Takový typický den na Kubě

Když se nás někdo ptá, jak se nám tu líbí nebo jak jsme tu spokojení, tak se snažím odpovídat co nejupřímněji. Líbí se nám tady moc, ale je tu totalita a jedná se o (ne)rozvíjející se zemi. Jsou tu věci k nezaplacení. Můžeme chodit na pláže téměř celý rok, kdo se chce dobře najíst, tak si najde svá oblíbená místa, procházky městem mají jedinečné kouzlo, ovoce když je, tak je krásně šťavnaté.

Pak je ale spousta věcí, které nás dovádí k šílenství. Všeobecná neefektivnost, u služeb je naprosto irelevantní, jestli je zákazník spokojený, nedají se sehnat úplně základní věci, doprava bez pravidel (byť pravda taky skoro bez nehod), silnice v žalostném stavu, problémy se zařizováním čehokoliv pro každodenní život.

No, udělali jsme si minulý víkend hezkou sobotu ve městě a takhle to dopadlo:

Ráno jsme jeli na snídani do hotelu Melia Cohiba na Malecónu, ve 20. patře s výhledem na město i na moře. Nádhera, snídaně byla moc dobrá a zakončili jsme ji šampaňským, které bylo součástí švédského stolu. Pak jsme se posadili na Malecón a sledovali po delší době zase poklidnou hladinu a projíždějící nákladní lodě. To je pohled, který se nikdy neomrzí.

Pak jsme pokračovali do úplného centra ve Staré Havaně. Z náměstí Habana Vieja vede kraťoučká slepá ulice, na jejímž konci je Taller experimental de Gráfica, což je grafický ateliér, kde prodávají různé typy obrazů a obrázků kubánských umělců. Ovšem než jsme se dostali do dílny, tak jsme museli projít zástupem nahaněčů do restaurací, kteří jsou asi jako všude jinde extrémně dotěrní, takže si to člověk dvakrát rozmyslí, jestli mu vůbec stojí za to, jít se na potenciální obrazky na zeď podívat. Ale stojí za to se před nahaněči obrnět a projít, protože se tady dá sehnat suvenýr, který nepřekáží a vydrží, jen musí člověk smlouvat a neustoupit. A nenaletět na historku, že zrovna dneska je jedinečná příležitost k nákupu, protože právě jen a jen tuhle sobotu jsou tam umělci a prodávají za svoje, nikoli galerijní ceny. Poněvadž tady je vždycky každá taková nabídka jen a pouze dnešní výjimečná příležitost za neopakovatelnou cenu, už se nám to stalo s obrazy, doutníky a bůhví čím ještě. My jsme na historku nenaletěli, ale obraz jsme si stejně koupili, protože se nám líbil. Usmlouvali jsme ho na 40 % původní ceny, takže my jsme byli spokojení. Umělec byl taky spokojený, až nějak podezřele a vlastně se o té ceně ani moc nedohadoval, takže nás asi stejně natáhl, ale co, nás to nezabije a všichni odcházeli šťastní.

Procházka po centru byla jako vždy okouzlující, jen je třeba si hlídat své věci a raději nezacházet do úplně opuštěných ulic. Teď je období příjemného počasí, když fouká větřík, tak je tak akorát, a stále se dá chodit v sukni a kraťasech. Ale jak jsme se procházeli centrem, tak větřík ustal a jen svítilo sluníčko, které svou sílu zatím neztratilo, takže jsme se po chvíli už jen plahočili a těšili se zpátky do auta.

Cestou domů jsme se zastavili na trhu se zeleninou a ovocem, kam obvykle hned jak vejdeme, tak mi přijde, že máme nad hlavou svítící a blikající nápis “cizinci”. Vše se prodává buď na kusy nebo na váhu na libry. Bohužel trh blízko od nás má většinu věcí na váhu a ceny na tabulích jsou napsané tak, že nejdou přečíst. Bydlíme ve čtvrti Miramar a tady se bere, že se pohybují hlavně diplomati a bohatí, tak je všechno dražší nebo se ceny víc ohýbají. Takže když jsme si vzali 4 limetky, tak pochybuji, že měly opravdu váhu dvě libry, ale převažovat to člověk nebude, že… a než se hádat, tak jim raději zaplatíme a jdeme si po svých. Jedná se třeba o 20 Kč, tak nad tím mávneme rukou, ale k tomu, abychom se tu cítili jako doma, to moc nepřidává. Pak jsme ještě absolvovali nákup brambor jako “podpultovku”. Když člověk vejde na trh, tak se na začatku často někdo přitočí a zašeptá papas (brambory) nebo huevos (vejce) nebo něco podobného. To jsou většinou věci, které zrovna oficiálně nejsou k sehnání, ale dají se sehnat dráž takto pokoutně. Na brambory jsme měli chuť, tak jsme kývli s tím, že je chceme nejdřív vidět. Pán měl schovaných několik pytlíků přes silnici pod nějakým igelitem a na tajno nám je šel ukázat. Cca kilo za 4 eura nám přišlo trohu moc, tak jsme se s ním dohadovali, přičemž on najednou rychle odešel a úplně nás ignoroval. Za chvíli jsme zjistili proč, kolem trhu totiž procházel policajt. Jakmile přešel, tak se chlapík zase vrátil a pokračovali jsme v diskusi. Nakonec jsme si brambory koupili od jiného obchodníka, který nám podobně velký balíček prodal za 3 eura (CUC). A nutno uznat, že byly moc dobré! 🙂 Takže tak nějak vypadá návštěva trhu i s lehce kriminálním zážitkem. Naštěstí v jiné čtvrti jsou i trhy s čitelnými cedulemi, kde člověk nemá pocit, že mu navážili alespoň dvakrát tolik.

Z trhu jsme ještě pokračovali do obchodu pro kompot, který jsme si pár dní předtím koupili a byl celkem dobrý. Rychle, dokud ho ještě budou mít. Ne, že by byl nějak extra senzační, ale je to něco nového, co se dá koupit pro určitou variabilitu chutí. A broskve, meruňky nebo hrušky tu v jiné podobě nejsou. Až na místě jsme zjistili, že jet o víkendu do obchodu byla osudná chyba. Hned jsme zahlédli spoustu lidí a ubíjející fronty… to nás mělo varovat. Ale kolem mrazáků byl nezvyklý ruch, tak jsme se taky šli podívat, co naskladnili. 🙂 Ha, poprvé jsme tu viděli balíček kuřecích prsou. No, nevypadal vábně a kdoví, kolikrát byl cestou rozmražený a zase zmražený, ale takové věci po čase přestáváme raději řešit, to bychom si tu nekoupili nikdy nic. Vzali jsme kuřecí prsa, kompot, pár dalších “nezbytností” a stoupli si do fronty. Fronty vedly od kas skrz celou uličku a dalo se pozorovat, jak když člověk vedle nějakého regálu dlouho stojí, tak si z něj chtě nechtě ještě něco do košíku přihodí, taky jsme neodolali. Ve frontě jsme čekali víc jak 40 minut!!! Ano, v Bille jsou taky fronty, ale alespoň začnou fungovat všechny kasy, prodavačky zrychlí nebo se můžeme přesunout k samoobslužným pokladnám, případně si můžeme alespoň prohlížet regály a zboží kolem kasy. Tady člověk stojí, v ruce mu kapou rozmrazující se kuřecí prsa a kouká, jak prodavači bez spěchu markují, pak volným krokem třeba úplně odejdou, za dobu se vrátí a pokračují svým plážovým tempem. Koukat se můžeme tak akorát na zrezlé košíky lidí před námi (obsah košíku mají většinou všichni velmi podobný), prázdné stojánky u pokladen, na kterých asi někdy bylo vystavené zboží nebo na jezdící pás, který je úplně totálně mokrý od polorozmrzlých kuřecích prsou, které má ve svém nákupu úplně každý. Ani jsme už neměli jako obvykle radost, že jezdící pás jezdí (to je tady svátek), protože jsme na něj nechtěli nic pokládat. A do toho ještě lidi mezi řadami pochodují a vráží do sebe, což zejména Adama mimořádně iritovalo. To si pak říkáme, máme tohle zapotřebí? Stojíme tu už půl hodiny kvůli prsoum a kompotu, ze soboty se stává ubíjející den a naše dopolední nadšení (ke kterému stačila sklenka sektu a trochu výhledu) vyprchalo. Bohužel, odpověď je ano. Pokud nechceme jíst další týden rýži a těstoviny s protlakem, tak si frontu vystojíme, protože při další návštěvě už s největší pravděpodobností nic zajímavého nekoupíme.

No, doma jsme pak úplně odpadli a v neděli vyrazili raději na pláž, kde člověk zase jen přemýšlí, jaké má štěstí, že tady může být.

Takže asi tak nějak to tady chodí. Rovnováha musí být. 🙂

Po rozkliknutí foto…

Actividad político-cultural

To nám takhle před dvěma týdny ve škole oznámili, že v pondělí nebudou hodiny, ale politicko-kulturní akce pro všechny studenty školy. A letos poprvé máme to štěstí, že se toho účastní i studenti jazykového kurzu. 🙂 Podrobnosti nám nikdo nesdělil, tak jsme mohli jen hádat, co se bude dít.

Ráno už při šplhání schodů se všude rojili studenti, poprvé se dalo v campusu koupit nějaké jídlo, protože postavili stánky s jídlem, a v jednotlivých rozích vnitřního náměstí bylo několik podií. Jedno s koncertem, další pro projevy a diskuze se studenty a poslední s plátnem, na kterém běhala reklama na aplikaci spojenou s embargem (ale asi se tam dělo i něco jiného). Všude byly televizní kamery, vlajky a spousta studentů.

Všude kolem se rozdávaly samolepky s nápisem”Yo voto vs bloqueo” (hlasuji proti embargu), takže jsme pochopili, že se jedná o nějakou studentskou manifestaci proti embargu. Ale organizovanou asi školou něbo spíš ještě někde výš, protože studenty v campusu držela hlavně wifi zdarma (nebylo třeba žádných kartiček a nemuselo se nic platit), skvělá hudba a dostupné jídlo. Úplně všichni měli zabořenou hlavu do svých telefonů a dost mě překvapilo, že v podstatě všichni měli smartphone nebo tablet a na sobě dost často značkové oblečení. To nebylo něco, co bych tady úplně očekávala. Ale proud zboží od známých v zahraničí asi bude opravdu hodně silný a jak se říká, tak tady úplně každá rodina má někoho za floridskou louží (a rodinou se myslí širší pojetí, které zahrnuje třeba i sousedy). 🙂

My jsme se samozřejmě všichni taky hned připojili na internet a korzovali po campusu, protože instrukce, že se v 10:00 sejdeme v jednom rohu a celá třída budeme poslouchat projev, úplně nevyšla, v daný čas jsme tam byli asi 3 a vyučující se neobjevila… tak jsme nikdo pořádně nevěděli, co dál. Projevu bohužel nebylo moc rozumět – z části proto, že prostě neumíme španělsky, a z části proto, že ozvučení nebylo ideální. Po projevech začal koncert, který byl fantastický. Zpívaly se latiskoamerické písničky, ale také několik amerických hitů a teda ti zpěváci byli vynikající.

No a ve 12:00 už se nedělo nic moc nového, tak jsem si koupila velké balení sušenek (pravé kubánské, prodávají na libry a balení je prostě zavázaná igelitka) a jela domů. Večer jsme k tomu pak viděli reportáž v kubánské televizi v hlavních zprávách, ale nic zásadního jsme se nedozvěděli.

O týden později byla jako každý rok předložena nezávazná rezoluce v OSN odsuzujcí americké embargo vůči Kubě a letos poprvé po 25 letech USA a Izrael jako jediné státy nehlasovaly proti rezoluci, ale zdržely se hlasování. Je to malý posun, ale je to posun. Ale trochu pochybuji, že tomu naše univerzitní manifestace a hlavy studentů zabořené ve smartphonech nějak pomohly.

V detailu několik fotek a v týdnu přidáme i video z koncertu.

Jak si vylepšit auto

To jsem takhle jednou jela do školy sdíleným taxíkem a nasedla jsem do takového polokabrioletu. Jen místo střechy chyběly horní poloviny dveří. 🙂
Funkčně se autu nic nestalo (okénka bývají stejně neustále dokořán) a ještě si člověk mohl cestou prohlédnout útroby dveří od auta. Jen ty zámky tam tak neesteticky trčí… 🙂

Návrat do minulosti

Kapitolou samou pro sebe jsou auta. Provoz se prý v Havaně za posledních 10 let zvýšil minálně dvojnásobně, přesto pravidla pro koupi auta jsou stále spíše odrazující. Ceny aut jsou většinou vyšší než v Evropě a občané i cizí firmy si sice auto koupit můžou, ale s 800% daní. No nádhera, ne? Koupit si úplně základní auto za cenu luxusního sporťáku, to se vyplatí. Proto tu asi většinu nákupů dělají ambasády, které tuto zabijáckou daň naštěstí platit nemusí. Ale zase auto můžou prodat jen a pouze jiné ambasádě, nikdy soukromé osobě ani podniku (zahraničnímu). Ze značek se tu dá celkem vybrat (dokonce Škodovky), jen je v naprosté většině nutné složit celou sumu na zahraniční účet, což není úplně malá investice a pokud už auto není fyzicky na ostrově, tak je čekací doba po koupi klidně i půl roku.

S vyšším provozem na ulicích se tu obyvatelé ještě spíše sžívají, protože bez jakéhokoliv strachu vcházejí bez rozhlédnutí do silnice (je pravda, že přechodů je tu pomálu a nic jiného nezbývá, ale přijde mi, že si tu věří až moc, že se auta prostě vyhnou nebo zpomalí), kličkují silnice na kolech, sidekárách a motorkách a bez problému zablokují s nějakým vozíkem Quintu, kde se má jet 80 km/h, a podobné radosti. Navíc silnice jsou poseté obřími dírami, kde není nikdy předem jasné, jak hluboko se člověk/auto propadne. 🙂

Ale kdo má auto, má vyhráno. Proto je docela běžné, že někdo starou Ladu prodá za 20 tis. EUR, a to ne jako sentimentální unikát, ale jako auto na denodenní používání. Tady bohužel hromadná doprava nefunguje úplně jako v Praze a pokud člověk nebydlí v úplném centru a nemá vše v docházkové vzdálenosti, tak stráví notnou část dne cestováním. Samozřejmě, že to nějak jde, místní se také musejí přesouvat, ale je opravdu nutné trávit každý den čekaním na bus/auto, doufáním, že brzy přijede někdo mým směrem a že se dopravní prostředek cestou nerozbije? Autobusy jsou laciné, ale v naprosté většině úplně nacpané, byli jsme varováni před osaháváním a krádežemi, tak si tento zážitek asi odpustíme nebo necháme až nebudeme mít co jiného objevovat. Ale víme o cestovatelích, kteří jezdí busem bez problému každý den. Normální taxíky jsou (pro našince) zase dost drahé, pokud se člověk chce dostat na nějakou normální cenu, tak je nutné se o ní neústupně handrkovat a v centru je vždycky dost jiných turistů, kteří to na dovolené prostě neřeší.

Mojí oblíbenou možností jsou sdílené taxíky, neboli coletivos neboli máquinas neboli almendrones… většinou se jedná o více než 50 let staré ameriky, které drží pohromadě jen silou vůle. Lak je odřený, okénka nejsou nebo nejdou zavřít, vše je omakané a osezené a dveře na pravé straně se otevřou jen tím, že se do nich šťouchne. Nastupuje i vystupuje se totiž jen pravými dveřmi. Pásy byste hledali marně, zato zadní sedačky jsou často vybaveny popelníkem. 🙂 Někteří si auta vylepší radiem nebo velkými repráky. Je možné zahlédnout i hodně stará auta snad z 30. let, na fotce jsem je ale bohužel nezachytila. Pak ulicemi jezdí naleštěné cabrio verze pro turisty určené pro stylové (a drahé) projížďky centrem města.

Tato stará auta patří k současné Havaně stejně jako všudypřítomné plakáty Fidela Castra, doutníky a rum. Jsou stylová a městu dodávají tu jedinečnou patinu a pocit, že tu lze zažít něco, co všude jinde už vymizelo. Ale jsou také velmi živou připomínkou toho, jak tady místní lidé přežívají jak se dá a snaží se udržovat svoje milovaná auta ne proto, že bude jejich město stylové, ale protože nemají možnost koupit si novější modernější a mnohem bezpečnější vozy. A věřím, že by chtěli úplně stejně jako kdekoliv jinde. Jen tady vývoj nejde vždy úplně vpřed, ale trochu cimrmanovsky dělá různé úkroky stranou nebo se prostě na nějakou dobu zastaví. Potěšilo by mě, kdybychom tu v průběhu zažili obnovu vozového parku běžných obyvatel (což by i po uvolnění pravidel asi nebylo tak rychlé) a pro sentimentální návštěvníky můžou vždy typické staré vyleštěné ameriky kroužit ulicemi města, vytvářet úsměv a fotky do alb z dovolených a zároveň sypat peníze do místní pokladny, třeba na další obnovu měst a silnic. Turisti stejně ve velké většině nechtějí jezdit těmi opotřebovanými a plorozpadlými verzemi a mačkat se na zadní sedačce s dalšími dvěma lidmi.

V příspěvku posílám nějaké doprovodné foto. Adam mě teď vozí do školy, jen jezdí do práce dřív než mně začíná škola, tak ráno doháním úkoly, stahuju novinky z internetu a v týdnu jsem zapnula asi na 10 minut foťák a fotila ameriky, které projížděly kolem mě. Stála jsem na trase sdílených taxíků, takže o auta nebyla nouze, tak na ukázku posílám ta, která mi neujela ze záběru nebo mi zrovna nikdo nestál před mobilem… 🙂

Ty internety

Tak se opět ozývám, jsem většinu času bez internetu, tak blog trochu nabírá kubánské tempo, ale stále funguje. 🙂

Jak je to tu s tím internetem? No, moc slavné to není, ale je to jedna věc, která se tu snad velmi pomalu ale neustále zlepšuje. Mobilní internet tu TEORETICKY je (minimálně v Havaně), ale nikdo na něj nemá přístup, protože kubánský operátor přístup blokuje. Překvapivě. Je možné si pořídit u českého operátora mobilní internet v roamingu, fungovat bude rychlostí blesku, protože počet lidí, kteří o téhle formě ví, je minimum, ale vyjde to poměrně draho (300 Kč za 1 MB, tj. při používání stejně jako v ČR by to člověka vyšlo i na několik desítek tisíc měsíčně).

Takže všichni chytáme wi-fi různě po městě. Místa s internetem nejsou nijak vyznačená, nenašla jsem ani žádnou mapu “wi-fi pointů”, člověk je pozná tak, že na ulici na chodníku najednou sedí spousta lidí, kteří koukají do mobilů, tabletů a notebooků. Bohužel nejsou pokryté třeba parky nebo místa, kde by si člověk mohl sednout na lavičku nebo třeba do kavárny, prostě stojí nebo sedí na chodníku a snaží se stáhnout zprávy ze všech aplikací a zjitit, co je nového ve světě.

Ovšem ještě to není tak jednoduché, to bychom nebyli na Kubě. 🙂 Aby se člověk mohl připojit, tak potřebuje kartičku s unikátním kódem, který mu umožní se na wi-fi připojit na určitý omezený čas. Zatím vím o kartičkách na 30 a 60 minut a na 5 hodin (o pětihodinové jsme zatím jenom slyšeli, ale “naživo” jsme ji neviděli). Hodinová kartička stojí 2 CUC (50 Kč), ostatní k poměru času stejně. Jenže sehnat kartičku není tak jednoduché, v hotelech věčně nejsou nebo je přednostně prodávají svým hostům, trafiky (kam bych automaticky šla já) tu neexistují, občas je někde na ručně psané ceduli vyznačené, že prodávají kartičky, ale stává se, že je neprodají cizincům… my jsme je zatím sehnali vždycky v clubu. A jako u všeho ostatníbo platí, nakoupit jich hromadu, ať je člověk nemusí alespoň měsíc shánět. Takže, dejme tomu, že mám kartičku, našla jsem wi-fi point a připojila jsem se. Začíná se mi odpočítávat drahocenný čas na internetu a nesmím omylem zavřít okno s odpočtem času, protože pak nebudu moct odpočet přerušit a schovat si zbývající minuty na příště (což třeba u kartičky na 5 hodin může být docela blbý). Ale občas se to celé nějak zasekne a stejně nejde odpočet přerušit, jako třeba mně dneska ráno… takže tak.

My máme štěstí, protože máme jeden takový wi-fi point asi 5 minut od bytu, směrem k supermarketu (kde sice nic není, ale vždycky se jdeme znovu přesvědčit, co kdyby…), tak tady si sedneme na schody a stahujene, čteme novinky a posíláme rychlé zprávy. To si tak o víkendu řekneme “a tak co kdybychom se šli připojit a poslat nějaké fotky…”. Já mám dvě místa s internetem cestou do školy, tak každé ráno stahuji, co je nového, ale na žádné dlouhé rozepisování nebo chatování to není. Prostě připojit, stáhnout, odpojit a přečíst. Ale díky bohu, že to tu vůbec nějak funguje. 🙂
Adam má internet v práci, ale nemá čas (protože se všichni zbláznili a Kuba je teď děsně sexy a chce sem celá státní správa i firmy) a já se tam moc nedostanu, takže když už dorazím na úřad, tak mě od počítače nikdo neodlepí. Vytáhnu si seznam toho, co jsem si chtěla najít, čtu, stahuju, aktualizuju a posílám zprávy na všechny strany.

Taková je tady internetová realita. Proto odepisujeme po několika dnech a blog se plní úměrně ke kvalitě připojení (on ani na úřadě internet pořád nejde, třeba kvůli tomu, že prší – případně stačí jenom to, že jsou mraky).

Až budeme pořádně zabydlení, tak zvážíme zavedení internetu domů (satelitem nebo pevnou linkou), ale ani jedno prý není ani na skype a oboje je pekelně drahé, tak uvidíme… 🙂

Hurá do školy

Tak jsem zase začala chodit na univerzitu, kolikátá to už bude, kde se snažím naučit nějaký jazyk… Havanská univerzita ale určitě drží několik nej. Nejhezčí vstup do campusu (při šplhání impozantních schodů člověk kouká na krásnou bránu a velkou sochu s nápisem Alma Mater, to je pohled, který se jen tak nezapomene, navíc sochu vyrobil český sochař Korbel, jak nám Kubánci rádi připomínají), studentská kavárna s nejmenším množstvím kafe na světě (automaty tu neexistují a v místnosti, která se nazývá kavárna nemají kávu ani vodu, jen takové minisvačinky a jiná prodejna v areálu není), nejchaotičtější organizace (všechno co se řekne, je nakonec úplně jinak) a nejšpinavější záchody (na zemi mokro, nejde se zamknout ani spláchnout a pokud je papír, tak ve formě roztrhaných novin).

Ale nechci si stěžovat, výuka je dobrá, jen úplně jiná, než ta evropská. Gramatiku tak nějak procházíme letem světem a hlavně mluvíme. Proto jsem se asi taky dostala do středně pokročilých, protože gramatiku doháním doma, ale snažím se mluvit. Mimo univerzitu mi to ale stejně pořád moc nejde… Jinak jak jsou tady zahraniční studenti hlavně na krátkodobé pobyty, tak můj 4měsíční kurz v reálu znamená 4x měsíční kurz s tím, že každá úroveň trvá jeden měsíc, takže když se nebudu chtít posunout do vyšší úrovně (úrovní od začátečníků po téměř rodilé mluvčí je 5), protože pochybuju, že za 3 měsíce budu mluvit excelentně, tak budu muset opakovat dvakrát stejný kurz. Sice bude stejná kniha, ale prý vyučující budou jiní, takže, jak mi vysvětlili, se to bude zdát vlastně celé úplně jiné… No a ta kniha je sešitý štos okopírovaných papírů, který nám vždycky na konci dne vezmou a pokud máme nějaký úkol, tak si ho máme vyfotit na mobil. Já teda nevím, ale za tu cenu kurzu, bych si ráda odnesla i něco jiného, než svoje zmatené poznámky v bloku. 🙂 Ale nakonec pokud se naučím rozumět a mluvit, tak mi asi bude jedno, jak jsem k tomu došla a ještě nebudu muset zpátky tahat těžké knihy…

Další vtipný moment nastal při placení. První den nám bylo řečno, že můžeme zaplatit ve čtvrtek přímo v areálu školy nebo v pátek v nějaké kanceláři relativně daleko. Ve čtvrtek nám řekli, že ve škole se platit nedá, že musíme do kanceláře, a když jsme se tam všichni po výuce sešli, tak nám v kanceláři řekli, že o nás vůbec neví a že tam není pokladník… jelikož jsme všichni tak nějak naučení, že co je psáno, to je dáno, a další možnost platit byla už jen v pátek dopoledne (kdy mají všichni výuku a tohle bylo v jiné části města), tak jsme svorně čekali na židlích a na zemi, až dorazí pokladník. Dorazil po dvou hodinách a kdybych nebyla mezi prvníma, kteří zaplatili, tak bych si tam poseděla ještě tak další hodinku. V průběhu došly jedny dokumenty, které se vyplňovaly, tak horečnatě řešili, jestli je mají kde vytisknout… no, tohle je ta pravá Kuba, kdy člověk nechápe, nerozumí, doutná a pění až je mu to nakonec úplně jedno a jen apaticky sedí, jestli se začne něco dít. Ponaučení? Říct si, že z toho nakonec bude alespoň dobrá historka, brát si s sebou něco na čtení a neplánovat si na odpoledne další aktivity. 🙂

Nákupní okénko:

Kdo zaváhá… po dvou měsících jsme objevili (ba zdejší poměry) úplně nádherný skoro až hypermarket kousek od paláce. Celou dobu jsme si mysleli, že je to zavřené, ale fakt, že za výlohou je tma, špína a nikdy jsme tam neviděli projít člověka ještě neznamená, že není otevřeno. Místo se jmenuje 42 a 5, což znamená, že obchod je umístěný někde na průsečíků ulic 42 a 5 (slavná Quinta, kde běhají manželky diplomatů…). Při prvním průzkumu byly všechny vchody zavřené, to jsme ale netušili, že mezi ulicí 5 a 7 (názvy ulic jsou většinou číselné, rovnoběžné s mořem jsou liché, kolmé na moře jsou sudé) se skrývá 5A, kde se nachází vchod do světa netušených možností.
Za vchodem je několik stánků s rychlým občerstvením, které jsme se neodvážili vyzkoušet, nepostradatelná úschovna tašek, kam nás s radostí posílají s taškou jakékoliv velikosti a hračkářství (zatím jediné, které jsme tu potkali). Tam jsme nešli, ale občas někdo vynáší nějaké plastové radosti.
A konečně velký jednopatrový hypermarket stylu Kotva (no spíš Bílá labuť), kde je elektro i domácí spotřebiče. To znamená cca 50 kusů jedné pračky, různé kohoutky, šroubky ale pak třeba jedna luxusní vana s vířivkou pro dva. V další místnosti se schovává nábytek, což jsou lampy, lustry a postele s dřevěnou deskou místo roštu. V prvním patře jsme mysleli, že nám vypadnou oči z důlků, neb tam byly vedle sebe obchody Adidas a ještě jeden obchůdek se značkovým sportovním oblečením. Wow! Měli teda asi tak 20 párů bot, tři trička a dvoje plavky, ale to je přesně o 20 párů bot, tři trička a dvoje plavky víc, než jsme viděli kdekoliv jinde. 🙂 Na druhé straně chodby pak byl obchod s džínami a košilemi, taky první, který jsme tu objevili. No abych to zkrátila, ještě jsme prošli drogerii (mýdla, šampony a prací prášky), domácí potřeby (vše z plastu a nádobí ze skla) a dekorace do bytu (takové podivné obrazy a sošky). V domácích potřebách jsme konečně po dvou měsících objevili koš na prádlo, tak už nemusíme nosit vyprané prádlo v ruce a při odchodu jsme si všimli odpadkového koše, který jsem chtěla dát do koupelny. No, ale protože jsme byli líní a už se nám nechtěla znovu stát ta 15minutová fronta, tak jsme si řekli, že ho koupíme příště. A to byla osudová chyba! Příště už nebyly koše ani nic jiného praktického.
Pořád je to ale naše oblíbené místo, v areálu se ještě nachází látky a nitě!!! (až si nastuduju španělské názvy látek, tak tam zajdu) a obchod s jídlem, kde mají hezky srovnané věci v regálech a zdá se, že se tam dá vždycky něco koupit. Ne že by toho měli o tolik víc ze sortimentu, ale jak je to tam hezky srovnané a čisté a nekoukají na nás prázdné zaprášené regály, tak má člověk pocit, že je v nějakém lepším obchodě. Uzeninám a masu se ale vyhýbáme zatím i tady. A další bomba areálu je, že na každém vchodu je samolepka, že se dá platit kartou! Nevíme, jestli to opravdu všude jde, ale v potravinách jsme jednu paní platit kartou viděli. Trvalo to sice věčnost, ale udělalo nám to radost na zbytek odpoledne. 🙂 Takže v případě nouze jsme zachráněni, můžeme si koupit něco na sebe a ještě zaplatit kartou. 🙂

Jo a v den, kdy neměli odpadkové koše, stál před potravinami chlápek a prodával jablka. Pekelně drahá (1 jablko za 0,5 CUC = cca 13 Kč), ale takovou vzácnost jsem nemohla nevyužít. A musím říct, že jsou vynikající a dokonce i Adam je zvládnul (bez slupky) bez alergické reakce. Takže úspěch a ještě se mě i Kubánci ptali, kde jsem takovou vzácnost sehnala a utíkali si koupit taky… 🙂
Takže teď se tady dají občas někde sehnat jablka, začaly kubánské pomeranče (se zelenou slupkou a pekelně kyselé), avokádo se zmenšilo tak na polovinu své velikosti, jakou mělo v létě, a mangová sezona už nadobro skončila. Na trhu teď jdou sehnat v podstatě jen pomeranče, minicitronky, okurky a různé druhy brambor (malangy, yucy…). Ale zmizela třeba rajčata a mrkve. A cibule taky nikde.

Tentokrát bez fotek.

Trochu z všedního života v tropech

Tak se zase po delší době ozýváme. Minulé dva týdny byly hektické a teď zase nastal všednodenní chaos. 🙂

V době mise Adam odcházel ráno a vracel se v noci a já jsem byla nemocná, tak jsme toho moc nestíhali, ale o víkendu jsme se pak odměnili pláží v Clubu s koktejlem v ruce.

Já jsem byla ještě dvakrát na salse se stejným tanečníkem a učila jsem se různé nové figury – třeba sombréro 1, sombréro 2 a sobréro 3. 🙂 Je to legrace, ale kroky tančím tak nějak improvizačně, takže vlastně vůbec nevím, co dělám, bohužel na internetu jsem ještě nějaký plánek figur salsy neobjevila…

A vyrazila jsem na kolo. Cesta byla plná hrůzy a děsu, ale nevzdávám se, zkusím to znovu. Kolo bylo báječné – díky Bike SOS!!! (www.bikesos.cz) Jen Havana není s kolem úplně kompatibilní. 🙂
Abych si ušetřila provoz na hlavních silnicích, tak jsem se vydala vedlejšími a na cestu 5 km jsem si dala půl hodiny… no, dorazila jsem po 50 minutách úplně splavená a nešťastná. 🙂 Vedlejší silnice jsou plné obřích děr (klidně přes půlku silnice) a po dešti člověk úplně neodhadne hloubku. Takže aby se vyhnul, může vjet do protisměru, nebo do louže a doufat, že není moc hluboká, nebo vjet na chodník, který je plný odpadků či vylámaný od kořenů stromů, takže se po něm téměř nedá jít, natož jet na kole… dál se člověk neustále ohlíží, jestli za ním nic nejede, když objíždí všemožné nerovnosti na silnici a musí si dávat pozor, jestli auta před ním nebrzdí (sdílená taxi) a pokud blikají, tak to ještě neznamená, že zatáčí, ve většině případů jim nejde vypnout blinkr a naopak auta zatáčí, i když neblikají. Stejně tak auta objíždí louže a díry do protisměru. Takže pravidla moc neexistují. K mojí radosti jsem ještě neměla kam připnout mobil s navigací, tak jsem musela zastavovat na každé druhé křižovatce, protože nebylo úplně jasné, kterýže směr je ten můj. 🙂
Zpátky jsem se snažila jet po hlavních silnicích, ale taky to není žádná bomba, a když se k provozu ještě přidají autobusy, které taky staví dost neočekávaně, a sluníčko, které palí tak, že člověku hned stékají čůrky potu… no, lahoda. Po návratu z kola jsem byla ten den už úplně vyřízená. 🙂 Musím si pořídit zrcátko, ať vidím dozadu a držák na mobil kvůli navigaci. Ale vyrazím znova a snad lépe. 🙂

Další víkend jsme se vydali do města na náměstí Plaza vieja a strávili tam celé odpoledne. Konečně jsme mohli náměstí obdivovat bez deště. Nejdřív jsme unikli ze spárů několika naháněčů a posadili se do Café Escorial, kde prý dělají nejlepší kafe ve městě, a potom jsme se přesunuli jen na druhou stranu do rakouské pivnice. Náměstí je nádherné, ale hned o uličku vedle je už všechno těsně před rozpadnutím.

Minulý víkend jsme poprvé vyzkoušeli místní sdílené taxi “máquinas” (mákynas) a jeli jsme tolik opěvovanou amerikou. Člověk musí vědět kde auta jezdí a jakými cca směry, my máme naštěstí jednu trasu hned u domu. Takže jsme si stoupli na kraj chodníku a mávali na ta auta, která vypadala, že se rozpadnou, to jsou taxi. 🙂 Když zastaví, tak si ujasníte, jestli řidič jede vaším směrem a nasedáte. My zastavili starou ameriku (přesně nevím, co to bylo), kde se pohodlně posadí 6 lidí (3 dopředu a 3 dozadu). Teda pohodlně, vejdou se tam hezky, ale dost nás tlačila péra ze sedačky. To celé za 10 nebo 20 CUP – podle délky trasy (=10 nebo 20 Kč). Ale nejezdí vždycky, takže stejnou cestu jsme zpátky jeli “normálním taxi” za 10 CUC (=270 Kč), to byl taky zážitek, protože nám zastavila Lada, já dřela hlavou o strop a provázela nás vůně benzínu, takže nás pak ještě zbytek večera bolela hlava. Ale máme zážitky k nezaplacení. V pondělí jsem začala chodit na španělštinu, tak se z máquiny stal můj každodenní spoj.

 

 

Zátoka sviní a poprvé v Karibiku

O víkendu jsme využili nabídky na svezení a vyrazili na jižní břeh ostrova, tedy poprvé ke Karibiku. Ono se totiž moře na severu nepovažuje za Karibik, ale za Atlantik. Cesta prázdnou osmiproudou dálnicí (jejíž části slouží jako evakuační přistávací dráha) s různými výmoly v různých pruzích utekla celkem rychle a ještě před naší cílovou zastávkou jsme se zastavili v krokodýlí rezervaci. Po cestě jsou dvě, zatím jsme byli v té víc turistické, jak je asi jasné i z fotek, druhou prozkoumáme někdy příště.

Krokodýlů různého stáří, velikosti a zlověstného plamínku v očích jsme viděli tolik pohromadě poprvé. Od miminek až po 60-70tileté (prý, ale jak to poznat, že). U těch velkých jsem si chvíli nebyla jistá, jestli to nejsou sochy, protože měli otevřené tlamy, vůbec se nehýbali a kůže vypadala jako gumová. Stačil ale jeden pohyb, aby bylo jasné, kdo je pánem.

 

Byl to celkem zážitek, ale když se to vezme kolem a kolem, tak zase šlo o “Cuba style” – celou rezervaci představovaly dvě klece s menšími krokodýly, s tím, že jedna měla nahoře díru a uvnitř cedulku s nápisem, že skáčou až 2 metry do výšky, pak jeden plácek s focením s apatickým krokodýlkem, několik zavřených stánků se suvenýry a jedno jezírko se zbytkem všech dalších krokodýlů dohromady. Plot byl místy zrezivělý a někde i děravý… ale snad to mají nějak ošetřené. Pokousali nás naštěstí akorát komáři. Zato vydatně.

Taky je tam jedna atrakce, a to krmení krokodýlů, kdy se na takový dřevěný prut připíchne ryba nebo kus kraví kůže a turista s ním mává krokodýlům nad hlavou, až po něm nějaký chňapne. To jsme natočili. A ještě jsme ušetřili, neb platil a krmil Španěl.

 

Nakonec jsme se konečně vypravili na pláž Punta Perdíz ve slavné Zátoce sviní. Ale nešli jsme po stopách historie, rozplácli jsme se na břehu a sledovali tu barevnou krásu ve vodě. Místo písčitých pláží jsou tu skalnaté břehy s korály, kde člověk téměř nestačí už metr od břehu. Ideální na šnorchlování a pozorování krásných korálů a ryb různých barev i velikostí. Něco jsme nafotili, ale naživo jsou barvy výraznější. Taky tu pořádají kurzy potápění, tak možná nějaký kratší zkusíme, na ten delší bychom šli (já se asi budu bát, tak spíš Adam) někde poblíž Havany. Jinak jak jsem se těšila do vody, tak jsem se očividně zapomněla na některých místech namazat krémem, takže jsem odjížděla se spálenými předloktími. 🙂

 

Ještě se sem určitě vrátíme a třeba bude i svítit sluníčko. To prý se pod vodou odráží paprsky a člověk jen zírá na podvodní svět kolem sebe.

Jinak já jsem snad přihlášená od října na španělštinu (ale tady není nic jisté. Dokud nesedím v lavici, tak tomu nevěřím). A ohlásíme se zase nejdřív za týden, teď je to tu chaotické. Připravuje se mise, já budu v okolí domova bez internetu a Adam vše organizuje, tak nebudeme moc na příjmu… Ale pro obveselení, dnes jsem šla pěšky pro oběd, protože není čas si někam zajet. Nejdřív jsem teda vlastní blbostí zabloudila, ale pak jsem došla k restauraci, kde prostě bylo zrovna dneska zavřeno a možná zítra už bude otevřeno… důvod neznámý 🙂

Nákupní okénko

Dochází nám jídlo, tak jsem šla včera nakoupit do dvou sámošek a nekoupila jsem nic… pak jsem teda vzala zmrzlinu v kelímku, abych měla pocit, že mise byla alespoň trochu úspěšná. Nekoupila jsem nic, protože nebylo, co koupit… Těstoviny a rýži máme, ale už se to trochu začíná zajídat. Cukrovinky, sladké nápoje a piva nepotřebujeme. Máslo nebylo, sýr bez chuti už nekupuji a uzeniny vypadají děsně. No a pak už toho v obchodě k nákupu moc nezbývá. Jo, třeba polévku z pytlíku s příchutí mořských plodů jsem taky nevzala… no a zbývá drogerie (=šampony a prášky na praní) a elektro (pračky, mikrovlnky a hi-fi věže devadesátkového designu za tisíc a více euro). Takže doma stále nic nemáme. 🙂

Na konci jako vždy foto…

Salsa a další radosti

Včera jsem byla na lekci salsy. No, kdybych měla rychlejší nohy, cit pro rytmus a pamatovala si kroky, tak by to třeba i vypadalo dobře… bohužel svaly jaksi zmizely, protože za posledních pár měsíců byl můj největší sportovní výkon trojboj – Jak poznat Ghanu a neztratit se?, Jak zorganizovat svatbu roku? A jak oběhat lékaře, úřady a poté sbalit celý byt do co nejmenšího počtu krabic? Na tužení svalů už moc času nezbylo.

S podzimem tady začal i společenský život, takže už se začínám zapojovat a zjišťovat všechny možné aktivity. Minulý týden jsem byla na józe, zrovna jsem stála v první řadě, tak jsem se děsně snažila a pak toho dva dny litovala, protože jsem se nemohla moc hýbat. Včera jsem vyrazila na salsu. Hodina a půl plná vlnění s přestávkou 5 minut na vydechnutí. Očekávala jsem nějaké učení základních kroků před zrcadlem, ale taneční parket byl plný účastníků jazykového kurzu (v rámci kterého mají i lekce salsy) a mezi nás se rozestoupili tanečníci, takže každý měl svého osobního učitele.

Byly tam i urostlí snědí Kubánci, ale já dostala subtilního tanečníka s tváří východoevropada, kterému chybělo ke kráse jen pár zubů. 🙂 Hned jsme začali s učením různých kroků a já dělala co mohla, abych mu stačila. Nejdřív jsme řešili jen základní kroky a pak se najednou rozvlnil a to jsem přestala stíhat. Takže on byl jako taková ta točící spirála a já vedle něj trochu jako kůl v plotě. 🙂 Ale užila jsem i to a na konci jsem ze sebe byla nadšená, co všechno jsem zvládla. Za tu hodinu a půl jsme toho prošli zhruba tak jako v salse za celé taneční. Když jsem o tom moc nepřemýšlela, tak mi přišlo, že vypadáme, že tančíme, ale jak jsem začala přemýšlet o krocích, tak jsem se najednou zasekla. To on vždycky jen zvedl oči vsloup a začali jsme dělat základní krok znova. No, byla to prča a příští týden to asi zkusím zas.

Jinak už jsem se seznámila s několika manželkami, tak mám echo, co se kdy kde děje, zítra ráno jdu zas na nějaké cvičení, moc jsem nepochopila, o co se jedná, ale pak bude kafe. Některé tu stíhají organizovat sebe, ostatní manželky a ještě svých 5 dětí. 🙂 Ale jsem ráda, že se tu něco děje, alespoň se zatím vůbec nenudím. A za pár dní už budu mít přečtené dvě tlusté knihy. 🙂

Už se tu taky začínáme orientovat. Jednak ve městě a jednak v obchodech. Kam pro co jít, kde je pravděpodobnost, že něco koupíme a tak. Nedá se tu sehnat třeba lepidlo nebo párátka. Ale vodu v barelech už do obchodů navezli a nám doma opravili ionizátor, tak už můžeme vařit a pít bez omezení. Teda každý má jinou teorii o místní vodě. Někdo jí pije přefiltrovanou, někdo přefiltruje převařenou vodu, jenom z ní vaří a pitnou si objednává z Evropy… nám zatím špatně není, asi ještě nějaký další filtr pořídíme, ale nechceme zase bláznit a každý den filtrovat, převařovat a pak se vody stejně bát. Mravenců je mnohem míň, zase jsme vystříkali byt sprejem a 24/7 máme zapnutý odvlhčovač proti plísním. Musím zaklepat, zatím  nám nic dalšího nezplesnivělo. Jen ty záchody nám pořád vesele protékají.

Včera taky dorazily zásoby z Belgie, co jsme si objednávali v červnu. Teď se řeší další katalogové objednávky z Evropy. Zatím nám z jídla nechybí nic tak strašně moc, že bychom si objednávali třeba sýr, vodu nebo nutellu. Ale objednáváme, co tady není nebo je tak strašně drahé, že se vyplatí koupit si celou bednu na čvrt roku nebo i déle (třeba okurky, vína…). Vždycky si vzpomenu, když jsme objednávali oblečení z Quelle nebo kosmetiku z Avonu, tady je katalog, který nabízí od zahradního nábytku, přes elektroniku a kosmetiku až po jídlo. Objednávka je jednou za čtvrt roku a dorazí 3 měsíce po objednání, takže plánování a propočítávaní toho, co dojde, je tady velice důležité. 😀

Tentokrát fotky nehledejte.

Konečně v Habana Vieja

V sobotu po delší době nepršelo, tak jsme vyrazili “jak jinak” na pláž do klubu a doplnit zásoby do obchodu. Voda sice byla kalná, že do ní Adam ani nevlezl, ale ono to lehátko, koktejl a výhled na moře má taky něco do sebe. 🙂

V neděli jsme konečně k večeru vyrazili do centra města. Sice bylo pořád teplo, ale pofukoval větřík, tak vlastně bylo příjemně na procházení uličkami. Na radu průvodce jsme si vybrali trasu, která vede přes 4 stará havanská náměstí Plaza de la Catedral, Plaza de Armas, Plaza de San Francisco de Asis a Plaza Vieja. Celá cesta má kouzlo starého přímořského města plného historických staveb. Opravené budovy jsou nádherné, ale ty neopravené strašně chátrají a plesniví. V uličkách je nespočet muzeí a stánků se suvenýry, stejně tak restaurací a kavárniček, kam si sednout. Na večerní procházku jen tak se cournout, představuje centrum ideální místo. Když jsme přicházeli na třetí náměstí, tak se ale začaly kupit černé mraky a než jsme došli na poslední Plaza Vieja, tak se strhnul obrovský liják. Schovali jsme se na schody pod hlavní vchod jedné budovy a čekali až déšť přejde. Prohlídli jsme si fotky a přečetli, co je k vidění na posledním náměstí, zatímco se setmělo a stále mohutně pršelo. Když nám přišlo, že déšť trochu ustává, přeběhli jsme na Plaza Vieja a tam se strhnul ještě větší déšť. Tak jsme si náměstí mohli prohlédnou opravdu ze všech úhlů, protože jsme další dobu čekali v podloubí lemujících domů. No, déšť trval dohromady asi 90 minut a když ustal, tak jsme rychle za stálého poprchávání vyběhli na parkoviště k autu. Stálo to ale za to, jen si příště ty deštníky z auta vyndáme a vezmeme si je s sebou. 🙂

Foto i s popisky v detailu příspěvku.