Tak jsem zase začala chodit na univerzitu, kolikátá to už bude, kde se snažím naučit nějaký jazyk… Havanská univerzita ale určitě drží několik nej. Nejhezčí vstup do campusu (při šplhání impozantních schodů člověk kouká na krásnou bránu a velkou sochu s nápisem Alma Mater, to je pohled, který se jen tak nezapomene, navíc sochu vyrobil český sochař Korbel, jak nám Kubánci rádi připomínají), studentská kavárna s nejmenším množstvím kafe na světě (automaty tu neexistují a v místnosti, která se nazývá kavárna nemají kávu ani vodu, jen takové minisvačinky a jiná prodejna v areálu není), nejchaotičtější organizace (všechno co se řekne, je nakonec úplně jinak) a nejšpinavější záchody (na zemi mokro, nejde se zamknout ani spláchnout a pokud je papír, tak ve formě roztrhaných novin).
Ale nechci si stěžovat, výuka je dobrá, jen úplně jiná, než ta evropská. Gramatiku tak nějak procházíme letem světem a hlavně mluvíme. Proto jsem se asi taky dostala do středně pokročilých, protože gramatiku doháním doma, ale snažím se mluvit. Mimo univerzitu mi to ale stejně pořád moc nejde… Jinak jak jsou tady zahraniční studenti hlavně na krátkodobé pobyty, tak můj 4měsíční kurz v reálu znamená 4x měsíční kurz s tím, že každá úroveň trvá jeden měsíc, takže když se nebudu chtít posunout do vyšší úrovně (úrovní od začátečníků po téměř rodilé mluvčí je 5), protože pochybuju, že za 3 měsíce budu mluvit excelentně, tak budu muset opakovat dvakrát stejný kurz. Sice bude stejná kniha, ale prý vyučující budou jiní, takže, jak mi vysvětlili, se to bude zdát vlastně celé úplně jiné… No a ta kniha je sešitý štos okopírovaných papírů, který nám vždycky na konci dne vezmou a pokud máme nějaký úkol, tak si ho máme vyfotit na mobil. Já teda nevím, ale za tu cenu kurzu, bych si ráda odnesla i něco jiného, než svoje zmatené poznámky v bloku. 🙂 Ale nakonec pokud se naučím rozumět a mluvit, tak mi asi bude jedno, jak jsem k tomu došla a ještě nebudu muset zpátky tahat těžké knihy…
Další vtipný moment nastal při placení. První den nám bylo řečno, že můžeme zaplatit ve čtvrtek přímo v areálu školy nebo v pátek v nějaké kanceláři relativně daleko. Ve čtvrtek nám řekli, že ve škole se platit nedá, že musíme do kanceláře, a když jsme se tam všichni po výuce sešli, tak nám v kanceláři řekli, že o nás vůbec neví a že tam není pokladník… jelikož jsme všichni tak nějak naučení, že co je psáno, to je dáno, a další možnost platit byla už jen v pátek dopoledne (kdy mají všichni výuku a tohle bylo v jiné části města), tak jsme svorně čekali na židlích a na zemi, až dorazí pokladník. Dorazil po dvou hodinách a kdybych nebyla mezi prvníma, kteří zaplatili, tak bych si tam poseděla ještě tak další hodinku. V průběhu došly jedny dokumenty, které se vyplňovaly, tak horečnatě řešili, jestli je mají kde vytisknout… no, tohle je ta pravá Kuba, kdy člověk nechápe, nerozumí, doutná a pění až je mu to nakonec úplně jedno a jen apaticky sedí, jestli se začne něco dít. Ponaučení? Říct si, že z toho nakonec bude alespoň dobrá historka, brát si s sebou něco na čtení a neplánovat si na odpoledne další aktivity. 🙂
Nákupní okénko:
Kdo zaváhá… po dvou měsících jsme objevili (ba zdejší poměry) úplně nádherný skoro až hypermarket kousek od paláce. Celou dobu jsme si mysleli, že je to zavřené, ale fakt, že za výlohou je tma, špína a nikdy jsme tam neviděli projít člověka ještě neznamená, že není otevřeno. Místo se jmenuje 42 a 5, což znamená, že obchod je umístěný někde na průsečíků ulic 42 a 5 (slavná Quinta, kde běhají manželky diplomatů…). Při prvním průzkumu byly všechny vchody zavřené, to jsme ale netušili, že mezi ulicí 5 a 7 (názvy ulic jsou většinou číselné, rovnoběžné s mořem jsou liché, kolmé na moře jsou sudé) se skrývá 5A, kde se nachází vchod do světa netušených možností.
Za vchodem je několik stánků s rychlým občerstvením, které jsme se neodvážili vyzkoušet, nepostradatelná úschovna tašek, kam nás s radostí posílají s taškou jakékoliv velikosti a hračkářství (zatím jediné, které jsme tu potkali). Tam jsme nešli, ale občas někdo vynáší nějaké plastové radosti.
A konečně velký jednopatrový hypermarket stylu Kotva (no spíš Bílá labuť), kde je elektro i domácí spotřebiče. To znamená cca 50 kusů jedné pračky, různé kohoutky, šroubky ale pak třeba jedna luxusní vana s vířivkou pro dva. V další místnosti se schovává nábytek, což jsou lampy, lustry a postele s dřevěnou deskou místo roštu. V prvním patře jsme mysleli, že nám vypadnou oči z důlků, neb tam byly vedle sebe obchody Adidas a ještě jeden obchůdek se značkovým sportovním oblečením. Wow! Měli teda asi tak 20 párů bot, tři trička a dvoje plavky, ale to je přesně o 20 párů bot, tři trička a dvoje plavky víc, než jsme viděli kdekoliv jinde. 🙂 Na druhé straně chodby pak byl obchod s džínami a košilemi, taky první, který jsme tu objevili. No abych to zkrátila, ještě jsme prošli drogerii (mýdla, šampony a prací prášky), domácí potřeby (vše z plastu a nádobí ze skla) a dekorace do bytu (takové podivné obrazy a sošky). V domácích potřebách jsme konečně po dvou měsících objevili koš na prádlo, tak už nemusíme nosit vyprané prádlo v ruce a při odchodu jsme si všimli odpadkového koše, který jsem chtěla dát do koupelny. No, ale protože jsme byli líní a už se nám nechtěla znovu stát ta 15minutová fronta, tak jsme si řekli, že ho koupíme příště. A to byla osudová chyba! Příště už nebyly koše ani nic jiného praktického.
Pořád je to ale naše oblíbené místo, v areálu se ještě nachází látky a nitě!!! (až si nastuduju španělské názvy látek, tak tam zajdu) a obchod s jídlem, kde mají hezky srovnané věci v regálech a zdá se, že se tam dá vždycky něco koupit. Ne že by toho měli o tolik víc ze sortimentu, ale jak je to tam hezky srovnané a čisté a nekoukají na nás prázdné zaprášené regály, tak má člověk pocit, že je v nějakém lepším obchodě. Uzeninám a masu se ale vyhýbáme zatím i tady. A další bomba areálu je, že na každém vchodu je samolepka, že se dá platit kartou! Nevíme, jestli to opravdu všude jde, ale v potravinách jsme jednu paní platit kartou viděli. Trvalo to sice věčnost, ale udělalo nám to radost na zbytek odpoledne. 🙂 Takže v případě nouze jsme zachráněni, můžeme si koupit něco na sebe a ještě zaplatit kartou. 🙂
Jo a v den, kdy neměli odpadkové koše, stál před potravinami chlápek a prodával jablka. Pekelně drahá (1 jablko za 0,5 CUC = cca 13 Kč), ale takovou vzácnost jsem nemohla nevyužít. A musím říct, že jsou vynikající a dokonce i Adam je zvládnul (bez slupky) bez alergické reakce. Takže úspěch a ještě se mě i Kubánci ptali, kde jsem takovou vzácnost sehnala a utíkali si koupit taky… 🙂
Takže teď se tady dají občas někde sehnat jablka, začaly kubánské pomeranče (se zelenou slupkou a pekelně kyselé), avokádo se zmenšilo tak na polovinu své velikosti, jakou mělo v létě, a mangová sezona už nadobro skončila. Na trhu teď jdou sehnat v podstatě jen pomeranče, minicitronky, okurky a různé druhy brambor (malangy, yucy…). Ale zmizela třeba rajčata a mrkve. A cibule taky nikde.
Tentokrát bez fotek.