Tak jsme oslavili naše přelomové Vánoce, první společné a první v tropech. Název zní jako oxymoron a taky tak trochu je, ale pokusili jsme se si ty svátky alespoň co nejvíc přiblížit českému ladovskému obrázku. Takže jak to tady chodí?
Advent tu neznají, tudíž v obchodech přicházející vánoční čas člověk moc nepostřehne. Jen v prosinci ve výlohách postupně vyskakují figuríny se santovskou čapkou, objevují se umělé opelichané stromečky a vůbec vše je tak nějak umělé, blikající a spíše nevkusné. Trochu pozdě (ale přece) jsem sehnala 4 čajové svíčky a vytvořila takový improvizovaný adventní věnec, ať můžeme také počítat týdny do Vánoc. Jen za okny byly teploty kolem 30°, tak se ta česká prosincová atmosféra úplně navodit nedá. Navíc tady není to klasické hemžení lidí v obchodech, shánění dárků a ze všech koutů vykukující dekorace plné svíček, mašlí a andělíčků. Ale kdo by si stěžoval, když může chodit celý prosinec v kraťasech a jezdit na pláž… Takže sečteno podtrženo – pokud si člověk nevytvoří advent doma, tak ho tady nemá.
Ale na Mikuláše jsme vzali knihu hříchů, nasadili mitru a andělská křídla a vyrazili ke kolegům sečíst hříchy za poslední rok. Chudák malá dcera konzula se bála čerta tolik, že skoro ani nezazpívala písničku, ale nakonec hříchy byly odpuštěny a dostala košík plný sladkostí. A my jsme si říkali, že kdyby nám tu čert přinesl uhlí a brambory, tak bychom mu ještě poděkovali, neb bychom za ně byli upřímně rádi. 🙂
S Vánoci je to podobné, ty tady totiž taky moc neslaví. Pro Kubánce je nejdůležitější oslava Nového roku. Sjíždí se rodiny (a to i ze zahraničí), mají společné večeře a pak vyrazí na nějakou tu fiestu, tančí se prý i na ulicích. Vánoce pro ně nejsou důležité, dárky si nedávají (maximálně jen něco malého dětem) a žádné tradice s nimi spojené nemají. Ale na Nový rok je to jiné, vylévá se kýbl vody z okna nebo na ulici, aby z bytu odešlo to špatné z posledního roku, z alkoholických nápojů se před prvním napitím ulévá kousek na zem, aby se napili i svatí (někdo to tak dělá po celý rok) a dodržují se některé španělské tradice (známí jsou tu Tři králové a posledních 12 sekund starého roku jí 12 kuliček hroznového vína, aby měli v tom novém roce štěstí). Tak kýbl vody můžeme taky zkusit a už se osvětlilo, proč se v obchodech objevilo (děsně drahé) hroznové víno. 🙂
My jsme si poslední týden před Vánoci začali pouštět koledy a povídání od Františka Nepila, ozdobili jsme malinkatý stromeček (taky umělý, ale hezčí než ty pometla tady) a vyvěsili dekorace. Vše importováno z Čech… A mně se podařilo sehnat lístky do Gran Teatra za výhodnou cenu na pátek před Štědrým dnem, tak se nám přece jenom podařilo tu vánoční atmosféru naladit.
Další legrace je tady s dárky. Pokud si nechcete pořídit rum nebo doutníky, tak tady nic jiného neseženete. Leda nějak pokoutně za příšerné ceny nebo nekvalitní. Takže jako všichni ostatní, dárky jsme si přivezli z Čech. Jen ten největší na 4 kolech jsme teda pořídili tady. Ale o tom jindy, až se Adam dokope napsat příslušný příspěvek.
V pátek odpoledne jsme byli úplně zmožení, že jsme do divadla šli spíš z povinnosti, aby nám ty dlouho sháněné lístky nepropadly, a z baletu v sukýnkách a na špičkách se nakonec vyklubal španělský soubor ve stylu flamenca. Trochu temný příběh Fantoma opery plný tance a klapání podpatků. Jen klasicky jako v kině, lidi v průběhu představení telefonovali, přesedávali si (ačkoliv lístky byly na přesná místa) a přišli i s malými dětmi, což je hezké, pokud jim do ruky nestrčí tablet se svítícím displejem, aby se nenudily. O extrémně vysokých podpatcích, hlubokých výstřizích a křiklavých barvách šatů ani psát nebudu. Byli jsme hodně unavení, ale představení mělo své světlé i méně světlé momenty. Živá hudba, úžasní zpěváci, nesynchronní taneční vystoupení a po přestávce vystoupení kouzelníka, u kterého bylo vidět, jak všechny triky dělá… Takže docela dobrý, ale čekali jsme asi nějaký úžasně neskutečný umělecký zážitek, když se tady tak rádi chlubí baletem na vysoké úrovni.
Kamenem úrazu českých Vánoc bylo ale zase jídlo. Naštěstí jiní byli lépe připraveni než my, takže brambory a strouhanku jsme dostali darem a mrkev s limetkou místo citronu jsme sehnali na trhu. Dali jsme dohromady recepty na rodinné bramborové saláty (samozřejmě jsme ani jeden nechtěli ustoupit) a vytvořili náš originální, který se nepodobal ani jedné předloze. Možná také proto, že tady se nedá sehnat petržel, celer ani kremžská hořčice. A salát jsme vyráběli do noci poté, co jsme se vrátili z divadla. Přeci musí být uleželý, že? 🙂
Na Štědrý den jsme pak zajeli na úřad zavolat domů do Čech a nasát trochu té domácí vánoční atmosféry. Jelikož salát byl hotový a stačilo jen osmažit řízky (ryby se tady jen tak koupit nedají, leda zase na nějakém černém trhu, tak je jíme jen v restauracích), tak jsme se vydali na havanskou pevnost El Morro. Pevnost je impozantní, ale nečekejte žádnou opravenou turistickou atrakci. Děti a bláznivé dospělé je třeba držet za ruku, protože na jednom místě je poměrně hluboký příkop bez jakéhokoliv zábradlí, prostě najednou končí “nádvoří” a za ním je obří díra. Takže my, co se bojíme výšek, začínáme mít slabé nohy a hysterické hlasy… Samozřejmě tu stojí neodbytní obchodníci, zdi se rozpadají a děla chránící pevnost jsou úplně zrezlá, ale má to svoje kouzlo a určitě stojí za shlédnutí. Jen rodiče a ti, co se bojí výšek, by se měli mít na pozoru. Jo a ještě je tu maják, na který se prý dá vylézt, ale to jsme za ty peníze, co za to chtěli, pro tentokrát oželeli. Vrátíme se, až nebude opar. Havanské pevnosti jsou za zátokou, takže aby se k nim člověk dostal, je třeba projet tunelem a vyjet kousek na dálnici. A co se nestalo, asi v tunelu byla nějaká nehoda, takže všichni stáli, do tunelu se zpět jet nedalo a na dálnici se začala tvořit dlouhatánská zácpa. Že bychom chtěli slavit Vánoce v autě na silnici, to ani ne, tak jsme to vzali oklikou kolem zátoky, najeli jsme skoro 15 kilometrů navíc a viděli části města, které jsme ani nikdy vidět nemuseli.
Ale domů jsme ale dorazili, ještě jsme si skočili na zmrzlinu a večer jsem se chystala smažit řízky. Strouhanka, mouka a ejhle, my jsme večer předtím dali všechna vajíčka do salátu… Adam zůstal až neuvěřitelně v klidu, skočili jsme znovu do auta a vyrazili do obchodu. Do jediného, o kterém jsme věděli, že má v pátek v 8 večer ještě otevřeno. Pán u chlaďáku nám ozámil, že ten den vejce vůbec nebyly, tak jsme se svěšenou hlavou zase odešli. Ale zase nás zachránili kolegové a darovali nám jedno poslední vajíčko, které měli v ledničce. Vezli jsme ho jako ten nejcennější poklad, večeřeli jsme kolem čtvrt na 11 a dárky rozbalovali tak do 2 do rána. Ale užili jsme si to a příští rok už budeme připraveni. 🙂
Po rozkliknutí foto, tentokráte i jedno hejbací.
