Tak jsme zpátky na Kubě i na blogu.
Na Kubu jsme se vrátili po měsíční “dovolené” v Čechách. Adam teda polovinu času pracoval nebo absolvoval různé schůzky. Obešli jsme doktory, obchody, rodinu a kamarády, zvládli jsme strávit dva klidné dny na chalupě a dva náročné dny v Krkonoších (nějak jsme si odvykli na chození, zato pití nám šlo výborně). Stihli jsme jít 5x (!!!) do kina – to máme do zásoby na celý příští rok. 🙂 A celkově jsme dobili baterky a ujistili se, že náš normální svět je na hony vzdálený tomu kubánskému. Do posledního roku se ale vracíme s dobrou náladou a očekáváním, že všechno nějak půjde, a snad se nám podaří cestovat minimálně tak, jako loni. Taky na sobě po dvou letech pozorujeme určitý latino vliv – se vším počítáme tak maximálně na 50 %, už se tolik nerozčilujeme kvůli každé blbosti, co řešit nejde, tak se snažíme nechat být, 10-timinutové čekání na tramvaj není žádné čekání a trauma z nedostatku toaletního papíru (a horečnaté nakupování do zásoby na každé dovolené) nám asi zůstane i nějakou dobu po příjezdu zpět.
První polovinu roku jsme blog poměrně dost zanedbali, ale mělo to své důvody. Jednak dorazila klasická kubánská depka, kdy spousta věcí nejde a člověk nemá chuť o Kubě ještě doma ve volném čase psát, to si raději pustí nějaký film. Navíc jsme tu měli hodně návštěv, které se střídaly jedna za druhou, takže se z nás stala taková malá cestovní kancelář a ze mě ještě havanský delegát a řidič. A já jsem se pustila do oprašování mých cizích jazyků.
Konečně jsem nad výukou španělštiny na Kubě zlomila hůl – na dlouhodobé kurzy jsou tu dvě jazykovky (měsíční příšerné univerzitní kurzy do toho nepočítám) – jedna je ale stejně určená převážně pro několikatýdenní kurzy pro cizince poblázněné kubáskou kulturou a salsou (čemuž odpovídá i cena) a v druhé jazykovce se mi během jednoho semestru změnila 5x profesorka (zde je v praxi krásně vidět nedostatek učitelů, kteří si ve státních školách nevydělají téměř nic). Pokud jste expat, tak vám podkuřují, jak vám to jde, a do vyšších úrovní se dostanou studenti, kteří by tam neměli vůbec být, což je pro výuku jazyků poměrně problematické. Tož tak. Proto jsem zůstala jen s občasnými soukromými hodinami a tím moje slavné studium asi končí. Samozřejmě, zkusím se doma nějak připravovat na mezinárodní zkoušku DELE, ale uvidíme, jak to půjde. Knihy mám nakoupené, teď ještě tu vůli.
Tak jsem si řekla, že když to s tou španělštinou nejde, opráším alespoň svou 10 let nepoužívanou němčinu a zkusím si udělat vyšší certifikát z angličtiny. Cíl je jasný, teď záleží, kolik překážek budu muset překonat. Na oba jazyky jsou tady celkem dobré (!!!) jazykovky. Každý student dostane knihy (které jsou jeho, takže do nich může i psát – to se mi u studia španělštiny nikdy nestalo), ve třídě je i reprák s možností poslechů (wow!) a učitelé jsou profesionální. Tak hurá do toho!
Takže hodiny angličtiny byly fajn, jen mě strčili do nižšího kurzu, než kam jsem se při testování dostala. Jednak jsem jeden den nemohla (“Ale vždyť Vy přece celý den nic neděláte, tak jaktože nemáte čas?!”) a jednak, jak jsem později zjistila, potřebovali ještě jednoho člověka na otevření kurzu nižší úrovně. Jak elegantně vyřešený problém. Nicméně, já jsem se docela nudila a ostatní se se mnou báli promluvit, ale nakonec to byl takový fajn sociální kontakt s normálními Kubánci, kteří mají zájem se učit anglicky. Všichni byli moc milí, vzdělaní a nápomocní v praktických všednodenních otázkách. Tak jsem úrověň kurzu neřešila s tím, že od září bych ráda na přípravu na mezinárodní zkoušku. To jsem ovšem ještě netušila, jak velký problém to bude. Každý týden mi na recepci řekli něco jiného, zaplatila jsem pokračování (s tím, že se do kurzu určitě dostanu), abych následně zjistila, že tam nemůžu, protože musím postupovat podle jejich úrovní (ale vždyť já se na těch hodinách nudím!). To nikoho nezajímá, ani učitel mě nepodržel, tak jsme problém odsunuli jen na září. To jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne, ale trochu se obávám, že nic přeskočit nepůjde (vstupní test, nevím proč, taky nechtějí, abych dělala znovu) a až jim řeknu, že teda pokračovat nebudu, tak se začnou ošívat a až budu vycházet ze dveří, tak to najednou nějak půjde. Proč to ale proboha nejde nějak normálně? Vždyť já jenom chci studovat angličtinu na úrovni, na které se něco naučím… ale to už tady nikoho moc nezajímá.
S němčinou je to trochu jinak (asi tím, že o veškerou organizaci se stará Němka). Kurzy fungují velmi dobře, jen jsou dost intenzivní (3x týdně 4 hodiny), takže člověk mívá pocit, že dělá jen němčinu a úkoly na ni. Ale dostala jsem se do super třídy, kde se nikdo nebál mluvit. Opět jen Kubánci a já. Tím, že jsem 10 let nemluvila a na začátku jsem nebyla schopná vyplodit ani jednu smysluplnou větu, jsem také skončila v kurzu o několik úrovní nižším, než kde jsem kdysi bývala. Ale po pár týdnech se mi jazyk začal pomalu vracet a poslední měsíc byl skoro až jednoduchý. Ráno před odletem do Čech jsem ještě absolvovala poslední část závěrečné zkoušky – udělala, takže všechno dobré. Nojo, jenomže třída se nám rozpadla, protože dva lidi studovali kvůli práci v Německu (kam už odjeli), jedna spolužačka kvůli stáži v Německu (kam už odjela) a zůstaly jsme dvě. Tím pádem se navazující kurz asi otevírat nebude… Ale neházím zatím flintu do žita, nakoupila jsem si učebnice návazného kurzu s tím, že si to v létě projdu a osvěžím a od září se zapojím rovnou dokurzu C1, kde jsem před těmi 10 lety tak nějak končila. Tak uvidíme, snad to zvládnu nastudovat, snad mě tam pustí, snad se tato třída taky nerozpadne a snad kurz vůbec budou otevírat… A tak je to tady se vším. Dokud člověk nesedí na první hodině, tak není jisté vůbec nic, a nemá smysl se tím měsíc dopředu jakkoliv trápit.
Taky se nám (i díky všem návštěvám) podařilo hodně cestovat – po Kubě i za hranice – takže jsme objevili nová krásná místa. Jen ten východ Kuby si necháváme na nějakou delší dovolenou letošní rok. Jinak tu není nového vůbec nic.
Nákupní okénko:
Dlouho jsme nic nepsali o jídle. Ono se taky snažíme vyhýbat obchodům jak jen to jde, zásoby základních surovin máme z dodávkové služby z Belgie, hodně nám toho vozí návštěvy z Čech (děkujeme!!!) a do obchodu chodíme jen pro minimum surovin.
V březnu se konečně opět objevila vejce za kubánská pesa, což je velký úspěch. Trvalo to jen půl roku od zářijového hurikánu, aby se vejce dostala z černého trhu na ten normální. Na černém trhu byla “už” od Vánoc.
A v dubnu se urodily brambory, které se kromě několika týdnů dají koupit jen na černém trhu. A kdo je ve správném místě ve správný čas (řekněme třeba v autě na dálnici směr Havana), tak může získat pytel cca 21 kg brambor rovnou do kufru auta. Sice jsme si přivezli i švába, ale brambory byly (ž na dvě tři nahnilé) exkluzivní, cena taky, a jelikož se skladováním už je to horší, tak jsme zásobili i všechny kolem nás. Bohužel, o týden později na stejné dálnici už nikdo nepostával.
Prostě, v jídle i všem ostatním, štěstí přeje připraveným! 🙂