Nedělní pohoda aneb trocha santeríe nikoho nezabije…

…tedy kromě těch slepic a jiného ptactva a zvířeny. Ale k tomu později. Příspěvek je trochu mimo pořadí, protože je – světe, div se – celkem aktuální, i když moc dobře víme, že nám ještě chybí k dopsání spousta starších příspěvků. Ale snad nám to odpustíte.

Minulý víkend mi nebylo dobře, asi nějaká střevní chřipečka. Respektive žaludeční, protože střevní potíže jsem až tak neměl, spíš mi bylo neustále na zvracení a neměl jsem chuť k jídlu ani schopnost nic moc pozřít. V neděli se udělalo hezky, tak jsme si řekli, že by mi mohla pomoct trocha čerstvého vzduchu. A jelikož víme, že celkem blízko ambasády je park podél řeky, kde jsme dosud nikdy nebyli (ačkoli kolem něj denně jezdíme), rozhodli jsme se, že se ho vydáme prozkoumat. Řeka se jmenuje Río Almendares, park analogicky Parque Almendares, případně Bosque de La Habana (Havanský les). V podstatě nás vždyck lákalo park vyzkoušet, protože je tam spousta zeleně a mezi ní cestičky a vypadá to prostě hezky. Jen nám to nějak nikdy nevyšlo. Tak tedy teď.

Po příjezdu jsme zjistili, že park má vlastně dvě části. Já si celou dobu myslel, že je to jeden velký park, do kterého jsou vstupy z více stran. Omyl, dva parky to jsou. První je poněkud civilizovanější, neboli je v něm infrastruktura. Dětské hřiště, minigolf (někdy vyzkoušíme), divadélko, poníci, bar s odporně páchnoucími záchody, možnost půjčit si lodičky (jak jsem psal, park je u řeky). Lodičky taky určitě vyzkoušíme. Tím, že je tam infrastruktura a ještě k tomu občerstvovací zařízení, jsou tam taky lidi a děti a hudba. Ale kupodivu lidí nebylo až tolik, děti příliš neřvaly a hudba byla na zdejší poměry celkem tlumená. Prostě příjemné místo.

Suverénně nejlepší na této části parku je ale tahle zcela boží houpačka (nevyzkoušeli jsme ji, ale i na pohled je boží):

Poté, co jsme chvíli poseděli u řeky a všechno si v této části parku prošli, jsme se vydali do té druhé půlky, která vypadá přírodněji a měla by tedy, podle našich představ, být pro nedělní procházku na čerstvém vzduchu ideální. A ono to tam opravu hezké je. Ale taky to tam zvláštně smrdělo. A hned na začátku cestičky byl nějaký mrtvý pták. Inu, stane se, příroda.

Vzápětí jsme si ale všimli, že jsou tam různě roztroušené mírně podivně vyhlížející hloučky lidí, kteří „cosi“ dělají a mají u toho spoustu igelitek. Brzy nám došlo, že se tu provozuje santería, tedy kubánská kombinace původních afrických náboženství s katolictvím. Abych byl s těmi africkými kořeny přesnější, na Wikipedii čtu, že jde o kulty západoafrického etnika Yoruba. To jsou věci. No prostě takové zdejší voodoo. Na Kubě je to velmi zásadní náboženství, santeríu tady uznává spousta lidí. A tenhle park je tedy zjevně dosti populárním místem, kde se santerijské rituály (které, jak jsme pochopili, zpravidla zahrnují obětování slepice, holuba nebo něčeho podobného, proto ta poznámka na začátku) provádějí, neboť pozůstatky po nich jsme potkávali na každém kroku.

U poslední fotky jsem avizoval video. Omlouvám se za špatnou kvalitu, asi by bylo lepší jít blíž, ale to se mi úplně nechtělo.

Abych to nějak popsal, pán drží v ruce bezhlavou slepici, kape z ní krev do nádobky a cosi u toho zpívá, vedle stojící mladík hraje na zvoneček. Slečna (mladá paní) vedle mladíka byla těhotná, tak jsme usoudili, že cílem obřadu by mohlo být přivolání zdravého potomka či tak něco. Ale nevíme, samozřejmě. Pak už jsem nenatáčel, nicméně obřad pokračoval. Poté, co pán upotřebil první slepici, vzal si od mladíka druhou. Ta ještě měla hlavu. Na onu hlavu pán šlápl tak, aby ji pod nohou držel, a škubnul. A obřad pokračoval stejně jako na začátku. Vtipné je, že do téhle části parku vozí turisty, byla tam nějaká latinskoamerická rodinka, která na to koukala dost vyjeveně a zakrývala oči chlapečkovi.

Aby byla obrazová dokumentace kompletní, v průběhu procházky jsme taky koukali, že v řece plave takový zajímavý pařez. Ale on to nebyl pařez. Pes to byl. A velkej. Zkoušel jsem to přiblížit, takže video je dost nekvalitní. Netuším, jestli plovající mrtvola psa nějak souvisela se santerijským konáním, ale do zážitku to tak nějak zapadalo a celkově to hezky dotvořilo atmosféru.

Zkrátka ideální procházka, když člověku není moc dobře od žaludku. Z parku jsme jeli domů přes internet, abychom se o zážitek stručně podělili s rodinami. Stavovali jsme se jako obvykle v hotelu Panorama, u něhož je městská kamenitá pláž, kde jsme taky nikdy pořádně nebyli. Tak jsme si řekli, že se tam podíváme, ne na koupání, jenom prostě že koukneme na moře, pro uklidnění z předchozích zážitků.

To byl ale rok

Utíká to jako voda a my už jsme v polovině našeho pobytu. Navíc je nový rok a to je období bilancování, plánování, předsevzetí a vidiny lepších zítřků. My jsme po dovolené mimo ostrov, půlku máme za sebou, tak se ty lepší zítřky hned hledají lépe a radostněji. Je zajímavé, jak dovolená v normální vyspělé zemi dodá (kromě dvou kufrů plných nákupů) optimismus a energii na dalších pár měsíců. Přičemž normální vyspělou zemí je ze zdejšího pohledu skoro jakákoli, dlužno dodat.

Ale co bychom si pořád stěžovali, že? Ani loňskému roku se nevyhnuli smutné události, ale mnohem více bylo těch veselých. Pro nás to byl relativně klidný rok, ono překonat horskou dráhu roku 2016, kdy se nám vše převrátilo vzhůru nohama, není zas tak snadné. Díky bohu. Už jsme si zvykli na kubánské prostředí a zjistili, že základní heslo pro zdravé přežití běžného středoevropana je „hlavně nemít žádná očekávání, a to od nikoho a od ničeho“. Tím se snažíme řídit a pak být jen mile překvapení. Ostatní nám dávají za pravdu.

Obrovským úspěchem loňského roku je naše přestěhování do jiného (většího, lepšího a příjemnějšího) bytu. Z toho se budeme radovat až do konce pobytu. Navíc jsme sehnali pračku (z Panamy), mrazák (z Panamy) a troubu (z Panamy, byť vyrobenou k našemu překvapení v Polsku), takže doufáme, že nám žádné nové vrásky a bílé vlasy ze shánění spotřebičů na Kubě už nepřibudou. Vyprávět je to legrace, ale shánět takové věci je noční můrou všech místních expatů.

Zvládli jsme další horké léto a Irmu, jeden z největších hurikánů posledních let, ze kterého se ostrov bude ještě nějakou dobu vzpamatovávat. Zajeli jsme naše auta a už jim uštědřili v místním provozu pár škrábanců (teda já se odřela o zeď a Adam v jednom vypjatém dni nedával pozor při parkování a své soukromé auto odřel o své služební auto). Pořízení mého auta považuji za stejně dobré rozhodnutí jako přestěhovat se, protože ve městě jako je Havana, kde městská doprava moc nefunguje a hodina čekání ve 40°C nic neznamená, je kvalita života s autem naprosto nesrovnatelná s tou bez auta (a život bez auta tady se vůbec nemůže srovnávat s životem bez auta v Praze). Můžu porovnávat a neměnila bych. Navíc jsem konečně usedla za volant a začala řídit. Nejdřív s děsem v očích a propocenou sedačkou po každé jízdě (a otráveným Adamem vedle sebe), ale rychle jsem se uklidnila a „svoje“ obvyklé trasy už jezdím bez problémů a na nových cestách jsem snad obezřetnější. Ale stále na začátku a stále se mám co učit (třeba vyjet na místní dálnici).

Kromě řízení jsem už na komunikativní úrovni se španělštinou, což je taky úspěch. Protože žít v zemi, kde můžete jen máchat rukama, je celkem obtížné. 🙂 Takže mluvím, ale zas takový zázrak to taky není. Hlavně díky absenci jakýchkoliv kvalitních dlouhodobých kurzů a mé vůle učit se sama doma. Takže už jsme vystřídala všechny dostupné jazykovky (a vynechala ty extrémně drahé pro turisty na 2-4 týdny) a další možnosti, jak jinak, neexistují. Je to tak, Kuba je sice zemí možností, ale velice omezených. Takže pokračuji v soukromých hodinách s velice příjemnou a profesionální lektorkou mého věku, ale jak už to tak na Kubě bývá, lekce odpadají jako podzimní listí ze stromů. Jednou prší, jindy do toho něco vleze, důvod se najde skoro každý týden. Stejně tak je nemožné najít přípravný kurz na mezinárodní zkoušku DELE a zkouška samotná tu sice probíhá, ale v Čechách je asi o třetinu levnější. Takže logicky sice žiju v latinskoamerické zemi, ale na španělskou zkoušku se mám raději učit sama doma a složit jí ve své zemi. No a jsme zase u těch očekávání. 🙂

Ačkoliv nás tu pokaždé něco rozpálí do běla a i návštěvy odjíždějí s poznatkem, že pokud služby fungují, tak jen do momentu, kdy se objeví nějaký problém, podařilo se nám za loňský rok objet větší půlku ostrova a poznat přírodní i městské krásy země. Ano, chtělo by to investice, více odpadkových košů (a morálku odpadky do těch košů házet) a fungující služby, ale země je krásná a má ohromný potenciál. Sice už teď sem jezdí mraky turistů, aby poznali „tu pravou Kubu“, ale polovina z nich odjíždí se zdviženým obočím a druhá polovina si užívala v resortech. Je tu spoustu krásných míst na koupání, na procházky, na potápění, na toulání se jen tak městem, na poznávání místní revoluční historie/současnosti. Takže za návštěvu určitě stojí, jen nemít ta přehnaná očekávání. Ano, Havana je krásné město, ale strašné špinavé, strašně znečištěné a není žádné překvapení, když se v centru zhroutí nějaký starý dům a někdo zůstane pod ním. Za nás za návštěvu určitě stojí údolí Viñales, které se schovává mezi obrovskými mogotes (přírodní homole s krápníkovými jeskyněmi uvnitř) a je plné oranžové půdy a tabákových polí, mezi kterými se dá toulat nebo projíždět na koni. Trinidad, koloniální město plné hudby, tance, restaurací a barů. Pokud hledáte hudbu typu Buena Vista Social Club, Trinidad je to pravé město. Na potápění a šnorchlování jsou ideální Punta Perdiz v Zátoce sviní a naprostý západ Kuby, María la Gorda (sem už mnoho turistů nedojede, takže se jedná o klidné místo plné potápěčů). Na rajské pláže, které překonávají i fotky katalogů cestovních kanceláří, je nejlepší zajet na ostrůvky severního pobřeží (Cayo Guillermo, Cayo Santa María) nebo sebrat veškerou odvahu a letět vnitrostátní vojenskou linkou na jižní Cayo Largo, jehož pláž Playa Sirena je naprosto jedinečná, nádherná. I Varadero je hezké, jen většinou mrzutosti s hotelem a množství turistů házejí stín na krásně tyrkysové moře a jemný písek. Pokud se sem někdo chystá, minimálně na začátku tohoto roku je dobré pozjišťovat si recenze z hotelů od nedávných návštěvníků, protože ačkoliv pohurikánová rekonstrukce probíhá mílovými kroky (on i ten socialismus musí někde tvrdě vydělávat), stále není vše v takovém stavu, v jakém by mělo být, ačkoli ceny pokojů to úplně nereflektují. A abych příliš neodběhla ze svého výčtu, pro revoluční Kubu je dobré navštívit město Santa Clara, muzeum v Playa Girón a Muzeum Revoluce v Havaně. Ale moc se tím nenechat ovlivnit, historie se ohýbá vždy na tu stranu, na kterou je potřeba.

Kromě Kuby se nám podařilo vyjet i na dovolenou do New Yorku (óóóóch) a do Mexika (áááách). Je to k nevíře, ale i po pouhém jednom roce v socialismu jsme si mohli oči vykoukat, kolik zboží je v supermarketech a lékárnách (!!!), jak jsou čisté ulice, milí lidé a krásně a profesionálně udělaná muzea a další pamětihodnosti, služby a vymoženosti. Holt, kdo umí, umí. Ne nadarmo se tady mezi expaty říká, že je třeba každé 3 měsíce alespoň na víkend vyjet do zahraničí a díky bohu, těch možností, kam vyjet, je celkem dost. Pak taky dovolená v Čechách je třešničkou na dortu, je to takový balíček plný radosti a stresu. A ani za 4 týdny není možné nakoupit všechny položky na seznamu, poobjíždět všechny příbuzné, oběhat všechny úřady a doktory, vyreklamovat vše, co uplynulý rok přestalo fungovat, a setkat se všemi kamarády. Prostě do letadla člověk nastupuje úplně vyšťavený, ale šťastný a se seznamem, co musí stihnout příští rok.

Ale naštěstí máme vytrvalé kamarády i rodiny, a když nestíháme my je, tak oni si udělají čas a přijedou za námi. Za loňský rok jsme tu hostili 5 návštěv a s dalšími 3 jsme se alespoň sešli na kafe ve městě. Bývá to výhodné pro obě strany, ubytování a rady za dovoz proviantu – okurek z Lidlu, kremžské hořčice Malva, toaletního papíru a dalších nezbytností. 🙂 Letos už máme kalendář taky celkem zaplněný. Těší nás, že si to všichni většinou užijí a taky že pochopí to nevysvětlitelné cosi, co se tu musí zažít. Při příjezdu mají všichni svítící oči plné očekávání, při odjezdu jsou sice nadšení, ale vděční, že se narodili v jiné zemi. Taky slýcháváme: „my jsme tak rádi, že jsme vám něco přivezli, v Čechách jsme si dělali legraci z toho, co chcete, ale teď už to chápeme“. A to je právě to magické něco, co se nedá dost dobře vysvětlit, ale musí se tu zažít. A dál už se to nebudu snažit popisovat, protože to stejně nejde, tak kdo to chce zjistit a poznat, musí dorazit. 🙂

Adam měl i pracovně perný rok. Zemi navštívili tři ministři s početnými delegacemi a další čtyři delegace kubánských úředníků jely naopak na návštěvy do ČR. Příprava zabere několik měsíců, tak snad z toho v budoucnu kromě různých ústrků a držení v nejistotě do poslední chvíle bude i nějaká větší konstruktivní ekonomická spolupráce. Zatím se zdá, že zájem má jen jedna strana, ale zato enormní a ne zcela odpovídající realitě.

Co říci závěrem. (ano, když máme náladu na něco českého, tak Cimrman to vždycky zachrání) Do ideálu to má daleko, ale máme se dobře. Máme hodně sluníčka, moře na koupání půl hodiny a na šnorchlování hodinu cesty autem, dobře bydlíme, já se už domluvím i dopravím, kam potřebuju, cestujeme a snažíme i užívat všechno, co si tady užívat můžeme. Adam zkouší rumy, oba zkoušíme doutníky, poprvé jsme si oblékli neopren a potápěli se. Začali jsme víc vařit (zavírají nám totiž oblíbené restaurace), jen vařit zdravě tu téměř nejde, a já se snažím doma udržovat pořádek (ideálně dle zásad feng-šuej, což je moje nová vášeň a Adam se vždy jen děsí, co přijde potom). 🙂 Otevírá nám to tady oči a neškodí si uvědomit, jak dobře se v Čechách máme a kolik možností jiné země nabízí. Už jen kvůli tomu jsme vděční a rádi, že jsme se sem vydali, ačkoliv asi stejně rádi (a nebojme se říci možná i radši) budeme, až se budeme vracet zpátky. Prostě zkušenost k nezaplacení. Tak snad ten letošní rok bude minimálně stejně dobrý. Ideálně plný cestování, protože to je tady hlavní radost a taky kdy jindy, že?

(To je ten pozitivní duch po návratu z dovolené, za tři měsíce už budeme psát zase jen unavené a zklamané příspěvky. 🙂 )

Předvánoční pohoda, aneb to by se jeden posral

Pardon za expresivní nadpis. Zítra (na Štědrý den) odlétáme do Mexika, dali jsme si pod stromeček místo dárků, které tu stejně nejdou sehnat, trochu civilizace. A dnes máme pocit, že se nám vůbec nebude chtít zpátky. 

Dopoledne jsme totiž ještě vyrazili do města dokončit rezervaci lednového víkendu na Cayo Levisa (ten ostrůvek, kde jsme byli letos v lednu a bylo tam hnusně a nastydli jsme). Slečna, která v cestovce měla dnes být, tam nebyla. Samozřejmě, co jsme taky čekali. Ale byl tam pán a byl milý a zavolal jí, aby se na naši rezervaci zeptal, tak budiž. Následně jsme zjistili, že máme rezervované jiné pokoje, než jsme chtěli. A jestli budou k dispozici ty, co jsme chtěli, se musí zeptat v Itálii (je to italská cestovka, což mi sice nepřijde jako dostatečné vysvětlení, ale co už),  přičemž v Itálii budou pracovat 27. prosince, což my budeme v Mexiku, ale zaplatit se to musí nejpozději čtrnáct dní dopředu, což po Mexiku nestíháme. Proto jsme do cestovky jeli dnes. 

Domluvili jsme se tedy, že zaplatíme aspoň to, co je rezervované, a zbytek budeme řešit po mailu a případný doplatek za ty lepší pokoje bychom zaplatili v lednu, to by jít mělo. Tak tedy 428 euro. Máme 450, máte nazpátek? Nemáme. Bezva. Ale zařídíme, já Vám to rozměním na hotelové recepci (kancelář cestovky je v hotelu). Což nám přišlo milé, jak byl pán ochotný. Leč za chvíli se vrátil, že mu to nerozměnili. Tak my tedy za zajdeme do směnárny o dva bloky dál. 

Došli jsme tam, zeptali se, kdo je poslední v celkem krátké, ale smrduté frontě, tu jsme vystáli a po chvíli čekání nás soudružka u dveří nasměrovala k prvnímu okénku. Soudružka za přepážkou byla od pohledu trošku kráva, ale zdání může klamat a jsou Vánoce a vůbec, že jo. No zdání neklamalo. Můžete mi rozměnit 50 euro? Nemůžu (plus dalšíchb asi pět otráveně zamumlaných vět, kterým nebylo rozumět). OK, beru. Můžete teda z té padesátieurovky vyměnit jen 22 euro a zbytek mi vrátit? Nemůžu. A zase něco mrmlala, z čehož jsem vyvodil, že nemá drobné na vrácení. OK, beru. Teda trochu mě to štve, ale beru. Můžete mi tedy vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit (že bychom v cestovce holt nechali 2 eura dýško, to bychom přežili a pán byl milej)? Soudružka nechápavě vejrá. Tak znovu. Můžete mi z té padesátky vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit? To můžu. Haleluja! Tady je 50 euro a moje diplomatická kartička (u směny se musí dávat doklad). Musíte mít pas. Nemusím. Musíte. Nemusím, vždycky měním s tímhle, je to oficiální průkaz, doklad, že jsem rezident. Musíte mít pas. V životě jsem s pasem neměnil, vždycky jenom s tímhle. Že Vám to jinde vzali mě nezajímá, tady musíte mít pas, jsou tady kamery. A co já s tím, že jsou tady kamery? Ať tu jsou, to je v pořádku, ale nic to nemění na faktu, že tohle je plnohodnotný doklad, že jsem akreditovaný diplomat, tedy rezident. Tady musíte mít pas. V tom se do hovoru přidala soudružka dveřnice, že oni přece nemůžou za to, že v jiné směnárně (téže státní sítě) pracují špatně a přijali mi doklad, který neměli. Přijímají mi ho vždycky, je to jediný doklad, který tady jako diplomat používám. Tady musíte mít pas. Můžeme to zkusit u jiného okýnka? Garantuju Vám, že to dopadne stejně, to nemá smysl.

Tak jsme odešli a zatímco já jsem doutnal na chodníku, Monika se šla zeptat vedle do banky, kde byla asi kilometrová fronta. Rozměnit nejde.
Blížila se zavírací doba v cestovce, šel jsem proto znova do směnárny a ptal jsem se soudružky dveřnice, jestli tam nemají nějakého supervizora. Můžu Vám zavolat ředitele, ale ten Vám řekne to samé, musíte mít buď pas nebo kubánskou občanku. Ale tohle má stejnou funkci jako kubánská občanka, když jsem akreditovaný diplomat. Vy jste diplomat? Vždyť Vám to celou dobu říkám! A máte to tady na tý kartičce napsaný. No jo to já nevidím. Tak chvilku počkejte, já najdu ředitele.

Odešla, načež se zjevila jiná soudružka dveřnice a že prý co tam pohledáváme. Řekl jsem, že čekáme na její kolegyni, tak nás tam blahosklonně nechala. Po krátké chvilce přišel ředitel, tak jsem mu vylíčil náš příběh. Samozřejmě, že můžete vyměnit, pojďte se mnou. A vedl mě k jinému okénku. Tak to ale vysvětlete tady soudružkám, že to je platný doklad. No jo, ona neví. Přičemž ukazoval na soudružku dveřnici. Ale to mi neřekla jen dveřnice, to mi řekla soudružka u přepážky. No jo, já vím. A byla nepříjemná. No jo, já vím, ale tady už vám to vymění. Nová soudružka ještě potřebovala trochu poradit od vedlejší soudružky, ale obě byly milé a směna se podařila. 

Při odchodu jsem se zastavil ještě u té první soudružky, ať se zeptá ředitele, že jí vysvětlí, že to a tímhle dokladem normálně jde. Opět jenom vejrala.

Inu, ráj na zemi a veselé Vánoce…

Tři vzájemně nesouvisející novinky

Ano ano, víme, jsme dlužni spoustu nových příspěvků. Ale není čas, není čas. A zhusta ani internet. Tak abychom poskytli alespoň nějakou drobnou aktualizaci, tři vzájemně nesouvisející krátké zprávy:

1) Právě jsem uhradil poslední splátku na naše dva vozy, ejchuchu!

2) V sobotu uplynul přesně rok od smrti Fidela Castra, tedy zcela zásadní přelomové události, která nepřinesla absolutně žádnou změnu.

3) Dnes ráno, když jsem jel do práce, ležela na jedné z křižovatek u krajnice prasečí hlava.

Jak říkám, nic z toho vzájemně nijak nesouvisí, ale všechno mi přišlo zajímavé, tak to píšu 🙂

Akce vejce

Tak jsem se včera vydala opět na trh pro nějakou tu zeleninu do polévky. A opravdu, když přijede člověk hned ráno, tak jsou pulty skoro plné věcí. Ne teda, že by se dalo nakoupit všechno ze seznamu, ale to už snad ani nikdo neočekává. Zrovna jsem si říkala, že když mi zašeptá někdo do ucha „papas“, tak bych mohla vzít zase jednou brambory. Ale tentokrát bylo překvapivě celkem poklidně a nikdo moc nekřičel a ani na mě nevolal. Tak jsem vzala, co jsem potřebovala, s tím, že se vrátím k autu.

Trochu jsem se loudala, tak přeci jenom ke mně přiskočil jeden mladík a medovým hlasem mi do ucha zašeptal „papas“. Chvíli jsme se dohadovali, kolik a za kolik mi pytel brambor vlastně nabízí, a moc jsme se nedohodli. Tak jsem ještě zkusila, jestli nemá náhodou i vejce.

Vejce teď totiž oficiálně na trhu nejsou. Podle oficiálních zdrojů jsou slepice po hurikánu v depresi a nesnáší tolik vajec (my to připisujeme hurikánem odneseným kurníkům, ale špatné zprávy se tady nevysílají, tak mají slepice depresi a hotovo). Kubánci mají na příděl 5 vajec měsíčně, ostatní nemají nic. Proto se vejce už dva měsíce shání, jak se dá…

Ale abych se vrátila ke svému takřka kriminálnímu zážitku. Mladík na mě zamrkal, že vejce má, ale musí být opatrný. Další jeho kumpán na něj taky volal, ať si dává pozor. Dokonce jsme se dohodli na ceně (30 vajec za 5 dolarů, minule mi je nabízeli za 8 dolarů a když jsou slepice šťastné a veselé, tak to stejné plato stojí krásných 33 korun). Když jsme se dohodli, tak mě poprosil, jestli bych mohla dojet autem k němu za roh, že mi to hodí do auta, aby ho nikdo neviděl. Teda nikdo, hlavně policie, že. Dojela jsem teda autem za roh a tam se hádal s jiným člověkem, tak jsem nevěděla, jestli to je další kumpán nebo snad už nějaký oficír v civilu… proto jsem zamířila ještě ke k jinému stánku pro ananas.

Nakonec se dohádali a uklidnili, mladík na mě mrknul, že teda můžeme, vhodil mi na zadní sedadlo obří tašku s mnoha platy vajec a řekl mi, ať si sednu za volat a jedu dál. Bylo to trochu detektivní, ještě mi v rychlosti naskakovaly různé varianty, jak mi ukradne auto nebo něco z něj, ale všechno bylo dost přitažené za vlasy, tak jsem poslechla, skočila do auta a odvezla ho o pár bloků dál. On mezitím vyskládal 30 vajec, řekl mi kde mám zastavit a oba jsme byli s transakcí spokojení. Pak jsem zjistila, že nechce zavézt zpět, ale celou tašku odnášel do jiného domu, takže jsem mu asi pomohla ukrýt vejce před policejním zátahem u trhu. Kdo ví.

Takže takhle my tady kupujeme základní potraviny. Je to zážitek. 🙂

Z Paláce do Ráje

Když dlouho nepíšeme, tak to znamená, že se něco děje. Ale taky je pravda, že tady se děje pořád něco. Září byl mazec a v říjnu se zase se vše točí opět kolem velké delegace a státního svátku a je to blázinec. Hlavní novinkou je to, že jsme se v září přestěhovali. Konečně po roce jsme se přestěhovali!!! Byl to boj, stres, nervy, vyteklé nervy, apatie, ale nakonec jsme spokojení.

Jak už to tady chodí, tak nic nefunguje, jak se zdá, a žádný proces většinou neprobíhá logicky. Ještě než jsme vůbec přijeli na Kubu, tak jsme věděli, že se budeme chtít přestěhovat. Jelikož to v našem případě jde jen přes státní agentury, tak začalo velmi dlouhé martyrium. První odpověď státní realitky je vždy a bez výjimky „v Havaně nejsou žádné volné byty“, pak agentura nabídne jeden, dva byty. Není to ono. Nabídnou další dva byty. Pak zase jeden… Tuhle hru na to, kdo to déle vydrží, mají Kubánci obzvlášť rádi. Teď se asi budu opakovat, ale v září jsme začali hledat a celkem rychle v listopadu jsme našli byt, který by se nám líbil, a to dokonce ve stejné budově, jen o jedno patro výš. Sice neměl pokoj pro hosty, který jsme chtěli, ale žádný s takovým pokojem jsme do té doby neviděli. Jen ten termín stěhování se nějak nedařilo dodržet, první měl být v lednu, pak v únoru, březnu a dál už není těžké si to domyslet… na jaře  se konečně zhruba na pátý pokus odstěhoval starý nájemník. Postačí opravit klimatizaci a drobné věci v bytě a po dovolené v Čechách půjdeme rovnou do nového, nám říkali, a my byli natěšení.

Ha, takové pozitivní myšlení je tu většinou následováno hned nějakým problémem. Všechno, co by kdekoliv jinde (možná mimo Afriku) už fungovalo, tady je „en proceso“ (v procesu), „en evaluación“ (posuzováno) nebo tomu chybí už jen „detalles“ (detaily). S návratem z Čech chyběly právě už jen tyto detaily, což byla chybějící světla v celém bytě a chybějící bojlery. Ano, vskutku detaily. 🙂 Ale prý se všechno vyřeší. Jen ty bojlery už nemůžou sehnat několik měsíců a je to blbý, nikdo neví, kdy by se kde mohly objevit, ale máme být v klidu. Co si ale z takové informace má člověk vybrat, že? Tak jsme se opět vrátili do našeho vlhkého původního bytu a o naše snahy pomoct jim sehnat bojler očividně nikdo nestál. Samozřejmě by to nějak šlo, v nejhorším by se objednal z Panamy, ale všechno bylo moc drahé a každý uplynulý týden jsme přestali věřit, že vůbec někdo něco shání.

Tak nám nakonec po sedmi měsících došla trpělivost a začali jsme shánět my, a to zase jiný byt. Taky nám ve vrcholícím létu přistál pod dveřmi umolousaný papír, který říkal, že pokud se nepodepíše nová smlouva mezi majitelem bytu a státní agenturou, tak se máme do konce srpna vystěhovat. Je to totiž jeden z mála bytů v Havaně, který vlastní soukromý subjekt, to tady téměř nejde, před lety šlo několik desítek takových bytů koupit a celé toto „otevření kubánského realitního trhu“ trvalo několik hodin. O majiteli bytu každý říkal jiné informace, takže bylo těžko soudit, jak to vlastně dopadne. Hledali jsme hledali, ale nájem 4 000 dolarů za měsíc (za takový normální byt, žádný luxus) nám opravdu přišel drahý. Další byty, které jsme viděli, byly v podstatě skoro stejné jako ten náš starý… Ale asi dva týdny před naším řízeným vystěhováním jsme konečně objevili byt, který se nám líbil. Klidná zóna, blízko obchodů, pokoj pro hosty, bazén pro celý dům a pokud ji do dvou let opraví, tak i posilovna. Hned jsme věděli, že to je to nejlepší, co jsme do té doby viděli. Napětí pak ještě udržovalo dohadování mezi státní realitkou, námi a ministerstvem ohledně nájemní smlouvy, tak jsme si říkali, jestli nakonec neskončíme v hotelu… nebo třeba pod mostem. Ale den před stěhováním se vše vyřešilo a my mohli už trochu víc v klidu dobalovat krabice.

Stěhovali jsme pouze o pár ulic dál, takže jsem balení nijak neprožívala a vše házela jen tak do tašek, pak jsem ale zjistila, kolik těch věcí vlastně máme. Den stěhování byl tak trochu celý na mě, Adam odešel do práce a po práci měl jít už do nového. Naštěstí nábytek nám odvezli stěhováci a na těžké krabice jsem měla pomocníky, ale i tak, jsem do auta nanosila dalších několik desítek tašek s věcma a otočila se v obou bytech asi 6krát. Na to je pak ideální, když se přímo před vámi na silnici (a vedle autobusové zastávky) porouchá auto, zabere celý jeden pruh a vy pak při každé cestě netrpělivě čekáte, až autobus všechny vysadí/nabere… No, najednou bylo odpoledne a v obou bytech ještě zbývala spousta práce. Naštěstí, prvního září vyšlo hezky na pátek a klíče jsme předávali až v pondělí. Takže s Adamem jsme si ještě trasu zajeli párkrát poté, co přišel z práce a naposledy i o víkendu. Sice jsme první víkend spali jak v nějakém skladišti, ale konečně přestěhovaní jsme vytáhli láhev šampusu.

Nový dům se jmenuje Residencial Paradiso (což nedává smysl ani španělsky, ani italsky, ale asi to prostě znělo dobře), takže bychom řekli, že jsme si polepšili. Přeci jenom žít v Ráji je ještě lepší než v Paláci. Už jsme tu dva měsíce a zatím se nám ještě ani jednou po starém bytě nezastesklo.

Samozřejmě i zařizování mělo svoje momenty. V této rezidenci totiž standardně není pračka a trouba, takže začalo velké shánění. Objeli jsme všechny obchody, které jsme znali, a pračky jsme objevili asi dvě. Nevábné kvality a za příšerné ceny. Tady je totiž běžné, že Kubánci mají pračky poloautomatické (tzn. perou nebo máchají ručně) a když už mají automatické, tak jen na studenou vodu. Ti zámožní si pak koupí pračku s přítokem teplé a studené vody, takže záleží, jak teplá voda teče z trubky ve zdi, ale pračka ohřívající vodu je něco téměř nemyslitelného. Nakonec se nám podařilo koupit krásnou novou pračku od Kubánců, kteří ji koupili v Panamě s cílem ji tu prodat. Asi si docela namastili kapsu, ale naše několikatýdenní shánení pračky bylo u konce. A jsme spokojení, pere krásně (dokonce suší a páří) a hlavně značka LG se bude před odjezdem prodávat asi lépe neže značka Ocean (přitom pořizovací ceny se zas tolik nelišily).

S troubou to bylo ještě bídnější než s pračkou. V Ráji není zavedený plyn, takže vše je na elektriku, ale v Havaně není možné sehnat elektrickou troubu, všechny jsou na plyn. Takže jsme zase objížděli všechna elektra a obchody, které jsme znali nebo nám je někdo doporučil. Dokonce jsme objevili prodejnu Phillips, ale trouby neměli. Jediné, co jsme našli, byla elektrická trouba velikosti mikrovlnky, tak jsme jí vzali, říkáme jí trubka a kromě toho, že se do ní moc nevejde a je psaná ve Fahrenheitech, tak peče krásně. 🙂 Adamovi pak slíbili na zdejším ministerstvu zahraničního obchodu a zahraničních investic (jeden z nejmocnějších úřadů), že mu ji seženou přes šéfa jednoho z největších podniků zahraničního obchodu, pod který spadají skoro všechny ty obchody s elektrem (i řada dalších obchodů, převážně s jídlem). Tak jsme si říkali, když to jde skoro od vedení státu, tak už se to přece musí podařit, kdo jiný by to měl být schopen sehnat, že ano. Zhruba po měsíci Adamovi na dotyčném ministerstvu řekli, že to tedy důkladně zjišťovali a prověřili, a pro troubu si máme dojet do Panamy. Mezitím už jsme ji měli dávno z Panamy objednanou, neb nad úřady jsme zlomili hůl, tak snad dorazí ještě před Vánocemi, ať můžeme péct trochu cukroví. Bude naštěstí erární ambasádní (neboť dle předpisů českého ministerstva zahraničí trouba je – narozdíl od pračky – standardním vybavením bytu), takže pak přejde rovnou na naše následovníky a nebudeme muset řešit prodej.

Poslední radost, která nás potkala, byla návštěva hurikánu Irma. Takže jsme z krabic a tašek vybalili jen základní věci a zbytek tak jak byl, postavili do výšky. Kubánci byli úplně v klidu, ale předpovědi nebyly zas tak růžové, proto jsme raději dbali bezpečnostních pokynů. Nakoupili vodu, jídlo a pokud by nám to vyrazilo okna a napršelo do bytu, tak jsme všechny věci ze země dali do výšky, okna zalepili izolepou a všude rozestavěli hadry. Irma si ale zaslouží samostatný článek, tak snad se k němu v tomto kolotoči někdy dostaneme.

Pořádné vybalování, zabydlování a krášlení bytu začalo tedy až někdy ke konci září a hrdě hlásím, že už nemáme doma ani jednu krabici a dokonce i pokoj pro hosty je připravený. V novém jsme spokojení, taky nám spadl obrovský kámen ze srdce a konečně tu můžeme být „jako doma“.

Žíjeme, ale nestíháme a moc nám nejde internet

Už jsme velmi dlouho nic nenapsali, tak jen hlásíme, že žijeme, i hurikán jsme přežili, jen je toho teď v poslední době hrozně moc. Ale několik příspěvků máme v hlavě, takže budou, budou.

Plus se nám tedy taky rapidně zhoršilo internetové připojení na úřadě a nikdo pořádně neví proč. Běžně jsme mívali nějakých 1 až 1,5 Mbit (megabitů), což není až tak hrozné, ale taky to není bůhví jaký zázrak, když se o to dělí celá a mabasáda a nefunguje to, když jsou mraky. Ale lepší než drátem do oka, obzvlášť když doma internet nemáme, že. Poslední tři týdny jsme ale klesli na 0,02 Mbit, občas, když se jo zadaří, se vyšplháme i na 0,1 Mbit. Což hrozné je, a to značně. Pro ilustraci, doma na Žižkově jsme měli 100 Mbit, v současnosti se nabízí i 500 mbit, běžné ADSL připojení má 20 Mbit, celorepublikový průměr dle rychlost.cz je 22,0 Mbit. Takže to máme jen tisíckrát pomalejší, super. Teď mi tedy přijde, že se to trochu zrychlilo (jinak bych ten příspěvek vůbec nebyl schopný napsat), ale zase mi nefunguje test rychlosti, abych to mohl ověřit. Tak uvidíme.

Abych ale napsal i něco povznášejícího, když jsem jel dnes do práce, mluvili v rádiu o designu na Kubě, školách designu a tak, úplně přesně jsem nepochopil, o čem přesně vlastně mluví, ale to nevadí, zásadní byl poznatek, že „Diseño es creación y creación es revolución permanente.“

Neboli design je tvorba a tvorba je permanentní revoluce.

To jsou věci. Tak jsme zase o něco chytřejší, nuže vzhůru k lepším zítřkům a budování socialismu…

Jak pejsek a kočička dělali dort…

To jsme se zase jednou do něčeho pustili. 🙂 Místní domovník slavil narozeniny, tak tak jsme mu k přípitku chtěli dát i dort. Kubánci mají rádi hodně sladké, tak se to hodí.

Nojo, jenže pečte dort bez trouby (anabázi s troubou jsem sem raději nepsala, protože to by jeden brečel, ale ve zkratce: troubu nám vyměnili za jednu úplně odporně špinavou od správce bytu, vydrhla jsem jí a pak jsme zjistili, že po zapnutí nonstop vyhazuje pojistky, takže je úplně k ničemu, od té doby prý hledají řešení, takže ticho po pěšině a nic se neděje…jen připomínám, že funkční troubu nemáme od prosince). Naštěstí tu máme chytrou kuchařku, která obsahuje recepty na nepečené dorty. Hahaa! Tady ale přichází druhá zrada, všechny nepečené dorty jsou na bázi tvarohu, lučiny nebo mascarpone… tak jsme vyrazili v neděli odpoledně do obchodů, tři samošky už měly zavřeno a dvě, které jsme navštívili, neprodávaly ani nic vzdáleně podobného, co by mohlo držet tvar a mít nějakou chuť.

Stále nás neopouštěl srpnový optimismus, našleháme bílky a zahustíme je cukrem a smetanou (ti, co pečou, asi už tuší, že to nemůže fungovat, ale zoufalé podmínky vyžadují zoufalé činy). Mělo se jednat o kubánskou verzi tiramisu, ale když se většina surovin nahradí něčím jiným, tak bych tiramisu nerada urazila. Mno, první várka bílku se vyšlehala a pak spadla, druhá s cukrem se vůbec nevyšlehala a třetí se smetanou se sice vyšlehala, ale pak jsme realisticky usoudili, že to jako spojovací materiál bez chuti nemůže fungovat. Piškoty jsme hezky namočili v kávě, ale jak jsem vyndavala další a další, zjistila jsem, že polovina balíčku je plesnivá… Takže všechno letělo do koše a my skoro zvedli bílou vlajku. 11 vajíček a smetana v tahu.

Naštěstí kuchařka nezná jen nepečené dorty, ale také nepečené cukroví. Tak jsme ještě učinili poslední pokus a začali vyrábět těsto na kokosové a ořechové kuličky. Padl kokos, padly ořechy, padly tatranky (všechno cenné suroviny), ale snad na úrodnou půdu, rum a kávu jsme taky byli schopní sehnat a po téměř 3 hodinách boje se v ledničce chladily kokosové a ořechové kuličky a my úplně odpadli. Můžu říct, že jsme si opravdu celou dobu připadali jak pejsek a kočička od Čapka.

Ale druhý den jsme byli odměněni pochvalným pokyvování, pomlaskáváním a dokonce hodnocením „exquisito“ (vynikající), takže to nakonec stálo za to. 🙂

Nákupní okénko:

Už dlouho jsem nepsala žádné nákupní okénko, ono taky není moc co psát… ale včera jsme poprvé od doby, co jsme se vrátili, sehnali máslo. A asi před týdnem měli v jedné sámošce kuřecí prsa z Brazílie (ano, jedno balení mělo 15 kg a nejspíš byla kuřata nadopovaná chemií, ale je to podruhé za celý rok, kdy jsme kuřecí prsa sehnali, navíc jsme si to jedno balení rozdělili do 3 rodin, takže 6 kg už je snesitelnější). Taky dorazily španělské jogurty, které se zdají být docela dobré. Trochu jsme se styděli za svoje zásoby 6 balení po 4, ale pak kolem nás projel pán s vozíkem plným jen jogurtů, tak jsme si povzdechli, že nemáme větší ledničku. 🙂 Ono to mléko v müsli se taky časem omrzí. A klasicky v sobotu byl plný regál a v týdnu už jen poslední zbytky. Čekací doba na novou várku může být klidně půl roku…

Rio de Janeiro po kubánsku

Pokračujeme v naší sérii echtovních kubánských zážitků. Po cirkusu a safari nastal v pátek 18. srpna zážitek zatím nejechtovnější, havanský karneval.

Karneval se koná každoročně, loni byl taky v srpnu, na letošek se termín jeho pořádání neustále měnil, načež byl nakonec taky v srpnu. Tak jsme si řekli, že když už jsme tady, jednou by to asi člověk vidět měl. A jednou to asi i celkem stačí. Lístky stály astronomických 15 Kč na osobu, hodnota tomu zhruba odpovídala. Ale byla sranda to pozorovat.

Tradiční brazilský karneval v Rio de Janeiru známe z televize/internetu jako nekonečný průvod tanečnic a alegorických vozů. Na Kubě je to podobné, akorát tady ta nekonečnost spočívá především v tom, že všechno straaašně trvá. Nejdřív se věčnost nic neděje, pak projde skupinka nekoordinovaných tanečníků, za nimi se proplouží alegorický vůz tažený traktorem značky Belarus, pak zase věčnost nic a pak totéž znovu v drobných obměnách.

Obměny spočívaly především v tom, že občas byly ty věčnosti ještě věčnější, neboť se nekteré alegorické vozy porouchaly dřív, než stačily někam dojet, tak jsme je v dálce viděli, jak stojí a nic se nedělo. Jednomu shořel generátor až poté, co kolem nás projel, takže ten jsme ještě stihli v plné parádě a pak jsme pozorovali, jak kapela a tanečníci, které jsem před chvílí viděli křepčit, se kamsi přesouvaj pěšky a bez křepčení.

Každopádně místní se královsky bavili, což je asi to hlavní. Pořídili jsme i fotodokumentaci:

Kromě fotek jsem točil i videa, tak je taky přikládám. Nejprve první skupina tanečníků:

Následoval alegorický vůz:

Po něm další tanečníci a další vůz. Zvuk zní nekvalitně, což ovšem naní kvalitou záznamu, takhle to skutečně znělo:

Předchozí dvě videa mohou působit dojmem, že to všechno šlo rychle po sobě. Tak nešlo. Naprostou většinu času, kterou jsme na karnevalu strávili, to vypadalo takhle:

Což ale místnímu obyvatelstvu na veselí nikterak neubíralo:

Nakonec pak už tančili prakticky všichni:

Během večera taky lehounce sprchlo a trochu jsme zmokli, ale nic hrozného, ve výsledku to bylo i docela příjemné. A při pohledu nad moře jsme si říkali, že to asi mohlo být i krapet horší: