Vánoční Mexiko, část 2.

(První část naší mexické vánoční dovolené je zde)

Následující dva dny jsme strávili zcela pohlceni mayskou kulturou a vykopávkami, které po této civilizaci zbyly. Chtěli jsme toho vidět co nejvíc, což se nám podařilo, až si teď už skoro nepamatujeme, které místo je které. Ale všechna byla zajímavá a postupně jsme si doplňovali znalosti a informace. Takže s heslem „hlavně kvantitu, třeba se už sem nikdy nepodíváme“, jsme na Boží hod naskočili do naší Bílé střely a vyrazili za zážitky. 🙂

První den jsme měli smělý plán projet okruh Ruta Puuc (taky nevíme, jak se to čte) a vše, co se na něm nachází. Nejvýznamnější zastávkou je archeologické naleziště Uxmal, které je jedno z těch největších, následují 4 menší (ale také významná) naleziště Kabah, Sayil, Xlapak a Labná a cesta je zakončena jeskynním systémem Grutas del Lol-tún. Jelikož poslední prohlídka v jeskynních začínala v 16:00, měli jsme co dělat, abychom to všechno stihli.

Uxmal
Vyrazili jsme relativně včas a na silnici jsme byli téměř sami, takže ke vstupní bráně jsme po 80 km dorazili relativně brzy, ještě než stačily dorazit autobusy plné zážitkuchtivých turistů. U vstupu je zajímavé, že se platí dva poplatky – jeden archeologickému nalezišti a jeden do státní kasy. Pro turisty je to trochu otrava, protože musí vystát dvě fronty, ale zážitek za to stojí. Vždyť je to taky jedna z památek UNESCO.

Pár desítek metrů hned za vstupem stojí velká pyramida, která vezme dech. Zajímavá je hlavně tím, že má oválný tvar, což není úplně časté. A uvnitř se schovává ještě menší chrám, kolem kterého byla postavená tato pyramida se svou svatyní v horní části. Dovnitř do pyramidy i nahoru na schody je vstup zakázán. Celé archeologické naleziště je poměrně rozlehlé a nachází se na něm spoustu dalších zajímavých ruin. Skoro v každém nalezišti stojí „Juego de pelota“ (hřiště), kde ovšem nehráli fotbal, ale jinou hru s míčem, kde, s největší pravděpodobností, vítěz měl tu čest být obětován bohům. Brrr. V Uxmalu je také nalezená ještě jedna pyramida, která je odkrytá pouze z jedné ze čtyř stran a na tu se po strmých schodech vylézt může. Jen někteří z nás lezou nahoru s očima upřenýma na každý další schod a dolu kloužou po zadku… Ty schody jsou opravdu prudké a vysoké, takže na výšlap nic moc. Ale výhled z vršku je krásný – obrovská zelená plocha, kde mezi stromy vykukují odkryté ruiny budov s dob mayské civilizace a člověk může jen spekulovat, jestli se pod každým dalším kopečkem neschovává nová pyramida, která ještě čeká na svoje nalezení. Práce na odkrývání totiž na celém Yucatánu stále probíhají.

Měli jsme štěstí, protože jsme se nezapletli do žádné velké turistické skupiny a tím, že je místo rozlehlé, jsme se potkávali vždy jen  s pár dalšími cestovateli. Jen značení tomu českému nesahá ani po kotníky, člověk si musí najít mapu v průvodci a i tak šance, že se někde v lese na cestičkách ztratí, není malá (v průvodci je také vyznačených více budov, ale reálně na místě se k nim dostat nedá). Ale i tak to byl úžasný zážitek a po občerstvení a návštěvě shopu, naskočili do auta a mířili dál.

Kabah
Pokračovali jsme dál po Ruta Puuc do městečka Santa Elena, jehož zajímavostí je muzeum dětských mumií z 18. století, ale jak jsme na místě zjistili, na Boží hod měli zavřeno, tak jsme jeli hned dál do naleziště Kabah.

Toto naleziště se nachází na obou stranách silnice a zdá se, že v okolí je ještě stále co objevovat a odkrývat. Hlavní atrakcí je zde Palác masek nebo taky Kodz Poop (no, neptejte se nás, jak to číst), který má jednu stranu pokrytou maskami boha Chaaca. Další zajímavostí jsou dvě sochy v životní velikosti v zadní části budovy. Dále se tu nachází druhý palác (ne tak zdobený), pyramida a na sluníčku se vyhřívají leguáni. Na opačné straně silnice je v lese skrytá další pyramida a na konci cesty se nachází velký oblouk, od kterého prý vedla cestá dál až do Uxmalu.

Sayil
Ruta Puuc pokračuje ještě podél dalších tří menších nalezišť, i cena vstupenky tomu naštěstí odpovídá. 🙂 Prvním je Sayil, kde kdysi stával velký třípatrový palác, jehož každé patro bylo zdobené trochu jinak. Tato poslední tři místa už se nám lehce pletou, zde by měla být také ruina chrámu  a o několik set metrů dál ruina druhého paláce.

Xlapak
Xlapak („šlapak“) je nejmenší z nalezišť, které si také nejméně pamatujeme. Už jsme spěchali, tak raději nechám mluvit fotky.

Labná
Předposlední zastávkou dne byly ruiny Labná. Ty jsou zase o něco větší a zachovalejší než předchozí dvě. Nechybí palác Gran Palacio de Labná, vylídka El Mirador, krásně zdobená brána El Arco a několik dalších budov. Narazili jsme tu taky na obrovské mraveniště a Australani, které jsme celou cestu pronásledovali a kteří si očividně naplánovali stejný program, na nás volali, že pokud pokračujeme ještě do jeskyní, tak poslední prohlídka začíná v 16:00, tak ať se v Labná už moc nezdržujeme. Ale nějaký čas jsme ještě měli, tak jsme si celé místo pořádně prošli.

Grutas del Loltún
Už jsme sice sotva pletli nohama, ale poslední zastávku jsme nevynechali. Cesta k jeskyním byla příšerná, ale dorazili jsme naštěstí včas a stihli poslední prohlídku dne. Toto místo se zdálo z celého dne nejturističtější, naše skupina čítala cca 50 lidí (Mexičani mají v neděli a ve svátek vstup zdarma, což by mohlo neobvyklý zájem vysvětlovat). Prohlídka byla zajímavá, ale po celém dni už naše pozornost lehce upadala.

Na dovolenou jsme zapomněli zabalit videokameru, ale videa jsme točit chtěli, takže jsou točená mobilem, což je na nich poněkud vidět. Ale když už jsme se s tím točili…

Cesta byla ještě dlouhá a zpátky do Méridy jsme se dostali až za tmy. Původně jsme chtěli ještě projít město, ale už jsme byli tak uťapaní, že jsme došli jen do restaurace na jídlo a zpátky do hotelu. Ráno jsme pak měli naplánovaný brzký odjezd a přesun do Playa del Carmen plný zajímavých zastávek.

No, ranní odjezd nebyl zas tak brzký, tak jsme vynechali drobné zastávky a řítili se skrz polostrov po dálnici rovnou na nejturističtější atrakci z celého Yucatánu, na mayské ruiny v Chichén Itzá („čičén itzá“).  Nadšení už jsme byli jen z dálnice, protože značení bylo jasné a zřetelné, silnice bez děr a od protisměru nás dělil lesík, takže jsme si připadali jako na nějaké kvalitní cestě lesem, jen jsme mohli jet o něco rychleji. 🙂

Chichén Itzá
Trochu nás ale zarazil příjezd k Chichén Itzá, ano, je považovaný za novodobý div světa, ale tolik návštěvníků jsme teda nečekali. Na parkoviště nás nepustili, že už je plné, a podél silnice se táhla dlouhá kolona zaparkovaných aut. Takže jsme se museli otočit, najít konec této řady a zaparkovat u škarpy. Já jsem navrhovala pyramidy vynechat, ale Adam odolal, tak jsme vyrazili k pokladnám. K těm jsme šli cca další kilometr a kolem nás proudily stovky lidí a autobusů, moje nálada byla na bodu mrazu, ale Adam to pořád nechtěl vzdát, tak jsme se zařadili do dvoufronty na dva lístky, stejně jako v Uxmalu. Naštěstí naleziště je to obrovské a rozlehlé, takže těch několik tisíc lidí, kteří byli uvnitř, se rozprostřelo po celé šířce. To nám zas dodalo energii a hned jsme vyrazili prozkoumat každou zříceninu, kterou nám doporučoval průvodce.

První dominantou, kterou člověk spatří, je Pirámide de Kukulcán, ta mi přijde asi vůbec nejhezčí ze všech pyramid, které jsme na naší cestě potkali. Hodně tomu dodává, že je docela zachovalá (ona je teda asi dost opravená) a stojí uprostřed velké travnaté plochy, takže ji všichni můžou obdivovat ze všech světových stran. I pod touto pyramidou se schovává překvapení a to druhá (menší a starší) pyramida, bohužel i zde je vstup návštěvníkům zakázán. Ani tady nechybí hřiště Juego de Pelota (asi 5x vetší než v Uxmalu), chrámy, paláce, lázně, menší pyramidy a další budovy. Dohromady místo čítá cca 30 ruin a velké cenote (zatopená jeskyně), které sloužilo k náboženským účelům. Bohům se obětovaly cenné věci a později také lidské oběti. No, všechno bylo hodně zajímavé a prohlídkou jsme nakonec strávili několik hodin, nakonec jsem musela uznat, že to za to stálo. Zastavovali jsme se taky u všudypřítomných stánků a ten kilometr zpátky k autu jsme s sebou táhli ručně malované talíře a mísu. Ale měli jsme radost, protože se nám podařilo dobře usmlouvat cenu tak, že byli všichni spokojení. 🙂

Cenote Ik-Kil
Ten den jsme přejížděli přes poloostrov více než 300 km a byli jsme zhruba v polovině, tak jsme přemýšleli, co ten den ještě stíháme. Další ruiny už jsme zavrhli, tak jsme alespoň zkusili prozkoumat několik cenote, ve kterých by se dalo i koupat. Tady v té části poloostrova je jich spousta, tak si vlastně stačí v průvodci najít, do jakého jet. My jsme jako první zvolili to nejbližší, kam mířilo i hodně návštěvníků z Chichén Itzá. Byli jsme totiž úplně uchození a vidina smočení se v chladné vodě překonala i nechuť z velkého množství turistů. Nakonec to bylo bezvadné, cenote Ik-Kil je veliké (a mimochodem hluboké 50 metrů), dá se stát na natažených lanech, která jsou ve vodě spuštěná a na jednom místě (za dozoru a organizace plavčíků) se dá i skákat do vody z několika metrů. Takže super ochlazení a ještě zábava při pozorování skákajících účastníku, některé šipky byly excelentní, stejně tak jako nějaké placáky… Adam si taky skočil, ale raději po nohách, přeci jenom, takové 4 metry skok mohl mít, ne-li víc.

Cenotes Samula a X-Kekén
Přišlo nám, že máme ještě čas, tak jsme odtud zamířili prozkoumat ještě dvě sesterská cenote, která stojí kousek vedle sebe. Ale už jsme se nekoupali, spíše obhlíželi terén třeba na někdy příště. Už nevím, které je kreré, ale jedno mělo jméno Samulá a druhé X-Kekén („škekén“). Obě byla také hodně zajímava, jen bez možnosti skákání. Poslední zastávku dne jsme pak udělali u Kláštera Sv. Bernardina ve městě Valladolid a pak už se řítili směr Playa del Carmen, kde jsme měli zajištěné ubytování. Jednak jsme jako vždy nestíhali a k hodině zpoždění jsme připojili ještě hodinu způsobenou změnou času, o které jsme vůbec nevěděli. Na jižním pobřeží Yucatánu je totiž jiné časové pásmo (stejné jako na Kubě), což může být docela zrádné. Ale dojeli jsme bez nehody, klíčky od ubytování jsme si úspěšně vyzvedli a po krátké procházce po promenádě v Playa del Carmen a mexické večeři na stojáka u stánku, jsme opět odpadli.

Video bude časem.

Vánoční Mexiko, část 1.

Po havanské zkušenosti jsme šli na loňské Vánoce jinak a místo dárků (které stejně nejdou sehnat) jsme si pod stromeček nadělili dovolenou. To byla krása! Odlétali jsme na Štědrý den kolem poledne a abychom trochu té české vánoční atmosféry taky nasáli, už v předvečer jsme si dali bramborový salát s lososem (tentokrát jsme všechny suroviny sehnali včas a lososa máme importovaného z Francie, jak jinak, že…). Ráno jsme pak zapálili poslední svíčku na adventním věnci a rozbalili dárky od rodiny a kamarádů (děkujeme!) a po brzké snídani vyrazili na letiště.

Tam všechno probíhalo docela bez problémů, díky wifi v odletové hale jsme mohli poslat pár fotek a ještě popřát několik hezkých svátků, a pak už jsme nasedli do letadla a po vzletu jsme si konečně oddechli. Let do Méridy trval cca 2 hodiny, takže nic dramatického, dokonce jsme dostali nápoj a balíček chipsů. Půjčení auta, kterého jsme se děsili, proběhlo taky úplně bez problémů. Paní byla milá, nenutila nám žádné pojištění, prostě jsme měli konečně pocit, že všechno půjde hladce. Na vstřícnost jsme si totiž už odvykli a na Kubě bývá jakékoliv zařizování problém (takže každý bývá naštvaný už dopředu a málokdy se něco podaří napoprvé), proto když šlo najednou všechno bez zádrhelů, dovolená měla ještě zářivější barvy. 🙂

V hotelu sice ještě nebyl připravený pokoj, ale pán na recepci nám při platbě pesy nabídl 10% slevu. Tak jsme vyrazili (ve svátek) hledat směnárnu a zakousnout něco mexického k snědku. Hned na náměstí byly stánky s tacos, Adamovi začaly svítit oči a hned u prvního stánku jsme si objednali. Vynikající! S chutí! 🙂 Se směnárnou to bylo horší, jedna jediná otevřená v centru města byla v bance, která má pobočky v takovém pochybném elektru. Ale vyměnili nám a to dokonce za velice příznivý kurz. Takže první den jsme si zatím nemohli představovat lépe. 🙂

Abychom ještě něco stihli (protože v okolí je toho spousta a v Méridě jsme zůstávali jen dvě noci), hned po ubytování jsme vyrazili na první mayské ruiny kousek za městem, s nevyslovitelným jménem Dzibilchaltún (čti dzibilčaltún). Konečně jsme cestou viděli pěknou vánoční výzdobu, vkusná světýlka na fasádách i stromech a na kraji města jsme projížděli nákupními zónami. Zní to asi hrozně, ale po kubánském nedostatku všeho (teď už není dokonce ani rum jiné značky než Havana Club) jsme se cítili „jako doma“ a těšili jsme se, až navštívíme nějaké nákupní centrum se všemi jeho vymoženostmi.

Dzibilchaltún
No, do Dzibilchaltúnu jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne (dle průvodce měli mít do pěti, ale v latino zemích nějakou přesnou otevírací dobu už nepředpokládáme) a u brány nám oznámili, že jsou Vánoce a dneska končí dřív… Když jsme jim nešťastně oznámili, že to je naše jediná šance místo navštívit, trochu se jim nás zželelo a dostali jsme nabídku, že za 300 pesos nám udělá hodinovou prohlídku místní hlídač. Jelikož jsme netušili, kolik může stát vstup a jindy bychom se tam opravdu nedostali, kývli jsme. A dobře jsme udělali. Jednak, jak jsme si později dohledali, cena nebyla oproti běžnému vstupu zas tak vysoká a jednak jsme byli na prvních ruinách úplně sami. Hlídač nás posadil do polorozpadlého Nissanu, kterému nešly otevřít zadní dveře zevnitř a místo s námi důkladně projel, neustále zastavoval a vyprávěl. Možná jsme neviděli úplně všechno, ale bez dalších turistů to mělo skoro až magickou atmosféru a my jsme byli okouzlení a nadšení.

Cestou zpátky do Méridy jsme neodolali a zastavili se v jednom z obchodních center. Jen tak jsme se procházeli, nasávali komerční prostředí a radovali se z vánoční atmosféry. Dokonce jsme narazili na ledové kluziště, tak jsme si šli hned půjčit brusle a každý dle svých možností se klouzali po ledě. 🙂 Vjemů bylo tolik, že jsme jen procházeli kolem výloh, koukali a hřál nás pocit, kolik možností máme.

Do hotelu jsme dorazili za tmy a ještě vyrazili na večeři, což se na Štědrý den ukázalo jako velký problém. Jako vždy jsme si našli několik dobře hodnocených restaurací na Tripadvisoru a vyrazili. Jenomže, část byla ve svátek zavřená, část plná a ve zbytku nabízeli jen speciální vánoční menu (za nesmyslné peníze), na které bylo stejně nutné si několik dní dopředu rezervovat stůl. To nás trochu zaskočilo, tak jsme bloumali od jednoho podniku k druhému a nakonec skončili v restauraci na náměstí, kde kolem nás sice jezdila auta, ale jídlo bylo dobré a ten vánoční den jsme hezky zakončili. Následující den měl být hodně náročný, tak jsme objevování noční Méridy vynechali.

Výlet do civilizace – zatím video

Jak jsem psal posledně, nestíháme. Ale stále počítáme s tím, že sem napíšeme o tom, jak jsme se stěhovali, o hurikánu, o zatmění slunce, o výletu na Varadero či o výletu do New Yorku.

Abychom nebyli úplně mlčenliví, vezmeme to odzadu a dáváme sem zatím alespoň video z našeho výletu do hnusného kapitalismu (bóže tam bylo krásně), časem bude i příspěvek s textem a fotkami.

Video má necelých 35 minut a je až ve FullHD, kdo by se chtěl koukat v plné kvalitě:

No a toť zatím vše, jdeme zase nestíhat. Zachovejte nám přízeň!