To se nám ty příspěvky tak nějak sešly… 🙂 Nicméně tenhle píšu včas, to jen ten včerejší měl čtvrt roku zpoždění.
Nuže, náš milý peugeotek jezdí dobře, ale zjistili jsme, že když s ním odjedu do práce a mám ho celý den v práci, Monika z něj (překvapivě) moc nemá a do školy, na jógu či kamkoli jinam se stejně musí dopravovat všelijak. Ve výsledku tak to naše auto ještě nikdy neřídila. Když se nás na to ptají, já tvrdím, že se ho řídit bojí, ona tvrdí, že jí ho řídit nenechám. Pravdu mám samozřejmě já, jako ostatně vždycky.
Zcela nesouvisející vsuvka: Monika občas navrhuje, že na blogu (po vzoru jedné YouTube série) vytvoří speciální rubriku “debilní kecy manželů”. Stále nevznikla, ale uvidíme co bude, až si přečte ten předcházející odstavec 🙂
Každopádně jsme celkem záhy začali přemýšlet, jak Moničinu mobilitu řešit. Až jsme nakonec dospěli k tomu, že jí budeme muset pořídit taky auto. Nějakou ojetinu na obouchání. Protože jednak neřídila nikdy nic kromě autoškoly a jednak nejsme Rockefelleři, že ano. Jenže ať jsme hledali jak jsme hledali, ojetiny vypadaly buď tak, že bych do nich stačilo cvrnknout a rozpadnou se, nebo byly neúměrně drahé tomu, co měly najeto. Případně (zpravidla) oboje. Tak jsme pokukovali po čínském prdítku Chery. Které vypadá roztomile, jen mělo přijet v únoru, pak v březnu a pak prý v dubnu, neb v Číně nenaložili kontejner či co. To je jak s tím naším stěhováním.
Nakonec se mi ozval zdejší dealer Peugeotu, který o mém hledání věděl – ostatně dováží právě i to Chery. A sdělil mi, že má pro mě tip. Související s tím, kdo a jak si tady může kupovat auta. Jak jsem psal minule, nediplomat si auto může koupit jen s daní 800 %. Soukromá osoba i firma, domácí i zahraniční. A platí to (absurdně, ale absurdita, to je zdejší norma) i pro firmu, která ta auta sama dováží. Takže diplomatovi auto sice prodá, ale sama jezdí v rachotinách daleko za poločasem rozpadu. Nicméně Peugeot věřil, že to půjde, a tak si v roce 2014 dovezl na tehdejší dobu slušně vybavený model 207, který tu chtěl používat pro vlastní účely. Jenže milá kubánská vláda mu ho nikdy nedovolila proclít a auto dva roky stálo v celním skladu a formálně “papírově” tedy stále nebylo na Kubě. Až Peugeotu došla trpělivost a nabídli mi, že ho prodají nám. A že klidně taky na splátky. To mi přišlo příliš výhodné než abych to nechal plavat, takže… máme druhé auto.
Ve výsledku je to tedy rok výroby 2014, ale najeto má 40 km. Teda teď už asi 200, protože než se vyřídilo pojištění, technická a značky, jezdilo se s ním tam a zpátky. Což zase trvalo věčnost a neustále to z nějakého důvodu nešlo. Začalo to tím, že mi až v průběhu vyřizování bylo sděleno, že na svoje jméno nemůžu mít dvě auta (ačkoli na začátku mi radili, jak přesně na svoje jméno ty lejstra vyplnit). Takže se oficiální ambasádní žádost musela stornovat a řešit znova. Čímž to neskončilo, pak následuje pojištění, celnice, technická, značky. A tady Vám chybí papír. Fajn, papír máte, ale ve čtvrtek diplomaty neobsluhujeme. V pátek sice diplomaty obsluhujeme, ale dneska je poslední den v měsíci a to máme zavřeno pro všechny. Ale nakonec se to nějak povedlo:
Dnes mám tedy v plánu odvézt auto z ambasády k nám domů a Monika může začít trénovat. Jen je teda otázka, kde budeme parkovat. Před časem jsem volal naší “realitní agentce”, že budeme potřebovat druhé parkovací místo. Prý to není problém, míst je dost, stačí, ať se domluvím na recepci. Tak jsem se dnes ptal na recepci, kde mi sdělili, že žádné volné místo není. Že mě to nepřekvapuje. No ale zatím bychom snad mohli využívat naše dosavadní místo plus místo patřící k bytu, kam se máme stěhovat. Neboť i ten původní byt si (alespoň zatím) ambasáda plánuje držet pro nové kolegy. A než přijedou (předpoklad v srpnu), tak by místo bylo plonkovní, což by byla škoda. Jen tedy pán z bytu, do něhož se máme stěhovat, se stále neodstěhoval, tudíž technicky vzato není volné ani to místo. Dnes mi na recepci tvrdili, že už nosí krabice, takže už se určitě dnes odstěhuje. Což říkali i o víkendu, že se určitě odstěhuje o víkendu. A předtím říkali, že se určitě odstěhuje do víkendu. A tak dále a tak podobně už od listopadu.
Nicméně auto máme a parkování už se nějak vyřeší. Stejně jako pojetí vlastnictví našeho rozsáhlého vozového parku. Monika totiž soudí, že větší auto je “naše”, zatímco menší je “její”. Mno… Abych si taky nezaložil nějakou rubriku! 😛
