Marabana

nebo-li Maraton de la Habana se tu běžel minulou neděli a já jsem připojila svojí trošku k několika tisícům běžců. Z Čechů se obávám, že jsem byla jediná, ani vlajka nám tam mezi ostatními státy nevisela.

Den předem jsem si vyzvedla balíček se startovním číslem. Většinou jsem zvyklá, že se dostává taška plná slevenek, letáčků a jiných marketingových materiálů. Tady jsem si vyzvedla plastový pytel jako do koše, kde ale pozor byla taky spousta věcí – mapka (spíš teda takový orientační plánek, pak jsme ho na mapě zkoumali, protože trasa 10 km nebyla nikde na internetu uvedená), startovní číslo s čipem + spínací špendlíky, gumový náramek na ruku, číslo do šatny a funkční tričko. Hmm, milé překvapení, které jsem ani neočekávala. 🙂

V den D jsme ráno brzy vstali a já trochu začala litovat svůj laxní přístup k tréninku. 🙂 Ještě před odchodem jsem rychle k číslu přimalovala vlajku, ať je jasné, odkud jsem, a vyrazili jsme jak jinak než pozdě. Ale k našemu překvapení půl hodiny před startem cestou trati zatím žádné zátarasy nebyly, tak jsme v pohodě dojeli po trase závodu po Malecónu až ke Kapitolu, kde byl start.

Tady vládnul trochu chaos a nikdo nic neorganizoval, tak jsem se trochu rozcvičila a šla si stoupnout mezi běžce. Všichni startovali najednou, jen každý běžel jinou délku závodu a trochu jinou trasu. Jelikož jsme stáli docela daleko od startovního oblouku, tak jsme ani neslyšeli startovní výstřel, ale dav se postupně začal sunout vpřed a já jsem ztratila Adama z dohledu. Nejdřív krokem, potom poklusem a pak už se každý rozběhl podle svých sil.

Zatím bylo vše podobné běhům, kterých jsem se zatím zúčastnila, co bylo ale jiné? Třeba vlny na Malecónu, které přeskakovaly na trasu závodu a osvěžovaly běžce, silná mezinárodní účast (nejvíc byli vidět Němci, Mexičani a Španělé), minimum diváků nebo téměř žádné zátarasy, vše řídili policisté na křižovatkách. Zhruba na 3 km jsme viděli první běžce, kteří se už vraceli a na rozdíl ode mě stíhali už 7 km. Chvíli potom jsem probíhala kolem dvou jednonohých běžců, kteří závod absolvovali o berlích. I kdyby vybíhali mezi prvníma, tak já jsem je stihla až na nějakém 3 km. Klobouk dolů! Vysloužili si mnoho potlesku a obdivných pohledů. Vůbec celý závod měl takovou uvolněnější a pomalejší atmosféru. Bylo vidět méně běžců s nejmodernějšími vychytávkami měřícími všechno možné na rukách i na nohách, naopak se do závodu pustili i běžci, kteří vytáhli první tričko a kraťasy ve skříni a na nohy si obuli čínské napodobeniny Vansek nebo Conversek. Au, to muselo docela bolet. Ale dobíhat jsem viděla i bosé běžce s botama v rukách. 🙂 Prostě je jedno jak, dopředu nás hnalo nadšení.

No, ono trochu opadlo, když jsme se na 5 km otočili (pro některé už tady byl cíl, další naopak běželi velký okruh městem 21 nebo 42 km jinou trasou dál) a my desítkáři se vraceli po stejné ose k cíli. Tentokrát vítr vál proti nám a začalo tak nějak v 7:30 svítit sluníčko, cíl byl ještě daleko, sil rychle ubývalo a já občas přecházela do indiánského běhu. 🙂 Ale nakonec jsem doběhla, před zatáčkou na náměstí jsem trochu šetřila síly, abych pak mohla vítězně vyběhnout na náměstí. Zajímavé je, že posledních cca 500 metrů všude byli lidi, ale na dobíhající běžce nikdo nevolal ani je hlasitým výskotem nepodporoval. Na to vždycky spoléhám, že když nebudu mít sílu, tak se alespoň nesmím ztrapnit před davem, který podporuje a doběhnout se ctí na dvou nohách. I tak jsem nakonec doběhla, čas si za rámeček nedám, ale zážitek to byl nad očekávání. 🙂

(Výsledek: čistý čas 1:06:12, to jest 1 157. ze 1 880 běžců, 208. z 570 žen a 143. z 339 v kategorii žen do 30 let. Je vidět, že závod byl pomalý, protože, když jsem v ČR měla asi 56 minut, tak jsem vždy byla až v druhé půlce. Tady je to celkově tak nějak všechno pomalejší. 🙂 Ještě je vtipná ta kategorizace, do 30 let je jedna kategorie a poté se dělí po 5 letech…to jsem si vždycky myslela, že žen do 30 je na startu nejvíc…)

Z cíle nás to vedlo do jedné budovy, která uvnitř vypada spíš jako sklep a v tmavé chodbě jsme dostali energy drink, vodu a medaili. 🙂

Ještě jsme chvíli poseděli, nasávali atmosféru a koukali na dobíhající (10 a 21 km) nebo probíhající (42 km) běžce. A pak se vydali domů s očekáváním, že cesta bude stejně hladká jako na start. Nikde nebyly instrukce pro řidiče, kudy se dá a nedá projet, tak jsme jeli stylem pokus omyl. Někde jsme projeli, jinde nás vrátili, pak už jsme si mysleli, že jsme na to vyzráli a budeme za chvíli doma. Bydlíme za řekou, kam se můžeme nejlépe dostat dvěma tunely nebo po mostě, bohužel závod se běžel podél vody a dvě cesty byly úplně zavřené a na té třetí se vytvořila zácpa. Na místní poměry něco téměř neuvěřitelného. 🙂 Lidi koukali z oken, řidiči a spolucestující vystupovali z aut a zkoumali situaci nebo si prostě jenom zapálili cigaretu a sedli na chodník. Cestující v autobusech trochu nešťastně koukali. Nebylo kam uhnout nebo kudy to vzít jinudy, tak prostě všichni čekali a třeba před námi využili času a chladili motor. Když jsme se po nějaké době krok sun krok posunuli, tak jsme zjistili, že běžci stále běží, jenom v mezerách, kdy se to stíhá, tak přes trať pustí auta do tunelu a pak provoz zase zastaví… my jsme naštěstí nikam nespěchali, tak nám to ani nijak nevadilo. Tam jsme jeli 15 minut, zpátky 90, ale zážitek z maratonu stál za to. 🙂