Žíjeme, ale nestíháme a moc nám nejde internet

Už jsme velmi dlouho nic nenapsali, tak jen hlásíme, že žijeme, i hurikán jsme přežili, jen je toho teď v poslední době hrozně moc. Ale několik příspěvků máme v hlavě, takže budou, budou.

Plus se nám tedy taky rapidně zhoršilo internetové připojení na úřadě a nikdo pořádně neví proč. Běžně jsme mívali nějakých 1 až 1,5 Mbit (megabitů), což není až tak hrozné, ale taky to není bůhví jaký zázrak, když se o to dělí celá a mabasáda a nefunguje to, když jsou mraky. Ale lepší než drátem do oka, obzvlášť když doma internet nemáme, že. Poslední tři týdny jsme ale klesli na 0,02 Mbit, občas, když se jo zadaří, se vyšplháme i na 0,1 Mbit. Což hrozné je, a to značně. Pro ilustraci, doma na Žižkově jsme měli 100 Mbit, v současnosti se nabízí i 500 mbit, běžné ADSL připojení má 20 Mbit, celorepublikový průměr dle rychlost.cz je 22,0 Mbit. Takže to máme jen tisíckrát pomalejší, super. Teď mi tedy přijde, že se to trochu zrychlilo (jinak bych ten příspěvek vůbec nebyl schopný napsat), ale zase mi nefunguje test rychlosti, abych to mohl ověřit. Tak uvidíme.

Abych ale napsal i něco povznášejícího, když jsem jel dnes do práce, mluvili v rádiu o designu na Kubě, školách designu a tak, úplně přesně jsem nepochopil, o čem přesně vlastně mluví, ale to nevadí, zásadní byl poznatek, že „Diseño es creación y creación es revolución permanente.“

Neboli design je tvorba a tvorba je permanentní revoluce.

To jsou věci. Tak jsme zase o něco chytřejší, nuže vzhůru k lepším zítřkům a budování socialismu…

Jak pejsek a kočička dělali dort…

To jsme se zase jednou do něčeho pustili. 🙂 Místní domovník slavil narozeniny, tak tak jsme mu k přípitku chtěli dát i dort. Kubánci mají rádi hodně sladké, tak se to hodí.

Nojo, jenže pečte dort bez trouby (anabázi s troubou jsem sem raději nepsala, protože to by jeden brečel, ale ve zkratce: troubu nám vyměnili za jednu úplně odporně špinavou od správce bytu, vydrhla jsem jí a pak jsme zjistili, že po zapnutí nonstop vyhazuje pojistky, takže je úplně k ničemu, od té doby prý hledají řešení, takže ticho po pěšině a nic se neděje…jen připomínám, že funkční troubu nemáme od prosince). Naštěstí tu máme chytrou kuchařku, která obsahuje recepty na nepečené dorty. Hahaa! Tady ale přichází druhá zrada, všechny nepečené dorty jsou na bázi tvarohu, lučiny nebo mascarpone… tak jsme vyrazili v neděli odpoledně do obchodů, tři samošky už měly zavřeno a dvě, které jsme navštívili, neprodávaly ani nic vzdáleně podobného, co by mohlo držet tvar a mít nějakou chuť.

Stále nás neopouštěl srpnový optimismus, našleháme bílky a zahustíme je cukrem a smetanou (ti, co pečou, asi už tuší, že to nemůže fungovat, ale zoufalé podmínky vyžadují zoufalé činy). Mělo se jednat o kubánskou verzi tiramisu, ale když se většina surovin nahradí něčím jiným, tak bych tiramisu nerada urazila. Mno, první várka bílku se vyšlehala a pak spadla, druhá s cukrem se vůbec nevyšlehala a třetí se smetanou se sice vyšlehala, ale pak jsme realisticky usoudili, že to jako spojovací materiál bez chuti nemůže fungovat. Piškoty jsme hezky namočili v kávě, ale jak jsem vyndavala další a další, zjistila jsem, že polovina balíčku je plesnivá… Takže všechno letělo do koše a my skoro zvedli bílou vlajku. 11 vajíček a smetana v tahu.

Naštěstí kuchařka nezná jen nepečené dorty, ale také nepečené cukroví. Tak jsme ještě učinili poslední pokus a začali vyrábět těsto na kokosové a ořechové kuličky. Padl kokos, padly ořechy, padly tatranky (všechno cenné suroviny), ale snad na úrodnou půdu, rum a kávu jsme taky byli schopní sehnat a po téměř 3 hodinách boje se v ledničce chladily kokosové a ořechové kuličky a my úplně odpadli. Můžu říct, že jsme si opravdu celou dobu připadali jak pejsek a kočička od Čapka.

Ale druhý den jsme byli odměněni pochvalným pokyvování, pomlaskáváním a dokonce hodnocením „exquisito“ (vynikající), takže to nakonec stálo za to. 🙂

Nákupní okénko:

Už dlouho jsem nepsala žádné nákupní okénko, ono taky není moc co psát… ale včera jsme poprvé od doby, co jsme se vrátili, sehnali máslo. A asi před týdnem měli v jedné sámošce kuřecí prsa z Brazílie (ano, jedno balení mělo 15 kg a nejspíš byla kuřata nadopovaná chemií, ale je to podruhé za celý rok, kdy jsme kuřecí prsa sehnali, navíc jsme si to jedno balení rozdělili do 3 rodin, takže 6 kg už je snesitelnější). Taky dorazily španělské jogurty, které se zdají být docela dobré. Trochu jsme se styděli za svoje zásoby 6 balení po 4, ale pak kolem nás projel pán s vozíkem plným jen jogurtů, tak jsme si povzdechli, že nemáme větší ledničku. 🙂 Ono to mléko v müsli se taky časem omrzí. A klasicky v sobotu byl plný regál a v týdnu už jen poslední zbytky. Čekací doba na novou várku může být klidně půl roku…

Rio de Janeiro po kubánsku

Pokračujeme v naší sérii echtovních kubánských zážitků. Po cirkusu a safari nastal v pátek 18. srpna zážitek zatím nejechtovnější, havanský karneval.

Karneval se koná každoročně, loni byl taky v srpnu, na letošek se termín jeho pořádání neustále měnil, načež byl nakonec taky v srpnu. Tak jsme si řekli, že když už jsme tady, jednou by to asi člověk vidět měl. A jednou to asi i celkem stačí. Lístky stály astronomických 15 Kč na osobu, hodnota tomu zhruba odpovídala. Ale byla sranda to pozorovat.

Tradiční brazilský karneval v Rio de Janeiru známe z televize/internetu jako nekonečný průvod tanečnic a alegorických vozů. Na Kubě je to podobné, akorát tady ta nekonečnost spočívá především v tom, že všechno straaašně trvá. Nejdřív se věčnost nic neděje, pak projde skupinka nekoordinovaných tanečníků, za nimi se proplouží alegorický vůz tažený traktorem značky Belarus, pak zase věčnost nic a pak totéž znovu v drobných obměnách.

Obměny spočívaly především v tom, že občas byly ty věčnosti ještě věčnější, neboť se nekteré alegorické vozy porouchaly dřív, než stačily někam dojet, tak jsme je v dálce viděli, jak stojí a nic se nedělo. Jednomu shořel generátor až poté, co kolem nás projel, takže ten jsme ještě stihli v plné parádě a pak jsme pozorovali, jak kapela a tanečníci, které jsem před chvílí viděli křepčit, se kamsi přesouvaj pěšky a bez křepčení.

Každopádně místní se královsky bavili, což je asi to hlavní. Pořídili jsme i fotodokumentaci:

Kromě fotek jsem točil i videa, tak je taky přikládám. Nejprve první skupina tanečníků:

Následoval alegorický vůz:

Po něm další tanečníci a další vůz. Zvuk zní nekvalitně, což ovšem naní kvalitou záznamu, takhle to skutečně znělo:

Předchozí dvě videa mohou působit dojmem, že to všechno šlo rychle po sobě. Tak nešlo. Naprostou většinu času, kterou jsme na karnevalu strávili, to vypadalo takhle:

Což ale místnímu obyvatelstvu na veselí nikterak neubíralo:

Nakonec pak už tančili prakticky všichni:

Během večera taky lehounce sprchlo a trochu jsme zmokli, ale nic hrozného, ve výsledku to bylo i docela příjemné. A při pohledu nad moře jsme si říkali, že to asi mohlo být i krapet horší:

Kubánské safari

Každý víkend vymýšlíme, co dělat, abychom neseděli doma a poznali něco nového z místních atrakcí. Ne vždy se nám to daří a někdy si prostě radši uděláme filmový den, ale nedávno jsme vyrazili nejdřív do cirkusu (viz předchozí příspěvek) a následně do místní zoologické zahrady, která je už spíš na okraji města, vedle Leninova parku. Ještě je jedna v širším centru Havany, kousíček od ambasády, ale tam jsme se ještě neodvážili, počkáme si, až skončí prázdniny a zoo se trochu vylidní.

Taky už cítíme, že nás optimismus dovezený z Čech začíná opouštět, a tak jsme vyhlásili srpen měsícem, kdy si nestěžujeme na Kubu ani na nic kubánského. Takže od té doby se máme báječně a všechno je skvělé a úžasné. 🙂 Od zoo jsme neměli velká očekávání, taky už jsme slyšeli nějaké reference od známých a kamarádů, ale nakonec docela příjemně překvapila. Cesta tam teda byla trochu dobrodružná, čím víc jsme se blížili, tím horší jsme projížděli cesty, a jelikož jsem řídila naše menší a hlavně nižší auto a odhad vzdáleností mi stále trochu uniká, tak se mi podařilo vjet téměř do každé díry po cestě. Ale je to skvělé, protože je srpen a za volantem nenadáváme. 🙂

Ale dojeli jsme (sice oklikou, protože cesta není úplně moc značená a navigace to chtěla vzít už skrz areál zoo), zaparkovali v houští mezi dvěma stromy a šli si stoupnout do fronty na lístky. Fronta byla jako vždy lehce neorganizovaná a na budce s prodejem vstupenek nebyl žádný ceník, tak jsme čekali, co nám pokladní namarkuje. Tentokrát opět zafungovaly naše rezidenční kartičky, tak jsme stejně jako místní platili 5 CUP/os. (a to zase můžeme říct, že podívaná stála za víc než celkových 10 Kč). No, jak už tak bývá, první zastávka za vstupem je prodej jídla (krabičky s nějakým blafem, chipsy a podobné zdravé pochutiny) a občerstvení (voda nebyla, jen pivo ve skle a místní sladké limonády). Málokdo si tuto první zastávku odpustí. My jsme ji přešli a zařadili se rovnou do druhé fronty čekající na safari autobus (zní to skoro jako ve Dvoře Králové, ale jisté rozdíly jsou znát). Jen fronta byla opět takový neorganizovaný klikatý had, lidi přicházeli odcházeli a člověk si musel hlídat tu rodinu, která na začátku stála před ním… a kolem toho všeho byly rozložené dva stánky  s hračkami pro děti (takovými low cost plasťáky, které byste čekali na nějaké horší tržnici). Po cca 40 minutách čekání jsme se konečně přiblížili k autobusům (ještě nás předběhla jedna rodina, která asi měla pocit, že jsme je naopak na začátku předběhli my…ale pak se pravda ukázala, protože je do autobusu nepustili s rozdělaným pitím – pokrok nezastavíš, ani na Kubě už nenechávají návštěvníky v zoo házet odpadky do výběhu, palec nahoru).

Když jsme vlezli do rozvrzaného autobusu, tak jsme s nenadšením zjistili, že už jsou volná jen dvě místa na různých koncích autobusu. Chvíli jsem zapomněla, že je srpen a začala se rozčilovat, že nic neuvidím, protože jsem chytla místo vzadu na 5ce a to úplně uprostřed. Nakonec to tak strašné nebylo, protože jsem se mohla postupně naklánět na obě strany a případně se na všechno podívat ještě zadním úplně příšerně umolousaným oknem. 🙂

Pak jsme vyrazili a vjeli do prvního výběhu, který spolu sdílí zebry, žirafy, sloni, hroši, nosorožci, antilopy, pštrosi… a kdoví co ještě. Musím říct, že to bylo docela pěkné a zvířata se popásala tak porůznu po celé ploše, takže bylo na co koukat. Projížděli jsme po takové klikaté cestě skrz celý výběh, občas nám nějaké stádo zatarasilo cestu a z hrochů jsme viděli jen oči vykukující z rybníčku. Celou projížďku doprovázel výklad průvodce, ze kterého by asi stálo za to vypíchnout naprosto samozřejmě podanou informaci, že nosorožčí rohy mají afrodiziakální účinky…

Taky jsme, jak už naznačuje popisek u poslední fotky, byli svědky sporu mezi slonem a buvolem. Trochu je vidět na videu, které je ale stejně jako autobus poněkud rozhrkané:

Z jednoho jsme výbehu pak přejeli k druhému, se lvy. Vchod je sice zatarasený dvěma bránami, ale jedna byla komplet otevřená a druhá se otevírala při příjezdu každého autobusu. My jsme sice měli zatáhnout všechna okénka, ale to byla veškerá bezpečnostní opatření, takže předpokládáme, že zvířata budou lehce zdrogovaná, aby je ani nenapadlo vyvíjet nějakou aktivitu. Pár spících jedinců jsme viděli hned u cesty (je dost možné, že je uspali a položili k cestě, aby byl zážitek návštěvníků úplný) a pak asi dvě tlupy v dálce ve výběhu. Trochu mě zarazilo, že jsem neustále vyhlížela lvy a najednou jsem viděla lidi na zastávce… ale snad jsem jen přehlídla výjezdovou bránu. 🙂 Další zastávkou byl park s restauracemi, občerstvení a nějakým lunaparkem, tak to jsem s radostí vynechali a jeli zpět na začátek.

Když jsme dorazili na konec, fronta čekající na nástup do safari busu byla snad ještě delší než ta, kterou jsme si vystáli my. Nakonec jsme v srpnovém horku podlehli a taky si koupili jedno pivo, ale pak jsme toho trochu litovali, protože hrdlo asi otírali nějakým starým hadrem a láhev podle toho taky byla cítit… a pak už hurá do auta a domů.

Pro turisty zastávka v téhle zoo asi nemá smysl, ale těm, kteří už neví, jak strávit víkend, doporučujeme. Je to kubásnký zážitek, ale docela pěkný. 🙂

 

Cirque du Soleil po kubánsku

Minulý víkend jsme se rozhodli, že zkusíme zajít do zdejšího cirkusu. Cirkus je tady vystoupení akrobatů a podobné kejkle, ne drezura nebohého zvířectva, proto ten nadpis. Navíc Kubánci jsou sportovně zdatní a když jsme kousky nějakých takových vystoupení viděli třeba v hotelích, bylo to zpravidla dobré, někdy ba i skvělé, tak jsme si říkali, že to zkusíme.

Předtím jsme šli na oběd do restaurace, kde jsem byl jednou s velvyslancem a moc mi tam chutnalo (La Cocina de Lilliam, svého času (údajně) první soukromá restaurace na Kubě), ale od té doby jsme tam s Monikou zkoušeli jít asi šestkrát a vždycky měli buď zrovna zavřeno, protože odpoledne mají pauzu, nebo protože mají v neděli zavřeno, nebo měli dovolenou nebo prostě něco. Na sedmý pokus se zadařilo a bylo to i dobré (byť drahé). Ale hlavně to bylo velmi kubánské, takže EXTRÉMNĚ pomalé. Původní plán byl naobědvat se, zjistit u cirkusu, jak je to s lístky, ještě zajet něco zařídit a pak se tam na čtvrtou odpolední vrátit na začátek představení. Vlivem „rychlosti“ na obědě jsme ale nic nezařídili a stejně jsme do cirkusu přišli pozdě a neviděli začátek.

No a jaké to bylo? Bylo tam horko, dusno, bylo tam děsných lidí, kteří jako obvykle hlučeli a furt něco jedli (narozdíl od divadla to tady aspoň nepůsobilo tak nepřístojně), ale celkově to za to stálo. A to nejen proto, že nás to oba dohromady vyšlo na 30 Kč.

Jednotlivá akrobaticko/gymnastická vystoupení byla prokládána scénkami dvou klaunů, které jsme zpravidla nepochopili, ale kubánské obecenstvo řvalo smíchy, tak to asi bylo vtipné. A ta tělocvičná vystoupení byla vždy s hudbou a ti co zrovna neskákali či jinak necvičili, vždy po kubánsku tančili, což byla sranda, takové prostě echtovně kubánské. Stejně jako vybavení, které působilo dojmem, že ho ten pravý velký Cirque du Soleil asi tak v osmdesátých letech vyřadil z nějaké tréninkové haly pro totální opotřebení. Ale to je tady taky normální. Stejně jako to, že když je potřeba přestavět scéna, tak se prostě čeká, dokud se nepřestaví, ne že to bleskově udělají potmě mezi vystoupeními. Ale nutno uznat, že celkem kmitali, a ocenit, že to vždy dělali přímo vystupující.

A hlavně nutno ocenit ta jednotlivá vystoupení, protože to prostě bylo dobré. Samozřejmě bych to tady celé nesepisoval, kdybych nepořídil nějakou foto či v tomto případě videodokumentaci, takže níže čtyři krátké záznamy (videa jsou FullHD, nevím, v jaké kvalitě je YouTube automaticky spustí, ale jde to přepnout)…

Že mladík na konci k náskoku na tu visící tyč nepoužije ruce, to nás celkem překvapilo:

Když chce přes švihadlo skákat víc lidí, musí se to prostě nějak vymyslet:

Trochu toček a skoků na hrazdách i lidech:

V imperialistické cizině by toto bylo jistě zneužito jako reklama na nějaký odporně kapitalistický posilující šampon. Aneb držet se rukama je přece trapný:

Tolik návštěva cirkusu, dobré to bylo. Kubánský víkend pak druhý den pokračoval v národní zoo, ale o tom zase příště (manželka už sepisuje).

Kybernetická bezpečnost na Kubě jede

Drobný obecný úvod, i když o něčem z toho jsme tady asi už někdy psali: možnost dostat se na internet (mimo kancelář) je na Kubě omezená na veřejné státní placené hotspoty za 1,5 CUC na hodinu. Což je hodně, síť je pomalá, často nestabilní, částečně cenzurovaná a velmi sledovaná. Nicméně občas prostě pro člověka informačího věku není zbytí. Na přístup se standardně kupují kartičky za 1,5 CUC (případně v hotelech tytéž kartičky klidně za 5 a více CUC), kde člověk setře přihlašovací údaje, přihlásí se na přihlašovací stránce a buď tu hodinu surfuje, nebo se zase odhlásí a příště použije stejnou kartičku a má tam zbývající kredit. To ale nesmí v průběhu surfování zavřít stránku s tlačítkem „odhlásit“, jinak mu to běží dál a když zapomene vypnout Wi-Fi, má smůlu. A pořád mít někde kartičky (které navíc občas nejsou k sehnání) je opruz, tak jsme si už před mnoha měsíci zřídili „permanentní účet Nauta“, který slouží k témuž, ale jde na něj na pobočkách státní společnosti ETECSA dobíjet kredit a přihlašovat se pořád stejným přihlačovacím jménem a mít tam kredit na více než jen tu klasickou hodinu. Byli jsme nadšení z toho, jak tady něco takového báječně funguje. Ano, dalo by se to vylepšit tím, kdyby to třeba šlo nabíjet přes internet a ne stát třeba hodinu a půl ve frontě, ale i tak na zdejší poměry super.

Občas nám někdo říkal, že existují hackeři, kteří dokážou kredit vysát, ale to jsme považovali tak trochu za legendy, případně problém někoho, kdo viditelně zadává heslo a podobně. Takže když ho máme uložené v telefonu, nic nám nehrozí. A vida, hrozí.

Před časem jsem na svůj účet dobil 100 CUC, z nichž jsem 50 převedl Monice. Spolu se zbytečkem předešlého kreditu mi zbývalo nějakých 52 CUC a kousek, tj. zhruba 35 hodin surfování. Pomíjím teď, že za stejnou částku bych v ČR (a to je u nás na evropské poměry draho!) místo 35 hodin té zdejší hrůzy měl 3 měsíce neomezeného minimálně 100 mbit připojení.

Od nabití jsem se připojil asi jednou nebo dvakrát na pár vteřin. Načež jsme si zajeli na víkend na Varadero (příspěvek je v procesu přípravy), já se v hotelu připojil, ono mi to řeklo, že mi zbývá 24 vteřin, tak jsem si říkal, že to je divné, připojil jsem se znovu a hle, „vaše karta nemá kredit“. A nazdar. 50 EUR v tahu.

Cestou z Varadera jsme se proto stavili v ETECSA, kde mi (po cca hodině strávené ve frontě) slečna, jež u toho jedla housku a mluvila s plnou pusou, z níž jí padaly drobky onoho nevábného pečiva a ještě významně nevábnější něco-jako-uzeniny, sdělila, že si mám změnit heslo. Na dotaz, co s těmi zmizelými penězi, pokrčila rameny, že co bych jako chtěl. A ať jdu támhle někam (ukázala na shluk kolegyň) a chci mluvit s vedoucí kanceláře. Shluk mi sdělil, že vedoucí tam není, ať přijdu druhý den. Pravda, byli jsme tam v neděli před zavíračkou, tak OK.

Inu, přišel jsem druhý den. K vedoucí jsem se neprobojoval, jen k nějaké asi zástupkyni. Ale já jsem taky jen zástupce vedoucího úřadu, tak budiž. Když už si mě začala všímat (nejdřív jsem tam dobu jen seděl, ona se hrabala v papírech a sem tam někomu telefonovala, třeba že odešel z práce moc brzo), vyslechla mě, pak šla za onou vedoucí a po chvíli se vrátila se třemi papíry, asi doklady o převodech kreditu (neukázala mi je). A prý jestli znám nějakou Moniku. Manželku jsem přiznal. A pak nějaké jméno (přezdívku), která mi nic neříkala. Tak ten prý mi sebral všechny peníze. Papír mi nedala, ale sepsala se mnou stížnost, dala mi její číslo a že se mi reklamační oddělení ozve. Že to nebude hned, ale že se ozvou. Budou to dva týdny a zatím se nikdo neozval, ale tak co bych na Kubě chtěl, že.

Nejlepší moment ale nastal ke konci sepisování reklamace, kdy jsem s paní (označme ji písmenkem E jako ETECSA) vedl krátký, leč pro mě fascinující rozhovor:
– A: Takže se skutečně může stát, že takhle někdo sebere kredit?
– E: Jo, to se stává docela často.
– A: Jinými slovy služba, kterou nabízíte, není bezpečná.
– E: (pobaveně, leč jinak s ledovým klidem) No to rozhodně není.
– A: A bude se na ní tedy něco měnit?
– E: To pochybuju.

Aha, tak bezva, děkuju, nashledanou. Takže čekám, jak (pokud nějak) dopadne reklamace, a jinak jsem holt online jen v práci nebo zase stírám kódy z kartičky…

Další úlovky palubní kamery

Tak tu mám další krátká videa zdejších běžných silničních zážitků. První je dokonce dva v jednom. Jednak je na něm zcela typická scéna opravy nepojízdného vozu přímo na křižovatce, kdy daného nešťastníka (který je ovšem zpravidla zcela v klidu a nevidí důvod se stresovat) musí všichni objíždět. No a zároveň je to tak trochu pokračování videa o respektu k jízdním pruhům, autobus tam hezky vytlačí auto přede mnou. Záznam zde:

Druhé video pak ukazuje taky normální jev, a sice jak se tu přechází silnice. Rozhlédnu se, zda něco nejede. Zjistím, že jede, tak tam vlezu, nejlépe i s dětmi:

Radosti za volantem

Intenzivně používáme novou kamerku do auta, tak zde několik ilustrativních úlovků…

Skejťák v klidu si přejíždějící silnici, kterého ani nenapadne, že by se třeba rozhlédl. Video je bez zvuku, takže dlužno dodat, že sebou cukne a podívá se až poté, co jsem na něj začal troubit:

Dále zdejší klasické chápaní jizdních pruhů, kdy čáru oddělující jízdní pruhy zdejší řidiči vnímají spíše jako nějakou vodící linii, kterou je třeba za každou cenu udržovat pod vozidlem:

No a na závěr běžný výstup z výfuku – to, jak kouří ta stará tyrkysová amerika, je tady zcela normální, takže člověk má po pětiminutové cestě úplně mastné přední sklo a celé auto:

Nové měrné jednotky teploty

Ten příspěvěk bude svým způsobem maličko nechutný, ale co už. Včera jsem zjistil, že teplotu lze měřit nejen ve stupních (Celsia, Fahrenheita, Kelvina či bůhví koho), ale taky v gramech. Udělal jsem totiž drobný pokus.

Večer jsme byli na recepci na kolumbijské rezidenci a bylo horko a dusno. Což je tu pořád, ale včera to bylo obzvlášť výživné, obzvlášť když jsem se rozhodl držet dekorum a měl jsem sako. A pod ním košili a pod ní tričko. A právě trička se týkal pokus…

Takže ano, je tu teplo 🙂

Já bych všechny ty internety a počítače zakázal

Aktualizace 21. 7.: Tak částečně vyřešeno, galerie teď vypadají trochu jinak a už se nemotají fotky z více příspěvků dohromady. Ideální to ještě úplně není, ale docela hezky to vypadá v režimu celé obrazovky (dá se během prohlížení fotek spustit obdélníčkem vpravo nahoře) a je to i lepší na mobilu. Tak to zatím necháme takhle a uvidíme…


Achjo, chvilku to tady člověk nechá bejt, nic s tím blogem nedělá a ono se samo nějak rozpumprdlíkuje nastavení. Takže jestli si prohlížíte galerii fotek v příspěvku a ony vám tam skáčou fotky z jiných příspěvků, tak ano, víme o tom, snažím se řešit. Zatím nepropadejte trudomyslnosti a zachovejte nám přízeň, třeba se to vyřeší.

PS: Co se nadpisu týče, kdo nezná, zde nejslavnější z odpovědí na anketní otázku deníku Metro (17. září 1999) na téma zneužití údajů o sporožirových účtech klientů České spořitelny: http://www.jenpromuze.cz/sites/default/files/teasers/8208/47698.jpg