Archiv rubriky: Každodenní zkušenosti

Tak jsme se vrátili z měsíční dovolené v Čechách (ano a i na Moravě – pro šťouraly) a blog nechali ladem. Ono totiž dovolená není asi to správné slovo, Adam stejně naprostou většinu času pracoval a já se snažila odškrtat všechny seznamy – co nakoupit za zásoby za oblečení a boty/v lékárně/v drogerii/v Ikea/v potravinách/v Bauhausu/v Alze/do aut a další, jaké doktory oběhat a kdy je vtěsnat Adamovi do programu, co zařídit za admnistrativní věci, jaké věci opravit v pražském bytě, kdy a kam zaskočit reklamovat věci, které dosloužily příliš brzy (nebo fungovat vůbec nezačaly…) a hlavně kdy obejít a navštívit všechny příbuzné a kamarády a všem povyprávět historky a zkušenosti z našeho pobytu. Takže moje představy o tom, jak ráno budu chodit na jógu, pak si projdu lekci španělštiny nebo dopíšu blog o naší poslední cestě před odletem do Prahy a odpoledne něco zařídíme, vzaly rychle za své…:) Ne, nestěžuji si tady, jen s úsměvem vzpomínám, že když jsme si ke konci šli s někým sednout úplně utahaní na pivo tak už jsme přesně věděli, co a jak budeme oba vyprávět. Tak snad jsme alespoň některým lehce narovnali pokroucenou představu o ostrově svobody a ráji na zemi. 🙂
Ale spoustu seznamů jsme odškrtat stihli (ono těch 150 kg, co jsme vezli, nebylo úplně málo) a se spoustou z vás jsme se taky viděli, s některými dokonce i dvakrát. A jeden den jsme dokonce vůbec nic nezařizovali a vyrazili raději do zoo, stejně tak jsme stihli jít třikrát do kina (sice v noci, unavení a na filmy, které za to úplně nestály, ale byl to relax). 🙂 Akorát vše prostě stihnout nejde, tak to zkusíme zase příští rok, to už snad tolik zásob v Evropě nakupovat nebudeme, stihneme si v průběhu roku udělat zásobovací výlet třeba do Mexika nebo do Panamy… a doma v Čechách (a na Moravě) pak budeme opravdu jen dovolenkovat.

Takže děkujeme všem, kdo jste si na nás udělali čas, bylo to super a jsme mile překvapení, kolik lidí i po roce chodí na náš blog. Dodává to sílu psát i takovému literárnímu antitalentu jako jsem já (a Adam bude všechny hrubky a nepřesnosti kontrolovat ještě důkladněji než doposud).

Konec pobytu byl opět extrémně hektický, den před odjezdem jsme rozhodli, že si přikoupíme páté zavazadlo na odbavení, a když jsem zjistila, že ani do těch pěti se všechno nemůže vejít, tak jsem měla chuť všchny ty kufry vyhodit z okna a jet jenom s příručním zavazadlem. Ale po uklidnění jsem zase začala přehazovat věci sem a tam, aby žádný kufr nepřesáhl magickou letištní hranici 23 kg (nakonec se nám podařilo všechny zabalit mezi 22,5 a 22,8 kg). Adam byl poslední tři dny nonstop od rána do noci pracovně vytížený a noc před odletem se vrátil v půl čtvrté ráno, takže poslední ranní vážení kufrů a uklízení bytu bylo s pytlema pod očima a v náladě na bodu mrazu. Už abychom seděli v letadle… Ale všechno jsme zvládli, řidič taxíku nás naložil se všemi deseti zavazadli (jen tedy celou cestu nepromluvil ani slovo…), kufry při check-inu prošly váhovou kontrolou a my přes rentgen taky propluli bez potíží. Na letišti jsme si ještě dali s rodiči na rozloučenou vynikající gulášovku a hurá do letadla. Tam nás tedy ještě zavolali na bezpečnostní kontrolu a vyndali nám z jednoho (čerstvě oblepeného zelenou strečovou folií, která z něj zase byla komplet pryč) kufru aditiva na zlepšení kvality benzínu. Kapitán rozhodl, že v letadle nepoletí, tak neletěla. My ale jo a po tom všem organizování, zařizování, shánění, vyprávění jsme se už skoro těšili na lehce nudný život v Havaně.

A pak jsme přijeli… 😀

V Havaně jsme přes letiště taky prošli v klidu a rychle, bez jakékoliv další kontroly zavazadel a cestou do Paláce jsem na chvíli propadla pocitu, že jsme se vrátili do známého, vlastně domů a jestli jsme to při vyprávění nepřeháněli. To byl ale asi následek deficitu spánku, protože tentokrát se mi moc usnout nepodařilo, v letadle výskalo spousta dětí a Adam dostal zimnici, asi abychom se moc nenudili. 🙂 Doma jsme pak s radostí kontatovali, že plesnivé jsou jen moje bačkory (které jsem si stejně koupila nové a tyhle byly na vyhození) a byt jinak bez úhony přežil. Pak jsme teda zjistili, že v kuchyni teče voda z kohoutku všemi jinými otvory než kudy má, ale takový marginální problém nám nemohl zkazit náladu.

Den po příjezdu jsme si zajeli na úřad pro dodávku zboží z Belgie, která dorazila v naší nepřítomnosti, povyprávěli ostatním, jak je na rodné hroudě, a odpoledne se k nám přišel podívat člověk od majitele bytu (jakýs takýs správce bytu asi) kouknout se na tu kuchyň a další problémy s bytem (klimatizace, která nelze regulovat a když je zapnutá naplno, tak je v bytě 27 °C, díra místo trouby, tu nám prý pořídí novou, ale kdy??? a další drobnosti…). Tak prý problémy sepíše a v pondělí někdo přijde a všechno opraví. Taky jsme se chtěli první večer osprchovat novou sprchou, kterou jsme pořídili v Bauhausu, a ejhle, vypadla nám i taková malá spojka mezi hadicí a baterií, respektive zůstala ve staré hadici, ze  které jsme jí nedostali ani po důkladném octování a odstraňování vodního kamene. Od té doby se nesprchujeme, ale dopřáváme si koupel ve vaně, vždy tak dlouhou, kolik nateče teplé vody z bojleru a než stihne odtéct pod ne stoprocentně těsnícím špuntem. Ale je to vlastně docela fajn. 🙂

O víkendu jsme vybalovali, zkoušeli nové věci a radovali se z nich. Je to taková akumulovaná radost z nových věcí, protože víme, že v průběhu roku už toho moc nepořídíme. Tak jsme vyrazili do klubu k bazénu vyzkoušet nové plavky a brýle do vody, projížděli jsme se po okolí v autech se všemi novými koberečky, kamerkou a držáčky na mobily, doma se radovali z nových a hezkých doplňků a zkusili jsme dvě železářství, jestli by neměli tu malou mrchu spojku do sprchy. V železářství jsme strávili tak dobrou půl hodinu, ačkoliv na řadě jsme byli asi pátí, ale prodavač měl tak rychlé tempo, až jsme ve frontě nadskakovali. Prostě se nenechal rozhodit žádným dotazem, vše odpovídal pomalu a potichu po dlouhém uvážení, jeho pohyby byly přímo lenochodí a tak nějak mu všichni zákazníci byli úplně ukradení. Spojku neměl (nebo se mu ji nechtělo hledat) a klíč velikosti 16 jsme mu museli několikrát sami ukázat, než uvěřil, že ho prodává… tak to byl náš návrat zpět do kubánské reality. Další chuťovkou bylo otevření vysátých pytlů s oblečením, aby se oblečení nic nestalo. No, zvenku žádná plíseň nepřišla, ale uvnitř už asi v nějakém kusu oblečení byla a po měsíci v uzavřeném pytli smrdělo tak nějak úplně všechno. Děsili jsme se, kolik toho budeme muset vyhodit, ale naštěstí spousta věcí smrděla, ale nevykazovala viditelné známky plísně, a protože jsme už zkušenější, přivezli jsme si spoustu dezinfekcí a protiplísňových sprejů na všechny povrchy a příležitosti. No, vyhodili jsme asi tašku oblečení, ze kterého se nám zvedal kufr, a vydezinfikovali už pět praček toho, co tu bylo uskladněné. Trochu jsme nečekali, že ten Sanytol vypotřebujeme v prvním týdnu po příjezdu, ale když to bude potřeba, tak padne celý. Naštěstí máme dva a stále spoustu zájemců o výlet na Kubu, kteří můžou dovézt další.

V pondělí jsem čekala mezi 9 a 10 (jak jsme byli domluvení) na opraváře Joela (toho si najímá správce, který se má starat o náš a dalších několik bytů v Paláci). To, že v 10 ještě nikdo nepřišel, mi přijde ještě celkem normální, ale v 11 už jsme volali správci bytu a tak kolem 13. Joel dorazil s tím, že si má sepsat seznam věci k opravě a to pak půjde ke správci nacenit. A co sakra u nás dělali v pátek??? Slíbil, že pak přijde dát mi vědět. Nepřišel, nedal vědět a na smsku nereagoval (teď už vím, že neměl kredit, což nemá nikdy žádný Kubánec, když se po něm něco chce)… Takže v pondělí se nic nestalo. V úterý teda místo svého programu zase sedím doma a čekám (a peru se Sanytolem), jestli třeba někdo dorazí.
Prý má přijít syn správce, což je ten boss, který o věcech rozhoduje a platí je. Nikdo nedorazil, ale prý ve středu přijdou vše opravit. Hlavně je prosíme, aby dorazili dopoledne, protože já jsem chtěla jet na oběd s Adamem a pak na úřad na internet. Jasně, jak potřebujete. Dopoledne jsem stihla vyprat další dvě dezinfekční pračky a vyžehlit asi bambilion košil a ve čtvrt na 12 konečně dorazil Joel s pomocníkem (ovšem v tuhle hodinu už je jasné, že já na oběd nikam nepojedu).

Ale zaznamenali jsme posun, máme opravenou vodu v kuchyni (dokonce celou novou baterii a hurááá, nemusíme mýt nádobí v koupelnovém umyvadle) a opravenou sprchu (taky novou baterii, která sice nečurá dolů, jen rovnou do sprchové hadice, ale konečně se osprchujeme novou neoprejskanou sprchou). Jen nově položené dvě dlažky v obýváku, které se při každém šlápnutí hrozivě viklaly, se opravit úplně nepodařilo (sice vysekali za děsivých zvuků starý podklad, ale ten nový byl nevhodný, tak budou shánět jiný a my zatím máme v obýváku bordel na podlaze a dvě prázdná místa od dlažek (přičemž jedna dlažka je tak půlmetrová) a oprava klimatizace proběhla jako vždycky tak, že někde ve stropě něco zašátrali, pročistili, utáhli, pak si stoupli před klimu a řekli, že je to mnohem lepší… no, dokud se to tu nevychladí a nepůjde teplota regulovat, tak jim to neuvěříme. Takových slibů už tu bylo… Takže bych to shrnula na takový povedený první týden zpět do reality s tím, že dvě (až tři) opravené věci jsou vlastně dost velký úspěch. Už jen vyzkoušet klimu, získat novou troubu a přidělat dlažky a bude to tu skoro dobré. 🙂

Možná bychom všechno tak neprožívali, kdybychom veděli, že se budeme do konce měsíce stěhovat, což byl poslední plán. Ale naše milá státní realitní agentka je do začátku srpna na dovolené, na emaily neodpovídá a kontakt na svého zástupce nám nikde nenechala. Adam potkal na chodbě opraváře od nového bytu a zdá se, že se od našeho odjezdu do Čech (ano, a na Moravu) nic nezměnilo, stále není bojler a světla. Do bytu se chceme jít podívat, ale trochu se toho děsíme a termín, kdy má přijet nová kolegyně do stávajícího bytu, se rychle krátí. Tak alespoň, že jí tam nenecháme kostlivce ve skříni, pokud se vůbec někdy my odstěhujeme.

Ale aby bylo jasno, radost z nových věcí, saturace chutěmi z naší domoviny a konečně klídek bez odškrtávání seznamů zatím přehlušují všechny nepříjemné záležitosti, které tu řešíme, takže dobrá nálada zatím neupadá. Taky tomu hojně pomáhá zásoba vína z Belgie a šunek ze Španělska, která tu na nás čekala. 🙂

Dnešní (čtvrteční) update: obývák byl vychlazený na 22°C. Takže klima chladí víc, jen nejde regulovat, protože jestli je na termostatu 5°C nebo 25°C je úplně jedno. Prostě po kubánsku: chladí to, tak co chcete, že jo. Takže možná skočíme z horka rovnou do zimy 😀

To by nebyla Kuba, aby zase něco nefungovalo. Tentokrát dodávky benzínu. Standardně je tu k dostání benzín Regular (1 CUC za litr, 90 oktanů), Especial (1,20 CUC za litr, 94 oktanů, i když bůhví, jak to měří) a Diesel (cenu nevím). Případně benzín Motor, který má krásných 83 oktanů, lahůdka.

I ten superspeciální Especial je znám tím, že jsou v něm nečistoty a zanáší motor (Regular ještě víc, o Motoru nemluvě a nafta je tady taky strašná, řada dovozců sem ani auta s naftovými motory nevozí). Proto je dobré mít vychytané, na kterých benzínkách ho mají v relativně lepší kvalitě, neb mají nové tanky. Údajně jsou takové benzínky dvě, z čehož jednu máme vedle domu. Holt je ten náš palác geniálně umístěný, nedá se svítit. I tak je ale dobré lít do benzínu aditiva na jeho čištění, což děláme při každém tankování.

Každopádně od dubna došlo k tomu, že Especial není. Případně čas od času někde je a jsou tam fronty klidně na několik hodin. Dokonce i auta ze státních autopůjčoven, která jinak nesmí tankovat nic jiného než Especial (když máte poznávací značku začínající na T, neboli turista, na benzínce vás zkrátka nic jiného než Especial natankovat nenechají), mají nyní oficiálně povoleno čerpat Regular.

Uvidíme, jak dlouho to potrvá (někdo říká půl roku i více), každopádně je to hezká ilustrace toho, jak tady ta ekonomika báječně funguje a vzkvétá a vše se mění k lepšímu, že ano 😉

Půl roku je za námi (tedy teď už přesně 7 měsíců) a uteklo to jako voda. Máme se dobře, občas se ještě necháme něčím vytočit, ale už pomalu začínáme zapomínat, jak se žije v Evropě, a přijímat Kubu takovou, jaká je. Tedy země s nádhernou přírodou, která má ale ještě hodně co dohánět ve všech ostatních oblastech. Po počátečním nadšení, kdy jsme všechny absurdity brali jako kuriozity a se smíchem nad nimi mávli rukou (placený internet na chodníku), nás tu začala většina nelogičností, nefunkčností (mhd nebo neustále se oddalující stěhování, kdy ani realitní agent neví, k jakému datu bude byt vlastně volný) a vysokých cen (noc pro 2 v hotelu nás tu průměrně vyjde na 100-250 eur a v soukromí bydlet nesmíme, to asi tolik k tomu, proč každý víkend někam nevyrazíme) rozčilovat, tak jsme i blog nechali chvíli stranou. Teď už jsme tak nějak (stejně jako většina místních) smíření se stavem věcí, pomalu zapomínáme, jaké jsou v Čechách vymoženosti, tak už nás nerozčiluje, co všechno tady není (ono teda z praktických věcí tady není nic).

Překvapivě nám vůbec nechybí výlohy a nakupování. Alespoň tu unosíme všechno oblečení a boty (nebo chlupatě zelené vyhodíme) a když už si chceme koupit něco kvalitnějšího, tak si počkáme, až přijede někdo z Evropy nebo když jede někdo do USA či Mexika. Takže výhoda je, že tu krom jídla (porce v takové průměrné restauraci stojí 10 eur, v lepší cca 18 eur) a cestování za nic neutrácíme.

Co nám tu hodně chybí, je kvalitní jídlo. To si tu člověk nekoupí ani za nějaký extra příplatek, takže když jsme dostali z Čech plátkový chedar, chleba a šišku salámu (uzeniny tu odhadem nemívají ani 50 % masa a prodávají je vystavené na sluníčku), tak jsme se ještě týden oblizovali. Ryby  a hovězí maso jsou tu jen v restauracích, tak to si užíváme, ale v pravém kubánském bistru se vás zeptají, jestli si jako hlavní jídlo dáte kuřecí, vepřové, ropu vieju nebo rybu – jak upravené se už neřeší, to už byste chtěli moc.

A mně tu chybí internet. Ani ne tak na nějaké bezmyšlenkovité surfování, ale na vyhledávání informací a pro praktické účely – ceny, otevírací hodiny, rezervace dovolené, hledání kulturních akcí, receptů při vaření, hledání jazykovky, práce… taky zanedbáváme všechny kamarády, to je nám líto. Když já bych ten telefon vždycky nejradši rozšlapala když chci napsat nějakou delší zprávu, mám tam milion překlepů a když jsem offline, tak nevidím, na co reaguji, a když jsem online, tak jsem nervózní, protože se mi odpočítává čas a sedím na chodníku mezi Kubáncema, kteří hlasitě telefonují příbuzným do Miami. Takže tak nějak.

Ale máme se v rámci možností dobře. Adamova práce je sice náročná a vyčerpávající, ale hodně zajímavá, byť její náplň si představoval trošku jinak. A občasné šprajcy režimu ho zatím vždycky spíš pobaví, holt zážitky. Já jsem změnila školu, chodím teď do jazykovky u nás ve čtvrti, takže se vyhnu nefungující mhd a ještě každý den nachodím takových 5-10 km. Sdílené taxi využívám jen když jdu pozdě. Škola je fajn, jsme tam jen 3 studenky, dokonce jsme dostaly ke kurzu cvičebnici (kterou si můžeme nechat) a máme už zkušenou učitelku, která vidí věci zase jinak, než ty mladé (ještě v rámci školní praxe učící) holky na univerzitě. Kde jinde se člověk naučí, že jako ukončení formálního i neformálního dopisu může místo “s pozdravem” napsat “revolucionariamente”, tedy revolučně, což odpovídá zhruba tak našemu mnou už naštěstí nezažitému “soudružsky”. Prý už se to tolik nepoužívá, ale revoluce je tu, kromě turistických komplexů, všude stále živá. Jo a jako příkladnou ukázku formálního dopisu jsme měli dopisy mezi Fidelem a Chruščovem za kubánské krize. Takže, i po Fidelově smrti je tady vše při starém, někde naopak víc přituhuje. Taky je zajímavost, že je akutní nedostatek učitelů a to jak v jazykovkách, tak na kubánských školách. Ti, co ještě neutekli, o tom asi minimálně uvažují, bohužel to dost dramaticky omezuje i nabídku a úroveň kurzů španělštiny.

Ale co mě tu příjemně překvapilo, byl svátek sv. Valentýna. V Čechách komerční horečka plná marketingového nátlaku, která nemá s původním záměrem nic společného (i když kdo ví, co byl původní záměr). Tady to má spíš prvomájový nádech s trochou oslavy Nového roku. Všichni si tu navzájem přejí krásný den lásky a to i v emailech nebo neznámí lidé na ulici, usmívají se u toho a myslí to asi i upřímně. Svátek lásky tu slaví partneři, rodiny i kamarádi. A jak tu nejde nic koupit, tak to nemá ten příšerný komerční nádech, ale ženy většinou dostávají květinu nebo na sebe hodí hodobóžové šaty, obří podpatky a vyrazí s partnery nebo kamarády do restaurace. To bylo celkem příjemné překvapení a docela hezký svátek, tak jsme taky šli alespoň do zmrzlinárny za dům a já měla alespoň o den později ve škole co vyprávět, když se nás ptali, jak jsme ten svátek oslavili. 🙂

No, co víc napsat, s mravenci a plísní stále bojujeme, do místních obchodů už skoro nechodíme, ale autíčko (o němž Adam stále plánuje napsat příspěvek) jezdí krásně a spolehlivě (ačkoliv je den po umytí díky místnímu znečištění hned zase špinavé). Jo a držte nám palce, ať konečně vyjde výměna bytu, je to ostatně i v zájmu vás, co se sem chystáte 😉 Toť vše, já se zase ozvu s nějakou tou kubánskou kuriozitou a zatím se loučíme s pozdravem revolucionariamente, M. + A.

PS: dnes bez fotek, příspěvek vznikal na lehátku na dovolené v letovisku, kde to nemá s opravdovou každodenní Kubou nic společného, ale o tom zase až příště…

Tak jsme oslavili naše přelomové Vánoce, první společné a první v tropech. Název zní jako oxymoron a taky tak trochu je, ale pokusili jsme se si ty svátky alespoň co nejvíc přiblížit českému ladovskému obrázku. Takže jak to tady chodí?

Advent tu neznají, tudíž v obchodech přicházející vánoční čas člověk moc nepostřehne. Jen v prosinci ve výlohách postupně vyskakují figuríny se santovskou čapkou, objevují se umělé opelichané stromečky a vůbec vše je tak nějak umělé, blikající a spíše nevkusné. Trochu pozdě (ale přece) jsem sehnala 4 čajové svíčky a vytvořila takový improvizovaný adventní věnec, ať můžeme také počítat týdny do Vánoc. Jen za okny byly teploty kolem 30°, tak se ta česká prosincová atmosféra úplně navodit nedá. Navíc tady není to klasické hemžení lidí v obchodech, shánění dárků a ze všech koutů vykukující dekorace plné svíček, mašlí a andělíčků. Ale kdo by si stěžoval, když může chodit celý prosinec v kraťasech a jezdit na pláž… Takže sečteno podtrženo – pokud si člověk nevytvoří advent doma, tak ho tady nemá.

Ale na Mikuláše jsme vzali knihu hříchů, nasadili mitru a andělská křídla a vyrazili ke kolegům sečíst hříchy za poslední rok. Chudák malá dcera konzula se bála čerta tolik, že skoro ani nezazpívala písničku, ale nakonec hříchy byly odpuštěny a dostala košík plný sladkostí. A my jsme si říkali, že kdyby nám tu čert přinesl uhlí a brambory, tak bychom mu ještě poděkovali, neb bychom za ně byli upřímně rádi. 🙂

S Vánoci je to podobné, ty tady totiž taky moc neslaví. Pro Kubánce je nejdůležitější oslava Nového roku. Sjíždí se rodiny (a to i ze zahraničí), mají společné večeře a pak vyrazí na nějakou tu fiestu, tančí se prý i na ulicích. Vánoce pro ně nejsou důležité, dárky si nedávají (maximálně jen něco malého dětem) a žádné tradice s nimi spojené nemají. Ale na Nový rok je to jiné, vylévá se kýbl vody z okna nebo na ulici, aby z bytu odešlo to špatné z posledního roku, z alkoholických nápojů se před prvním napitím ulévá kousek na zem, aby se napili i svatí (někdo to tak dělá po celý rok) a dodržují se některé španělské tradice (známí jsou tu Tři králové a posledních 12 sekund starého roku jí 12 kuliček hroznového vína, aby měli v tom novém roce štěstí). Tak kýbl vody můžeme taky zkusit a už se osvětlilo, proč se v obchodech objevilo (děsně drahé) hroznové víno. 🙂

My jsme si poslední týden před Vánoci začali pouštět koledy a povídání od Františka Nepila, ozdobili jsme malinkatý stromeček (taky umělý, ale hezčí než ty pometla tady) a vyvěsili dekorace. Vše importováno z Čech… A mně se podařilo sehnat lístky do Gran Teatra za výhodnou cenu na pátek před Štědrým dnem, tak se nám přece jenom podařilo tu vánoční atmosféru naladit.

Další legrace je tady s dárky. Pokud si nechcete pořídit rum nebo doutníky, tak tady nic jiného neseženete. Leda nějak pokoutně za příšerné ceny nebo nekvalitní. Takže jako všichni ostatní, dárky jsme si přivezli z Čech. Jen ten největší na 4 kolech jsme teda pořídili tady. Ale o tom jindy, až se Adam dokope napsat příslušný příspěvek.

V pátek odpoledne jsme byli úplně zmožení, že jsme do divadla šli spíš z povinnosti, aby nám ty dlouho sháněné lístky nepropadly, a z baletu v sukýnkách a na špičkách se nakonec vyklubal španělský soubor ve stylu flamenca. Trochu temný příběh Fantoma opery plný tance a klapání podpatků. Jen klasicky jako v kině, lidi v průběhu představení telefonovali, přesedávali si (ačkoliv lístky byly na přesná místa) a přišli i s malými dětmi, což je hezké, pokud jim do ruky nestrčí tablet se svítícím displejem, aby se nenudily. O extrémně vysokých podpatcích, hlubokých výstřizích a křiklavých barvách šatů ani psát nebudu. Byli jsme hodně unavení, ale představení mělo své světlé i méně světlé momenty. Živá hudba, úžasní zpěváci, nesynchronní taneční vystoupení a po přestávce vystoupení kouzelníka, u kterého bylo vidět, jak všechny triky dělá… Takže docela dobrý, ale čekali jsme asi nějaký úžasně neskutečný umělecký zážitek, když se tady tak rádi chlubí baletem na vysoké úrovni.

Kamenem úrazu českých Vánoc bylo ale zase jídlo. Naštěstí jiní byli lépe připraveni než my, takže brambory a strouhanku jsme dostali darem a mrkev s limetkou místo citronu jsme sehnali na trhu. Dali jsme dohromady recepty na rodinné bramborové saláty (samozřejmě jsme ani jeden nechtěli ustoupit) a vytvořili náš originální, který se nepodobal ani jedné předloze. Možná také proto, že tady se nedá sehnat petržel, celer ani kremžská hořčice. A salát jsme vyráběli do noci poté, co jsme se vrátili z divadla. Přeci musí být uleželý, že? 🙂

Na Štědrý den jsme pak zajeli na úřad zavolat domů do Čech a nasát trochu té domácí vánoční atmosféry. Jelikož salát byl hotový a stačilo jen osmažit řízky (ryby se tady jen tak koupit nedají, leda zase na nějakém černém trhu, tak je jíme jen v restauracích), tak jsme se vydali na havanskou pevnost El Morro. Pevnost je impozantní, ale nečekejte žádnou opravenou turistickou atrakci. Děti a bláznivé dospělé je třeba držet za ruku, protože na jednom místě je poměrně hluboký příkop bez jakéhokoliv zábradlí, prostě najednou končí “nádvoří” a za ním je obří díra. Takže my, co se bojíme výšek, začínáme mít slabé nohy a hysterické hlasy… Samozřejmě tu stojí neodbytní obchodníci, zdi se rozpadají a děla chránící pevnost jsou úplně zrezlá, ale má to svoje kouzlo a určitě stojí za shlédnutí. Jen rodiče a ti, co se bojí výšek, by se měli mít na pozoru. Jo a ještě je tu maják, na který se prý dá vylézt, ale to jsme za ty peníze, co za to chtěli, pro tentokrát oželeli. Vrátíme se, až nebude opar. Havanské pevnosti jsou za zátokou, takže aby se k nim člověk dostal, je třeba projet tunelem a vyjet kousek na dálnici. A co se nestalo, asi v tunelu byla nějaká nehoda, takže všichni stáli, do tunelu se zpět jet nedalo a na dálnici se začala tvořit dlouhatánská zácpa. Že bychom chtěli slavit Vánoce v autě na silnici, to ani ne, tak jsme to vzali oklikou kolem zátoky, najeli jsme skoro 15 kilometrů navíc a viděli části města, které jsme ani nikdy vidět nemuseli.

Ale domů jsme ale dorazili, ještě jsme si skočili na zmrzlinu a večer jsem se chystala smažit řízky. Strouhanka, mouka a ejhle, my jsme večer předtím dali všechna vajíčka do salátu… Adam zůstal až neuvěřitelně v klidu, skočili jsme znovu do auta a vyrazili do obchodu. Do jediného, o kterém jsme věděli, že má v pátek v 8 večer ještě otevřeno. Pán u chlaďáku nám ozámil, že ten den vejce vůbec nebyly, tak jsme se svěšenou hlavou zase odešli. Ale zase nás zachránili kolegové a darovali nám jedno poslední vajíčko, které měli v ledničce. Vezli jsme ho jako ten nejcennější poklad, večeřeli jsme kolem čtvrt na 11 a dárky rozbalovali tak do 2 do rána. Ale užili jsme si to a příští rok už budeme připraveni. 🙂

Po rozkliknutí foto, tentokráte i jedno hejbací.

To nám takhle před dvěma týdny ve škole oznámili, že v pondělí nebudou hodiny, ale politicko-kulturní akce pro všechny studenty školy. A letos poprvé máme to štěstí, že se toho účastní i studenti jazykového kurzu. 🙂 Podrobnosti nám nikdo nesdělil, tak jsme mohli jen hádat, co se bude dít.

Ráno už při šplhání schodů se všude rojili studenti, poprvé se dalo v campusu koupit nějaké jídlo, protože postavili stánky s jídlem, a v jednotlivých rozích vnitřního náměstí bylo několik podií. Jedno s koncertem, další pro projevy a diskuze se studenty a poslední s plátnem, na kterém běhala reklama na aplikaci spojenou s embargem (ale asi se tam dělo i něco jiného). Všude byly televizní kamery, vlajky a spousta studentů.

Všude kolem se rozdávaly samolepky s nápisem”Yo voto vs bloqueo” (hlasuji proti embargu), takže jsme pochopili, že se jedná o nějakou studentskou manifestaci proti embargu. Ale organizovanou asi školou něbo spíš ještě někde výš, protože studenty v campusu držela hlavně wifi zdarma (nebylo třeba žádných kartiček a nemuselo se nic platit), skvělá hudba a dostupné jídlo. Úplně všichni měli zabořenou hlavu do svých telefonů a dost mě překvapilo, že v podstatě všichni měli smartphone nebo tablet a na sobě dost často značkové oblečení. To nebylo něco, co bych tady úplně očekávala. Ale proud zboží od známých v zahraničí asi bude opravdu hodně silný a jak se říká, tak tady úplně každá rodina má někoho za floridskou louží (a rodinou se myslí širší pojetí, které zahrnuje třeba i sousedy). 🙂

My jsme se samozřejmě všichni taky hned připojili na internet a korzovali po campusu, protože instrukce, že se v 10:00 sejdeme v jednom rohu a celá třída budeme poslouchat projev, úplně nevyšla, v daný čas jsme tam byli asi 3 a vyučující se neobjevila… tak jsme nikdo pořádně nevěděli, co dál. Projevu bohužel nebylo moc rozumět – z části proto, že prostě neumíme španělsky, a z části proto, že ozvučení nebylo ideální. Po projevech začal koncert, který byl fantastický. Zpívaly se latiskoamerické písničky, ale také několik amerických hitů a teda ti zpěváci byli vynikající.

No a ve 12:00 už se nedělo nic moc nového, tak jsem si koupila velké balení sušenek (pravé kubánské, prodávají na libry a balení je prostě zavázaná igelitka) a jela domů. Večer jsme k tomu pak viděli reportáž v kubánské televizi v hlavních zprávách, ale nic zásadního jsme se nedozvěděli.

O týden později byla jako každý rok předložena nezávazná rezoluce v OSN odsuzujcí americké embargo vůči Kubě a letos poprvé po 25 letech USA a Izrael jako jediné státy nehlasovaly proti rezoluci, ale zdržely se hlasování. Je to malý posun, ale je to posun. Ale trochu pochybuji, že tomu naše univerzitní manifestace a hlavy studentů zabořené ve smartphonech nějak pomohly.

V detailu několik fotek a v týdnu přidáme i video z koncertu.

To jsem takhle jednou jela do školy sdíleným taxíkem a nasedla jsem do takového polokabrioletu. Jen místo střechy chyběly horní poloviny dveří. 🙂
Funkčně se autu nic nestalo (okénka bývají stejně neustále dokořán) a ještě si člověk mohl cestou prohlédnout útroby dveří od auta. Jen ty zámky tam tak neesteticky trčí… 🙂

Kapitolou samou pro sebe jsou auta. Provoz se prý v Havaně za posledních 10 let zvýšil minálně dvojnásobně, přesto pravidla pro koupi auta jsou stále spíše odrazující. Ceny aut jsou většinou vyšší než v Evropě a občané i cizí firmy si sice auto koupit můžou, ale s 800% daní. No nádhera, ne? Koupit si úplně základní auto za cenu luxusního sporťáku, to se vyplatí. Proto tu asi většinu nákupů dělají ambasády, které tuto zabijáckou daň naštěstí platit nemusí. Ale zase auto můžou prodat jen a pouze jiné ambasádě, nikdy soukromé osobě ani podniku (zahraničnímu). Ze značek se tu dá celkem vybrat (dokonce Škodovky), jen je v naprosté většině nutné složit celou sumu na zahraniční účet, což není úplně malá investice a pokud už auto není fyzicky na ostrově, tak je čekací doba po koupi klidně i půl roku.

S vyšším provozem na ulicích se tu obyvatelé ještě spíše sžívají, protože bez jakéhokoliv strachu vcházejí bez rozhlédnutí do silnice (je pravda, že přechodů je tu pomálu a nic jiného nezbývá, ale přijde mi, že si tu věří až moc, že se auta prostě vyhnou nebo zpomalí), kličkují silnice na kolech, sidekárách a motorkách a bez problému zablokují s nějakým vozíkem Quintu, kde se má jet 80 km/h, a podobné radosti. Navíc silnice jsou poseté obřími dírami, kde není nikdy předem jasné, jak hluboko se člověk/auto propadne. 🙂

Ale kdo má auto, má vyhráno. Proto je docela běžné, že někdo starou Ladu prodá za 20 tis. EUR, a to ne jako sentimentální unikát, ale jako auto na denodenní používání. Tady bohužel hromadná doprava nefunguje úplně jako v Praze a pokud člověk nebydlí v úplném centru a nemá vše v docházkové vzdálenosti, tak stráví notnou část dne cestováním. Samozřejmě, že to nějak jde, místní se také musejí přesouvat, ale je opravdu nutné trávit každý den čekaním na bus/auto, doufáním, že brzy přijede někdo mým směrem a že se dopravní prostředek cestou nerozbije? Autobusy jsou laciné, ale v naprosté většině úplně nacpané, byli jsme varováni před osaháváním a krádežemi, tak si tento zážitek asi odpustíme nebo necháme až nebudeme mít co jiného objevovat. Ale víme o cestovatelích, kteří jezdí busem bez problému každý den. Normální taxíky jsou (pro našince) zase dost drahé, pokud se člověk chce dostat na nějakou normální cenu, tak je nutné se o ní neústupně handrkovat a v centru je vždycky dost jiných turistů, kteří to na dovolené prostě neřeší.

Mojí oblíbenou možností jsou sdílené taxíky, neboli coletivos neboli máquinas neboli almendrones… většinou se jedná o více než 50 let staré ameriky, které drží pohromadě jen silou vůle. Lak je odřený, okénka nejsou nebo nejdou zavřít, vše je omakané a osezené a dveře na pravé straně se otevřou jen tím, že se do nich šťouchne. Nastupuje i vystupuje se totiž jen pravými dveřmi. Pásy byste hledali marně, zato zadní sedačky jsou často vybaveny popelníkem. 🙂 Někteří si auta vylepší radiem nebo velkými repráky. Je možné zahlédnout i hodně stará auta snad z 30. let, na fotce jsem je ale bohužel nezachytila. Pak ulicemi jezdí naleštěné cabrio verze pro turisty určené pro stylové (a drahé) projížďky centrem města.

Tato stará auta patří k současné Havaně stejně jako všudypřítomné plakáty Fidela Castra, doutníky a rum. Jsou stylová a městu dodávají tu jedinečnou patinu a pocit, že tu lze zažít něco, co všude jinde už vymizelo. Ale jsou také velmi živou připomínkou toho, jak tady místní lidé přežívají jak se dá a snaží se udržovat svoje milovaná auta ne proto, že bude jejich město stylové, ale protože nemají možnost koupit si novější modernější a mnohem bezpečnější vozy. A věřím, že by chtěli úplně stejně jako kdekoliv jinde. Jen tady vývoj nejde vždy úplně vpřed, ale trochu cimrmanovsky dělá různé úkroky stranou nebo se prostě na nějakou dobu zastaví. Potěšilo by mě, kdybychom tu v průběhu zažili obnovu vozového parku běžných obyvatel (což by i po uvolnění pravidel asi nebylo tak rychlé) a pro sentimentální návštěvníky můžou vždy typické staré vyleštěné ameriky kroužit ulicemi města, vytvářet úsměv a fotky do alb z dovolených a zároveň sypat peníze do místní pokladny, třeba na další obnovu měst a silnic. Turisti stejně ve velké většině nechtějí jezdit těmi opotřebovanými a plorozpadlými verzemi a mačkat se na zadní sedačce s dalšími dvěma lidmi.

V příspěvku posílám nějaké doprovodné foto. Adam mě teď vozí do školy, jen jezdí do práce dřív než mně začíná škola, tak ráno doháním úkoly, stahuju novinky z internetu a v týdnu jsem zapnula asi na 10 minut foťák a fotila ameriky, které projížděly kolem mě. Stála jsem na trase sdílených taxíků, takže o auta nebyla nouze, tak na ukázku posílám ta, která mi neujela ze záběru nebo mi zrovna nikdo nestál před mobilem… 🙂

Včera jsem byla na lekci salsy. No, kdybych měla rychlejší nohy, cit pro rytmus a pamatovala si kroky, tak by to třeba i vypadalo dobře… bohužel svaly jaksi zmizely, protože za posledních pár měsíců byl můj největší sportovní výkon trojboj – Jak poznat Ghanu a neztratit se?, Jak zorganizovat svatbu roku? A jak oběhat lékaře, úřady a poté sbalit celý byt do co nejmenšího počtu krabic? Na tužení svalů už moc času nezbylo.

S podzimem tady začal i společenský život, takže už se začínám zapojovat a zjišťovat všechny možné aktivity. Minulý týden jsem byla na józe, zrovna jsem stála v první řadě, tak jsem se děsně snažila a pak toho dva dny litovala, protože jsem se nemohla moc hýbat. Včera jsem vyrazila na salsu. Hodina a půl plná vlnění s přestávkou 5 minut na vydechnutí. Očekávala jsem nějaké učení základních kroků před zrcadlem, ale taneční parket byl plný účastníků jazykového kurzu (v rámci kterého mají i lekce salsy) a mezi nás se rozestoupili tanečníci, takže každý měl svého osobního učitele.

Byly tam i urostlí snědí Kubánci, ale já dostala subtilního tanečníka s tváří východoevropada, kterému chybělo ke kráse jen pár zubů. 🙂 Hned jsme začali s učením různých kroků a já dělala co mohla, abych mu stačila. Nejdřív jsme řešili jen základní kroky a pak se najednou rozvlnil a to jsem přestala stíhat. Takže on byl jako taková ta točící spirála a já vedle něj trochu jako kůl v plotě. 🙂 Ale užila jsem i to a na konci jsem ze sebe byla nadšená, co všechno jsem zvládla. Za tu hodinu a půl jsme toho prošli zhruba tak jako v salse za celé taneční. Když jsem o tom moc nepřemýšlela, tak mi přišlo, že vypadáme, že tančíme, ale jak jsem začala přemýšlet o krocích, tak jsem se najednou zasekla. To on vždycky jen zvedl oči vsloup a začali jsme dělat základní krok znova. No, byla to prča a příští týden to asi zkusím zas.

Jinak už jsem se seznámila s několika manželkami, tak mám echo, co se kdy kde děje, zítra ráno jdu zas na nějaké cvičení, moc jsem nepochopila, o co se jedná, ale pak bude kafe. Některé tu stíhají organizovat sebe, ostatní manželky a ještě svých 5 dětí. 🙂 Ale jsem ráda, že se tu něco děje, alespoň se zatím vůbec nenudím. A za pár dní už budu mít přečtené dvě tlusté knihy. 🙂

Už se tu taky začínáme orientovat. Jednak ve městě a jednak v obchodech. Kam pro co jít, kde je pravděpodobnost, že něco koupíme a tak. Nedá se tu sehnat třeba lepidlo nebo párátka. Ale vodu v barelech už do obchodů navezli a nám doma opravili ionizátor, tak už můžeme vařit a pít bez omezení. Teda každý má jinou teorii o místní vodě. Někdo jí pije přefiltrovanou, někdo přefiltruje převařenou vodu, jenom z ní vaří a pitnou si objednává z Evropy… nám zatím špatně není, asi ještě nějaký další filtr pořídíme, ale nechceme zase bláznit a každý den filtrovat, převařovat a pak se vody stejně bát. Mravenců je mnohem míň, zase jsme vystříkali byt sprejem a 24/7 máme zapnutý odvlhčovač proti plísním. Musím zaklepat, zatím  nám nic dalšího nezplesnivělo. Jen ty záchody nám pořád vesele protékají.

Včera taky dorazily zásoby z Belgie, co jsme si objednávali v červnu. Teď se řeší další katalogové objednávky z Evropy. Zatím nám z jídla nechybí nic tak strašně moc, že bychom si objednávali třeba sýr, vodu nebo nutellu. Ale objednáváme, co tady není nebo je tak strašně drahé, že se vyplatí koupit si celou bednu na čvrt roku nebo i déle (třeba okurky, vína…). Vždycky si vzpomenu, když jsme objednávali oblečení z Quelle nebo kosmetiku z Avonu, tady je katalog, který nabízí od zahradního nábytku, přes elektroniku a kosmetiku až po jídlo. Objednávka je jednou za čtvrt roku a dorazí 3 měsíce po objednání, takže plánování a propočítávaní toho, co dojde, je tady velice důležité. 😀

Tentokrát fotky nehledejte.