MDŽ a jiné radosti

Tak jsem chtěla napsat o dovolené, ale včera jsem se účastnila akce k MDŽ a to byla další kuriozita, která se bez komentáře neobejde. 🙂

Jinak nový byt se opět o měsíc posunul, tak to už budeme čekat na stěhování o rovné 3 měsíce déle, než jsme původně měli. Začínáme si říkat, za kolik měsíců čekání ten byt stojí, ale zatím jsme stále v limitu. 🙂 Jo a krom občasných mravenců teď doma máme nějaké kokony, tak se děsíme, co se nám kde vylíhne. Aneb, hlavně se nenudit.

Ale zpět k MDŽ. My tento svátek nikdy neslavili a pro mě vždy znamenal nějakou přežitou oslavu ženy budovatelky, ale jsme v hrdém komunismu, tak jsem mu dala šanci. Atmosféra je hodně podobná Valentýnu, který jsem tu minule tak nadšeně popisovala, takže podobným stylem asi nakonec slaví úplně všechno. Hned ráno mi poblahopřála paní na recepci a když jsem konečně pochopila proč, tak jsem jí popřála zpátky. Na ulici si lidi taky halasně přáli. Já teď nemám týden školu, tak jsem se s kamarádkou připojila na akci pro diplomatky a manželky diplomatů organizovanou zdejším ministerstvem zahraničí (MinRex). Měly jsme jít stejně na oběd, tak proč to nespojit s nějakým kubánským zážitkem, že? No, hned u vchodu na MinRex nám pogratuloval místní zřízenec a podal nám každé růži. Trochu jsme se děsily, abychom na této akci nebyly samy, ale očividně MDŽ je oblíbenější svátek, než by člověk řekl. Sešlo se nás tam odhadem 80, naskočily jsme do 2 autobusů a jeli směr Suchel Camacho, což je kubánsko-španělská značka kosmetiky a kousek za Havanou mají továrnu. Nikdo nevěděl, co čekat, tak jsme se nechaly překvapit.

Po příjezdu jsme se měly rozdělit na levou nebo pravou stranu lobby podle toho, jestli mluvíme anglicky nebo francouzsky, načež nám pustili krátký film o značce ve španělštině. Logika toho mi trochu uniká, ale asi to rozdělování bylo z nějakého důvodu důležité, tlumočnice pak mluvila anglicky, francouzštinu jsem vůbec nezaslechla… Pak nám hrdě oznámili, že teď uvidíme 3 výrobní linky. Tak jsme vyrazily. V první místnosti se plnila mýdla, lepily samolepky a vše se balilo do krabic, v druhé místnosti to stejné s deodoranty (ale teď vím, že kuličku do kuličkových deodorantů tu dávají ručně) a ve třetí probíhala výroba parfémů, tady se všude vznášela sladká vůně parfému Esmeralda, kterou bych teda celý den čuchat nevydržela. Co k tomu dodat, zaměstnankyně na nás pobaveně koukaly, jak si prohlížíme linku a navzájem si ženy blahopřály ke svému dni. Jak nám paní, která celou skupinu provázela neopomněla zmínit, mají všude děsně moderní vybavení. Jen si myslím, že v tom případě v Evropě pak bude nějaké super ultra moderní vybavení, protože pochybuji, že třeba v Německu zaměstnávají člověka na pokládání víček na deodorant, člověka na tisknutí expirační doby na krabičky nebo člověka na navlékání celofánu na ty stejné krabičky. Holt, nějak se ta plná zaměstnanost dělat musí a tady je stále lidská práce levnější než stroj. Takže průmyslová revoluce 4 tu zatím opravdu nehrozí. Nakonec se ještě paní provázející pochlubila nějakými firemními čísly, mimojiné tím, že v celé kubánské části firmy pracuje 70 % žen, na což se jí dostalo uznalého aplausu. Já teda nevím, ale mít feministickou radost z toho, že většina pracovníků u strojů (marketing a další specializované činosti předpokládám bude dělat španělská strana) jsou ženy, mi úplně oslavné nepřijde. Při odchodu jsme pak dostaly taštičku s parfémem, kalendářem a katalogem produktů (jen doma jsme pak zjistili, že parfém má uštípnutý flakon, tak nevím, jestli se tak  náhodou diplomaticky nezbavili vadných výrobků). 🙂

Zase jsme nastoupily do autobusů a tentokrát jely do centra města na občerstvení ve známém státním podniku Sloppy Joe’s. Jedná se o restauraci/bar, který čerpá svou slávu z amerického mafiánského období a je opravdu celkem stylový. Prostě Kubánci ví, kde využít nenáviděný kapitalismus a z turistů tahat peníze. My jsme hned u vchodu dostaly každá blahopřání s citátem José Martího, welcome drink a poblahopřání od manažera podniku s proslovem, jak jsou ženy důležité a co všechno dokázaly. Pak nás pohostili dalším koktejlem, jednohubkami a dezertem, to bylo z celého skoro nejlepší. 🙂

Nakonec jsme se autobusy vrátily před MinRex, kde jsme už utíkaly před dalšími blahopřáními raději domů. Myslím, že jsem si MDŽ vybrala za všechny roky zpátky a určitě i za několik let následujících. Moji představu o svátku žen budovatelek tato akce nijak nenarušila a žádný přehnaný feminismus ve mně taky nevzbudila. Kde mají muži svůj svátek? 🙂 A tak největším úlovkem je asi hezká pevná papírová taška Suchel Camacho, kterou určitě využijeme dál (ady totiž papírové tašky k sehnání nejsou a nosit věci v igelitkách jsme si odvykli a přivykat si nechceme). Tož tak.

Jinak k té jejich produkci, abych nelhala, kromě jídla a cestování jsem si tu koupila jedny boty a vázičku. Oboje na veletrhu Fiart (kde vystavovali/prodávali převážně rukodělnou výrobu). Boty jsou moc hezké, ale cca po dvou měsících, když jsem je jednou měla na sobě celý den, tak se úplně propadla stélka a já chodila po té mřížce nad podrážkou. Takže po celodenním chození po městě jsem měla kostkovaná, nateklá a bolavá celá chodidla. Problém je, že ty boty jsou pořád hezké, jen se v nich nedá chodit. Záruční doba tu předpokládám neexistuje a tak máme další poučení. A teda té jejich ruční výrobě už zas tolik věřit nebudu. Vázu jsem kupovala, protože jsme si žádnou nepřivezli a já si bláhově myslela, že tady nebude problém nějakou sehnat. No, je. 🙂 Teda když člověk obejde pár obchodů, tak třeba nějakou objeví, ale většinou mají příšerné tvary i barvy a vypadají dost nekvalitně. Čiré sklo tu nelze moc najít a když už, tak plné bublibek nebo jiných kazů. No a na Fiartu jsem poprvé viděla jednoduchou bílou vázičku docela pěkného tvaru, tak jsem jí radostně koupila. Nevím, z jakého je nakonec materiálu, ale poté, co v ní stála několik dní první kytka, tak váza nějakým záhadným způsobem (že by nedostatečně vypálená keramika?) prosákla, vnitřní část se začala odlupovat a celá zplesnivěla a zvenku se v laku udělaly vzduchové bublinky… tak jsem ji vyčistila, vysušila, bublinky zahladila a strčila do ní papírovou kytku, abych po nějaké době zjistila, že i stonek papírové kytky je něčím napadený… takže vázička asi půjde pryč a my už máme objednanou jinou dovozovou spolehlivou z Ikea.

Taky jsem tu byla poprvé v bance měnit peníze a zjistila, že i tady v bankovním světě má vše svůj smysl a řád. Jednalo se o novou pobočku, která vypadala relativně normálně, pracovníci seděli za okénkama a zákazníci po jednom k přepážkám chodili. Ale neměli v ruce papírky s číslem, na to je v bance pracovník, který usměrňuje čekající lidi. Takže hned u vchodu jsme museli sdělit, za jakým účelem do banky jdeme (šel se mnou raději Adamův kolega, který se přeci jenom lépe domluví a nešel do banky poprvé), pak nám sdělili, že potřebujeme pas a nechápavě koukali na rezidenční karnet. Nakonec se odběhli zeptat dozadu, zda karnet stačí, znovu se přišli zeptat, zda nemáme pas, znovu odběhli a pak to najednou šlo. Takže vchodem jsme prošli a přesunuli jsme se do části čekací. Tady nám paní ukázala na které židle si máme sednout a s ostatními si přeříkala s čím do banky přišli a jak kdo po kom jde k jakému okénku. Na Kubě totiž obecně nebývají fronty ve formě řady, ale ve formě chumlu lidí, kdy ten, kdo přijde poslední, křikne “último” (kdo je poslední?), někdo mu odpoví a toho člověka si hlídá. Tady v bance to hlídala paní, protože v chumlu seděli lidi v několika frontách. A vždy s každým nově příchozím se ujišťování, kdo jde po kom a s jakým problémem, opakovalo. Už vidím, jak Češi v bance přiznávají, že jdou vložit peníze, zaplatit telefon, vyzvednout si penzi… 🙂 další legrace byla, že jsme při čekání nesměli používat mobily, mě paní hned spražila a chudákovi pánovi, který si chtěl spočítat, kolik mu mají rozměnit, telefon skoro vzala a donesla mu plážovým tempem prehistorickou kalkulačku, ať si to spočítá na ní. Jako telefonování chápu, ale že se člověk na svůj mobil skoro ani nemůže koukat, to ne. Jinak rychlost je srovnatelná asi se všemi bankami, takže jsme si chvíli poseděli a když jsme se konečně dostali na řadu, tak paní pustila k okénku jen jednoho z nás. Proto mi kolega ještě i vyměnil peníze a já do banky šla vlastně jen tak na okrasu. Ale zajímavé to bylo, to zase ne že ne.

No a poslední dnešní radostí je zjištění, že mi to na dovolené a po příjezdu z ní snědlo cca 16 hodin internetu. To je 24 euro, což není vůbec málo. Na můj dotaz, jak je to možné, mi paní na přepážce oznámila, že se to stává v hotelech, kde mají svou wifi a je složité se z ní odhlásit, ale u nich určitě žádný problém není a jinou možnost nezná. V hotelu mi to nějaký kredit snědlo, ale zbytek zmizel v Havaně… tak nevím, raději si změním heslo a na přepážce už jsem si pak jen poslušně nabila nové peníze na svůj internetový účet. Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi tam vydrží…