Jsme zpět

Tak jsme zpátky na Kubě i na blogu.

Na Kubu jsme se vrátili po měsíční “dovolené” v Čechách. Adam teda polovinu času pracoval nebo absolvoval různé schůzky. Obešli jsme doktory, obchody, rodinu a  kamarády, zvládli jsme strávit dva klidné dny na chalupě a dva náročné dny v Krkonoších (nějak jsme si odvykli na chození, zato pití nám šlo výborně). Stihli jsme jít 5x (!!!) do kina – to máme do zásoby na celý příští rok. 🙂 A celkově jsme dobili baterky a ujistili se, že náš normální svět je na hony vzdálený tomu kubánskému. Do posledního roku se ale vracíme s dobrou náladou a očekáváním, že všechno nějak půjde, a snad se nám podaří cestovat minimálně tak, jako loni. Taky na sobě po dvou letech pozorujeme určitý latino vliv – se vším počítáme tak maximálně na 50 %, už se tolik nerozčilujeme kvůli každé blbosti, co řešit nejde, tak se snažíme nechat být, 10-timinutové čekání na tramvaj není žádné čekání a trauma z nedostatku toaletního papíru (a horečnaté nakupování do zásoby na každé dovolené) nám asi zůstane i nějakou dobu po příjezdu zpět.

První polovinu roku jsme blog poměrně dost zanedbali, ale mělo to své důvody. Jednak dorazila klasická kubánská depka, kdy spousta věcí nejde a člověk nemá chuť o Kubě ještě doma ve volném čase psát, to si raději pustí nějaký film. Navíc jsme tu měli hodně návštěv, které se střídaly jedna za druhou, takže se z nás stala taková malá cestovní kancelář a ze mě ještě havanský delegát a řidič. A já jsem se pustila do oprašování mých cizích jazyků.

Konečně jsem nad výukou španělštiny na Kubě zlomila hůl – na dlouhodobé kurzy jsou tu dvě jazykovky (měsíční příšerné univerzitní kurzy do toho nepočítám) – jedna je ale stejně určená převážně pro několikatýdenní kurzy pro cizince poblázněné kubáskou kulturou a salsou (čemuž odpovídá i cena) a v druhé jazykovce se mi během jednoho semestru změnila 5x profesorka (zde je v praxi krásně vidět nedostatek učitelů, kteří si ve státních školách nevydělají téměř nic). Pokud jste expat, tak vám podkuřují, jak vám to jde, a do vyšších úrovní se dostanou studenti, kteří by tam neměli vůbec být, což je pro výuku jazyků poměrně problematické. Tož tak. Proto jsem zůstala jen s občasnými soukromými hodinami a tím moje slavné studium asi končí. Samozřejmě, zkusím se doma nějak připravovat na mezinárodní zkoušku DELE, ale uvidíme, jak to půjde. Knihy mám nakoupené, teď ještě tu vůli.

Tak jsem si řekla, že když to s tou španělštinou nejde, opráším alespoň svou 10 let nepoužívanou němčinu a zkusím si udělat vyšší certifikát z angličtiny. Cíl je jasný, teď záleží, kolik překážek budu muset překonat. Na oba jazyky jsou tady celkem dobré (!!!) jazykovky. Každý student dostane knihy (které jsou jeho, takže do nich může i psát – to se mi u studia španělštiny nikdy nestalo), ve třídě je i reprák s možností poslechů (wow!) a učitelé jsou profesionální. Tak hurá do toho!

Takže hodiny angličtiny byly fajn, jen mě strčili do nižšího kurzu, než kam jsem se při testování dostala. Jednak jsem jeden den nemohla (“Ale vždyť Vy přece celý den nic neděláte, tak jaktože nemáte čas?!”) a jednak, jak jsem později zjistila, potřebovali ještě jednoho člověka na otevření kurzu nižší úrovně. Jak elegantně vyřešený problém. Nicméně, já jsem se docela nudila a ostatní se se mnou báli promluvit, ale  nakonec to byl takový fajn sociální kontakt s normálními Kubánci, kteří mají zájem se učit anglicky. Všichni byli moc milí, vzdělaní a nápomocní v praktických všednodenních otázkách. Tak jsem úrověň kurzu neřešila s tím, že od září bych ráda na přípravu na mezinárodní zkoušku. To jsem ovšem ještě netušila, jak velký problém to bude. Každý týden mi na recepci řekli něco jiného, zaplatila jsem pokračování (s tím, že se do kurzu určitě dostanu), abych následně zjistila, že tam nemůžu, protože musím postupovat podle jejich úrovní (ale vždyť já se na těch hodinách nudím!). To nikoho nezajímá, ani učitel mě nepodržel, tak jsme problém odsunuli jen na září. To jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne, ale trochu se obávám, že nic přeskočit nepůjde (vstupní test, nevím proč, taky nechtějí, abych dělala znovu) a až jim řeknu, že teda pokračovat nebudu, tak se začnou ošívat a až budu vycházet ze dveří, tak to najednou nějak půjde. Proč to ale proboha nejde nějak normálně? Vždyť já jenom chci studovat angličtinu na úrovni, na které se něco naučím… ale to už tady nikoho moc nezajímá.

S němčinou je to trochu jinak (asi tím, že o veškerou organizaci se stará Němka). Kurzy fungují velmi dobře, jen jsou dost intenzivní (3x týdně 4 hodiny), takže člověk mívá pocit, že dělá jen němčinu a úkoly na ni. Ale dostala jsem se do super třídy, kde se nikdo nebál mluvit. Opět jen Kubánci a já. Tím, že jsem 10 let nemluvila a na začátku jsem nebyla schopná vyplodit ani jednu smysluplnou větu, jsem také skončila v kurzu o několik úrovní nižším, než kde jsem kdysi bývala. Ale po pár týdnech se mi jazyk začal pomalu vracet a poslední měsíc byl skoro až jednoduchý. Ráno před odletem do Čech jsem ještě absolvovala poslední část závěrečné zkoušky – udělala, takže všechno dobré. Nojo, jenomže třída se nám rozpadla, protože dva lidi studovali kvůli práci v Německu (kam už odjeli), jedna spolužačka kvůli stáži v Německu (kam už odjela) a zůstaly jsme dvě. Tím pádem se navazující kurz asi otevírat nebude… Ale neházím zatím flintu do žita, nakoupila jsem si učebnice návazného kurzu s tím, že si to v létě projdu a osvěžím a od září se zapojím rovnou dokurzu C1, kde jsem před těmi 10 lety tak nějak končila. Tak uvidíme, snad to zvládnu nastudovat, snad mě tam pustí, snad se tato třída taky nerozpadne a snad kurz vůbec budou otevírat… A tak je to tady se vším. Dokud člověk nesedí na první hodině, tak není jisté vůbec nic, a nemá smysl se tím měsíc dopředu jakkoliv trápit.

Taky se nám (i díky všem návštěvám) podařilo hodně cestovat – po Kubě i za hranice – takže jsme objevili nová krásná místa. Jen ten východ Kuby si necháváme na nějakou delší dovolenou letošní rok. Jinak tu není nového vůbec nic.

Nákupní okénko:

Dlouho jsme nic nepsali o jídle. Ono se taky snažíme vyhýbat obchodům jak jen to jde, zásoby základních surovin máme z dodávkové služby z Belgie, hodně nám toho vozí návštěvy z Čech (děkujeme!!!) a do obchodu chodíme jen pro minimum surovin.

V březnu se konečně opět objevila vejce za kubánská pesa, což je velký úspěch. Trvalo to jen půl roku od zářijového hurikánu, aby se vejce dostala z černého trhu na ten normální. Na černém trhu byla “už” od Vánoc.

A v dubnu se urodily brambory, které se kromě několika týdnů dají koupit jen na černém trhu. A kdo je ve správném místě ve správný čas (řekněme třeba v autě na dálnici směr Havana), tak může získat pytel cca 21 kg brambor rovnou do kufru auta. Sice jsme si přivezli i švába, ale brambory byly (ž na dvě tři nahnilé) exkluzivní, cena taky, a jelikož se skladováním už je to horší, tak jsme zásobili i všechny kolem nás. Bohužel, o týden později na stejné dálnici už nikdo nepostával.

Prostě, v jídle i všem ostatním, štěstí přeje připraveným! 🙂

Nedělní pohoda aneb trocha santeríe nikoho nezabije…

…tedy kromě těch slepic a jiného ptactva a zvířeny. Ale k tomu později. Příspěvek je trochu mimo pořadí, protože je – světe, div se – celkem aktuální, i když moc dobře víme, že nám ještě chybí k dopsání spousta starších příspěvků. Ale snad nám to odpustíte.

Minulý víkend mi nebylo dobře, asi nějaká střevní chřipečka. Respektive žaludeční, protože střevní potíže jsem až tak neměl, spíš mi bylo neustále na zvracení a neměl jsem chuť k jídlu ani schopnost nic moc pozřít. V neděli se udělalo hezky, tak jsme si řekli, že by mi mohla pomoct trocha čerstvého vzduchu. A jelikož víme, že celkem blízko ambasády je park podél řeky, kde jsme dosud nikdy nebyli (ačkoli kolem něj denně jezdíme), rozhodli jsme se, že se ho vydáme prozkoumat. Řeka se jmenuje Río Almendares, park analogicky Parque Almendares, případně Bosque de La Habana (Havanský les). V podstatě nás vždyck lákalo park vyzkoušet, protože je tam spousta zeleně a mezi ní cestičky a vypadá to prostě hezky. Jen nám to nějak nikdy nevyšlo. Tak tedy teď.

Po příjezdu jsme zjistili, že park má vlastně dvě části. Já si celou dobu myslel, že je to jeden velký park, do kterého jsou vstupy z více stran. Omyl, dva parky to jsou. První je poněkud civilizovanější, neboli je v něm infrastruktura. Dětské hřiště, minigolf (někdy vyzkoušíme), divadélko, poníci, bar s odporně páchnoucími záchody, možnost půjčit si lodičky (jak jsem psal, park je u řeky). Lodičky taky určitě vyzkoušíme. Tím, že je tam infrastruktura a ještě k tomu občerstvovací zařízení, jsou tam taky lidi a děti a hudba. Ale kupodivu lidí nebylo až tolik, děti příliš neřvaly a hudba byla na zdejší poměry celkem tlumená. Prostě příjemné místo.

Suverénně nejlepší na této části parku je ale tahle zcela boží houpačka (nevyzkoušeli jsme ji, ale i na pohled je boží):

Poté, co jsme chvíli poseděli u řeky a všechno si v této části parku prošli, jsme se vydali do té druhé půlky, která vypadá přírodněji a měla by tedy, podle našich představ, být pro nedělní procházku na čerstvém vzduchu ideální. A ono to tam opravu hezké je. Ale taky to tam zvláštně smrdělo. A hned na začátku cestičky byl nějaký mrtvý pták. Inu, stane se, příroda.

Vzápětí jsme si ale všimli, že jsou tam různě roztroušené mírně podivně vyhlížející hloučky lidí, kteří “cosi” dělají a mají u toho spoustu igelitek. Brzy nám došlo, že se tu provozuje santería, tedy kubánská kombinace původních afrických náboženství s katolictvím. Abych byl s těmi africkými kořeny přesnější, na Wikipedii čtu, že jde o kulty západoafrického etnika Yoruba. To jsou věci. No prostě takové zdejší voodoo. Na Kubě je to velmi zásadní náboženství, santeríu tady uznává spousta lidí. A tenhle park je tedy zjevně dosti populárním místem, kde se santerijské rituály (které, jak jsme pochopili, zpravidla zahrnují obětování slepice, holuba nebo něčeho podobného, proto ta poznámka na začátku) provádějí, neboť pozůstatky po nich jsme potkávali na každém kroku.

U poslední fotky jsem avizoval video. Omlouvám se za špatnou kvalitu, asi by bylo lepší jít blíž, ale to se mi úplně nechtělo.

Abych to nějak popsal, pán drží v ruce bezhlavou slepici, kape z ní krev do nádobky a cosi u toho zpívá, vedle stojící mladík hraje na zvoneček. Slečna (mladá paní) vedle mladíka byla těhotná, tak jsme usoudili, že cílem obřadu by mohlo být přivolání zdravého potomka či tak něco. Ale nevíme, samozřejmě. Pak už jsem nenatáčel, nicméně obřad pokračoval. Poté, co pán upotřebil první slepici, vzal si od mladíka druhou. Ta ještě měla hlavu. Na onu hlavu pán šlápl tak, aby ji pod nohou držel, a škubnul. A obřad pokračoval stejně jako na začátku. Vtipné je, že do téhle části parku vozí turisty, byla tam nějaká latinskoamerická rodinka, která na to koukala dost vyjeveně a zakrývala oči chlapečkovi.

Aby byla obrazová dokumentace kompletní, v průběhu procházky jsme taky koukali, že v řece plave takový zajímavý pařez. Ale on to nebyl pařez. Pes to byl. A velkej. Zkoušel jsem to přiblížit, takže video je dost nekvalitní. Netuším, jestli plovající mrtvola psa nějak souvisela se santerijským konáním, ale do zážitku to tak nějak zapadalo a celkově to hezky dotvořilo atmosféru.

Zkrátka ideální procházka, když člověku není moc dobře od žaludku. Z parku jsme jeli domů přes internet, abychom se o zážitek stručně podělili s rodinami. Stavovali jsme se jako obvykle v hotelu Panorama, u něhož je městská kamenitá pláž, kde jsme taky nikdy pořádně nebyli. Tak jsme si řekli, že se tam podíváme, ne na koupání, jenom prostě že koukneme na moře, pro uklidnění z předchozích zážitků.

Akce vejce

Tak jsem se včera vydala opět na trh pro nějakou tu zeleninu do polévky. A opravdu, když přijede člověk hned ráno, tak jsou pulty skoro plné věcí. Ne teda, že by se dalo nakoupit všechno ze seznamu, ale to už snad ani nikdo neočekává. Zrovna jsem si říkala, že když mi zašeptá někdo do ucha “papas”, tak bych mohla vzít zase jednou brambory. Ale tentokrát bylo překvapivě celkem poklidně a nikdo moc nekřičel a ani na mě nevolal. Tak jsem vzala, co jsem potřebovala, s tím, že se vrátím k autu.

Trochu jsem se loudala, tak přeci jenom ke mně přiskočil jeden mladík a medovým hlasem mi do ucha zašeptal “papas”. Chvíli jsme se dohadovali, kolik a za kolik mi pytel brambor vlastně nabízí, a moc jsme se nedohodli. Tak jsem ještě zkusila, jestli nemá náhodou i vejce.

Vejce teď totiž oficiálně na trhu nejsou. Podle oficiálních zdrojů jsou slepice po hurikánu v depresi a nesnáší tolik vajec (my to připisujeme hurikánem odneseným kurníkům, ale špatné zprávy se tady nevysílají, tak mají slepice depresi a hotovo). Kubánci mají na příděl 5 vajec měsíčně, ostatní nemají nic. Proto se vejce už dva měsíce shání, jak se dá…

Ale abych se vrátila ke svému takřka kriminálnímu zážitku. Mladík na mě zamrkal, že vejce má, ale musí být opatrný. Další jeho kumpán na něj taky volal, ať si dává pozor. Dokonce jsme se dohodli na ceně (30 vajec za 5 dolarů, minule mi je nabízeli za 8 dolarů a když jsou slepice šťastné a veselé, tak to stejné plato stojí krásných 33 korun). Když jsme se dohodli, tak mě poprosil, jestli bych mohla dojet autem k němu za roh, že mi to hodí do auta, aby ho nikdo neviděl. Teda nikdo, hlavně policie, že. Dojela jsem teda autem za roh a tam se hádal s jiným člověkem, tak jsem nevěděla, jestli to je další kumpán nebo snad už nějaký oficír v civilu… proto jsem zamířila ještě ke k jinému stánku pro ananas.

Nakonec se dohádali a uklidnili, mladík na mě mrknul, že teda můžeme, vhodil mi na zadní sedadlo obří tašku s mnoha platy vajec a řekl mi, ať si sednu za volat a jedu dál. Bylo to trochu detektivní, ještě mi v rychlosti naskakovaly různé varianty, jak mi ukradne auto nebo něco z něj, ale všechno bylo dost přitažené za vlasy, tak jsem poslechla, skočila do auta a odvezla ho o pár bloků dál. On mezitím vyskládal 30 vajec, řekl mi kde mám zastavit a oba jsme byli s transakcí spokojení. Pak jsem zjistila, že nechce zavézt zpět, ale celou tašku odnášel do jiného domu, takže jsem mu asi pomohla ukrýt vejce před policejním zátahem u trhu. Kdo ví.

Takže takhle my tady kupujeme základní potraviny. Je to zážitek. 🙂

Rio de Janeiro po kubánsku

Pokračujeme v naší sérii echtovních kubánských zážitků. Po cirkusu a safari nastal v pátek 18. srpna zážitek zatím nejechtovnější, havanský karneval.

Karneval se koná každoročně, loni byl taky v srpnu, na letošek se termín jeho pořádání neustále měnil, načež byl nakonec taky v srpnu. Tak jsme si řekli, že když už jsme tady, jednou by to asi člověk vidět měl. A jednou to asi i celkem stačí. Lístky stály astronomických 15 Kč na osobu, hodnota tomu zhruba odpovídala. Ale byla sranda to pozorovat.

Tradiční brazilský karneval v Rio de Janeiru známe z televize/internetu jako nekonečný průvod tanečnic a alegorických vozů. Na Kubě je to podobné, akorát tady ta nekonečnost spočívá především v tom, že všechno straaašně trvá. Nejdřív se věčnost nic neděje, pak projde skupinka nekoordinovaných tanečníků, za nimi se proplouží alegorický vůz tažený traktorem značky Belarus, pak zase věčnost nic a pak totéž znovu v drobných obměnách.

Obměny spočívaly především v tom, že občas byly ty věčnosti ještě věčnější, neboť se nekteré alegorické vozy porouchaly dřív, než stačily někam dojet, tak jsme je v dálce viděli, jak stojí a nic se nedělo. Jednomu shořel generátor až poté, co kolem nás projel, takže ten jsme ještě stihli v plné parádě a pak jsme pozorovali, jak kapela a tanečníci, které jsem před chvílí viděli křepčit, se kamsi přesouvaj pěšky a bez křepčení.

Každopádně místní se královsky bavili, což je asi to hlavní. Pořídili jsme i fotodokumentaci:

Kromě fotek jsem točil i videa, tak je taky přikládám. Nejprve první skupina tanečníků:

Následoval alegorický vůz:

Po něm další tanečníci a další vůz. Zvuk zní nekvalitně, což ovšem naní kvalitou záznamu, takhle to skutečně znělo:

Předchozí dvě videa mohou působit dojmem, že to všechno šlo rychle po sobě. Tak nešlo. Naprostou většinu času, kterou jsme na karnevalu strávili, to vypadalo takhle:

Což ale místnímu obyvatelstvu na veselí nikterak neubíralo:

Nakonec pak už tančili prakticky všichni:

Během večera taky lehounce sprchlo a trochu jsme zmokli, ale nic hrozného, ve výsledku to bylo i docela příjemné. A při pohledu nad moře jsme si říkali, že to asi mohlo být i krapet horší:

Kubánské safari

Každý víkend vymýšlíme, co dělat, abychom neseděli doma a poznali něco nového z místních atrakcí. Ne vždy se nám to daří a někdy si prostě radši uděláme filmový den, ale nedávno jsme vyrazili nejdřív do cirkusu (viz předchozí příspěvek) a následně do místní zoologické zahrady, která je už spíš na okraji města, vedle Leninova parku. Ještě je jedna v širším centru Havany, kousíček od ambasády, ale tam jsme se ještě neodvážili, počkáme si, až skončí prázdniny a zoo se trochu vylidní.

Taky už cítíme, že nás optimismus dovezený z Čech začíná opouštět, a tak jsme vyhlásili srpen měsícem, kdy si nestěžujeme na Kubu ani na nic kubánského. Takže od té doby se máme báječně a všechno je skvělé a úžasné. 🙂 Od zoo jsme neměli velká očekávání, taky už jsme slyšeli nějaké reference od známých a kamarádů, ale nakonec docela příjemně překvapila. Cesta tam teda byla trochu dobrodružná, čím víc jsme se blížili, tím horší jsme projížděli cesty, a jelikož jsem řídila naše menší a hlavně nižší auto a odhad vzdáleností mi stále trochu uniká, tak se mi podařilo vjet téměř do každé díry po cestě. Ale je to skvělé, protože je srpen a za volantem nenadáváme. 🙂

Ale dojeli jsme (sice oklikou, protože cesta není úplně moc značená a navigace to chtěla vzít už skrz areál zoo), zaparkovali v houští mezi dvěma stromy a šli si stoupnout do fronty na lístky. Fronta byla jako vždy lehce neorganizovaná a na budce s prodejem vstupenek nebyl žádný ceník, tak jsme čekali, co nám pokladní namarkuje. Tentokrát opět zafungovaly naše rezidenční kartičky, tak jsme stejně jako místní platili 5 CUP/os. (a to zase můžeme říct, že podívaná stála za víc než celkových 10 Kč). No, jak už tak bývá, první zastávka za vstupem je prodej jídla (krabičky s nějakým blafem, chipsy a podobné zdravé pochutiny) a občerstvení (voda nebyla, jen pivo ve skle a místní sladké limonády). Málokdo si tuto první zastávku odpustí. My jsme ji přešli a zařadili se rovnou do druhé fronty čekající na safari autobus (zní to skoro jako ve Dvoře Králové, ale jisté rozdíly jsou znát). Jen fronta byla opět takový neorganizovaný klikatý had, lidi přicházeli odcházeli a člověk si musel hlídat tu rodinu, která na začátku stála před ním… a kolem toho všeho byly rozložené dva stánky  s hračkami pro děti (takovými low cost plasťáky, které byste čekali na nějaké horší tržnici). Po cca 40 minutách čekání jsme se konečně přiblížili k autobusům (ještě nás předběhla jedna rodina, která asi měla pocit, že jsme je naopak na začátku předběhli my…ale pak se pravda ukázala, protože je do autobusu nepustili s rozdělaným pitím – pokrok nezastavíš, ani na Kubě už nenechávají návštěvníky v zoo házet odpadky do výběhu, palec nahoru).

Když jsme vlezli do rozvrzaného autobusu, tak jsme s nenadšením zjistili, že už jsou volná jen dvě místa na různých koncích autobusu. Chvíli jsem zapomněla, že je srpen a začala se rozčilovat, že nic neuvidím, protože jsem chytla místo vzadu na 5ce a to úplně uprostřed. Nakonec to tak strašné nebylo, protože jsem se mohla postupně naklánět na obě strany a případně se na všechno podívat ještě zadním úplně příšerně umolousaným oknem. 🙂

Pak jsme vyrazili a vjeli do prvního výběhu, který spolu sdílí zebry, žirafy, sloni, hroši, nosorožci, antilopy, pštrosi… a kdoví co ještě. Musím říct, že to bylo docela pěkné a zvířata se popásala tak porůznu po celé ploše, takže bylo na co koukat. Projížděli jsme po takové klikaté cestě skrz celý výběh, občas nám nějaké stádo zatarasilo cestu a z hrochů jsme viděli jen oči vykukující z rybníčku. Celou projížďku doprovázel výklad průvodce, ze kterého by asi stálo za to vypíchnout naprosto samozřejmě podanou informaci, že nosorožčí rohy mají afrodiziakální účinky…

Taky jsme, jak už naznačuje popisek u poslední fotky, byli svědky sporu mezi slonem a buvolem. Trochu je vidět na videu, které je ale stejně jako autobus poněkud rozhrkané:

Z jednoho jsme výbehu pak přejeli k druhému, se lvy. Vchod je sice zatarasený dvěma bránami, ale jedna byla komplet otevřená a druhá se otevírala při příjezdu každého autobusu. My jsme sice měli zatáhnout všechna okénka, ale to byla veškerá bezpečnostní opatření, takže předpokládáme, že zvířata budou lehce zdrogovaná, aby je ani nenapadlo vyvíjet nějakou aktivitu. Pár spících jedinců jsme viděli hned u cesty (je dost možné, že je uspali a položili k cestě, aby byl zážitek návštěvníků úplný) a pak asi dvě tlupy v dálce ve výběhu. Trochu mě zarazilo, že jsem neustále vyhlížela lvy a najednou jsem viděla lidi na zastávce… ale snad jsem jen přehlídla výjezdovou bránu. 🙂 Další zastávkou byl park s restauracemi, občerstvení a nějakým lunaparkem, tak to jsem s radostí vynechali a jeli zpět na začátek.

Když jsme dorazili na konec, fronta čekající na nástup do safari busu byla snad ještě delší než ta, kterou jsme si vystáli my. Nakonec jsme v srpnovém horku podlehli a taky si koupili jedno pivo, ale pak jsme toho trochu litovali, protože hrdlo asi otírali nějakým starým hadrem a láhev podle toho taky byla cítit… a pak už hurá do auta a domů.

Pro turisty zastávka v téhle zoo asi nemá smysl, ale těm, kteří už neví, jak strávit víkend, doporučujeme. Je to kubásnký zážitek, ale docela pěkný. 🙂

 

Cirque du Soleil po kubánsku

Minulý víkend jsme se rozhodli, že zkusíme zajít do zdejšího cirkusu. Cirkus je tady vystoupení akrobatů a podobné kejkle, ne drezura nebohého zvířectva, proto ten nadpis. Navíc Kubánci jsou sportovně zdatní a když jsme kousky nějakých takových vystoupení viděli třeba v hotelích, bylo to zpravidla dobré, někdy ba i skvělé, tak jsme si říkali, že to zkusíme.

Předtím jsme šli na oběd do restaurace, kde jsem byl jednou s velvyslancem a moc mi tam chutnalo (La Cocina de Lilliam, svého času (údajně) první soukromá restaurace na Kubě), ale od té doby jsme tam s Monikou zkoušeli jít asi šestkrát a vždycky měli buď zrovna zavřeno, protože odpoledne mají pauzu, nebo protože mají v neděli zavřeno, nebo měli dovolenou nebo prostě něco. Na sedmý pokus se zadařilo a bylo to i dobré (byť drahé). Ale hlavně to bylo velmi kubánské, takže EXTRÉMNĚ pomalé. Původní plán byl naobědvat se, zjistit u cirkusu, jak je to s lístky, ještě zajet něco zařídit a pak se tam na čtvrtou odpolední vrátit na začátek představení. Vlivem “rychlosti” na obědě jsme ale nic nezařídili a stejně jsme do cirkusu přišli pozdě a neviděli začátek.

No a jaké to bylo? Bylo tam horko, dusno, bylo tam děsných lidí, kteří jako obvykle hlučeli a furt něco jedli (narozdíl od divadla to tady aspoň nepůsobilo tak nepřístojně), ale celkově to za to stálo. A to nejen proto, že nás to oba dohromady vyšlo na 30 Kč.

Jednotlivá akrobaticko/gymnastická vystoupení byla prokládána scénkami dvou klaunů, které jsme zpravidla nepochopili, ale kubánské obecenstvo řvalo smíchy, tak to asi bylo vtipné. A ta tělocvičná vystoupení byla vždy s hudbou a ti co zrovna neskákali či jinak necvičili, vždy po kubánsku tančili, což byla sranda, takové prostě echtovně kubánské. Stejně jako vybavení, které působilo dojmem, že ho ten pravý velký Cirque du Soleil asi tak v osmdesátých letech vyřadil z nějaké tréninkové haly pro totální opotřebení. Ale to je tady taky normální. Stejně jako to, že když je potřeba přestavět scéna, tak se prostě čeká, dokud se nepřestaví, ne že to bleskově udělají potmě mezi vystoupeními. Ale nutno uznat, že celkem kmitali, a ocenit, že to vždy dělali přímo vystupující.

A hlavně nutno ocenit ta jednotlivá vystoupení, protože to prostě bylo dobré. Samozřejmě bych to tady celé nesepisoval, kdybych nepořídil nějakou foto či v tomto případě videodokumentaci, takže níže čtyři krátké záznamy (videa jsou FullHD, nevím, v jaké kvalitě je YouTube automaticky spustí, ale jde to přepnout)…

Že mladík na konci k náskoku na tu visící tyč nepoužije ruce, to nás celkem překvapilo:

Když chce přes švihadlo skákat víc lidí, musí se to prostě nějak vymyslet:

Trochu toček a skoků na hrazdách i lidech:

V imperialistické cizině by toto bylo jistě zneužito jako reklama na nějaký odporně kapitalistický posilující šampon. Aneb držet se rukama je přece trapný:

Tolik návštěva cirkusu, dobré to bylo. Kubánský víkend pak druhý den pokračoval v národní zoo, ale o tom zase příště (manželka už sepisuje).

Marabana

nebo-li Maraton de la Habana se tu běžel minulou neděli a já jsem připojila svojí trošku k několika tisícům běžců. Z Čechů se obávám, že jsem byla jediná, ani vlajka nám tam mezi ostatními státy nevisela.

Den předem jsem si vyzvedla balíček se startovním číslem. Většinou jsem zvyklá, že se dostává taška plná slevenek, letáčků a jiných marketingových materiálů. Tady jsem si vyzvedla plastový pytel jako do koše, kde ale pozor byla taky spousta věcí – mapka (spíš teda takový orientační plánek, pak jsme ho na mapě zkoumali, protože trasa 10 km nebyla nikde na internetu uvedená), startovní číslo s čipem + spínací špendlíky, gumový náramek na ruku, číslo do šatny a funkční tričko. Hmm, milé překvapení, které jsem ani neočekávala. 🙂

V den D jsme ráno brzy vstali a já trochu začala litovat svůj laxní přístup k tréninku. 🙂 Ještě před odchodem jsem rychle k číslu přimalovala vlajku, ať je jasné, odkud jsem, a vyrazili jsme jak jinak než pozdě. Ale k našemu překvapení půl hodiny před startem cestou trati zatím žádné zátarasy nebyly, tak jsme v pohodě dojeli po trase závodu po Malecónu až ke Kapitolu, kde byl start.

Tady vládnul trochu chaos a nikdo nic neorganizoval, tak jsem se trochu rozcvičila a šla si stoupnout mezi běžce. Všichni startovali najednou, jen každý běžel jinou délku závodu a trochu jinou trasu. Jelikož jsme stáli docela daleko od startovního oblouku, tak jsme ani neslyšeli startovní výstřel, ale dav se postupně začal sunout vpřed a já jsem ztratila Adama z dohledu. Nejdřív krokem, potom poklusem a pak už se každý rozběhl podle svých sil.

Zatím bylo vše podobné běhům, kterých jsem se zatím zúčastnila, co bylo ale jiné? Třeba vlny na Malecónu, které přeskakovaly na trasu závodu a osvěžovaly běžce, silná mezinárodní účast (nejvíc byli vidět Němci, Mexičani a Španělé), minimum diváků nebo téměř žádné zátarasy, vše řídili policisté na křižovatkách. Zhruba na 3 km jsme viděli první běžce, kteří se už vraceli a na rozdíl ode mě stíhali už 7 km. Chvíli potom jsem probíhala kolem dvou jednonohých běžců, kteří závod absolvovali o berlích. I kdyby vybíhali mezi prvníma, tak já jsem je stihla až na nějakém 3 km. Klobouk dolů! Vysloužili si mnoho potlesku a obdivných pohledů. Vůbec celý závod měl takovou uvolněnější a pomalejší atmosféru. Bylo vidět méně běžců s nejmodernějšími vychytávkami měřícími všechno možné na rukách i na nohách, naopak se do závodu pustili i běžci, kteří vytáhli první tričko a kraťasy ve skříni a na nohy si obuli čínské napodobeniny Vansek nebo Conversek. Au, to muselo docela bolet. Ale dobíhat jsem viděla i bosé běžce s botama v rukách. 🙂 Prostě je jedno jak, dopředu nás hnalo nadšení.

No, ono trochu opadlo, když jsme se na 5 km otočili (pro některé už tady byl cíl, další naopak běželi velký okruh městem 21 nebo 42 km jinou trasou dál) a my desítkáři se vraceli po stejné ose k cíli. Tentokrát vítr vál proti nám a začalo tak nějak v 7:30 svítit sluníčko, cíl byl ještě daleko, sil rychle ubývalo a já občas přecházela do indiánského běhu. 🙂 Ale nakonec jsem doběhla, před zatáčkou na náměstí jsem trochu šetřila síly, abych pak mohla vítězně vyběhnout na náměstí. Zajímavé je, že posledních cca 500 metrů všude byli lidi, ale na dobíhající běžce nikdo nevolal ani je hlasitým výskotem nepodporoval. Na to vždycky spoléhám, že když nebudu mít sílu, tak se alespoň nesmím ztrapnit před davem, který podporuje a doběhnout se ctí na dvou nohách. I tak jsem nakonec doběhla, čas si za rámeček nedám, ale zážitek to byl nad očekávání. 🙂

(Výsledek: čistý čas 1:06:12, to jest 1 157. ze 1 880 běžců, 208. z 570 žen a 143. z 339 v kategorii žen do 30 let. Je vidět, že závod byl pomalý, protože, když jsem v ČR měla asi 56 minut, tak jsem vždy byla až v druhé půlce. Tady je to celkově tak nějak všechno pomalejší. 🙂 Ještě je vtipná ta kategorizace, do 30 let je jedna kategorie a poté se dělí po 5 letech…to jsem si vždycky myslela, že žen do 30 je na startu nejvíc…)

Z cíle nás to vedlo do jedné budovy, která uvnitř vypada spíš jako sklep a v tmavé chodbě jsme dostali energy drink, vodu a medaili. 🙂

Ještě jsme chvíli poseděli, nasávali atmosféru a koukali na dobíhající (10 a 21 km) nebo probíhající (42 km) běžce. A pak se vydali domů s očekáváním, že cesta bude stejně hladká jako na start. Nikde nebyly instrukce pro řidiče, kudy se dá a nedá projet, tak jsme jeli stylem pokus omyl. Někde jsme projeli, jinde nás vrátili, pak už jsme si mysleli, že jsme na to vyzráli a budeme za chvíli doma. Bydlíme za řekou, kam se můžeme nejlépe dostat dvěma tunely nebo po mostě, bohužel závod se běžel podél vody a dvě cesty byly úplně zavřené a na té třetí se vytvořila zácpa. Na místní poměry něco téměř neuvěřitelného. 🙂 Lidi koukali z oken, řidiči a spolucestující vystupovali z aut a zkoumali situaci nebo si prostě jenom zapálili cigaretu a sedli na chodník. Cestující v autobusech trochu nešťastně koukali. Nebylo kam uhnout nebo kudy to vzít jinudy, tak prostě všichni čekali a třeba před námi využili času a chladili motor. Když jsme se po nějaké době krok sun krok posunuli, tak jsme zjistili, že běžci stále běží, jenom v mezerách, kdy se to stíhá, tak přes trať pustí auta do tunelu a pak provoz zase zastaví… my jsme naštěstí nikam nespěchali, tak nám to ani nijak nevadilo. Tam jsme jeli 15 minut, zpátky 90, ale zážitek z maratonu stál za to. 🙂

Konečně v Habana Vieja

V sobotu po delší době nepršelo, tak jsme vyrazili “jak jinak” na pláž do klubu a doplnit zásoby do obchodu. Voda sice byla kalná, že do ní Adam ani nevlezl, ale ono to lehátko, koktejl a výhled na moře má taky něco do sebe. 🙂

V neděli jsme konečně k večeru vyrazili do centra města. Sice bylo pořád teplo, ale pofukoval větřík, tak vlastně bylo příjemně na procházení uličkami. Na radu průvodce jsme si vybrali trasu, která vede přes 4 stará havanská náměstí Plaza de la Catedral, Plaza de Armas, Plaza de San Francisco de Asis a Plaza Vieja. Celá cesta má kouzlo starého přímořského města plného historických staveb. Opravené budovy jsou nádherné, ale ty neopravené strašně chátrají a plesniví. V uličkách je nespočet muzeí a stánků se suvenýry, stejně tak restaurací a kavárniček, kam si sednout. Na večerní procházku jen tak se cournout, představuje centrum ideální místo. Když jsme přicházeli na třetí náměstí, tak se ale začaly kupit černé mraky a než jsme došli na poslední Plaza Vieja, tak se strhnul obrovský liják. Schovali jsme se na schody pod hlavní vchod jedné budovy a čekali až déšť přejde. Prohlídli jsme si fotky a přečetli, co je k vidění na posledním náměstí, zatímco se setmělo a stále mohutně pršelo. Když nám přišlo, že déšť trochu ustává, přeběhli jsme na Plaza Vieja a tam se strhnul ještě větší déšť. Tak jsme si náměstí mohli prohlédnou opravdu ze všech úhlů, protože jsme další dobu čekali v podloubí lemujících domů. No, déšť trval dohromady asi 90 minut a když ustal, tak jsme rychle za stálého poprchávání vyběhli na parkoviště k autu. Stálo to ale za to, jen si příště ty deštníky z auta vyndáme a vezmeme si je s sebou. 🙂

Foto i s popisky v detailu příspěvku.

Autem po promenádách

Zase máme jeden úlovek z auta, který není v protisvětle, jen je trochu delší.

Tentokrát jsme jeli do centra města, z garáže vyjeli na tepnu Quinta Avenida [kinta avenida] – to je tady taková 5th Avenue s chodníčkem a palmami uprostřed. Kolem ní jsou ambasády (česká ambasáda je bohužel dál úplně mimo ostatní a ostatní vlajky nejsou moc z úhlu kamery vidět) a jak píše už značně osahaný průvodce Lonely Planet, “Manželky diplomatů – oděny v elastických legínách s lycrou a chránící si oči před sluncem elegantními štítky – vyrážejí na odpolední kondiční běh po Av. Quinta.” 🙂 No, byla jsem běhat jednou a v tom vedru skoro nedoběhla, takže odpoledne určitě ne, ale je pravda, že brzy ráno a pozdě večer tam běhá spousta lidí. I manželé i bez štítků a bez lycry. 😀

Avenida ústí do tunelu, tím se podjede řeka Río Almendares a vyjede se na Malecón – 8 km dlouhou třídu, která lemuje celé pobřeží města od nás až do úplného centra Havany. Když přijde studená fronta, tak prý vlny přeskakují až na vozovku, která se uzavře a lidi se můžou brouzdat po Malecónu vodou (a odpadky, které z moře přeskočí zase na břeh). Máme štěstí, protože silnice byla opravená a patníky natřené na černo-bílo na návštěvu Obamy, tak snad nějakou dobu vydrží. 🙂

Podél jsou vidět hotely ve tvaru a stylu paneláků, ale také krásné historické budovy opravené nebo naopak úplně zchátralé před rozpadnutím. Třídu lemují taky nové kavárničky a restaurace, ale nemáme je vyzkoušené, takže nemůžeme posoudit, jestli jen tahají z turistů peníze nebo se jedná o příjemné přímořské posezení.

 

Tady ještě pro lepší představu vypisuji zajímavé momenty z videa:

Kromě pobíhajících lidí vrhajících se střemhlav do silnice je pro dopravu typické pomalé rozjíždění na semaforech, každé auto má čas a neřeší, že za ním bychom třeba taky chtěli stihnout zelenou 🙂

00:57 vpravo je vidět Habana Palace

01:20 v dálce odpočet vteřin na semaforech, nejdelší jsme viděli snad 75 vteřin, odbočíme vlevo a jsme na Avenidě, vpravo přes křižovatku ambasáda Jižní Afriky

06:56 vlevo Plaza Calixto Garcia se sochou – bojovník za kubánskou nezávislost a vpravo Estadio José Martí (fotbalový stadion bez stadionu, prostě hřiště na louce a hlediště)

07:47 vpravo americká ambasáda – před ní vlaje americká vlajka

08:08 vpředu a později po pravé straně už se tyčí na kopečku Hotel Nacional – centrum puče F. Batisty (1933) a líheň mafie (40. léta)

10:00 temperament Kubánců se projevil i na paní v autě před námi, která mohutně gestikuluje rukou z auta ven, chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, že to není na nás, ale že asi někomu něco vypráví (občas gestikulují rukou, protože pouští, nebo místo blinkru, který zrovna nefunguje…)

10:25 vpravo socha Monumento Antonio Maceo – generála ve válce o nezávislost

11:50 po levé straně už vykukují pevnosti s majákem chránící havanskou zátoku, které ale stojí na druhém břehu

12:04 a po levé straně ještě hrad Castillo de San Salvador de la Punta – také jedna z pevností chránící zátoku

13:00 vlevo v protisměru stojí zbytky alegorických vozů ze srpnového karnevalu

13:18 v dálce je vidět komín s ohněm a mohutným kouřem z nedaleké rafinérie, po pravé straně se rozkládá nejstarší část Havany Habana Vieja [abana vjecha], ale na ukázku je potřeba vylézt z auta a začít prozkoumávat jednotlivé havanské uličky; v místě, kde jsme parkovali už Malecón v podstatě končí, takže jsme ho projeli téměř celý

Habana Vieja byl cíl naší cesty, ale o Staré Havaně zase napíšeme nějaký další přísěvek. 🙂

Playas del Este

V sobotu jsme byli dopoledne na pláži za městem. Je to takový dlouhý pruh pláží se souhrnným názvem Playas del Este a v létě je tu plno. Prý si máme počkat na podzim, to tam budeme téměř sami. Voda byla krásně průzračná, i v hloubce člověk viděl na dno. Jen je celá pláž písečná, takže pod vodou není co pozorovat, ale na takový dopolední veget před obědem ideální. Ráno jsme tam byli skoro sami, postupně se pláž celá zaplnila. Místní si tam stavěli celé stany nebo takové úkryty, kdy na klacky pověsili prostěradlo nebo co. No, však my si tam příště taky přivezme náš polostan a budeme konkurovat. 🙂

Jen je třeba jet ve více lidech a hlídat si věci… hlídat si pozorně věci. Zatím ztráty nemáme, ale už jsme slyšeli historky o tom, jak si prodejci při nabízení ovoce nazují vaše žabky. No, asi všechno má svoje pro a proti a když vychytáme mínusy, tak si budeme užívat plusy. Takže zatím dobrý. 😀

Fotky taky asi někdy vyfotíme lepší, ale pro doplnění připojuji, co máme. Objevi se po rozkliknutí příspěvku.