Tak se zase po delší době ozýváme. Minulé dva týdny byly hektické a teď zase nastal všednodenní chaos. 🙂
V době mise Adam odcházel ráno a vracel se v noci a já jsem byla nemocná, tak jsme toho moc nestíhali, ale o víkendu jsme se pak odměnili pláží v Clubu s koktejlem v ruce.
Já jsem byla ještě dvakrát na salse se stejným tanečníkem a učila jsem se různé nové figury – třeba sombréro 1, sombréro 2 a sobréro 3. 🙂 Je to legrace, ale kroky tančím tak nějak improvizačně, takže vlastně vůbec nevím, co dělám, bohužel na internetu jsem ještě nějaký plánek figur salsy neobjevila…
A vyrazila jsem na kolo. Cesta byla plná hrůzy a děsu, ale nevzdávám se, zkusím to znovu. Kolo bylo báječné – díky Bike SOS!!! (www.bikesos.cz) Jen Havana není s kolem úplně kompatibilní. 🙂
Abych si ušetřila provoz na hlavních silnicích, tak jsem se vydala vedlejšími a na cestu 5 km jsem si dala půl hodiny… no, dorazila jsem po 50 minutách úplně splavená a nešťastná. 🙂 Vedlejší silnice jsou plné obřích děr (klidně přes půlku silnice) a po dešti člověk úplně neodhadne hloubku. Takže aby se vyhnul, může vjet do protisměru, nebo do louže a doufat, že není moc hluboká, nebo vjet na chodník, který je plný odpadků či vylámaný od kořenů stromů, takže se po něm téměř nedá jít, natož jet na kole… dál se člověk neustále ohlíží, jestli za ním nic nejede, když objíždí všemožné nerovnosti na silnici a musí si dávat pozor, jestli auta před ním nebrzdí (sdílená taxi) a pokud blikají, tak to ještě neznamená, že zatáčí, ve většině případů jim nejde vypnout blinkr a naopak auta zatáčí, i když neblikají. Stejně tak auta objíždí louže a díry do protisměru. Takže pravidla moc neexistují. K mojí radosti jsem ještě neměla kam připnout mobil s navigací, tak jsem musela zastavovat na každé druhé křižovatce, protože nebylo úplně jasné, kterýže směr je ten můj. 🙂
Zpátky jsem se snažila jet po hlavních silnicích, ale taky to není žádná bomba, a když se k provozu ještě přidají autobusy, které taky staví dost neočekávaně, a sluníčko, které palí tak, že člověku hned stékají čůrky potu… no, lahoda. Po návratu z kola jsem byla ten den už úplně vyřízená. 🙂 Musím si pořídit zrcátko, ať vidím dozadu a držák na mobil kvůli navigaci. Ale vyrazím znova a snad lépe. 🙂
Další víkend jsme se vydali do města na náměstí Plaza vieja a strávili tam celé odpoledne. Konečně jsme mohli náměstí obdivovat bez deště. Nejdřív jsme unikli ze spárů několika naháněčů a posadili se do Café Escorial, kde prý dělají nejlepší kafe ve městě, a potom jsme se přesunuli jen na druhou stranu do rakouské pivnice. Náměstí je nádherné, ale hned o uličku vedle je už všechno těsně před rozpadnutím.
Minulý víkend jsme poprvé vyzkoušeli místní sdílené taxi “máquinas” (mákynas) a jeli jsme tolik opěvovanou amerikou. Člověk musí vědět kde auta jezdí a jakými cca směry, my máme naštěstí jednu trasu hned u domu. Takže jsme si stoupli na kraj chodníku a mávali na ta auta, která vypadala, že se rozpadnou, to jsou taxi. 🙂 Když zastaví, tak si ujasníte, jestli řidič jede vaším směrem a nasedáte. My zastavili starou ameriku (přesně nevím, co to bylo), kde se pohodlně posadí 6 lidí (3 dopředu a 3 dozadu). Teda pohodlně, vejdou se tam hezky, ale dost nás tlačila péra ze sedačky. To celé za 10 nebo 20 CUP – podle délky trasy (=10 nebo 20 Kč). Ale nejezdí vždycky, takže stejnou cestu jsme zpátky jeli “normálním taxi” za 10 CUC (=270 Kč), to byl taky zážitek, protože nám zastavila Lada, já dřela hlavou o strop a provázela nás vůně benzínu, takže nás pak ještě zbytek večera bolela hlava. Ale máme zážitky k nezaplacení. V pondělí jsem začala chodit na španělštinu, tak se z máquiny stal můj každodenní spoj.
