Jsme zpět

Tak jsme zpátky na Kubě i na blogu.

Na Kubu jsme se vrátili po měsíční “dovolené” v Čechách. Adam teda polovinu času pracoval nebo absolvoval různé schůzky. Obešli jsme doktory, obchody, rodinu a  kamarády, zvládli jsme strávit dva klidné dny na chalupě a dva náročné dny v Krkonoších (nějak jsme si odvykli na chození, zato pití nám šlo výborně). Stihli jsme jít 5x (!!!) do kina – to máme do zásoby na celý příští rok. 🙂 A celkově jsme dobili baterky a ujistili se, že náš normální svět je na hony vzdálený tomu kubánskému. Do posledního roku se ale vracíme s dobrou náladou a očekáváním, že všechno nějak půjde, a snad se nám podaří cestovat minimálně tak, jako loni. Taky na sobě po dvou letech pozorujeme určitý latino vliv – se vším počítáme tak maximálně na 50 %, už se tolik nerozčilujeme kvůli každé blbosti, co řešit nejde, tak se snažíme nechat být, 10-timinutové čekání na tramvaj není žádné čekání a trauma z nedostatku toaletního papíru (a horečnaté nakupování do zásoby na každé dovolené) nám asi zůstane i nějakou dobu po příjezdu zpět.

První polovinu roku jsme blog poměrně dost zanedbali, ale mělo to své důvody. Jednak dorazila klasická kubánská depka, kdy spousta věcí nejde a člověk nemá chuť o Kubě ještě doma ve volném čase psát, to si raději pustí nějaký film. Navíc jsme tu měli hodně návštěv, které se střídaly jedna za druhou, takže se z nás stala taková malá cestovní kancelář a ze mě ještě havanský delegát a řidič. A já jsem se pustila do oprašování mých cizích jazyků.

Konečně jsem nad výukou španělštiny na Kubě zlomila hůl – na dlouhodobé kurzy jsou tu dvě jazykovky (měsíční příšerné univerzitní kurzy do toho nepočítám) – jedna je ale stejně určená převážně pro několikatýdenní kurzy pro cizince poblázněné kubáskou kulturou a salsou (čemuž odpovídá i cena) a v druhé jazykovce se mi během jednoho semestru změnila 5x profesorka (zde je v praxi krásně vidět nedostatek učitelů, kteří si ve státních školách nevydělají téměř nic). Pokud jste expat, tak vám podkuřují, jak vám to jde, a do vyšších úrovní se dostanou studenti, kteří by tam neměli vůbec být, což je pro výuku jazyků poměrně problematické. Tož tak. Proto jsem zůstala jen s občasnými soukromými hodinami a tím moje slavné studium asi končí. Samozřejmě, zkusím se doma nějak připravovat na mezinárodní zkoušku DELE, ale uvidíme, jak to půjde. Knihy mám nakoupené, teď ještě tu vůli.

Tak jsem si řekla, že když to s tou španělštinou nejde, opráším alespoň svou 10 let nepoužívanou němčinu a zkusím si udělat vyšší certifikát z angličtiny. Cíl je jasný, teď záleží, kolik překážek budu muset překonat. Na oba jazyky jsou tady celkem dobré (!!!) jazykovky. Každý student dostane knihy (které jsou jeho, takže do nich může i psát – to se mi u studia španělštiny nikdy nestalo), ve třídě je i reprák s možností poslechů (wow!) a učitelé jsou profesionální. Tak hurá do toho!

Takže hodiny angličtiny byly fajn, jen mě strčili do nižšího kurzu, než kam jsem se při testování dostala. Jednak jsem jeden den nemohla (“Ale vždyť Vy přece celý den nic neděláte, tak jaktože nemáte čas?!”) a jednak, jak jsem později zjistila, potřebovali ještě jednoho člověka na otevření kurzu nižší úrovně. Jak elegantně vyřešený problém. Nicméně, já jsem se docela nudila a ostatní se se mnou báli promluvit, ale  nakonec to byl takový fajn sociální kontakt s normálními Kubánci, kteří mají zájem se učit anglicky. Všichni byli moc milí, vzdělaní a nápomocní v praktických všednodenních otázkách. Tak jsem úrověň kurzu neřešila s tím, že od září bych ráda na přípravu na mezinárodní zkoušku. To jsem ovšem ještě netušila, jak velký problém to bude. Každý týden mi na recepci řekli něco jiného, zaplatila jsem pokračování (s tím, že se do kurzu určitě dostanu), abych následně zjistila, že tam nemůžu, protože musím postupovat podle jejich úrovní (ale vždyť já se na těch hodinách nudím!). To nikoho nezajímá, ani učitel mě nepodržel, tak jsme problém odsunuli jen na září. To jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne, ale trochu se obávám, že nic přeskočit nepůjde (vstupní test, nevím proč, taky nechtějí, abych dělala znovu) a až jim řeknu, že teda pokračovat nebudu, tak se začnou ošívat a až budu vycházet ze dveří, tak to najednou nějak půjde. Proč to ale proboha nejde nějak normálně? Vždyť já jenom chci studovat angličtinu na úrovni, na které se něco naučím… ale to už tady nikoho moc nezajímá.

S němčinou je to trochu jinak (asi tím, že o veškerou organizaci se stará Němka). Kurzy fungují velmi dobře, jen jsou dost intenzivní (3x týdně 4 hodiny), takže člověk mívá pocit, že dělá jen němčinu a úkoly na ni. Ale dostala jsem se do super třídy, kde se nikdo nebál mluvit. Opět jen Kubánci a já. Tím, že jsem 10 let nemluvila a na začátku jsem nebyla schopná vyplodit ani jednu smysluplnou větu, jsem také skončila v kurzu o několik úrovní nižším, než kde jsem kdysi bývala. Ale po pár týdnech se mi jazyk začal pomalu vracet a poslední měsíc byl skoro až jednoduchý. Ráno před odletem do Čech jsem ještě absolvovala poslední část závěrečné zkoušky – udělala, takže všechno dobré. Nojo, jenomže třída se nám rozpadla, protože dva lidi studovali kvůli práci v Německu (kam už odjeli), jedna spolužačka kvůli stáži v Německu (kam už odjela) a zůstaly jsme dvě. Tím pádem se navazující kurz asi otevírat nebude… Ale neházím zatím flintu do žita, nakoupila jsem si učebnice návazného kurzu s tím, že si to v létě projdu a osvěžím a od září se zapojím rovnou dokurzu C1, kde jsem před těmi 10 lety tak nějak končila. Tak uvidíme, snad to zvládnu nastudovat, snad mě tam pustí, snad se tato třída taky nerozpadne a snad kurz vůbec budou otevírat… A tak je to tady se vším. Dokud člověk nesedí na první hodině, tak není jisté vůbec nic, a nemá smysl se tím měsíc dopředu jakkoliv trápit.

Taky se nám (i díky všem návštěvám) podařilo hodně cestovat – po Kubě i za hranice – takže jsme objevili nová krásná místa. Jen ten východ Kuby si necháváme na nějakou delší dovolenou letošní rok. Jinak tu není nového vůbec nic.

Nákupní okénko:

Dlouho jsme nic nepsali o jídle. Ono se taky snažíme vyhýbat obchodům jak jen to jde, zásoby základních surovin máme z dodávkové služby z Belgie, hodně nám toho vozí návštěvy z Čech (děkujeme!!!) a do obchodu chodíme jen pro minimum surovin.

V březnu se konečně opět objevila vejce za kubánská pesa, což je velký úspěch. Trvalo to jen půl roku od zářijového hurikánu, aby se vejce dostala z černého trhu na ten normální. Na černém trhu byla “už” od Vánoc.

A v dubnu se urodily brambory, které se kromě několika týdnů dají koupit jen na černém trhu. A kdo je ve správném místě ve správný čas (řekněme třeba v autě na dálnici směr Havana), tak může získat pytel cca 21 kg brambor rovnou do kufru auta. Sice jsme si přivezli i švába, ale brambory byly (ž na dvě tři nahnilé) exkluzivní, cena taky, a jelikož se skladováním už je to horší, tak jsme zásobili i všechny kolem nás. Bohužel, o týden později na stejné dálnici už nikdo nepostával.

Prostě, v jídle i všem ostatním, štěstí přeje připraveným! 🙂

Předvánoční pohoda, aneb to by se jeden posral

Pardon za expresivní nadpis. Zítra (na Štědrý den) odlétáme do Mexika, dali jsme si pod stromeček místo dárků, které tu stejně nejdou sehnat, trochu civilizace. A dnes máme pocit, že se nám vůbec nebude chtít zpátky. 

Dopoledne jsme totiž ještě vyrazili do města dokončit rezervaci lednového víkendu na Cayo Levisa (ten ostrůvek, kde jsme byli letos v lednu a bylo tam hnusně a nastydli jsme). Slečna, která v cestovce měla dnes být, tam nebyla. Samozřejmě, co jsme taky čekali. Ale byl tam pán a byl milý a zavolal jí, aby se na naši rezervaci zeptal, tak budiž. Následně jsme zjistili, že máme rezervované jiné pokoje, než jsme chtěli. A jestli budou k dispozici ty, co jsme chtěli, se musí zeptat v Itálii (je to italská cestovka, což mi sice nepřijde jako dostatečné vysvětlení, ale co už),  přičemž v Itálii budou pracovat 27. prosince, což my budeme v Mexiku, ale zaplatit se to musí nejpozději čtrnáct dní dopředu, což po Mexiku nestíháme. Proto jsme do cestovky jeli dnes. 

Domluvili jsme se tedy, že zaplatíme aspoň to, co je rezervované, a zbytek budeme řešit po mailu a případný doplatek za ty lepší pokoje bychom zaplatili v lednu, to by jít mělo. Tak tedy 428 euro. Máme 450, máte nazpátek? Nemáme. Bezva. Ale zařídíme, já Vám to rozměním na hotelové recepci (kancelář cestovky je v hotelu). Což nám přišlo milé, jak byl pán ochotný. Leč za chvíli se vrátil, že mu to nerozměnili. Tak my tedy za zajdeme do směnárny o dva bloky dál. 

Došli jsme tam, zeptali se, kdo je poslední v celkem krátké, ale smrduté frontě, tu jsme vystáli a po chvíli čekání nás soudružka u dveří nasměrovala k prvnímu okénku. Soudružka za přepážkou byla od pohledu trošku kráva, ale zdání může klamat a jsou Vánoce a vůbec, že jo. No zdání neklamalo. Můžete mi rozměnit 50 euro? Nemůžu (plus dalšíchb asi pět otráveně zamumlaných vět, kterým nebylo rozumět). OK, beru. Můžete teda z té padesátieurovky vyměnit jen 22 euro a zbytek mi vrátit? Nemůžu. A zase něco mrmlala, z čehož jsem vyvodil, že nemá drobné na vrácení. OK, beru. Teda trochu mě to štve, ale beru. Můžete mi tedy vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit (že bychom v cestovce holt nechali 2 eura dýško, to bychom přežili a pán byl milej)? Soudružka nechápavě vejrá. Tak znovu. Můžete mi z té padesátky vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit? To můžu. Haleluja! Tady je 50 euro a moje diplomatická kartička (u směny se musí dávat doklad). Musíte mít pas. Nemusím. Musíte. Nemusím, vždycky měním s tímhle, je to oficiální průkaz, doklad, že jsem rezident. Musíte mít pas. V životě jsem s pasem neměnil, vždycky jenom s tímhle. Že Vám to jinde vzali mě nezajímá, tady musíte mít pas, jsou tady kamery. A co já s tím, že jsou tady kamery? Ať tu jsou, to je v pořádku, ale nic to nemění na faktu, že tohle je plnohodnotný doklad, že jsem akreditovaný diplomat, tedy rezident. Tady musíte mít pas. V tom se do hovoru přidala soudružka dveřnice, že oni přece nemůžou za to, že v jiné směnárně (téže státní sítě) pracují špatně a přijali mi doklad, který neměli. Přijímají mi ho vždycky, je to jediný doklad, který tady jako diplomat používám. Tady musíte mít pas. Můžeme to zkusit u jiného okýnka? Garantuju Vám, že to dopadne stejně, to nemá smysl.

Tak jsme odešli a zatímco já jsem doutnal na chodníku, Monika se šla zeptat vedle do banky, kde byla asi kilometrová fronta. Rozměnit nejde.
Blížila se zavírací doba v cestovce, šel jsem proto znova do směnárny a ptal jsem se soudružky dveřnice, jestli tam nemají nějakého supervizora. Můžu Vám zavolat ředitele, ale ten Vám řekne to samé, musíte mít buď pas nebo kubánskou občanku. Ale tohle má stejnou funkci jako kubánská občanka, když jsem akreditovaný diplomat. Vy jste diplomat? Vždyť Vám to celou dobu říkám! A máte to tady na tý kartičce napsaný. No jo to já nevidím. Tak chvilku počkejte, já najdu ředitele.

Odešla, načež se zjevila jiná soudružka dveřnice a že prý co tam pohledáváme. Řekl jsem, že čekáme na její kolegyni, tak nás tam blahosklonně nechala. Po krátké chvilce přišel ředitel, tak jsem mu vylíčil náš příběh. Samozřejmě, že můžete vyměnit, pojďte se mnou. A vedl mě k jinému okénku. Tak to ale vysvětlete tady soudružkám, že to je platný doklad. No jo, ona neví. Přičemž ukazoval na soudružku dveřnici. Ale to mi neřekla jen dveřnice, to mi řekla soudružka u přepážky. No jo, já vím. A byla nepříjemná. No jo, já vím, ale tady už vám to vymění. Nová soudružka ještě potřebovala trochu poradit od vedlejší soudružky, ale obě byly milé a směna se podařila. 

Při odchodu jsem se zastavil ještě u té první soudružky, ať se zeptá ředitele, že jí vysvětlí, že to a tímhle dokladem normálně jde. Opět jenom vejrala.

Inu, ráj na zemi a veselé Vánoce…

Akce vejce

Tak jsem se včera vydala opět na trh pro nějakou tu zeleninu do polévky. A opravdu, když přijede člověk hned ráno, tak jsou pulty skoro plné věcí. Ne teda, že by se dalo nakoupit všechno ze seznamu, ale to už snad ani nikdo neočekává. Zrovna jsem si říkala, že když mi zašeptá někdo do ucha “papas”, tak bych mohla vzít zase jednou brambory. Ale tentokrát bylo překvapivě celkem poklidně a nikdo moc nekřičel a ani na mě nevolal. Tak jsem vzala, co jsem potřebovala, s tím, že se vrátím k autu.

Trochu jsem se loudala, tak přeci jenom ke mně přiskočil jeden mladík a medovým hlasem mi do ucha zašeptal “papas”. Chvíli jsme se dohadovali, kolik a za kolik mi pytel brambor vlastně nabízí, a moc jsme se nedohodli. Tak jsem ještě zkusila, jestli nemá náhodou i vejce.

Vejce teď totiž oficiálně na trhu nejsou. Podle oficiálních zdrojů jsou slepice po hurikánu v depresi a nesnáší tolik vajec (my to připisujeme hurikánem odneseným kurníkům, ale špatné zprávy se tady nevysílají, tak mají slepice depresi a hotovo). Kubánci mají na příděl 5 vajec měsíčně, ostatní nemají nic. Proto se vejce už dva měsíce shání, jak se dá…

Ale abych se vrátila ke svému takřka kriminálnímu zážitku. Mladík na mě zamrkal, že vejce má, ale musí být opatrný. Další jeho kumpán na něj taky volal, ať si dává pozor. Dokonce jsme se dohodli na ceně (30 vajec za 5 dolarů, minule mi je nabízeli za 8 dolarů a když jsou slepice šťastné a veselé, tak to stejné plato stojí krásných 33 korun). Když jsme se dohodli, tak mě poprosil, jestli bych mohla dojet autem k němu za roh, že mi to hodí do auta, aby ho nikdo neviděl. Teda nikdo, hlavně policie, že. Dojela jsem teda autem za roh a tam se hádal s jiným člověkem, tak jsem nevěděla, jestli to je další kumpán nebo snad už nějaký oficír v civilu… proto jsem zamířila ještě ke k jinému stánku pro ananas.

Nakonec se dohádali a uklidnili, mladík na mě mrknul, že teda můžeme, vhodil mi na zadní sedadlo obří tašku s mnoha platy vajec a řekl mi, ať si sednu za volat a jedu dál. Bylo to trochu detektivní, ještě mi v rychlosti naskakovaly různé varianty, jak mi ukradne auto nebo něco z něj, ale všechno bylo dost přitažené za vlasy, tak jsem poslechla, skočila do auta a odvezla ho o pár bloků dál. On mezitím vyskládal 30 vajec, řekl mi kde mám zastavit a oba jsme byli s transakcí spokojení. Pak jsem zjistila, že nechce zavézt zpět, ale celou tašku odnášel do jiného domu, takže jsem mu asi pomohla ukrýt vejce před policejním zátahem u trhu. Kdo ví.

Takže takhle my tady kupujeme základní potraviny. Je to zážitek. 🙂

Z Paláce do Ráje

Když dlouho nepíšeme, tak to znamená, že se něco děje. Ale taky je pravda, že tady se děje pořád něco. Září byl mazec a v říjnu se zase se vše točí opět kolem velké delegace a státního svátku a je to blázinec. Hlavní novinkou je to, že jsme se v září přestěhovali. Konečně po roce jsme se přestěhovali!!! Byl to boj, stres, nervy, vyteklé nervy, apatie, ale nakonec jsme spokojení.

Jak už to tady chodí, tak nic nefunguje, jak se zdá, a žádný proces většinou neprobíhá logicky. Ještě než jsme vůbec přijeli na Kubu, tak jsme věděli, že se budeme chtít přestěhovat. Jelikož to v našem případě jde jen přes státní agentury, tak začalo velmi dlouhé martyrium. První odpověď státní realitky je vždy a bez výjimky „v Havaně nejsou žádné volné byty“, pak agentura nabídne jeden, dva byty. Není to ono. Nabídnou další dva byty. Pak zase jeden… Tuhle hru na to, kdo to déle vydrží, mají Kubánci obzvlášť rádi. Teď se asi budu opakovat, ale v září jsme začali hledat a celkem rychle v listopadu jsme našli byt, který by se nám líbil, a to dokonce ve stejné budově, jen o jedno patro výš. Sice neměl pokoj pro hosty, který jsme chtěli, ale žádný s takovým pokojem jsme do té doby neviděli. Jen ten termín stěhování se nějak nedařilo dodržet, první měl být v lednu, pak v únoru, březnu a dál už není těžké si to domyslet… na jaře  se konečně zhruba na pátý pokus odstěhoval starý nájemník. Postačí opravit klimatizaci a drobné věci v bytě a po dovolené v Čechách půjdeme rovnou do nového, nám říkali, a my byli natěšení.

Ha, takové pozitivní myšlení je tu většinou následováno hned nějakým problémem. Všechno, co by kdekoliv jinde (možná mimo Afriku) už fungovalo, tady je „en proceso“ (v procesu), „en evaluación“ (posuzováno) nebo tomu chybí už jen „detalles“ (detaily). S návratem z Čech chyběly právě už jen tyto detaily, což byla chybějící světla v celém bytě a chybějící bojlery. Ano, vskutku detaily. 🙂 Ale prý se všechno vyřeší. Jen ty bojlery už nemůžou sehnat několik měsíců a je to blbý, nikdo neví, kdy by se kde mohly objevit, ale máme být v klidu. Co si ale z takové informace má člověk vybrat, že? Tak jsme se opět vrátili do našeho vlhkého původního bytu a o naše snahy pomoct jim sehnat bojler očividně nikdo nestál. Samozřejmě by to nějak šlo, v nejhorším by se objednal z Panamy, ale všechno bylo moc drahé a každý uplynulý týden jsme přestali věřit, že vůbec někdo něco shání.

Tak nám nakonec po sedmi měsících došla trpělivost a začali jsme shánět my, a to zase jiný byt. Taky nám ve vrcholícím létu přistál pod dveřmi umolousaný papír, který říkal, že pokud se nepodepíše nová smlouva mezi majitelem bytu a státní agenturou, tak se máme do konce srpna vystěhovat. Je to totiž jeden z mála bytů v Havaně, který vlastní soukromý subjekt, to tady téměř nejde, před lety šlo několik desítek takových bytů koupit a celé toto “otevření kubánského realitního trhu” trvalo několik hodin. O majiteli bytu každý říkal jiné informace, takže bylo těžko soudit, jak to vlastně dopadne. Hledali jsme hledali, ale nájem 4 000 dolarů za měsíc (za takový normální byt, žádný luxus) nám opravdu přišel drahý. Další byty, které jsme viděli, byly v podstatě skoro stejné jako ten náš starý… Ale asi dva týdny před naším řízeným vystěhováním jsme konečně objevili byt, který se nám líbil. Klidná zóna, blízko obchodů, pokoj pro hosty, bazén pro celý dům a pokud ji do dvou let opraví, tak i posilovna. Hned jsme věděli, že to je to nejlepší, co jsme do té doby viděli. Napětí pak ještě udržovalo dohadování mezi státní realitkou, námi a ministerstvem ohledně nájemní smlouvy, tak jsme si říkali, jestli nakonec neskončíme v hotelu… nebo třeba pod mostem. Ale den před stěhováním se vše vyřešilo a my mohli už trochu víc v klidu dobalovat krabice.

Stěhovali jsme pouze o pár ulic dál, takže jsem balení nijak neprožívala a vše házela jen tak do tašek, pak jsem ale zjistila, kolik těch věcí vlastně máme. Den stěhování byl tak trochu celý na mě, Adam odešel do práce a po práci měl jít už do nového. Naštěstí nábytek nám odvezli stěhováci a na těžké krabice jsem měla pomocníky, ale i tak, jsem do auta nanosila dalších několik desítek tašek s věcma a otočila se v obou bytech asi 6krát. Na to je pak ideální, když se přímo před vámi na silnici (a vedle autobusové zastávky) porouchá auto, zabere celý jeden pruh a vy pak při každé cestě netrpělivě čekáte, až autobus všechny vysadí/nabere… No, najednou bylo odpoledne a v obou bytech ještě zbývala spousta práce. Naštěstí, prvního září vyšlo hezky na pátek a klíče jsme předávali až v pondělí. Takže s Adamem jsme si ještě trasu zajeli párkrát poté, co přišel z práce a naposledy i o víkendu. Sice jsme první víkend spali jak v nějakém skladišti, ale konečně přestěhovaní jsme vytáhli láhev šampusu.

Nový dům se jmenuje Residencial Paradiso (což nedává smysl ani španělsky, ani italsky, ale asi to prostě znělo dobře), takže bychom řekli, že jsme si polepšili. Přeci jenom žít v Ráji je ještě lepší než v Paláci. Už jsme tu dva měsíce a zatím se nám ještě ani jednou po starém bytě nezastesklo.

Samozřejmě i zařizování mělo svoje momenty. V této rezidenci totiž standardně není pračka a trouba, takže začalo velké shánění. Objeli jsme všechny obchody, které jsme znali, a pračky jsme objevili asi dvě. Nevábné kvality a za příšerné ceny. Tady je totiž běžné, že Kubánci mají pračky poloautomatické (tzn. perou nebo máchají ručně) a když už mají automatické, tak jen na studenou vodu. Ti zámožní si pak koupí pračku s přítokem teplé a studené vody, takže záleží, jak teplá voda teče z trubky ve zdi, ale pračka ohřívající vodu je něco téměř nemyslitelného. Nakonec se nám podařilo koupit krásnou novou pračku od Kubánců, kteří ji koupili v Panamě s cílem ji tu prodat. Asi si docela namastili kapsu, ale naše několikatýdenní shánení pračky bylo u konce. A jsme spokojení, pere krásně (dokonce suší a páří) a hlavně značka LG se bude před odjezdem prodávat asi lépe neže značka Ocean (přitom pořizovací ceny se zas tolik nelišily).

S troubou to bylo ještě bídnější než s pračkou. V Ráji není zavedený plyn, takže vše je na elektriku, ale v Havaně není možné sehnat elektrickou troubu, všechny jsou na plyn. Takže jsme zase objížděli všechna elektra a obchody, které jsme znali nebo nám je někdo doporučil. Dokonce jsme objevili prodejnu Phillips, ale trouby neměli. Jediné, co jsme našli, byla elektrická trouba velikosti mikrovlnky, tak jsme jí vzali, říkáme jí trubka a kromě toho, že se do ní moc nevejde a je psaná ve Fahrenheitech, tak peče krásně. 🙂 Adamovi pak slíbili na zdejším ministerstvu zahraničního obchodu a zahraničních investic (jeden z nejmocnějších úřadů), že mu ji seženou přes šéfa jednoho z největších podniků zahraničního obchodu, pod který spadají skoro všechny ty obchody s elektrem (i řada dalších obchodů, převážně s jídlem). Tak jsme si říkali, když to jde skoro od vedení státu, tak už se to přece musí podařit, kdo jiný by to měl být schopen sehnat, že ano. Zhruba po měsíci Adamovi na dotyčném ministerstvu řekli, že to tedy důkladně zjišťovali a prověřili, a pro troubu si máme dojet do Panamy. Mezitím už jsme ji měli dávno z Panamy objednanou, neb nad úřady jsme zlomili hůl, tak snad dorazí ještě před Vánocemi, ať můžeme péct trochu cukroví. Bude naštěstí erární ambasádní (neboť dle předpisů českého ministerstva zahraničí trouba je – narozdíl od pračky – standardním vybavením bytu), takže pak přejde rovnou na naše následovníky a nebudeme muset řešit prodej.

Poslední radost, která nás potkala, byla návštěva hurikánu Irma. Takže jsme z krabic a tašek vybalili jen základní věci a zbytek tak jak byl, postavili do výšky. Kubánci byli úplně v klidu, ale předpovědi nebyly zas tak růžové, proto jsme raději dbali bezpečnostních pokynů. Nakoupili vodu, jídlo a pokud by nám to vyrazilo okna a napršelo do bytu, tak jsme všechny věci ze země dali do výšky, okna zalepili izolepou a všude rozestavěli hadry. Irma si ale zaslouží samostatný článek, tak snad se k němu v tomto kolotoči někdy dostaneme.

Pořádné vybalování, zabydlování a krášlení bytu začalo tedy až někdy ke konci září a hrdě hlásím, že už nemáme doma ani jednu krabici a dokonce i pokoj pro hosty je připravený. V novém jsme spokojení, taky nám spadl obrovský kámen ze srdce a konečně tu můžeme být “jako doma”.

Žíjeme, ale nestíháme a moc nám nejde internet

Už jsme velmi dlouho nic nenapsali, tak jen hlásíme, že žijeme, i hurikán jsme přežili, jen je toho teď v poslední době hrozně moc. Ale několik příspěvků máme v hlavě, takže budou, budou.

Plus se nám tedy taky rapidně zhoršilo internetové připojení na úřadě a nikdo pořádně neví proč. Běžně jsme mívali nějakých 1 až 1,5 Mbit (megabitů), což není až tak hrozné, ale taky to není bůhví jaký zázrak, když se o to dělí celá a mabasáda a nefunguje to, když jsou mraky. Ale lepší než drátem do oka, obzvlášť když doma internet nemáme, že. Poslední tři týdny jsme ale klesli na 0,02 Mbit, občas, když se jo zadaří, se vyšplháme i na 0,1 Mbit. Což hrozné je, a to značně. Pro ilustraci, doma na Žižkově jsme měli 100 Mbit, v současnosti se nabízí i 500 mbit, běžné ADSL připojení má 20 Mbit, celorepublikový průměr dle rychlost.cz je 22,0 Mbit. Takže to máme jen tisíckrát pomalejší, super. Teď mi tedy přijde, že se to trochu zrychlilo (jinak bych ten příspěvek vůbec nebyl schopný napsat), ale zase mi nefunguje test rychlosti, abych to mohl ověřit. Tak uvidíme.

Abych ale napsal i něco povznášejícího, když jsem jel dnes do práce, mluvili v rádiu o designu na Kubě, školách designu a tak, úplně přesně jsem nepochopil, o čem přesně vlastně mluví, ale to nevadí, zásadní byl poznatek, že “Diseño es creación y creación es revolución permanente.”

Neboli design je tvorba a tvorba je permanentní revoluce.

To jsou věci. Tak jsme zase o něco chytřejší, nuže vzhůru k lepším zítřkům a budování socialismu…

Jak pejsek a kočička dělali dort…

To jsme se zase jednou do něčeho pustili. 🙂 Místní domovník slavil narozeniny, tak tak jsme mu k přípitku chtěli dát i dort. Kubánci mají rádi hodně sladké, tak se to hodí.

Nojo, jenže pečte dort bez trouby (anabázi s troubou jsem sem raději nepsala, protože to by jeden brečel, ale ve zkratce: troubu nám vyměnili za jednu úplně odporně špinavou od správce bytu, vydrhla jsem jí a pak jsme zjistili, že po zapnutí nonstop vyhazuje pojistky, takže je úplně k ničemu, od té doby prý hledají řešení, takže ticho po pěšině a nic se neděje…jen připomínám, že funkční troubu nemáme od prosince). Naštěstí tu máme chytrou kuchařku, která obsahuje recepty na nepečené dorty. Hahaa! Tady ale přichází druhá zrada, všechny nepečené dorty jsou na bázi tvarohu, lučiny nebo mascarpone… tak jsme vyrazili v neděli odpoledně do obchodů, tři samošky už měly zavřeno a dvě, které jsme navštívili, neprodávaly ani nic vzdáleně podobného, co by mohlo držet tvar a mít nějakou chuť.

Stále nás neopouštěl srpnový optimismus, našleháme bílky a zahustíme je cukrem a smetanou (ti, co pečou, asi už tuší, že to nemůže fungovat, ale zoufalé podmínky vyžadují zoufalé činy). Mělo se jednat o kubánskou verzi tiramisu, ale když se většina surovin nahradí něčím jiným, tak bych tiramisu nerada urazila. Mno, první várka bílku se vyšlehala a pak spadla, druhá s cukrem se vůbec nevyšlehala a třetí se smetanou se sice vyšlehala, ale pak jsme realisticky usoudili, že to jako spojovací materiál bez chuti nemůže fungovat. Piškoty jsme hezky namočili v kávě, ale jak jsem vyndavala další a další, zjistila jsem, že polovina balíčku je plesnivá… Takže všechno letělo do koše a my skoro zvedli bílou vlajku. 11 vajíček a smetana v tahu.

Naštěstí kuchařka nezná jen nepečené dorty, ale také nepečené cukroví. Tak jsme ještě učinili poslední pokus a začali vyrábět těsto na kokosové a ořechové kuličky. Padl kokos, padly ořechy, padly tatranky (všechno cenné suroviny), ale snad na úrodnou půdu, rum a kávu jsme taky byli schopní sehnat a po téměř 3 hodinách boje se v ledničce chladily kokosové a ořechové kuličky a my úplně odpadli. Můžu říct, že jsme si opravdu celou dobu připadali jak pejsek a kočička od Čapka.

Ale druhý den jsme byli odměněni pochvalným pokyvování, pomlaskáváním a dokonce hodnocením “exquisito” (vynikající), takže to nakonec stálo za to. 🙂

Nákupní okénko:

Už dlouho jsem nepsala žádné nákupní okénko, ono taky není moc co psát… ale včera jsme poprvé od doby, co jsme se vrátili, sehnali máslo. A asi před týdnem měli v jedné sámošce kuřecí prsa z Brazílie (ano, jedno balení mělo 15 kg a nejspíš byla kuřata nadopovaná chemií, ale je to podruhé za celý rok, kdy jsme kuřecí prsa sehnali, navíc jsme si to jedno balení rozdělili do 3 rodin, takže 6 kg už je snesitelnější). Taky dorazily španělské jogurty, které se zdají být docela dobré. Trochu jsme se styděli za svoje zásoby 6 balení po 4, ale pak kolem nás projel pán s vozíkem plným jen jogurtů, tak jsme si povzdechli, že nemáme větší ledničku. 🙂 Ono to mléko v müsli se taky časem omrzí. A klasicky v sobotu byl plný regál a v týdnu už jen poslední zbytky. Čekací doba na novou várku může být klidně půl roku…

Kybernetická bezpečnost na Kubě jede

Drobný obecný úvod, i když o něčem z toho jsme tady asi už někdy psali: možnost dostat se na internet (mimo kancelář) je na Kubě omezená na veřejné státní placené hotspoty za 1,5 CUC na hodinu. Což je hodně, síť je pomalá, často nestabilní, částečně cenzurovaná a velmi sledovaná. Nicméně občas prostě pro člověka informačího věku není zbytí. Na přístup se standardně kupují kartičky za 1,5 CUC (případně v hotelech tytéž kartičky klidně za 5 a více CUC), kde člověk setře přihlašovací údaje, přihlásí se na přihlašovací stránce a buď tu hodinu surfuje, nebo se zase odhlásí a příště použije stejnou kartičku a má tam zbývající kredit. To ale nesmí v průběhu surfování zavřít stránku s tlačítkem “odhlásit”, jinak mu to běží dál a když zapomene vypnout Wi-Fi, má smůlu. A pořád mít někde kartičky (které navíc občas nejsou k sehnání) je opruz, tak jsme si už před mnoha měsíci zřídili “permanentní účet Nauta”, který slouží k témuž, ale jde na něj na pobočkách státní společnosti ETECSA dobíjet kredit a přihlašovat se pořád stejným přihlačovacím jménem a mít tam kredit na více než jen tu klasickou hodinu. Byli jsme nadšení z toho, jak tady něco takového báječně funguje. Ano, dalo by se to vylepšit tím, kdyby to třeba šlo nabíjet přes internet a ne stát třeba hodinu a půl ve frontě, ale i tak na zdejší poměry super.

Občas nám někdo říkal, že existují hackeři, kteří dokážou kredit vysát, ale to jsme považovali tak trochu za legendy, případně problém někoho, kdo viditelně zadává heslo a podobně. Takže když ho máme uložené v telefonu, nic nám nehrozí. A vida, hrozí.

Před časem jsem na svůj účet dobil 100 CUC, z nichž jsem 50 převedl Monice. Spolu se zbytečkem předešlého kreditu mi zbývalo nějakých 52 CUC a kousek, tj. zhruba 35 hodin surfování. Pomíjím teď, že za stejnou částku bych v ČR (a to je u nás na evropské poměry draho!) místo 35 hodin té zdejší hrůzy měl 3 měsíce neomezeného minimálně 100 mbit připojení.

Od nabití jsem se připojil asi jednou nebo dvakrát na pár vteřin. Načež jsme si zajeli na víkend na Varadero (příspěvek je v procesu přípravy), já se v hotelu připojil, ono mi to řeklo, že mi zbývá 24 vteřin, tak jsem si říkal, že to je divné, připojil jsem se znovu a hle, “vaše karta nemá kredit”. A nazdar. 50 EUR v tahu.

Cestou z Varadera jsme se proto stavili v ETECSA, kde mi (po cca hodině strávené ve frontě) slečna, jež u toho jedla housku a mluvila s plnou pusou, z níž jí padaly drobky onoho nevábného pečiva a ještě významně nevábnější něco-jako-uzeniny, sdělila, že si mám změnit heslo. Na dotaz, co s těmi zmizelými penězi, pokrčila rameny, že co bych jako chtěl. A ať jdu támhle někam (ukázala na shluk kolegyň) a chci mluvit s vedoucí kanceláře. Shluk mi sdělil, že vedoucí tam není, ať přijdu druhý den. Pravda, byli jsme tam v neděli před zavíračkou, tak OK.

Inu, přišel jsem druhý den. K vedoucí jsem se neprobojoval, jen k nějaké asi zástupkyni. Ale já jsem taky jen zástupce vedoucího úřadu, tak budiž. Když už si mě začala všímat (nejdřív jsem tam dobu jen seděl, ona se hrabala v papírech a sem tam někomu telefonovala, třeba že odešel z práce moc brzo), vyslechla mě, pak šla za onou vedoucí a po chvíli se vrátila se třemi papíry, asi doklady o převodech kreditu (neukázala mi je). A prý jestli znám nějakou Moniku. Manželku jsem přiznal. A pak nějaké jméno (přezdívku), která mi nic neříkala. Tak ten prý mi sebral všechny peníze. Papír mi nedala, ale sepsala se mnou stížnost, dala mi její číslo a že se mi reklamační oddělení ozve. Že to nebude hned, ale že se ozvou. Budou to dva týdny a zatím se nikdo neozval, ale tak co bych na Kubě chtěl, že.

Nejlepší moment ale nastal ke konci sepisování reklamace, kdy jsem s paní (označme ji písmenkem E jako ETECSA) vedl krátký, leč pro mě fascinující rozhovor:
– A: Takže se skutečně může stát, že takhle někdo sebere kredit?
– E: Jo, to se stává docela často.
– A: Jinými slovy služba, kterou nabízíte, není bezpečná.
– E: (pobaveně, leč jinak s ledovým klidem) No to rozhodně není.
– A: A bude se na ní tedy něco měnit?
– E: To pochybuju.

Aha, tak bezva, děkuju, nashledanou. Takže čekám, jak (pokud nějak) dopadne reklamace, a jinak jsem holt online jen v práci nebo zase stírám kódy z kartičky…

Další úlovky palubní kamery

Tak tu mám další krátká videa zdejších běžných silničních zážitků. První je dokonce dva v jednom. Jednak je na něm zcela typická scéna opravy nepojízdného vozu přímo na křižovatce, kdy daného nešťastníka (který je ovšem zpravidla zcela v klidu a nevidí důvod se stresovat) musí všichni objíždět. No a zároveň je to tak trochu pokračování videa o respektu k jízdním pruhům, autobus tam hezky vytlačí auto přede mnou. Záznam zde:

Druhé video pak ukazuje taky normální jev, a sice jak se tu přechází silnice. Rozhlédnu se, zda něco nejede. Zjistím, že jede, tak tam vlezu, nejlépe i s dětmi:

Radosti za volantem

Intenzivně používáme novou kamerku do auta, tak zde několik ilustrativních úlovků…

Skejťák v klidu si přejíždějící silnici, kterého ani nenapadne, že by se třeba rozhlédl. Video je bez zvuku, takže dlužno dodat, že sebou cukne a podívá se až poté, co jsem na něj začal troubit:

Dále zdejší klasické chápaní jizdních pruhů, kdy čáru oddělující jízdní pruhy zdejší řidiči vnímají spíše jako nějakou vodící linii, kterou je třeba za každou cenu udržovat pod vozidlem:

No a na závěr běžný výstup z výfuku – to, jak kouří ta stará tyrkysová amerika, je tady zcela normální, takže člověk má po pětiminutové cestě úplně mastné přední sklo a celé auto:

Nové měrné jednotky teploty

Ten příspěvěk bude svým způsobem maličko nechutný, ale co už. Včera jsem zjistil, že teplotu lze měřit nejen ve stupních (Celsia, Fahrenheita, Kelvina či bůhví koho), ale taky v gramech. Udělal jsem totiž drobný pokus.

Večer jsme byli na recepci na kolumbijské rezidenci a bylo horko a dusno. Což je tu pořád, ale včera to bylo obzvlášť výživné, obzvlášť když jsem se rozhodl držet dekorum a měl jsem sako. A pod ním košili a pod ní tričko. A právě trička se týkal pokus…

Takže ano, je tu teplo 🙂