Když se nás někdo ptá, jak se nám tu líbí nebo jak jsme tu spokojení, tak se snažím odpovídat co nejupřímněji. Líbí se nám tady moc, ale je tu totalita a jedná se o (ne)rozvíjející se zemi. Jsou tu věci k nezaplacení. Můžeme chodit na pláže téměř celý rok, kdo se chce dobře najíst, tak si najde svá oblíbená místa, procházky městem mají jedinečné kouzlo, ovoce když je, tak je krásně šťavnaté.
Pak je ale spousta věcí, které nás dovádí k šílenství. Všeobecná neefektivnost, u služeb je naprosto irelevantní, jestli je zákazník spokojený, nedají se sehnat úplně základní věci, doprava bez pravidel (byť pravda taky skoro bez nehod), silnice v žalostném stavu, problémy se zařizováním čehokoliv pro každodenní život.
No, udělali jsme si minulý víkend hezkou sobotu ve městě a takhle to dopadlo:
Ráno jsme jeli na snídani do hotelu Melia Cohiba na Malecónu, ve 20. patře s výhledem na město i na moře. Nádhera, snídaně byla moc dobrá a zakončili jsme ji šampaňským, které bylo součástí švédského stolu. Pak jsme se posadili na Malecón a sledovali po delší době zase poklidnou hladinu a projíždějící nákladní lodě. To je pohled, který se nikdy neomrzí.
Pak jsme pokračovali do úplného centra ve Staré Havaně. Z náměstí Habana Vieja vede kraťoučká slepá ulice, na jejímž konci je Taller experimental de Gráfica, což je grafický ateliér, kde prodávají různé typy obrazů a obrázků kubánských umělců. Ovšem než jsme se dostali do dílny, tak jsme museli projít zástupem nahaněčů do restaurací, kteří jsou asi jako všude jinde extrémně dotěrní, takže si to člověk dvakrát rozmyslí, jestli mu vůbec stojí za to, jít se na potenciální obrazky na zeď podívat. Ale stojí za to se před nahaněči obrnět a projít, protože se tady dá sehnat suvenýr, který nepřekáží a vydrží, jen musí člověk smlouvat a neustoupit. A nenaletět na historku, že zrovna dneska je jedinečná příležitost k nákupu, protože právě jen a jen tuhle sobotu jsou tam umělci a prodávají za svoje, nikoli galerijní ceny. Poněvadž tady je vždycky každá taková nabídka jen a pouze dnešní výjimečná příležitost za neopakovatelnou cenu, už se nám to stalo s obrazy, doutníky a bůhví čím ještě. My jsme na historku nenaletěli, ale obraz jsme si stejně koupili, protože se nám líbil. Usmlouvali jsme ho na 40 % původní ceny, takže my jsme byli spokojení. Umělec byl taky spokojený, až nějak podezřele a vlastně se o té ceně ani moc nedohadoval, takže nás asi stejně natáhl, ale co, nás to nezabije a všichni odcházeli šťastní.
Procházka po centru byla jako vždy okouzlující, jen je třeba si hlídat své věci a raději nezacházet do úplně opuštěných ulic. Teď je období příjemného počasí, když fouká větřík, tak je tak akorát, a stále se dá chodit v sukni a kraťasech. Ale jak jsme se procházeli centrem, tak větřík ustal a jen svítilo sluníčko, které svou sílu zatím neztratilo, takže jsme se po chvíli už jen plahočili a těšili se zpátky do auta.
Cestou domů jsme se zastavili na trhu se zeleninou a ovocem, kam obvykle hned jak vejdeme, tak mi přijde, že máme nad hlavou svítící a blikající nápis “cizinci”. Vše se prodává buď na kusy nebo na váhu na libry. Bohužel trh blízko od nás má většinu věcí na váhu a ceny na tabulích jsou napsané tak, že nejdou přečíst. Bydlíme ve čtvrti Miramar a tady se bere, že se pohybují hlavně diplomati a bohatí, tak je všechno dražší nebo se ceny víc ohýbají. Takže když jsme si vzali 4 limetky, tak pochybuji, že měly opravdu váhu dvě libry, ale převažovat to člověk nebude, že… a než se hádat, tak jim raději zaplatíme a jdeme si po svých. Jedná se třeba o 20 Kč, tak nad tím mávneme rukou, ale k tomu, abychom se tu cítili jako doma, to moc nepřidává. Pak jsme ještě absolvovali nákup brambor jako “podpultovku”. Když člověk vejde na trh, tak se na začatku často někdo přitočí a zašeptá papas (brambory) nebo huevos (vejce) nebo něco podobného. To jsou většinou věci, které zrovna oficiálně nejsou k sehnání, ale dají se sehnat dráž takto pokoutně. Na brambory jsme měli chuť, tak jsme kývli s tím, že je chceme nejdřív vidět. Pán měl schovaných několik pytlíků přes silnici pod nějakým igelitem a na tajno nám je šel ukázat. Cca kilo za 4 eura nám přišlo trohu moc, tak jsme se s ním dohadovali, přičemž on najednou rychle odešel a úplně nás ignoroval. Za chvíli jsme zjistili proč, kolem trhu totiž procházel policajt. Jakmile přešel, tak se chlapík zase vrátil a pokračovali jsme v diskusi. Nakonec jsme si brambory koupili od jiného obchodníka, který nám podobně velký balíček prodal za 3 eura (CUC). A nutno uznat, že byly moc dobré! 🙂 Takže tak nějak vypadá návštěva trhu i s lehce kriminálním zážitkem. Naštěstí v jiné čtvrti jsou i trhy s čitelnými cedulemi, kde člověk nemá pocit, že mu navážili alespoň dvakrát tolik.
Z trhu jsme ještě pokračovali do obchodu pro kompot, který jsme si pár dní předtím koupili a byl celkem dobrý. Rychle, dokud ho ještě budou mít. Ne, že by byl nějak extra senzační, ale je to něco nového, co se dá koupit pro určitou variabilitu chutí. A broskve, meruňky nebo hrušky tu v jiné podobě nejsou. Až na místě jsme zjistili, že jet o víkendu do obchodu byla osudná chyba. Hned jsme zahlédli spoustu lidí a ubíjející fronty… to nás mělo varovat. Ale kolem mrazáků byl nezvyklý ruch, tak jsme se taky šli podívat, co naskladnili. 🙂 Ha, poprvé jsme tu viděli balíček kuřecích prsou. No, nevypadal vábně a kdoví, kolikrát byl cestou rozmražený a zase zmražený, ale takové věci po čase přestáváme raději řešit, to bychom si tu nekoupili nikdy nic. Vzali jsme kuřecí prsa, kompot, pár dalších “nezbytností” a stoupli si do fronty. Fronty vedly od kas skrz celou uličku a dalo se pozorovat, jak když člověk vedle nějakého regálu dlouho stojí, tak si z něj chtě nechtě ještě něco do košíku přihodí, taky jsme neodolali. Ve frontě jsme čekali víc jak 40 minut!!! Ano, v Bille jsou taky fronty, ale alespoň začnou fungovat všechny kasy, prodavačky zrychlí nebo se můžeme přesunout k samoobslužným pokladnám, případně si můžeme alespoň prohlížet regály a zboží kolem kasy. Tady člověk stojí, v ruce mu kapou rozmrazující se kuřecí prsa a kouká, jak prodavači bez spěchu markují, pak volným krokem třeba úplně odejdou, za dobu se vrátí a pokračují svým plážovým tempem. Koukat se můžeme tak akorát na zrezlé košíky lidí před námi (obsah košíku mají většinou všichni velmi podobný), prázdné stojánky u pokladen, na kterých asi někdy bylo vystavené zboží nebo na jezdící pás, který je úplně totálně mokrý od polorozmrzlých kuřecích prsou, které má ve svém nákupu úplně každý. Ani jsme už neměli jako obvykle radost, že jezdící pás jezdí (to je tady svátek), protože jsme na něj nechtěli nic pokládat. A do toho ještě lidi mezi řadami pochodují a vráží do sebe, což zejména Adama mimořádně iritovalo. To si pak říkáme, máme tohle zapotřebí? Stojíme tu už půl hodiny kvůli prsoum a kompotu, ze soboty se stává ubíjející den a naše dopolední nadšení (ke kterému stačila sklenka sektu a trochu výhledu) vyprchalo. Bohužel, odpověď je ano. Pokud nechceme jíst další týden rýži a těstoviny s protlakem, tak si frontu vystojíme, protože při další návštěvě už s největší pravděpodobností nic zajímavého nekoupíme.
No, doma jsme pak úplně odpadli a v neděli vyrazili raději na pláž, kde člověk zase jen přemýšlí, jaké má štěstí, že tady může být.
Takže asi tak nějak to tady chodí. Rovnováha musí být. 🙂
Po rozkliknutí foto…