Divadel je v Havaně relativně hodně, ale to hlavní a nejkrásnější stojí kousek od Capitolu a jmenuje se Gran Teatro de la Habana a je zasvěcené převážně baletu a jeho nejslavnější kubánské představitelce Alicii Alonso, která své poslední představení v baletních špičkách prý odtančila v 74 letech. Dnes je jí 95 let a stále dohlíží nad místní baletní scénou.
Každý měsíc jsou na univerzitě věnované dva dny kultuře. Minulý měsíc jsme měli místo jednoho muzea manifestaci a druhé bylo zavřené, protože se tam zrovna pořádala akce francouzské ambasády, tak nás poslali domů. Tento měsíc jsme měli jít do Castillo de la Real Fuerza, jedné z pevností, které chránily město, kde se dnes nachází muzeum mořeplavby. Ale ejhle, ráno neměli žádného průvodce, který by nás provedl, takže opět změna plánů. Naštěstí sraz jsme měli před Gran Teatrem, tak jsme šli nakonec na prohlídku sem a rozhodně to nebyla chyba. Jsem zvědavá, jak se vyvedou další kukturní akce, školu mám až do ledna. 🙂
Jelikož bychom chtěli konečně zahájit i nějaký kulturní život, tak jsem si šla pro program. Na pokladně ale program k vyzvednutí není, jen jeden kus papíru za sklem, který jsem si vyfotila. Na můj dotaz, jestli bych mohla koupit dva lístky na jedno představení, na mě pan pokladní něco zahlaholil svou extra rychlou kubánštinou a zamračil se, tak jsem se radši vzdálila s tím, že se sem vrátím s Adamem (nakonec jsme zjistili, že lístky se dají koupit nejdřív týden předem a na rezervaci zapomeňte).
Další legrace byl nákup lístku na prohlídku divadla. Domluvili nám, že studenti budou moci zaplatit jako místní, tedy 5 CUP (5 Kč). Nojo, jenomže já nemám studentskou kartičku, ale kartičku rezidenta. Což by mělo opravňovat k výhodám (např. jelikož jsou tu na vstupy do jakýchkoliv kulturních institucí dvě sazby, tak my bychom měli mít možnost platit tu rezidenční), ale funguje to asi jako když se hází korunou… Podle ceníku tu prodávali lístky buď pro místní (nacionales) nebo pro turisty, což já se svojí rezidenční kartičkou nesplňuji ani jedno a je na vůli pokladních, co mi naúčtují. Znova jsem tedy šla k pánovi v pokladně a ten nekompromisně řekl, že musím platit turistickou sazbu 5 CUC (135 Kč), to mě trochu dopálil, protože jsem tam byla v rámci školní skupiny. Ale ok, o peníze v tu chvíli nešlo a princip jsem překousla, protože to divadlo je fakt krásné. Šla jsem tedy potřetí k pokladně a pokladnímu podala 20 CUC, ten začal zuřivě hledat v šuplíku s penězma a pak se zmateně rozhlížel a ukázalo se, že nemá na vrácení. Proto mi zase vzal turistický lístek, vrátil dvacku a podal mi lístek pro místní. No, chápete to?!!! Já teda ne. Jsem zvědavá, jak se nám podaří koupit lístky na představení, protože zda platit za 2 lístky 40 CUP nebo turistických CUC (40 Kč vs. 1080 Kč) už celkem rozdíl je. A ani jedna sazba mi teda na místní poměry nepřijde adekvátní.
Ale zpátky k divadlu, je nádherné zvenku i zevnitř. A stojí za to do něj nahlédnout. Vypadá trochu jako šlehačka na dortu, ale není přeplácané. Navíc nad hledištěm visí lustr z českého skla, to taky potěší. 🙂
Budova je rozdělená na dvě části, původní divadlo s jevištěm a hledištěm a později přistavěnou část se salonky, kde se pořádaly různé další taneční a kukturní akce. Teď se tu pořádají výstavy a aktuální se jmenuje “Fuerza y Sangre” (síla a krev) a předstauje různé variace kubánské vlajky. Trikolora k sobě tak hezky jde a dobře se na to kouká, ale jak poznamenala jedna spolužačka, “celá místní kultura jsou jenom variace na kubánskou vlajku, nic jiného se tu nenajde”, a to je taky fakt. Vlajky jsou všude, ale oni ti umělci, co ukazují něco jiného, se asi nemají šanci na výstavě objevit… Ale dost už bylo brblání, bylo to krásné a všem doporučuji!
Na fotkách je vidět víc. 🙂
