Po havanské zkušenosti jsme šli na loňské Vánoce jinak a místo dárků (které stejně nejdou sehnat) jsme si pod stromeček nadělili dovolenou. To byla krása! Odlétali jsme na Štědrý den kolem poledne a abychom trochu té české vánoční atmosféry taky nasáli, už v předvečer jsme si dali bramborový salát s lososem (tentokrát jsme všechny suroviny sehnali včas a lososa máme importovaného z Francie, jak jinak, že…). Ráno jsme pak zapálili poslední svíčku na adventním věnci a rozbalili dárky od rodiny a kamarádů (děkujeme!) a po brzké snídani vyrazili na letiště.
Tam všechno probíhalo docela bez problémů, díky wifi v odletové hale jsme mohli poslat pár fotek a ještě popřát několik hezkých svátků, a pak už jsme nasedli do letadla a po vzletu jsme si konečně oddechli. Let do Méridy trval cca 2 hodiny, takže nic dramatického, dokonce jsme dostali nápoj a balíček chipsů. Půjčení auta, kterého jsme se děsili, proběhlo taky úplně bez problémů. Paní byla milá, nenutila nám žádné pojištění, prostě jsme měli konečně pocit, že všechno půjde hladce. Na vstřícnost jsme si totiž už odvykli a na Kubě bývá jakékoliv zařizování problém (takže každý bývá naštvaný už dopředu a málokdy se něco podaří napoprvé), proto když šlo najednou všechno bez zádrhelů, dovolená měla ještě zářivější barvy. 🙂
V hotelu sice ještě nebyl připravený pokoj, ale pán na recepci nám při platbě pesy nabídl 10% slevu. Tak jsme vyrazili (ve svátek) hledat směnárnu a zakousnout něco mexického k snědku. Hned na náměstí byly stánky s tacos, Adamovi začaly svítit oči a hned u prvního stánku jsme si objednali. Vynikající! S chutí! 🙂 Se směnárnou to bylo horší, jedna jediná otevřená v centru města byla v bance, která má pobočky v takovém pochybném elektru. Ale vyměnili nám a to dokonce za velice příznivý kurz. Takže první den jsme si zatím nemohli představovat lépe. 🙂
Abychom ještě něco stihli (protože v okolí je toho spousta a v Méridě jsme zůstávali jen dvě noci), hned po ubytování jsme vyrazili na první mayské ruiny kousek za městem, s nevyslovitelným jménem Dzibilchaltún (čti dzibilčaltún). Konečně jsme cestou viděli pěknou vánoční výzdobu, vkusná světýlka na fasádách i stromech a na kraji města jsme projížděli nákupními zónami. Zní to asi hrozně, ale po kubánském nedostatku všeho (teď už není dokonce ani rum jiné značky než Havana Club) jsme se cítili “jako doma” a těšili jsme se, až navštívíme nějaké nákupní centrum se všemi jeho vymoženostmi.
Dzibilchaltún
No, do Dzibilchaltúnu jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne (dle průvodce měli mít do pěti, ale v latino zemích nějakou přesnou otevírací dobu už nepředpokládáme) a u brány nám oznámili, že jsou Vánoce a dneska končí dřív… Když jsme jim nešťastně oznámili, že to je naše jediná šance místo navštívit, trochu se jim nás zželelo a dostali jsme nabídku, že za 300 pesos nám udělá hodinovou prohlídku místní hlídač. Jelikož jsme netušili, kolik může stát vstup a jindy bychom se tam opravdu nedostali, kývli jsme. A dobře jsme udělali. Jednak, jak jsme si později dohledali, cena nebyla oproti běžnému vstupu zas tak vysoká a jednak jsme byli na prvních ruinách úplně sami. Hlídač nás posadil do polorozpadlého Nissanu, kterému nešly otevřít zadní dveře zevnitř a místo s námi důkladně projel, neustále zastavoval a vyprávěl. Možná jsme neviděli úplně všechno, ale bez dalších turistů to mělo skoro až magickou atmosféru a my jsme byli okouzlení a nadšení.
Cestou zpátky do Méridy jsme neodolali a zastavili se v jednom z obchodních center. Jen tak jsme se procházeli, nasávali komerční prostředí a radovali se z vánoční atmosféry. Dokonce jsme narazili na ledové kluziště, tak jsme si šli hned půjčit brusle a každý dle svých možností se klouzali po ledě. 🙂 Vjemů bylo tolik, že jsme jen procházeli kolem výloh, koukali a hřál nás pocit, kolik možností máme.
Do hotelu jsme dorazili za tmy a ještě vyrazili na večeři, což se na Štědrý den ukázalo jako velký problém. Jako vždy jsme si našli několik dobře hodnocených restaurací na Tripadvisoru a vyrazili. Jenomže, část byla ve svátek zavřená, část plná a ve zbytku nabízeli jen speciální vánoční menu (za nesmyslné peníze), na které bylo stejně nutné si několik dní dopředu rezervovat stůl. To nás trochu zaskočilo, tak jsme bloumali od jednoho podniku k druhému a nakonec skončili v restauraci na náměstí, kde kolem nás sice jezdila auta, ale jídlo bylo dobré a ten vánoční den jsme hezky zakončili. Následující den měl být hodně náročný, tak jsme objevování noční Méridy vynechali.
