Kapitolou samou pro sebe jsou auta. Provoz se prý v Havaně za posledních 10 let zvýšil minálně dvojnásobně, přesto pravidla pro koupi auta jsou stále spíše odrazující. Ceny aut jsou většinou vyšší než v Evropě a občané i cizí firmy si sice auto koupit můžou, ale s 800% daní. No nádhera, ne? Koupit si úplně základní auto za cenu luxusního sporťáku, to se vyplatí. Proto tu asi většinu nákupů dělají ambasády, které tuto zabijáckou daň naštěstí platit nemusí. Ale zase auto můžou prodat jen a pouze jiné ambasádě, nikdy soukromé osobě ani podniku (zahraničnímu). Ze značek se tu dá celkem vybrat (dokonce Škodovky), jen je v naprosté většině nutné složit celou sumu na zahraniční účet, což není úplně malá investice a pokud už auto není fyzicky na ostrově, tak je čekací doba po koupi klidně i půl roku.
S vyšším provozem na ulicích se tu obyvatelé ještě spíše sžívají, protože bez jakéhokoliv strachu vcházejí bez rozhlédnutí do silnice (je pravda, že přechodů je tu pomálu a nic jiného nezbývá, ale přijde mi, že si tu věří až moc, že se auta prostě vyhnou nebo zpomalí), kličkují silnice na kolech, sidekárách a motorkách a bez problému zablokují s nějakým vozíkem Quintu, kde se má jet 80 km/h, a podobné radosti. Navíc silnice jsou poseté obřími dírami, kde není nikdy předem jasné, jak hluboko se člověk/auto propadne. 🙂
Ale kdo má auto, má vyhráno. Proto je docela běžné, že někdo starou Ladu prodá za 20 tis. EUR, a to ne jako sentimentální unikát, ale jako auto na denodenní používání. Tady bohužel hromadná doprava nefunguje úplně jako v Praze a pokud člověk nebydlí v úplném centru a nemá vše v docházkové vzdálenosti, tak stráví notnou část dne cestováním. Samozřejmě, že to nějak jde, místní se také musejí přesouvat, ale je opravdu nutné trávit každý den čekaním na bus/auto, doufáním, že brzy přijede někdo mým směrem a že se dopravní prostředek cestou nerozbije? Autobusy jsou laciné, ale v naprosté většině úplně nacpané, byli jsme varováni před osaháváním a krádežemi, tak si tento zážitek asi odpustíme nebo necháme až nebudeme mít co jiného objevovat. Ale víme o cestovatelích, kteří jezdí busem bez problému každý den. Normální taxíky jsou (pro našince) zase dost drahé, pokud se člověk chce dostat na nějakou normální cenu, tak je nutné se o ní neústupně handrkovat a v centru je vždycky dost jiných turistů, kteří to na dovolené prostě neřeší.
Mojí oblíbenou možností jsou sdílené taxíky, neboli coletivos neboli máquinas neboli almendrones… většinou se jedná o více než 50 let staré ameriky, které drží pohromadě jen silou vůle. Lak je odřený, okénka nejsou nebo nejdou zavřít, vše je omakané a osezené a dveře na pravé straně se otevřou jen tím, že se do nich šťouchne. Nastupuje i vystupuje se totiž jen pravými dveřmi. Pásy byste hledali marně, zato zadní sedačky jsou často vybaveny popelníkem. 🙂 Někteří si auta vylepší radiem nebo velkými repráky. Je možné zahlédnout i hodně stará auta snad z 30. let, na fotce jsem je ale bohužel nezachytila. Pak ulicemi jezdí naleštěné cabrio verze pro turisty určené pro stylové (a drahé) projížďky centrem města.
Tato stará auta patří k současné Havaně stejně jako všudypřítomné plakáty Fidela Castra, doutníky a rum. Jsou stylová a městu dodávají tu jedinečnou patinu a pocit, že tu lze zažít něco, co všude jinde už vymizelo. Ale jsou také velmi živou připomínkou toho, jak tady místní lidé přežívají jak se dá a snaží se udržovat svoje milovaná auta ne proto, že bude jejich město stylové, ale protože nemají možnost koupit si novější modernější a mnohem bezpečnější vozy. A věřím, že by chtěli úplně stejně jako kdekoliv jinde. Jen tady vývoj nejde vždy úplně vpřed, ale trochu cimrmanovsky dělá různé úkroky stranou nebo se prostě na nějakou dobu zastaví. Potěšilo by mě, kdybychom tu v průběhu zažili obnovu vozového parku běžných obyvatel (což by i po uvolnění pravidel asi nebylo tak rychlé) a pro sentimentální návštěvníky můžou vždy typické staré vyleštěné ameriky kroužit ulicemi města, vytvářet úsměv a fotky do alb z dovolených a zároveň sypat peníze do místní pokladny, třeba na další obnovu měst a silnic. Turisti stejně ve velké většině nechtějí jezdit těmi opotřebovanými a plorozpadlými verzemi a mačkat se na zadní sedačce s dalšími dvěma lidmi.
V příspěvku posílám nějaké doprovodné foto. Adam mě teď vozí do školy, jen jezdí do práce dřív než mně začíná škola, tak ráno doháním úkoly, stahuju novinky z internetu a v týdnu jsem zapnula asi na 10 minut foťák a fotila ameriky, které projížděly kolem mě. Stála jsem na trase sdílených taxíků, takže o auta nebyla nouze, tak na ukázku posílám ta, která mi neujela ze záběru nebo mi zrovna nikdo nestál před mobilem… 🙂
