Utíká to jako voda a my už jsme v polovině našeho pobytu. Navíc je nový rok a to je období bilancování, plánování, předsevzetí a vidiny lepších zítřků. My jsme po dovolené mimo ostrov, půlku máme za sebou, tak se ty lepší zítřky hned hledají lépe a radostněji. Je zajímavé, jak dovolená v normální vyspělé zemi dodá (kromě dvou kufrů plných nákupů) optimismus a energii na dalších pár měsíců. Přičemž normální vyspělou zemí je ze zdejšího pohledu skoro jakákoli, dlužno dodat.
Ale co bychom si pořád stěžovali, že? Ani loňskému roku se nevyhnuli smutné události, ale mnohem více bylo těch veselých. Pro nás to byl relativně klidný rok, ono překonat horskou dráhu roku 2016, kdy se nám vše převrátilo vzhůru nohama, není zas tak snadné. Díky bohu. Už jsme si zvykli na kubánské prostředí a zjistili, že základní heslo pro zdravé přežití běžného středoevropana je „hlavně nemít žádná očekávání, a to od nikoho a od ničeho“. Tím se snažíme řídit a pak být jen mile překvapení. Ostatní nám dávají za pravdu.
Obrovským úspěchem loňského roku je naše přestěhování do jiného (většího, lepšího a příjemnějšího) bytu. Z toho se budeme radovat až do konce pobytu. Navíc jsme sehnali pračku (z Panamy), mrazák (z Panamy) a troubu (z Panamy, byť vyrobenou k našemu překvapení v Polsku), takže doufáme, že nám žádné nové vrásky a bílé vlasy ze shánění spotřebičů na Kubě už nepřibudou. Vyprávět je to legrace, ale shánět takové věci je noční můrou všech místních expatů.
Zvládli jsme další horké léto a Irmu, jeden z největších hurikánů posledních let, ze kterého se ostrov bude ještě nějakou dobu vzpamatovávat. Zajeli jsme naše auta a už jim uštědřili v místním provozu pár škrábanců (teda já se odřela o zeď a Adam v jednom vypjatém dni nedával pozor při parkování a své soukromé auto odřel o své služební auto). Pořízení mého auta považuji za stejně dobré rozhodnutí jako přestěhovat se, protože ve městě jako je Havana, kde městská doprava moc nefunguje a hodina čekání ve 40°C nic neznamená, je kvalita života s autem naprosto nesrovnatelná s tou bez auta (a život bez auta tady se vůbec nemůže srovnávat s životem bez auta v Praze). Můžu porovnávat a neměnila bych. Navíc jsem konečně usedla za volant a začala řídit. Nejdřív s děsem v očích a propocenou sedačkou po každé jízdě (a otráveným Adamem vedle sebe), ale rychle jsem se uklidnila a „svoje“ obvyklé trasy už jezdím bez problémů a na nových cestách jsem snad obezřetnější. Ale stále na začátku a stále se mám co učit (třeba vyjet na místní dálnici).
Kromě řízení jsem už na komunikativní úrovni se španělštinou, což je taky úspěch. Protože žít v zemi, kde můžete jen máchat rukama, je celkem obtížné. 🙂 Takže mluvím, ale zas takový zázrak to taky není. Hlavně díky absenci jakýchkoliv kvalitních dlouhodobých kurzů a mé vůle učit se sama doma. Takže už jsme vystřídala všechny dostupné jazykovky (a vynechala ty extrémně drahé pro turisty na 2-4 týdny) a další možnosti, jak jinak, neexistují. Je to tak, Kuba je sice zemí možností, ale velice omezených. Takže pokračuji v soukromých hodinách s velice příjemnou a profesionální lektorkou mého věku, ale jak už to tak na Kubě bývá, lekce odpadají jako podzimní listí ze stromů. Jednou prší, jindy do toho něco vleze, důvod se najde skoro každý týden. Stejně tak je nemožné najít přípravný kurz na mezinárodní zkoušku DELE a zkouška samotná tu sice probíhá, ale v Čechách je asi o třetinu levnější. Takže logicky sice žiju v latinskoamerické zemi, ale na španělskou zkoušku se mám raději učit sama doma a složit jí ve své zemi. No a jsme zase u těch očekávání. 🙂
Ačkoliv nás tu pokaždé něco rozpálí do běla a i návštěvy odjíždějí s poznatkem, že pokud služby fungují, tak jen do momentu, kdy se objeví nějaký problém, podařilo se nám za loňský rok objet větší půlku ostrova a poznat přírodní i městské krásy země. Ano, chtělo by to investice, více odpadkových košů (a morálku odpadky do těch košů házet) a fungující služby, ale země je krásná a má ohromný potenciál. Sice už teď sem jezdí mraky turistů, aby poznali „tu pravou Kubu“, ale polovina z nich odjíždí se zdviženým obočím a druhá polovina si užívala v resortech. Je tu spoustu krásných míst na koupání, na procházky, na potápění, na toulání se jen tak městem, na poznávání místní revoluční historie/současnosti. Takže za návštěvu určitě stojí, jen nemít ta přehnaná očekávání. Ano, Havana je krásné město, ale strašné špinavé, strašně znečištěné a není žádné překvapení, když se v centru zhroutí nějaký starý dům a někdo zůstane pod ním. Za nás za návštěvu určitě stojí údolí Viñales, které se schovává mezi obrovskými mogotes (přírodní homole s krápníkovými jeskyněmi uvnitř) a je plné oranžové půdy a tabákových polí, mezi kterými se dá toulat nebo projíždět na koni. Trinidad, koloniální město plné hudby, tance, restaurací a barů. Pokud hledáte hudbu typu Buena Vista Social Club, Trinidad je to pravé město. Na potápění a šnorchlování jsou ideální Punta Perdiz v Zátoce sviní a naprostý západ Kuby, María la Gorda (sem už mnoho turistů nedojede, takže se jedná o klidné místo plné potápěčů). Na rajské pláže, které překonávají i fotky katalogů cestovních kanceláří, je nejlepší zajet na ostrůvky severního pobřeží (Cayo Guillermo, Cayo Santa María) nebo sebrat veškerou odvahu a letět vnitrostátní vojenskou linkou na jižní Cayo Largo, jehož pláž Playa Sirena je naprosto jedinečná, nádherná. I Varadero je hezké, jen většinou mrzutosti s hotelem a množství turistů házejí stín na krásně tyrkysové moře a jemný písek. Pokud se sem někdo chystá, minimálně na začátku tohoto roku je dobré pozjišťovat si recenze z hotelů od nedávných návštěvníků, protože ačkoliv pohurikánová rekonstrukce probíhá mílovými kroky (on i ten socialismus musí někde tvrdě vydělávat), stále není vše v takovém stavu, v jakém by mělo být, ačkoli ceny pokojů to úplně nereflektují. A abych příliš neodběhla ze svého výčtu, pro revoluční Kubu je dobré navštívit město Santa Clara, muzeum v Playa Girón a Muzeum Revoluce v Havaně. Ale moc se tím nenechat ovlivnit, historie se ohýbá vždy na tu stranu, na kterou je potřeba.
Kromě Kuby se nám podařilo vyjet i na dovolenou do New Yorku (óóóóch) a do Mexika (áááách). Je to k nevíře, ale i po pouhém jednom roce v socialismu jsme si mohli oči vykoukat, kolik zboží je v supermarketech a lékárnách (!!!), jak jsou čisté ulice, milí lidé a krásně a profesionálně udělaná muzea a další pamětihodnosti, služby a vymoženosti. Holt, kdo umí, umí. Ne nadarmo se tady mezi expaty říká, že je třeba každé 3 měsíce alespoň na víkend vyjet do zahraničí a díky bohu, těch možností, kam vyjet, je celkem dost. Pak taky dovolená v Čechách je třešničkou na dortu, je to takový balíček plný radosti a stresu. A ani za 4 týdny není možné nakoupit všechny položky na seznamu, poobjíždět všechny příbuzné, oběhat všechny úřady a doktory, vyreklamovat vše, co uplynulý rok přestalo fungovat, a setkat se všemi kamarády. Prostě do letadla člověk nastupuje úplně vyšťavený, ale šťastný a se seznamem, co musí stihnout příští rok.
Ale naštěstí máme vytrvalé kamarády i rodiny, a když nestíháme my je, tak oni si udělají čas a přijedou za námi. Za loňský rok jsme tu hostili 5 návštěv a s dalšími 3 jsme se alespoň sešli na kafe ve městě. Bývá to výhodné pro obě strany, ubytování a rady za dovoz proviantu – okurek z Lidlu, kremžské hořčice Malva, toaletního papíru a dalších nezbytností. 🙂 Letos už máme kalendář taky celkem zaplněný. Těší nás, že si to všichni většinou užijí a taky že pochopí to nevysvětlitelné cosi, co se tu musí zažít. Při příjezdu mají všichni svítící oči plné očekávání, při odjezdu jsou sice nadšení, ale vděční, že se narodili v jiné zemi. Taky slýcháváme: „my jsme tak rádi, že jsme vám něco přivezli, v Čechách jsme si dělali legraci z toho, co chcete, ale teď už to chápeme“. A to je právě to magické něco, co se nedá dost dobře vysvětlit, ale musí se tu zažít. A dál už se to nebudu snažit popisovat, protože to stejně nejde, tak kdo to chce zjistit a poznat, musí dorazit. 🙂
Adam měl i pracovně perný rok. Zemi navštívili tři ministři s početnými delegacemi a další čtyři delegace kubánských úředníků jely naopak na návštěvy do ČR. Příprava zabere několik měsíců, tak snad z toho v budoucnu kromě různých ústrků a držení v nejistotě do poslední chvíle bude i nějaká větší konstruktivní ekonomická spolupráce. Zatím se zdá, že zájem má jen jedna strana, ale zato enormní a ne zcela odpovídající realitě.
Co říci závěrem. (ano, když máme náladu na něco českého, tak Cimrman to vždycky zachrání) Do ideálu to má daleko, ale máme se dobře. Máme hodně sluníčka, moře na koupání půl hodiny a na šnorchlování hodinu cesty autem, dobře bydlíme, já se už domluvím i dopravím, kam potřebuju, cestujeme a snažíme i užívat všechno, co si tady užívat můžeme. Adam zkouší rumy, oba zkoušíme doutníky, poprvé jsme si oblékli neopren a potápěli se. Začali jsme víc vařit (zavírají nám totiž oblíbené restaurace), jen vařit zdravě tu téměř nejde, a já se snažím doma udržovat pořádek (ideálně dle zásad feng-šuej, což je moje nová vášeň a Adam se vždy jen děsí, co přijde potom). 🙂 Otevírá nám to tady oči a neškodí si uvědomit, jak dobře se v Čechách máme a kolik možností jiné země nabízí. Už jen kvůli tomu jsme vděční a rádi, že jsme se sem vydali, ačkoliv asi stejně rádi (a nebojme se říci možná i radši) budeme, až se budeme vracet zpátky. Prostě zkušenost k nezaplacení. Tak snad ten letošní rok bude minimálně stejně dobrý. Ideálně plný cestování, protože to je tady hlavní radost a taky kdy jindy, že?
(To je ten pozitivní duch po návratu z dovolené, za tři měsíce už budeme psát zase jen unavené a zklamané příspěvky. 🙂 )