Archiv autora: Adam

Kuba má novou ústavu? Ale kdepak…

Nějak se nám v poslední době množí (soukromé i úřední) dotazy na novou kubánskou ústavu. Na ambasádu přišla několikrát nezávisle na sobě otázka, zda si tu nyní s novou ústavou může cizinec koupit nemovitost. Nemůže. U soukromých kontaktů pak šlo spíš o poznámku, že se tu teď ředa věcí změnila. Nezměnila. S dovolením sem proto zkopíruju svůj komentář, který má být snahou o vysvětlení situace…

V mezinárodních i českých médiích se v posledním týdnu objevila informace, že na Kubě byla přijata nová ústava, která přináší zcela převratné změny, včetně povolení soukromého vlastnictví a podnikání, či zavedení sňatků osob stejného pohlaví. Nic z toho však není pravda. Událostí, která tento dojem v zahraničí vyvolala, je to, že kubánský jednokomorový parlament v pondělí 23. 7. 2018 dle očekávání jednohlasně schválil první návrh projektu nové ústavy (ve španělštině „anteproyecto“, tedy doslova předprojekt). Text bude nyní podroben veřejné debatě, následně se vrátí do parlamentu k dopracování, aby byl před svým finálním schválením, plánovaným na příští rok předložen k hlasování v referendu. Kuba tedy zatím novou ústavu nemá a ještě nějakou dobu mít nebude, červencové schválení bylo pouze dílčím krokem v její přípravě.

Návrh projektu byl připraven zvláštní parlamentní komisí, které předsedal Raúl Castro. Kromě toho, že po letošním odchodu z čela země zůstává prvním tajemníkem Komunistické strany Kuby, je i předsedání komisi pro přípravu nové ústavy jasným znakem, že o jeho přetrvávajícím klíčovém vlivu na kubánskou politiku nemůže být sebemenších pochyb.

Text odsouhlaseného návrhu bude od 13. srpna do 15. listopadu 2018 podroben veřejné debatě („consulta popular“), ovšem bez jakéhokoli upřesnění oficiálních míst, jak tato debata bude vůbec probíhat. Po následném opětovném dopracování v parlamentu by návrh měl být předložen ke schválení v referendu. Cílem je novou ústavou přijmout do dubna 2019, tedy v průběhu prvního roku po jmenování Miguela Díaze-Canela do funkce hlavy státu.

Pokud by nová ústava byla schválena v podobě navrženého projektu, neznamenala by zejména v ekonomické oblasti žádné převratné změny. Ačkoli mediální zkratka může vyvolat dojem, že ústava nově povoluje soukromé vlastnictví a podnikání, ve skutečnosti nejde o žádnou novinku. Dokument se pouze zpětně přizpůsobuje realitě, která již na Kubě panuje od počátku pozvolných ekonomických reforem, zahájených v roce 2008. Tehdy bylo povoleno drobné soukromé podnikání (to se dnes rozvíjí především v oblasti ubytování a pohostinství) i vlastnictví. Stejně tak zahraniční investice, které návrh ústavy nově uznává jako jeden z faktorů nutných k rozvoji země, již na ostrov proudí, byť v míře, která k potřebné modernizace kubánské ekonomiky rozhodně nedostačuje.

V politické oblasti je klíčové zachování socialistického státního zřízení s vůdčí úlohou Komunistické strany Kuby. Jakoukoli politickou liberalizaci tak od nové ústavy očekávat nelze. Zajímavou, byť pro praktické fungování nikterak podstatnou změnou je, že cílem budování společnosti má nově být pouze socialismus, nikoli již explicitně komunismus. Názvu vládnoucí (a v zemi nadále jediné povolené) strany se však tato změna očividně nikterak nedotýká.

Návrh ústavy přináší zřízení nové funkce prezidenta republiky. Zde je namístě upřesňující poznámka: Miguel Díaz-Canel, stejně jako před ním Raúl a ještě před ním Fidel Castro, formálně není prezidentem země, ale předsedou Státní rady a Rady ministrů. Pro zjednodušení však tato funkce byla i dosud označována jako prezident země (což bylo zjednodušeno i španělským výrazem pro předsedu, tedy „presidente“). Nově by prezident při nástupu do funkce neměl být starší 60 let a jeho funkční období je v návrhu omezeno na maximálně dva po sobě jdoucí pětileté mandáty. Státní radě by měl nově předsedat šéf parlamentu a Radě ministrů, hlavnímu exekutivnímu orgánu země, pak premiér, což je po prezidentovi další nově zřizovaná funkce ve vedení státu. Role prezidenta by tak podle všeho byla především ceremoniální.

Co se týče mediálně rovněž zmiňovaného umožnění sňatků osob stejného pohlaví, návrh textu do budoucna vytváří podmínku pro uzákonění takových svateb, neboť o manželství hovoří obecně jako o svazku dvou osob, nikoli konkrétně muže a ženy. Dále však text tuto problematiku nikterak nerozvíjí a jde tedy skutečně pouze o první krok, nikoli změnu v tom smyslu, že nově by homosexuální sňatky najednou byly možné. A je otázkou, kdy k přijetí příslušných zákonů v budoucnu vůbec dojde. Kubánská vláda totiž sice ráda prezentuje své pokroky na poli podpory práv LGBTI (šéfkou Národního centra pro sexuální výchovu je Fidelova dcera Mariela Castro), ve skutečnosti ale kubánská společnost zůstává silně machistickou.

I v případě nové ústavy tak platí to, co je pro Kubu tak typické. Přestože svět, lačnící po zprávách o měnící se Kubě, je přesvědčen o převratných změnách, realita je poněkud jiná. Stejně jako v případě zcela pomýlené představy o znenadání otevřené kubánské ekonomice, která je ve skutečnosti vším možným, jen ne otevřeným tržním hospodářstvím. Poněkud narovnat romantické představy o Kubě je ale téměř nemožné a dokud člověk na Ostrově (ne)svobody nepobývá delší dobu, není schopen skutečný stav věcí odhalit. Ne nadarmo se říká, že Fidel Castro byl největším mistrem politického marketingu v dějinách.

Text byl 28. července 2018 publikován na serveru Info.cz pod názvem “Otevřená ekonomika a sňatky gayů? Kubu čeká ještě dlouhá cesta. Komentář Adama Lorence.”

Nedělní pohoda aneb trocha santeríe nikoho nezabije…

…tedy kromě těch slepic a jiného ptactva a zvířeny. Ale k tomu později. Příspěvek je trochu mimo pořadí, protože je – světe, div se – celkem aktuální, i když moc dobře víme, že nám ještě chybí k dopsání spousta starších příspěvků. Ale snad nám to odpustíte.

Minulý víkend mi nebylo dobře, asi nějaká střevní chřipečka. Respektive žaludeční, protože střevní potíže jsem až tak neměl, spíš mi bylo neustále na zvracení a neměl jsem chuť k jídlu ani schopnost nic moc pozřít. V neděli se udělalo hezky, tak jsme si řekli, že by mi mohla pomoct trocha čerstvého vzduchu. A jelikož víme, že celkem blízko ambasády je park podél řeky, kde jsme dosud nikdy nebyli (ačkoli kolem něj denně jezdíme), rozhodli jsme se, že se ho vydáme prozkoumat. Řeka se jmenuje Río Almendares, park analogicky Parque Almendares, případně Bosque de La Habana (Havanský les). V podstatě nás vždyck lákalo park vyzkoušet, protože je tam spousta zeleně a mezi ní cestičky a vypadá to prostě hezky. Jen nám to nějak nikdy nevyšlo. Tak tedy teď.

Po příjezdu jsme zjistili, že park má vlastně dvě části. Já si celou dobu myslel, že je to jeden velký park, do kterého jsou vstupy z více stran. Omyl, dva parky to jsou. První je poněkud civilizovanější, neboli je v něm infrastruktura. Dětské hřiště, minigolf (někdy vyzkoušíme), divadélko, poníci, bar s odporně páchnoucími záchody, možnost půjčit si lodičky (jak jsem psal, park je u řeky). Lodičky taky určitě vyzkoušíme. Tím, že je tam infrastruktura a ještě k tomu občerstvovací zařízení, jsou tam taky lidi a děti a hudba. Ale kupodivu lidí nebylo až tolik, děti příliš neřvaly a hudba byla na zdejší poměry celkem tlumená. Prostě příjemné místo.

Suverénně nejlepší na této části parku je ale tahle zcela boží houpačka (nevyzkoušeli jsme ji, ale i na pohled je boží):

Poté, co jsme chvíli poseděli u řeky a všechno si v této části parku prošli, jsme se vydali do té druhé půlky, která vypadá přírodněji a měla by tedy, podle našich představ, být pro nedělní procházku na čerstvém vzduchu ideální. A ono to tam opravu hezké je. Ale taky to tam zvláštně smrdělo. A hned na začátku cestičky byl nějaký mrtvý pták. Inu, stane se, příroda.

Vzápětí jsme si ale všimli, že jsou tam různě roztroušené mírně podivně vyhlížející hloučky lidí, kteří “cosi” dělají a mají u toho spoustu igelitek. Brzy nám došlo, že se tu provozuje santería, tedy kubánská kombinace původních afrických náboženství s katolictvím. Abych byl s těmi africkými kořeny přesnější, na Wikipedii čtu, že jde o kulty západoafrického etnika Yoruba. To jsou věci. No prostě takové zdejší voodoo. Na Kubě je to velmi zásadní náboženství, santeríu tady uznává spousta lidí. A tenhle park je tedy zjevně dosti populárním místem, kde se santerijské rituály (které, jak jsme pochopili, zpravidla zahrnují obětování slepice, holuba nebo něčeho podobného, proto ta poznámka na začátku) provádějí, neboť pozůstatky po nich jsme potkávali na každém kroku.

U poslední fotky jsem avizoval video. Omlouvám se za špatnou kvalitu, asi by bylo lepší jít blíž, ale to se mi úplně nechtělo.

Abych to nějak popsal, pán drží v ruce bezhlavou slepici, kape z ní krev do nádobky a cosi u toho zpívá, vedle stojící mladík hraje na zvoneček. Slečna (mladá paní) vedle mladíka byla těhotná, tak jsme usoudili, že cílem obřadu by mohlo být přivolání zdravého potomka či tak něco. Ale nevíme, samozřejmě. Pak už jsem nenatáčel, nicméně obřad pokračoval. Poté, co pán upotřebil první slepici, vzal si od mladíka druhou. Ta ještě měla hlavu. Na onu hlavu pán šlápl tak, aby ji pod nohou držel, a škubnul. A obřad pokračoval stejně jako na začátku. Vtipné je, že do téhle části parku vozí turisty, byla tam nějaká latinskoamerická rodinka, která na to koukala dost vyjeveně a zakrývala oči chlapečkovi.

Aby byla obrazová dokumentace kompletní, v průběhu procházky jsme taky koukali, že v řece plave takový zajímavý pařez. Ale on to nebyl pařez. Pes to byl. A velkej. Zkoušel jsem to přiblížit, takže video je dost nekvalitní. Netuším, jestli plovající mrtvola psa nějak souvisela se santerijským konáním, ale do zážitku to tak nějak zapadalo a celkově to hezky dotvořilo atmosféru.

Zkrátka ideální procházka, když člověku není moc dobře od žaludku. Z parku jsme jeli domů přes internet, abychom se o zážitek stručně podělili s rodinami. Stavovali jsme se jako obvykle v hotelu Panorama, u něhož je městská kamenitá pláž, kde jsme taky nikdy pořádně nebyli. Tak jsme si řekli, že se tam podíváme, ne na koupání, jenom prostě že koukneme na moře, pro uklidnění z předchozích zážitků.

Předvánoční pohoda, aneb to by se jeden posral

Pardon za expresivní nadpis. Zítra (na Štědrý den) odlétáme do Mexika, dali jsme si pod stromeček místo dárků, které tu stejně nejdou sehnat, trochu civilizace. A dnes máme pocit, že se nám vůbec nebude chtít zpátky. 

Dopoledne jsme totiž ještě vyrazili do města dokončit rezervaci lednového víkendu na Cayo Levisa (ten ostrůvek, kde jsme byli letos v lednu a bylo tam hnusně a nastydli jsme). Slečna, která v cestovce měla dnes být, tam nebyla. Samozřejmě, co jsme taky čekali. Ale byl tam pán a byl milý a zavolal jí, aby se na naši rezervaci zeptal, tak budiž. Následně jsme zjistili, že máme rezervované jiné pokoje, než jsme chtěli. A jestli budou k dispozici ty, co jsme chtěli, se musí zeptat v Itálii (je to italská cestovka, což mi sice nepřijde jako dostatečné vysvětlení, ale co už),  přičemž v Itálii budou pracovat 27. prosince, což my budeme v Mexiku, ale zaplatit se to musí nejpozději čtrnáct dní dopředu, což po Mexiku nestíháme. Proto jsme do cestovky jeli dnes. 

Domluvili jsme se tedy, že zaplatíme aspoň to, co je rezervované, a zbytek budeme řešit po mailu a případný doplatek za ty lepší pokoje bychom zaplatili v lednu, to by jít mělo. Tak tedy 428 euro. Máme 450, máte nazpátek? Nemáme. Bezva. Ale zařídíme, já Vám to rozměním na hotelové recepci (kancelář cestovky je v hotelu). Což nám přišlo milé, jak byl pán ochotný. Leč za chvíli se vrátil, že mu to nerozměnili. Tak my tedy za zajdeme do směnárny o dva bloky dál. 

Došli jsme tam, zeptali se, kdo je poslední v celkem krátké, ale smrduté frontě, tu jsme vystáli a po chvíli čekání nás soudružka u dveří nasměrovala k prvnímu okénku. Soudružka za přepážkou byla od pohledu trošku kráva, ale zdání může klamat a jsou Vánoce a vůbec, že jo. No zdání neklamalo. Můžete mi rozměnit 50 euro? Nemůžu (plus dalšíchb asi pět otráveně zamumlaných vět, kterým nebylo rozumět). OK, beru. Můžete teda z té padesátieurovky vyměnit jen 22 euro a zbytek mi vrátit? Nemůžu. A zase něco mrmlala, z čehož jsem vyvodil, že nemá drobné na vrácení. OK, beru. Teda trochu mě to štve, ale beru. Můžete mi tedy vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit (že bychom v cestovce holt nechali 2 eura dýško, to bychom přežili a pán byl milej)? Soudružka nechápavě vejrá. Tak znovu. Můžete mi z té padesátky vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit? To můžu. Haleluja! Tady je 50 euro a moje diplomatická kartička (u směny se musí dávat doklad). Musíte mít pas. Nemusím. Musíte. Nemusím, vždycky měním s tímhle, je to oficiální průkaz, doklad, že jsem rezident. Musíte mít pas. V životě jsem s pasem neměnil, vždycky jenom s tímhle. Že Vám to jinde vzali mě nezajímá, tady musíte mít pas, jsou tady kamery. A co já s tím, že jsou tady kamery? Ať tu jsou, to je v pořádku, ale nic to nemění na faktu, že tohle je plnohodnotný doklad, že jsem akreditovaný diplomat, tedy rezident. Tady musíte mít pas. V tom se do hovoru přidala soudružka dveřnice, že oni přece nemůžou za to, že v jiné směnárně (téže státní sítě) pracují špatně a přijali mi doklad, který neměli. Přijímají mi ho vždycky, je to jediný doklad, který tady jako diplomat používám. Tady musíte mít pas. Můžeme to zkusit u jiného okýnka? Garantuju Vám, že to dopadne stejně, to nemá smysl.

Tak jsme odešli a zatímco já jsem doutnal na chodníku, Monika se šla zeptat vedle do banky, kde byla asi kilometrová fronta. Rozměnit nejde.
Blížila se zavírací doba v cestovce, šel jsem proto znova do směnárny a ptal jsem se soudružky dveřnice, jestli tam nemají nějakého supervizora. Můžu Vám zavolat ředitele, ale ten Vám řekne to samé, musíte mít buď pas nebo kubánskou občanku. Ale tohle má stejnou funkci jako kubánská občanka, když jsem akreditovaný diplomat. Vy jste diplomat? Vždyť Vám to celou dobu říkám! A máte to tady na tý kartičce napsaný. No jo to já nevidím. Tak chvilku počkejte, já najdu ředitele.

Odešla, načež se zjevila jiná soudružka dveřnice a že prý co tam pohledáváme. Řekl jsem, že čekáme na její kolegyni, tak nás tam blahosklonně nechala. Po krátké chvilce přišel ředitel, tak jsem mu vylíčil náš příběh. Samozřejmě, že můžete vyměnit, pojďte se mnou. A vedl mě k jinému okénku. Tak to ale vysvětlete tady soudružkám, že to je platný doklad. No jo, ona neví. Přičemž ukazoval na soudružku dveřnici. Ale to mi neřekla jen dveřnice, to mi řekla soudružka u přepážky. No jo, já vím. A byla nepříjemná. No jo, já vím, ale tady už vám to vymění. Nová soudružka ještě potřebovala trochu poradit od vedlejší soudružky, ale obě byly milé a směna se podařila. 

Při odchodu jsem se zastavil ještě u té první soudružky, ať se zeptá ředitele, že jí vysvětlí, že to a tímhle dokladem normálně jde. Opět jenom vejrala.

Inu, ráj na zemi a veselé Vánoce…

Tři vzájemně nesouvisející novinky

Ano ano, víme, jsme dlužni spoustu nových příspěvků. Ale není čas, není čas. A zhusta ani internet. Tak abychom poskytli alespoň nějakou drobnou aktualizaci, tři vzájemně nesouvisející krátké zprávy:

1) Právě jsem uhradil poslední splátku na naše dva vozy, ejchuchu!

2) V sobotu uplynul přesně rok od smrti Fidela Castra, tedy zcela zásadní přelomové události, která nepřinesla absolutně žádnou změnu.

3) Dnes ráno, když jsem jel do práce, ležela na jedné z křižovatek u krajnice prasečí hlava.

Jak říkám, nic z toho vzájemně nijak nesouvisí, ale všechno mi přišlo zajímavé, tak to píšu 🙂

Výlet do civilizace – zatím video

Jak jsem psal posledně, nestíháme. Ale stále počítáme s tím, že sem napíšeme o tom, jak jsme se stěhovali, o hurikánu, o zatmění slunce, o výletu na Varadero či o výletu do New Yorku.

Abychom nebyli úplně mlčenliví, vezmeme to odzadu a dáváme sem zatím alespoň video z našeho výletu do hnusného kapitalismu (bóže tam bylo krásně), časem bude i příspěvek s textem a fotkami.

Video má necelých 35 minut a je až ve FullHD, kdo by se chtěl koukat v plné kvalitě:

No a toť zatím vše, jdeme zase nestíhat. Zachovejte nám přízeň!

Žíjeme, ale nestíháme a moc nám nejde internet

Už jsme velmi dlouho nic nenapsali, tak jen hlásíme, že žijeme, i hurikán jsme přežili, jen je toho teď v poslední době hrozně moc. Ale několik příspěvků máme v hlavě, takže budou, budou.

Plus se nám tedy taky rapidně zhoršilo internetové připojení na úřadě a nikdo pořádně neví proč. Běžně jsme mívali nějakých 1 až 1,5 Mbit (megabitů), což není až tak hrozné, ale taky to není bůhví jaký zázrak, když se o to dělí celá a mabasáda a nefunguje to, když jsou mraky. Ale lepší než drátem do oka, obzvlášť když doma internet nemáme, že. Poslední tři týdny jsme ale klesli na 0,02 Mbit, občas, když se jo zadaří, se vyšplháme i na 0,1 Mbit. Což hrozné je, a to značně. Pro ilustraci, doma na Žižkově jsme měli 100 Mbit, v současnosti se nabízí i 500 mbit, běžné ADSL připojení má 20 Mbit, celorepublikový průměr dle rychlost.cz je 22,0 Mbit. Takže to máme jen tisíckrát pomalejší, super. Teď mi tedy přijde, že se to trochu zrychlilo (jinak bych ten příspěvek vůbec nebyl schopný napsat), ale zase mi nefunguje test rychlosti, abych to mohl ověřit. Tak uvidíme.

Abych ale napsal i něco povznášejícího, když jsem jel dnes do práce, mluvili v rádiu o designu na Kubě, školách designu a tak, úplně přesně jsem nepochopil, o čem přesně vlastně mluví, ale to nevadí, zásadní byl poznatek, že “Diseño es creación y creación es revolución permanente.”

Neboli design je tvorba a tvorba je permanentní revoluce.

To jsou věci. Tak jsme zase o něco chytřejší, nuže vzhůru k lepším zítřkům a budování socialismu…

Rio de Janeiro po kubánsku

Pokračujeme v naší sérii echtovních kubánských zážitků. Po cirkusu a safari nastal v pátek 18. srpna zážitek zatím nejechtovnější, havanský karneval.

Karneval se koná každoročně, loni byl taky v srpnu, na letošek se termín jeho pořádání neustále měnil, načež byl nakonec taky v srpnu. Tak jsme si řekli, že když už jsme tady, jednou by to asi člověk vidět měl. A jednou to asi i celkem stačí. Lístky stály astronomických 15 Kč na osobu, hodnota tomu zhruba odpovídala. Ale byla sranda to pozorovat.

Tradiční brazilský karneval v Rio de Janeiru známe z televize/internetu jako nekonečný průvod tanečnic a alegorických vozů. Na Kubě je to podobné, akorát tady ta nekonečnost spočívá především v tom, že všechno straaašně trvá. Nejdřív se věčnost nic neděje, pak projde skupinka nekoordinovaných tanečníků, za nimi se proplouží alegorický vůz tažený traktorem značky Belarus, pak zase věčnost nic a pak totéž znovu v drobných obměnách.

Obměny spočívaly především v tom, že občas byly ty věčnosti ještě věčnější, neboť se nekteré alegorické vozy porouchaly dřív, než stačily někam dojet, tak jsme je v dálce viděli, jak stojí a nic se nedělo. Jednomu shořel generátor až poté, co kolem nás projel, takže ten jsme ještě stihli v plné parádě a pak jsme pozorovali, jak kapela a tanečníci, které jsem před chvílí viděli křepčit, se kamsi přesouvaj pěšky a bez křepčení.

Každopádně místní se královsky bavili, což je asi to hlavní. Pořídili jsme i fotodokumentaci:

Kromě fotek jsem točil i videa, tak je taky přikládám. Nejprve první skupina tanečníků:

Následoval alegorický vůz:

Po něm další tanečníci a další vůz. Zvuk zní nekvalitně, což ovšem naní kvalitou záznamu, takhle to skutečně znělo:

Předchozí dvě videa mohou působit dojmem, že to všechno šlo rychle po sobě. Tak nešlo. Naprostou většinu času, kterou jsme na karnevalu strávili, to vypadalo takhle:

Což ale místnímu obyvatelstvu na veselí nikterak neubíralo:

Nakonec pak už tančili prakticky všichni:

Během večera taky lehounce sprchlo a trochu jsme zmokli, ale nic hrozného, ve výsledku to bylo i docela příjemné. A při pohledu nad moře jsme si říkali, že to asi mohlo být i krapet horší:

Cirque du Soleil po kubánsku

Minulý víkend jsme se rozhodli, že zkusíme zajít do zdejšího cirkusu. Cirkus je tady vystoupení akrobatů a podobné kejkle, ne drezura nebohého zvířectva, proto ten nadpis. Navíc Kubánci jsou sportovně zdatní a když jsme kousky nějakých takových vystoupení viděli třeba v hotelích, bylo to zpravidla dobré, někdy ba i skvělé, tak jsme si říkali, že to zkusíme.

Předtím jsme šli na oběd do restaurace, kde jsem byl jednou s velvyslancem a moc mi tam chutnalo (La Cocina de Lilliam, svého času (údajně) první soukromá restaurace na Kubě), ale od té doby jsme tam s Monikou zkoušeli jít asi šestkrát a vždycky měli buď zrovna zavřeno, protože odpoledne mají pauzu, nebo protože mají v neděli zavřeno, nebo měli dovolenou nebo prostě něco. Na sedmý pokus se zadařilo a bylo to i dobré (byť drahé). Ale hlavně to bylo velmi kubánské, takže EXTRÉMNĚ pomalé. Původní plán byl naobědvat se, zjistit u cirkusu, jak je to s lístky, ještě zajet něco zařídit a pak se tam na čtvrtou odpolední vrátit na začátek představení. Vlivem “rychlosti” na obědě jsme ale nic nezařídili a stejně jsme do cirkusu přišli pozdě a neviděli začátek.

No a jaké to bylo? Bylo tam horko, dusno, bylo tam děsných lidí, kteří jako obvykle hlučeli a furt něco jedli (narozdíl od divadla to tady aspoň nepůsobilo tak nepřístojně), ale celkově to za to stálo. A to nejen proto, že nás to oba dohromady vyšlo na 30 Kč.

Jednotlivá akrobaticko/gymnastická vystoupení byla prokládána scénkami dvou klaunů, které jsme zpravidla nepochopili, ale kubánské obecenstvo řvalo smíchy, tak to asi bylo vtipné. A ta tělocvičná vystoupení byla vždy s hudbou a ti co zrovna neskákali či jinak necvičili, vždy po kubánsku tančili, což byla sranda, takové prostě echtovně kubánské. Stejně jako vybavení, které působilo dojmem, že ho ten pravý velký Cirque du Soleil asi tak v osmdesátých letech vyřadil z nějaké tréninkové haly pro totální opotřebení. Ale to je tady taky normální. Stejně jako to, že když je potřeba přestavět scéna, tak se prostě čeká, dokud se nepřestaví, ne že to bleskově udělají potmě mezi vystoupeními. Ale nutno uznat, že celkem kmitali, a ocenit, že to vždy dělali přímo vystupující.

A hlavně nutno ocenit ta jednotlivá vystoupení, protože to prostě bylo dobré. Samozřejmě bych to tady celé nesepisoval, kdybych nepořídil nějakou foto či v tomto případě videodokumentaci, takže níže čtyři krátké záznamy (videa jsou FullHD, nevím, v jaké kvalitě je YouTube automaticky spustí, ale jde to přepnout)…

Že mladík na konci k náskoku na tu visící tyč nepoužije ruce, to nás celkem překvapilo:

Když chce přes švihadlo skákat víc lidí, musí se to prostě nějak vymyslet:

Trochu toček a skoků na hrazdách i lidech:

V imperialistické cizině by toto bylo jistě zneužito jako reklama na nějaký odporně kapitalistický posilující šampon. Aneb držet se rukama je přece trapný:

Tolik návštěva cirkusu, dobré to bylo. Kubánský víkend pak druhý den pokračoval v národní zoo, ale o tom zase příště (manželka už sepisuje).

Kybernetická bezpečnost na Kubě jede

Drobný obecný úvod, i když o něčem z toho jsme tady asi už někdy psali: možnost dostat se na internet (mimo kancelář) je na Kubě omezená na veřejné státní placené hotspoty za 1,5 CUC na hodinu. Což je hodně, síť je pomalá, často nestabilní, částečně cenzurovaná a velmi sledovaná. Nicméně občas prostě pro člověka informačího věku není zbytí. Na přístup se standardně kupují kartičky za 1,5 CUC (případně v hotelech tytéž kartičky klidně za 5 a více CUC), kde člověk setře přihlašovací údaje, přihlásí se na přihlašovací stránce a buď tu hodinu surfuje, nebo se zase odhlásí a příště použije stejnou kartičku a má tam zbývající kredit. To ale nesmí v průběhu surfování zavřít stránku s tlačítkem “odhlásit”, jinak mu to běží dál a když zapomene vypnout Wi-Fi, má smůlu. A pořád mít někde kartičky (které navíc občas nejsou k sehnání) je opruz, tak jsme si už před mnoha měsíci zřídili “permanentní účet Nauta”, který slouží k témuž, ale jde na něj na pobočkách státní společnosti ETECSA dobíjet kredit a přihlašovat se pořád stejným přihlačovacím jménem a mít tam kredit na více než jen tu klasickou hodinu. Byli jsme nadšení z toho, jak tady něco takového báječně funguje. Ano, dalo by se to vylepšit tím, kdyby to třeba šlo nabíjet přes internet a ne stát třeba hodinu a půl ve frontě, ale i tak na zdejší poměry super.

Občas nám někdo říkal, že existují hackeři, kteří dokážou kredit vysát, ale to jsme považovali tak trochu za legendy, případně problém někoho, kdo viditelně zadává heslo a podobně. Takže když ho máme uložené v telefonu, nic nám nehrozí. A vida, hrozí.

Před časem jsem na svůj účet dobil 100 CUC, z nichž jsem 50 převedl Monice. Spolu se zbytečkem předešlého kreditu mi zbývalo nějakých 52 CUC a kousek, tj. zhruba 35 hodin surfování. Pomíjím teď, že za stejnou částku bych v ČR (a to je u nás na evropské poměry draho!) místo 35 hodin té zdejší hrůzy měl 3 měsíce neomezeného minimálně 100 mbit připojení.

Od nabití jsem se připojil asi jednou nebo dvakrát na pár vteřin. Načež jsme si zajeli na víkend na Varadero (příspěvek je v procesu přípravy), já se v hotelu připojil, ono mi to řeklo, že mi zbývá 24 vteřin, tak jsem si říkal, že to je divné, připojil jsem se znovu a hle, “vaše karta nemá kredit”. A nazdar. 50 EUR v tahu.

Cestou z Varadera jsme se proto stavili v ETECSA, kde mi (po cca hodině strávené ve frontě) slečna, jež u toho jedla housku a mluvila s plnou pusou, z níž jí padaly drobky onoho nevábného pečiva a ještě významně nevábnější něco-jako-uzeniny, sdělila, že si mám změnit heslo. Na dotaz, co s těmi zmizelými penězi, pokrčila rameny, že co bych jako chtěl. A ať jdu támhle někam (ukázala na shluk kolegyň) a chci mluvit s vedoucí kanceláře. Shluk mi sdělil, že vedoucí tam není, ať přijdu druhý den. Pravda, byli jsme tam v neděli před zavíračkou, tak OK.

Inu, přišel jsem druhý den. K vedoucí jsem se neprobojoval, jen k nějaké asi zástupkyni. Ale já jsem taky jen zástupce vedoucího úřadu, tak budiž. Když už si mě začala všímat (nejdřív jsem tam dobu jen seděl, ona se hrabala v papírech a sem tam někomu telefonovala, třeba že odešel z práce moc brzo), vyslechla mě, pak šla za onou vedoucí a po chvíli se vrátila se třemi papíry, asi doklady o převodech kreditu (neukázala mi je). A prý jestli znám nějakou Moniku. Manželku jsem přiznal. A pak nějaké jméno (přezdívku), která mi nic neříkala. Tak ten prý mi sebral všechny peníze. Papír mi nedala, ale sepsala se mnou stížnost, dala mi její číslo a že se mi reklamační oddělení ozve. Že to nebude hned, ale že se ozvou. Budou to dva týdny a zatím se nikdo neozval, ale tak co bych na Kubě chtěl, že.

Nejlepší moment ale nastal ke konci sepisování reklamace, kdy jsem s paní (označme ji písmenkem E jako ETECSA) vedl krátký, leč pro mě fascinující rozhovor:
– A: Takže se skutečně může stát, že takhle někdo sebere kredit?
– E: Jo, to se stává docela často.
– A: Jinými slovy služba, kterou nabízíte, není bezpečná.
– E: (pobaveně, leč jinak s ledovým klidem) No to rozhodně není.
– A: A bude se na ní tedy něco měnit?
– E: To pochybuju.

Aha, tak bezva, děkuju, nashledanou. Takže čekám, jak (pokud nějak) dopadne reklamace, a jinak jsem holt online jen v práci nebo zase stírám kódy z kartičky…