Jsme zpět

Tak jsme zpátky na Kubě i na blogu.

Na Kubu jsme se vrátili po měsíční “dovolené” v Čechách. Adam teda polovinu času pracoval nebo absolvoval různé schůzky. Obešli jsme doktory, obchody, rodinu a  kamarády, zvládli jsme strávit dva klidné dny na chalupě a dva náročné dny v Krkonoších (nějak jsme si odvykli na chození, zato pití nám šlo výborně). Stihli jsme jít 5x (!!!) do kina – to máme do zásoby na celý příští rok. 🙂 A celkově jsme dobili baterky a ujistili se, že náš normální svět je na hony vzdálený tomu kubánskému. Do posledního roku se ale vracíme s dobrou náladou a očekáváním, že všechno nějak půjde, a snad se nám podaří cestovat minimálně tak, jako loni. Taky na sobě po dvou letech pozorujeme určitý latino vliv – se vším počítáme tak maximálně na 50 %, už se tolik nerozčilujeme kvůli každé blbosti, co řešit nejde, tak se snažíme nechat být, 10-timinutové čekání na tramvaj není žádné čekání a trauma z nedostatku toaletního papíru (a horečnaté nakupování do zásoby na každé dovolené) nám asi zůstane i nějakou dobu po příjezdu zpět.

První polovinu roku jsme blog poměrně dost zanedbali, ale mělo to své důvody. Jednak dorazila klasická kubánská depka, kdy spousta věcí nejde a člověk nemá chuť o Kubě ještě doma ve volném čase psát, to si raději pustí nějaký film. Navíc jsme tu měli hodně návštěv, které se střídaly jedna za druhou, takže se z nás stala taková malá cestovní kancelář a ze mě ještě havanský delegát a řidič. A já jsem se pustila do oprašování mých cizích jazyků.

Konečně jsem nad výukou španělštiny na Kubě zlomila hůl – na dlouhodobé kurzy jsou tu dvě jazykovky (měsíční příšerné univerzitní kurzy do toho nepočítám) – jedna je ale stejně určená převážně pro několikatýdenní kurzy pro cizince poblázněné kubáskou kulturou a salsou (čemuž odpovídá i cena) a v druhé jazykovce se mi během jednoho semestru změnila 5x profesorka (zde je v praxi krásně vidět nedostatek učitelů, kteří si ve státních školách nevydělají téměř nic). Pokud jste expat, tak vám podkuřují, jak vám to jde, a do vyšších úrovní se dostanou studenti, kteří by tam neměli vůbec být, což je pro výuku jazyků poměrně problematické. Tož tak. Proto jsem zůstala jen s občasnými soukromými hodinami a tím moje slavné studium asi končí. Samozřejmě, zkusím se doma nějak připravovat na mezinárodní zkoušku DELE, ale uvidíme, jak to půjde. Knihy mám nakoupené, teď ještě tu vůli.

Tak jsem si řekla, že když to s tou španělštinou nejde, opráším alespoň svou 10 let nepoužívanou němčinu a zkusím si udělat vyšší certifikát z angličtiny. Cíl je jasný, teď záleží, kolik překážek budu muset překonat. Na oba jazyky jsou tady celkem dobré (!!!) jazykovky. Každý student dostane knihy (které jsou jeho, takže do nich může i psát – to se mi u studia španělštiny nikdy nestalo), ve třídě je i reprák s možností poslechů (wow!) a učitelé jsou profesionální. Tak hurá do toho!

Takže hodiny angličtiny byly fajn, jen mě strčili do nižšího kurzu, než kam jsem se při testování dostala. Jednak jsem jeden den nemohla (“Ale vždyť Vy přece celý den nic neděláte, tak jaktože nemáte čas?!”) a jednak, jak jsem později zjistila, potřebovali ještě jednoho člověka na otevření kurzu nižší úrovně. Jak elegantně vyřešený problém. Nicméně, já jsem se docela nudila a ostatní se se mnou báli promluvit, ale  nakonec to byl takový fajn sociální kontakt s normálními Kubánci, kteří mají zájem se učit anglicky. Všichni byli moc milí, vzdělaní a nápomocní v praktických všednodenních otázkách. Tak jsem úrověň kurzu neřešila s tím, že od září bych ráda na přípravu na mezinárodní zkoušku. To jsem ovšem ještě netušila, jak velký problém to bude. Každý týden mi na recepci řekli něco jiného, zaplatila jsem pokračování (s tím, že se do kurzu určitě dostanu), abych následně zjistila, že tam nemůžu, protože musím postupovat podle jejich úrovní (ale vždyť já se na těch hodinách nudím!). To nikoho nezajímá, ani učitel mě nepodržel, tak jsme problém odsunuli jen na září. To jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne, ale trochu se obávám, že nic přeskočit nepůjde (vstupní test, nevím proč, taky nechtějí, abych dělala znovu) a až jim řeknu, že teda pokračovat nebudu, tak se začnou ošívat a až budu vycházet ze dveří, tak to najednou nějak půjde. Proč to ale proboha nejde nějak normálně? Vždyť já jenom chci studovat angličtinu na úrovni, na které se něco naučím… ale to už tady nikoho moc nezajímá.

S němčinou je to trochu jinak (asi tím, že o veškerou organizaci se stará Němka). Kurzy fungují velmi dobře, jen jsou dost intenzivní (3x týdně 4 hodiny), takže člověk mívá pocit, že dělá jen němčinu a úkoly na ni. Ale dostala jsem se do super třídy, kde se nikdo nebál mluvit. Opět jen Kubánci a já. Tím, že jsem 10 let nemluvila a na začátku jsem nebyla schopná vyplodit ani jednu smysluplnou větu, jsem také skončila v kurzu o několik úrovní nižším, než kde jsem kdysi bývala. Ale po pár týdnech se mi jazyk začal pomalu vracet a poslední měsíc byl skoro až jednoduchý. Ráno před odletem do Čech jsem ještě absolvovala poslední část závěrečné zkoušky – udělala, takže všechno dobré. Nojo, jenomže třída se nám rozpadla, protože dva lidi studovali kvůli práci v Německu (kam už odjeli), jedna spolužačka kvůli stáži v Německu (kam už odjela) a zůstaly jsme dvě. Tím pádem se navazující kurz asi otevírat nebude… Ale neházím zatím flintu do žita, nakoupila jsem si učebnice návazného kurzu s tím, že si to v létě projdu a osvěžím a od září se zapojím rovnou dokurzu C1, kde jsem před těmi 10 lety tak nějak končila. Tak uvidíme, snad to zvládnu nastudovat, snad mě tam pustí, snad se tato třída taky nerozpadne a snad kurz vůbec budou otevírat… A tak je to tady se vším. Dokud člověk nesedí na první hodině, tak není jisté vůbec nic, a nemá smysl se tím měsíc dopředu jakkoliv trápit.

Taky se nám (i díky všem návštěvám) podařilo hodně cestovat – po Kubě i za hranice – takže jsme objevili nová krásná místa. Jen ten východ Kuby si necháváme na nějakou delší dovolenou letošní rok. Jinak tu není nového vůbec nic.

Nákupní okénko:

Dlouho jsme nic nepsali o jídle. Ono se taky snažíme vyhýbat obchodům jak jen to jde, zásoby základních surovin máme z dodávkové služby z Belgie, hodně nám toho vozí návštěvy z Čech (děkujeme!!!) a do obchodu chodíme jen pro minimum surovin.

V březnu se konečně opět objevila vejce za kubánská pesa, což je velký úspěch. Trvalo to jen půl roku od zářijového hurikánu, aby se vejce dostala z černého trhu na ten normální. Na černém trhu byla “už” od Vánoc.

A v dubnu se urodily brambory, které se kromě několika týdnů dají koupit jen na černém trhu. A kdo je ve správném místě ve správný čas (řekněme třeba v autě na dálnici směr Havana), tak může získat pytel cca 21 kg brambor rovnou do kufru auta. Sice jsme si přivezli i švába, ale brambory byly (ž na dvě tři nahnilé) exkluzivní, cena taky, a jelikož se skladováním už je to horší, tak jsme zásobili i všechny kolem nás. Bohužel, o týden později na stejné dálnici už nikdo nepostával.

Prostě, v jídle i všem ostatním, štěstí přeje připraveným! 🙂

Vánoční Mexiko, část 2.

(První část naší mexické vánoční dovolené je zde)

Následující dva dny jsme strávili zcela pohlceni mayskou kulturou a vykopávkami, které po této civilizaci zbyly. Chtěli jsme toho vidět co nejvíc, což se nám podařilo, až si teď už skoro nepamatujeme, které místo je které. Ale všechna byla zajímavá a postupně jsme si doplňovali znalosti a informace. Takže s heslem “hlavně kvantitu, třeba se už sem nikdy nepodíváme”, jsme na Boží hod naskočili do naší Bílé střely a vyrazili za zážitky. 🙂

První den jsme měli smělý plán projet okruh Ruta Puuc (taky nevíme, jak se to čte) a vše, co se na něm nachází. Nejvýznamnější zastávkou je archeologické naleziště Uxmal, které je jedno z těch největších, následují 4 menší (ale také významná) naleziště Kabah, Sayil, Xlapak a Labná a cesta je zakončena jeskynním systémem Grutas del Lol-tún. Jelikož poslední prohlídka v jeskynních začínala v 16:00, měli jsme co dělat, abychom to všechno stihli.

Uxmal
Vyrazili jsme relativně včas a na silnici jsme byli téměř sami, takže ke vstupní bráně jsme po 80 km dorazili relativně brzy, ještě než stačily dorazit autobusy plné zážitkuchtivých turistů. U vstupu je zajímavé, že se platí dva poplatky – jeden archeologickému nalezišti a jeden do státní kasy. Pro turisty je to trochu otrava, protože musí vystát dvě fronty, ale zážitek za to stojí. Vždyť je to taky jedna z památek UNESCO.

Pár desítek metrů hned za vstupem stojí velká pyramida, která vezme dech. Zajímavá je hlavně tím, že má oválný tvar, což není úplně časté. A uvnitř se schovává ještě menší chrám, kolem kterého byla postavená tato pyramida se svou svatyní v horní části. Dovnitř do pyramidy i nahoru na schody je vstup zakázán. Celé archeologické naleziště je poměrně rozlehlé a nachází se na něm spoustu dalších zajímavých ruin. Skoro v každém nalezišti stojí “Juego de pelota” (hřiště), kde ovšem nehráli fotbal, ale jinou hru s míčem, kde, s největší pravděpodobností, vítěz měl tu čest být obětován bohům. Brrr. V Uxmalu je také nalezená ještě jedna pyramida, která je odkrytá pouze z jedné ze čtyř stran a na tu se po strmých schodech vylézt může. Jen někteří z nás lezou nahoru s očima upřenýma na každý další schod a dolu kloužou po zadku… Ty schody jsou opravdu prudké a vysoké, takže na výšlap nic moc. Ale výhled z vršku je krásný – obrovská zelená plocha, kde mezi stromy vykukují odkryté ruiny budov s dob mayské civilizace a člověk může jen spekulovat, jestli se pod každým dalším kopečkem neschovává nová pyramida, která ještě čeká na svoje nalezení. Práce na odkrývání totiž na celém Yucatánu stále probíhají.

Měli jsme štěstí, protože jsme se nezapletli do žádné velké turistické skupiny a tím, že je místo rozlehlé, jsme se potkávali vždy jen  s pár dalšími cestovateli. Jen značení tomu českému nesahá ani po kotníky, člověk si musí najít mapu v průvodci a i tak šance, že se někde v lese na cestičkách ztratí, není malá (v průvodci je také vyznačených více budov, ale reálně na místě se k nim dostat nedá). Ale i tak to byl úžasný zážitek a po občerstvení a návštěvě shopu, naskočili do auta a mířili dál.

Kabah
Pokračovali jsme dál po Ruta Puuc do městečka Santa Elena, jehož zajímavostí je muzeum dětských mumií z 18. století, ale jak jsme na místě zjistili, na Boží hod měli zavřeno, tak jsme jeli hned dál do naleziště Kabah.

Toto naleziště se nachází na obou stranách silnice a zdá se, že v okolí je ještě stále co objevovat a odkrývat. Hlavní atrakcí je zde Palác masek nebo taky Kodz Poop (no, neptejte se nás, jak to číst), který má jednu stranu pokrytou maskami boha Chaaca. Další zajímavostí jsou dvě sochy v životní velikosti v zadní části budovy. Dále se tu nachází druhý palác (ne tak zdobený), pyramida a na sluníčku se vyhřívají leguáni. Na opačné straně silnice je v lese skrytá další pyramida a na konci cesty se nachází velký oblouk, od kterého prý vedla cestá dál až do Uxmalu.

Sayil
Ruta Puuc pokračuje ještě podél dalších tří menších nalezišť, i cena vstupenky tomu naštěstí odpovídá. 🙂 Prvním je Sayil, kde kdysi stával velký třípatrový palác, jehož každé patro bylo zdobené trochu jinak. Tato poslední tři místa už se nám lehce pletou, zde by měla být také ruina chrámu  a o několik set metrů dál ruina druhého paláce.

Xlapak
Xlapak (“šlapak”) je nejmenší z nalezišť, které si také nejméně pamatujeme. Už jsme spěchali, tak raději nechám mluvit fotky.

Labná
Předposlední zastávkou dne byly ruiny Labná. Ty jsou zase o něco větší a zachovalejší než předchozí dvě. Nechybí palác Gran Palacio de Labná, vylídka El Mirador, krásně zdobená brána El Arco a několik dalších budov. Narazili jsme tu taky na obrovské mraveniště a Australani, které jsme celou cestu pronásledovali a kteří si očividně naplánovali stejný program, na nás volali, že pokud pokračujeme ještě do jeskyní, tak poslední prohlídka začíná v 16:00, tak ať se v Labná už moc nezdržujeme. Ale nějaký čas jsme ještě měli, tak jsme si celé místo pořádně prošli.

Grutas del Loltún
Už jsme sice sotva pletli nohama, ale poslední zastávku jsme nevynechali. Cesta k jeskyním byla příšerná, ale dorazili jsme naštěstí včas a stihli poslední prohlídku dne. Toto místo se zdálo z celého dne nejturističtější, naše skupina čítala cca 50 lidí (Mexičani mají v neděli a ve svátek vstup zdarma, což by mohlo neobvyklý zájem vysvětlovat). Prohlídka byla zajímavá, ale po celém dni už naše pozornost lehce upadala.

Na dovolenou jsme zapomněli zabalit videokameru, ale videa jsme točit chtěli, takže jsou točená mobilem, což je na nich poněkud vidět. Ale když už jsme se s tím točili…

Cesta byla ještě dlouhá a zpátky do Méridy jsme se dostali až za tmy. Původně jsme chtěli ještě projít město, ale už jsme byli tak uťapaní, že jsme došli jen do restaurace na jídlo a zpátky do hotelu. Ráno jsme pak měli naplánovaný brzký odjezd a přesun do Playa del Carmen plný zajímavých zastávek.

No, ranní odjezd nebyl zas tak brzký, tak jsme vynechali drobné zastávky a řítili se skrz polostrov po dálnici rovnou na nejturističtější atrakci z celého Yucatánu, na mayské ruiny v Chichén Itzá (“čičén itzá”).  Nadšení už jsme byli jen z dálnice, protože značení bylo jasné a zřetelné, silnice bez děr a od protisměru nás dělil lesík, takže jsme si připadali jako na nějaké kvalitní cestě lesem, jen jsme mohli jet o něco rychleji. 🙂

Chichén Itzá
Trochu nás ale zarazil příjezd k Chichén Itzá, ano, je považovaný za novodobý div světa, ale tolik návštěvníků jsme teda nečekali. Na parkoviště nás nepustili, že už je plné, a podél silnice se táhla dlouhá kolona zaparkovaných aut. Takže jsme se museli otočit, najít konec této řady a zaparkovat u škarpy. Já jsem navrhovala pyramidy vynechat, ale Adam odolal, tak jsme vyrazili k pokladnám. K těm jsme šli cca další kilometr a kolem nás proudily stovky lidí a autobusů, moje nálada byla na bodu mrazu, ale Adam to pořád nechtěl vzdát, tak jsme se zařadili do dvoufronty na dva lístky, stejně jako v Uxmalu. Naštěstí naleziště je to obrovské a rozlehlé, takže těch několik tisíc lidí, kteří byli uvnitř, se rozprostřelo po celé šířce. To nám zas dodalo energii a hned jsme vyrazili prozkoumat každou zříceninu, kterou nám doporučoval průvodce.

První dominantou, kterou člověk spatří, je Pirámide de Kukulcán, ta mi přijde asi vůbec nejhezčí ze všech pyramid, které jsme na naší cestě potkali. Hodně tomu dodává, že je docela zachovalá (ona je teda asi dost opravená) a stojí uprostřed velké travnaté plochy, takže ji všichni můžou obdivovat ze všech světových stran. I pod touto pyramidou se schovává překvapení a to druhá (menší a starší) pyramida, bohužel i zde je vstup návštěvníkům zakázán. Ani tady nechybí hřiště Juego de Pelota (asi 5x vetší než v Uxmalu), chrámy, paláce, lázně, menší pyramidy a další budovy. Dohromady místo čítá cca 30 ruin a velké cenote (zatopená jeskyně), které sloužilo k náboženským účelům. Bohům se obětovaly cenné věci a později také lidské oběti. No, všechno bylo hodně zajímavé a prohlídkou jsme nakonec strávili několik hodin, nakonec jsem musela uznat, že to za to stálo. Zastavovali jsme se taky u všudypřítomných stánků a ten kilometr zpátky k autu jsme s sebou táhli ručně malované talíře a mísu. Ale měli jsme radost, protože se nám podařilo dobře usmlouvat cenu tak, že byli všichni spokojení. 🙂

Cenote Ik-Kil
Ten den jsme přejížděli přes poloostrov více než 300 km a byli jsme zhruba v polovině, tak jsme přemýšleli, co ten den ještě stíháme. Další ruiny už jsme zavrhli, tak jsme alespoň zkusili prozkoumat několik cenote, ve kterých by se dalo i koupat. Tady v té části poloostrova je jich spousta, tak si vlastně stačí v průvodci najít, do jakého jet. My jsme jako první zvolili to nejbližší, kam mířilo i hodně návštěvníků z Chichén Itzá. Byli jsme totiž úplně uchození a vidina smočení se v chladné vodě překonala i nechuť z velkého množství turistů. Nakonec to bylo bezvadné, cenote Ik-Kil je veliké (a mimochodem hluboké 50 metrů), dá se stát na natažených lanech, která jsou ve vodě spuštěná a na jednom místě (za dozoru a organizace plavčíků) se dá i skákat do vody z několika metrů. Takže super ochlazení a ještě zábava při pozorování skákajících účastníku, některé šipky byly excelentní, stejně tak jako nějaké placáky… Adam si taky skočil, ale raději po nohách, přeci jenom, takové 4 metry skok mohl mít, ne-li víc.

Cenotes Samula a X-Kekén
Přišlo nám, že máme ještě čas, tak jsme odtud zamířili prozkoumat ještě dvě sesterská cenote, která stojí kousek vedle sebe. Ale už jsme se nekoupali, spíše obhlíželi terén třeba na někdy příště. Už nevím, které je kreré, ale jedno mělo jméno Samulá a druhé X-Kekén (“škekén”). Obě byla také hodně zajímava, jen bez možnosti skákání. Poslední zastávku dne jsme pak udělali u Kláštera Sv. Bernardina ve městě Valladolid a pak už se řítili směr Playa del Carmen, kde jsme měli zajištěné ubytování. Jednak jsme jako vždy nestíhali a k hodině zpoždění jsme připojili ještě hodinu způsobenou změnou času, o které jsme vůbec nevěděli. Na jižním pobřeží Yucatánu je totiž jiné časové pásmo (stejné jako na Kubě), což může být docela zrádné. Ale dojeli jsme bez nehody, klíčky od ubytování jsme si úspěšně vyzvedli a po krátké procházce po promenádě v Playa del Carmen a mexické večeři na stojáka u stánku, jsme opět odpadli.

Video bude časem.

Vánoční Mexiko, část 1.

Po havanské zkušenosti jsme šli na loňské Vánoce jinak a místo dárků (které stejně nejdou sehnat) jsme si pod stromeček nadělili dovolenou. To byla krása! Odlétali jsme na Štědrý den kolem poledne a abychom trochu té české vánoční atmosféry taky nasáli, už v předvečer jsme si dali bramborový salát s lososem (tentokrát jsme všechny suroviny sehnali včas a lososa máme importovaného z Francie, jak jinak, že…). Ráno jsme pak zapálili poslední svíčku na adventním věnci a rozbalili dárky od rodiny a kamarádů (děkujeme!) a po brzké snídani vyrazili na letiště.

Tam všechno probíhalo docela bez problémů, díky wifi v odletové hale jsme mohli poslat pár fotek a ještě popřát několik hezkých svátků, a pak už jsme nasedli do letadla a po vzletu jsme si konečně oddechli. Let do Méridy trval cca 2 hodiny, takže nic dramatického, dokonce jsme dostali nápoj a balíček chipsů. Půjčení auta, kterého jsme se děsili, proběhlo taky úplně bez problémů. Paní byla milá, nenutila nám žádné pojištění, prostě jsme měli konečně pocit, že všechno půjde hladce. Na vstřícnost jsme si totiž už odvykli a na Kubě bývá jakékoliv zařizování problém (takže každý bývá naštvaný už dopředu a málokdy se něco podaří napoprvé), proto když šlo najednou všechno bez zádrhelů, dovolená měla ještě zářivější barvy. 🙂

V hotelu sice ještě nebyl připravený pokoj, ale pán na recepci nám při platbě pesy nabídl 10% slevu. Tak jsme vyrazili (ve svátek) hledat směnárnu a zakousnout něco mexického k snědku. Hned na náměstí byly stánky s tacos, Adamovi začaly svítit oči a hned u prvního stánku jsme si objednali. Vynikající! S chutí! 🙂 Se směnárnou to bylo horší, jedna jediná otevřená v centru města byla v bance, která má pobočky v takovém pochybném elektru. Ale vyměnili nám a to dokonce za velice příznivý kurz. Takže první den jsme si zatím nemohli představovat lépe. 🙂

Abychom ještě něco stihli (protože v okolí je toho spousta a v Méridě jsme zůstávali jen dvě noci), hned po ubytování jsme vyrazili na první mayské ruiny kousek za městem, s nevyslovitelným jménem Dzibilchaltún (čti dzibilčaltún). Konečně jsme cestou viděli pěknou vánoční výzdobu, vkusná světýlka na fasádách i stromech a na kraji města jsme projížděli nákupními zónami. Zní to asi hrozně, ale po kubánském nedostatku všeho (teď už není dokonce ani rum jiné značky než Havana Club) jsme se cítili “jako doma” a těšili jsme se, až navštívíme nějaké nákupní centrum se všemi jeho vymoženostmi.

Dzibilchaltún
No, do Dzibilchaltúnu jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne (dle průvodce měli mít do pěti, ale v latino zemích nějakou přesnou otevírací dobu už nepředpokládáme) a u brány nám oznámili, že jsou Vánoce a dneska končí dřív… Když jsme jim nešťastně oznámili, že to je naše jediná šance místo navštívit, trochu se jim nás zželelo a dostali jsme nabídku, že za 300 pesos nám udělá hodinovou prohlídku místní hlídač. Jelikož jsme netušili, kolik může stát vstup a jindy bychom se tam opravdu nedostali, kývli jsme. A dobře jsme udělali. Jednak, jak jsme si později dohledali, cena nebyla oproti běžnému vstupu zas tak vysoká a jednak jsme byli na prvních ruinách úplně sami. Hlídač nás posadil do polorozpadlého Nissanu, kterému nešly otevřít zadní dveře zevnitř a místo s námi důkladně projel, neustále zastavoval a vyprávěl. Možná jsme neviděli úplně všechno, ale bez dalších turistů to mělo skoro až magickou atmosféru a my jsme byli okouzlení a nadšení.

Cestou zpátky do Méridy jsme neodolali a zastavili se v jednom z obchodních center. Jen tak jsme se procházeli, nasávali komerční prostředí a radovali se z vánoční atmosféry. Dokonce jsme narazili na ledové kluziště, tak jsme si šli hned půjčit brusle a každý dle svých možností se klouzali po ledě. 🙂 Vjemů bylo tolik, že jsme jen procházeli kolem výloh, koukali a hřál nás pocit, kolik možností máme.

Do hotelu jsme dorazili za tmy a ještě vyrazili na večeři, což se na Štědrý den ukázalo jako velký problém. Jako vždy jsme si našli několik dobře hodnocených restaurací na Tripadvisoru a vyrazili. Jenomže, část byla ve svátek zavřená, část plná a ve zbytku nabízeli jen speciální vánoční menu (za nesmyslné peníze), na které bylo stejně nutné si několik dní dopředu rezervovat stůl. To nás trochu zaskočilo, tak jsme bloumali od jednoho podniku k druhému a nakonec skončili v restauraci na náměstí, kde kolem nás sice jezdila auta, ale jídlo bylo dobré a ten vánoční den jsme hezky zakončili. Následující den měl být hodně náročný, tak jsme objevování noční Méridy vynechali.

To byl ale rok

Utíká to jako voda a my už jsme v polovině našeho pobytu. Navíc je nový rok a to je období bilancování, plánování, předsevzetí a vidiny lepších zítřků. My jsme po dovolené mimo ostrov, půlku máme za sebou, tak se ty lepší zítřky hned hledají lépe a radostněji. Je zajímavé, jak dovolená v normální vyspělé zemi dodá (kromě dvou kufrů plných nákupů) optimismus a energii na dalších pár měsíců. Přičemž normální vyspělou zemí je ze zdejšího pohledu skoro jakákoli, dlužno dodat.

Ale co bychom si pořád stěžovali, že? Ani loňskému roku se nevyhnuli smutné události, ale mnohem více bylo těch veselých. Pro nás to byl relativně klidný rok, ono překonat horskou dráhu roku 2016, kdy se nám vše převrátilo vzhůru nohama, není zas tak snadné. Díky bohu. Už jsme si zvykli na kubánské prostředí a zjistili, že základní heslo pro zdravé přežití běžného středoevropana je „hlavně nemít žádná očekávání, a to od nikoho a od ničeho“. Tím se snažíme řídit a pak být jen mile překvapení. Ostatní nám dávají za pravdu.

Obrovským úspěchem loňského roku je naše přestěhování do jiného (většího, lepšího a příjemnějšího) bytu. Z toho se budeme radovat až do konce pobytu. Navíc jsme sehnali pračku (z Panamy), mrazák (z Panamy) a troubu (z Panamy, byť vyrobenou k našemu překvapení v Polsku), takže doufáme, že nám žádné nové vrásky a bílé vlasy ze shánění spotřebičů na Kubě už nepřibudou. Vyprávět je to legrace, ale shánět takové věci je noční můrou všech místních expatů.

Zvládli jsme další horké léto a Irmu, jeden z největších hurikánů posledních let, ze kterého se ostrov bude ještě nějakou dobu vzpamatovávat. Zajeli jsme naše auta a už jim uštědřili v místním provozu pár škrábanců (teda já se odřela o zeď a Adam v jednom vypjatém dni nedával pozor při parkování a své soukromé auto odřel o své služební auto). Pořízení mého auta považuji za stejně dobré rozhodnutí jako přestěhovat se, protože ve městě jako je Havana, kde městská doprava moc nefunguje a hodina čekání ve 40°C nic neznamená, je kvalita života s autem naprosto nesrovnatelná s tou bez auta (a život bez auta tady se vůbec nemůže srovnávat s životem bez auta v Praze). Můžu porovnávat a neměnila bych. Navíc jsem konečně usedla za volant a začala řídit. Nejdřív s děsem v očích a propocenou sedačkou po každé jízdě (a otráveným Adamem vedle sebe), ale rychle jsem se uklidnila a „svoje“ obvyklé trasy už jezdím bez problémů a na nových cestách jsem snad obezřetnější. Ale stále na začátku a stále se mám co učit (třeba vyjet na místní dálnici).

Kromě řízení jsem už na komunikativní úrovni se španělštinou, což je taky úspěch. Protože žít v zemi, kde můžete jen máchat rukama, je celkem obtížné. 🙂 Takže mluvím, ale zas takový zázrak to taky není. Hlavně díky absenci jakýchkoliv kvalitních dlouhodobých kurzů a mé vůle učit se sama doma. Takže už jsme vystřídala všechny dostupné jazykovky (a vynechala ty extrémně drahé pro turisty na 2-4 týdny) a další možnosti, jak jinak, neexistují. Je to tak, Kuba je sice zemí možností, ale velice omezených. Takže pokračuji v soukromých hodinách s velice příjemnou a profesionální lektorkou mého věku, ale jak už to tak na Kubě bývá, lekce odpadají jako podzimní listí ze stromů. Jednou prší, jindy do toho něco vleze, důvod se najde skoro každý týden. Stejně tak je nemožné najít přípravný kurz na mezinárodní zkoušku DELE a zkouška samotná tu sice probíhá, ale v Čechách je asi o třetinu levnější. Takže logicky sice žiju v latinskoamerické zemi, ale na španělskou zkoušku se mám raději učit sama doma a složit jí ve své zemi. No a jsme zase u těch očekávání. 🙂

Ačkoliv nás tu pokaždé něco rozpálí do běla a i návštěvy odjíždějí s poznatkem, že pokud služby fungují, tak jen do momentu, kdy se objeví nějaký problém, podařilo se nám za loňský rok objet větší půlku ostrova a poznat přírodní i městské krásy země. Ano, chtělo by to investice, více odpadkových košů (a morálku odpadky do těch košů házet) a fungující služby, ale země je krásná a má ohromný potenciál. Sice už teď sem jezdí mraky turistů, aby poznali „tu pravou Kubu“, ale polovina z nich odjíždí se zdviženým obočím a druhá polovina si užívala v resortech. Je tu spoustu krásných míst na koupání, na procházky, na potápění, na toulání se jen tak městem, na poznávání místní revoluční historie/současnosti. Takže za návštěvu určitě stojí, jen nemít ta přehnaná očekávání. Ano, Havana je krásné město, ale strašné špinavé, strašně znečištěné a není žádné překvapení, když se v centru zhroutí nějaký starý dům a někdo zůstane pod ním. Za nás za návštěvu určitě stojí údolí Viñales, které se schovává mezi obrovskými mogotes (přírodní homole s krápníkovými jeskyněmi uvnitř) a je plné oranžové půdy a tabákových polí, mezi kterými se dá toulat nebo projíždět na koni. Trinidad, koloniální město plné hudby, tance, restaurací a barů. Pokud hledáte hudbu typu Buena Vista Social Club, Trinidad je to pravé město. Na potápění a šnorchlování jsou ideální Punta Perdiz v Zátoce sviní a naprostý západ Kuby, María la Gorda (sem už mnoho turistů nedojede, takže se jedná o klidné místo plné potápěčů). Na rajské pláže, které překonávají i fotky katalogů cestovních kanceláří, je nejlepší zajet na ostrůvky severního pobřeží (Cayo Guillermo, Cayo Santa María) nebo sebrat veškerou odvahu a letět vnitrostátní vojenskou linkou na jižní Cayo Largo, jehož pláž Playa Sirena je naprosto jedinečná, nádherná. I Varadero je hezké, jen většinou mrzutosti s hotelem a množství turistů házejí stín na krásně tyrkysové moře a jemný písek. Pokud se sem někdo chystá, minimálně na začátku tohoto roku je dobré pozjišťovat si recenze z hotelů od nedávných návštěvníků, protože ačkoliv pohurikánová rekonstrukce probíhá mílovými kroky (on i ten socialismus musí někde tvrdě vydělávat), stále není vše v takovém stavu, v jakém by mělo být, ačkoli ceny pokojů to úplně nereflektují. A abych příliš neodběhla ze svého výčtu, pro revoluční Kubu je dobré navštívit město Santa Clara, muzeum v Playa Girón a Muzeum Revoluce v Havaně. Ale moc se tím nenechat ovlivnit, historie se ohýbá vždy na tu stranu, na kterou je potřeba.

Kromě Kuby se nám podařilo vyjet i na dovolenou do New Yorku (óóóóch) a do Mexika (áááách). Je to k nevíře, ale i po pouhém jednom roce v socialismu jsme si mohli oči vykoukat, kolik zboží je v supermarketech a lékárnách (!!!), jak jsou čisté ulice, milí lidé a krásně a profesionálně udělaná muzea a další pamětihodnosti, služby a vymoženosti. Holt, kdo umí, umí. Ne nadarmo se tady mezi expaty říká, že je třeba každé 3 měsíce alespoň na víkend vyjet do zahraničí a díky bohu, těch možností, kam vyjet, je celkem dost. Pak taky dovolená v Čechách je třešničkou na dortu, je to takový balíček plný radosti a stresu. A ani za 4 týdny není možné nakoupit všechny položky na seznamu, poobjíždět všechny příbuzné, oběhat všechny úřady a doktory, vyreklamovat vše, co uplynulý rok přestalo fungovat, a setkat se všemi kamarády. Prostě do letadla člověk nastupuje úplně vyšťavený, ale šťastný a se seznamem, co musí stihnout příští rok.

Ale naštěstí máme vytrvalé kamarády i rodiny, a když nestíháme my je, tak oni si udělají čas a přijedou za námi. Za loňský rok jsme tu hostili 5 návštěv a s dalšími 3 jsme se alespoň sešli na kafe ve městě. Bývá to výhodné pro obě strany, ubytování a rady za dovoz proviantu – okurek z Lidlu, kremžské hořčice Malva, toaletního papíru a dalších nezbytností. 🙂 Letos už máme kalendář taky celkem zaplněný. Těší nás, že si to všichni většinou užijí a taky že pochopí to nevysvětlitelné cosi, co se tu musí zažít. Při příjezdu mají všichni svítící oči plné očekávání, při odjezdu jsou sice nadšení, ale vděční, že se narodili v jiné zemi. Taky slýcháváme: „my jsme tak rádi, že jsme vám něco přivezli, v Čechách jsme si dělali legraci z toho, co chcete, ale teď už to chápeme“. A to je právě to magické něco, co se nedá dost dobře vysvětlit, ale musí se tu zažít. A dál už se to nebudu snažit popisovat, protože to stejně nejde, tak kdo to chce zjistit a poznat, musí dorazit. 🙂

Adam měl i pracovně perný rok. Zemi navštívili tři ministři s početnými delegacemi a další čtyři delegace kubánských úředníků jely naopak na návštěvy do ČR. Příprava zabere několik měsíců, tak snad z toho v budoucnu kromě různých ústrků a držení v nejistotě do poslední chvíle bude i nějaká větší konstruktivní ekonomická spolupráce. Zatím se zdá, že zájem má jen jedna strana, ale zato enormní a ne zcela odpovídající realitě.

Co říci závěrem. (ano, když máme náladu na něco českého, tak Cimrman to vždycky zachrání) Do ideálu to má daleko, ale máme se dobře. Máme hodně sluníčka, moře na koupání půl hodiny a na šnorchlování hodinu cesty autem, dobře bydlíme, já se už domluvím i dopravím, kam potřebuju, cestujeme a snažíme i užívat všechno, co si tady užívat můžeme. Adam zkouší rumy, oba zkoušíme doutníky, poprvé jsme si oblékli neopren a potápěli se. Začali jsme víc vařit (zavírají nám totiž oblíbené restaurace), jen vařit zdravě tu téměř nejde, a já se snažím doma udržovat pořádek (ideálně dle zásad feng-šuej, což je moje nová vášeň a Adam se vždy jen děsí, co přijde potom). 🙂 Otevírá nám to tady oči a neškodí si uvědomit, jak dobře se v Čechách máme a kolik možností jiné země nabízí. Už jen kvůli tomu jsme vděční a rádi, že jsme se sem vydali, ačkoliv asi stejně rádi (a nebojme se říci možná i radši) budeme, až se budeme vracet zpátky. Prostě zkušenost k nezaplacení. Tak snad ten letošní rok bude minimálně stejně dobrý. Ideálně plný cestování, protože to je tady hlavní radost a taky kdy jindy, že?

(To je ten pozitivní duch po návratu z dovolené, za tři měsíce už budeme psát zase jen unavené a zklamané příspěvky. 🙂 )

Akce vejce

Tak jsem se včera vydala opět na trh pro nějakou tu zeleninu do polévky. A opravdu, když přijede člověk hned ráno, tak jsou pulty skoro plné věcí. Ne teda, že by se dalo nakoupit všechno ze seznamu, ale to už snad ani nikdo neočekává. Zrovna jsem si říkala, že když mi zašeptá někdo do ucha “papas”, tak bych mohla vzít zase jednou brambory. Ale tentokrát bylo překvapivě celkem poklidně a nikdo moc nekřičel a ani na mě nevolal. Tak jsem vzala, co jsem potřebovala, s tím, že se vrátím k autu.

Trochu jsem se loudala, tak přeci jenom ke mně přiskočil jeden mladík a medovým hlasem mi do ucha zašeptal “papas”. Chvíli jsme se dohadovali, kolik a za kolik mi pytel brambor vlastně nabízí, a moc jsme se nedohodli. Tak jsem ještě zkusila, jestli nemá náhodou i vejce.

Vejce teď totiž oficiálně na trhu nejsou. Podle oficiálních zdrojů jsou slepice po hurikánu v depresi a nesnáší tolik vajec (my to připisujeme hurikánem odneseným kurníkům, ale špatné zprávy se tady nevysílají, tak mají slepice depresi a hotovo). Kubánci mají na příděl 5 vajec měsíčně, ostatní nemají nic. Proto se vejce už dva měsíce shání, jak se dá…

Ale abych se vrátila ke svému takřka kriminálnímu zážitku. Mladík na mě zamrkal, že vejce má, ale musí být opatrný. Další jeho kumpán na něj taky volal, ať si dává pozor. Dokonce jsme se dohodli na ceně (30 vajec za 5 dolarů, minule mi je nabízeli za 8 dolarů a když jsou slepice šťastné a veselé, tak to stejné plato stojí krásných 33 korun). Když jsme se dohodli, tak mě poprosil, jestli bych mohla dojet autem k němu za roh, že mi to hodí do auta, aby ho nikdo neviděl. Teda nikdo, hlavně policie, že. Dojela jsem teda autem za roh a tam se hádal s jiným člověkem, tak jsem nevěděla, jestli to je další kumpán nebo snad už nějaký oficír v civilu… proto jsem zamířila ještě ke k jinému stánku pro ananas.

Nakonec se dohádali a uklidnili, mladík na mě mrknul, že teda můžeme, vhodil mi na zadní sedadlo obří tašku s mnoha platy vajec a řekl mi, ať si sednu za volat a jedu dál. Bylo to trochu detektivní, ještě mi v rychlosti naskakovaly různé varianty, jak mi ukradne auto nebo něco z něj, ale všechno bylo dost přitažené za vlasy, tak jsem poslechla, skočila do auta a odvezla ho o pár bloků dál. On mezitím vyskládal 30 vajec, řekl mi kde mám zastavit a oba jsme byli s transakcí spokojení. Pak jsem zjistila, že nechce zavézt zpět, ale celou tašku odnášel do jiného domu, takže jsem mu asi pomohla ukrýt vejce před policejním zátahem u trhu. Kdo ví.

Takže takhle my tady kupujeme základní potraviny. Je to zážitek. 🙂

Z Paláce do Ráje

Když dlouho nepíšeme, tak to znamená, že se něco děje. Ale taky je pravda, že tady se děje pořád něco. Září byl mazec a v říjnu se zase se vše točí opět kolem velké delegace a státního svátku a je to blázinec. Hlavní novinkou je to, že jsme se v září přestěhovali. Konečně po roce jsme se přestěhovali!!! Byl to boj, stres, nervy, vyteklé nervy, apatie, ale nakonec jsme spokojení.

Jak už to tady chodí, tak nic nefunguje, jak se zdá, a žádný proces většinou neprobíhá logicky. Ještě než jsme vůbec přijeli na Kubu, tak jsme věděli, že se budeme chtít přestěhovat. Jelikož to v našem případě jde jen přes státní agentury, tak začalo velmi dlouhé martyrium. První odpověď státní realitky je vždy a bez výjimky „v Havaně nejsou žádné volné byty“, pak agentura nabídne jeden, dva byty. Není to ono. Nabídnou další dva byty. Pak zase jeden… Tuhle hru na to, kdo to déle vydrží, mají Kubánci obzvlášť rádi. Teď se asi budu opakovat, ale v září jsme začali hledat a celkem rychle v listopadu jsme našli byt, který by se nám líbil, a to dokonce ve stejné budově, jen o jedno patro výš. Sice neměl pokoj pro hosty, který jsme chtěli, ale žádný s takovým pokojem jsme do té doby neviděli. Jen ten termín stěhování se nějak nedařilo dodržet, první měl být v lednu, pak v únoru, březnu a dál už není těžké si to domyslet… na jaře  se konečně zhruba na pátý pokus odstěhoval starý nájemník. Postačí opravit klimatizaci a drobné věci v bytě a po dovolené v Čechách půjdeme rovnou do nového, nám říkali, a my byli natěšení.

Ha, takové pozitivní myšlení je tu většinou následováno hned nějakým problémem. Všechno, co by kdekoliv jinde (možná mimo Afriku) už fungovalo, tady je „en proceso“ (v procesu), „en evaluación“ (posuzováno) nebo tomu chybí už jen „detalles“ (detaily). S návratem z Čech chyběly právě už jen tyto detaily, což byla chybějící světla v celém bytě a chybějící bojlery. Ano, vskutku detaily. 🙂 Ale prý se všechno vyřeší. Jen ty bojlery už nemůžou sehnat několik měsíců a je to blbý, nikdo neví, kdy by se kde mohly objevit, ale máme být v klidu. Co si ale z takové informace má člověk vybrat, že? Tak jsme se opět vrátili do našeho vlhkého původního bytu a o naše snahy pomoct jim sehnat bojler očividně nikdo nestál. Samozřejmě by to nějak šlo, v nejhorším by se objednal z Panamy, ale všechno bylo moc drahé a každý uplynulý týden jsme přestali věřit, že vůbec někdo něco shání.

Tak nám nakonec po sedmi měsících došla trpělivost a začali jsme shánět my, a to zase jiný byt. Taky nám ve vrcholícím létu přistál pod dveřmi umolousaný papír, který říkal, že pokud se nepodepíše nová smlouva mezi majitelem bytu a státní agenturou, tak se máme do konce srpna vystěhovat. Je to totiž jeden z mála bytů v Havaně, který vlastní soukromý subjekt, to tady téměř nejde, před lety šlo několik desítek takových bytů koupit a celé toto “otevření kubánského realitního trhu” trvalo několik hodin. O majiteli bytu každý říkal jiné informace, takže bylo těžko soudit, jak to vlastně dopadne. Hledali jsme hledali, ale nájem 4 000 dolarů za měsíc (za takový normální byt, žádný luxus) nám opravdu přišel drahý. Další byty, které jsme viděli, byly v podstatě skoro stejné jako ten náš starý… Ale asi dva týdny před naším řízeným vystěhováním jsme konečně objevili byt, který se nám líbil. Klidná zóna, blízko obchodů, pokoj pro hosty, bazén pro celý dům a pokud ji do dvou let opraví, tak i posilovna. Hned jsme věděli, že to je to nejlepší, co jsme do té doby viděli. Napětí pak ještě udržovalo dohadování mezi státní realitkou, námi a ministerstvem ohledně nájemní smlouvy, tak jsme si říkali, jestli nakonec neskončíme v hotelu… nebo třeba pod mostem. Ale den před stěhováním se vše vyřešilo a my mohli už trochu víc v klidu dobalovat krabice.

Stěhovali jsme pouze o pár ulic dál, takže jsem balení nijak neprožívala a vše házela jen tak do tašek, pak jsem ale zjistila, kolik těch věcí vlastně máme. Den stěhování byl tak trochu celý na mě, Adam odešel do práce a po práci měl jít už do nového. Naštěstí nábytek nám odvezli stěhováci a na těžké krabice jsem měla pomocníky, ale i tak, jsem do auta nanosila dalších několik desítek tašek s věcma a otočila se v obou bytech asi 6krát. Na to je pak ideální, když se přímo před vámi na silnici (a vedle autobusové zastávky) porouchá auto, zabere celý jeden pruh a vy pak při každé cestě netrpělivě čekáte, až autobus všechny vysadí/nabere… No, najednou bylo odpoledne a v obou bytech ještě zbývala spousta práce. Naštěstí, prvního září vyšlo hezky na pátek a klíče jsme předávali až v pondělí. Takže s Adamem jsme si ještě trasu zajeli párkrát poté, co přišel z práce a naposledy i o víkendu. Sice jsme první víkend spali jak v nějakém skladišti, ale konečně přestěhovaní jsme vytáhli láhev šampusu.

Nový dům se jmenuje Residencial Paradiso (což nedává smysl ani španělsky, ani italsky, ale asi to prostě znělo dobře), takže bychom řekli, že jsme si polepšili. Přeci jenom žít v Ráji je ještě lepší než v Paláci. Už jsme tu dva měsíce a zatím se nám ještě ani jednou po starém bytě nezastesklo.

Samozřejmě i zařizování mělo svoje momenty. V této rezidenci totiž standardně není pračka a trouba, takže začalo velké shánění. Objeli jsme všechny obchody, které jsme znali, a pračky jsme objevili asi dvě. Nevábné kvality a za příšerné ceny. Tady je totiž běžné, že Kubánci mají pračky poloautomatické (tzn. perou nebo máchají ručně) a když už mají automatické, tak jen na studenou vodu. Ti zámožní si pak koupí pračku s přítokem teplé a studené vody, takže záleží, jak teplá voda teče z trubky ve zdi, ale pračka ohřívající vodu je něco téměř nemyslitelného. Nakonec se nám podařilo koupit krásnou novou pračku od Kubánců, kteří ji koupili v Panamě s cílem ji tu prodat. Asi si docela namastili kapsu, ale naše několikatýdenní shánení pračky bylo u konce. A jsme spokojení, pere krásně (dokonce suší a páří) a hlavně značka LG se bude před odjezdem prodávat asi lépe neže značka Ocean (přitom pořizovací ceny se zas tolik nelišily).

S troubou to bylo ještě bídnější než s pračkou. V Ráji není zavedený plyn, takže vše je na elektriku, ale v Havaně není možné sehnat elektrickou troubu, všechny jsou na plyn. Takže jsme zase objížděli všechna elektra a obchody, které jsme znali nebo nám je někdo doporučil. Dokonce jsme objevili prodejnu Phillips, ale trouby neměli. Jediné, co jsme našli, byla elektrická trouba velikosti mikrovlnky, tak jsme jí vzali, říkáme jí trubka a kromě toho, že se do ní moc nevejde a je psaná ve Fahrenheitech, tak peče krásně. 🙂 Adamovi pak slíbili na zdejším ministerstvu zahraničního obchodu a zahraničních investic (jeden z nejmocnějších úřadů), že mu ji seženou přes šéfa jednoho z největších podniků zahraničního obchodu, pod který spadají skoro všechny ty obchody s elektrem (i řada dalších obchodů, převážně s jídlem). Tak jsme si říkali, když to jde skoro od vedení státu, tak už se to přece musí podařit, kdo jiný by to měl být schopen sehnat, že ano. Zhruba po měsíci Adamovi na dotyčném ministerstvu řekli, že to tedy důkladně zjišťovali a prověřili, a pro troubu si máme dojet do Panamy. Mezitím už jsme ji měli dávno z Panamy objednanou, neb nad úřady jsme zlomili hůl, tak snad dorazí ještě před Vánocemi, ať můžeme péct trochu cukroví. Bude naštěstí erární ambasádní (neboť dle předpisů českého ministerstva zahraničí trouba je – narozdíl od pračky – standardním vybavením bytu), takže pak přejde rovnou na naše následovníky a nebudeme muset řešit prodej.

Poslední radost, která nás potkala, byla návštěva hurikánu Irma. Takže jsme z krabic a tašek vybalili jen základní věci a zbytek tak jak byl, postavili do výšky. Kubánci byli úplně v klidu, ale předpovědi nebyly zas tak růžové, proto jsme raději dbali bezpečnostních pokynů. Nakoupili vodu, jídlo a pokud by nám to vyrazilo okna a napršelo do bytu, tak jsme všechny věci ze země dali do výšky, okna zalepili izolepou a všude rozestavěli hadry. Irma si ale zaslouží samostatný článek, tak snad se k němu v tomto kolotoči někdy dostaneme.

Pořádné vybalování, zabydlování a krášlení bytu začalo tedy až někdy ke konci září a hrdě hlásím, že už nemáme doma ani jednu krabici a dokonce i pokoj pro hosty je připravený. V novém jsme spokojení, taky nám spadl obrovský kámen ze srdce a konečně tu můžeme být “jako doma”.

Jak pejsek a kočička dělali dort…

To jsme se zase jednou do něčeho pustili. 🙂 Místní domovník slavil narozeniny, tak tak jsme mu k přípitku chtěli dát i dort. Kubánci mají rádi hodně sladké, tak se to hodí.

Nojo, jenže pečte dort bez trouby (anabázi s troubou jsem sem raději nepsala, protože to by jeden brečel, ale ve zkratce: troubu nám vyměnili za jednu úplně odporně špinavou od správce bytu, vydrhla jsem jí a pak jsme zjistili, že po zapnutí nonstop vyhazuje pojistky, takže je úplně k ničemu, od té doby prý hledají řešení, takže ticho po pěšině a nic se neděje…jen připomínám, že funkční troubu nemáme od prosince). Naštěstí tu máme chytrou kuchařku, která obsahuje recepty na nepečené dorty. Hahaa! Tady ale přichází druhá zrada, všechny nepečené dorty jsou na bázi tvarohu, lučiny nebo mascarpone… tak jsme vyrazili v neděli odpoledně do obchodů, tři samošky už měly zavřeno a dvě, které jsme navštívili, neprodávaly ani nic vzdáleně podobného, co by mohlo držet tvar a mít nějakou chuť.

Stále nás neopouštěl srpnový optimismus, našleháme bílky a zahustíme je cukrem a smetanou (ti, co pečou, asi už tuší, že to nemůže fungovat, ale zoufalé podmínky vyžadují zoufalé činy). Mělo se jednat o kubánskou verzi tiramisu, ale když se většina surovin nahradí něčím jiným, tak bych tiramisu nerada urazila. Mno, první várka bílku se vyšlehala a pak spadla, druhá s cukrem se vůbec nevyšlehala a třetí se smetanou se sice vyšlehala, ale pak jsme realisticky usoudili, že to jako spojovací materiál bez chuti nemůže fungovat. Piškoty jsme hezky namočili v kávě, ale jak jsem vyndavala další a další, zjistila jsem, že polovina balíčku je plesnivá… Takže všechno letělo do koše a my skoro zvedli bílou vlajku. 11 vajíček a smetana v tahu.

Naštěstí kuchařka nezná jen nepečené dorty, ale také nepečené cukroví. Tak jsme ještě učinili poslední pokus a začali vyrábět těsto na kokosové a ořechové kuličky. Padl kokos, padly ořechy, padly tatranky (všechno cenné suroviny), ale snad na úrodnou půdu, rum a kávu jsme taky byli schopní sehnat a po téměř 3 hodinách boje se v ledničce chladily kokosové a ořechové kuličky a my úplně odpadli. Můžu říct, že jsme si opravdu celou dobu připadali jak pejsek a kočička od Čapka.

Ale druhý den jsme byli odměněni pochvalným pokyvování, pomlaskáváním a dokonce hodnocením “exquisito” (vynikající), takže to nakonec stálo za to. 🙂

Nákupní okénko:

Už dlouho jsem nepsala žádné nákupní okénko, ono taky není moc co psát… ale včera jsme poprvé od doby, co jsme se vrátili, sehnali máslo. A asi před týdnem měli v jedné sámošce kuřecí prsa z Brazílie (ano, jedno balení mělo 15 kg a nejspíš byla kuřata nadopovaná chemií, ale je to podruhé za celý rok, kdy jsme kuřecí prsa sehnali, navíc jsme si to jedno balení rozdělili do 3 rodin, takže 6 kg už je snesitelnější). Taky dorazily španělské jogurty, které se zdají být docela dobré. Trochu jsme se styděli za svoje zásoby 6 balení po 4, ale pak kolem nás projel pán s vozíkem plným jen jogurtů, tak jsme si povzdechli, že nemáme větší ledničku. 🙂 Ono to mléko v müsli se taky časem omrzí. A klasicky v sobotu byl plný regál a v týdnu už jen poslední zbytky. Čekací doba na novou várku může být klidně půl roku…

Kubánské safari

Každý víkend vymýšlíme, co dělat, abychom neseděli doma a poznali něco nového z místních atrakcí. Ne vždy se nám to daří a někdy si prostě radši uděláme filmový den, ale nedávno jsme vyrazili nejdřív do cirkusu (viz předchozí příspěvek) a následně do místní zoologické zahrady, která je už spíš na okraji města, vedle Leninova parku. Ještě je jedna v širším centru Havany, kousíček od ambasády, ale tam jsme se ještě neodvážili, počkáme si, až skončí prázdniny a zoo se trochu vylidní.

Taky už cítíme, že nás optimismus dovezený z Čech začíná opouštět, a tak jsme vyhlásili srpen měsícem, kdy si nestěžujeme na Kubu ani na nic kubánského. Takže od té doby se máme báječně a všechno je skvělé a úžasné. 🙂 Od zoo jsme neměli velká očekávání, taky už jsme slyšeli nějaké reference od známých a kamarádů, ale nakonec docela příjemně překvapila. Cesta tam teda byla trochu dobrodružná, čím víc jsme se blížili, tím horší jsme projížděli cesty, a jelikož jsem řídila naše menší a hlavně nižší auto a odhad vzdáleností mi stále trochu uniká, tak se mi podařilo vjet téměř do každé díry po cestě. Ale je to skvělé, protože je srpen a za volantem nenadáváme. 🙂

Ale dojeli jsme (sice oklikou, protože cesta není úplně moc značená a navigace to chtěla vzít už skrz areál zoo), zaparkovali v houští mezi dvěma stromy a šli si stoupnout do fronty na lístky. Fronta byla jako vždy lehce neorganizovaná a na budce s prodejem vstupenek nebyl žádný ceník, tak jsme čekali, co nám pokladní namarkuje. Tentokrát opět zafungovaly naše rezidenční kartičky, tak jsme stejně jako místní platili 5 CUP/os. (a to zase můžeme říct, že podívaná stála za víc než celkových 10 Kč). No, jak už tak bývá, první zastávka za vstupem je prodej jídla (krabičky s nějakým blafem, chipsy a podobné zdravé pochutiny) a občerstvení (voda nebyla, jen pivo ve skle a místní sladké limonády). Málokdo si tuto první zastávku odpustí. My jsme ji přešli a zařadili se rovnou do druhé fronty čekající na safari autobus (zní to skoro jako ve Dvoře Králové, ale jisté rozdíly jsou znát). Jen fronta byla opět takový neorganizovaný klikatý had, lidi přicházeli odcházeli a člověk si musel hlídat tu rodinu, která na začátku stála před ním… a kolem toho všeho byly rozložené dva stánky  s hračkami pro děti (takovými low cost plasťáky, které byste čekali na nějaké horší tržnici). Po cca 40 minutách čekání jsme se konečně přiblížili k autobusům (ještě nás předběhla jedna rodina, která asi měla pocit, že jsme je naopak na začátku předběhli my…ale pak se pravda ukázala, protože je do autobusu nepustili s rozdělaným pitím – pokrok nezastavíš, ani na Kubě už nenechávají návštěvníky v zoo házet odpadky do výběhu, palec nahoru).

Když jsme vlezli do rozvrzaného autobusu, tak jsme s nenadšením zjistili, že už jsou volná jen dvě místa na různých koncích autobusu. Chvíli jsem zapomněla, že je srpen a začala se rozčilovat, že nic neuvidím, protože jsem chytla místo vzadu na 5ce a to úplně uprostřed. Nakonec to tak strašné nebylo, protože jsem se mohla postupně naklánět na obě strany a případně se na všechno podívat ještě zadním úplně příšerně umolousaným oknem. 🙂

Pak jsme vyrazili a vjeli do prvního výběhu, který spolu sdílí zebry, žirafy, sloni, hroši, nosorožci, antilopy, pštrosi… a kdoví co ještě. Musím říct, že to bylo docela pěkné a zvířata se popásala tak porůznu po celé ploše, takže bylo na co koukat. Projížděli jsme po takové klikaté cestě skrz celý výběh, občas nám nějaké stádo zatarasilo cestu a z hrochů jsme viděli jen oči vykukující z rybníčku. Celou projížďku doprovázel výklad průvodce, ze kterého by asi stálo za to vypíchnout naprosto samozřejmě podanou informaci, že nosorožčí rohy mají afrodiziakální účinky…

Taky jsme, jak už naznačuje popisek u poslední fotky, byli svědky sporu mezi slonem a buvolem. Trochu je vidět na videu, které je ale stejně jako autobus poněkud rozhrkané:

Z jednoho jsme výbehu pak přejeli k druhému, se lvy. Vchod je sice zatarasený dvěma bránami, ale jedna byla komplet otevřená a druhá se otevírala při příjezdu každého autobusu. My jsme sice měli zatáhnout všechna okénka, ale to byla veškerá bezpečnostní opatření, takže předpokládáme, že zvířata budou lehce zdrogovaná, aby je ani nenapadlo vyvíjet nějakou aktivitu. Pár spících jedinců jsme viděli hned u cesty (je dost možné, že je uspali a položili k cestě, aby byl zážitek návštěvníků úplný) a pak asi dvě tlupy v dálce ve výběhu. Trochu mě zarazilo, že jsem neustále vyhlížela lvy a najednou jsem viděla lidi na zastávce… ale snad jsem jen přehlídla výjezdovou bránu. 🙂 Další zastávkou byl park s restauracemi, občerstvení a nějakým lunaparkem, tak to jsem s radostí vynechali a jeli zpět na začátek.

Když jsme dorazili na konec, fronta čekající na nástup do safari busu byla snad ještě delší než ta, kterou jsme si vystáli my. Nakonec jsme v srpnovém horku podlehli a taky si koupili jedno pivo, ale pak jsme toho trochu litovali, protože hrdlo asi otírali nějakým starým hadrem a láhev podle toho taky byla cítit… a pak už hurá do auta a domů.

Pro turisty zastávka v téhle zoo asi nemá smysl, ale těm, kteří už neví, jak strávit víkend, doporučujeme. Je to kubásnký zážitek, ale docela pěkný. 🙂

 

Jsme zpět a v plné síle

Tak jsme se vrátili z měsíční dovolené v Čechách (ano a i na Moravě – pro šťouraly) a blog nechali ladem. Ono totiž dovolená není asi to správné slovo, Adam stejně naprostou většinu času pracoval a já se snažila odškrtat všechny seznamy – co nakoupit za zásoby za oblečení a boty/v lékárně/v drogerii/v Ikea/v potravinách/v Bauhausu/v Alze/do aut a další, jaké doktory oběhat a kdy je vtěsnat Adamovi do programu, co zařídit za admnistrativní věci, jaké věci opravit v pražském bytě, kdy a kam zaskočit reklamovat věci, které dosloužily příliš brzy (nebo fungovat vůbec nezačaly…) a hlavně kdy obejít a navštívit všechny příbuzné a kamarády a všem povyprávět historky a zkušenosti z našeho pobytu. Takže moje představy o tom, jak ráno budu chodit na jógu, pak si projdu lekci španělštiny nebo dopíšu blog o naší poslední cestě před odletem do Prahy a odpoledne něco zařídíme, vzaly rychle za své…:) Ne, nestěžuji si tady, jen s úsměvem vzpomínám, že když jsme si ke konci šli s někým sednout úplně utahaní na pivo tak už jsme přesně věděli, co a jak budeme oba vyprávět. Tak snad jsme alespoň některým lehce narovnali pokroucenou představu o ostrově svobody a ráji na zemi. 🙂
Ale spoustu seznamů jsme odškrtat stihli (ono těch 150 kg, co jsme vezli, nebylo úplně málo) a se spoustou z vás jsme se taky viděli, s některými dokonce i dvakrát. A jeden den jsme dokonce vůbec nic nezařizovali a vyrazili raději do zoo, stejně tak jsme stihli jít třikrát do kina (sice v noci, unavení a na filmy, které za to úplně nestály, ale byl to relax). 🙂 Akorát vše prostě stihnout nejde, tak to zkusíme zase příští rok, to už snad tolik zásob v Evropě nakupovat nebudeme, stihneme si v průběhu roku udělat zásobovací výlet třeba do Mexika nebo do Panamy… a doma v Čechách (a na Moravě) pak budeme opravdu jen dovolenkovat.

Takže děkujeme všem, kdo jste si na nás udělali čas, bylo to super a jsme mile překvapení, kolik lidí i po roce chodí na náš blog. Dodává to sílu psát i takovému literárnímu antitalentu jako jsem já (a Adam bude všechny hrubky a nepřesnosti kontrolovat ještě důkladněji než doposud).

Konec pobytu byl opět extrémně hektický, den před odjezdem jsme rozhodli, že si přikoupíme páté zavazadlo na odbavení, a když jsem zjistila, že ani do těch pěti se všechno nemůže vejít, tak jsem měla chuť všchny ty kufry vyhodit z okna a jet jenom s příručním zavazadlem. Ale po uklidnění jsem zase začala přehazovat věci sem a tam, aby žádný kufr nepřesáhl magickou letištní hranici 23 kg (nakonec se nám podařilo všechny zabalit mezi 22,5 a 22,8 kg). Adam byl poslední tři dny nonstop od rána do noci pracovně vytížený a noc před odletem se vrátil v půl čtvrté ráno, takže poslední ranní vážení kufrů a uklízení bytu bylo s pytlema pod očima a v náladě na bodu mrazu. Už abychom seděli v letadle… Ale všechno jsme zvládli, řidič taxíku nás naložil se všemi deseti zavazadli (jen tedy celou cestu nepromluvil ani slovo…), kufry při check-inu prošly váhovou kontrolou a my přes rentgen taky propluli bez potíží. Na letišti jsme si ještě dali s rodiči na rozloučenou vynikající gulášovku a hurá do letadla. Tam nás tedy ještě zavolali na bezpečnostní kontrolu a vyndali nám z jednoho (čerstvě oblepeného zelenou strečovou folií, která z něj zase byla komplet pryč) kufru aditiva na zlepšení kvality benzínu. Kapitán rozhodl, že v letadle nepoletí, tak neletěla. My ale jo a po tom všem organizování, zařizování, shánění, vyprávění jsme se už skoro těšili na lehce nudný život v Havaně.

A pak jsme přijeli… 😀

V Havaně jsme přes letiště taky prošli v klidu a rychle, bez jakékoliv další kontroly zavazadel a cestou do Paláce jsem na chvíli propadla pocitu, že jsme se vrátili do známého, vlastně domů a jestli jsme to při vyprávění nepřeháněli. To byl ale asi následek deficitu spánku, protože tentokrát se mi moc usnout nepodařilo, v letadle výskalo spousta dětí a Adam dostal zimnici, asi abychom se moc nenudili. 🙂 Doma jsme pak s radostí kontatovali, že plesnivé jsou jen moje bačkory (které jsem si stejně koupila nové a tyhle byly na vyhození) a byt jinak bez úhony přežil. Pak jsme teda zjistili, že v kuchyni teče voda z kohoutku všemi jinými otvory než kudy má, ale takový marginální problém nám nemohl zkazit náladu.

Den po příjezdu jsme si zajeli na úřad pro dodávku zboží z Belgie, která dorazila v naší nepřítomnosti, povyprávěli ostatním, jak je na rodné hroudě, a odpoledne se k nám přišel podívat člověk od majitele bytu (jakýs takýs správce bytu asi) kouknout se na tu kuchyň a další problémy s bytem (klimatizace, která nelze regulovat a když je zapnutá naplno, tak je v bytě 27 °C, díra místo trouby, tu nám prý pořídí novou, ale kdy??? a další drobnosti…). Tak prý problémy sepíše a v pondělí někdo přijde a všechno opraví. Taky jsme se chtěli první večer osprchovat novou sprchou, kterou jsme pořídili v Bauhausu, a ejhle, vypadla nám i taková malá spojka mezi hadicí a baterií, respektive zůstala ve staré hadici, ze  které jsme jí nedostali ani po důkladném octování a odstraňování vodního kamene. Od té doby se nesprchujeme, ale dopřáváme si koupel ve vaně, vždy tak dlouhou, kolik nateče teplé vody z bojleru a než stihne odtéct pod ne stoprocentně těsnícím špuntem. Ale je to vlastně docela fajn. 🙂

O víkendu jsme vybalovali, zkoušeli nové věci a radovali se z nich. Je to taková akumulovaná radost z nových věcí, protože víme, že v průběhu roku už toho moc nepořídíme. Tak jsme vyrazili do klubu k bazénu vyzkoušet nové plavky a brýle do vody, projížděli jsme se po okolí v autech se všemi novými koberečky, kamerkou a držáčky na mobily, doma se radovali z nových a hezkých doplňků a zkusili jsme dvě železářství, jestli by neměli tu malou mrchu spojku do sprchy. V železářství jsme strávili tak dobrou půl hodinu, ačkoliv na řadě jsme byli asi pátí, ale prodavač měl tak rychlé tempo, až jsme ve frontě nadskakovali. Prostě se nenechal rozhodit žádným dotazem, vše odpovídal pomalu a potichu po dlouhém uvážení, jeho pohyby byly přímo lenochodí a tak nějak mu všichni zákazníci byli úplně ukradení. Spojku neměl (nebo se mu ji nechtělo hledat) a klíč velikosti 16 jsme mu museli několikrát sami ukázat, než uvěřil, že ho prodává… tak to byl náš návrat zpět do kubánské reality. Další chuťovkou bylo otevření vysátých pytlů s oblečením, aby se oblečení nic nestalo. No, zvenku žádná plíseň nepřišla, ale uvnitř už asi v nějakém kusu oblečení byla a po měsíci v uzavřeném pytli smrdělo tak nějak úplně všechno. Děsili jsme se, kolik toho budeme muset vyhodit, ale naštěstí spousta věcí smrděla, ale nevykazovala viditelné známky plísně, a protože jsme už zkušenější, přivezli jsme si spoustu dezinfekcí a protiplísňových sprejů na všechny povrchy a příležitosti. No, vyhodili jsme asi tašku oblečení, ze kterého se nám zvedal kufr, a vydezinfikovali už pět praček toho, co tu bylo uskladněné. Trochu jsme nečekali, že ten Sanytol vypotřebujeme v prvním týdnu po příjezdu, ale když to bude potřeba, tak padne celý. Naštěstí máme dva a stále spoustu zájemců o výlet na Kubu, kteří můžou dovézt další.

V pondělí jsem čekala mezi 9 a 10 (jak jsme byli domluvení) na opraváře Joela (toho si najímá správce, který se má starat o náš a dalších několik bytů v Paláci). To, že v 10 ještě nikdo nepřišel, mi přijde ještě celkem normální, ale v 11 už jsme volali správci bytu a tak kolem 13. Joel dorazil s tím, že si má sepsat seznam věci k opravě a to pak půjde ke správci nacenit. A co sakra u nás dělali v pátek??? Slíbil, že pak přijde dát mi vědět. Nepřišel, nedal vědět a na smsku nereagoval (teď už vím, že neměl kredit, což nemá nikdy žádný Kubánec, když se po něm něco chce)… Takže v pondělí se nic nestalo. V úterý teda místo svého programu zase sedím doma a čekám (a peru se Sanytolem), jestli třeba někdo dorazí.
Prý má přijít syn správce, což je ten boss, který o věcech rozhoduje a platí je. Nikdo nedorazil, ale prý ve středu přijdou vše opravit. Hlavně je prosíme, aby dorazili dopoledne, protože já jsem chtěla jet na oběd s Adamem a pak na úřad na internet. Jasně, jak potřebujete. Dopoledne jsem stihla vyprat další dvě dezinfekční pračky a vyžehlit asi bambilion košil a ve čtvrt na 12 konečně dorazil Joel s pomocníkem (ovšem v tuhle hodinu už je jasné, že já na oběd nikam nepojedu).

Ale zaznamenali jsme posun, máme opravenou vodu v kuchyni (dokonce celou novou baterii a hurááá, nemusíme mýt nádobí v koupelnovém umyvadle) a opravenou sprchu (taky novou baterii, která sice nečurá dolů, jen rovnou do sprchové hadice, ale konečně se osprchujeme novou neoprejskanou sprchou). Jen nově položené dvě dlažky v obýváku, které se při každém šlápnutí hrozivě viklaly, se opravit úplně nepodařilo (sice vysekali za děsivých zvuků starý podklad, ale ten nový byl nevhodný, tak budou shánět jiný a my zatím máme v obýváku bordel na podlaze a dvě prázdná místa od dlažek (přičemž jedna dlažka je tak půlmetrová) a oprava klimatizace proběhla jako vždycky tak, že někde ve stropě něco zašátrali, pročistili, utáhli, pak si stoupli před klimu a řekli, že je to mnohem lepší… no, dokud se to tu nevychladí a nepůjde teplota regulovat, tak jim to neuvěříme. Takových slibů už tu bylo… Takže bych to shrnula na takový povedený první týden zpět do reality s tím, že dvě (až tři) opravené věci jsou vlastně dost velký úspěch. Už jen vyzkoušet klimu, získat novou troubu a přidělat dlažky a bude to tu skoro dobré. 🙂

Možná bychom všechno tak neprožívali, kdybychom veděli, že se budeme do konce měsíce stěhovat, což byl poslední plán. Ale naše milá státní realitní agentka je do začátku srpna na dovolené, na emaily neodpovídá a kontakt na svého zástupce nám nikde nenechala. Adam potkal na chodbě opraváře od nového bytu a zdá se, že se od našeho odjezdu do Čech (ano, a na Moravu) nic nezměnilo, stále není bojler a světla. Do bytu se chceme jít podívat, ale trochu se toho děsíme a termín, kdy má přijet nová kolegyně do stávajícího bytu, se rychle krátí. Tak alespoň, že jí tam nenecháme kostlivce ve skříni, pokud se vůbec někdy my odstěhujeme.

Ale aby bylo jasno, radost z nových věcí, saturace chutěmi z naší domoviny a konečně klídek bez odškrtávání seznamů zatím přehlušují všechny nepříjemné záležitosti, které tu řešíme, takže dobrá nálada zatím neupadá. Taky tomu hojně pomáhá zásoba vína z Belgie a šunek ze Španělska, která tu na nás čekala. 🙂

Dnešní (čtvrteční) update: obývák byl vychlazený na 22°C. Takže klima chladí víc, jen nejde regulovat, protože jestli je na termostatu 5°C nebo 25°C je úplně jedno. Prostě po kubánsku: chladí to, tak co chcete, že jo. Takže možná skočíme z horka rovnou do zimy 😀

Cesta na západ

María La Gorda

Tak opět se po nějaké době vracím k naší dubnové dovolené. Teď tu bylo rušno, přijeli kamarádi a už jsme s nimi stihli další cestování, tentokrát na jih, ale o tom zase příště. 🙂

Tak tedy cesta na západ. Dálnice z Havany do Pinar del Río je jedna z těch dobrých (když přehlídneme cyklisty, přecházející skot a cestou narůstající počet koňských povozů… a už samozřejmý rozbitý povrch vozovky), dá se zvládnout kolem dvou hodin. Za Pinarem pokračují jen dva pruhy, což cestu zpomalí (obzvlášť díky autobusům, které staví na každém rohu a bez zájmu cestu křižujícím lidem, kteří podle nás mají pocit, že jim auto nemůže ublížit), ale už se jedná o kraj plný tabákových plantáží, takže cestou je na co koukat. Kromě krásných plantáží a stylových přízemních domků je vidět vyhublý skot a koně, to už zas tak pěkný pohled není, ale doplňuje to každodenní kubánský obrázek. Byli jsme varováni, že cesta do naší cílové destinace, María la Gorda, je jedna z nejhorších tady na Kubě, tak jsme pořád čekali, kdy to přijde. Ale Carretera Central de Cuba byla relativně příjemná až do konce do vesnice La Fe. Cestou je ještě třeba nezapomenout vzít benzín na nejzápadnější benzínce ve vesnici Sandino (bohužel nemají Especial, takže ten je potřeba nabrat ještě někde dříve).  Za La Fe už vede jedna jediná cesta přímo na pobřeží a silnice k infocentru Parque Nacional Península de Guanahacabibes teda stojí za to. Vyhodnotili jsme, že existují ještě i horší silnice, ale tahle by se v nějakém seznamu příšerných silnic určit mohla objevit. Taky se nám podařilo vlítnout do jedné obří díry, ale naštěstí díky tomu, že v této části ostrova už je minimální provoz, tak je možné kroužit kolem kráterů v zemi i v protisměru. Bohužel, některé díry jsou přes celou šířku silnice, to se pak těžko radí, kudy to vzít. Ale zvládli jsme to a byli jsme odměněni nádherným výhledem na pobřeží v posledním úseku od infocentra do potápěčského střediska María La Gorda neboli „Mařka tlusťouška“, jak jsem místo familiárně nazvala. 🙂 A Lonely Planet shodou okolností taky překládá podobně 😉 Cestou jsme se několikrát zastavili a vychutnávali pohled na čisté tyrkysové moře a vyplavené mušle na pobřeží.

Pak už hurá do hotelu. Opět jsme dostali rady, že máme trvat na ubytování ve zděných bungalovech, protože v těch starších dřevěných bývá neúnosné množství komárů a mušek. Naštěstí jsme se ani nemuseli nijak dohadovat, rovnou jsme dostali zděný pokoj a později jsme zjistili, že ty dřevěné se asi všechny opravují. Paní na recepci byla milá (což není běžné) a řekla nám spoustu praktických informací (což už vůbec není běžné) a vyzbrojeni repelenty a vůněmi do zásuvky jsme se šli ubytovat. Pokoje jsou základní, ale čisté a s terasou (pod kterou se nám skoro celé tři dny pásl kůň), tak jsme hned vyrazili do obchůdku koupit si nějakou kolu na míchání na večer, ať využijeme terasu, a prozkoumat celé potápěčské centrum.

Místo rozhodně neoplývá novotou jako hotel na Cayo Guillermo, ale pro mě je to zatím nejlepší pláž na Kubě. A důvodů je hned několik – skoro nikdo tady není (sjíždějí se sem vlastně jen potápěči, ale dá se tu strávit několik dní jen tak na pláži), nehraje tu nonstop nahlas latino hudba, zaměstnanci jsou moc milí a pod vodou je od pobřeží stále co objevovat. Ani jedna z těchto věcí není na kubánských plážích samozřejmostí. Jenom jídlo by mohli zlepšit, protože dvě večeře stylu švédského stolu naprosto stačily… My jsme na začátku ani neplánovali se tady potápět, spíš místo poznat, ale kde jinde začít, než v jednom z nejoslavovanějších potápěčských středisek na ostrově. 🙂 Třikrát denně (v 9:00, 11:00 a 15:00) vyráží loďky s potápěči na různá místa korálového útesu, který se táhne podél pobřeží (je tu cca 20 míst, kde probíhají ponory) a s potápěči mohou vyrazit i zájemci o šnorchlování. Pouhé ležení na pláži tu má ale taky něco do sebe. Každý si uzme kousek pláže pro sebe, pozoruje šumění moře nebo Kubánce, kteří dost akrobaticky lezou na palmy a sundávají kokosy, a všude zpívají ptáci. Navíc stačí vlézt do moře a hned od břehu je pod vodou co pozorovat. Pro nás ideální místo, Kubánci by se tu asi nudili.

Nakonec jsme se nenechali přemlouvat a rozhodli jsme se, že potápění taky zkusíme. Vyrazili jsme hned druhý den ráno na kurz pro začátečníky. Nejdřív jsme podepsali papír, že za veškeré případné problémy si ručíme sami, dostali jsme neopren a vybavení a pak jsme skoro hodinu čekali na loďku, s kterou jsme měli vyrazit na místo ponoru. 🙂 Tady ten čas prostě plyne úplně mimo hodiny. Ve skupině nás bylo šest – my dva, Španělka (která už měla potápěčskou licenci) se svojí maminkou (která se potápěla poprvé) a dva instruktoři. Když konečně dorazila loď, tak jsme na ní nastoupili, instruktoři nám vysvětlili, k čemu slouží všechny čudlíky, páčky a provázky, jaké signály fungují pod vodou, co zhruba máme kdy dělat a pak už jsme čekali, kam vyjedeme. Leč, nevyjeli jsme nikam, loď zůstala stát na místě u mola a my naskákali do vody rovnou tam. Dumat nad tím, že bylo celkem zbytečné čekat hodinu na loď, kterou jsme použili jenom jako schůdky, asi nemá úplně smysl 🙂 Ale zpět k samotnému potapěčskému dobrodružství. Nejdřív jsme se jen ponořili, abychom si zvykli na pocit ve vodě s bombou na zádech. Adam už pak byl jako ryba ve vodě, já jsem občas potřebovala asistenci, když jsem byla moc hluboko nebo moc vysoko, taky jsem pořád máchala rukama, ale při potápění prý stačí pouze pohyby nohama a tak… Ale bylo to supr, viděli jsme nové druhy ryb a korálů, utíkala před námi obří langusta a instruktor ze skály vyšťoural obřího kraba. Celá ta nádhera hrála všemi barvami a hodina utekla jako nic. Španělka s sebou měla kameru GoPro a udělala nám taky několik fotek a videí, tak máme náš první ponor zvěčněný. Prý jsme se potápěli do hloubky až 10 metrů, přitom na fotkách to vypadá, že jsme tak metr pod hladinou. Jaké to teprve musí být u korálů dál od pobřeží. No, mně strach asi nedovolí jít se potápět někam dál, ale Adam si chce udělat kurz, tak pak třeba nafotí nějaké ještě zářivější a zajímavější fotky. Jenom škoda, že v potápěčském centru zrovna celý kurz zakončený licencí nenabízejí, v tuto chvíli nemají totiž dostatečné vybavení. Holt Kuba.

Měli jsme z potápění tolik zážitků, že jsme i vynechali odpolední šnorchlování u korálů a jen jsme se plácali u pobřeží. Teda Adam doplaval dost daleko, až jsem ho vůbec neviděla a pak vždycky jen zahlídla dvě modré ploutve, jak se zanořují do vody. Další výhodou tohoto střediska je to, že je tu všude wi-fi (placená samozřejmě), což jsme ocenili a připadali si skoro jako v nějaké evropské destinaci. Další den dopoledne jsme opět věnovali šnorchlování a po obědě vyrazili zase dál. María la Gorda je místo, kam se chceme určitě vrátit. Jen by mohli spravit silnici a kvalitu jídla. Jinak bylo všechno bezvadné. 🙂

Cabo de San Antonio

Vrátili jsme se k infocentru a vyrazili druhou silnicí přímo do srdce biosférické rezervace poloostrova Guanahacabibes chráněného UNESCO. Také tady vede jedna jediná silnice k nejzápadnějšímu cípu ostrova a dále do malého přístavu na úplném konci silnice (celá cesta měří 63 km). Jedná se o už o zcela odříznuté místo od „jakés takés“ civilizace. Cestou jsme potkali několik koní, krav a krabů zhruba velikosti lidské ruky. Když jsme dorazili k majáku na nejzápadnějším bodě ostrova, tak se strhnul neuvěřitelný slejvák a my čekali v autě, zda se počasí umoudří nebo ne. Na chvilku pršet přestalo, tak jsme si místo obešli, od několika místních jsme se dozvěděli, že nahoru jít nemůžeme (ačkoliv průvodce tvrdí opak) a vyrazili dál k pláži Las Tumbas, kde stojí poslední ubytovací zařízení a my tu měli strávit poslední noc dovolené. Jedná se o osm hezkých velkých dřevěných chat, ve kterých jsou vždy dva pokoje. Všude kolem se procházela bachyně se skupinkou malých prasátek a hledali, kde by co snědli. Bohužel, se zase rozpršelo a my uvízli dobrou půlhodinu stáním na parkovišti, kdy jsem viděli jen provazy vody na předním skle auta a přemýšleli, jestli tak strávíme celé odpoledne.

Ale pršet přestalo, ubytovali jsme se (ve vedlejším pokoji bydlel typický kubánský pár – starší Evropan a mladá Kubánka) a vyrazili na pláž. Jako vždy po dešti voda byla kalná, ale objevili jsme spoustu mušliček a mušlí, tak jsme se těšili na ráno, až se voda uklidní, zbarví se do krásné tyrkysové barvy a ukáže všechny krásy mořského dna. Ovšem štěstí nás asi v tu chvíli opustilo, protože večer jsme (ačkoliv narepelentovaní) byli úplně totálně pokousaní od malých mušek, kterým se nedalo nijak uniknout. V noci nám v chatce běhala nějaká myš nebo krysa, která nám odnesla a okousala mejdlíčka z koupelny. Adam jí viděl celou, já zahlídla jen chodící mejdlíčko, takže poslední noc jsme spíš probdili, protože z šatníku se ozývající myší šramot byl dost nepříjemný. Druhý den nad tím slečna na recepci jen pokrčila rameny a podivovala se, že prý v této oblasti myši nejsou (ale popravdě se nezdála být úplně informovaná).

Mno, tak jsme to dál neřešili a vyrazili na pláž. Voda byla opravdu krásně tyrkysová a průzračná, jen jsme až na vlastní kůži zjistili, že je plná medúz. Od malých na pobřeží po velké dále od břehu. Takže já vylezla z vody hned, Adam je chvíli zkoušel obeplavávat, ale pak to taky vzdal. Naštěstí jsme nebyli požahaní nijak tragicky, přirovnala bych to k požahání kopřivou (nepříjemně to pálí, ale nijak moc). Ještě jsme chvíli koukali na vodu, ale pak jsme se rozhodli, že radši pojedeme a zkusíme cestou objevit ještě nějaké zajímavé místo na zastavení. Paní na recepci se opět divila, že jsou ve vodě medúzy a uzavřela to tím, že na María la Gorda určitě taky musely být…

Abychom odjížděli s čistým svědomím, že jsme viděli všechno, zajeli jsme ještě do přístaviště na úplném konci silnice (cca 2 km od chatek), abychom zjistili, že tam vůbec nic není. Avizované potápěčské centrum je zavřené a benzínka značená v mapě je asi spíš pro lodě, protože u břehu stály jen dvě obří nádrže pro lodě. Malé molo, kde prý stávají mezinárodní lodě (ale dost o tom pochybuji, co by tu proboha dělaly?), zelo prázdnotou a pozorovalo nás pouze pár chlapíků, kteří celé místo obsluhují. Trochu se nám jich zželelo, že jsou tady na úplném konci světa, tak jsme si tu v restauraci dali alespoň koktejl a vyrazili zpátky na dlouhou cestu do Havany (cca 350 km).

Znovu jsme se zastavili u majáku, tentokrát byl výhled na moře exkluzivní, ale nahoru nás stejně nikdo nepustil a mysleli jsme si, že tímto naše dobrodružství na poloostrově končí. Ale to jsme ještě nevěděli, že nás čeká slalom mezi kraby. V tomto období totiž krabi hromadně přecházejí silnice podél pobřeží a kladou vajíčka s malými krabíky ve vnitrozemí. Pak přecházejí silnici zpátky a o něco později přecházejí silnici malí krabi, aby se dostali k moři. My jsme potkávali poměrně velké kraby, kteří před projíždějícím autem utíkali všemi směry (hlavně opačnými, než bychom očekávali), případně se proti nám postavili do bojovné pozice s klepety nad hlavou. Adam jel slalom přes celou silnici a úspěšně se mu dařilo kraby objíždět, ale strach jsme měli o ně i o naše pneumatiky. Kromě krabů jsme měli před sebou ještě spoustu orlosupů nebo jim podobných dravců, kteří si na silnici pochutnávali na již přejetých krabech a vzlítli vždy až těsně před autem. Pak se cesta na chvíli uklidnila, abychom zjistili, že to bude jen horší. Krabů i ptáků bylo čím dál víc, a když už jsme se opět blížili ke křižovatce u infocentra, tak jsme měli před autem stovky, možná tisíce krabů, kteří přecházeli silnici. To už byla scéna jak z nějakého hororového filmu. Živí krabi přebíhající mezi těmi rozjetými, nad nimi krouží dravci a ještě vylezla z lesa prasata, která se s chutí do krabů také pustila. Jeli jsme co nejpomaleji to šlo, abychom jim dali alespoň malou šanci uniknout, ale strážník u závory nám řekl, že prostě musíme dát nohu na plyn a jet. Bylo to hrozné – zvuky, smrad a ten pocit, že silnice před námi hýbe, ale projeli jsme a pneumatiky to také zvládly. Naštěstí tento poslední úsek mohl mít tak 3 kilometry z celkových 63, ale cesta se zdála nekonečná. Shodli jsme se, že toto už nemusíme nikdy zažít a jak jsme byli nadšení z María la Gorda, tak Cabo de San Antonio nám stačilo jednou. Z krabí cesty jsme plynule přejeli do té děrovaté, před kterou jsme byli varováni, obří díru, do které jsme při cestě sem zahučeli, jsme naštěstí objeli a až za La Fe jsme si konečně oddechli. Protože jsme ten den chtěli zažít ještě něco „hezkého“, našli jsme si v průvodci ještě kus za Pinar del Río jeskyni, kde měl své velení Che Guevara a vyrazili tam.

Cueva de los Portales

Sice se stahovala mračna, ale cesta byla krásná. Projíždí se klikatými silnicemi zemědělskými vesničkami a úplně zelenými kopci a údolími. Kdybychom měli víc času a neočekávali každou chvilku déšť, tak někde zastavíme a ta panoramata nafotíme, ale raději jsme jeli dál, abychom vůbec ještě stihli otevírací dobu (která je za deště dost nejistá). Ale když jsme se blížili, tak jsme potkali turistické auto v protisměru a nic o tom, že by jeskyně snad byla zavřená, na nás nemávali, tak jsme úspěšně dojeli až k příjezdové bráně. Hned u vstupu je postavené „campismo“ s hlasitou latino hudbou a všemi rekreanty u bazénu s rumem v jedné ruce a cigaretou v druhé (jedná se o takové kubánské rekreační středisko, chatky, kam jezdí Kubánci na dovolené a někde jsem slyšela, že je to stojí třeba 50 CUP na týden, takže si to mohou dovolit, po celém ostrově je takových kempů rozeseto spousta).

Podle průvodce jsem očekávala nějaké propagandistické muzeum s další čepicí Che a vitrínou s jeho lékařskými nástroji, ale jeskyně příjemně překvapila. Jedná se o obří prostor, který byl už dřívějším předrevolučním majitelem lehce upraven. Za karibské krize sem Che Guevara přesunul velení nad západní částí ostrova. V jeskyni bylo natažené elektrické vedení pro komunikaci s jednotkami, vojáci se usídlili v různých částech obří jeskyně a Che pobýval v jediné zděné místnosti. V jeskyni je dochovaný sovětský telefon, postel a pár dalších kusů nábytku z té doby. Pán, který si přivydělává průvodcováním, nám vyprávěl o jeskyni a pak postupně přešel k vyprávění o své rodině. Kolik má sourozenců, kteří žijí v zahraničí, že píše knihu… klasika. 🙂

Na konci jsme se s pánem rozloučili a vyrazili k autu. Poslední úsek zpět na dálnici jsme se rozhodli vzít cestou přes San Diego de Los Baños, před kterou papírový průvodce varoval. A musíme uznat, že měl pravdu. Zatím není nic opravené, cesta je klikatá, do kopce a z kopce a v celkem nepřehledných úsecích chybí třeba v půlce silnice asfalt. Takže jet do prudkého kopce a snažit se projet krátery v zemi, které není možné nijak objet, byl opravdu zážitek. Ale když se dojede na hlavnější cestu, tak už je trasa zase příjemná a na pozorování okolí zajímavá. Cestou na dálnici jsme konečně zmokli, tak se nám alespoň z části umylo auto a domů jsme dojeli už bez dalších větších útrap. Naštěstí jsme měli jeden volný den na zotavení, praní a umytí auta, který se hodil. Když šel Adam auto do myčky vyzvednout, tak se pán ptal, jestli jsme náhodou nebyli někde u moře, že je poněkud cítit rybinou. Tak mu Adam vysvětlil, že to není rybina, ale rozježdění krabi.

Ale všechna místa vřele doporučujeme, jen Cabo de San Antonio je spíše pro ty, kteří tu mají opravdu hodně času a ideálně v hezkém počasí a nekrabí sezoně.