Archiv autora: Monika

​Ekologické Las Terrazas

Měli jme čtyři volné velikonoční dny, tak to jsme museli využít. Přidali jsme k tomu ještě dva dny dovolené a vyrazili poznat další část Kuby, tentokrát zase směr západ. Cílem cesty byl nejzápadnější cíp ostrova, ale abychom nemuseli jeden celý den trávit jen na cestě, zastavili jsme se na jednu noc v UNESCO vesnici Las Terrazas. Mělo by se jednat o zcela soběstačnou vesnici a biosférickou rezervaci a nám to tu přišlo, jako kdybychom jeli někam na chalupu do přírody. Navíc velikonoční náladu přidávala malá kuřátka, kůzlátka, hříbátka…

Vyrazili jsme z Havany jak jinak než později, než jsme plánovali, ale cesta je to relativně krátká a pohodlná. Po dálnici je člověk v Las Terrazas cca za hodinu a půl, možná necelou. Když se odbočí z dálnice (z níž nás navigace svedla dříve, než bylo nutné), tak začne ta pravá tropická příroda s výrazně zelenými lesy, ve kterých se tyčí vysoké palmy. Jako první jsou z vesnice vidět bíle natřené domky, které jsou všechny stejné a asi splňují různé ekologické požadavky. Domky jsou rozprostřené kolem malého jezírka San Juan, kde se soustředí také různá zvířata včetně plameňáků. Hotel Moka (který je prý jediným hotelem v této oblasti) se pak nachází na kopci a je schovaný v lesíku mezi stromy. Jedná se o hotel, který nemá nijak narušovat přírodu a návštěvníci si mohou dosyta vychutnat zvyky a krásy okolní krajiny. Proto také hotelem porůznu prorůstají stromy a všude jsou vysázené kytky a jiné rostliny (a třeba na rozdíl od havanské botanické zahrady, tady jsou u stromů cedulky s názvy španělsky i latinsky). Jako obvykle, check-in začínal až ve 4 odpoledne, tak jsme se jen nahlásili (opět nám nechtěli uznat rezidenční kartičky a požadovali po nás pas… rezidenční kartička je v podstatě občanka, tak by s ní nikde neměl být problém, ale Kubánci vždy tvrdohlavě lpí u cizinců na pasech, které my raději s sebou vůbec nevozíme), vyzkoušeli místní bar a vyrazili na obhlídku místních zajímavostí.

Nejdřív jsme chtěli vyzkoušet průvodcem vychvalovanou vegetariánskou restauraci (samozřejmě všechny suroviny by měly být z místních zdrojů) El Romero, ale jak už to tak bývá s doporučovanými restauracemi nejoblíbenějšího průvodce, měli plno. Tak jsme si udělali rezervaci na podvečer a vyrazili do nedalekého přírodního koupaliště Baños del San Juan. Tyto přírodní lázně jsou vzdálené cca 3,5 km, tak jsme se vydali na cestu pěšky. Naštěstí celkem na začátku jsme si uvědomili, že naše rezidenční kartičky zůstaly na recepci a rozdíl vstupného CUP/CUC oproti turistům není úplně bezvýznamný, tak jsme se ještě vraceli. Na druhý pokus už jsme opravdu vyrazili. Chození pěšky je náročný pohyb, což místní moc neprovozují a nechápu, tak na nás projíždějící taxíky i autobus troubily a snažily se nás cestou svézt, ale vydrželi jsme, a ačkoliv cesta byla na sluníčku a neustále do kopce a z kopce nakonec celkem náročná, byla také moc hezká.

Baños del San Juan nám hodně připomínalo Mumlavu, řeka se spoustou vodopádků, tůní a přírodních terásek. Kdyby to nebylo oblíbené rekreační středisko místních, tak se jedná o další tropický ráj na Kubě. Ne že bychom měli něco extra proti místním na dovolené, ale kdekoliv se objevují, tam je hlasitá latino hudba, nahlas na sebe pokřikují (jakože opravdu nahlas, oni na sebe spíš křičí) a odpadky hází, místo do koše, za sebe. My tomu většinou nemůžeme uvěřit, ale oni (když občas tuší, že to asi není to správné) se nenechají odradit a ještě jsou na svůj životní styl hrdí. Jeden Kubánec nám s úsměvem vyprávěl, že takto se poznají Kubánci i mimo Kubu, protože si vždy uchovávají své „cubaneo“ (=kubánství). Tedy v Miami pustí hudbu na plné pecky a odpadky vyhazují z auta na ulici. No, stále si nejsme jistí, jestli je na co být hrdý a v takovém Rakousku by jim to asi nikdo moc dlouho netrpěl. Ale potvrzujeme, že to tak je, a proto se raději rekreaci s místními vyhýbáme obloukem, protože bychom z té krásné přírody chtěli také něco slyšet a obdivovat ji bez vyházených sklenic od piva a plechovek. Takže, ačkoliv jsme měli s sebou plavky, odešli jsme na co nejvzdálenější konec koupaliště, kde byla konečně slyšet zurčící voda a zvuky okolního lesa. Jen voda už neměla hloubku na koupání, tak jsme si alespoň smočili nohy. Za chvilku připlavala spousta malých rybiček a začaly nám ožužlávat a okousávat nohy (úplně jako pedikůra rybkami za výlohou na Václaváku). Bylo to vtipné (ale děsně to lechtalo) a dokud jich nebylo celé hejno, tak i celkem příjemné. Postupně ale připlouvaly stále větší rybky, tak jsme raději nohy zase z vody vytáhli. Určitě to tu stojí za návštěvu, místo je to idylické. Je tu dokonce i kemp, kde je možné mít svůj vlastní stan nebo spát v základních chatičkách, které budou poskytovat základní vybavení. Záchody a koupelna (pokud je) jsou společné. My jsme si trochu oddechli, protože v první nabídce nám cestovní agentka (ano, všechny cesty řešíme přes cestovní agentury, vyjde to výrazně levněji) zarezervovala chatičku u koupaliště, my jsme ale chtěli vyzkoušet eko hotel Moka, tak jsme si to díkybohu prohodili. Stále nevím, zda to byl omyl nebo se nám cestovka snažila podstrčit chatku za cenu hotelu, protože ubytování nám změnili a cena zůstala stejná. Jsou tu i dvě restaurace, za naší návštěvy fungovala jen jedna, ale protože jsme měli rezervaci v Las Terrazas, vyrazili jsme zanedlouho zase zpátky.

Tentokrát se nám už podařilo ubytovat. Pokoj byl moc hezký, až nám bylo líto, že tu strávíme jen jednu noc. Všechny pokoje koukají do přírody a do vesnice a největším zážitkem v pokoji je vana s prosklenou stěnou, kdy člověk i při studené sprše nebo horké koupeli může sledovat místní krásy přírody. A protože je hotel na kopci a za stromy, zpátky na něj nikdo nevidí. V ledničce jako téměř vždy nechyběla lahev rumu. Rychle jsme si donesli věci a na druhý pokus vyrazili do restaurace El Romero. Tady o naší rezervaci nikdo nic nevěděl a pan číšník bez jakékoliv omluvy pouze pokrčil rameny. Naštěstí se ale brzy uvolnilo místo na terase (kde jsou dva stolky) a my jsme si i tak mohli užívat zdravou stravu s výhledem do přírody. Podle menu mají všechny jídla ve 3 velikostech (degustační, menší porce a velká porce, pokud si člověk chce dát jen jednu věc). Abychom toho co nejvíc okusili, tak jsme si objednali spoustu degustačních předkrmů, jídlo i dezerty, nosili nám to bez ladu a skladu podle toho, co měli zrovna hotové, tak jsme si třeba dva druhy předkrmové pomazánky dali až před dezertem. Kafe sice v nabídce také mají, ale doporučili nám raději jiný podnik, tak nevím, jestli se jim nechtělo dělat, dohazují si mezi sebou klienty nebo se nás už prostě chtěli zbavit. 🙂 Vše ale bylo moc dobré a na Velký pátek vlastně i v pořádku, že jsme nekonzumovali maso. Po jídle jsme vyrazili na procházku po vesnici, potkali spoustu pasoucích se zvířat a večer jsme ukončili (jak jinak) v hotelovém baru (na terase s výhledem do dáli).

Druhý den jsme vstávali relativně pozdě a poznali jediné úskalí jinak báječného hotelu. Asi aby si člověk vychutnával zvuky přírody, tak nejsou stěny odhlučněné, ale bohužel ani do sousedních pokojů. To trochu kazilo jinak skvělý zážitek a určitě se chceme na nějaký víkend vrátit, protože míst na procházení je tady spousta, příroda je nádherná a navíc je to kousek za Havanou. Původně jsme chtěli ještě ráno vyzkoušet jedinou „canopy“ aktivitu na Kubě (to jsou aktivity v korunách stromů, ani nevím, jak se to co češtiny překládá, tady se jednalo o lana natažená napříč údolím, kdy člověk přeletí vesnici Las Terrazas a může ji obdivovat i ze vzduchu, celá tahle legrace má asi 1600 m), ale nakonec už bylo docela dost hodin, tak jsme se dohodli, že to necháme na příště. Po snídani jsme ještě vyrazili na proslulé a doporučované kafe do Patio de la Maria, kde kromě celkem dobrého kafe člověk opět sedí na terase a kouká do přírody. Dopíjeli jsme právě včas, kdy nás dostihl kubánský zájezd (ano, opět spojený s hlukem), vrátili jsme se do hotelu, sbalili věci a vyrazili zase dál.

Protože větší část dne jsme měli strávit na cestě, vyšplhali jsme ještě kousek za Las Terazzas na vyhlídku La Serafina a pak už uháněli po dálnici dál směr Pinar del Río. Když má člověk čas, tak vyhlídku také doporučujeme. V průvodci ještě vyzdvihují místní umělce, my jsme ale žádné nepotkali a je pravda, že jsme ani žádné nehledali. Ale na první pohled tu šipky ani transparenty zvoucí do uměleckých atelierů nejsou.

Cayo Guillermo

Opět se vrátím k březnové dovolené. Ze Santa Clary jsme pokračovali na jedno z nejkrásnějších míst, které jsme tu zatím poznali, na ostrov Cayo Guillermo. Podél severního i jižního pobřeží Kuby se nacházejí malé a malebné korálové ostrůvky („cayo“ = ostrůvek). Jsou to přesně ta místa, kde se fotí fotky do katalogů cestovních kanceláří – jemný písek, korály plné barevných rybek a voda, která pod slunečními paprsky hraje všemi barvami. Je pravda, že s každodenní Kubou tyto ostrůvky nemají vůbec nic společného, nachází se tu v naprosté většině jen velké hotely a odpočívající turisté. Kubánci tu leda pracují v hotelovém turismu, jinak sem vůbec nejezdí a na některá caya snad ani jezdit nesmí. My jsme si na doporučení průvodce jeli, po propršeném Cayu Levisa, spravit chuť právě na Cayo Guillermo. To je na rozdíl od Santa Clary spojované s jinou osobností, a to Ernestem Hemingwayem, který tu prý podél severního pobřeží rybařil na své lodi Pilar a část jeho knihy „Ostrovy uprostřed proudu“ se odehrává právě tady. Na jeho počest se také nejkrásnější zdejší pláž (a podle některých i nejkrásnější pláž na celé Kubě) jmenuje Playa Pilar.

Abychom toho více viděli a cesta byla zajímavější, vybrali jsme si severní trasu kousek od pobřeží (jižní trasa je podle mapy po dálnici, ale cestou zpět jsme zjistili, že rozhodně není rychlejší nebo snad pohodlnější). Projížděli jsme malé vesnice (kde vždycky hádáme, z čeho tam lidé asi žijí, protože i ve všední dny jen tak sedí na verandách a odpočívají nebo stojí u silnice a klábosí, ale asi všichni budou nějak zapojení do zemědělství), objížděli obří díry v silnici (ale to už je tady taková norma) a vždy zpomalovali při jízdě za koňskými povozy, traktory a nákladními auty, které tu často slouží jako MHD (doporučuji kubánský film „Miel para Oshún“, kde je krásně vidět, jak funguje pro místní meziměstská přeprava, neb ani 15 let po natočení tohoto filmu se tu nic nezměnilo). Ale cesta pomalu utíkala, ještě jsme sháněli benzínku (zase nás zachránila aplikace maps.me, kde se dá offline na mapě najít téměř vše) a my se těšili na první koupání. Za městem Morón už se cesta stáčí na sever směr ostrůvky, projede se kolem dvou lagun a ve vzdálenosti asi 70 km od našeho hotelu začínal pětadvacetikilometrový násep spojující pevninu a vedlejší větší ostrov Cayo Coco, který je pak s menším Cayo Gullermo spojen už jen mostem. Na mostě stojí tři sochy Ernesta Hemingwaye v životní velikosti, které vítají a loučí se s návštěvníky. Je to trochu matoucí, protože člověk když přijíždí, tak na první pohled nepozná, jestli na mostě stojí rybáři, živé sochy nebo opravdové sochy. 🙂 Tyto ostrovy jsou rájem potápěčů a turistů, nic jiného tu nenajdete. Prochází tu středem jedna silnice, ze které vedou odbočky k jednotlivým hotelům, nikam jinam jet nejde. Silnice pak končí na nejzápadnějším konci ostrova u pláže Playa Pilar, která je stále veřejná a nepatří k žádnému z hotelů.

Nejsme a nikdy jsme nebyli fanoušci organizovaných dovolených a all-inclusiv hotelů, vždy raději přespíme levněji a na dovolené si užíváme jídlo a poznávání krás měst a přírody. Na Kubě je ale jako vždy vše jinak. Už jsem to asi psala, ale nikdo z corps diplomatique nesmí přespávat v soukromí v casas particulares, což je nejoblíbenější forma ubytování pro turisty cestovatele (a nejlevnější, ačkoliv zas tak levná taky není). My musíme být ubytovaní ve státních hotelech, které v naprosté většině patří velkým hotelovým řetězcům (ty ale hotel jako takový nevlastní, pouze mu propůjčí management a know-how a pak mají prý neuvěřitelná 4 % ze zisku, vše ostatní jde státu; ale hotely jsou postavené, Kuba je prestižní letovisko a asi zaujímají vyčkávací taktiku, že třeba v budoucnu bude stačit dokoupit pozemek i s budovou a získají zbylých 96 % zisku, jinak si to neumím moc vysvětlit). V místech, kde ještě žádný hotel nestojí, můžeme jen vystoupit, prohlédnout si okolí a přejet někam dál. Žádný z uváděných důvodů, proč nesmíme spát v soukromí, není logický, ale ten nejpádnější budou asi peníze za luxusní hotel, které jdou rovnou do státní kasy. Občas se to nějaká ambasáda snaží změnit, ale zatím vždy bez úspěchu. A jelikož jsme už slyšeli také různé historky o 4hvězdičkových hotelech, kde vše bylo špatně, servis neexistoval a jídlo se nedalo jíst, rozhodli jsme se, že zkusíme nejnovější hotel v okolí, který je také nejblíže slavné Playa Pilar. Když už si máme ten prodloužený víkend užít, tak tomu půjdeme trochu naproti. Tripadvisor taky radil Hotel Playa Pilar a musíme říct, že jsme zklamaní rozhodně nebyli.

Hned na recepci nás čekalo milé překvapení, kdy nám dali lepší pokoj, než který jsme si zaplatili (být spojovaný s ambasádou tady na Kubě většinou moc výhod nepřináší, ale občas překvapí v hotelech nebo v restauracích, když dostaneme slevu nebo něco malého zdarma). Pokoj byl čistý a moc pěkný, výhled na moře se taky dal přežít, takže vše ok. První večer jsme si jen prošli komplex a sedli si na drink na molo, kde atmosféru doplňoval saxofonista a jeho příjemné večerní skladby. Prostě romantika a kýč jak bič. Nejdřív jsme se smáli, ale pak jsme museli uznat, že to bylo příjemné.

On život v těchto hotelech je všude stejný (podle mě, pokud někdo jezdí stále do stejného hotelového řetězce, tak ani nepozná rozdíl mezi různými zeměmi) – snídaně, oběd, večeře, v průběhu dne bazén nebo pláž, sportovní animační aktivity, různá představení a večer hlavní show, koncert, večeře v tematických restauracích a případně taneční zábava v klubu. Není třeba se účastnit ničeho a kvalita všech aktivit je hotel od hotelu dost variabilní. Jelikož to byla naše první zkušenost, tak jsme se hecli a kromě nočního klubu zkusili snad vše. 🙂

Jídlo pro nás bylo jako z jiného světa (jako z civilizace), k snídani bylo všechno, na co si člověk pomyslel. Ono přijet z nějaké normální země, tak to člověku asi ani nepřijde, ale my jsme si připadali jako ve snu. Tak tady mizí všechno normální jídlo, které v obchodech není a nejde sehnat… s obědem to bylo stejné a na večeři jsme si dvakrát zarezervovali místo v restauraci á la carte (ono teda v nabídce jsou asi 4 jídla, ale když je tu někdo na dva týdny, tak asi občas rád vymění švédské stoly za něco jiného). Jedna z restaurací byla japonská, kde nás nešťastně spojili do skupinky s ruskými turisty, a kuchař dělal show u grilu. Ta byla slabší a u kuchařovy zábavy, kdy jsme měli chytat do pusy krevetu, mě Adam musel upozornit, ať se netvářím jak před popravou. Ono když se člověk těší na sushi a večeři ve dvou a dostane ruskou skupinku a kuchaře, který se snaží dělat zábavu, tak je to přeci jenom trochu zklamání. Pak jsme si ale zašli na několik drinků a bylo líp.

Animační programy jsou kapitolou samou pro sebe. Na pláži občas někdo prošel, jestli si chceme zahrát turnaj ve volejbalu, u bazénu už to bylo živější. Tam jsme jako diváci z povzdálí sledovali hodiny salsy (ono to bylo téměř nepřehlédnutelné a hlavně nepřeslechnutelné) nebo soutěž o největší šplouch do vody. Adam mě (a asi i sebe) dost překvapil, když kývnul na zapojení do binga (jako měli jsme v sobě už několik koktejlů…). Jelikož bylo k večeru a hosté se spíš už chystali k večeři, tak jsme zjistili, že hrajeme jen my dva a jeden chlapeček. Souboj to byl lítý a dlouhý, ale nakonec jsem vyhrála já a večer jsme si mohla přijít vyzvednout diplom na podium večerního programu. Sluníčko a dovolená dělají divy…  Ale musíme uznat, že hezkou show bylo představení vodního baletu (nebo jak to mám nazvat) – trochu salsy, trochu baletu, hodně akrobacie a hodně vody. Jak jsme zjistili, tak hlavní večerní představení také zaujímají důležité místo v těchto hotelech. Dvě jsme museli uznat, že byla dobrá, z jednoho jsme raději odešli a poslouchali jen hudbu u kulečníku a z jednoho jsme odejít měli (a to hned na začátku). Děj představení je většinou dost slabý nebo bez nápadu, ale ti tanečníci, hudebníci a zpěváci, kteří tam účinkují, jsou rozhodně jiná liga, než co člověk očekává v hotelu (holt Kuba). Takže třeba u hororového představení se zakomponovaným revivalem Michaela Jacksona nám trochu spadla čelist, protože to bylo fakt dobré, navíc ten tanečník mu byl i dost podobný. Takže, nestali se z nás nějací extrémní fanoušci animačních programů, ale už nejsme jejich extrémní odpůrci. Ale vždy záleží na úrovni hotelu. Taky je legrace, že po pár dnech člověk začíná poznávat ostatní hosty a pojmenovává si je, jak na nějaké horské chatě, akorát tady místní hotel disponuje 482 pokoji, tak není možné poznat úplně všechny. 🙂

A teď to hlavní, proč jsme sem jeli, pláž a voda. Moře je tu nádherné, voda čistá, občas se dá vidět nějaká hvězdice. Když nejsou vlny, tak je možné udělat projížďku na katamaránu nebo si půjčit šlapadlo či kajak. My stihli jen katamarán, ale i tak to bylo supr. Klouzali jsme po vodě, a jak byla čistá, tak se dal sledovat život pod hladinou, prostě nádhera. Jeden den jsme vyrazili z hotelu na onu slavnou pláž Playa Pilar, je opravdu krásná. Jemný písek, vlnící se hladina moře a ve výhledu ostrov, kde se prý schovával Fulgencio Batista. Navíc vedle ostrůvku je potopená loď, ke které se jezdí šnorchlovat. Toho jsme taky hned využili a opět na katamaránu vyrazili za krásami podvodního světa. Naší skupinku doplňoval kormidelník a dva páry miamských Kubánců, kteří se na rodný ostrov vrátili na dovolenou, a nezapomněli si s sebou na cestu zabalit lahev rumu, kterou pak mezi všemi (i námi) nechali kolovat. J Asi se jedná o hodně populární potápěčské místo, protože už tam čekalo několik jiných katamaránů a jedna plachetnice, ale všichni postupně odjeli a my jsme si mohli v klidu užít hodinové šnorchlování mezi korály u rozpadlých zbytků potopené lodi. Když odjeli ostatní turisti a člověk chvíli počkal, tak se kolem něj najednou začaly míhat rybky všech velikostí a barev. Dokonce jsem tentokrát ani nezapomněla foťák, tak se nám podařilo některé rybky zachytit, jiné nám uplavaly ze záběru. Po hodině jsme už měla úplně rozmočené prsty a osmahlá záda, tak byl nejvyšší čas na cestu zpátky. Jedinou nevýhodou Playa Pilar je to, že je tak populární a přitahuje mnoho turistů. Na pláži pak dopoledne není skoro k hnutí, odpoledne už je to ale mnohem lepší. Cestovatelé se musí vrátit, protože cesta zpátky do ubytování v soukromí je dlouhá a hoteloví hosté se většinou vrací na oběd do hotelu a pak už zůstávají u bazénu. Takže, kdo si chce vychutnat nejkrásnější pláž na Kubě v klidu, tak rozhodně musí dorazit odpoledne.

My jsme tu nakonec strávili jen jeden den a ostatní na hotelové pláži, protože výhled jsme měli skoro stejný, ale lidí tam bylo mnohem méně. Je až neuvěřitelné, kolik lidí tráví dovolenou u moře u bazénu, což pak hraje do karet nám, kteří chceme koukat na moře. Ten bazén je samozřejmě taky krásný a bazénový bar, kdy člověk stojí ve vodě u baru má taky něco do sebe, ale celý den se tu vydržet nedá.

No, sečteno podtrženo, připadali jsme si tu jako v úplně jiném světě a vůbec se nám nechtělo zpátky do Havany (potažmo, jak jsme si po cestě říkali, zpátky na Kubu). Prodloužili jsme si pobyt alespoň ještě o jeden den, ale pak už jsme museli zpátky do všednodenní reality. Určitě se sem nebo na nějaký podobný ostrůvek budeme chtít na nějaký ten prodloužený víkend vrátit a poznávání revoluční Kuby spojit s odpočinkem v hotelovém ráji.

Cestou zpět jsme si vybrali jižní trasu po dálnici s tím, že bude rychlejší. Ale díky místní dopravě a stavu silnic nebyla ani rychlejší, ani zajímavější. Ono když má hlavní dálniční tah ostrovem v každém směru jeden pruh a jezdí v něm koňské povozy, traktory a cyklisti, tak je to těžké. Tak jsme domů dorazili až za tmy. A to nám ještě na dálnici jednou vjel před auto cyklista bez jakéhokoliv osvětlení, který v klidu přejížděl dálnici napříč, a to v místě, kde už měla pruhů více, a jednou nám tam přeběhl člověk. Na dálnici! Takže už jsme věděli, že jsme zase zpátky v realitě, kde si lidi myslí, že je auta nemůžou nijak ohrozit, což platí i pro celou Havanu.

Revoluční Santa Clara

Abychom si spravili chuť a Adam nabral síly po odjezdu jedné delegace a před plánováním příjezdu druhé, vyrazili jsme na konci února na prodloužený víkend mimo Havanu a náramně jsme si to užili. 🙂 Jako vždy jsme spojili odpočinek s poznáváním a cestou na pláž jsme se zastavili v jednom z důležitých revolučních bodů, ve městě Santa Clara.

Odjezd ve čtvrtek po práci byl jako obvykle dramatický, nemohli jsme se dohodnout, kdo zavinil, že vyrážíme mnohem později, než jsme chtěli, ale než jsme vyjeli z Havany, bylo už zase nebe bez mráčku. Santa Clara je od Havany vzdálená téměř 300 km a obě města jsou spojená národní dálnicí Autopista Nacional (takže zhruba něco jako Praha a Brno). I na národní dálnici je potřeba vyhýbat se dírám, cyklistům či koním a nečekat, že levý pruh je ten nejrychlejší a každý vám uhne. V jednu chvíli před námi bylo převedeno přes 6-ti proudou silnici stádo krav. Naštěstí se uprostřed nezastavily… Cesta ale relativně utíkala a ještě před setměním jsme dorazili do Santa Clary, kde jsme se ubytovali v hotelu kousek od hlavního náměstí.

Město je to malebné, prý velice moderní a pokrokové (psal průvodce, ale žádné moderní umění jsme nevyhledávali a zmíněnou jedinou travesty show na Kubě jsme taky vynechali), ale celá jeho sláva je založená na jedné historické události, která se ve městě stala roku 1958. Tou bylo vykolejení vlaku s posilami na potlačení revolučních bojů. Hlavní postavou akce byl Che Guevara (a skupinka revolucionářů kolem něj), který nechal zapůjčeným buldozerem podhrabat koleje a vlak plný vojáků a zásob vykolejil. Vojáci byli zabiti nebo vzatí jako rukojmí a toto je považováno za jeden z posledních incidentů, který podtrhnul nohy stávajícímu režimu a zpečetil osud Kuby. Celá událost je v podstatě popisována jako boj Davida s Goliášem, kdy dobro nakonec slavně zvítězilo. Muzeum vykolejení vlaku je přímo ve vagonech inkriminovaného vlaku hned vedle železnice. Slavný buldozer natřený nažluto stojí kousek vedle na svém vlastním piedestalu. Takže, kdo chce zažít kousek revoluce, je na správném místě.

My jsme večer chtěli spíš klid, tak jsme se město rozhodli prozkoumat až druhý den. Vyrazili jsme jen na náměstí, které je středobodem města. Tady si dávají lidi dostaveníčka, hrají si tu děti, kolem nás jezdily jiné děti neustále dokola na kolečkových bruslích, na každém rohu nám nabízeli kartičky na internet (na náměstí je wifi) a při setmění kolem nás kroužila obrovská hejna krákorajících ptáků. Uprostřed náměstí stojí letitý altán, kde už víc než sto let dvakrát týdně hraje večer městský orchestr a aniž bychom to plánovali, tak čtvrtek je zrovna jedním z těchto dnů. Tak jsme se běželi navečeřet do nedaleké restaurace a vrátili jsme se právě včas, abychom si mohli poslechnout na lavičce na náměstí slavné filmové skladby v podání santaclarského orchestru. A až na štípance od komárů to stálo to za to. Pak už jsme raději zamířili do hotelu, protože druhý den byla cesta ještě dlouhá a v neznámém městě není radno se procházet uličkami bez osvětlení.

Adamova vsuvka: Konečně se mi podařilo zprovoznit fotogalerie tak, aby se kvůli nim nemusel příspěvek rozklikávat a mohly tak být vidět hned na hlavní stránce, a zároveň aby mohlo být více dílčích galerií v jednom příspěvku. Plus by se to snad mělo líp zobrazovat na mobilech. Tak snad to ještě zpříjemní vaše čtenářské zážitky z báječných článků, které moje žena píše a já cenzuruju 😉

Spánku jsme moc nedali, protože nejdřív se hádali hosti ze sousedního pokoje a v průběhu celé noci na sebe různě lidi pokřikovali na chodbě, tak jsme nakonec byli rádi, že zůstáváme jen na jednu noc. Ráno jsme vyrazili na snídani a pobaveně jsme zjistili, že buď už jsou všichni nasnídaní, nebo jsme jediný pokoj se snídaní. Byl totiž prostřený jen jeden stůl pro dva. Ale paní byla moc milá, a ačkoliv kafe se skoro nedalo pít, vydatně jsme se na celý den najedli. Po snídani jsme zatím pěšmo vyrazili objevovat krásy města. Nejdřív jsme došli ke slavnému muzeu a místu vykolejení vlaku, v klidu (měli jsme štěstí, byli jsme tam téměř sami) si prošli všechny vagony a naštěstí až u východu jsme se míjeli s velkou skupinkou přijíždějících turistů. Muzeum určitě stojí za to a doporučujeme ho navštívit, jen je potřeba nepodlehnout revolučnímu kouzlu a mít stále na paměti jaké hrdiny tu všichni oslavují.

Poté jsme se vydali do muzea tabáku, ale protože jsme neměli času nazbyt a u vchodu jsme zjistili, že lístky se prodávají zase zpátky na hlavním náměstí (tady se už jen ukazují), tak jsme kolem muzea jen prošli rovnou do shopu, odkud jsme „jak jinak“ neodešli s prázdnou. 🙂 V této továrně vyrábí tři známé značky kubánských doutníků – Montecristo, Partagás a Romeo y Julieta. Abychom stihli hotelový check-out, tak jsme už museli utíkat zpátky, jen jsme se ještě na náměstí zastavili v moc hezkém místním divadle v koloniálním stylu, kde zrovna dětský baletní soubor nacvičoval Louskáčka.

V hotelu jsme pak rychle sbalili věci, odhlásili se a skočili do auta objevit zbytek krás tohoto města. Další zastávku představoval obří památník a mauzoleum všudypřítomného Che Guevary. Památník je, no… monumentální. Obří socha na vysokém podstavci s prorežimními texty vytesanými do kamenů a freskami revolučních bojů, před kterou se rozkládá velké náměstí asi na různé propagandistické akce. Mauzoleum se pak nachází přímo pod památníkem a vedle fotografií skupinky revolucionářů tu je zapálený věčný plamen. Hned ve vedlejší místnosti je možné si prohlédnou muzeum věnované osobnosti Che Guevary se spoustou fotografií, jeho zápisků a jiných předmětů z jeho života. Toto muzeum je udělané tak hezky, až by člověk skoro zapomněl, kolik lidí nechal pronásledovat a popravit (a ještě se na tyto popravy chodil koukat). Takže dojem to celé zanechá určitě veliký, hlavně pro nás, kteří jsme už nezažili třeba letenskou „frontu na maso“.

Pak už jsme se obrátili a vyrazili směr severní pobřeží, ale cestou jsme se ještě zastavili u další slavné sochy, tentokrát Che Guevary s malým dítětem, která má symbolizovat předávání jeho ideálů novým generacím. Úplně poslední zastávkou pak byla vyhlídka na město Loma del Capiro, která teda dle našeho názoru nestojí úplně za to. Cesta k ní je nezpevněná a tak nějak na konci světa, očividně je to oblíbené místo setkávání místní mládeže a pohled na město není nijak úchvatný. Jen nahoře na vás čeká socha s podobiznou. No hádejte koho. Tady jsme se rozloučili se Santa Clarou a vyrazili do další provincie a konečně na pláž (ale o tom zase až příště)…

MDŽ a jiné radosti

Tak jsem chtěla napsat o dovolené, ale včera jsem se účastnila akce k MDŽ a to byla další kuriozita, která se bez komentáře neobejde. 🙂

Jinak nový byt se opět o měsíc posunul, tak to už budeme čekat na stěhování o rovné 3 měsíce déle, než jsme původně měli. Začínáme si říkat, za kolik měsíců čekání ten byt stojí, ale zatím jsme stále v limitu. 🙂 Jo a krom občasných mravenců teď doma máme nějaké kokony, tak se děsíme, co se nám kde vylíhne. Aneb, hlavně se nenudit.

Ale zpět k MDŽ. My tento svátek nikdy neslavili a pro mě vždy znamenal nějakou přežitou oslavu ženy budovatelky, ale jsme v hrdém komunismu, tak jsem mu dala šanci. Atmosféra je hodně podobná Valentýnu, který jsem tu minule tak nadšeně popisovala, takže podobným stylem asi nakonec slaví úplně všechno. Hned ráno mi poblahopřála paní na recepci a když jsem konečně pochopila proč, tak jsem jí popřála zpátky. Na ulici si lidi taky halasně přáli. Já teď nemám týden školu, tak jsem se s kamarádkou připojila na akci pro diplomatky a manželky diplomatů organizovanou zdejším ministerstvem zahraničí (MinRex). Měly jsme jít stejně na oběd, tak proč to nespojit s nějakým kubánským zážitkem, že? No, hned u vchodu na MinRex nám pogratuloval místní zřízenec a podal nám každé růži. Trochu jsme se děsily, abychom na této akci nebyly samy, ale očividně MDŽ je oblíbenější svátek, než by člověk řekl. Sešlo se nás tam odhadem 80, naskočily jsme do 2 autobusů a jeli směr Suchel Camacho, což je kubánsko-španělská značka kosmetiky a kousek za Havanou mají továrnu. Nikdo nevěděl, co čekat, tak jsme se nechaly překvapit.

Po příjezdu jsme se měly rozdělit na levou nebo pravou stranu lobby podle toho, jestli mluvíme anglicky nebo francouzsky, načež nám pustili krátký film o značce ve španělštině. Logika toho mi trochu uniká, ale asi to rozdělování bylo z nějakého důvodu důležité, tlumočnice pak mluvila anglicky, francouzštinu jsem vůbec nezaslechla… Pak nám hrdě oznámili, že teď uvidíme 3 výrobní linky. Tak jsme vyrazily. V první místnosti se plnila mýdla, lepily samolepky a vše se balilo do krabic, v druhé místnosti to stejné s deodoranty (ale teď vím, že kuličku do kuličkových deodorantů tu dávají ručně) a ve třetí probíhala výroba parfémů, tady se všude vznášela sladká vůně parfému Esmeralda, kterou bych teda celý den čuchat nevydržela. Co k tomu dodat, zaměstnankyně na nás pobaveně koukaly, jak si prohlížíme linku a navzájem si ženy blahopřály ke svému dni. Jak nám paní, která celou skupinu provázela neopomněla zmínit, mají všude děsně moderní vybavení. Jen si myslím, že v tom případě v Evropě pak bude nějaké super ultra moderní vybavení, protože pochybuji, že třeba v Německu zaměstnávají člověka na pokládání víček na deodorant, člověka na tisknutí expirační doby na krabičky nebo člověka na navlékání celofánu na ty stejné krabičky. Holt, nějak se ta plná zaměstnanost dělat musí a tady je stále lidská práce levnější než stroj. Takže průmyslová revoluce 4 tu zatím opravdu nehrozí. Nakonec se ještě paní provázející pochlubila nějakými firemními čísly, mimojiné tím, že v celé kubánské části firmy pracuje 70 % žen, na což se jí dostalo uznalého aplausu. Já teda nevím, ale mít feministickou radost z toho, že většina pracovníků u strojů (marketing a další specializované činosti předpokládám bude dělat španělská strana) jsou ženy, mi úplně oslavné nepřijde. Při odchodu jsme pak dostaly taštičku s parfémem, kalendářem a katalogem produktů (jen doma jsme pak zjistili, že parfém má uštípnutý flakon, tak nevím, jestli se tak  náhodou diplomaticky nezbavili vadných výrobků). 🙂

Zase jsme nastoupily do autobusů a tentokrát jely do centra města na občerstvení ve známém státním podniku Sloppy Joe’s. Jedná se o restauraci/bar, který čerpá svou slávu z amerického mafiánského období a je opravdu celkem stylový. Prostě Kubánci ví, kde využít nenáviděný kapitalismus a z turistů tahat peníze. My jsme hned u vchodu dostaly každá blahopřání s citátem José Martího, welcome drink a poblahopřání od manažera podniku s proslovem, jak jsou ženy důležité a co všechno dokázaly. Pak nás pohostili dalším koktejlem, jednohubkami a dezertem, to bylo z celého skoro nejlepší. 🙂

Nakonec jsme se autobusy vrátily před MinRex, kde jsme už utíkaly před dalšími blahopřáními raději domů. Myslím, že jsem si MDŽ vybrala za všechny roky zpátky a určitě i za několik let následujících. Moji představu o svátku žen budovatelek tato akce nijak nenarušila a žádný přehnaný feminismus ve mně taky nevzbudila. Kde mají muži svůj svátek? 🙂 A tak největším úlovkem je asi hezká pevná papírová taška Suchel Camacho, kterou určitě využijeme dál (ady totiž papírové tašky k sehnání nejsou a nosit věci v igelitkách jsme si odvykli a přivykat si nechceme). Tož tak.

Jinak k té jejich produkci, abych nelhala, kromě jídla a cestování jsem si tu koupila jedny boty a vázičku. Oboje na veletrhu Fiart (kde vystavovali/prodávali převážně rukodělnou výrobu). Boty jsou moc hezké, ale cca po dvou měsících, když jsem je jednou měla na sobě celý den, tak se úplně propadla stélka a já chodila po té mřížce nad podrážkou. Takže po celodenním chození po městě jsem měla kostkovaná, nateklá a bolavá celá chodidla. Problém je, že ty boty jsou pořád hezké, jen se v nich nedá chodit. Záruční doba tu předpokládám neexistuje a tak máme další poučení. A teda té jejich ruční výrobě už zas tolik věřit nebudu. Vázu jsem kupovala, protože jsme si žádnou nepřivezli a já si bláhově myslela, že tady nebude problém nějakou sehnat. No, je. 🙂 Teda když člověk obejde pár obchodů, tak třeba nějakou objeví, ale většinou mají příšerné tvary i barvy a vypadají dost nekvalitně. Čiré sklo tu nelze moc najít a když už, tak plné bublibek nebo jiných kazů. No a na Fiartu jsem poprvé viděla jednoduchou bílou vázičku docela pěkného tvaru, tak jsem jí radostně koupila. Nevím, z jakého je nakonec materiálu, ale poté, co v ní stála několik dní první kytka, tak váza nějakým záhadným způsobem (že by nedostatečně vypálená keramika?) prosákla, vnitřní část se začala odlupovat a celá zplesnivěla a zvenku se v laku udělaly vzduchové bublinky… tak jsem ji vyčistila, vysušila, bublinky zahladila a strčila do ní papírovou kytku, abych po nějaké době zjistila, že i stonek papírové kytky je něčím napadený… takže vázička asi půjde pryč a my už máme objednanou jinou dovozovou spolehlivou z Ikea.

Taky jsem tu byla poprvé v bance měnit peníze a zjistila, že i tady v bankovním světě má vše svůj smysl a řád. Jednalo se o novou pobočku, která vypadala relativně normálně, pracovníci seděli za okénkama a zákazníci po jednom k přepážkám chodili. Ale neměli v ruce papírky s číslem, na to je v bance pracovník, který usměrňuje čekající lidi. Takže hned u vchodu jsme museli sdělit, za jakým účelem do banky jdeme (šel se mnou raději Adamův kolega, který se přeci jenom lépe domluví a nešel do banky poprvé), pak nám sdělili, že potřebujeme pas a nechápavě koukali na rezidenční karnet. Nakonec se odběhli zeptat dozadu, zda karnet stačí, znovu se přišli zeptat, zda nemáme pas, znovu odběhli a pak to najednou šlo. Takže vchodem jsme prošli a přesunuli jsme se do části čekací. Tady nám paní ukázala na které židle si máme sednout a s ostatními si přeříkala s čím do banky přišli a jak kdo po kom jde k jakému okénku. Na Kubě totiž obecně nebývají fronty ve formě řady, ale ve formě chumlu lidí, kdy ten, kdo přijde poslední, křikne “último” (kdo je poslední?), někdo mu odpoví a toho člověka si hlídá. Tady v bance to hlídala paní, protože v chumlu seděli lidi v několika frontách. A vždy s každým nově příchozím se ujišťování, kdo jde po kom a s jakým problémem, opakovalo. Už vidím, jak Češi v bance přiznávají, že jdou vložit peníze, zaplatit telefon, vyzvednout si penzi… 🙂 další legrace byla, že jsme při čekání nesměli používat mobily, mě paní hned spražila a chudákovi pánovi, který si chtěl spočítat, kolik mu mají rozměnit, telefon skoro vzala a donesla mu plážovým tempem prehistorickou kalkulačku, ať si to spočítá na ní. Jako telefonování chápu, ale že se člověk na svůj mobil skoro ani nemůže koukat, to ne. Jinak rychlost je srovnatelná asi se všemi bankami, takže jsme si chvíli poseděli a když jsme se konečně dostali na řadu, tak paní pustila k okénku jen jednoho z nás. Proto mi kolega ještě i vyměnil peníze a já do banky šla vlastně jen tak na okrasu. Ale zajímavé to bylo, to zase ne že ne.

No a poslední dnešní radostí je zjištění, že mi to na dovolené a po příjezdu z ní snědlo cca 16 hodin internetu. To je 24 euro, což není vůbec málo. Na můj dotaz, jak je to možné, mi paní na přepážce oznámila, že se to stává v hotelech, kde mají svou wifi a je složité se z ní odhlásit, ale u nich určitě žádný problém není a jinou možnost nezná. V hotelu mi to nějaký kredit snědlo, ale zbytek zmizel v Havaně… tak nevím, raději si změním heslo a na přepážce už jsem si pak jen poslušně nabila nové peníze na svůj internetový účet. Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi tam vydrží…

Půl roku je za námi

Půl roku je za námi (tedy teď už přesně 7 měsíců) a uteklo to jako voda. Máme se dobře, občas se ještě necháme něčím vytočit, ale už pomalu začínáme zapomínat, jak se žije v Evropě, a přijímat Kubu takovou, jaká je. Tedy země s nádhernou přírodou, která má ale ještě hodně co dohánět ve všech ostatních oblastech. Po počátečním nadšení, kdy jsme všechny absurdity brali jako kuriozity a se smíchem nad nimi mávli rukou (placený internet na chodníku), nás tu začala většina nelogičností, nefunkčností (mhd nebo neustále se oddalující stěhování, kdy ani realitní agent neví, k jakému datu bude byt vlastně volný) a vysokých cen (noc pro 2 v hotelu nás tu průměrně vyjde na 100-250 eur a v soukromí bydlet nesmíme, to asi tolik k tomu, proč každý víkend někam nevyrazíme) rozčilovat, tak jsme i blog nechali chvíli stranou. Teď už jsme tak nějak (stejně jako většina místních) smíření se stavem věcí, pomalu zapomínáme, jaké jsou v Čechách vymoženosti, tak už nás nerozčiluje, co všechno tady není (ono teda z praktických věcí tady není nic).

Překvapivě nám vůbec nechybí výlohy a nakupování. Alespoň tu unosíme všechno oblečení a boty (nebo chlupatě zelené vyhodíme) a když už si chceme koupit něco kvalitnějšího, tak si počkáme, až přijede někdo z Evropy nebo když jede někdo do USA či Mexika. Takže výhoda je, že tu krom jídla (porce v takové průměrné restauraci stojí 10 eur, v lepší cca 18 eur) a cestování za nic neutrácíme.

Co nám tu hodně chybí, je kvalitní jídlo. To si tu člověk nekoupí ani za nějaký extra příplatek, takže když jsme dostali z Čech plátkový chedar, chleba a šišku salámu (uzeniny tu odhadem nemívají ani 50 % masa a prodávají je vystavené na sluníčku), tak jsme se ještě týden oblizovali. Ryby  a hovězí maso jsou tu jen v restauracích, tak to si užíváme, ale v pravém kubánském bistru se vás zeptají, jestli si jako hlavní jídlo dáte kuřecí, vepřové, ropu vieju nebo rybu – jak upravené se už neřeší, to už byste chtěli moc.

A mně tu chybí internet. Ani ne tak na nějaké bezmyšlenkovité surfování, ale na vyhledávání informací a pro praktické účely – ceny, otevírací hodiny, rezervace dovolené, hledání kulturních akcí, receptů při vaření, hledání jazykovky, práce… taky zanedbáváme všechny kamarády, to je nám líto. Když já bych ten telefon vždycky nejradši rozšlapala když chci napsat nějakou delší zprávu, mám tam milion překlepů a když jsem offline, tak nevidím, na co reaguji, a když jsem online, tak jsem nervózní, protože se mi odpočítává čas a sedím na chodníku mezi Kubáncema, kteří hlasitě telefonují příbuzným do Miami. Takže tak nějak.

Ale máme se v rámci možností dobře. Adamova práce je sice náročná a vyčerpávající, ale hodně zajímavá, byť její náplň si představoval trošku jinak. A občasné šprajcy režimu ho zatím vždycky spíš pobaví, holt zážitky. Já jsem změnila školu, chodím teď do jazykovky u nás ve čtvrti, takže se vyhnu nefungující mhd a ještě každý den nachodím takových 5-10 km. Sdílené taxi využívám jen když jdu pozdě. Škola je fajn, jsme tam jen 3 studenky, dokonce jsme dostaly ke kurzu cvičebnici (kterou si můžeme nechat) a máme už zkušenou učitelku, která vidí věci zase jinak, než ty mladé (ještě v rámci školní praxe učící) holky na univerzitě. Kde jinde se člověk naučí, že jako ukončení formálního i neformálního dopisu může místo “s pozdravem” napsat “revolucionariamente”, tedy revolučně, což odpovídá zhruba tak našemu mnou už naštěstí nezažitému “soudružsky”. Prý už se to tolik nepoužívá, ale revoluce je tu, kromě turistických komplexů, všude stále živá. Jo a jako příkladnou ukázku formálního dopisu jsme měli dopisy mezi Fidelem a Chruščovem za kubánské krize. Takže, i po Fidelově smrti je tady vše při starém, někde naopak víc přituhuje. Taky je zajímavost, že je akutní nedostatek učitelů a to jak v jazykovkách, tak na kubánských školách. Ti, co ještě neutekli, o tom asi minimálně uvažují, bohužel to dost dramaticky omezuje i nabídku a úroveň kurzů španělštiny.

Ale co mě tu příjemně překvapilo, byl svátek sv. Valentýna. V Čechách komerční horečka plná marketingového nátlaku, která nemá s původním záměrem nic společného (i když kdo ví, co byl původní záměr). Tady to má spíš prvomájový nádech s trochou oslavy Nového roku. Všichni si tu navzájem přejí krásný den lásky a to i v emailech nebo neznámí lidé na ulici, usmívají se u toho a myslí to asi i upřímně. Svátek lásky tu slaví partneři, rodiny i kamarádi. A jak tu nejde nic koupit, tak to nemá ten příšerný komerční nádech, ale ženy většinou dostávají květinu nebo na sebe hodí hodobóžové šaty, obří podpatky a vyrazí s partnery nebo kamarády do restaurace. To bylo celkem příjemné překvapení a docela hezký svátek, tak jsme taky šli alespoň do zmrzlinárny za dům a já měla alespoň o den později ve škole co vyprávět, když se nás ptali, jak jsme ten svátek oslavili. 🙂

No, co víc napsat, s mravenci a plísní stále bojujeme, do místních obchodů už skoro nechodíme, ale autíčko (o němž Adam stále plánuje napsat příspěvek) jezdí krásně a spolehlivě (ačkoliv je den po umytí díky místnímu znečištění hned zase špinavé). Jo a držte nám palce, ať konečně vyjde výměna bytu, je to ostatně i v zájmu vás, co se sem chystáte 😉 Toť vše, já se zase ozvu s nějakou tou kubánskou kuriozitou a zatím se loučíme s pozdravem revolucionariamente, M. + A.

PS: dnes bez fotek, příspěvek vznikal na lehátku na dovolené v letovisku, kde to nemá s opravdovou každodenní Kubou nic společného, ale o tom zase až příště…

Viñales a Cayo Levisa

Vrátili jsme se z dovolené a obě místa vřele doporučujeme. Jen v zimních měsících je dobré sledovat, zda nemá přijít studená fronta. Ta sice není nijak extra ledová, ale fouká dost nepříjemný chladný vítr, zvedají se vlny, písek z pláží je rozfoukaný všude ve vzduchu (a v uších, očích, věcech a vůbec všude) a moře vyplavuje chaluhy a nečistoty. Takže na studenou frontu si přibalit svetr a neplánovat pláž.

Když konečně přišel první den dovolené, naskočili jsme do auta a vyrazili po dálnici směr Pinar del Río. Adam si liboval v jízdě s tempomatem,  jen se každou chvíli vyhýbal ďourám, cyklistům a zvířatům na dálnici, ale hrála nám hudba, bylo hezky a cesta ubíhala. 🙂

Město Pinar del Río jsme jen projeli, abychom si ještě cestou do Viñales uďělali odbočku na na doporučovanou tabákovou plantáž (všichni, kdo vlastní Lonely Planet, ví). Cesta se zúžila, zpomalila, na silnici přibylo lidí a autobusů a všude kolem ze rozkládala políčka s různě vysokými rostlinami tabáku. Pak jsme sjeli z hlavní cesty a nakonec i z vedlejší, kde už ani navigace nenaviguje. Naštěstí nám ukazoval správný směr pán na kole, který jel před námi a ocitli jsme se na plantáži značkových doutníků Robaina.

Je to taková soustava chalup, sušíren a polí a než si nás všimla paní průvodkyně, tak jsme si mezi pracovníky v tílku a holínkách připadali trochu nepatřičně. Ale ačkoliv sem díky průvodci každý den dorazí turistů asi dost, nějak se rozprostřou v průběhu dne a jelikož nefungovalo občerstvení, tak jsme potkali jen pár dalších malých skupinek. Prohlídka je zajímavá a vtipně organizovaná, ten kdo přijde, tak se připojí v průběhu výkladu a skončí tak, aby slyšel všechno, takový neustálý koloběh. My jsme se nejdřív připojili ke dvěma Němcům, pak jsme měli kousek prohlídky sami a pak se k nám připojily další dvě dvojice (myslím z Kanady a Francie), které pokračovaly, když my jsme byli na konci… no, jestli takhle dokola jede paní průvodkyně celý den, tak to teda má můj obdiv. A to ještě během prohlídky přepínala mezi angličtinou a španělštinou podle toho,  jak rozuměla celá skupina. Výklad byl zajímavý, od rostlinek na plantážích, přes sušírnu až k ukázce balení doutníku jedním dědou, kterému bylo 81 let a na stejné plantáži prý pracuje už 50 let. Dostali jsme čerstvě zabalený doutník a instrukci vykouřit ho co nejdřív, aby neuschnul (tak to u nás opravdu není problém :-)). Doutníků na zdejší farmě vyrábí 5 druhů a myslím, že 95 % celé produkce odvádí státu. Přímo na farmě ani doutníky neprodávají, ale u východu si vás odchytne pán a odvede kousek dál do nějaké místnosti, kde začne vyjednávání co, kolik a za kolik vám střelí. Minimální počet je 10, maximální 50 a cena jednoho doutníku je od 6 do 12 CUC. My už to smlouvání nemáme rádi, takže jsme se s 15 ks dostali na slevu 15 CUC, ale kdyby člověk začal odcházet a hrát klasické smlouvací divadlo, tak by se možná dostal na lepší cenu. Nebo taky ne a odešel by s prázdnou, kdo ví… Nicméně tabákovou farmu určitě doporučujeme vidět, jen to nemusí být tahle, ale jakákoliv jiná a kolem Viñales dělají taky spoustu prohlídek a doutníky prodají sice neznačkové, ale levnější.

S farmou jsme se rozloučili, naskočili do auta a zase se vymotali zpátky na silnici a najíst se v Pinaru. Město Pinar del Río není úplně turisticky zajímavé, tak jsme prošli tu jednu hlavní třídu, zašli se najíst (zase jsme dali na průvodce a zase to kvality popisu nedosahovalo) a jelikož prodejna tabáku (asi jediný důvod se tu zastavit) byla zavřená, vyrazili jsme konečně směr Viñales.

Cesta to byla příjemná, trochu poprchávalo, všude kolem nám mávaly tabákové listy, přibývalo koní a koňských povozů, krávy se pásly v rigolech kolem silnice a míjeli jsme sdílená taxi plná turistů, která jela naším směrem. Stoupali jsme klikatou silnicí, až se před námi ukázalo krásné zelené údolí plné malých plantáží a přírodních útvarů zvaných mogotes. Jedná se o velké vápencové homole, které jsou opravdu působivé, a ve kterých jsou často ukryté krápníkové jeskyně. Protože už bylo odpoledne, tak jsme jednu takovou velkou krápníkovou jeskyni vynechali a jeli rovnou do údolí do vesnice Viñales. Tady je znát, že je to turistická destinace. Podél hlavní cesty vyrostlo spousta restaurací a místní v holínkách a na koních se tu mísí s turisty, kteří si chtějí zarezervovat nějaký výlet, najít ubytování nebo taxi nebo se jen tak projít. Hlavní cesta je rušná a řidiče dovádí k šílenství, protože před kola pořád někdo skáče, případně se zastaví provoz úplně, jelikož nastupují nebo vystupují návštěvníci z taxi nebo autobusů. Prostě živo a veselo. My měli hotel ještě kus za Viñales, tak jsme pokračovali kolem několika jeskyní mezi mogotes dál. Hotel byl až na vzdálenost fajn a dostali jsme pokoj hned nad recepcí, což se pojilo s nevýdanou výhodou tady na Kubě, s (placeným,  samozřejmě) internetem na pokoji… to nemáme ani doma, takže jsme si pocit, kdy ležíme v posteli a můžeme rovnou posílat zprávy a fotky, opravdu užívali. 🙂 Večer jsme se ještě vydali na koktejl k hotelu La Ermita, který se rozkládá nad Viñales a je z něj krásný výhled jak na vesnici, tak na přírodu. Tady jsme měli původně bydlet, ale s neplánovanou změnou termínu kvůli Adamově práci tady bylo už bohužel plno, tak jsme šli okouknout, jestli máme čeho litovat. A ano, příště budeme bydlet tady. Je to blíž, s krásným výhledem, v hezkém prostředí a s téměř stejnou (stejně óbrvysokou) cenou. 🙂

Druhý den jsme vyrazili hned na 9 do první jeskyně, Cueva del Indio, která byla v pěší vzdálenosti od našeho hotelu. Je moc pěkná, osvícená a prohlídka končí na lodičce, kdy člověk proplouvá mezi krápníky a nakonec vyjede jednou proláklinou ve skále ven. Doporučuji být tam taky hned ráno na 9, pak začínají přijíždět autobusy s turisty. Cestou směr Viñales je další jeskyně Cueva de San Miguel, tady je hned u vchodu velký bar a prohlídka prý končí v restauraci, ale moc nás to tu nezaujalo a v plánu byly další jeskyně, tak jsme jen nakoukli a jeli raději dál.

Další zastávku jsem naplánovala do Valle de Silencio (údolí ticha). Dočetli jsme se, že se tu provádí procházky s průvodcem i bez něj malebným údolím, tak jsme nechali auto u prašné cesty a vyrazili na vlastní pěst bez průvodce (ale s offline mapou, takže jsme vždy věděli, kde zhruba jsme a kam zhruba chceme jít). Bez mapy to nedoporučujeme, je celkem jednoduché zabloudit nebo se prostě ztratit na některé z prašných cest. 🙂 Vyrazili jsme po cestičce a ticho zrovna moc nebylo, protože v blízké farmě právě vrtali základy na nějaký sloup nebo co, takže hluku bylo až až a mokra na zemi taky. Nechtěli jsme odmítat lákavé nabídky na prohlídku farmy, tak jsme se vydali malou cestičkou vedle, na které ale uprostřed ležela velká kráva a přežvykovala trávu či co. Ve mně se hned probudily městské pudy a odmítala jsem se ke krávě přiblížit nebo s ní navazovat jakýkoliv kontakt. Přišlo mi, že už zvedá uši a za chvíli se určitě rozeběhne a nabodne nás na svoje růžky, aby bránila svoje teritorium na cestičce. Takže jsem Adama donutila, abychom se vrátili a šli kolem lákavé nabídky na prohlídku farmy, tu jsme odmítli, ale pán nám řekl, že se po cestě dostaneme daleko až k vodním nádržím. Tak jsme se vydali dál s tím, že kam dojdeme, tam dojdeme. Cestička se klikatila, rozdvojovala, zmenšovala až úplně zmizela, ale směr se podle mapy zdál tak nějak správný. Pak jsme vlezli do lesa, matně hádali správný směr cesty, lezli po kládách a skrz stromy viděli nějakou nespokojenou krávu běhající a bučící na louce. Můj alarm se zase rozblikal, ale pokračovali jsme, kráva byla uvázaná. No a nakonec jsme vylezli na větší cestu, kde už byla spousta dalších návštěvníků na koních případně s malými dětmi na volském povozu. Projížďky po údolí Viñales na koni jsou hodně oblíbené a určitě budou stát za to. Příroda je tu nádherná, celá do oranžova od půdy, kolem se prostírají vodní plochy, louky nebo plantáže a do toho majestátní mogotes – no, chceme se určitě vrátit. Ve směru ostatních na koních jsme našli nádrže, občerstvili se pivem a pomalu se vraceli zpět k autu. Zase jsme sešli z frekventované cesty a hledali malé cestičky v tichém údolí. Naprostou většinu našeho pochodu bylo opravdu ticho jen se zvuky zvířat a přírody. Natrefili jsme na jednu krásnou vyhlídku, kde si místňáci zrovna brousili mačety, trochu jsme se ztratili a pak zase našli a do auta jsme nasedli asi 5 minut před tím, než se strhnul déšť. Byli jsme celí zaprášení a uťapaní (nakonec jsme neplánovaně ušli asi 15 km), ale na chození to tu opravdu stojí za to.

Jelikož nám výlet trochu naboural další program a už jsme měli hlad, velkou jeskyni jsme zase posunuli na další den a vyrazili do jedné menší jeskyně po cestě. Autem jsme dojeli, kam to šlo a zaparkovali tak nějak mezi koněma (na jednom z míst, kde začínají vyjížďky na koních). Pak jsme se kolem ananasové farmy s občerstvením a kolem koní, koz, slepic atd. drápali k jeskyni Cueva de la Vaca, kterou opět bez mapy nelze moc najít. Tady vedou ke vstupu dost příkré schody a bez světla je jeskyně spíše pro otrlé, protože všude létají netopýři. Jeskyně je teda spíše takový (dosti temný, protože zatočený) tunel ve skále, kterým se dá projít na druhou stranu, ale nás už to moc nelákalo, tak jsme šli jen kousek a pak se vrátili zpět.

Na oběd jsme na základě několika doporučení vyrazili nad vesnici na vyhlídku k hotelu Los Jazmines. Jako u hotelu výhled dobrý, ale jelikož sem navážejí autobusy turistů, tak místo ztratilo trochu svoje kouzlo. Navíc jsou z vyhlídky vidět hoteloví hosti u bazénu, což kazí zážitek i lidem u bazénu i těm koukajícím v dál. Lepší je se na údolí koukat od stolu restaurace Paladar Balcón de Valle, která je hned vedle. Restaurace je kubánská, takže bez lístku je na výběr kuřecí, vepřové, ryba nebo ropa vieja (hovězí), ale vše je celkem dobré a bez vyzvání člověk dostane i předkrm, polévku, přílohy a ovoce na konec za rozumnou cenu. Hlavní je, že u jídla člověk kouká z terasy na krásné údolí a v dálce se tyčí impozantní mogotes. Jen počasí člověk neporučí, tak jsme se pak museli schovat pod střechu a už zaplacení jsme ještě několik desítek minut koukali na silnou přeháňku a čekali, až budeme moct přeběhnout do auta. Večer jsme den zakončili čerstvým doutníkem z farmy Robaina, který den před tím vyrobil děda nám před očima.

Třetí den jsme museli spěchat, abychom vše stihli, takže hned ráno jsme konečně vyrazili do vzdálenější a větší jeskyně Caverna de Santo Tomás, kterou nám každý doporučoval. Adam po Mexiku nebyl tak unešený, ale já jsem byla nadšená. Zase jsme se museli vyškrábat do dost příkrých schodů ke vstupu do jeskyně (prý je tu cca 50 km stezek v 7 úrovních a my jsme navštívili úroveň 6 a 7), nasadili jsme si čelovky a vyrazili do útrob. Průvodce byl vtipný a procházení jeskyní, chodbami s různými druhy krápníků a vrásnění super zážitek. Sám by se člověk ztratil a v jednu chvíli jsme si všichni vypnuli světla a v jeskyni se rozprostila absolutní tma, brrr. Taky jsme si říkali, že v Evropě bychom asi nemohli jen tak chodit po krápníkové jeskyni a sahat, na různé stalagnity a stalaktity, případně na krápníky klidně šlapat nebo ťukat… jediné importované a nepůvodní byly dřevěné schůdky mezi úrovní 6 a 7, jinak bylo vše přírodní a původní, bez jakékoli infrastruktury (naštěstí!). Ušli jsme cca 2,8 km a cesta trvala něco přes hodinu. Návštěva stojí určitě za to, jen je dobré si možná vzít svoji silnější čelovku. Pan průvodce na tu naší smutně koukal a ptal se, kde jsme jí koupili, tak mu možná nějakou Decathloní příště přivezeme. 🙂 Z jeskyně jsme rychle jeli zpět do vyzkoušené bezva restaurace s vyhlídkou, rychle se odhlásit z hotelu a na další část naší dovolené, na pláž.

Ostrůvek Cayo Levisa je jeden z mála (možná jeden ze dvou, ale teď nevím), kam je potřeba dojet lodí. Poslední loďka jede v 5, tak jsme se shodli, že by bylo dobré jí stihnout. A jelikož tady člověk nikdy neví, v jakém stavu bude silnice, tak jsme vyrazili včas. No, silnice byla docela dobrá, dojeli jsme asi za polovinu času, který nám říkala navigace a na místě jsme zjistili, že loď jede až v 6, tak jsme měli 3 hodiny na chytání lelků. Jelikož Adam už neřídil, tak jsme stihli vypít každý 3-4 koktejly a uteklo to docela rychle. 🙂 Na ostrov jsme dojeli už za tmy, ubytovali se a v černu hádali, jak asi ostrov vypadá ve dne. Jelikož chatka byla hned u moře, hned jsme na sebe hodili plavky a šli zkusit vodu. Byla báječně příjemná a už jsme se nemohli dočkat rána. Ještě nás čekala večeře u stolku na pláži (což byla těžká romantika) a tešili jsme se na příštích několik válecích dnů na pláži. Druhý den ještě předčil naše očekávání, Cayo Levisa je ráj. Každý má svojí chatičku a z oken kouká na pláž. Žádný velký hotel nebo celý komplex, prostě chatičky a dřevěné chodníčky mezi nimi a pláž bez odpadků s průzračnou vodou, kde vám donesou koktejl až pod nos. Ale nadšení bohužel netrvalo dlouho, hned v době oběda přišla studená fronta, zvednul se vítr a pohodička skončila. Všichni si běželi pro svoje věci na pláž a příštích několik dnů se schovávali v závětří. Když se řekne studená fronta, tak sice nemrzne, ale fouká studený vítr, což v kombinaci s pískem není úplně ideální. Voda ztmavne, tvoří se vlny, pláž se zanese chaluhami a postupně úplně zmizí. Všude fouká, a to i v chatkách, a nedá se nikde procházet. Takže zbytek dne a následující dva dny jsme trávili v chatce, vycházeli jen na jídlo a doufali, že až se ráno probudíme, tak neuslyšíme skučení větru, ale šumění moře. Bohužel, poslední den jsme odjíždělí hned první lodí, oba prochladlí a zklamaní. Místo je to nádherné, za hezkého počasí úplný ráj, ale měli jsme smůlu, já to schytala nemocí, Adam nachlazením, ale určitě se budeme chtít vrátit, jen si pořádně přečteme předpověď počasí.

Horní cesta do Havany podél pobřeží je sice malebná, ale pro řidiče ne úplně příjemná, protože se musí jet pomalu a opět se vyhýbat dírám, lidem a zvířatům. Případně když jede traktor, autobus nebo náklaďák, tak je docela výzva na úzké a klikaté cestě předjíždět. Ale dá se… Jen po dešti jsme dojeli do Havany s úplně zabláceným autem, na kterém nešla přečíst zadní spz. Ale dovolenou jsme si užili, to zase né že ne. Jen na pláži bez pláže byla trochu nuda, až jsme si v mobilu vytvořili v Excelu tabulky a improvizovaně hráli lodě.

Fotek je tentokrát spousta, tak snad se budou líbit.

České Vánoce na Kubě

Tak jsme oslavili naše přelomové Vánoce, první společné a první v tropech. Název zní jako oxymoron a taky tak trochu je, ale pokusili jsme se si ty svátky alespoň co nejvíc přiblížit českému ladovskému obrázku. Takže jak to tady chodí?

Advent tu neznají, tudíž v obchodech přicházející vánoční čas člověk moc nepostřehne. Jen v prosinci ve výlohách postupně vyskakují figuríny se santovskou čapkou, objevují se umělé opelichané stromečky a vůbec vše je tak nějak umělé, blikající a spíše nevkusné. Trochu pozdě (ale přece) jsem sehnala 4 čajové svíčky a vytvořila takový improvizovaný adventní věnec, ať můžeme také počítat týdny do Vánoc. Jen za okny byly teploty kolem 30°, tak se ta česká prosincová atmosféra úplně navodit nedá. Navíc tady není to klasické hemžení lidí v obchodech, shánění dárků a ze všech koutů vykukující dekorace plné svíček, mašlí a andělíčků. Ale kdo by si stěžoval, když může chodit celý prosinec v kraťasech a jezdit na pláž… Takže sečteno podtrženo – pokud si člověk nevytvoří advent doma, tak ho tady nemá.

Ale na Mikuláše jsme vzali knihu hříchů, nasadili mitru a andělská křídla a vyrazili ke kolegům sečíst hříchy za poslední rok. Chudák malá dcera konzula se bála čerta tolik, že skoro ani nezazpívala písničku, ale nakonec hříchy byly odpuštěny a dostala košík plný sladkostí. A my jsme si říkali, že kdyby nám tu čert přinesl uhlí a brambory, tak bychom mu ještě poděkovali, neb bychom za ně byli upřímně rádi. 🙂

S Vánoci je to podobné, ty tady totiž taky moc neslaví. Pro Kubánce je nejdůležitější oslava Nového roku. Sjíždí se rodiny (a to i ze zahraničí), mají společné večeře a pak vyrazí na nějakou tu fiestu, tančí se prý i na ulicích. Vánoce pro ně nejsou důležité, dárky si nedávají (maximálně jen něco malého dětem) a žádné tradice s nimi spojené nemají. Ale na Nový rok je to jiné, vylévá se kýbl vody z okna nebo na ulici, aby z bytu odešlo to špatné z posledního roku, z alkoholických nápojů se před prvním napitím ulévá kousek na zem, aby se napili i svatí (někdo to tak dělá po celý rok) a dodržují se některé španělské tradice (známí jsou tu Tři králové a posledních 12 sekund starého roku jí 12 kuliček hroznového vína, aby měli v tom novém roce štěstí). Tak kýbl vody můžeme taky zkusit a už se osvětlilo, proč se v obchodech objevilo (děsně drahé) hroznové víno. 🙂

My jsme si poslední týden před Vánoci začali pouštět koledy a povídání od Františka Nepila, ozdobili jsme malinkatý stromeček (taky umělý, ale hezčí než ty pometla tady) a vyvěsili dekorace. Vše importováno z Čech… A mně se podařilo sehnat lístky do Gran Teatra za výhodnou cenu na pátek před Štědrým dnem, tak se nám přece jenom podařilo tu vánoční atmosféru naladit.

Další legrace je tady s dárky. Pokud si nechcete pořídit rum nebo doutníky, tak tady nic jiného neseženete. Leda nějak pokoutně za příšerné ceny nebo nekvalitní. Takže jako všichni ostatní, dárky jsme si přivezli z Čech. Jen ten největší na 4 kolech jsme teda pořídili tady. Ale o tom jindy, až se Adam dokope napsat příslušný příspěvek.

V pátek odpoledne jsme byli úplně zmožení, že jsme do divadla šli spíš z povinnosti, aby nám ty dlouho sháněné lístky nepropadly, a z baletu v sukýnkách a na špičkách se nakonec vyklubal španělský soubor ve stylu flamenca. Trochu temný příběh Fantoma opery plný tance a klapání podpatků. Jen klasicky jako v kině, lidi v průběhu představení telefonovali, přesedávali si (ačkoliv lístky byly na přesná místa) a přišli i s malými dětmi, což je hezké, pokud jim do ruky nestrčí tablet se svítícím displejem, aby se nenudily. O extrémně vysokých podpatcích, hlubokých výstřizích a křiklavých barvách šatů ani psát nebudu. Byli jsme hodně unavení, ale představení mělo své světlé i méně světlé momenty. Živá hudba, úžasní zpěváci, nesynchronní taneční vystoupení a po přestávce vystoupení kouzelníka, u kterého bylo vidět, jak všechny triky dělá… Takže docela dobrý, ale čekali jsme asi nějaký úžasně neskutečný umělecký zážitek, když se tady tak rádi chlubí baletem na vysoké úrovni.

Kamenem úrazu českých Vánoc bylo ale zase jídlo. Naštěstí jiní byli lépe připraveni než my, takže brambory a strouhanku jsme dostali darem a mrkev s limetkou místo citronu jsme sehnali na trhu. Dali jsme dohromady recepty na rodinné bramborové saláty (samozřejmě jsme ani jeden nechtěli ustoupit) a vytvořili náš originální, který se nepodobal ani jedné předloze. Možná také proto, že tady se nedá sehnat petržel, celer ani kremžská hořčice. A salát jsme vyráběli do noci poté, co jsme se vrátili z divadla. Přeci musí být uleželý, že? 🙂

Na Štědrý den jsme pak zajeli na úřad zavolat domů do Čech a nasát trochu té domácí vánoční atmosféry. Jelikož salát byl hotový a stačilo jen osmažit řízky (ryby se tady jen tak koupit nedají, leda zase na nějakém černém trhu, tak je jíme jen v restauracích), tak jsme se vydali na havanskou pevnost El Morro. Pevnost je impozantní, ale nečekejte žádnou opravenou turistickou atrakci. Děti a bláznivé dospělé je třeba držet za ruku, protože na jednom místě je poměrně hluboký příkop bez jakéhokoliv zábradlí, prostě najednou končí “nádvoří” a za ním je obří díra. Takže my, co se bojíme výšek, začínáme mít slabé nohy a hysterické hlasy… Samozřejmě tu stojí neodbytní obchodníci, zdi se rozpadají a děla chránící pevnost jsou úplně zrezlá, ale má to svoje kouzlo a určitě stojí za shlédnutí. Jen rodiče a ti, co se bojí výšek, by se měli mít na pozoru. Jo a ještě je tu maják, na který se prý dá vylézt, ale to jsme za ty peníze, co za to chtěli, pro tentokrát oželeli. Vrátíme se, až nebude opar. Havanské pevnosti jsou za zátokou, takže aby se k nim člověk dostal, je třeba projet tunelem a vyjet kousek na dálnici. A co se nestalo, asi v tunelu byla nějaká nehoda, takže všichni stáli, do tunelu se zpět jet nedalo a na dálnici se začala tvořit dlouhatánská zácpa. Že bychom chtěli slavit Vánoce v autě na silnici, to ani ne, tak jsme to vzali oklikou kolem zátoky, najeli jsme skoro 15 kilometrů navíc a viděli části města, které jsme ani nikdy vidět nemuseli.

Ale domů jsme ale dorazili, ještě jsme si skočili na zmrzlinu a večer jsem se chystala smažit řízky. Strouhanka, mouka a ejhle, my jsme večer předtím dali všechna vajíčka do salátu… Adam zůstal až neuvěřitelně v klidu, skočili jsme znovu do auta a vyrazili do obchodu. Do jediného, o kterém jsme věděli, že má v pátek v 8 večer ještě otevřeno. Pán u chlaďáku nám ozámil, že ten den vejce vůbec nebyly, tak jsme se svěšenou hlavou zase odešli. Ale zase nás zachránili kolegové a darovali nám jedno poslední vajíčko, které měli v ledničce. Vezli jsme ho jako ten nejcennější poklad, večeřeli jsme kolem čtvrt na 11 a dárky rozbalovali tak do 2 do rána. Ale užili jsme si to a příští rok už budeme připraveni. 🙂

Po rozkliknutí foto, tentokráte i jedno hejbací.

Průzkum spokojenosti

Tak jsme dneska měli ve škole průzkum spokojenosti studentů, kde jsme mohli vyjádřit, co se nám líbí nebo nelíbí, co bychom změnili. Chvályhodná činnost, dalo by se říct. Až na to, že jsme na Kubě…

Nevím, jestli profesorka, která feedback vedla, byla opravdu nešťastná, nebo se jednalo o každoměsíční teatrální představení “my bychom vám strašně rádi pomohli a podmínky zlepšili, ale vše rozhoduje ředitel… my za nic nemůžeme”.

Pro představu připojuji nejlepší body programu:

Záchody jsou strašné, ale nemůžeme zaměstnat uklízečku, takže záchody uklízejí učitelé. Cože??!! A je těžké najít učitele, kteří budou pracovat za plat, který škola nabízí a ještě uklízet záchody… ale prý se nakonec pokusí najít nějakou uklízečku… nutno podotknout, že z platby jednoho studenta za měsíční kurz by mohli zaměstnat alespoň dvě uklízečky a nakoupit toaletní papír tak na čtvrt roku, ale peníze se asi investují někde jinde…

Moc studentů ve třídě. Na začátku měsíce nás bylo ve třídě 15 studentů v malé učebně. Takže jsme se neviděli, neslyšeli a v druhé polovině vyučování se ve třídě nedalo dýchat. Ty třídy jsou opravdu malé, jen taková nudle a všichni sedíme v řadě. Prý je dané pravidlo, že může být ve třídě max. 10 studentů, ale pak je další pravidlo z vyšších pater, že se žádný student nemůže odmítnout. A teď babo raď, protože kvůli platům není dostatek vyučujících, tak se nedají všechna pravidla dodržet. Takže třída, kde je přihlášených nejvíc lidí, se rozdělí na dvě, ale ostatní zůstanou namačkané. Zase je třeba říct, že minulý týden nás bylo v měsíčním kurzu 15 a dneska nás bylo už jen 6, ale to taky může o něčem vypovídat (vyučující se snaží, ale podmínky výuky se nedají přehlídnout). Takže podle Kubánců další neřešitelná situace.

Dalším bodem programu byly učebnice, v kterých můžeme listovat jen ve třídě, hlavně do nich nepsat a gramatiku a úkoly si máme vyfotit na mobil. Tak už vím, v čem to vězí. Jedna profesorka napsala všechny knihy a má autorská práva. A asi jí za dotisk nechtějí zaplatit, tak se prostě netisknou další knihy a jiné španělštiny pro cizince asi neexistují? No nevím, i kdybychom si za knihu chtěli zaplatit peníze navíc, tak to nejde. Navíc prý v celé škole není ani jedna kopírka. A kdybychom si chtěli učebnici okopírovat, tak s námi do copycentra musí jít vyučující, abychom knihu neukradli.

Stížnosti na placení kurzu v budově jiné fakulty. Všechny peníze jdou přes ekonomickou fakultu a ta si určuje pravidla. Dohodnout se asi nedokážou, tak od toho dávají ruce pryč. Takže si každý vystojí nekonečnou frontu a nejde s tím nic dělat. Já mám zaplaceno za 4 měsíce, tak už jsem svojí veselou příhodu s placením kurzu skoro zapomněla, ale někdo to absolvuje každý měsíc…

Takže výsledek schůzky byl ten, že by nám rádi kurzy zlepšili, ale vlastně to nejde a nemá to žádné řešení. Tak si říkám, jestli se na té naší fakultě pro cizince opravdu snaží a vedení jim hází klacky pod nohy, nebo je to jedna velká habaďůra. Možná lepší nevědět. Já už jsem si zvykla a snažím se nevkládat do toho žádné velké emoce, ale o dnešní schůzku jsem se chtěla podělit. Původně jsem chtěla napsat o týdnu smutku za Fidela, ale to teda zase příště. 🙂

Marabana

nebo-li Maraton de la Habana se tu běžel minulou neděli a já jsem připojila svojí trošku k několika tisícům běžců. Z Čechů se obávám, že jsem byla jediná, ani vlajka nám tam mezi ostatními státy nevisela.

Den předem jsem si vyzvedla balíček se startovním číslem. Většinou jsem zvyklá, že se dostává taška plná slevenek, letáčků a jiných marketingových materiálů. Tady jsem si vyzvedla plastový pytel jako do koše, kde ale pozor byla taky spousta věcí – mapka (spíš teda takový orientační plánek, pak jsme ho na mapě zkoumali, protože trasa 10 km nebyla nikde na internetu uvedená), startovní číslo s čipem + spínací špendlíky, gumový náramek na ruku, číslo do šatny a funkční tričko. Hmm, milé překvapení, které jsem ani neočekávala. 🙂

V den D jsme ráno brzy vstali a já trochu začala litovat svůj laxní přístup k tréninku. 🙂 Ještě před odchodem jsem rychle k číslu přimalovala vlajku, ať je jasné, odkud jsem, a vyrazili jsme jak jinak než pozdě. Ale k našemu překvapení půl hodiny před startem cestou trati zatím žádné zátarasy nebyly, tak jsme v pohodě dojeli po trase závodu po Malecónu až ke Kapitolu, kde byl start.

Tady vládnul trochu chaos a nikdo nic neorganizoval, tak jsem se trochu rozcvičila a šla si stoupnout mezi běžce. Všichni startovali najednou, jen každý běžel jinou délku závodu a trochu jinou trasu. Jelikož jsme stáli docela daleko od startovního oblouku, tak jsme ani neslyšeli startovní výstřel, ale dav se postupně začal sunout vpřed a já jsem ztratila Adama z dohledu. Nejdřív krokem, potom poklusem a pak už se každý rozběhl podle svých sil.

Zatím bylo vše podobné běhům, kterých jsem se zatím zúčastnila, co bylo ale jiné? Třeba vlny na Malecónu, které přeskakovaly na trasu závodu a osvěžovaly běžce, silná mezinárodní účast (nejvíc byli vidět Němci, Mexičani a Španělé), minimum diváků nebo téměř žádné zátarasy, vše řídili policisté na křižovatkách. Zhruba na 3 km jsme viděli první běžce, kteří se už vraceli a na rozdíl ode mě stíhali už 7 km. Chvíli potom jsem probíhala kolem dvou jednonohých běžců, kteří závod absolvovali o berlích. I kdyby vybíhali mezi prvníma, tak já jsem je stihla až na nějakém 3 km. Klobouk dolů! Vysloužili si mnoho potlesku a obdivných pohledů. Vůbec celý závod měl takovou uvolněnější a pomalejší atmosféru. Bylo vidět méně běžců s nejmodernějšími vychytávkami měřícími všechno možné na rukách i na nohách, naopak se do závodu pustili i běžci, kteří vytáhli první tričko a kraťasy ve skříni a na nohy si obuli čínské napodobeniny Vansek nebo Conversek. Au, to muselo docela bolet. Ale dobíhat jsem viděla i bosé běžce s botama v rukách. 🙂 Prostě je jedno jak, dopředu nás hnalo nadšení.

No, ono trochu opadlo, když jsme se na 5 km otočili (pro některé už tady byl cíl, další naopak běželi velký okruh městem 21 nebo 42 km jinou trasou dál) a my desítkáři se vraceli po stejné ose k cíli. Tentokrát vítr vál proti nám a začalo tak nějak v 7:30 svítit sluníčko, cíl byl ještě daleko, sil rychle ubývalo a já občas přecházela do indiánského běhu. 🙂 Ale nakonec jsem doběhla, před zatáčkou na náměstí jsem trochu šetřila síly, abych pak mohla vítězně vyběhnout na náměstí. Zajímavé je, že posledních cca 500 metrů všude byli lidi, ale na dobíhající běžce nikdo nevolal ani je hlasitým výskotem nepodporoval. Na to vždycky spoléhám, že když nebudu mít sílu, tak se alespoň nesmím ztrapnit před davem, který podporuje a doběhnout se ctí na dvou nohách. I tak jsem nakonec doběhla, čas si za rámeček nedám, ale zážitek to byl nad očekávání. 🙂

(Výsledek: čistý čas 1:06:12, to jest 1 157. ze 1 880 běžců, 208. z 570 žen a 143. z 339 v kategorii žen do 30 let. Je vidět, že závod byl pomalý, protože, když jsem v ČR měla asi 56 minut, tak jsem vždy byla až v druhé půlce. Tady je to celkově tak nějak všechno pomalejší. 🙂 Ještě je vtipná ta kategorizace, do 30 let je jedna kategorie a poté se dělí po 5 letech…to jsem si vždycky myslela, že žen do 30 je na startu nejvíc…)

Z cíle nás to vedlo do jedné budovy, která uvnitř vypada spíš jako sklep a v tmavé chodbě jsme dostali energy drink, vodu a medaili. 🙂

Ještě jsme chvíli poseděli, nasávali atmosféru a koukali na dobíhající (10 a 21 km) nebo probíhající (42 km) běžce. A pak se vydali domů s očekáváním, že cesta bude stejně hladká jako na start. Nikde nebyly instrukce pro řidiče, kudy se dá a nedá projet, tak jsme jeli stylem pokus omyl. Někde jsme projeli, jinde nás vrátili, pak už jsme si mysleli, že jsme na to vyzráli a budeme za chvíli doma. Bydlíme za řekou, kam se můžeme nejlépe dostat dvěma tunely nebo po mostě, bohužel závod se běžel podél vody a dvě cesty byly úplně zavřené a na té třetí se vytvořila zácpa. Na místní poměry něco téměř neuvěřitelného. 🙂 Lidi koukali z oken, řidiči a spolucestující vystupovali z aut a zkoumali situaci nebo si prostě jenom zapálili cigaretu a sedli na chodník. Cestující v autobusech trochu nešťastně koukali. Nebylo kam uhnout nebo kudy to vzít jinudy, tak prostě všichni čekali a třeba před námi využili času a chladili motor. Když jsme se po nějaké době krok sun krok posunuli, tak jsme zjistili, že běžci stále běží, jenom v mezerách, kdy se to stíhá, tak přes trať pustí auta do tunelu a pak provoz zase zastaví… my jsme naštěstí nikam nespěchali, tak nám to ani nijak nevadilo. Tam jsme jeli 15 minut, zpátky 90, ale zážitek z maratonu stál za to. 🙂

Gran Teatro de la Habana

Divadel je v Havaně relativně hodně, ale to hlavní a nejkrásnější stojí kousek od Capitolu a jmenuje se Gran Teatro de la Habana a je zasvěcené převážně baletu a jeho nejslavnější kubánské představitelce Alicii Alonso, která své poslední představení v baletních špičkách prý odtančila v 74 letech. Dnes je jí 95 let a stále dohlíží nad místní baletní scénou.

Každý měsíc jsou na univerzitě věnované dva dny kultuře. Minulý měsíc jsme měli místo jednoho muzea manifestaci a druhé bylo zavřené, protože se tam zrovna pořádala akce francouzské ambasády, tak nás poslali domů. Tento měsíc jsme měli jít do Castillo de la Real Fuerza, jedné z pevností, které chránily město, kde se dnes nachází muzeum mořeplavby. Ale ejhle, ráno neměli žádného průvodce, který by nás provedl, takže opět změna plánů. Naštěstí sraz jsme měli před Gran Teatrem, tak jsme šli nakonec na prohlídku sem a rozhodně to nebyla chyba. Jsem zvědavá, jak se vyvedou další kukturní akce, školu mám až do ledna. 🙂

Jelikož bychom chtěli konečně zahájit i nějaký kulturní život, tak jsem si šla pro program. Na pokladně ale program k vyzvednutí není, jen jeden kus papíru za sklem, který jsem si vyfotila. Na můj dotaz, jestli bych mohla koupit dva lístky na jedno představení, na mě pan pokladní něco zahlaholil svou extra rychlou kubánštinou a zamračil se, tak jsem se radši vzdálila s tím, že se sem vrátím s Adamem (nakonec jsme zjistili, že lístky se dají koupit nejdřív týden předem a na rezervaci zapomeňte).

Další legrace byl nákup lístku na prohlídku divadla. Domluvili nám, že studenti budou moci zaplatit jako místní, tedy 5 CUP (5 Kč). Nojo, jenomže já nemám studentskou kartičku, ale kartičku rezidenta. Což by mělo opravňovat k výhodám (např. jelikož jsou tu na vstupy do jakýchkoliv kulturních institucí dvě sazby, tak my bychom měli mít možnost platit tu rezidenční), ale funguje to asi jako když se hází korunou… Podle ceníku tu prodávali lístky buď pro místní (nacionales) nebo pro turisty, což já se svojí rezidenční kartičkou nesplňuji ani jedno a je na vůli pokladních, co mi naúčtují. Znova jsem tedy šla k pánovi v pokladně a ten nekompromisně řekl, že musím platit turistickou sazbu 5 CUC (135 Kč), to mě trochu dopálil, protože jsem tam byla v rámci školní skupiny. Ale ok, o peníze v tu chvíli nešlo a princip jsem překousla, protože to divadlo je fakt krásné. Šla jsem tedy potřetí k pokladně a pokladnímu podala 20 CUC, ten začal zuřivě hledat v šuplíku s penězma a pak se zmateně rozhlížel a ukázalo se, že nemá na vrácení. Proto mi zase vzal turistický lístek, vrátil dvacku a podal mi lístek pro místní. No, chápete to?!!! Já teda ne. Jsem zvědavá, jak se nám podaří koupit lístky na představení, protože zda platit za 2 lístky 40 CUP nebo turistických CUC (40 Kč vs. 1080 Kč) už celkem rozdíl je. A ani jedna sazba mi teda na místní poměry nepřijde adekvátní.

Ale zpátky k divadlu, je nádherné zvenku i zevnitř. A stojí za to do něj nahlédnout. Vypadá trochu jako šlehačka na dortu, ale není přeplácané. Navíc nad hledištěm visí lustr z českého skla, to taky potěší. 🙂

Budova je rozdělená na dvě části, původní divadlo s jevištěm a hledištěm a později přistavěnou část se salonky, kde se pořádaly různé další taneční a kukturní akce. Teď se tu pořádají výstavy a aktuální se jmenuje “Fuerza y Sangre” (síla a krev) a předstauje různé variace kubánské vlajky. Trikolora k sobě tak hezky jde a dobře se na to kouká, ale jak poznamenala jedna spolužačka, “celá místní kultura jsou jenom variace na kubánskou vlajku, nic jiného se tu nenajde”, a to je taky fakt. Vlajky jsou všude, ale oni ti umělci, co ukazují něco jiného, se asi nemají šanci na výstavě objevit… Ale dost už bylo brblání, bylo to krásné a všem doporučuji!

Na fotkách je vidět víc. 🙂