Půl roku je za námi (tedy teď už přesně 7 měsíců) a uteklo to jako voda. Máme se dobře, občas se ještě necháme něčím vytočit, ale už pomalu začínáme zapomínat, jak se žije v Evropě, a přijímat Kubu takovou, jaká je. Tedy země s nádhernou přírodou, která má ale ještě hodně co dohánět ve všech ostatních oblastech. Po počátečním nadšení, kdy jsme všechny absurdity brali jako kuriozity a se smíchem nad nimi mávli rukou (placený internet na chodníku), nás tu začala většina nelogičností, nefunkčností (mhd nebo neustále se oddalující stěhování, kdy ani realitní agent neví, k jakému datu bude byt vlastně volný) a vysokých cen (noc pro 2 v hotelu nás tu průměrně vyjde na 100-250 eur a v soukromí bydlet nesmíme, to asi tolik k tomu, proč každý víkend někam nevyrazíme) rozčilovat, tak jsme i blog nechali chvíli stranou. Teď už jsme tak nějak (stejně jako většina místních) smíření se stavem věcí, pomalu zapomínáme, jaké jsou v Čechách vymoženosti, tak už nás nerozčiluje, co všechno tady není (ono teda z praktických věcí tady není nic).
Překvapivě nám vůbec nechybí výlohy a nakupování. Alespoň tu unosíme všechno oblečení a boty (nebo chlupatě zelené vyhodíme) a když už si chceme koupit něco kvalitnějšího, tak si počkáme, až přijede někdo z Evropy nebo když jede někdo do USA či Mexika. Takže výhoda je, že tu krom jídla (porce v takové průměrné restauraci stojí 10 eur, v lepší cca 18 eur) a cestování za nic neutrácíme.
Co nám tu hodně chybí, je kvalitní jídlo. To si tu člověk nekoupí ani za nějaký extra příplatek, takže když jsme dostali z Čech plátkový chedar, chleba a šišku salámu (uzeniny tu odhadem nemívají ani 50 % masa a prodávají je vystavené na sluníčku), tak jsme se ještě týden oblizovali. Ryby a hovězí maso jsou tu jen v restauracích, tak to si užíváme, ale v pravém kubánském bistru se vás zeptají, jestli si jako hlavní jídlo dáte kuřecí, vepřové, ropu vieju nebo rybu – jak upravené se už neřeší, to už byste chtěli moc.
A mně tu chybí internet. Ani ne tak na nějaké bezmyšlenkovité surfování, ale na vyhledávání informací a pro praktické účely – ceny, otevírací hodiny, rezervace dovolené, hledání kulturních akcí, receptů při vaření, hledání jazykovky, práce… taky zanedbáváme všechny kamarády, to je nám líto. Když já bych ten telefon vždycky nejradši rozšlapala když chci napsat nějakou delší zprávu, mám tam milion překlepů a když jsem offline, tak nevidím, na co reaguji, a když jsem online, tak jsem nervózní, protože se mi odpočítává čas a sedím na chodníku mezi Kubáncema, kteří hlasitě telefonují příbuzným do Miami. Takže tak nějak.
Ale máme se v rámci možností dobře. Adamova práce je sice náročná a vyčerpávající, ale hodně zajímavá, byť její náplň si představoval trošku jinak. A občasné šprajcy režimu ho zatím vždycky spíš pobaví, holt zážitky. Já jsem změnila školu, chodím teď do jazykovky u nás ve čtvrti, takže se vyhnu nefungující mhd a ještě každý den nachodím takových 5-10 km. Sdílené taxi využívám jen když jdu pozdě. Škola je fajn, jsme tam jen 3 studenky, dokonce jsme dostaly ke kurzu cvičebnici (kterou si můžeme nechat) a máme už zkušenou učitelku, která vidí věci zase jinak, než ty mladé (ještě v rámci školní praxe učící) holky na univerzitě. Kde jinde se člověk naučí, že jako ukončení formálního i neformálního dopisu může místo “s pozdravem” napsat “revolucionariamente”, tedy revolučně, což odpovídá zhruba tak našemu mnou už naštěstí nezažitému “soudružsky”. Prý už se to tolik nepoužívá, ale revoluce je tu, kromě turistických komplexů, všude stále živá. Jo a jako příkladnou ukázku formálního dopisu jsme měli dopisy mezi Fidelem a Chruščovem za kubánské krize. Takže, i po Fidelově smrti je tady vše při starém, někde naopak víc přituhuje. Taky je zajímavost, že je akutní nedostatek učitelů a to jak v jazykovkách, tak na kubánských školách. Ti, co ještě neutekli, o tom asi minimálně uvažují, bohužel to dost dramaticky omezuje i nabídku a úroveň kurzů španělštiny.
Ale co mě tu příjemně překvapilo, byl svátek sv. Valentýna. V Čechách komerční horečka plná marketingového nátlaku, která nemá s původním záměrem nic společného (i když kdo ví, co byl původní záměr). Tady to má spíš prvomájový nádech s trochou oslavy Nového roku. Všichni si tu navzájem přejí krásný den lásky a to i v emailech nebo neznámí lidé na ulici, usmívají se u toho a myslí to asi i upřímně. Svátek lásky tu slaví partneři, rodiny i kamarádi. A jak tu nejde nic koupit, tak to nemá ten příšerný komerční nádech, ale ženy většinou dostávají květinu nebo na sebe hodí hodobóžové šaty, obří podpatky a vyrazí s partnery nebo kamarády do restaurace. To bylo celkem příjemné překvapení a docela hezký svátek, tak jsme taky šli alespoň do zmrzlinárny za dům a já měla alespoň o den později ve škole co vyprávět, když se nás ptali, jak jsme ten svátek oslavili. 🙂
No, co víc napsat, s mravenci a plísní stále bojujeme, do místních obchodů už skoro nechodíme, ale autíčko (o němž Adam stále plánuje napsat příspěvek) jezdí krásně a spolehlivě (ačkoliv je den po umytí díky místnímu znečištění hned zase špinavé). Jo a držte nám palce, ať konečně vyjde výměna bytu, je to ostatně i v zájmu vás, co se sem chystáte 😉 Toť vše, já se zase ozvu s nějakou tou kubánskou kuriozitou a zatím se loučíme s pozdravem revolucionariamente, M. + A.
PS: dnes bez fotek, příspěvek vznikal na lehátku na dovolené v letovisku, kde to nemá s opravdovou každodenní Kubou nic společného, ale o tom zase až příště…