Opět se vrátím k březnové dovolené. Ze Santa Clary jsme pokračovali na jedno z nejkrásnějších míst, které jsme tu zatím poznali, na ostrov Cayo Guillermo. Podél severního i jižního pobřeží Kuby se nacházejí malé a malebné korálové ostrůvky („cayo“ = ostrůvek). Jsou to přesně ta místa, kde se fotí fotky do katalogů cestovních kanceláří – jemný písek, korály plné barevných rybek a voda, která pod slunečními paprsky hraje všemi barvami. Je pravda, že s každodenní Kubou tyto ostrůvky nemají vůbec nic společného, nachází se tu v naprosté většině jen velké hotely a odpočívající turisté. Kubánci tu leda pracují v hotelovém turismu, jinak sem vůbec nejezdí a na některá caya snad ani jezdit nesmí. My jsme si na doporučení průvodce jeli, po propršeném Cayu Levisa, spravit chuť právě na Cayo Guillermo. To je na rozdíl od Santa Clary spojované s jinou osobností, a to Ernestem Hemingwayem, který tu prý podél severního pobřeží rybařil na své lodi Pilar a část jeho knihy „Ostrovy uprostřed proudu“ se odehrává právě tady. Na jeho počest se také nejkrásnější zdejší pláž (a podle některých i nejkrásnější pláž na celé Kubě) jmenuje Playa Pilar.
Abychom toho více viděli a cesta byla zajímavější, vybrali jsme si severní trasu kousek od pobřeží (jižní trasa je podle mapy po dálnici, ale cestou zpět jsme zjistili, že rozhodně není rychlejší nebo snad pohodlnější). Projížděli jsme malé vesnice (kde vždycky hádáme, z čeho tam lidé asi žijí, protože i ve všední dny jen tak sedí na verandách a odpočívají nebo stojí u silnice a klábosí, ale asi všichni budou nějak zapojení do zemědělství), objížděli obří díry v silnici (ale to už je tady taková norma) a vždy zpomalovali při jízdě za koňskými povozy, traktory a nákladními auty, které tu často slouží jako MHD (doporučuji kubánský film „Miel para Oshún“, kde je krásně vidět, jak funguje pro místní meziměstská přeprava, neb ani 15 let po natočení tohoto filmu se tu nic nezměnilo). Ale cesta pomalu utíkala, ještě jsme sháněli benzínku (zase nás zachránila aplikace maps.me, kde se dá offline na mapě najít téměř vše) a my se těšili na první koupání. Za městem Morón už se cesta stáčí na sever směr ostrůvky, projede se kolem dvou lagun a ve vzdálenosti asi 70 km od našeho hotelu začínal pětadvacetikilometrový násep spojující pevninu a vedlejší větší ostrov Cayo Coco, který je pak s menším Cayo Gullermo spojen už jen mostem. Na mostě stojí tři sochy Ernesta Hemingwaye v životní velikosti, které vítají a loučí se s návštěvníky. Je to trochu matoucí, protože člověk když přijíždí, tak na první pohled nepozná, jestli na mostě stojí rybáři, živé sochy nebo opravdové sochy. 🙂 Tyto ostrovy jsou rájem potápěčů a turistů, nic jiného tu nenajdete. Prochází tu středem jedna silnice, ze které vedou odbočky k jednotlivým hotelům, nikam jinam jet nejde. Silnice pak končí na nejzápadnějším konci ostrova u pláže Playa Pilar, která je stále veřejná a nepatří k žádnému z hotelů.
Nejsme a nikdy jsme nebyli fanoušci organizovaných dovolených a all-inclusiv hotelů, vždy raději přespíme levněji a na dovolené si užíváme jídlo a poznávání krás měst a přírody. Na Kubě je ale jako vždy vše jinak. Už jsem to asi psala, ale nikdo z corps diplomatique nesmí přespávat v soukromí v casas particulares, což je nejoblíbenější forma ubytování pro turisty cestovatele (a nejlevnější, ačkoliv zas tak levná taky není). My musíme být ubytovaní ve státních hotelech, které v naprosté většině patří velkým hotelovým řetězcům (ty ale hotel jako takový nevlastní, pouze mu propůjčí management a know-how a pak mají prý neuvěřitelná 4 % ze zisku, vše ostatní jde státu; ale hotely jsou postavené, Kuba je prestižní letovisko a asi zaujímají vyčkávací taktiku, že třeba v budoucnu bude stačit dokoupit pozemek i s budovou a získají zbylých 96 % zisku, jinak si to neumím moc vysvětlit). V místech, kde ještě žádný hotel nestojí, můžeme jen vystoupit, prohlédnout si okolí a přejet někam dál. Žádný z uváděných důvodů, proč nesmíme spát v soukromí, není logický, ale ten nejpádnější budou asi peníze za luxusní hotel, které jdou rovnou do státní kasy. Občas se to nějaká ambasáda snaží změnit, ale zatím vždy bez úspěchu. A jelikož jsme už slyšeli také různé historky o 4hvězdičkových hotelech, kde vše bylo špatně, servis neexistoval a jídlo se nedalo jíst, rozhodli jsme se, že zkusíme nejnovější hotel v okolí, který je také nejblíže slavné Playa Pilar. Když už si máme ten prodloužený víkend užít, tak tomu půjdeme trochu naproti. Tripadvisor taky radil Hotel Playa Pilar a musíme říct, že jsme zklamaní rozhodně nebyli.
Hned na recepci nás čekalo milé překvapení, kdy nám dali lepší pokoj, než který jsme si zaplatili (být spojovaný s ambasádou tady na Kubě většinou moc výhod nepřináší, ale občas překvapí v hotelech nebo v restauracích, když dostaneme slevu nebo něco malého zdarma). Pokoj byl čistý a moc pěkný, výhled na moře se taky dal přežít, takže vše ok. První večer jsme si jen prošli komplex a sedli si na drink na molo, kde atmosféru doplňoval saxofonista a jeho příjemné večerní skladby. Prostě romantika a kýč jak bič. Nejdřív jsme se smáli, ale pak jsme museli uznat, že to bylo příjemné.
On život v těchto hotelech je všude stejný (podle mě, pokud někdo jezdí stále do stejného hotelového řetězce, tak ani nepozná rozdíl mezi různými zeměmi) – snídaně, oběd, večeře, v průběhu dne bazén nebo pláž, sportovní animační aktivity, různá představení a večer hlavní show, koncert, večeře v tematických restauracích a případně taneční zábava v klubu. Není třeba se účastnit ničeho a kvalita všech aktivit je hotel od hotelu dost variabilní. Jelikož to byla naše první zkušenost, tak jsme se hecli a kromě nočního klubu zkusili snad vše. 🙂
Jídlo pro nás bylo jako z jiného světa (jako z civilizace), k snídani bylo všechno, na co si člověk pomyslel. Ono přijet z nějaké normální země, tak to člověku asi ani nepřijde, ale my jsme si připadali jako ve snu. Tak tady mizí všechno normální jídlo, které v obchodech není a nejde sehnat… s obědem to bylo stejné a na večeři jsme si dvakrát zarezervovali místo v restauraci á la carte (ono teda v nabídce jsou asi 4 jídla, ale když je tu někdo na dva týdny, tak asi občas rád vymění švédské stoly za něco jiného). Jedna z restaurací byla japonská, kde nás nešťastně spojili do skupinky s ruskými turisty, a kuchař dělal show u grilu. Ta byla slabší a u kuchařovy zábavy, kdy jsme měli chytat do pusy krevetu, mě Adam musel upozornit, ať se netvářím jak před popravou. Ono když se člověk těší na sushi a večeři ve dvou a dostane ruskou skupinku a kuchaře, který se snaží dělat zábavu, tak je to přeci jenom trochu zklamání. Pak jsme si ale zašli na několik drinků a bylo líp.
Animační programy jsou kapitolou samou pro sebe. Na pláži občas někdo prošel, jestli si chceme zahrát turnaj ve volejbalu, u bazénu už to bylo živější. Tam jsme jako diváci z povzdálí sledovali hodiny salsy (ono to bylo téměř nepřehlédnutelné a hlavně nepřeslechnutelné) nebo soutěž o největší šplouch do vody. Adam mě (a asi i sebe) dost překvapil, když kývnul na zapojení do binga (jako měli jsme v sobě už několik koktejlů…). Jelikož bylo k večeru a hosté se spíš už chystali k večeři, tak jsme zjistili, že hrajeme jen my dva a jeden chlapeček. Souboj to byl lítý a dlouhý, ale nakonec jsem vyhrála já a večer jsme si mohla přijít vyzvednout diplom na podium večerního programu. Sluníčko a dovolená dělají divy… Ale musíme uznat, že hezkou show bylo představení vodního baletu (nebo jak to mám nazvat) – trochu salsy, trochu baletu, hodně akrobacie a hodně vody. Jak jsme zjistili, tak hlavní večerní představení také zaujímají důležité místo v těchto hotelech. Dvě jsme museli uznat, že byla dobrá, z jednoho jsme raději odešli a poslouchali jen hudbu u kulečníku a z jednoho jsme odejít měli (a to hned na začátku). Děj představení je většinou dost slabý nebo bez nápadu, ale ti tanečníci, hudebníci a zpěváci, kteří tam účinkují, jsou rozhodně jiná liga, než co člověk očekává v hotelu (holt Kuba). Takže třeba u hororového představení se zakomponovaným revivalem Michaela Jacksona nám trochu spadla čelist, protože to bylo fakt dobré, navíc ten tanečník mu byl i dost podobný. Takže, nestali se z nás nějací extrémní fanoušci animačních programů, ale už nejsme jejich extrémní odpůrci. Ale vždy záleží na úrovni hotelu. Taky je legrace, že po pár dnech člověk začíná poznávat ostatní hosty a pojmenovává si je, jak na nějaké horské chatě, akorát tady místní hotel disponuje 482 pokoji, tak není možné poznat úplně všechny. 🙂
A teď to hlavní, proč jsme sem jeli, pláž a voda. Moře je tu nádherné, voda čistá, občas se dá vidět nějaká hvězdice. Když nejsou vlny, tak je možné udělat projížďku na katamaránu nebo si půjčit šlapadlo či kajak. My stihli jen katamarán, ale i tak to bylo supr. Klouzali jsme po vodě, a jak byla čistá, tak se dal sledovat život pod hladinou, prostě nádhera. Jeden den jsme vyrazili z hotelu na onu slavnou pláž Playa Pilar, je opravdu krásná. Jemný písek, vlnící se hladina moře a ve výhledu ostrov, kde se prý schovával Fulgencio Batista. Navíc vedle ostrůvku je potopená loď, ke které se jezdí šnorchlovat. Toho jsme taky hned využili a opět na katamaránu vyrazili za krásami podvodního světa. Naší skupinku doplňoval kormidelník a dva páry miamských Kubánců, kteří se na rodný ostrov vrátili na dovolenou, a nezapomněli si s sebou na cestu zabalit lahev rumu, kterou pak mezi všemi (i námi) nechali kolovat. J Asi se jedná o hodně populární potápěčské místo, protože už tam čekalo několik jiných katamaránů a jedna plachetnice, ale všichni postupně odjeli a my jsme si mohli v klidu užít hodinové šnorchlování mezi korály u rozpadlých zbytků potopené lodi. Když odjeli ostatní turisti a člověk chvíli počkal, tak se kolem něj najednou začaly míhat rybky všech velikostí a barev. Dokonce jsem tentokrát ani nezapomněla foťák, tak se nám podařilo některé rybky zachytit, jiné nám uplavaly ze záběru. Po hodině jsme už měla úplně rozmočené prsty a osmahlá záda, tak byl nejvyšší čas na cestu zpátky. Jedinou nevýhodou Playa Pilar je to, že je tak populární a přitahuje mnoho turistů. Na pláži pak dopoledne není skoro k hnutí, odpoledne už je to ale mnohem lepší. Cestovatelé se musí vrátit, protože cesta zpátky do ubytování v soukromí je dlouhá a hoteloví hosté se většinou vrací na oběd do hotelu a pak už zůstávají u bazénu. Takže, kdo si chce vychutnat nejkrásnější pláž na Kubě v klidu, tak rozhodně musí dorazit odpoledne.
My jsme tu nakonec strávili jen jeden den a ostatní na hotelové pláži, protože výhled jsme měli skoro stejný, ale lidí tam bylo mnohem méně. Je až neuvěřitelné, kolik lidí tráví dovolenou u moře u bazénu, což pak hraje do karet nám, kteří chceme koukat na moře. Ten bazén je samozřejmě taky krásný a bazénový bar, kdy člověk stojí ve vodě u baru má taky něco do sebe, ale celý den se tu vydržet nedá.
No, sečteno podtrženo, připadali jsme si tu jako v úplně jiném světě a vůbec se nám nechtělo zpátky do Havany (potažmo, jak jsme si po cestě říkali, zpátky na Kubu). Prodloužili jsme si pobyt alespoň ještě o jeden den, ale pak už jsme museli zpátky do všednodenní reality. Určitě se sem nebo na nějaký podobný ostrůvek budeme chtít na nějaký ten prodloužený víkend vrátit a poznávání revoluční Kuby spojit s odpočinkem v hotelovém ráji.
Cestou zpět jsme si vybrali jižní trasu po dálnici s tím, že bude rychlejší. Ale díky místní dopravě a stavu silnic nebyla ani rychlejší, ani zajímavější. Ono když má hlavní dálniční tah ostrovem v každém směru jeden pruh a jezdí v něm koňské povozy, traktory a cyklisti, tak je to těžké. Tak jsme domů dorazili až za tmy. A to nám ještě na dálnici jednou vjel před auto cyklista bez jakéhokoliv osvětlení, který v klidu přejížděl dálnici napříč, a to v místě, kde už měla pruhů více, a jednou nám tam přeběhl člověk. Na dálnici! Takže už jsme věděli, že jsme zase zpátky v realitě, kde si lidi myslí, že je auta nemůžou nijak ohrozit, což platí i pro celou Havanu.