílem ji tu prodat. Asi si docela namastili kapsu, ale naše několikatýdenní shánení pračky bylo u konce. A jsme spokojení, pere krásně (dokonce suší a páří) a hlavně značka LG se bude před odjezdem prodávat asi lépe neže značka Ocean (přitom pořizovací ceny se zas tolik nelišily).

S troubou to bylo ještě bídnější než s pračkou. V Ráji není zavedený plyn, takže vše je na elektriku, ale v Havaně není možné sehnat elektrickou troubu, všechny jsou na plyn. Takže jsme zase objížděli všechna elektra a obchody, které jsme znali nebo nám je někdo doporučil. Dokonce jsme objevili prodejnu Phillips, ale trouby neměli. Jediné, co jsme našli, byla elektrická trouba velikosti mikrovlnky, tak jsme jí vzali, říkáme jí trubka a kromě toho, že se do ní moc nevejde a je psaná ve Fahrenheitech, tak peče krásně. 🙂 Adamovi pak slíbili na zdejším ministerstvu zahraničního obchodu a zahraničních investic (jeden z nejmocnějších úřadů), že mu ji seženou přes šéfa jednoho z největších podniků zahraničního obchodu, pod který spadají skoro všechny ty obchody s elektrem (i řada dalších obchodů, převážně s jídlem). Tak jsme si říkali, když to jde skoro od vedení státu, tak už se to přece musí podařit, kdo jiný by to měl být schopen sehnat, že ano. Zhruba po měsíci Adamovi na dotyčném ministerstvu řekli, že to tedy důkladně zjišťovali a prověřili, a pro troubu si máme dojet do Panamy. Mezitím už jsme ji měli dávno z Panamy objednanou, neb nad úřady jsme zlomili hůl, tak snad dorazí ještě před Vánocemi, ať můžeme péct trochu cukroví. Bude naštěstí erární ambasádní (neboť dle předpisů českého ministerstva zahraničí trouba je – narozdíl od pračky – standardním vybavením bytu), takže pak přejde rovnou na naše následovníky a nebudeme muset řešit prodej.

Poslední radost, která nás potkala, byla návštěva hurikánu Irma. Takže jsme z krabic a tašek vybalili jen základní věci a zbytek tak jak byl, postavili do výšky. Kubánci byli úplně v klidu, ale předpovědi nebyly zas tak růžové, proto jsme raději dbali bezpečnostních pokynů. Nakoupili vodu, jídlo a pokud by nám to vyrazilo okna a napršelo do bytu, tak jsme všechny věci ze země dali do výšky, okna zalepili izolepou a všude rozestavěli hadry. Irma si ale zaslouží samostatný článek, tak snad se k němu v tomto kolotoči někdy dostaneme.

Pořádné vybalování, zabydlování a krášlení bytu začalo tedy až někdy ke konci září a hrdě hlásím, že už nemáme doma ani jednu krabici a dokonce i pokoj pro hosty je připravený. V novém jsme spokojení, taky nám spadl obrovský kámen ze srdce a konečně tu můžeme být „jako doma“.

Jak pejsek a kočička dělali dort…

To jsme se zase jednou do něčeho pustili. 🙂 Místní domovník slavil narozeniny, tak tak jsme mu k přípitku chtěli dát i dort. Kubánci mají rádi hodně sladké, tak se to hodí.

Nojo, jenže pečte dort bez trouby (anabázi s troubou jsem sem raději nepsala, protože to by jeden brečel, ale ve zkratce: troubu nám vyměnili za jednu úplně odporně špinavou od správce bytu, vydrhla jsem jí a pak jsme zjistili, že po zapnutí nonstop vyhazuje pojistky, takže je úplně k ničemu, od té doby prý hledají řešení, takže ticho po pěšině a nic se neděje…jen připomínám, že funkční troubu nemáme od prosince). Naštěstí tu máme chytrou kuchařku, která obsahuje recepty na nepečené dorty. Hahaa! Tady ale přichází druhá zrada, všechny nepečené dorty jsou na bázi tvarohu, lučiny nebo mascarpone… tak jsme vyrazili v neděli odpoledně do obchodů, tři samošky už měly zavřeno a dvě, které jsme navštívili, neprodávaly ani nic vzdáleně podobného, co by mohlo držet tvar a mít nějakou chuť.

Stále nás neopouštěl srpnový optimismus, našleháme bílky a zahustíme je cukrem a smetanou (ti, co pečou, asi už tuší, že to nemůže fungovat, ale zoufalé podmínky vyžadují zoufalé činy). Mělo se jednat o kubánskou verzi tiramisu, ale když se většina surovin nahradí něčím jiným, tak bych tiramisu nerada urazila. Mno, první várka bílku se vyšlehala a pak spadla, druhá s cukrem se vůbec nevyšlehala a třetí se smetanou se sice vyšlehala, ale pak jsme realisticky usoudili, že to jako spojovací materiál bez chuti nemůže fungovat. Piškoty jsme hezky namočili v kávě, ale jak jsem vyndavala další a další, zjistila jsem, že polovina balíčku je plesnivá… Takže všechno letělo do koše a my skoro zvedli bílou vlajku. 11 vajíček a smetana v tahu.

Naštěstí kuchařka nezná jen nepečené dorty, ale také nepečené cukroví. Tak jsme ještě učinili poslední pokus a začali vyrábět těsto na kokosové a ořechové kuličky. Padl kokos, padly ořechy, padly tatranky (všechno cenné suroviny), ale snad na úrodnou půdu, rum a kávu jsme taky byli schopní sehnat a po téměř 3 hodinách boje se v ledničce chladily kokosové a ořechové kuličky a my úplně odpadli. Můžu říct, že jsme si opravdu celou dobu připadali jak pejsek a kočička od Čapka.

Ale druhý den jsme byli odměněni pochvalným pokyvování, pomlaskáváním a dokonce hodnocením „exquisito“ (vynikající), takže to nakonec stálo za to. 🙂

Nákupní okénko:

Už dlouho jsem nepsala žádné nákupní okénko, ono taky není moc co psát… ale včera jsme poprvé od doby, co jsme se vrátili, sehnali máslo. A asi před týdnem měli v jedné sámošce kuřecí prsa z Brazílie (ano, jedno balení mělo 15 kg a nejspíš byla kuřata nadopovaná chemií, ale je to podruhé za celý rok, kdy jsme kuřecí prsa sehnali, navíc jsme si to jedno balení rozdělili do 3 rodin, takže 6 kg už je snesitelnější). Taky dorazily španělské jogurty, které se zdají být docela dobré. Trochu jsme se styděli za svoje zásoby 6 balení po 4, ale pak kolem nás projel pán s vozíkem plným jen jogurtů, tak jsme si povzdechli, že nemáme větší ledničku. 🙂 Ono to mléko v müsli se taky časem omrzí. A klasicky v sobotu byl plný regál a v týdnu už jen poslední zbytky. Čekací doba na novou várku může být klidně půl roku…

Kubánské safari

Každý víkend vymýšlíme, co dělat, abychom neseděli doma a poznali něco nového z místních atrakcí. Ne vždy se nám to daří a někdy si prostě radši uděláme filmový den, ale nedávno jsme vyrazili nejdřív do cirkusu (viz předchozí příspěvek) a následně do místní zoologické zahrady, která je už spíš na okraji města, vedle Leninova parku. Ještě je jedna v širším centru Havany, kousíček od ambasády, ale tam jsme se ještě neodvážili, počkáme si, až skončí prázdniny a zoo se trochu vylidní.

Taky už cítíme, že nás optimismus dovezený z Čech začíná opouštět, a tak jsme vyhlásili srpen měsícem, kdy si nestěžujeme na Kubu ani na nic kubánského. Takže od té doby se máme báječně a všechno je skvělé a úžasné. 🙂 Od zoo jsme neměli velká očekávání, taky už jsme slyšeli nějaké reference od známých a kamarádů, ale nakonec docela příjemně překvapila. Cesta tam teda byla trochu dobrodružná, čím víc jsme se blížili, tím horší jsme projížděli cesty, a jelikož jsem řídila naše menší a hlavně nižší auto a odhad vzdáleností mi stále trochu uniká, tak se mi podařilo vjet téměř do každé díry po cestě. Ale je to skvělé, protože je srpen a za volantem nenadáváme. 🙂

Ale dojeli jsme (sice oklikou, protože cesta není úplně moc značená a navigace to chtěla vzít už skrz areál zoo), zaparkovali v houští mezi dvěma stromy a šli si stoupnout do fronty na lístky. Fronta byla jako vždy lehce neorganizovaná a na budce s prodejem vstupenek nebyl žádný ceník, tak jsme čekali, co nám pokladní namarkuje. Tentokrát opět zafungovaly naše rezidenční kartičky, tak jsme stejně jako místní platili 5 CUP/os. (a to zase můžeme říct, že podívaná stála za víc než celkových 10 Kč). No, jak už tak bývá, první zastávka za vstupem je prodej jídla (krabičky s nějakým blafem, chipsy a podobné zdravé pochutiny) a občerstvení (voda nebyla, jen pivo ve skle a místní sladké limonády). Málokdo si tuto první zastávku odpustí. My jsme ji přešli a zařadili se rovnou do druhé fronty čekající na safari autobus (zní to skoro jako ve Dvoře Králové, ale jisté rozdíly jsou znát). Jen fronta byla opět takový neorganizovaný klikatý had, lidi přicházeli odcházeli a člověk si musel hlídat tu rodinu, která na začátku stála před ním… a kolem toho všeho byly rozložené dva stánky  s hračkami pro děti (takovými low cost plasťáky, které byste čekali na nějaké horší tržnici). Po cca 40 minutách čekání jsme se konečně přiblížili k autobusům (ještě nás předběhla jedna rodina, která asi měla pocit, že jsme je naopak na začátku předběhli my…ale pak se pravda ukázala, protože je do autobusu nepustili s rozdělaným pitím – pokrok nezastavíš, ani na Kubě už nenechávají návštěvníky v zoo házet odpadky do výběhu, palec nahoru).

Když jsme vlezli do rozvrzaného autobusu, tak jsme s nenadšením zjistili, že už jsou volná jen dvě místa na různých koncích autobusu. Chvíli jsem zapomněla, že je srpen a začala se rozčilovat, že nic neuvidím, protože jsem chytla místo vzadu na 5ce a to úplně uprostřed. Nakonec to tak strašné nebylo, protože jsem se mohla postupně naklánět na obě strany a případně se na všechno podívat ještě zadním úplně příšerně umolousaným oknem. 🙂

Pak jsme vyrazili a vjeli do prvního výběhu, který spolu sdílí zebry, žirafy, sloni, hroši, nosorožci, antilopy, pštrosi… a kdoví co ještě. Musím říct, že to bylo docela pěkné a zvířata se popásala tak porůznu po celé ploše, takže bylo na co koukat. Projížděli jsme po takové klikaté cestě skrz celý výběh, občas nám nějaké stádo zatarasilo cestu a z hrochů jsme viděli jen oči vykukující z rybníčku. Celou projížďku doprovázel výklad průvodce, ze kterého by asi stálo za to vypíchnout naprosto samozřejmě podanou informaci, že nosorožčí rohy mají afrodiziakální účinky…

Taky jsme, jak už naznačuje popisek u poslední fotky, byli svědky sporu mezi slonem a buvolem. Trochu je vidět na videu, které je ale stejně jako autobus poněkud rozhrkané:

Z jednoho jsme výbehu pak přejeli k druhému, se lvy. Vchod je sice zatarasený dvěma bránami, ale jedna byla komplet otevřená a druhá se otevírala při příjezdu každého autobusu. My jsme sice měli zatáhnout všechna okénka, ale to byla veškerá bezpečnostní opatření, takže předpokládáme, že zvířata budou lehce zdrogovaná, aby je ani nenapadlo vyvíjet nějakou aktivitu. Pár spících jedinců jsme viděli hned u cesty (je dost možné, že je uspali a položili k cestě, aby byl zážitek návštěvníků úplný) a pak asi dvě tlupy v dálce ve výběhu. Trochu mě zarazilo, že jsem neustále vyhlížela lvy a najednou jsem viděla lidi na zastávce… ale snad jsem jen přehlídla výjezdovou bránu. 🙂 Další zastávkou byl park s restauracemi, občerstvení a nějakým lunaparkem, tak to jsem s radostí vynechali a jeli zpět na začátek.

Když jsme dorazili na konec, fronta čekající na nástup do safari busu byla snad ještě delší než ta, kterou jsme si vystáli my. Nakonec jsme v srpnovém horku podlehli a taky si koupili jedno pivo, ale pak jsme toho trochu litovali, protože hrdlo asi otírali nějakým starým hadrem a láhev podle toho taky byla cítit… a pak už hurá do auta a domů.

Pro turisty zastávka v téhle zoo asi nemá smysl, ale těm, kteří už neví, jak strávit víkend, doporučujeme. Je to kubásnký zážitek, ale docela pěkný. 🙂

 

Jsme zpět a v plné síle

Tak jsme se vrátili z měsíční dovolené v Čechách (ano a i na Moravě – pro šťouraly) a blog nechali ladem. Ono totiž dovolená není asi to správné slovo, Adam stejně naprostou většinu času pracoval a já se snažila odškrtat všechny seznamy – co nakoupit za zásoby za oblečení a boty/v lékárně/v drogerii/v Ikea/v potravinách/v Bauhausu/v Alze/do aut a další, jaké doktory oběhat a kdy je vtěsnat Adamovi do programu, co zařídit za admnistrativní věci, jaké věci opravit v pražském bytě, kdy a kam zaskočit reklamovat věci, které dosloužily příliš brzy (nebo fungovat vůbec nezačaly…) a hlavně kdy obejít a navštívit všechny příbuzné a kamarády a všem povyprávět historky a zkušenosti z našeho pobytu. Takže moje představy o tom, jak ráno budu chodit na jógu, pak si projdu lekci španělštiny nebo dopíšu blog o naší poslední cestě před odletem do Prahy a odpoledne něco zařídíme, vzaly rychle za své…:) Ne, nestěžuji si tady, jen s úsměvem vzpomínám, že když jsme si ke konci šli s někým sednout úplně utahaní na pivo tak už jsme přesně věděli, co a jak budeme oba vyprávět. Tak snad jsme alespoň některým lehce narovnali pokroucenou představu o ostrově svobody a ráji na zemi. 🙂
Ale spoustu seznamů jsme odškrtat stihli (ono těch 150 kg, co jsme vezli, nebylo úplně málo) a se spoustou z vás jsme se taky viděli, s některými dokonce i dvakrát. A jeden den jsme dokonce vůbec nic nezařizovali a vyrazili raději do zoo, stejně tak jsme stihli jít třikrát do kina (sice v noci, unavení a na filmy, které za to úplně nestály, ale byl to relax). 🙂 Akorát vše prostě stihnout nejde, tak to zkusíme zase příští rok, to už snad tolik zásob v Evropě nakupovat nebudeme, stihneme si v průběhu roku udělat zásobovací výlet třeba do Mexika nebo do Panamy… a doma v Čechách (a na Moravě) pak budeme opravdu jen dovolenkovat.

Takže děkujeme všem, kdo jste si na nás udělali čas, bylo to super a jsme mile překvapení, kolik lidí i po roce chodí na náš blog. Dodává to sílu psát i takovému literárnímu antitalentu jako jsem já (a Adam bude všechny hrubky a nepřesnosti kontrolovat ještě důkladněji než doposud).

Konec pobytu byl opět extrémně hektický, den před odjezdem jsme rozhodli, že si přikoupíme páté zavazadlo na odbavení, a když jsem zjistila, že ani do těch pěti se všechno nemůže vejít, tak jsem měla chuť všchny ty kufry vyhodit z okna a jet jenom s příručním zavazadlem. Ale po uklidnění jsem zase začala přehazovat věci sem a tam, aby žádný kufr nepřesáhl magickou letištní hranici 23 kg (nakonec se nám podařilo všechny zabalit mezi 22,5 a 22,8 kg). Adam byl poslední tři dny nonstop od rána do noci pracovně vytížený a noc před odletem se vrátil v půl čtvrté ráno, takže poslední ranní vážení kufrů a uklízení bytu bylo s pytlema pod očima a v náladě na bodu mrazu. Už abychom seděli v letadle… Ale všechno jsme zvládli, řidič taxíku nás naložil se všemi deseti zavazadli (jen tedy celou cestu nepromluvil ani slovo…), kufry při check-inu prošly váhovou kontrolou a my přes rentgen taky propluli bez potíží. Na letišti jsme si ještě dali s rodiči na rozloučenou vynikající gulášovku a hurá do letadla. Tam nás tedy ještě zavolali na bezpečnostní kontrolu a vyndali nám z jednoho (čerstvě oblepeného zelenou strečovou folií, která z něj zase byla komplet pryč) kufru aditiva na zlepšení kvality benzínu. Kapitán rozhodl, že v letadle nepoletí, tak neletěla. My ale jo a po tom všem organizování, zařizování, shánění, vyprávění jsme se už skoro těšili na lehce nudný život v Havaně.

A pak jsme přijeli… 😀

V Havaně jsme přes letiště taky prošli v klidu a rychle, bez jakékoliv další kontroly zavazadel a cestou do Paláce jsem na chvíli propadla pocitu, že jsme se vrátili do známého, vlastně domů a jestli jsme to při vyprávění nepřeháněli. To byl ale asi následek deficitu spánku, protože tentokrát se mi moc usnout nepodařilo, v letadle výskalo spousta dětí a Adam dostal zimnici, asi abychom se moc nenudili. 🙂 Doma jsme pak s radostí kontatovali, že plesnivé jsou jen moje bačkory (které jsem si stejně koupila nové a tyhle byly na vyhození) a byt jinak bez úhony přežil. Pak jsme teda zjistili, že v kuchyni teče voda z kohoutku všemi jinými otvory než kudy má, ale takový marginální problém nám nemohl zkazit náladu.

Den po příjezdu jsme si zajeli na úřad pro dodávku zboží z Belgie, která dorazila v naší nepřítomnosti, povyprávěli ostatním, jak je na rodné hroudě, a odpoledne se k nám přišel podívat člověk od majitele bytu (jakýs takýs správce bytu asi) kouknout se na tu kuchyň a další problémy s bytem (klimatizace, která nelze regulovat a když je zapnutá naplno, tak je v bytě 27 °C, díra místo trouby, tu nám prý pořídí novou, ale kdy??? a další drobnosti…). Tak prý problémy sepíše a v pondělí někdo přijde a všechno opraví. Taky jsme se chtěli první večer osprchovat novou sprchou, kterou jsme pořídili v Bauhausu, a ejhle, vypadla nám i taková malá spojka mezi hadicí a baterií, respektive zůstala ve staré hadici, ze  které jsme jí nedostali ani po důkladném octování a odstraňování vodního kamene. Od té doby se nesprchujeme, ale dopřáváme si koupel ve vaně, vždy tak dlouhou, kolik nateče teplé vody z bojleru a než stihne odtéct pod ne stoprocentně těsnícím špuntem. Ale je to vlastně docela fajn. 🙂

O víkendu jsme vybalovali, zkoušeli nové věci a radovali se z nich. Je to taková akumulovaná radost z nových věcí, protože víme, že v průběhu roku už toho moc nepořídíme. Tak jsme vyrazili do klubu k bazénu vyzkoušet nové plavky a brýle do vody, projížděli jsme se po okolí v autech se všemi novými koberečky, kamerkou a držáčky na mobily, doma se radovali z nových a hezkých doplňků a zkusili jsme dvě železářství, jestli by neměli tu malou mrchu spojku do sprchy. V železářství jsme strávili tak dobrou půl hodinu, ačkoliv na řadě jsme byli asi pátí, ale prodavač měl tak rychlé tempo, až jsme ve frontě nadskakovali. Prostě se nenechal rozhodit žádným dotazem, vše odpovídal pomalu a potichu po dlouhém uvážení, jeho pohyby byly přímo lenochodí a tak nějak mu všichni zákazníci byli úplně ukradení. Spojku neměl (nebo se mu ji nechtělo hledat) a klíč velikosti 16 jsme mu museli několikrát sami ukázat, než uvěřil, že ho prodává… tak to byl náš návrat zpět do kubánské reality. Další chuťovkou bylo otevření vysátých pytlů s oblečením, aby se oblečení nic nestalo. No, zvenku žádná plíseň nepřišla, ale uvnitř už asi v nějakém kusu oblečení byla a po měsíci v uzavřeném pytli smrdělo tak nějak úplně všechno. Děsili jsme se, kolik toho budeme muset vyhodit, ale naštěstí spousta věcí smrděla, ale nevykazovala viditelné známky plísně, a protože jsme už zkušenější, přivezli jsme si spoustu dezinfekcí a protiplísňových sprejů na všechny povrchy a příležitosti. No, vyhodili jsme asi tašku oblečení, ze kterého se nám zvedal kufr, a vydezinfikovali už pět praček toho, co tu bylo uskladněné. Trochu jsme nečekali, že ten Sanytol vypotřebujeme v prvním týdnu po příjezdu, ale když to bude potřeba, tak padne celý. Naštěstí máme dva a stále spoustu zájemců o výlet na Kubu, kteří můžou dovézt další.

V pondělí jsem čekala mezi 9 a 10 (jak jsme byli domluvení) na opraváře Joela (toho si najímá správce, který se má starat o náš a dalších několik bytů v Paláci). To, že v 10 ještě nikdo nepřišel, mi přijde ještě celkem normální, ale v 11 už jsme volali správci bytu a tak kolem 13. Joel dorazil s tím, že si má sepsat seznam věci k opravě a to pak půjde ke správci nacenit. A co sakra u nás dělali v pátek??? Slíbil, že pak přijde dát mi vědět. Nepřišel, nedal vědět a na smsku nereagoval (teď už vím, že neměl kredit, což nemá nikdy žádný Kubánec, když se po něm něco chce)… Takže v pondělí se nic nestalo. V úterý teda místo svého programu zase sedím doma a čekám (a peru se Sanytolem), jestli třeba někdo dorazí.
Prý má přijít syn správce, což je ten boss, který o věcech rozhoduje a platí je. Nikdo nedorazil, ale prý ve středu přijdou vše opravit. Hlavně je prosíme, aby dorazili dopoledne, protože já jsem chtěla jet na oběd s Adamem a pak na úřad na internet. Jasně, jak potřebujete. Dopoledne jsem stihla vyprat další dvě dezinfekční pračky a vyžehlit asi bambilion košil a ve čtvrt na 12 konečně dorazil Joel s pomocníkem (ovšem v tuhle hodinu už je jasné, že já na oběd nikam nepojedu).

Ale zaznamenali jsme posun, máme opravenou vodu v kuchyni (dokonce celou novou baterii a hurááá, nemusíme mýt nádobí v koupelnovém umyvadle) a opravenou sprchu (taky novou baterii, která sice nečurá dolů, jen rovnou do sprchové hadice, ale konečně se osprchujeme novou neoprejskanou sprchou). Jen nově položené dvě dlažky v obýváku, které se při každém šlápnutí hrozivě viklaly, se opravit úplně nepodařilo (sice vysekali za děsivých zvuků starý podklad, ale ten nový byl nevhodný, tak budou shánět jiný a my zatím máme v obýváku bordel na podlaze a dvě prázdná místa od dlažek (přičemž jedna dlažka je tak půlmetrová) a oprava klimatizace proběhla jako vždycky tak, že někde ve stropě něco zašátrali, pročistili, utáhli, pak si stoupli před klimu a řekli, že je to mnohem lepší… no, dokud se to tu nevychladí a nepůjde teplota regulovat, tak jim to neuvěříme. Takových slibů už tu bylo… Takže bych to shrnula na takový povedený první týden zpět do reality s tím, že dvě (až tři) opravené věci jsou vlastně dost velký úspěch. Už jen vyzkoušet klimu, získat novou troubu a přidělat dlažky a bude to tu skoro dobré. 🙂

Možná bychom všechno tak neprožívali, kdybychom veděli, že se budeme do konce měsíce stěhovat, což byl poslední plán. Ale naše milá státní realitní agentka je do začátku srpna na dovolené, na emaily neodpovídá a kontakt na svého zástupce nám nikde nenechala. Adam potkal na chodbě opraváře od nového bytu a zdá se, že se od našeho odjezdu do Čech (ano, a na Moravu) nic nezměnilo, stále není bojler a světla. Do bytu se chceme jít podívat, ale trochu se toho děsíme a termín, kdy má přijet nová kolegyně do stávajícího bytu, se rychle krátí. Tak alespoň, že jí tam nenecháme kostlivce ve skříni, pokud se vůbec někdy my odstěhujeme.

Ale aby bylo jasno, radost z nových věcí, saturace chutěmi z naší domoviny a konečně klídek bez odškrtávání seznamů zatím přehlušují všechny nepříjemné záležitosti, které tu řešíme, takže dobrá nálada zatím neupadá. Taky tomu hojně pomáhá zásoba vína z Belgie a šunek ze Španělska, která tu na nás čekala. 🙂

Dnešní (čtvrteční) update: obývák byl vychlazený na 22°C. Takže klima chladí víc, jen nejde regulovat, protože jestli je na termostatu 5°C nebo 25°C je úplně jedno. Prostě po kubánsku: chladí to, tak co chcete, že jo. Takže možná skočíme z horka rovnou do zimy 😀

Cesta na západ

María La Gorda

Tak opět se po nějaké době vracím k naší dubnové dovolené. Teď tu bylo rušno, přijeli kamarádi a už jsme s nimi stihli další cestování, tentokrát na jih, ale o tom zase příště. 🙂

Tak tedy cesta na západ. Dálnice z Havany do Pinar del Río je jedna z těch dobrých (když přehlídneme cyklisty, přecházející skot a cestou narůstající počet koňských povozů… a už samozřejmý rozbitý povrch vozovky), dá se zvládnout kolem dvou hodin. Za Pinarem pokračují jen dva pruhy, což cestu zpomalí (obzvlášť díky autobusům, které staví na každém rohu a bez zájmu cestu křižujícím lidem, kteří podle nás mají pocit, že jim auto nemůže ublížit), ale už se jedná o kraj plný tabákových plantáží, takže cestou je na co koukat. Kromě krásných plantáží a stylových přízemních domků je vidět vyhublý skot a koně, to už zas tak pěkný pohled není, ale doplňuje to každodenní kubánský obrázek. Byli jsme varováni, že cesta do naší cílové destinace, María la Gorda, je jedna z nejhorších tady na Kubě, tak jsme pořád čekali, kdy to přijde. Ale Carretera Central de Cuba byla relativně příjemná až do konce do vesnice La Fe. Cestou je ještě třeba nezapomenout vzít benzín na nejzápadnější benzínce ve vesnici Sandino (bohužel nemají Especial, takže ten je potřeba nabrat ještě někde dříve).  Za La Fe už vede jedna jediná cesta přímo na pobřeží a silnice k infocentru Parque Nacional Península de Guanahacabibes teda stojí za to. Vyhodnotili jsme, že existují ještě i horší silnice, ale tahle by se v nějakém seznamu příšerných silnic určit mohla objevit. Taky se nám podařilo vlítnout do jedné obří díry, ale naštěstí díky tomu, že v této části ostrova už je minimální provoz, tak je možné kroužit kolem kráterů v zemi i v protisměru. Bohužel, některé díry jsou přes celou šířku silnice, to se pak těžko radí, kudy to vzít. Ale zvládli jsme to a byli jsme odměněni nádherným výhledem na pobřeží v posledním úseku od infocentra do potápěčského střediska María La Gorda neboli „Mařka tlusťouška“, jak jsem místo familiárně nazvala. 🙂 A Lonely Planet shodou okolností taky překládá podobně 😉 Cestou jsme se několikrát zastavili a vychutnávali pohled na čisté tyrkysové moře a vyplavené mušle na pobřeží.

Pak už hurá do hotelu. Opět jsme dostali rady, že máme trvat na ubytování ve zděných bungalovech, protože v těch starších dřevěných bývá neúnosné množství komárů a mušek. Naštěstí jsme se ani nemuseli nijak dohadovat, rovnou jsme dostali zděný pokoj a později jsme zjistili, že ty dřevěné se asi všechny opravují. Paní na recepci byla milá (což není běžné) a řekla nám spoustu praktických informací (což už vůbec není běžné) a vyzbrojeni repelenty a vůněmi do zásuvky jsme se šli ubytovat. Pokoje jsou základní, ale čisté a s terasou (pod kterou se nám skoro celé tři dny pásl kůň), tak jsme hned vyrazili do obchůdku koupit si nějakou kolu na míchání na večer, ať využijeme terasu, a prozkoumat celé potápěčské centrum.

Místo rozhodně neoplývá novotou jako hotel na Cayo Guillermo, ale pro mě je to zatím nejlepší pláž na Kubě. A důvodů je hned několik – skoro nikdo tady není (sjíždějí se sem vlastně jen potápěči, ale dá se tu strávit několik dní jen tak na pláži), nehraje tu nonstop nahlas latino hudba, zaměstnanci jsou moc milí a pod vodou je od pobřeží stále co objevovat. Ani jedna z těchto věcí není na kubánských plážích samozřejmostí. Jenom jídlo by mohli zlepšit, protože dvě večeře stylu švédského stolu naprosto stačily… My jsme na začátku ani neplánovali se tady potápět, spíš místo poznat, ale kde jinde začít, než v jednom z nejoslavovanějších potápěčských středisek na ostrově. 🙂 Třikrát denně (v 9:00, 11:00 a 15:00) vyráží loďky s potápěči na různá místa korálového útesu, který se táhne podél pobřeží (je tu cca 20 míst, kde probíhají ponory) a s potápěči mohou vyrazit i zájemci o šnorchlování. Pouhé ležení na pláži tu má ale taky něco do sebe. Každý si uzme kousek pláže pro sebe, pozoruje šumění moře nebo Kubánce, kteří dost akrobaticky lezou na palmy a sundávají kokosy, a všude zpívají ptáci. Navíc stačí vlézt do moře a hned od břehu je pod vodou co pozorovat. Pro nás ideální místo, Kubánci by se tu asi nudili.

Nakonec jsme se nenechali přemlouvat a rozhodli jsme se, že potápění taky zkusíme. Vyrazili jsme hned druhý den ráno na kurz pro začátečníky. Nejdřív jsme podepsali papír, že za veškeré případné problémy si ručíme sami, dostali jsme neopren a vybavení a pak jsme skoro hodinu čekali na loďku, s kterou jsme měli vyrazit na místo ponoru. 🙂 Tady ten čas prostě plyne úplně mimo hodiny. Ve skupině nás bylo šest – my dva, Španělka (která už měla potápěčskou licenci) se svojí maminkou (která se potápěla poprvé) a dva instruktoři. Když konečně dorazila loď, tak jsme na ní nastoupili, instruktoři nám vysvětlili, k čemu slouží všechny čudlíky, páčky a provázky, jaké signály fungují pod vodou, co zhruba máme kdy dělat a pak už jsme čekali, kam vyjedeme. Leč, nevyjeli jsme nikam, loď zůstala stát na místě u mola a my naskákali do vody rovnou tam. Dumat nad tím, že bylo celkem zbytečné čekat hodinu na loď, kterou jsme použili jenom jako schůdky, asi nemá úplně smysl 🙂 Ale zpět k samotnému potapěčskému dobrodružství. Nejdřív jsme se jen ponořili, abychom si zvykli na pocit ve vodě s bombou na zádech. Adam už pak byl jako ryba ve vodě, já jsem občas potřebovala asistenci, když jsem byla moc hluboko nebo moc vysoko, taky jsem pořád máchala rukama, ale při potápění prý stačí pouze pohyby nohama a tak… Ale bylo to supr, viděli jsme nové druhy ryb a korálů, utíkala před námi obří langusta a instruktor ze skály vyšťoural obřího kraba. Celá ta nádhera hrála všemi barvami a hodina utekla jako nic. Španělka s sebou měla kameru GoPro a udělala nám taky několik fotek a videí, tak máme náš první ponor zvěčněný. Prý jsme se potápěli do hloubky až 10 metrů, přitom na fotkách to vypadá, že jsme tak metr pod hladinou. Jaké to teprve musí být u korálů dál od pobřeží. No, mně strach asi nedovolí jít se potápět někam dál, ale Adam si chce udělat kurz, tak pak třeba nafotí nějaké ještě zářivější a zajímavější fotky. Jenom škoda, že v potápěčském centru zrovna celý kurz zakončený licencí nenabízejí, v tuto chvíli nemají totiž dostatečné vybavení. Holt Kuba.

Měli jsme z potápění tolik zážitků, že jsme i vynechali odpolední šnorchlování u korálů a jen jsme se plácali u pobřeží. Teda Adam doplaval dost daleko, až jsem ho vůbec neviděla a pak vždycky jen zahlídla dvě modré ploutve, jak se zanořují do vody. Další výhodou tohoto střediska je to, že je tu všude wi-fi (placená samozřejmě), což jsme ocenili a připadali si skoro jako v nějaké evropské destinaci. Další den dopoledne jsme opět věnovali šnorchlování a po obědě vyrazili zase dál. María la Gorda je místo, kam se chceme určitě vrátit. Jen by mohli spravit silnici a kvalitu jídla. Jinak bylo všechno bezvadné. 🙂

Cabo de San Antonio

Vrátili jsme se k infocentru a vyrazili druhou silnicí přímo do srdce biosférické rezervace poloostrova Guanahacabibes chráněného UNESCO. Také tady vede jedna jediná silnice k nejzápadnějšímu cípu ostrova a dále do malého přístavu na úplném konci silnice (celá cesta měří 63 km). Jedná se o už o zcela odříznuté místo od „jakés takés“ civilizace. Cestou jsme potkali několik koní, krav a krabů zhruba velikosti lidské ruky. Když jsme dorazili k majáku na nejzápadnějším bodě ostrova, tak se strhnul neuvěřitelný slejvák a my čekali v autě, zda se počasí umoudří nebo ne. Na chvilku pršet přestalo, tak jsme si místo obešli, od několika místních jsme se dozvěděli, že nahoru jít nemůžeme (ačkoliv průvodce tvrdí opak) a vyrazili dál k pláži Las Tumbas, kde stojí poslední ubytovací zařízení a my tu měli strávit poslední noc dovolené. Jedná se o osm hezkých velkých dřevěných chat, ve kterých jsou vždy dva pokoje. Všude kolem se procházela bachyně se skupinkou malých prasátek a hledali, kde by co snědli. Bohužel, se zase rozpršelo a my uvízli dobrou půlhodinu stáním na parkovišti, kdy jsem viděli jen provazy vody na předním skle auta a přemýšleli, jestli tak strávíme celé odpoledne.

Ale pršet přestalo, ubytovali jsme se (ve vedlejším pokoji bydlel typický kubánský pár – starší Evropan a mladá Kubánka) a vyrazili na pláž. Jako vždy po dešti voda byla kalná, ale objevili jsme spoustu mušliček a mušlí, tak jsme se těšili na ráno, až se voda uklidní, zbarví se do krásné tyrkysové barvy a ukáže všechny krásy mořského dna. Ovšem štěstí nás asi v tu chvíli opustilo, protože večer jsme (ačkoliv narepelentovaní) byli úplně totálně pokousaní od malých mušek, kterým se nedalo nijak uniknout. V noci nám v chatce běhala nějaká myš nebo krysa, která nám odnesla a okousala mejdlíčka z koupelny. Adam jí viděl celou, já zahlídla jen chodící mejdlíčko, takže poslední noc jsme spíš probdili, protože z šatníku se ozývající myší šramot byl dost nepříjemný. Druhý den nad tím slečna na recepci jen pokrčila rameny a podivovala se, že prý v této oblasti myši nejsou (ale popravdě se nezdála být úplně informovaná).

Mno, tak jsme to dál neřešili a vyrazili na pláž. Voda byla opravdu krásně tyrkysová a průzračná, jen jsme až na vlastní kůži zjistili, že je plná medúz. Od malých na pobřeží po velké dále od břehu. Takže já vylezla z vody hned, Adam je chvíli zkoušel obeplavávat, ale pak to taky vzdal. Naštěstí jsme nebyli požahaní nijak tragicky, přirovnala bych to k požahání kopřivou (nepříjemně to pálí, ale nijak moc). Ještě jsme chvíli koukali na vodu, ale pak jsme se rozhodli, že radši pojedeme a zkusíme cestou objevit ještě nějaké zajímavé místo na zastavení. Paní na recepci se opět divila, že jsou ve vodě medúzy a uzavřela to tím, že na María la Gorda určitě taky musely být…

Abychom odjížděli s čistým svědomím, že jsme viděli všechno, zajeli jsme ještě do přístaviště na úplném konci silnice (cca 2 km od chatek), abychom zjistili, že tam vůbec nic není. Avizované potápěčské centrum je zavřené a benzínka značená v mapě je asi spíš pro lodě, protože u břehu stály jen dvě obří nádrže pro lodě. Malé molo, kde prý stávají mezinárodní lodě (ale dost o tom pochybuji, co by tu proboha dělaly?), zelo prázdnotou a pozorovalo nás pouze pár chlapíků, kteří celé místo obsluhují. Trochu se nám jich zželelo, že jsou tady na úplném konci světa, tak jsme si tu v restauraci dali alespoň koktejl a vyrazili zpátky na dlouhou cestu do Havany (cca 350 km).

Znovu jsme se zastavili u majáku, tentokrát byl výhled na moře exkluzivní, ale nahoru nás stejně nikdo nepustil a mysleli jsme si, že tímto naše dobrodružství na poloostrově končí. Ale to jsme ještě nevěděli, že nás čeká slalom mezi kraby. V tomto období totiž krabi hromadně přecházejí silnice podél pobřeží a kladou vajíčka s malými krabíky ve vnitrozemí. Pak přecházejí silnici zpátky a o něco později přecházejí silnici malí krabi, aby se dostali k moři. My jsme potkávali poměrně velké kraby, kteří před projíždějícím autem utíkali všemi směry (hlavně opačnými, než bychom očekávali), případně se proti nám postavili do bojovné pozice s klepety nad hlavou. Adam jel slalom přes celou silnici a úspěšně se mu dařilo kraby objíždět, ale strach jsme měli o ně i o naše pneumatiky. Kromě krabů jsme měli před sebou ještě spoustu orlosupů nebo jim podobných dravců, kteří si na silnici pochutnávali na již přejetých krabech a vzlítli vždy až těsně před autem. Pak se cesta na chvíli uklidnila, abychom zjistili, že to bude jen horší. Krabů i ptáků bylo čím dál víc, a když už jsme se opět blížili ke křižovatce u infocentra, tak jsme měli před autem stovky, možná tisíce krabů, kteří přecházeli silnici. To už byla scéna jak z nějakého hororového filmu. Živí krabi přebíhající mezi těmi rozjetými, nad nimi krouží dravci a ještě vylezla z lesa prasata, která se s chutí do krabů také pustila. Jeli jsme co nejpomaleji to šlo, abychom jim dali alespoň malou šanci uniknout, ale strážník u závory nám řekl, že prostě musíme dát nohu na plyn a jet. Bylo to hrozné – zvuky, smrad a ten pocit, že silnice před námi hýbe, ale projeli jsme a pneumatiky to také zvládly. Naštěstí tento poslední úsek mohl mít tak 3 kilometry z celkových 63, ale cesta se zdála nekonečná. Shodli jsme se, že toto už nemusíme nikdy zažít a jak jsme byli nadšení z María la Gorda, tak Cabo de San Antonio nám stačilo jednou. Z krabí cesty jsme plynule přejeli do té děrovaté, před kterou jsme byli varováni, obří díru, do které jsme při cestě sem zahučeli, jsme naštěstí objeli a až za La Fe jsme si konečně oddechli. Protože jsme ten den chtěli zažít ještě něco „hezkého“, našli jsme si v průvodci ještě kus za Pinar del Río jeskyni, kde měl své velení Che Guevara a vyrazili tam.

Cueva de los Portales

Sice se stahovala mračna, ale cesta byla krásná. Projíždí se klikatými silnicemi zemědělskými vesničkami a úplně zelenými kopci a údolími. Kdybychom měli víc času a neočekávali každou chvilku déšť, tak někde zastavíme a ta panoramata nafotíme, ale raději jsme jeli dál, abychom vůbec ještě stihli otevírací dobu (která je za deště dost nejistá). Ale když jsme se blížili, tak jsme potkali turistické auto v protisměru a nic o tom, že by jeskyně snad byla zavřená, na nás nemávali, tak jsme úspěšně dojeli až k příjezdové bráně. Hned u vstupu je postavené „campismo“ s hlasitou latino hudbou a všemi rekreanty u bazénu s rumem v jedné ruce a cigaretou v druhé (jedná se o takové kubánské rekreační středisko, chatky, kam jezdí Kubánci na dovolené a někde jsem slyšela, že je to stojí třeba 50 CUP na týden, takže si to mohou dovolit, po celém ostrově je takových kempů rozeseto spousta).

Podle průvodce jsem očekávala nějaké propagandistické muzeum s další čepicí Che a vitrínou s jeho lékařskými nástroji, ale jeskyně příjemně překvapila. Jedná se o obří prostor, který byl už dřívějším předrevolučním majitelem lehce upraven. Za karibské krize sem Che Guevara přesunul velení nad západní částí ostrova. V jeskyni bylo natažené elektrické vedení pro komunikaci s jednotkami, vojáci se usídlili v různých částech obří jeskyně a Che pobýval v jediné zděné místnosti. V jeskyni je dochovaný sovětský telefon, postel a pár dalších kusů nábytku z té doby. Pán, který si přivydělává průvodcováním, nám vyprávěl o jeskyni a pak postupně přešel k vyprávění o své rodině. Kolik má sourozenců, kteří žijí v zahraničí, že píše knihu… klasika. 🙂

Na konci jsme se s pánem rozloučili a vyrazili k autu. Poslední úsek zpět na dálnici jsme se rozhodli vzít cestou přes San Diego de Los Baños, před kterou papírový průvodce varoval. A musíme uznat, že měl pravdu. Zatím není nic opravené, cesta je klikatá, do kopce a z kopce a v celkem nepřehledných úsecích chybí třeba v půlce silnice asfalt. Takže jet do prudkého kopce a snažit se projet krátery v zemi, které není možné nijak objet, byl opravdu zážitek. Ale když se dojede na hlavnější cestu, tak už je trasa zase příjemná a na pozorování okolí zajímavá. Cestou na dálnici jsme konečně zmokli, tak se nám alespoň z části umylo auto a domů jsme dojeli už bez dalších větších útrap. Naštěstí jsme měli jeden volný den na zotavení, praní a umytí auta, který se hodil. Když šel Adam auto do myčky vyzvednout, tak se pán ptal, jestli jsme náhodou nebyli někde u moře, že je poněkud cítit rybinou. Tak mu Adam vysvětlil, že to není rybina, ale rozježdění krabi.

Ale všechna místa vřele doporučujeme, jen Cabo de San Antonio je spíše pro ty, kteří tu mají opravdu hodně času a ideálně v hezkém počasí a nekrabí sezoně.

​Ekologické Las Terrazas

Měli jme čtyři volné velikonoční dny, tak to jsme museli využít. Přidali jsme k tomu ještě dva dny dovolené a vyrazili poznat další část Kuby, tentokrát zase směr západ. Cílem cesty byl nejzápadnější cíp ostrova, ale abychom nemuseli jeden celý den trávit jen na cestě, zastavili jsme se na jednu noc v UNESCO vesnici Las Terrazas. Mělo by se jednat o zcela soběstačnou vesnici a biosférickou rezervaci a nám to tu přišlo, jako kdybychom jeli někam na chalupu do přírody. Navíc velikonoční náladu přidávala malá kuřátka, kůzlátka, hříbátka…

Vyrazili jsme z Havany jak jinak než později, než jsme plánovali, ale cesta je to relativně krátká a pohodlná. Po dálnici je člověk v Las Terrazas cca za hodinu a půl, možná necelou. Když se odbočí z dálnice (z níž nás navigace svedla dříve, než bylo nutné), tak začne ta pravá tropická příroda s výrazně zelenými lesy, ve kterých se tyčí vysoké palmy. Jako první jsou z vesnice vidět bíle natřené domky, které jsou všechny stejné a asi splňují různé ekologické požadavky. Domky jsou rozprostřené kolem malého jezírka San Juan, kde se soustředí také různá zvířata včetně plameňáků. Hotel Moka (který je prý jediným hotelem v této oblasti) se pak nachází na kopci a je schovaný v lesíku mezi stromy. Jedná se o hotel, který nemá nijak narušovat přírodu a návštěvníci si mohou dosyta vychutnat zvyky a krásy okolní krajiny. Proto také hotelem porůznu prorůstají stromy a všude jsou vysázené kytky a jiné rostliny (a třeba na rozdíl od havanské botanické zahrady, tady jsou u stromů cedulky s názvy španělsky i latinsky). Jako obvykle, check-in začínal až ve 4 odpoledne, tak jsme se jen nahlásili (opět nám nechtěli uznat rezidenční kartičky a požadovali po nás pas… rezidenční kartička je v podstatě občanka, tak by s ní nikde neměl být problém, ale Kubánci vždy tvrdohlavě lpí u cizinců na pasech, které my raději s sebou vůbec nevozíme), vyzkoušeli místní bar a vyrazili na obhlídku místních zajímavostí.

Nejdřív jsme chtěli vyzkoušet průvodcem vychvalovanou vegetariánskou restauraci (samozřejmě všechny suroviny by měly být z místních zdrojů) El Romero, ale jak už to tak bývá s doporučovanými restauracemi nejoblíbenějšího průvodce, měli plno. Tak jsme si udělali rezervaci na podvečer a vyrazili do nedalekého přírodního koupaliště Baños del San Juan. Tyto přírodní lázně jsou vzdálené cca 3,5 km, tak jsme se vydali na cestu pěšky. Naštěstí celkem na začátku jsme si uvědomili, že naše rezidenční kartičky zůstaly na recepci a rozdíl vstupného CUP/CUC oproti turistům není úplně bezvýznamný, tak jsme se ještě vraceli. Na druhý pokus už jsme opravdu vyrazili. Chození pěšky je náročný pohyb, což místní moc neprovozují a nechápu, tak na nás projíždějící taxíky i autobus troubily a snažily se nás cestou svézt, ale vydrželi jsme, a ačkoliv cesta byla na sluníčku a neustále do kopce a z kopce nakonec celkem náročná, byla také moc hezká.

Baños del San Juan nám hodně připomínalo Mumlavu, řeka se spoustou vodopádků, tůní a přírodních terásek. Kdyby to nebylo oblíbené rekreační středisko místních, tak se jedná o další tropický ráj na Kubě. Ne že bychom měli něco extra proti místním na dovolené, ale kdekoliv se objevují, tam je hlasitá latino hudba, nahlas na sebe pokřikují (jakože opravdu nahlas, oni na sebe spíš křičí) a odpadky hází, místo do koše, za sebe. My tomu většinou nemůžeme uvěřit, ale oni (když občas tuší, že to asi není to správné) se nenechají odradit a ještě jsou na svůj životní styl hrdí. Jeden Kubánec nám s úsměvem vyprávěl, že takto se poznají Kubánci i mimo Kubu, protože si vždy uchovávají své „cubaneo“ (=kubánství). Tedy v Miami pustí hudbu na plné pecky a odpadky vyhazují z auta na ulici. No, stále si nejsme jistí, jestli je na co být hrdý a v takovém Rakousku by jim to asi nikdo moc dlouho netrpěl. Ale potvrzujeme, že to tak je, a proto se raději rekreaci s místními vyhýbáme obloukem, protože bychom z té krásné přírody chtěli také něco slyšet a obdivovat ji bez vyházených sklenic od piva a plechovek. Takže, ačkoliv jsme měli s sebou plavky, odešli jsme na co nejvzdálenější konec koupaliště, kde byla konečně slyšet zurčící voda a zvuky okolního lesa. Jen voda už neměla hloubku na koupání, tak jsme si alespoň smočili nohy. Za chvilku připlavala spousta malých rybiček a začaly nám ožužlávat a okousávat nohy (úplně jako pedikůra rybkami za výlohou na Václaváku). Bylo to vtipné (ale děsně to lechtalo) a dokud jich nebylo celé hejno, tak i celkem příjemné. Postupně ale připlouvaly stále větší rybky, tak jsme raději nohy zase z vody vytáhli. Určitě to tu stojí za návštěvu, místo je to idylické. Je tu dokonce i kemp, kde je možné mít svůj vlastní stan nebo spát v základních chatičkách, které budou poskytovat základní vybavení. Záchody a koupelna (pokud je) jsou společné. My jsme si trochu oddechli, protože v první nabídce nám cestovní agentka (ano, všechny cesty řešíme přes cestovní agentury, vyjde to výrazně levněji) zarezervovala chatičku u koupaliště, my jsme ale chtěli vyzkoušet eko hotel Moka, tak jsme si to díkybohu prohodili. Stále nevím, zda to byl omyl nebo se nám cestovka snažila podstrčit chatku za cenu hotelu, protože ubytování nám změnili a cena zůstala stejná. Jsou tu i dvě restaurace, za naší návštěvy fungovala jen jedna, ale protože jsme měli rezervaci v Las Terrazas, vyrazili jsme zanedlouho zase zpátky.

Tentokrát se nám už podařilo ubytovat. Pokoj byl moc hezký, až nám bylo líto, že tu strávíme jen jednu noc. Všechny pokoje koukají do přírody a do vesnice a největším zážitkem v pokoji je vana s prosklenou stěnou, kdy člověk i při studené sprše nebo horké koupeli může sledovat místní krásy přírody. A protože je hotel na kopci a za stromy, zpátky na něj nikdo nevidí. V ledničce jako téměř vždy nechyběla lahev rumu. Rychle jsme si donesli věci a na druhý pokus vyrazili do restaurace El Romero. Tady o naší rezervaci nikdo nic nevěděl a pan číšník bez jakékoliv omluvy pouze pokrčil rameny. Naštěstí se ale brzy uvolnilo místo na terase (kde jsou dva stolky) a my jsme si i tak mohli užívat zdravou stravu s výhledem do přírody. Podle menu mají všechny jídla ve 3 velikostech (degustační, menší porce a velká porce, pokud si člověk chce dát jen jednu věc). Abychom toho co nejvíc okusili, tak jsme si objednali spoustu degustačních předkrmů, jídlo i dezerty, nosili nám to bez ladu a skladu podle toho, co měli zrovna hotové, tak jsme si třeba dva druhy předkrmové pomazánky dali až před dezertem. Kafe sice v nabídce také mají, ale doporučili nám raději jiný podnik, tak nevím, jestli se jim nechtělo dělat, dohazují si mezi sebou klienty nebo se nás už prostě chtěli zbavit. 🙂 Vše ale bylo moc dobré a na Velký pátek vlastně i v pořádku, že jsme nekonzumovali maso. Po jídle jsme vyrazili na procházku po vesnici, potkali spoustu pasoucích se zvířat a večer jsme ukončili (jak jinak) v hotelovém baru (na terase s výhledem do dáli).

Druhý den jsme vstávali relativně pozdě a poznali jediné úskalí jinak báječného hotelu. Asi aby si člověk vychutnával zvuky přírody, tak nejsou stěny odhlučněné, ale bohužel ani do sousedních pokojů. To trochu kazilo jinak skvělý zážitek a určitě se chceme na nějaký víkend vrátit, protože míst na procházení je tady spousta, příroda je nádherná a navíc je to kousek za Havanou. Původně jsme chtěli ještě ráno vyzkoušet jedinou „canopy“ aktivitu na Kubě (to jsou aktivity v korunách stromů, ani nevím, jak se to co češtiny překládá, tady se jednalo o lana natažená napříč údolím, kdy člověk přeletí vesnici Las Terrazas a může ji obdivovat i ze vzduchu, celá tahle legrace má asi 1600 m), ale nakonec už bylo docela dost hodin, tak jsme se dohodli, že to necháme na příště. Po snídani jsme ještě vyrazili na proslulé a doporučované kafe do Patio de la Maria, kde kromě celkem dobrého kafe člověk opět sedí na terase a kouká do přírody. Dopíjeli jsme právě včas, kdy nás dostihl kubánský zájezd (ano, opět spojený s hlukem), vrátili jsme se do hotelu, sbalili věci a vyrazili zase dál.

Protože větší část dne jsme měli strávit na cestě, vyšplhali jsme ještě kousek za Las Terazzas na vyhlídku La Serafina a pak už uháněli po dálnici dál směr Pinar del Río. Když má člověk čas, tak vyhlídku také doporučujeme. V průvodci ještě vyzdvihují místní umělce, my jsme ale žádné nepotkali a je pravda, že jsme ani žádné nehledali. Ale na první pohled tu šipky ani transparenty zvoucí do uměleckých atelierů nejsou.

Cayo Guillermo

Opět se vrátím k březnové dovolené. Ze Santa Clary jsme pokračovali na jedno z nejkrásnějších míst, které jsme tu zatím poznali, na ostrov Cayo Guillermo. Podél severního i jižního pobřeží Kuby se nacházejí malé a malebné korálové ostrůvky („cayo“ = ostrůvek). Jsou to přesně ta místa, kde se fotí fotky do katalogů cestovních kanceláří – jemný písek, korály plné barevných rybek a voda, která pod slunečními paprsky hraje všemi barvami. Je pravda, že s každodenní Kubou tyto ostrůvky nemají vůbec nic společného, nachází se tu v naprosté většině jen velké hotely a odpočívající turisté. Kubánci tu leda pracují v hotelovém turismu, jinak sem vůbec nejezdí a na některá caya snad ani jezdit nesmí. My jsme si na doporučení průvodce jeli, po propršeném Cayu Levisa, spravit chuť právě na Cayo Guillermo. To je na rozdíl od Santa Clary spojované s jinou osobností, a to Ernestem Hemingwayem, který tu prý podél severního pobřeží rybařil na své lodi Pilar a část jeho knihy „Ostrovy uprostřed proudu“ se odehrává právě tady. Na jeho počest se také nejkrásnější zdejší pláž (a podle některých i nejkrásnější pláž na celé Kubě) jmenuje Playa Pilar.

Abychom toho více viděli a cesta byla zajímavější, vybrali jsme si severní trasu kousek od pobřeží (jižní trasa je podle mapy po dálnici, ale cestou zpět jsme zjistili, že rozhodně není rychlejší nebo snad pohodlnější). Projížděli jsme malé vesnice (kde vždycky hádáme, z čeho tam lidé asi žijí, protože i ve všední dny jen tak sedí na verandách a odpočívají nebo stojí u silnice a klábosí, ale asi všichni budou nějak zapojení do zemědělství), objížděli obří díry v silnici (ale to už je tady taková norma) a vždy zpomalovali při jízdě za koňskými povozy, traktory a nákladními auty, které tu často slouží jako MHD (doporučuji kubánský film „Miel para Oshún“, kde je krásně vidět, jak funguje pro místní meziměstská přeprava, neb ani 15 let po natočení tohoto filmu se tu nic nezměnilo). Ale cesta pomalu utíkala, ještě jsme sháněli benzínku (zase nás zachránila aplikace maps.me, kde se dá offline na mapě najít téměř vše) a my se těšili na první koupání. Za městem Morón už se cesta stáčí na sever směr ostrůvky, projede se kolem dvou lagun a ve vzdálenosti asi 70 km od našeho hotelu začínal pětadvacetikilometrový násep spojující pevninu a vedlejší větší ostrov Cayo Coco, který je pak s menším Cayo Gullermo spojen už jen mostem. Na mostě stojí tři sochy Ernesta Hemingwaye v životní velikosti, které vítají a loučí se s návštěvníky. Je to trochu matoucí, protože člověk když přijíždí, tak na první pohled nepozná, jestli na mostě stojí rybáři, živé sochy nebo opravdové sochy. 🙂 Tyto ostrovy jsou rájem potápěčů a turistů, nic jiného tu nenajdete. Prochází tu středem jedna silnice, ze které vedou odbočky k jednotlivým hotelům, nikam jinam jet nejde. Silnice pak končí na nejzápadnějším konci ostrova u pláže Playa Pilar, která je stále veřejná a nepatří k žádnému z hotelů.

Nejsme a nikdy jsme nebyli fanoušci organizovaných dovolených a all-inclusiv hotelů, vždy raději přespíme levněji a na dovolené si užíváme jídlo a poznávání krás měst a přírody. Na Kubě je ale jako vždy vše jinak. Už jsem to asi psala, ale nikdo z corps diplomatique nesmí přespávat v soukromí v casas particulares, což je nejoblíbenější forma ubytování pro turisty cestovatele (a nejlevnější, ačkoliv zas tak levná taky není). My musíme být ubytovaní ve státních hotelech, které v naprosté většině patří velkým hotelovým řetězcům (ty ale hotel jako takový nevlastní, pouze mu propůjčí management a know-how a pak mají prý neuvěřitelná 4 % ze zisku, vše ostatní jde státu; ale hotely jsou postavené, Kuba je prestižní letovisko a asi zaujímají vyčkávací taktiku, že třeba v budoucnu bude stačit dokoupit pozemek i s budovou a získají zbylých 96 % zisku, jinak si to neumím moc vysvětlit). V místech, kde ještě žádný hotel nestojí, můžeme jen vystoupit, prohlédnout si okolí a přejet někam dál. Žádný z uváděných důvodů, proč nesmíme spát v soukromí, není logický, ale ten nejpádnější budou asi peníze za luxusní hotel, které jdou rovnou do státní kasy. Občas se to nějaká ambasáda snaží změnit, ale zatím vždy bez úspěchu. A jelikož jsme už slyšeli také různé historky o 4hvězdičkových hotelech, kde vše bylo špatně, servis neexistoval a jídlo se nedalo jíst, rozhodli jsme se, že zkusíme nejnovější hotel v okolí, který je také nejblíže slavné Playa Pilar. Když už si máme ten prodloužený víkend užít, tak tomu půjdeme trochu naproti. Tripadvisor taky radil Hotel Playa Pilar a musíme říct, že jsme zklamaní rozhodně nebyli.

Hned na recepci nás čekalo milé překvapení, kdy nám dali lepší pokoj, než který jsme si zaplatili (být spojovaný s ambasádou tady na Kubě většinou moc výhod nepřináší, ale občas překvapí v hotelech nebo v restauracích, když dostaneme slevu nebo něco malého zdarma). Pokoj byl čistý a moc pěkný, výhled na moře se taky dal přežít, takže vše ok. První večer jsme si jen prošli komplex a sedli si na drink na molo, kde atmosféru doplňoval saxofonista a jeho příjemné večerní skladby. Prostě romantika a kýč jak bič. Nejdřív jsme se smáli, ale pak jsme museli uznat, že to bylo příjemné.

On život v těchto hotelech je všude stejný (podle mě, pokud někdo jezdí stále do stejného hotelového řetězce, tak ani nepozná rozdíl mezi různými zeměmi) – snídaně, oběd, večeře, v průběhu dne bazén nebo pláž, sportovní animační aktivity, různá představení a večer hlavní show, koncert, večeře v tematických restauracích a případně taneční zábava v klubu. Není třeba se účastnit ničeho a kvalita všech aktivit je hotel od hotelu dost variabilní. Jelikož to byla naše první zkušenost, tak jsme se hecli a kromě nočního klubu zkusili snad vše. 🙂

Jídlo pro nás bylo jako z jiného světa (jako z civilizace), k snídani bylo všechno, na co si člověk pomyslel. Ono přijet z nějaké normální země, tak to člověku asi ani nepřijde, ale my jsme si připadali jako ve snu. Tak tady mizí všechno normální jídlo, které v obchodech není a nejde sehnat… s obědem to bylo stejné a na večeři jsme si dvakrát zarezervovali místo v restauraci á la carte (ono teda v nabídce jsou asi 4 jídla, ale když je tu někdo na dva týdny, tak asi občas rád vymění švédské stoly za něco jiného). Jedna z restaurací byla japonská, kde nás nešťastně spojili do skupinky s ruskými turisty, a kuchař dělal show u grilu. Ta byla slabší a u kuchařovy zábavy, kdy jsme měli chytat do pusy krevetu, mě Adam musel upozornit, ať se netvářím jak před popravou. Ono když se člověk těší na sushi a večeři ve dvou a dostane ruskou skupinku a kuchaře, který se snaží dělat zábavu, tak je to přeci jenom trochu zklamání. Pak jsme si ale zašli na několik drinků a bylo líp.

Animační programy jsou kapitolou samou pro sebe. Na pláži občas někdo prošel, jestli si chceme zahrát turnaj ve volejbalu, u bazénu už to bylo živější. Tam jsme jako diváci z povzdálí sledovali hodiny salsy (ono to bylo téměř nepřehlédnutelné a hlavně nepřeslechnutelné) nebo soutěž o největší šplouch do vody. Adam mě (a asi i sebe) dost překvapil, když kývnul na zapojení do binga (jako měli jsme v sobě už několik koktejlů…). Jelikož bylo k večeru a hosté se spíš už chystali k večeři, tak jsme zjistili, že hrajeme jen my dva a jeden chlapeček. Souboj to byl lítý a dlouhý, ale nakonec jsem vyhrála já a večer jsme si mohla přijít vyzvednout diplom na podium večerního programu. Sluníčko a dovolená dělají divy…  Ale musíme uznat, že hezkou show bylo představení vodního baletu (nebo jak to mám nazvat) – trochu salsy, trochu baletu, hodně akrobacie a hodně vody. Jak jsme zjistili, tak hlavní večerní představení také zaujímají důležité místo v těchto hotelech. Dvě jsme museli uznat, že byla dobrá, z jednoho jsme raději odešli a poslouchali jen hudbu u kulečníku a z jednoho jsme odejít měli (a to hned na začátku). Děj představení je většinou dost slabý nebo bez nápadu, ale ti tanečníci, hudebníci a zpěváci, kteří tam účinkují, jsou rozhodně jiná liga, než co člověk očekává v hotelu (holt Kuba). Takže třeba u hororového představení se zakomponovaným revivalem Michaela Jacksona nám trochu spadla čelist, protože to bylo fakt dobré, navíc ten tanečník mu byl i dost podobný. Takže, nestali se z nás nějací extrémní fanoušci animačních programů, ale už nejsme jejich extrémní odpůrci. Ale vždy záleží na úrovni hotelu. Taky je legrace, že po pár dnech člověk začíná poznávat ostatní hosty a pojmenovává si je, jak na nějaké horské chatě, akorát tady místní hotel disponuje 482 pokoji, tak není možné poznat úplně všechny. 🙂

A teď to hlavní, proč jsme sem jeli, pláž a voda. Moře je tu nádherné, voda čistá, občas se dá vidět nějaká hvězdice. Když nejsou vlny, tak je možné udělat projížďku na katamaránu nebo si půjčit šlapadlo či kajak. My stihli jen katamarán, ale i tak to bylo supr. Klouzali jsme po vodě, a jak byla čistá, tak se dal sledovat život pod hladinou, prostě nádhera. Jeden den jsme vyrazili z hotelu na onu slavnou pláž Playa Pilar, je opravdu krásná. Jemný písek, vlnící se hladina moře a ve výhledu ostrov, kde se prý schovával Fulgencio Batista. Navíc vedle ostrůvku je potopená loď, ke které se jezdí šnorchlovat. Toho jsme taky hned využili a opět na katamaránu vyrazili za krásami podvodního světa. Naší skupinku doplňoval kormidelník a dva páry miamských Kubánců, kteří se na rodný ostrov vrátili na dovolenou, a nezapomněli si s sebou na cestu zabalit lahev rumu, kterou pak mezi všemi (i námi) nechali kolovat. J Asi se jedná o hodně populární potápěčské místo, protože už tam čekalo několik jiných katamaránů a jedna plachetnice, ale všichni postupně odjeli a my jsme si mohli v klidu užít hodinové šnorchlování mezi korály u rozpadlých zbytků potopené lodi. Když odjeli ostatní turisti a člověk chvíli počkal, tak se kolem něj najednou začaly míhat rybky všech velikostí a barev. Dokonce jsem tentokrát ani nezapomněla foťák, tak se nám podařilo některé rybky zachytit, jiné nám uplavaly ze záběru. Po hodině jsme už měla úplně rozmočené prsty a osmahlá záda, tak byl nejvyšší čas na cestu zpátky. Jedinou nevýhodou Playa Pilar je to, že je tak populární a přitahuje mnoho turistů. Na pláži pak dopoledne není skoro k hnutí, odpoledne už je to ale mnohem lepší. Cestovatelé se musí vrátit, protože cesta zpátky do ubytování v soukromí je dlouhá a hoteloví hosté se většinou vrací na oběd do hotelu a pak už zůstávají u bazénu. Takže, kdo si chce vychutnat nejkrásnější pláž na Kubě v klidu, tak rozhodně musí dorazit odpoledne.

My jsme tu nakonec strávili jen jeden den a ostatní na hotelové pláži, protože výhled jsme měli skoro stejný, ale lidí tam bylo mnohem méně. Je až neuvěřitelné, kolik lidí tráví dovolenou u moře u bazénu, což pak hraje do karet nám, kteří chceme koukat na moře. Ten bazén je samozřejmě taky krásný a bazénový bar, kdy člověk stojí ve vodě u baru má taky něco do sebe, ale celý den se tu vydržet nedá.

No, sečteno podtrženo, připadali jsme si tu jako v úplně jiném světě a vůbec se nám nechtělo zpátky do Havany (potažmo, jak jsme si po cestě říkali, zpátky na Kubu). Prodloužili jsme si pobyt alespoň ještě o jeden den, ale pak už jsme museli zpátky do všednodenní reality. Určitě se sem nebo na nějaký podobný ostrůvek budeme chtít na nějaký ten prodloužený víkend vrátit a poznávání revoluční Kuby spojit s odpočinkem v hotelovém ráji.

Cestou zpět jsme si vybrali jižní trasu po dálnici s tím, že bude rychlejší. Ale díky místní dopravě a stavu silnic nebyla ani rychlejší, ani zajímavější. Ono když má hlavní dálniční tah ostrovem v každém směru jeden pruh a jezdí v něm koňské povozy, traktory a cyklisti, tak je to těžké. Tak jsme domů dorazili až za tmy. A to nám ještě na dálnici jednou vjel před auto cyklista bez jakéhokoliv osvětlení, který v klidu přejížděl dálnici napříč, a to v místě, kde už měla pruhů více, a jednou nám tam přeběhl člověk. Na dálnici! Takže už jsme věděli, že jsme zase zpátky v realitě, kde si lidi myslí, že je auta nemůžou nijak ohrozit, což platí i pro celou Havanu.

Revoluční Santa Clara

Abychom si spravili chuť a Adam nabral síly po odjezdu jedné delegace a před plánováním příjezdu druhé, vyrazili jsme na konci února na prodloužený víkend mimo Havanu a náramně jsme si to užili. 🙂 Jako vždy jsme spojili odpočinek s poznáváním a cestou na pláž jsme se zastavili v jednom z důležitých revolučních bodů, ve městě Santa Clara.

Odjezd ve čtvrtek po práci byl jako obvykle dramatický, nemohli jsme se dohodnout, kdo zavinil, že vyrážíme mnohem později, než jsme chtěli, ale než jsme vyjeli z Havany, bylo už zase nebe bez mráčku. Santa Clara je od Havany vzdálená téměř 300 km a obě města jsou spojená národní dálnicí Autopista Nacional (takže zhruba něco jako Praha a Brno). I na národní dálnici je potřeba vyhýbat se dírám, cyklistům či koním a nečekat, že levý pruh je ten nejrychlejší a každý vám uhne. V jednu chvíli před námi bylo převedeno přes 6-ti proudou silnici stádo krav. Naštěstí se uprostřed nezastavily… Cesta ale relativně utíkala a ještě před setměním jsme dorazili do Santa Clary, kde jsme se ubytovali v hotelu kousek od hlavního náměstí.

Město je to malebné, prý velice moderní a pokrokové (psal průvodce, ale žádné moderní umění jsme nevyhledávali a zmíněnou jedinou travesty show na Kubě jsme taky vynechali), ale celá jeho sláva je založená na jedné historické události, která se ve městě stala roku 1958. Tou bylo vykolejení vlaku s posilami na potlačení revolučních bojů. Hlavní postavou akce byl Che Guevara (a skupinka revolucionářů kolem něj), který nechal zapůjčeným buldozerem podhrabat koleje a vlak plný vojáků a zásob vykolejil. Vojáci byli zabiti nebo vzatí jako rukojmí a toto je považováno za jeden z posledních incidentů, který podtrhnul nohy stávajícímu režimu a zpečetil osud Kuby. Celá událost je v podstatě popisována jako boj Davida s Goliášem, kdy dobro nakonec slavně zvítězilo. Muzeum vykolejení vlaku je přímo ve vagonech inkriminovaného vlaku hned vedle železnice. Slavný buldozer natřený nažluto stojí kousek vedle na svém vlastním piedestalu. Takže, kdo chce zažít kousek revoluce, je na správném místě.

My jsme večer chtěli spíš klid, tak jsme se město rozhodli prozkoumat až druhý den. Vyrazili jsme jen na náměstí, které je středobodem města. Tady si dávají lidi dostaveníčka, hrají si tu děti, kolem nás jezdily jiné děti neustále dokola na kolečkových bruslích, na každém rohu nám nabízeli kartičky na internet (na náměstí je wifi) a při setmění kolem nás kroužila obrovská hejna krákorajících ptáků. Uprostřed náměstí stojí letitý altán, kde už víc než sto let dvakrát týdně hraje večer městský orchestr a aniž bychom to plánovali, tak čtvrtek je zrovna jedním z těchto dnů. Tak jsme se běželi navečeřet do nedaleké restaurace a vrátili jsme se právě včas, abychom si mohli poslechnout na lavičce na náměstí slavné filmové skladby v podání santaclarského orchestru. A až na štípance od komárů to stálo to za to. Pak už jsme raději zamířili do hotelu, protože druhý den byla cesta ještě dlouhá a v neznámém městě není radno se procházet uličkami bez osvětlení.

Adamova vsuvka: Konečně se mi podařilo zprovoznit fotogalerie tak, aby se kvůli nim nemusel příspěvek rozklikávat a mohly tak být vidět hned na hlavní stránce, a zároveň aby mohlo být více dílčích galerií v jednom příspěvku. Plus by se to snad mělo líp zobrazovat na mobilech. Tak snad to ještě zpříjemní vaše čtenářské zážitky z báječných článků, které moje žena píše a já cenzuruju 😉

Spánku jsme moc nedali, protože nejdřív se hádali hosti ze sousedního pokoje a v průběhu celé noci na sebe různě lidi pokřikovali na chodbě, tak jsme nakonec byli rádi, že zůstáváme jen na jednu noc. Ráno jsme vyrazili na snídani a pobaveně jsme zjistili, že buď už jsou všichni nasnídaní, nebo jsme jediný pokoj se snídaní. Byl totiž prostřený jen jeden stůl pro dva. Ale paní byla moc milá, a ačkoliv kafe se skoro nedalo pít, vydatně jsme se na celý den najedli. Po snídani jsme zatím pěšmo vyrazili objevovat krásy města. Nejdřív jsme došli ke slavnému muzeu a místu vykolejení vlaku, v klidu (měli jsme štěstí, byli jsme tam téměř sami) si prošli všechny vagony a naštěstí až u východu jsme se míjeli s velkou skupinkou přijíždějících turistů. Muzeum určitě stojí za to a doporučujeme ho navštívit, jen je potřeba nepodlehnout revolučnímu kouzlu a mít stále na paměti jaké hrdiny tu všichni oslavují.

Poté jsme se vydali do muzea tabáku, ale protože jsme neměli času nazbyt a u vchodu jsme zjistili, že lístky se prodávají zase zpátky na hlavním náměstí (tady se už jen ukazují), tak jsme kolem muzea jen prošli rovnou do shopu, odkud jsme „jak jinak“ neodešli s prázdnou. 🙂 V této továrně vyrábí tři známé značky kubánských doutníků – Montecristo, Partagás a Romeo y Julieta. Abychom stihli hotelový check-out, tak jsme už museli utíkat zpátky, jen jsme se ještě na náměstí zastavili v moc hezkém místním divadle v koloniálním stylu, kde zrovna dětský baletní soubor nacvičoval Louskáčka.

V hotelu jsme pak rychle sbalili věci, odhlásili se a skočili do auta objevit zbytek krás tohoto města. Další zastávku představoval obří památník a mauzoleum všudypřítomného Che Guevary. Památník je, no… monumentální. Obří socha na vysokém podstavci s prorežimními texty vytesanými do kamenů a freskami revolučních bojů, před kterou se rozkládá velké náměstí asi na různé propagandistické akce. Mauzoleum se pak nachází přímo pod památníkem a vedle fotografií skupinky revolucionářů tu je zapálený věčný plamen. Hned ve vedlejší místnosti je možné si prohlédnou muzeum věnované osobnosti Che Guevary se spoustou fotografií, jeho zápisků a jiných předmětů z jeho života. Toto muzeum je udělané tak hezky, až by člověk skoro zapomněl, kolik lidí nechal pronásledovat a popravit (a ještě se na tyto popravy chodil koukat). Takže dojem to celé zanechá určitě veliký, hlavně pro nás, kteří jsme už nezažili třeba letenskou „frontu na maso“.

Pak už jsme se obrátili a vyrazili směr severní pobřeží, ale cestou jsme se ještě zastavili u další slavné sochy, tentokrát Che Guevary s malým dítětem, která má symbolizovat předávání jeho ideálů novým generacím. Úplně poslední zastávkou pak byla vyhlídka na město Loma del Capiro, která teda dle našeho názoru nestojí úplně za to. Cesta k ní je nezpevněná a tak nějak na konci světa, očividně je to oblíbené místo setkávání místní mládeže a pohled na město není nijak úchvatný. Jen nahoře na vás čeká socha s podobiznou. No hádejte koho. Tady jsme se rozloučili se Santa Clarou a vyrazili do další provincie a konečně na pláž (ale o tom zase až příště)…

MDŽ a jiné radosti

Tak jsem chtěla napsat o dovolené, ale včera jsem se účastnila akce k MDŽ a to byla další kuriozita, která se bez komentáře neobejde. 🙂

Jinak nový byt se opět o měsíc posunul, tak to už budeme čekat na stěhování o rovné 3 měsíce déle, než jsme původně měli. Začínáme si říkat, za kolik měsíců čekání ten byt stojí, ale zatím jsme stále v limitu. 🙂 Jo a krom občasných mravenců teď doma máme nějaké kokony, tak se děsíme, co se nám kde vylíhne. Aneb, hlavně se nenudit.

Ale zpět k MDŽ. My tento svátek nikdy neslavili a pro mě vždy znamenal nějakou přežitou oslavu ženy budovatelky, ale jsme v hrdém komunismu, tak jsem mu dala šanci. Atmosféra je hodně podobná Valentýnu, který jsem tu minule tak nadšeně popisovala, takže podobným stylem asi nakonec slaví úplně všechno. Hned ráno mi poblahopřála paní na recepci a když jsem konečně pochopila proč, tak jsem jí popřála zpátky. Na ulici si lidi taky halasně přáli. Já teď nemám týden školu, tak jsem se s kamarádkou připojila na akci pro diplomatky a manželky diplomatů organizovanou zdejším ministerstvem zahraničí (MinRex). Měly jsme jít stejně na oběd, tak proč to nespojit s nějakým kubánským zážitkem, že? No, hned u vchodu na MinRex nám pogratuloval místní zřízenec a podal nám každé růži. Trochu jsme se děsily, abychom na této akci nebyly samy, ale očividně MDŽ je oblíbenější svátek, než by člověk řekl. Sešlo se nás tam odhadem 80, naskočily jsme do 2 autobusů a jeli směr Suchel Camacho, což je kubánsko-španělská značka kosmetiky a kousek za Havanou mají továrnu. Nikdo nevěděl, co čekat, tak jsme se nechaly překvapit.

Po příjezdu jsme se měly rozdělit na levou nebo pravou stranu lobby podle toho, jestli mluvíme anglicky nebo francouzsky, načež nám pustili krátký film o značce ve španělštině. Logika toho mi trochu uniká, ale asi to rozdělování bylo z nějakého důvodu důležité, tlumočnice pak mluvila anglicky, francouzštinu jsem vůbec nezaslechla… Pak nám hrdě oznámili, že teď uvidíme 3 výrobní linky. Tak jsme vyrazily. V první místnosti se plnila mýdla, lepily samolepky a vše se balilo do krabic, v druhé místnosti to stejné s deodoranty (ale teď vím, že kuličku do kuličkových deodorantů tu dávají ručně) a ve třetí probíhala výroba parfémů, tady se všude vznášela sladká vůně parfému Esmeralda, kterou bych teda celý den čuchat nevydržela. Co k tomu dodat, zaměstnankyně na nás pobaveně koukaly, jak si prohlížíme linku a navzájem si ženy blahopřály ke svému dni. Jak nám paní, která celou skupinu provázela neopomněla zmínit, mají všude děsně moderní vybavení. Jen si myslím, že v tom případě v Evropě pak bude nějaké super ultra moderní vybavení, protože pochybuji, že třeba v Německu zaměstnávají člověka na pokládání víček na deodorant, člověka na tisknutí expirační doby na krabičky nebo člověka na navlékání celofánu na ty stejné krabičky. Holt, nějak se ta plná zaměstnanost dělat musí a tady je stále lidská práce levnější než stroj. Takže průmyslová revoluce 4 tu zatím opravdu nehrozí. Nakonec se ještě paní provázející pochlubila nějakými firemními čísly, mimojiné tím, že v celé kubánské části firmy pracuje 70 % žen, na což se jí dostalo uznalého aplausu. Já teda nevím, ale mít feministickou radost z toho, že většina pracovníků u strojů (marketing a další specializované činosti předpokládám bude dělat španělská strana) jsou ženy, mi úplně oslavné nepřijde. Při odchodu jsme pak dostaly taštičku s parfémem, kalendářem a katalogem produktů (jen doma jsme pak zjistili, že parfém má uštípnutý flakon, tak nevím, jestli se tak  náhodou diplomaticky nezbavili vadných výrobků). 🙂

Zase jsme nastoupily do autobusů a tentokrát jely do centra města na občerstvení ve známém státním podniku Sloppy Joe’s. Jedná se o restauraci/bar, který čerpá svou slávu z amerického mafiánského období a je opravdu celkem stylový. Prostě Kubánci ví, kde využít nenáviděný kapitalismus a z turistů tahat peníze. My jsme hned u vchodu dostaly každá blahopřání s citátem José Martího, welcome drink a poblahopřání od manažera podniku s proslovem, jak jsou ženy důležité a co všechno dokázaly. Pak nás pohostili dalším koktejlem, jednohubkami a dezertem, to bylo z celého skoro nejlepší. 🙂

Nakonec jsme se autobusy vrátily před MinRex, kde jsme už utíkaly před dalšími blahopřáními raději domů. Myslím, že jsem si MDŽ vybrala za všechny roky zpátky a určitě i za několik let následujících. Moji představu o svátku žen budovatelek tato akce nijak nenarušila a žádný přehnaný feminismus ve mně taky nevzbudila. Kde mají muži svůj svátek? 🙂 A tak největším úlovkem je asi hezká pevná papírová taška Suchel Camacho, kterou určitě využijeme dál (ady totiž papírové tašky k sehnání nejsou a nosit věci v igelitkách jsme si odvykli a přivykat si nechceme). Tož tak.

Jinak k té jejich produkci, abych nelhala, kromě jídla a cestování jsem si tu koupila jedny boty a vázičku. Oboje na veletrhu Fiart (kde vystavovali/prodávali převážně rukodělnou výrobu). Boty jsou moc hezké, ale cca po dvou měsících, když jsem je jednou měla na sobě celý den, tak se úplně propadla stélka a já chodila po té mřížce nad podrážkou. Takže po celodenním chození po městě jsem měla kostkovaná, nateklá a bolavá celá chodidla. Problém je, že ty boty jsou pořád hezké, jen se v nich nedá chodit. Záruční doba tu předpokládám neexistuje a tak máme další poučení. A teda té jejich ruční výrobě už zas tolik věřit nebudu. Vázu jsem kupovala, protože jsme si žádnou nepřivezli a já si bláhově myslela, že tady nebude problém nějakou sehnat. No, je. 🙂 Teda když člověk obejde pár obchodů, tak třeba nějakou objeví, ale většinou mají příšerné tvary i barvy a vypadají dost nekvalitně. Čiré sklo tu nelze moc najít a když už, tak plné bublibek nebo jiných kazů. No a na Fiartu jsem poprvé viděla jednoduchou bílou vázičku docela pěkného tvaru, tak jsem jí radostně koupila. Nevím, z jakého je nakonec materiálu, ale poté, co v ní stála několik dní první kytka, tak váza nějakým záhadným způsobem (že by nedostatečně vypálená keramika?) prosákla, vnitřní část se začala odlupovat a celá zplesnivěla a zvenku se v laku udělaly vzduchové bublinky… tak jsem ji vyčistila, vysušila, bublinky zahladila a strčila do ní papírovou kytku, abych po nějaké době zjistila, že i stonek papírové kytky je něčím napadený… takže vázička asi půjde pryč a my už máme objednanou jinou dovozovou spolehlivou z Ikea.

Taky jsem tu byla poprvé v bance měnit peníze a zjistila, že i tady v bankovním světě má vše svůj smysl a řád. Jednalo se o novou pobočku, která vypadala relativně normálně, pracovníci seděli za okénkama a zákazníci po jednom k přepážkám chodili. Ale neměli v ruce papírky s číslem, na to je v bance pracovník, který usměrňuje čekající lidi. Takže hned u vchodu jsme museli sdělit, za jakým účelem do banky jdeme (šel se mnou raději Adamův kolega, který se přeci jenom lépe domluví a nešel do banky poprvé), pak nám sdělili, že potřebujeme pas a nechápavě koukali na rezidenční karnet. Nakonec se odběhli zeptat dozadu, zda karnet stačí, znovu se přišli zeptat, zda nemáme pas, znovu odběhli a pak to najednou šlo. Takže vchodem jsme prošli a přesunuli jsme se do části čekací. Tady nám paní ukázala na které židle si máme sednout a s ostatními si přeříkala s čím do banky přišli a jak kdo po kom jde k jakému okénku. Na Kubě totiž obecně nebývají fronty ve formě řady, ale ve formě chumlu lidí, kdy ten, kdo přijde poslední, křikne „último“ (kdo je poslední?), někdo mu odpoví a toho člověka si hlídá. Tady v bance to hlídala paní, protože v chumlu seděli lidi v několika frontách. A vždy s každým nově příchozím se ujišťování, kdo jde po kom a s jakým problémem, opakovalo. Už vidím, jak Češi v bance přiznávají, že jdou vložit peníze, zaplatit telefon, vyzvednout si penzi… 🙂 další legrace byla, že jsme při čekání nesměli používat mobily, mě paní hned spražila a chudákovi pánovi, který si chtěl spočítat, kolik mu mají rozměnit, telefon skoro vzala a donesla mu plážovým tempem prehistorickou kalkulačku, ať si to spočítá na ní. Jako telefonování chápu, ale že se člověk na svůj mobil skoro ani nemůže koukat, to ne. Jinak rychlost je srovnatelná asi se všemi bankami, takže jsme si chvíli poseděli a když jsme se konečně dostali na řadu, tak paní pustila k okénku jen jednoho z nás. Proto mi kolega ještě i vyměnil peníze a já do banky šla vlastně jen tak na okrasu. Ale zajímavé to bylo, to zase ne že ne.

No a poslední dnešní radostí je zjištění, že mi to na dovolené a po příjezdu z ní snědlo cca 16 hodin internetu. To je 24 euro, což není vůbec málo. Na můj dotaz, jak je to možné, mi paní na přepážce oznámila, že se to stává v hotelech, kde mají svou wifi a je složité se z ní odhlásit, ale u nich určitě žádný problém není a jinou možnost nezná. V hotelu mi to nějaký kredit snědlo, ale zbytek zmizel v Havaně… tak nevím, raději si změním heslo a na přepážce už jsem si pak jen poslušně nabila nové peníze na svůj internetový účet. Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi tam vydrží…