Cesta na západ

María La Gorda

Tak opět se po nějaké době vracím k naší dubnové dovolené. Teď tu bylo rušno, přijeli kamarádi a už jsme s nimi stihli další cestování, tentokrát na jih, ale o tom zase příště. 🙂

Tak tedy cesta na západ. Dálnice z Havany do Pinar del Río je jedna z těch dobrých (když přehlídneme cyklisty, přecházející skot a cestou narůstající počet koňských povozů… a už samozřejmý rozbitý povrch vozovky), dá se zvládnout kolem dvou hodin. Za Pinarem pokračují jen dva pruhy, což cestu zpomalí (obzvlášť díky autobusům, které staví na každém rohu a bez zájmu cestu křižujícím lidem, kteří podle nás mají pocit, že jim auto nemůže ublížit), ale už se jedná o kraj plný tabákových plantáží, takže cestou je na co koukat. Kromě krásných plantáží a stylových přízemních domků je vidět vyhublý skot a koně, to už zas tak pěkný pohled není, ale doplňuje to každodenní kubánský obrázek. Byli jsme varováni, že cesta do naší cílové destinace, María la Gorda, je jedna z nejhorších tady na Kubě, tak jsme pořád čekali, kdy to přijde. Ale Carretera Central de Cuba byla relativně příjemná až do konce do vesnice La Fe. Cestou je ještě třeba nezapomenout vzít benzín na nejzápadnější benzínce ve vesnici Sandino (bohužel nemají Especial, takže ten je potřeba nabrat ještě někde dříve).  Za La Fe už vede jedna jediná cesta přímo na pobřeží a silnice k infocentru Parque Nacional Península de Guanahacabibes teda stojí za to. Vyhodnotili jsme, že existují ještě i horší silnice, ale tahle by se v nějakém seznamu příšerných silnic určit mohla objevit. Taky se nám podařilo vlítnout do jedné obří díry, ale naštěstí díky tomu, že v této části ostrova už je minimální provoz, tak je možné kroužit kolem kráterů v zemi i v protisměru. Bohužel, některé díry jsou přes celou šířku silnice, to se pak těžko radí, kudy to vzít. Ale zvládli jsme to a byli jsme odměněni nádherným výhledem na pobřeží v posledním úseku od infocentra do potápěčského střediska María La Gorda neboli „Mařka tlusťouška“, jak jsem místo familiárně nazvala. 🙂 A Lonely Planet shodou okolností taky překládá podobně 😉 Cestou jsme se několikrát zastavili a vychutnávali pohled na čisté tyrkysové moře a vyplavené mušle na pobřeží.

Pak už hurá do hotelu. Opět jsme dostali rady, že máme trvat na ubytování ve zděných bungalovech, protože v těch starších dřevěných bývá neúnosné množství komárů a mušek. Naštěstí jsme se ani nemuseli nijak dohadovat, rovnou jsme dostali zděný pokoj a později jsme zjistili, že ty dřevěné se asi všechny opravují. Paní na recepci byla milá (což není běžné) a řekla nám spoustu praktických informací (což už vůbec není běžné) a vyzbrojeni repelenty a vůněmi do zásuvky jsme se šli ubytovat. Pokoje jsou základní, ale čisté a s terasou (pod kterou se nám skoro celé tři dny pásl kůň), tak jsme hned vyrazili do obchůdku koupit si nějakou kolu na míchání na večer, ať využijeme terasu, a prozkoumat celé potápěčské centrum.

Místo rozhodně neoplývá novotou jako hotel na Cayo Guillermo, ale pro mě je to zatím nejlepší pláž na Kubě. A důvodů je hned několik – skoro nikdo tady není (sjíždějí se sem vlastně jen potápěči, ale dá se tu strávit několik dní jen tak na pláži), nehraje tu nonstop nahlas latino hudba, zaměstnanci jsou moc milí a pod vodou je od pobřeží stále co objevovat. Ani jedna z těchto věcí není na kubánských plážích samozřejmostí. Jenom jídlo by mohli zlepšit, protože dvě večeře stylu švédského stolu naprosto stačily… My jsme na začátku ani neplánovali se tady potápět, spíš místo poznat, ale kde jinde začít, než v jednom z nejoslavovanějších potápěčských středisek na ostrově. 🙂 Třikrát denně (v 9:00, 11:00 a 15:00) vyráží loďky s potápěči na různá místa korálového útesu, který se táhne podél pobřeží (je tu cca 20 míst, kde probíhají ponory) a s potápěči mohou vyrazit i zájemci o šnorchlování. Pouhé ležení na pláži tu má ale taky něco do sebe. Každý si uzme kousek pláže pro sebe, pozoruje šumění moře nebo Kubánce, kteří dost akrobaticky lezou na palmy a sundávají kokosy, a všude zpívají ptáci. Navíc stačí vlézt do moře a hned od břehu je pod vodou co pozorovat. Pro nás ideální místo, Kubánci by se tu asi nudili.

Nakonec jsme se nenechali přemlouvat a rozhodli jsme se, že potápění taky zkusíme. Vyrazili jsme hned druhý den ráno na kurz pro začátečníky. Nejdřív jsme podepsali papír, že za veškeré případné problémy si ručíme sami, dostali jsme neopren a vybavení a pak jsme skoro hodinu čekali na loďku, s kterou jsme měli vyrazit na místo ponoru. 🙂 Tady ten čas prostě plyne úplně mimo hodiny. Ve skupině nás bylo šest – my dva, Španělka (která už měla potápěčskou licenci) se svojí maminkou (která se potápěla poprvé) a dva instruktoři. Když konečně dorazila loď, tak jsme na ní nastoupili, instruktoři nám vysvětlili, k čemu slouží všechny čudlíky, páčky a provázky, jaké signály fungují pod vodou, co zhruba máme kdy dělat a pak už jsme čekali, kam vyjedeme. Leč, nevyjeli jsme nikam, loď zůstala stát na místě u mola a my naskákali do vody rovnou tam. Dumat nad tím, že bylo celkem zbytečné čekat hodinu na loď, kterou jsme použili jenom jako schůdky, asi nemá úplně smysl 🙂 Ale zpět k samotnému potapěčskému dobrodružství. Nejdřív jsme se jen ponořili, abychom si zvykli na pocit ve vodě s bombou na zádech. Adam už pak byl jako ryba ve vodě, já jsem občas potřebovala asistenci, když jsem byla moc hluboko nebo moc vysoko, taky jsem pořád máchala rukama, ale při potápění prý stačí pouze pohyby nohama a tak… Ale bylo to supr, viděli jsme nové druhy ryb a korálů, utíkala před námi obří langusta a instruktor ze skály vyšťoural obřího kraba. Celá ta nádhera hrála všemi barvami a hodina utekla jako nic. Španělka s sebou měla kameru GoPro a udělala nám taky několik fotek a videí, tak máme náš první ponor zvěčněný. Prý jsme se potápěli do hloubky až 10 metrů, přitom na fotkách to vypadá, že jsme tak metr pod hladinou. Jaké to teprve musí být u korálů dál od pobřeží. No, mně strach asi nedovolí jít se potápět někam dál, ale Adam si chce udělat kurz, tak pak třeba nafotí nějaké ještě zářivější a zajímavější fotky. Jenom škoda, že v potápěčském centru zrovna celý kurz zakončený licencí nenabízejí, v tuto chvíli nemají totiž dostatečné vybavení. Holt Kuba.

Měli jsme z potápění tolik zážitků, že jsme i vynechali odpolední šnorchlování u korálů a jen jsme se plácali u pobřeží. Teda Adam doplaval dost daleko, až jsem ho vůbec neviděla a pak vždycky jen zahlídla dvě modré ploutve, jak se zanořují do vody. Další výhodou tohoto střediska je to, že je tu všude wi-fi (placená samozřejmě), což jsme ocenili a připadali si skoro jako v nějaké evropské destinaci. Další den dopoledne jsme opět věnovali šnorchlování a po obědě vyrazili zase dál. María la Gorda je místo, kam se chceme určitě vrátit. Jen by mohli spravit silnici a kvalitu jídla. Jinak bylo všechno bezvadné. 🙂

Cabo de San Antonio

Vrátili jsme se k infocentru a vyrazili druhou silnicí přímo do srdce biosférické rezervace poloostrova Guanahacabibes chráněného UNESCO. Také tady vede jedna jediná silnice k nejzápadnějšímu cípu ostrova a dále do malého přístavu na úplném konci silnice (celá cesta měří 63 km). Jedná se o už o zcela odříznuté místo od „jakés takés“ civilizace. Cestou jsme potkali několik koní, krav a krabů zhruba velikosti lidské ruky. Když jsme dorazili k majáku na nejzápadnějším bodě ostrova, tak se strhnul neuvěřitelný slejvák a my čekali v autě, zda se počasí umoudří nebo ne. Na chvilku pršet přestalo, tak jsme si místo obešli, od několika místních jsme se dozvěděli, že nahoru jít nemůžeme (ačkoliv průvodce tvrdí opak) a vyrazili dál k pláži Las Tumbas, kde stojí poslední ubytovací zařízení a my tu měli strávit poslední noc dovolené. Jedná se o osm hezkých velkých dřevěných chat, ve kterých jsou vždy dva pokoje. Všude kolem se procházela bachyně se skupinkou malých prasátek a hledali, kde by co snědli. Bohužel, se zase rozpršelo a my uvízli dobrou půlhodinu stáním na parkovišti, kdy jsem viděli jen provazy vody na předním skle auta a přemýšleli, jestli tak strávíme celé odpoledne.

Ale pršet přestalo, ubytovali jsme se (ve vedlejším pokoji bydlel typický kubánský pár – starší Evropan a mladá Kubánka) a vyrazili na pláž. Jako vždy po dešti voda byla kalná, ale objevili jsme spoustu mušliček a mušlí, tak jsme se těšili na ráno, až se voda uklidní, zbarví se do krásné tyrkysové barvy a ukáže všechny krásy mořského dna. Ovšem štěstí nás asi v tu chvíli opustilo, protože večer jsme (ačkoliv narepelentovaní) byli úplně totálně pokousaní od malých mušek, kterým se nedalo nijak uniknout. V noci nám v chatce běhala nějaká myš nebo krysa, která nám odnesla a okousala mejdlíčka z koupelny. Adam jí viděl celou, já zahlídla jen chodící mejdlíčko, takže poslední noc jsme spíš probdili, protože z šatníku se ozývající myší šramot byl dost nepříjemný. Druhý den nad tím slečna na recepci jen pokrčila rameny a podivovala se, že prý v této oblasti myši nejsou (ale popravdě se nezdála být úplně informovaná).

Mno, tak jsme to dál neřešili a vyrazili na pláž. Voda byla opravdu krásně tyrkysová a průzračná, jen jsme až na vlastní kůži zjistili, že je plná medúz. Od malých na pobřeží po velké dále od břehu. Takže já vylezla z vody hned, Adam je chvíli zkoušel obeplavávat, ale pak to taky vzdal. Naštěstí jsme nebyli požahaní nijak tragicky, přirovnala bych to k požahání kopřivou (nepříjemně to pálí, ale nijak moc). Ještě jsme chvíli koukali na vodu, ale pak jsme se rozhodli, že radši pojedeme a zkusíme cestou objevit ještě nějaké zajímavé místo na zastavení. Paní na recepci se opět divila, že jsou ve vodě medúzy a uzavřela to tím, že na María la Gorda určitě taky musely být…

Abychom odjížděli s čistým svědomím, že jsme viděli všechno, zajeli jsme ještě do přístaviště na úplném konci silnice (cca 2 km od chatek), abychom zjistili, že tam vůbec nic není. Avizované potápěčské centrum je zavřené a benzínka značená v mapě je asi spíš pro lodě, protože u břehu stály jen dvě obří nádrže pro lodě. Malé molo, kde prý stávají mezinárodní lodě (ale dost o tom pochybuji, co by tu proboha dělaly?), zelo prázdnotou a pozorovalo nás pouze pár chlapíků, kteří celé místo obsluhují. Trochu se nám jich zželelo, že jsou tady na úplném konci světa, tak jsme si tu v restauraci dali alespoň koktejl a vyrazili zpátky na dlouhou cestu do Havany (cca 350 km).

Znovu jsme se zastavili u majáku, tentokrát byl výhled na moře exkluzivní, ale nahoru nás stejně nikdo nepustil a mysleli jsme si, že tímto naše dobrodružství na poloostrově končí. Ale to jsme ještě nevěděli, že nás čeká slalom mezi kraby. V tomto období totiž krabi hromadně přecházejí silnice podél pobřeží a kladou vajíčka s malými krabíky ve vnitrozemí. Pak přecházejí silnici zpátky a o něco později přecházejí silnici malí krabi, aby se dostali k moři. My jsme potkávali poměrně velké kraby, kteří před projíždějícím autem utíkali všemi směry (hlavně opačnými, než bychom očekávali), případně se proti nám postavili do bojovné pozice s klepety nad hlavou. Adam jel slalom přes celou silnici a úspěšně se mu dařilo kraby objíždět, ale strach jsme měli o ně i o naše pneumatiky. Kromě krabů jsme měli před sebou ještě spoustu orlosupů nebo jim podobných dravců, kteří si na silnici pochutnávali na již přejetých krabech a vzlítli vždy až těsně před autem. Pak se cesta na chvíli uklidnila, abychom zjistili, že to bude jen horší. Krabů i ptáků bylo čím dál víc, a když už jsme se opět blížili ke křižovatce u infocentra, tak jsme měli před autem stovky, možná tisíce krabů, kteří přecházeli silnici. To už byla scéna jak z nějakého hororového filmu. Živí krabi přebíhající mezi těmi rozjetými, nad nimi krouží dravci a ještě vylezla z lesa prasata, která se s chutí do krabů také pustila. Jeli jsme co nejpomaleji to šlo, abychom jim dali alespoň malou šanci uniknout, ale strážník u závory nám řekl, že prostě musíme dát nohu na plyn a jet. Bylo to hrozné – zvuky, smrad a ten pocit, že silnice před námi hýbe, ale projeli jsme a pneumatiky to také zvládly. Naštěstí tento poslední úsek mohl mít tak 3 kilometry z celkových 63, ale cesta se zdála nekonečná. Shodli jsme se, že toto už nemusíme nikdy zažít a jak jsme byli nadšení z María la Gorda, tak Cabo de San Antonio nám stačilo jednou. Z krabí cesty jsme plynule přejeli do té děrovaté, před kterou jsme byli varováni, obří díru, do které jsme při cestě sem zahučeli, jsme naštěstí objeli a až za La Fe jsme si konečně oddechli. Protože jsme ten den chtěli zažít ještě něco „hezkého“, našli jsme si v průvodci ještě kus za Pinar del Río jeskyni, kde měl své velení Che Guevara a vyrazili tam.

Cueva de los Portales

Sice se stahovala mračna, ale cesta byla krásná. Projíždí se klikatými silnicemi zemědělskými vesničkami a úplně zelenými kopci a údolími. Kdybychom měli víc času a neočekávali každou chvilku déšť, tak někde zastavíme a ta panoramata nafotíme, ale raději jsme jeli dál, abychom vůbec ještě stihli otevírací dobu (která je za deště dost nejistá). Ale když jsme se blížili, tak jsme potkali turistické auto v protisměru a nic o tom, že by jeskyně snad byla zavřená, na nás nemávali, tak jsme úspěšně dojeli až k příjezdové bráně. Hned u vstupu je postavené „campismo“ s hlasitou latino hudbou a všemi rekreanty u bazénu s rumem v jedné ruce a cigaretou v druhé (jedná se o takové kubánské rekreační středisko, chatky, kam jezdí Kubánci na dovolené a někde jsem slyšela, že je to stojí třeba 50 CUP na týden, takže si to mohou dovolit, po celém ostrově je takových kempů rozeseto spousta).

Podle průvodce jsem očekávala nějaké propagandistické muzeum s další čepicí Che a vitrínou s jeho lékařskými nástroji, ale jeskyně příjemně překvapila. Jedná se o obří prostor, který byl už dřívějším předrevolučním majitelem lehce upraven. Za karibské krize sem Che Guevara přesunul velení nad západní částí ostrova. V jeskyni bylo natažené elektrické vedení pro komunikaci s jednotkami, vojáci se usídlili v různých částech obří jeskyně a Che pobýval v jediné zděné místnosti. V jeskyni je dochovaný sovětský telefon, postel a pár dalších kusů nábytku z té doby. Pán, který si přivydělává průvodcováním, nám vyprávěl o jeskyni a pak postupně přešel k vyprávění o své rodině. Kolik má sourozenců, kteří žijí v zahraničí, že píše knihu… klasika. 🙂

Na konci jsme se s pánem rozloučili a vyrazili k autu. Poslední úsek zpět na dálnici jsme se rozhodli vzít cestou přes San Diego de Los Baños, před kterou papírový průvodce varoval. A musíme uznat, že měl pravdu. Zatím není nic opravené, cesta je klikatá, do kopce a z kopce a v celkem nepřehledných úsecích chybí třeba v půlce silnice asfalt. Takže jet do prudkého kopce a snažit se projet krátery v zemi, které není možné nijak objet, byl opravdu zážitek. Ale když se dojede na hlavnější cestu, tak už je trasa zase příjemná a na pozorování okolí zajímavá. Cestou na dálnici jsme konečně zmokli, tak se nám alespoň z části umylo auto a domů jsme dojeli už bez dalších větších útrap. Naštěstí jsme měli jeden volný den na zotavení, praní a umytí auta, který se hodil. Když šel Adam auto do myčky vyzvednout, tak se pán ptal, jestli jsme náhodou nebyli někde u moře, že je poněkud cítit rybinou. Tak mu Adam vysvětlil, že to není rybina, ale rozježdění krabi.

Ale všechna místa vřele doporučujeme, jen Cabo de San Antonio je spíše pro ty, kteří tu mají opravdu hodně času a ideálně v hezkém počasí a nekrabí sezoně.

​Ekologické Las Terrazas

Měli jme čtyři volné velikonoční dny, tak to jsme museli využít. Přidali jsme k tomu ještě dva dny dovolené a vyrazili poznat další část Kuby, tentokrát zase směr západ. Cílem cesty byl nejzápadnější cíp ostrova, ale abychom nemuseli jeden celý den trávit jen na cestě, zastavili jsme se na jednu noc v UNESCO vesnici Las Terrazas. Mělo by se jednat o zcela soběstačnou vesnici a biosférickou rezervaci a nám to tu přišlo, jako kdybychom jeli někam na chalupu do přírody. Navíc velikonoční náladu přidávala malá kuřátka, kůzlátka, hříbátka…

Vyrazili jsme z Havany jak jinak než později, než jsme plánovali, ale cesta je to relativně krátká a pohodlná. Po dálnici je člověk v Las Terrazas cca za hodinu a půl, možná necelou. Když se odbočí z dálnice (z níž nás navigace svedla dříve, než bylo nutné), tak začne ta pravá tropická příroda s výrazně zelenými lesy, ve kterých se tyčí vysoké palmy. Jako první jsou z vesnice vidět bíle natřené domky, které jsou všechny stejné a asi splňují různé ekologické požadavky. Domky jsou rozprostřené kolem malého jezírka San Juan, kde se soustředí také různá zvířata včetně plameňáků. Hotel Moka (který je prý jediným hotelem v této oblasti) se pak nachází na kopci a je schovaný v lesíku mezi stromy. Jedná se o hotel, který nemá nijak narušovat přírodu a návštěvníci si mohou dosyta vychutnat zvyky a krásy okolní krajiny. Proto také hotelem porůznu prorůstají stromy a všude jsou vysázené kytky a jiné rostliny (a třeba na rozdíl od havanské botanické zahrady, tady jsou u stromů cedulky s názvy španělsky i latinsky). Jako obvykle, check-in začínal až ve 4 odpoledne, tak jsme se jen nahlásili (opět nám nechtěli uznat rezidenční kartičky a požadovali po nás pas… rezidenční kartička je v podstatě občanka, tak by s ní nikde neměl být problém, ale Kubánci vždy tvrdohlavě lpí u cizinců na pasech, které my raději s sebou vůbec nevozíme), vyzkoušeli místní bar a vyrazili na obhlídku místních zajímavostí.

Nejdřív jsme chtěli vyzkoušet průvodcem vychvalovanou vegetariánskou restauraci (samozřejmě všechny suroviny by měly být z místních zdrojů) El Romero, ale jak už to tak bývá s doporučovanými restauracemi nejoblíbenějšího průvodce, měli plno. Tak jsme si udělali rezervaci na podvečer a vyrazili do nedalekého přírodního koupaliště Baños del San Juan. Tyto přírodní lázně jsou vzdálené cca 3,5 km, tak jsme se vydali na cestu pěšky. Naštěstí celkem na začátku jsme si uvědomili, že naše rezidenční kartičky zůstaly na recepci a rozdíl vstupného CUP/CUC oproti turistům není úplně bezvýznamný, tak jsme se ještě vraceli. Na druhý pokus už jsme opravdu vyrazili. Chození pěšky je náročný pohyb, což místní moc neprovozují a nechápu, tak na nás projíždějící taxíky i autobus troubily a snažily se nás cestou svézt, ale vydrželi jsme, a ačkoliv cesta byla na sluníčku a neustále do kopce a z kopce nakonec celkem náročná, byla také moc hezká.

Baños del San Juan nám hodně připomínalo Mumlavu, řeka se spoustou vodopádků, tůní a přírodních terásek. Kdyby to nebylo oblíbené rekreační středisko místních, tak se jedná o další tropický ráj na Kubě. Ne že bychom měli něco extra proti místním na dovolené, ale kdekoliv se objevují, tam je hlasitá latino hudba, nahlas na sebe pokřikují (jakože opravdu nahlas, oni na sebe spíš křičí) a odpadky hází, místo do koše, za sebe. My tomu většinou nemůžeme uvěřit, ale oni (když občas tuší, že to asi není to správné) se nenechají odradit a ještě jsou na svůj životní styl hrdí. Jeden Kubánec nám s úsměvem vyprávěl, že takto se poznají Kubánci i mimo Kubu, protože si vždy uchovávají své „cubaneo“ (=kubánství). Tedy v Miami pustí hudbu na plné pecky a odpadky vyhazují z auta na ulici. No, stále si nejsme jistí, jestli je na co být hrdý a v takovém Rakousku by jim to asi nikdo moc dlouho netrpěl. Ale potvrzujeme, že to tak je, a proto se raději rekreaci s místními vyhýbáme obloukem, protože bychom z té krásné přírody chtěli také něco slyšet a obdivovat ji bez vyházených sklenic od piva a plechovek. Takže, ačkoliv jsme měli s sebou plavky, odešli jsme na co nejvzdálenější konec koupaliště, kde byla konečně slyšet zurčící voda a zvuky okolního lesa. Jen voda už neměla hloubku na koupání, tak jsme si alespoň smočili nohy. Za chvilku připlavala spousta malých rybiček a začaly nám ožužlávat a okousávat nohy (úplně jako pedikůra rybkami za výlohou na Václaváku). Bylo to vtipné (ale děsně to lechtalo) a dokud jich nebylo celé hejno, tak i celkem příjemné. Postupně ale připlouvaly stále větší rybky, tak jsme raději nohy zase z vody vytáhli. Určitě to tu stojí za návštěvu, místo je to idylické. Je tu dokonce i kemp, kde je možné mít svůj vlastní stan nebo spát v základních chatičkách, které budou poskytovat základní vybavení. Záchody a koupelna (pokud je) jsou společné. My jsme si trochu oddechli, protože v první nabídce nám cestovní agentka (ano, všechny cesty řešíme přes cestovní agentury, vyjde to výrazně levněji) zarezervovala chatičku u koupaliště, my jsme ale chtěli vyzkoušet eko hotel Moka, tak jsme si to díkybohu prohodili. Stále nevím, zda to byl omyl nebo se nám cestovka snažila podstrčit chatku za cenu hotelu, protože ubytování nám změnili a cena zůstala stejná. Jsou tu i dvě restaurace, za naší návštěvy fungovala jen jedna, ale protože jsme měli rezervaci v Las Terrazas, vyrazili jsme zanedlouho zase zpátky.

Tentokrát se nám už podařilo ubytovat. Pokoj byl moc hezký, až nám bylo líto, že tu strávíme jen jednu noc. Všechny pokoje koukají do přírody a do vesnice a největším zážitkem v pokoji je vana s prosklenou stěnou, kdy člověk i při studené sprše nebo horké koupeli může sledovat místní krásy přírody. A protože je hotel na kopci a za stromy, zpátky na něj nikdo nevidí. V ledničce jako téměř vždy nechyběla lahev rumu. Rychle jsme si donesli věci a na druhý pokus vyrazili do restaurace El Romero. Tady o naší rezervaci nikdo nic nevěděl a pan číšník bez jakékoliv omluvy pouze pokrčil rameny. Naštěstí se ale brzy uvolnilo místo na terase (kde jsou dva stolky) a my jsme si i tak mohli užívat zdravou stravu s výhledem do přírody. Podle menu mají všechny jídla ve 3 velikostech (degustační, menší porce a velká porce, pokud si člověk chce dát jen jednu věc). Abychom toho co nejvíc okusili, tak jsme si objednali spoustu degustačních předkrmů, jídlo i dezerty, nosili nám to bez ladu a skladu podle toho, co měli zrovna hotové, tak jsme si třeba dva druhy předkrmové pomazánky dali až před dezertem. Kafe sice v nabídce také mají, ale doporučili nám raději jiný podnik, tak nevím, jestli se jim nechtělo dělat, dohazují si mezi sebou klienty nebo se nás už prostě chtěli zbavit. 🙂 Vše ale bylo moc dobré a na Velký pátek vlastně i v pořádku, že jsme nekonzumovali maso. Po jídle jsme vyrazili na procházku po vesnici, potkali spoustu pasoucích se zvířat a večer jsme ukončili (jak jinak) v hotelovém baru (na terase s výhledem do dáli).

Druhý den jsme vstávali relativně pozdě a poznali jediné úskalí jinak báječného hotelu. Asi aby si člověk vychutnával zvuky přírody, tak nejsou stěny odhlučněné, ale bohužel ani do sousedních pokojů. To trochu kazilo jinak skvělý zážitek a určitě se chceme na nějaký víkend vrátit, protože míst na procházení je tady spousta, příroda je nádherná a navíc je to kousek za Havanou. Původně jsme chtěli ještě ráno vyzkoušet jedinou „canopy“ aktivitu na Kubě (to jsou aktivity v korunách stromů, ani nevím, jak se to co češtiny překládá, tady se jednalo o lana natažená napříč údolím, kdy člověk přeletí vesnici Las Terrazas a může ji obdivovat i ze vzduchu, celá tahle legrace má asi 1600 m), ale nakonec už bylo docela dost hodin, tak jsme se dohodli, že to necháme na příště. Po snídani jsme ještě vyrazili na proslulé a doporučované kafe do Patio de la Maria, kde kromě celkem dobrého kafe člověk opět sedí na terase a kouká do přírody. Dopíjeli jsme právě včas, kdy nás dostihl kubánský zájezd (ano, opět spojený s hlukem), vrátili jsme se do hotelu, sbalili věci a vyrazili zase dál.

Protože větší část dne jsme měli strávit na cestě, vyšplhali jsme ještě kousek za Las Terazzas na vyhlídku La Serafina a pak už uháněli po dálnici dál směr Pinar del Río. Když má člověk čas, tak vyhlídku také doporučujeme. V průvodci ještě vyzdvihují místní umělce, my jsme ale žádné nepotkali a je pravda, že jsme ani žádné nehledali. Ale na první pohled tu šipky ani transparenty zvoucí do uměleckých atelierů nejsou.

Auta bychom měli, teď ještě benzín

To by nebyla Kuba, aby zase něco nefungovalo. Tentokrát dodávky benzínu. Standardně je tu k dostání benzín Regular (1 CUC za litr, 90 oktanů), Especial (1,20 CUC za litr, 94 oktanů, i když bůhví, jak to měří) a Diesel (cenu nevím). Případně benzín Motor, který má krásných 83 oktanů, lahůdka.

I ten superspeciální Especial je znám tím, že jsou v něm nečistoty a zanáší motor (Regular ještě víc, o Motoru nemluvě a nafta je tady taky strašná, řada dovozců sem ani auta s naftovými motory nevozí). Proto je dobré mít vychytané, na kterých benzínkách ho mají v relativně lepší kvalitě, neb mají nové tanky. Údajně jsou takové benzínky dvě, z čehož jednu máme vedle domu. Holt je ten náš palác geniálně umístěný, nedá se svítit. I tak je ale dobré lít do benzínu aditiva na jeho čištění, což děláme při každém tankování.

Každopádně od dubna došlo k tomu, že Especial není. Případně čas od času někde je a jsou tam fronty klidně na několik hodin. Dokonce i auta ze státních autopůjčoven, která jinak nesmí tankovat nic jiného než Especial (když máte poznávací značku začínající na T, neboli turista, na benzínce vás zkrátka nic jiného než Especial natankovat nenechají), mají nyní oficiálně povoleno čerpat Regular.

Uvidíme, jak dlouho to potrvá (někdo říká půl roku i více), každopádně je to hezká ilustrace toho, jak tady ta ekonomika báječně funguje a vzkvétá a vše se mění k lepšímu, že ano 😉

Cayo Guillermo

Opět se vrátím k březnové dovolené. Ze Santa Clary jsme pokračovali na jedno z nejkrásnějších míst, které jsme tu zatím poznali, na ostrov Cayo Guillermo. Podél severního i jižního pobřeží Kuby se nacházejí malé a malebné korálové ostrůvky („cayo“ = ostrůvek). Jsou to přesně ta místa, kde se fotí fotky do katalogů cestovních kanceláří – jemný písek, korály plné barevných rybek a voda, která pod slunečními paprsky hraje všemi barvami. Je pravda, že s každodenní Kubou tyto ostrůvky nemají vůbec nic společného, nachází se tu v naprosté většině jen velké hotely a odpočívající turisté. Kubánci tu leda pracují v hotelovém turismu, jinak sem vůbec nejezdí a na některá caya snad ani jezdit nesmí. My jsme si na doporučení průvodce jeli, po propršeném Cayu Levisa, spravit chuť právě na Cayo Guillermo. To je na rozdíl od Santa Clary spojované s jinou osobností, a to Ernestem Hemingwayem, který tu prý podél severního pobřeží rybařil na své lodi Pilar a část jeho knihy „Ostrovy uprostřed proudu“ se odehrává právě tady. Na jeho počest se také nejkrásnější zdejší pláž (a podle některých i nejkrásnější pláž na celé Kubě) jmenuje Playa Pilar.

Abychom toho více viděli a cesta byla zajímavější, vybrali jsme si severní trasu kousek od pobřeží (jižní trasa je podle mapy po dálnici, ale cestou zpět jsme zjistili, že rozhodně není rychlejší nebo snad pohodlnější). Projížděli jsme malé vesnice (kde vždycky hádáme, z čeho tam lidé asi žijí, protože i ve všední dny jen tak sedí na verandách a odpočívají nebo stojí u silnice a klábosí, ale asi všichni budou nějak zapojení do zemědělství), objížděli obří díry v silnici (ale to už je tady taková norma) a vždy zpomalovali při jízdě za koňskými povozy, traktory a nákladními auty, které tu často slouží jako MHD (doporučuji kubánský film „Miel para Oshún“, kde je krásně vidět, jak funguje pro místní meziměstská přeprava, neb ani 15 let po natočení tohoto filmu se tu nic nezměnilo). Ale cesta pomalu utíkala, ještě jsme sháněli benzínku (zase nás zachránila aplikace maps.me, kde se dá offline na mapě najít téměř vše) a my se těšili na první koupání. Za městem Morón už se cesta stáčí na sever směr ostrůvky, projede se kolem dvou lagun a ve vzdálenosti asi 70 km od našeho hotelu začínal pětadvacetikilometrový násep spojující pevninu a vedlejší větší ostrov Cayo Coco, který je pak s menším Cayo Gullermo spojen už jen mostem. Na mostě stojí tři sochy Ernesta Hemingwaye v životní velikosti, které vítají a loučí se s návštěvníky. Je to trochu matoucí, protože člověk když přijíždí, tak na první pohled nepozná, jestli na mostě stojí rybáři, živé sochy nebo opravdové sochy. 🙂 Tyto ostrovy jsou rájem potápěčů a turistů, nic jiného tu nenajdete. Prochází tu středem jedna silnice, ze které vedou odbočky k jednotlivým hotelům, nikam jinam jet nejde. Silnice pak končí na nejzápadnějším konci ostrova u pláže Playa Pilar, která je stále veřejná a nepatří k žádnému z hotelů.

Nejsme a nikdy jsme nebyli fanoušci organizovaných dovolených a all-inclusiv hotelů, vždy raději přespíme levněji a na dovolené si užíváme jídlo a poznávání krás měst a přírody. Na Kubě je ale jako vždy vše jinak. Už jsem to asi psala, ale nikdo z corps diplomatique nesmí přespávat v soukromí v casas particulares, což je nejoblíbenější forma ubytování pro turisty cestovatele (a nejlevnější, ačkoliv zas tak levná taky není). My musíme být ubytovaní ve státních hotelech, které v naprosté většině patří velkým hotelovým řetězcům (ty ale hotel jako takový nevlastní, pouze mu propůjčí management a know-how a pak mají prý neuvěřitelná 4 % ze zisku, vše ostatní jde státu; ale hotely jsou postavené, Kuba je prestižní letovisko a asi zaujímají vyčkávací taktiku, že třeba v budoucnu bude stačit dokoupit pozemek i s budovou a získají zbylých 96 % zisku, jinak si to neumím moc vysvětlit). V místech, kde ještě žádný hotel nestojí, můžeme jen vystoupit, prohlédnout si okolí a přejet někam dál. Žádný z uváděných důvodů, proč nesmíme spát v soukromí, není logický, ale ten nejpádnější budou asi peníze za luxusní hotel, které jdou rovnou do státní kasy. Občas se to nějaká ambasáda snaží změnit, ale zatím vždy bez úspěchu. A jelikož jsme už slyšeli také různé historky o 4hvězdičkových hotelech, kde vše bylo špatně, servis neexistoval a jídlo se nedalo jíst, rozhodli jsme se, že zkusíme nejnovější hotel v okolí, který je také nejblíže slavné Playa Pilar. Když už si máme ten prodloužený víkend užít, tak tomu půjdeme trochu naproti. Tripadvisor taky radil Hotel Playa Pilar a musíme říct, že jsme zklamaní rozhodně nebyli.

Hned na recepci nás čekalo milé překvapení, kdy nám dali lepší pokoj, než který jsme si zaplatili (být spojovaný s ambasádou tady na Kubě většinou moc výhod nepřináší, ale občas překvapí v hotelech nebo v restauracích, když dostaneme slevu nebo něco malého zdarma). Pokoj byl čistý a moc pěkný, výhled na moře se taky dal přežít, takže vše ok. První večer jsme si jen prošli komplex a sedli si na drink na molo, kde atmosféru doplňoval saxofonista a jeho příjemné večerní skladby. Prostě romantika a kýč jak bič. Nejdřív jsme se smáli, ale pak jsme museli uznat, že to bylo příjemné.

On život v těchto hotelech je všude stejný (podle mě, pokud někdo jezdí stále do stejného hotelového řetězce, tak ani nepozná rozdíl mezi různými zeměmi) – snídaně, oběd, večeře, v průběhu dne bazén nebo pláž, sportovní animační aktivity, různá představení a večer hlavní show, koncert, večeře v tematických restauracích a případně taneční zábava v klubu. Není třeba se účastnit ničeho a kvalita všech aktivit je hotel od hotelu dost variabilní. Jelikož to byla naše první zkušenost, tak jsme se hecli a kromě nočního klubu zkusili snad vše. 🙂

Jídlo pro nás bylo jako z jiného světa (jako z civilizace), k snídani bylo všechno, na co si člověk pomyslel. Ono přijet z nějaké normální země, tak to člověku asi ani nepřijde, ale my jsme si připadali jako ve snu. Tak tady mizí všechno normální jídlo, které v obchodech není a nejde sehnat… s obědem to bylo stejné a na večeři jsme si dvakrát zarezervovali místo v restauraci á la carte (ono teda v nabídce jsou asi 4 jídla, ale když je tu někdo na dva týdny, tak asi občas rád vymění švédské stoly za něco jiného). Jedna z restaurací byla japonská, kde nás nešťastně spojili do skupinky s ruskými turisty, a kuchař dělal show u grilu. Ta byla slabší a u kuchařovy zábavy, kdy jsme měli chytat do pusy krevetu, mě Adam musel upozornit, ať se netvářím jak před popravou. Ono když se člověk těší na sushi a večeři ve dvou a dostane ruskou skupinku a kuchaře, který se snaží dělat zábavu, tak je to přeci jenom trochu zklamání. Pak jsme si ale zašli na několik drinků a bylo líp.

Animační programy jsou kapitolou samou pro sebe. Na pláži občas někdo prošel, jestli si chceme zahrát turnaj ve volejbalu, u bazénu už to bylo živější. Tam jsme jako diváci z povzdálí sledovali hodiny salsy (ono to bylo téměř nepřehlédnutelné a hlavně nepřeslechnutelné) nebo soutěž o největší šplouch do vody. Adam mě (a asi i sebe) dost překvapil, když kývnul na zapojení do binga (jako měli jsme v sobě už několik koktejlů…). Jelikož bylo k večeru a hosté se spíš už chystali k večeři, tak jsme zjistili, že hrajeme jen my dva a jeden chlapeček. Souboj to byl lítý a dlouhý, ale nakonec jsem vyhrála já a večer jsme si mohla přijít vyzvednout diplom na podium večerního programu. Sluníčko a dovolená dělají divy…  Ale musíme uznat, že hezkou show bylo představení vodního baletu (nebo jak to mám nazvat) – trochu salsy, trochu baletu, hodně akrobacie a hodně vody. Jak jsme zjistili, tak hlavní večerní představení také zaujímají důležité místo v těchto hotelech. Dvě jsme museli uznat, že byla dobrá, z jednoho jsme raději odešli a poslouchali jen hudbu u kulečníku a z jednoho jsme odejít měli (a to hned na začátku). Děj představení je většinou dost slabý nebo bez nápadu, ale ti tanečníci, hudebníci a zpěváci, kteří tam účinkují, jsou rozhodně jiná liga, než co člověk očekává v hotelu (holt Kuba). Takže třeba u hororového představení se zakomponovaným revivalem Michaela Jacksona nám trochu spadla čelist, protože to bylo fakt dobré, navíc ten tanečník mu byl i dost podobný. Takže, nestali se z nás nějací extrémní fanoušci animačních programů, ale už nejsme jejich extrémní odpůrci. Ale vždy záleží na úrovni hotelu. Taky je legrace, že po pár dnech člověk začíná poznávat ostatní hosty a pojmenovává si je, jak na nějaké horské chatě, akorát tady místní hotel disponuje 482 pokoji, tak není možné poznat úplně všechny. 🙂

A teď to hlavní, proč jsme sem jeli, pláž a voda. Moře je tu nádherné, voda čistá, občas se dá vidět nějaká hvězdice. Když nejsou vlny, tak je možné udělat projížďku na katamaránu nebo si půjčit šlapadlo či kajak. My stihli jen katamarán, ale i tak to bylo supr. Klouzali jsme po vodě, a jak byla čistá, tak se dal sledovat život pod hladinou, prostě nádhera. Jeden den jsme vyrazili z hotelu na onu slavnou pláž Playa Pilar, je opravdu krásná. Jemný písek, vlnící se hladina moře a ve výhledu ostrov, kde se prý schovával Fulgencio Batista. Navíc vedle ostrůvku je potopená loď, ke které se jezdí šnorchlovat. Toho jsme taky hned využili a opět na katamaránu vyrazili za krásami podvodního světa. Naší skupinku doplňoval kormidelník a dva páry miamských Kubánců, kteří se na rodný ostrov vrátili na dovolenou, a nezapomněli si s sebou na cestu zabalit lahev rumu, kterou pak mezi všemi (i námi) nechali kolovat. J Asi se jedná o hodně populární potápěčské místo, protože už tam čekalo několik jiných katamaránů a jedna plachetnice, ale všichni postupně odjeli a my jsme si mohli v klidu užít hodinové šnorchlování mezi korály u rozpadlých zbytků potopené lodi. Když odjeli ostatní turisti a člověk chvíli počkal, tak se kolem něj najednou začaly míhat rybky všech velikostí a barev. Dokonce jsem tentokrát ani nezapomněla foťák, tak se nám podařilo některé rybky zachytit, jiné nám uplavaly ze záběru. Po hodině jsme už měla úplně rozmočené prsty a osmahlá záda, tak byl nejvyšší čas na cestu zpátky. Jedinou nevýhodou Playa Pilar je to, že je tak populární a přitahuje mnoho turistů. Na pláži pak dopoledne není skoro k hnutí, odpoledne už je to ale mnohem lepší. Cestovatelé se musí vrátit, protože cesta zpátky do ubytování v soukromí je dlouhá a hoteloví hosté se většinou vrací na oběd do hotelu a pak už zůstávají u bazénu. Takže, kdo si chce vychutnat nejkrásnější pláž na Kubě v klidu, tak rozhodně musí dorazit odpoledne.

My jsme tu nakonec strávili jen jeden den a ostatní na hotelové pláži, protože výhled jsme měli skoro stejný, ale lidí tam bylo mnohem méně. Je až neuvěřitelné, kolik lidí tráví dovolenou u moře u bazénu, což pak hraje do karet nám, kteří chceme koukat na moře. Ten bazén je samozřejmě taky krásný a bazénový bar, kdy člověk stojí ve vodě u baru má taky něco do sebe, ale celý den se tu vydržet nedá.

No, sečteno podtrženo, připadali jsme si tu jako v úplně jiném světě a vůbec se nám nechtělo zpátky do Havany (potažmo, jak jsme si po cestě říkali, zpátky na Kubu). Prodloužili jsme si pobyt alespoň ještě o jeden den, ale pak už jsme museli zpátky do všednodenní reality. Určitě se sem nebo na nějaký podobný ostrůvek budeme chtít na nějaký ten prodloužený víkend vrátit a poznávání revoluční Kuby spojit s odpočinkem v hotelovém ráji.

Cestou zpět jsme si vybrali jižní trasu po dálnici s tím, že bude rychlejší. Ale díky místní dopravě a stavu silnic nebyla ani rychlejší, ani zajímavější. Ono když má hlavní dálniční tah ostrovem v každém směru jeden pruh a jezdí v něm koňské povozy, traktory a cyklisti, tak je to těžké. Tak jsme domů dorazili až za tmy. A to nám ještě na dálnici jednou vjel před auto cyklista bez jakéhokoliv osvětlení, který v klidu přejížděl dálnici napříč, a to v místě, kde už měla pruhů více, a jednou nám tam přeběhl člověk. Na dálnici! Takže už jsme věděli, že jsme zase zpátky v realitě, kde si lidi myslí, že je auta nemůžou nijak ohrozit, což platí i pro celou Havanu.

Naše druhé vlastní auto

To se nám ty příspěvky tak nějak sešly… 🙂 Nicméně tenhle píšu včas, to jen ten včerejší měl čtvrt roku zpoždění.

Nuže, náš milý peugeotek jezdí dobře, ale zjistili jsme, že když s ním odjedu do práce a mám ho celý den v práci, Monika z něj (překvapivě) moc nemá a do školy, na jógu či kamkoli jinam se stejně musí dopravovat všelijak. Ve výsledku tak to naše auto ještě nikdy neřídila. Když se nás na to ptají, já tvrdím, že se ho řídit bojí, ona tvrdí, že jí ho řídit nenechám. Pravdu mám samozřejmě já, jako ostatně vždycky.

Zcela nesouvisející vsuvka: Monika občas navrhuje, že na blogu (po vzoru jedné YouTube série) vytvoří speciální rubriku “debilní kecy manželů”. Stále nevznikla, ale uvidíme co bude, až si přečte ten předcházející odstavec 🙂

Každopádně jsme celkem záhy začali přemýšlet, jak Moničinu mobilitu řešit. Až jsme nakonec dospěli k tomu, že jí budeme muset pořídit taky auto. Nějakou ojetinu na obouchání. Protože jednak neřídila nikdy nic kromě autoškoly a jednak nejsme Rockefelleři, že ano. Jenže ať jsme hledali jak jsme hledali, ojetiny vypadaly buď tak, že bych do nich stačilo cvrnknout a rozpadnou se, nebo byly neúměrně drahé tomu, co měly najeto. Případně (zpravidla) oboje. Tak jsme pokukovali po čínském prdítku Chery. Které vypadá roztomile, jen mělo přijet v únoru, pak v březnu a pak prý v dubnu, neb v Číně nenaložili kontejner či co. To je jak s tím naším stěhováním.

Nakonec se mi ozval zdejší dealer Peugeotu, který o mém hledání věděl – ostatně dováží právě i to Chery. A sdělil mi, že má pro mě tip. Související s tím, kdo a jak si tady může kupovat auta. Jak jsem psal minule, nediplomat si auto může koupit jen s daní 800 %. Soukromá osoba i firma, domácí i zahraniční. A platí to (absurdně, ale absurdita, to je zdejší norma) i pro firmu, která ta auta sama dováží. Takže diplomatovi auto sice prodá, ale sama jezdí v rachotinách daleko za poločasem rozpadu. Nicméně Peugeot věřil, že to půjde, a tak si v roce 2014 dovezl na tehdejší dobu slušně vybavený model 207, který tu chtěl používat pro vlastní účely. Jenže milá kubánská vláda mu ho nikdy nedovolila proclít a auto dva roky stálo v celním skladu a formálně “papírově” tedy stále nebylo na Kubě. Až Peugeotu došla trpělivost a nabídli mi, že ho prodají nám. A že klidně taky na splátky. To mi přišlo příliš výhodné než abych to nechal plavat, takže… máme druhé auto.

Ve výsledku je to tedy rok výroby 2014, ale najeto má 40 km. Teda teď už asi 200, protože než se vyřídilo pojištění, technická a značky, jezdilo se s ním tam a zpátky. Což zase trvalo věčnost a neustále to z nějakého důvodu nešlo. Začalo to tím, že mi až v průběhu vyřizování bylo sděleno, že na svoje jméno nemůžu mít dvě auta (ačkoli na začátku mi radili, jak přesně na svoje jméno ty lejstra vyplnit). Takže se oficiální ambasádní žádost musela stornovat a řešit znova. Čímž to neskončilo, pak následuje pojištění, celnice, technická, značky. A tady Vám chybí papír. Fajn, papír máte, ale ve čtvrtek diplomaty neobsluhujeme. V pátek sice diplomaty obsluhujeme, ale dneska je poslední den v měsíci a to máme zavřeno pro všechny. Ale nakonec se to nějak povedlo:

Dnes mám tedy v plánu odvézt auto z ambasády k nám domů a Monika může začít trénovat. Jen je teda otázka, kde budeme parkovat. Před časem jsem volal naší “realitní agentce”, že budeme potřebovat druhé parkovací místo. Prý to není problém, míst je dost, stačí, ať se domluvím na recepci. Tak jsem se dnes ptal na recepci, kde mi sdělili, že žádné volné místo není. Že mě to nepřekvapuje. No ale zatím bychom snad mohli využívat naše dosavadní místo plus místo patřící k bytu, kam se máme stěhovat. Neboť i ten původní byt si (alespoň zatím) ambasáda plánuje držet pro nové kolegy. A než přijedou (předpoklad v srpnu), tak by místo bylo plonkovní, což by byla škoda. Jen tedy pán z bytu, do něhož se máme stěhovat, se stále neodstěhoval, tudíž technicky vzato není volné ani to místo. Dnes mi na recepci tvrdili, že už nosí krabice, takže už se určitě dnes odstěhuje. Což říkali i o víkendu, že se určitě odstěhuje o víkendu. A předtím říkali, že se určitě odstěhuje do víkendu. A tak dále a tak podobně už od listopadu.

Nicméně auto máme a parkování už se nějak vyřeší. Stejně jako pojetí vlastnictví našeho rozsáhlého vozového parku. Monika totiž soudí, že větší auto je “naše”, zatímco menší je “její”. Mno… Abych si taky nezaložil nějakou rubriku! 😛

Naše první vlastní auto

Tenhle příspěvek už se chystám napsat od prosince, ale nějak jsem pořád nestíhal. Tudíž už poněkud ztrácí na aktuálnosti, neb to stejně tak nějak všichni dávno vědí. Nicméně slíbil jsem, že to sem napíšu, takže to píšu: koupili jsme si auto. Pro oba z nás je to první vlastní auto v životě, takže zásadní životní krok 🙂

Nikdy jsem neměl nějak extra v lásce francouzská auta, ale mé oblíbené Porsche se tu neprodává. Když tedy pominu, že i kdyby se prodávalo, tak bych na něj stejně neměl. A i kdyby se prodávalo a já na něj měl, tak bych se bál si ho tady pořídit, protože cesty jsou tu hrozné a řidiči ještě horší. Navíc ve výběru značky zde vstupuje do hry několik dalších faktorů. Málokterá automobilka tu má přímo dealera, většinu značek je nutno dovézt separátně. Což je drahé a hlavně tu pak není servis. Část značek se tu prodává (Kia, Mercedes, Toyota, Renault, Peugeot), ale jen některé mají vlastní servis (Mercedes, Peugeot). A naprostá většina prodejců požaduje platbu předem a na evropský účet. Což pro nás s platem v hotovosti a nedostatečnými úsporami v bance není to pravé ořechové. A to jsme na tom jako diplomati ještě dobře, protože spolu se státem jsme jediní, kdo si můžou auta kupovat bez daně. Kdokoli jiný, domácí i cizinci si nové auto mohou koupit pouze s daní, která činí krásných 800 %. Ne, to jsem se nepřepsal, osm set procent. To mi jako přijde dost. Proto tady taky vozový park vypadá tak, jak vypadá. Nicméně zpět k té formě placení. Peugeot tady člověku jako jediný umožňuje koupit auto na splátky (s nijak závratným navýšením) a umožňuje je platit hotově. O tom se u jakékoli jiné značky dá leda snít. Takže máme Peugeota:

Konkrétně model 2008, rok výroby 2016 (ano, je to matoucí). Je to takové pidi-SUV a máme ho rádi. Navíc modelový rok 2016 se vyznačuje tím, že má novou čelní masku, a zatím jediný exemplář modelového roku 2016 na celé Kubě jsme my. Ale to brzy skončí, protože teď se několik desítek aut dodalo státním autopůjčovnám. Tak už nebudeme tak výjimeční. Ale i tak ho budeme mít rádi, neb nutno uznat, zatím jsme velmi spokojení. Nějaké nedostatky má, tím hlavním je fakt, že se strašně špiní. Ale to je neduh, kterým tady nějak trpí úplně všechny modely všech značek.

A částečně výjimeční vlastně budeme pořád, protože máme zde velmi neobvyklou barvu, arktickou stříbrnou. Teda stříbrná jsou tu skoro všechna auta, ale tohle je stříbrné trochu jinak. Což má tři výhody a jednu nevýhodu. Výhody: je to hezké, je to nebvyklé, není na tom tolik vidět špína. Nevýhoda: když to člověk odře, tak tu barvu samozřejmě nesežene. A že už drobnou oděrku máme. To jsem takhle najížděl k nám do paláce do garáže, ale blokovalo mě popelářské auto. Neměl jsem problém počkat, ale popelář že ne, že ať ho objedu, že mezi něj a zídku se v pohodě vejdu. Tak jsem tam opatrně najížděl, pán mi ukazoval stylem “v pohodě… v pohodě… pojeď… bez problémů… jéje.” V Evropě by ho za to někdo patrně inzultoval, tady se na nějaký škrábaneček nehraje. Ale mě to samozřejmě rozčiluje.

Jinak je auto slušně vybavené a jezdí pěkně, i když za silnější motor bych se nezlobil. Ale to už bych chtěl moc. S motorem je to vůbec vtipné, protože když jsem se dovozce ptal, jakou má emisní normu, bylo mi sděleno, že “tropikalizované EURO 5”. Co to přesně znamená snad ani nechci vědět 🙂 Každopádně je to další důvod, proč auto nemíníme vozit s sebou do Prahy, až tady skončíme. Jednak na něm pravděpodobně budou znát tři roky ježdění po kubánských cestách a stání na kubánském slunci, jednak je reálné, že by byl nějaký problém s plněním právě emisních norem, a jednak i když je auto vybavené slušně, evropské verze mají pořád těch vychytávek asi tak pětkrát víc. Takže (možná naivní) představou je, že až tady budeme končit, auto prodáme nějakému jinému diplomatovi a utržené peníze pak doma v ČR použijeme na nákup nového, v evropském standardu. Ale kdoví, co bude v roce 2019, že ano…

Revoluční Santa Clara

Abychom si spravili chuť a Adam nabral síly po odjezdu jedné delegace a před plánováním příjezdu druhé, vyrazili jsme na konci února na prodloužený víkend mimo Havanu a náramně jsme si to užili. 🙂 Jako vždy jsme spojili odpočinek s poznáváním a cestou na pláž jsme se zastavili v jednom z důležitých revolučních bodů, ve městě Santa Clara.

Odjezd ve čtvrtek po práci byl jako obvykle dramatický, nemohli jsme se dohodnout, kdo zavinil, že vyrážíme mnohem později, než jsme chtěli, ale než jsme vyjeli z Havany, bylo už zase nebe bez mráčku. Santa Clara je od Havany vzdálená téměř 300 km a obě města jsou spojená národní dálnicí Autopista Nacional (takže zhruba něco jako Praha a Brno). I na národní dálnici je potřeba vyhýbat se dírám, cyklistům či koním a nečekat, že levý pruh je ten nejrychlejší a každý vám uhne. V jednu chvíli před námi bylo převedeno přes 6-ti proudou silnici stádo krav. Naštěstí se uprostřed nezastavily… Cesta ale relativně utíkala a ještě před setměním jsme dorazili do Santa Clary, kde jsme se ubytovali v hotelu kousek od hlavního náměstí.

Město je to malebné, prý velice moderní a pokrokové (psal průvodce, ale žádné moderní umění jsme nevyhledávali a zmíněnou jedinou travesty show na Kubě jsme taky vynechali), ale celá jeho sláva je založená na jedné historické události, která se ve městě stala roku 1958. Tou bylo vykolejení vlaku s posilami na potlačení revolučních bojů. Hlavní postavou akce byl Che Guevara (a skupinka revolucionářů kolem něj), který nechal zapůjčeným buldozerem podhrabat koleje a vlak plný vojáků a zásob vykolejil. Vojáci byli zabiti nebo vzatí jako rukojmí a toto je považováno za jeden z posledních incidentů, který podtrhnul nohy stávajícímu režimu a zpečetil osud Kuby. Celá událost je v podstatě popisována jako boj Davida s Goliášem, kdy dobro nakonec slavně zvítězilo. Muzeum vykolejení vlaku je přímo ve vagonech inkriminovaného vlaku hned vedle železnice. Slavný buldozer natřený nažluto stojí kousek vedle na svém vlastním piedestalu. Takže, kdo chce zažít kousek revoluce, je na správném místě.

My jsme večer chtěli spíš klid, tak jsme se město rozhodli prozkoumat až druhý den. Vyrazili jsme jen na náměstí, které je středobodem města. Tady si dávají lidi dostaveníčka, hrají si tu děti, kolem nás jezdily jiné děti neustále dokola na kolečkových bruslích, na každém rohu nám nabízeli kartičky na internet (na náměstí je wifi) a při setmění kolem nás kroužila obrovská hejna krákorajících ptáků. Uprostřed náměstí stojí letitý altán, kde už víc než sto let dvakrát týdně hraje večer městský orchestr a aniž bychom to plánovali, tak čtvrtek je zrovna jedním z těchto dnů. Tak jsme se běželi navečeřet do nedaleké restaurace a vrátili jsme se právě včas, abychom si mohli poslechnout na lavičce na náměstí slavné filmové skladby v podání santaclarského orchestru. A až na štípance od komárů to stálo to za to. Pak už jsme raději zamířili do hotelu, protože druhý den byla cesta ještě dlouhá a v neznámém městě není radno se procházet uličkami bez osvětlení.

Adamova vsuvka: Konečně se mi podařilo zprovoznit fotogalerie tak, aby se kvůli nim nemusel příspěvek rozklikávat a mohly tak být vidět hned na hlavní stránce, a zároveň aby mohlo být více dílčích galerií v jednom příspěvku. Plus by se to snad mělo líp zobrazovat na mobilech. Tak snad to ještě zpříjemní vaše čtenářské zážitky z báječných článků, které moje žena píše a já cenzuruju 😉

Spánku jsme moc nedali, protože nejdřív se hádali hosti ze sousedního pokoje a v průběhu celé noci na sebe různě lidi pokřikovali na chodbě, tak jsme nakonec byli rádi, že zůstáváme jen na jednu noc. Ráno jsme vyrazili na snídani a pobaveně jsme zjistili, že buď už jsou všichni nasnídaní, nebo jsme jediný pokoj se snídaní. Byl totiž prostřený jen jeden stůl pro dva. Ale paní byla moc milá, a ačkoliv kafe se skoro nedalo pít, vydatně jsme se na celý den najedli. Po snídani jsme zatím pěšmo vyrazili objevovat krásy města. Nejdřív jsme došli ke slavnému muzeu a místu vykolejení vlaku, v klidu (měli jsme štěstí, byli jsme tam téměř sami) si prošli všechny vagony a naštěstí až u východu jsme se míjeli s velkou skupinkou přijíždějících turistů. Muzeum určitě stojí za to a doporučujeme ho navštívit, jen je potřeba nepodlehnout revolučnímu kouzlu a mít stále na paměti jaké hrdiny tu všichni oslavují.

Poté jsme se vydali do muzea tabáku, ale protože jsme neměli času nazbyt a u vchodu jsme zjistili, že lístky se prodávají zase zpátky na hlavním náměstí (tady se už jen ukazují), tak jsme kolem muzea jen prošli rovnou do shopu, odkud jsme „jak jinak“ neodešli s prázdnou. 🙂 V této továrně vyrábí tři známé značky kubánských doutníků – Montecristo, Partagás a Romeo y Julieta. Abychom stihli hotelový check-out, tak jsme už museli utíkat zpátky, jen jsme se ještě na náměstí zastavili v moc hezkém místním divadle v koloniálním stylu, kde zrovna dětský baletní soubor nacvičoval Louskáčka.

V hotelu jsme pak rychle sbalili věci, odhlásili se a skočili do auta objevit zbytek krás tohoto města. Další zastávku představoval obří památník a mauzoleum všudypřítomného Che Guevary. Památník je, no… monumentální. Obří socha na vysokém podstavci s prorežimními texty vytesanými do kamenů a freskami revolučních bojů, před kterou se rozkládá velké náměstí asi na různé propagandistické akce. Mauzoleum se pak nachází přímo pod památníkem a vedle fotografií skupinky revolucionářů tu je zapálený věčný plamen. Hned ve vedlejší místnosti je možné si prohlédnou muzeum věnované osobnosti Che Guevary se spoustou fotografií, jeho zápisků a jiných předmětů z jeho života. Toto muzeum je udělané tak hezky, až by člověk skoro zapomněl, kolik lidí nechal pronásledovat a popravit (a ještě se na tyto popravy chodil koukat). Takže dojem to celé zanechá určitě veliký, hlavně pro nás, kteří jsme už nezažili třeba letenskou „frontu na maso“.

Pak už jsme se obrátili a vyrazili směr severní pobřeží, ale cestou jsme se ještě zastavili u další slavné sochy, tentokrát Che Guevary s malým dítětem, která má symbolizovat předávání jeho ideálů novým generacím. Úplně poslední zastávkou pak byla vyhlídka na město Loma del Capiro, která teda dle našeho názoru nestojí úplně za to. Cesta k ní je nezpevněná a tak nějak na konci světa, očividně je to oblíbené místo setkávání místní mládeže a pohled na město není nijak úchvatný. Jen nahoře na vás čeká socha s podobiznou. No hádejte koho. Tady jsme se rozloučili se Santa Clarou a vyrazili do další provincie a konečně na pláž (ale o tom zase až příště)…

MDŽ a jiné radosti

Tak jsem chtěla napsat o dovolené, ale včera jsem se účastnila akce k MDŽ a to byla další kuriozita, která se bez komentáře neobejde. 🙂

Jinak nový byt se opět o měsíc posunul, tak to už budeme čekat na stěhování o rovné 3 měsíce déle, než jsme původně měli. Začínáme si říkat, za kolik měsíců čekání ten byt stojí, ale zatím jsme stále v limitu. 🙂 Jo a krom občasných mravenců teď doma máme nějaké kokony, tak se děsíme, co se nám kde vylíhne. Aneb, hlavně se nenudit.

Ale zpět k MDŽ. My tento svátek nikdy neslavili a pro mě vždy znamenal nějakou přežitou oslavu ženy budovatelky, ale jsme v hrdém komunismu, tak jsem mu dala šanci. Atmosféra je hodně podobná Valentýnu, který jsem tu minule tak nadšeně popisovala, takže podobným stylem asi nakonec slaví úplně všechno. Hned ráno mi poblahopřála paní na recepci a když jsem konečně pochopila proč, tak jsem jí popřála zpátky. Na ulici si lidi taky halasně přáli. Já teď nemám týden školu, tak jsem se s kamarádkou připojila na akci pro diplomatky a manželky diplomatů organizovanou zdejším ministerstvem zahraničí (MinRex). Měly jsme jít stejně na oběd, tak proč to nespojit s nějakým kubánským zážitkem, že? No, hned u vchodu na MinRex nám pogratuloval místní zřízenec a podal nám každé růži. Trochu jsme se děsily, abychom na této akci nebyly samy, ale očividně MDŽ je oblíbenější svátek, než by člověk řekl. Sešlo se nás tam odhadem 80, naskočily jsme do 2 autobusů a jeli směr Suchel Camacho, což je kubánsko-španělská značka kosmetiky a kousek za Havanou mají továrnu. Nikdo nevěděl, co čekat, tak jsme se nechaly překvapit.

Po příjezdu jsme se měly rozdělit na levou nebo pravou stranu lobby podle toho, jestli mluvíme anglicky nebo francouzsky, načež nám pustili krátký film o značce ve španělštině. Logika toho mi trochu uniká, ale asi to rozdělování bylo z nějakého důvodu důležité, tlumočnice pak mluvila anglicky, francouzštinu jsem vůbec nezaslechla… Pak nám hrdě oznámili, že teď uvidíme 3 výrobní linky. Tak jsme vyrazily. V první místnosti se plnila mýdla, lepily samolepky a vše se balilo do krabic, v druhé místnosti to stejné s deodoranty (ale teď vím, že kuličku do kuličkových deodorantů tu dávají ručně) a ve třetí probíhala výroba parfémů, tady se všude vznášela sladká vůně parfému Esmeralda, kterou bych teda celý den čuchat nevydržela. Co k tomu dodat, zaměstnankyně na nás pobaveně koukaly, jak si prohlížíme linku a navzájem si ženy blahopřály ke svému dni. Jak nám paní, která celou skupinu provázela neopomněla zmínit, mají všude děsně moderní vybavení. Jen si myslím, že v tom případě v Evropě pak bude nějaké super ultra moderní vybavení, protože pochybuji, že třeba v Německu zaměstnávají člověka na pokládání víček na deodorant, člověka na tisknutí expirační doby na krabičky nebo člověka na navlékání celofánu na ty stejné krabičky. Holt, nějak se ta plná zaměstnanost dělat musí a tady je stále lidská práce levnější než stroj. Takže průmyslová revoluce 4 tu zatím opravdu nehrozí. Nakonec se ještě paní provázející pochlubila nějakými firemními čísly, mimojiné tím, že v celé kubánské části firmy pracuje 70 % žen, na což se jí dostalo uznalého aplausu. Já teda nevím, ale mít feministickou radost z toho, že většina pracovníků u strojů (marketing a další specializované činosti předpokládám bude dělat španělská strana) jsou ženy, mi úplně oslavné nepřijde. Při odchodu jsme pak dostaly taštičku s parfémem, kalendářem a katalogem produktů (jen doma jsme pak zjistili, že parfém má uštípnutý flakon, tak nevím, jestli se tak  náhodou diplomaticky nezbavili vadných výrobků). 🙂

Zase jsme nastoupily do autobusů a tentokrát jely do centra města na občerstvení ve známém státním podniku Sloppy Joe’s. Jedná se o restauraci/bar, který čerpá svou slávu z amerického mafiánského období a je opravdu celkem stylový. Prostě Kubánci ví, kde využít nenáviděný kapitalismus a z turistů tahat peníze. My jsme hned u vchodu dostaly každá blahopřání s citátem José Martího, welcome drink a poblahopřání od manažera podniku s proslovem, jak jsou ženy důležité a co všechno dokázaly. Pak nás pohostili dalším koktejlem, jednohubkami a dezertem, to bylo z celého skoro nejlepší. 🙂

Nakonec jsme se autobusy vrátily před MinRex, kde jsme už utíkaly před dalšími blahopřáními raději domů. Myslím, že jsem si MDŽ vybrala za všechny roky zpátky a určitě i za několik let následujících. Moji představu o svátku žen budovatelek tato akce nijak nenarušila a žádný přehnaný feminismus ve mně taky nevzbudila. Kde mají muži svůj svátek? 🙂 A tak největším úlovkem je asi hezká pevná papírová taška Suchel Camacho, kterou určitě využijeme dál (ady totiž papírové tašky k sehnání nejsou a nosit věci v igelitkách jsme si odvykli a přivykat si nechceme). Tož tak.

Jinak k té jejich produkci, abych nelhala, kromě jídla a cestování jsem si tu koupila jedny boty a vázičku. Oboje na veletrhu Fiart (kde vystavovali/prodávali převážně rukodělnou výrobu). Boty jsou moc hezké, ale cca po dvou měsících, když jsem je jednou měla na sobě celý den, tak se úplně propadla stélka a já chodila po té mřížce nad podrážkou. Takže po celodenním chození po městě jsem měla kostkovaná, nateklá a bolavá celá chodidla. Problém je, že ty boty jsou pořád hezké, jen se v nich nedá chodit. Záruční doba tu předpokládám neexistuje a tak máme další poučení. A teda té jejich ruční výrobě už zas tolik věřit nebudu. Vázu jsem kupovala, protože jsme si žádnou nepřivezli a já si bláhově myslela, že tady nebude problém nějakou sehnat. No, je. 🙂 Teda když člověk obejde pár obchodů, tak třeba nějakou objeví, ale většinou mají příšerné tvary i barvy a vypadají dost nekvalitně. Čiré sklo tu nelze moc najít a když už, tak plné bublibek nebo jiných kazů. No a na Fiartu jsem poprvé viděla jednoduchou bílou vázičku docela pěkného tvaru, tak jsem jí radostně koupila. Nevím, z jakého je nakonec materiálu, ale poté, co v ní stála několik dní první kytka, tak váza nějakým záhadným způsobem (že by nedostatečně vypálená keramika?) prosákla, vnitřní část se začala odlupovat a celá zplesnivěla a zvenku se v laku udělaly vzduchové bublinky… tak jsem ji vyčistila, vysušila, bublinky zahladila a strčila do ní papírovou kytku, abych po nějaké době zjistila, že i stonek papírové kytky je něčím napadený… takže vázička asi půjde pryč a my už máme objednanou jinou dovozovou spolehlivou z Ikea.

Taky jsem tu byla poprvé v bance měnit peníze a zjistila, že i tady v bankovním světě má vše svůj smysl a řád. Jednalo se o novou pobočku, která vypadala relativně normálně, pracovníci seděli za okénkama a zákazníci po jednom k přepážkám chodili. Ale neměli v ruce papírky s číslem, na to je v bance pracovník, který usměrňuje čekající lidi. Takže hned u vchodu jsme museli sdělit, za jakým účelem do banky jdeme (šel se mnou raději Adamův kolega, který se přeci jenom lépe domluví a nešel do banky poprvé), pak nám sdělili, že potřebujeme pas a nechápavě koukali na rezidenční karnet. Nakonec se odběhli zeptat dozadu, zda karnet stačí, znovu se přišli zeptat, zda nemáme pas, znovu odběhli a pak to najednou šlo. Takže vchodem jsme prošli a přesunuli jsme se do části čekací. Tady nám paní ukázala na které židle si máme sednout a s ostatními si přeříkala s čím do banky přišli a jak kdo po kom jde k jakému okénku. Na Kubě totiž obecně nebývají fronty ve formě řady, ale ve formě chumlu lidí, kdy ten, kdo přijde poslední, křikne “último” (kdo je poslední?), někdo mu odpoví a toho člověka si hlídá. Tady v bance to hlídala paní, protože v chumlu seděli lidi v několika frontách. A vždy s každým nově příchozím se ujišťování, kdo jde po kom a s jakým problémem, opakovalo. Už vidím, jak Češi v bance přiznávají, že jdou vložit peníze, zaplatit telefon, vyzvednout si penzi… 🙂 další legrace byla, že jsme při čekání nesměli používat mobily, mě paní hned spražila a chudákovi pánovi, který si chtěl spočítat, kolik mu mají rozměnit, telefon skoro vzala a donesla mu plážovým tempem prehistorickou kalkulačku, ať si to spočítá na ní. Jako telefonování chápu, ale že se člověk na svůj mobil skoro ani nemůže koukat, to ne. Jinak rychlost je srovnatelná asi se všemi bankami, takže jsme si chvíli poseděli a když jsme se konečně dostali na řadu, tak paní pustila k okénku jen jednoho z nás. Proto mi kolega ještě i vyměnil peníze a já do banky šla vlastně jen tak na okrasu. Ale zajímavé to bylo, to zase ne že ne.

No a poslední dnešní radostí je zjištění, že mi to na dovolené a po příjezdu z ní snědlo cca 16 hodin internetu. To je 24 euro, což není vůbec málo. Na můj dotaz, jak je to možné, mi paní na přepážce oznámila, že se to stává v hotelech, kde mají svou wifi a je složité se z ní odhlásit, ale u nich určitě žádný problém není a jinou možnost nezná. V hotelu mi to nějaký kredit snědlo, ale zbytek zmizel v Havaně… tak nevím, raději si změním heslo a na přepážce už jsem si pak jen poslušně nabila nové peníze na svůj internetový účet. Tak jsem zvědavá, jak dlouho mi tam vydrží…

Půl roku je za námi

Půl roku je za námi (tedy teď už přesně 7 měsíců) a uteklo to jako voda. Máme se dobře, občas se ještě necháme něčím vytočit, ale už pomalu začínáme zapomínat, jak se žije v Evropě, a přijímat Kubu takovou, jaká je. Tedy země s nádhernou přírodou, která má ale ještě hodně co dohánět ve všech ostatních oblastech. Po počátečním nadšení, kdy jsme všechny absurdity brali jako kuriozity a se smíchem nad nimi mávli rukou (placený internet na chodníku), nás tu začala většina nelogičností, nefunkčností (mhd nebo neustále se oddalující stěhování, kdy ani realitní agent neví, k jakému datu bude byt vlastně volný) a vysokých cen (noc pro 2 v hotelu nás tu průměrně vyjde na 100-250 eur a v soukromí bydlet nesmíme, to asi tolik k tomu, proč každý víkend někam nevyrazíme) rozčilovat, tak jsme i blog nechali chvíli stranou. Teď už jsme tak nějak (stejně jako většina místních) smíření se stavem věcí, pomalu zapomínáme, jaké jsou v Čechách vymoženosti, tak už nás nerozčiluje, co všechno tady není (ono teda z praktických věcí tady není nic).

Překvapivě nám vůbec nechybí výlohy a nakupování. Alespoň tu unosíme všechno oblečení a boty (nebo chlupatě zelené vyhodíme) a když už si chceme koupit něco kvalitnějšího, tak si počkáme, až přijede někdo z Evropy nebo když jede někdo do USA či Mexika. Takže výhoda je, že tu krom jídla (porce v takové průměrné restauraci stojí 10 eur, v lepší cca 18 eur) a cestování za nic neutrácíme.

Co nám tu hodně chybí, je kvalitní jídlo. To si tu člověk nekoupí ani za nějaký extra příplatek, takže když jsme dostali z Čech plátkový chedar, chleba a šišku salámu (uzeniny tu odhadem nemívají ani 50 % masa a prodávají je vystavené na sluníčku), tak jsme se ještě týden oblizovali. Ryby  a hovězí maso jsou tu jen v restauracích, tak to si užíváme, ale v pravém kubánském bistru se vás zeptají, jestli si jako hlavní jídlo dáte kuřecí, vepřové, ropu vieju nebo rybu – jak upravené se už neřeší, to už byste chtěli moc.

A mně tu chybí internet. Ani ne tak na nějaké bezmyšlenkovité surfování, ale na vyhledávání informací a pro praktické účely – ceny, otevírací hodiny, rezervace dovolené, hledání kulturních akcí, receptů při vaření, hledání jazykovky, práce… taky zanedbáváme všechny kamarády, to je nám líto. Když já bych ten telefon vždycky nejradši rozšlapala když chci napsat nějakou delší zprávu, mám tam milion překlepů a když jsem offline, tak nevidím, na co reaguji, a když jsem online, tak jsem nervózní, protože se mi odpočítává čas a sedím na chodníku mezi Kubáncema, kteří hlasitě telefonují příbuzným do Miami. Takže tak nějak.

Ale máme se v rámci možností dobře. Adamova práce je sice náročná a vyčerpávající, ale hodně zajímavá, byť její náplň si představoval trošku jinak. A občasné šprajcy režimu ho zatím vždycky spíš pobaví, holt zážitky. Já jsem změnila školu, chodím teď do jazykovky u nás ve čtvrti, takže se vyhnu nefungující mhd a ještě každý den nachodím takových 5-10 km. Sdílené taxi využívám jen když jdu pozdě. Škola je fajn, jsme tam jen 3 studenky, dokonce jsme dostaly ke kurzu cvičebnici (kterou si můžeme nechat) a máme už zkušenou učitelku, která vidí věci zase jinak, než ty mladé (ještě v rámci školní praxe učící) holky na univerzitě. Kde jinde se člověk naučí, že jako ukončení formálního i neformálního dopisu může místo “s pozdravem” napsat “revolucionariamente”, tedy revolučně, což odpovídá zhruba tak našemu mnou už naštěstí nezažitému “soudružsky”. Prý už se to tolik nepoužívá, ale revoluce je tu, kromě turistických komplexů, všude stále živá. Jo a jako příkladnou ukázku formálního dopisu jsme měli dopisy mezi Fidelem a Chruščovem za kubánské krize. Takže, i po Fidelově smrti je tady vše při starém, někde naopak víc přituhuje. Taky je zajímavost, že je akutní nedostatek učitelů a to jak v jazykovkách, tak na kubánských školách. Ti, co ještě neutekli, o tom asi minimálně uvažují, bohužel to dost dramaticky omezuje i nabídku a úroveň kurzů španělštiny.

Ale co mě tu příjemně překvapilo, byl svátek sv. Valentýna. V Čechách komerční horečka plná marketingového nátlaku, která nemá s původním záměrem nic společného (i když kdo ví, co byl původní záměr). Tady to má spíš prvomájový nádech s trochou oslavy Nového roku. Všichni si tu navzájem přejí krásný den lásky a to i v emailech nebo neznámí lidé na ulici, usmívají se u toho a myslí to asi i upřímně. Svátek lásky tu slaví partneři, rodiny i kamarádi. A jak tu nejde nic koupit, tak to nemá ten příšerný komerční nádech, ale ženy většinou dostávají květinu nebo na sebe hodí hodobóžové šaty, obří podpatky a vyrazí s partnery nebo kamarády do restaurace. To bylo celkem příjemné překvapení a docela hezký svátek, tak jsme taky šli alespoň do zmrzlinárny za dům a já měla alespoň o den později ve škole co vyprávět, když se nás ptali, jak jsme ten svátek oslavili. 🙂

No, co víc napsat, s mravenci a plísní stále bojujeme, do místních obchodů už skoro nechodíme, ale autíčko (o němž Adam stále plánuje napsat příspěvek) jezdí krásně a spolehlivě (ačkoliv je den po umytí díky místnímu znečištění hned zase špinavé). Jo a držte nám palce, ať konečně vyjde výměna bytu, je to ostatně i v zájmu vás, co se sem chystáte 😉 Toť vše, já se zase ozvu s nějakou tou kubánskou kuriozitou a zatím se loučíme s pozdravem revolucionariamente, M. + A.

PS: dnes bez fotek, příspěvek vznikal na lehátku na dovolené v letovisku, kde to nemá s opravdovou každodenní Kubou nic společného, ale o tom zase až příště…

Viñales a Cayo Levisa

Vrátili jsme se z dovolené a obě místa vřele doporučujeme. Jen v zimních měsících je dobré sledovat, zda nemá přijít studená fronta. Ta sice není nijak extra ledová, ale fouká dost nepříjemný chladný vítr, zvedají se vlny, písek z pláží je rozfoukaný všude ve vzduchu (a v uších, očích, věcech a vůbec všude) a moře vyplavuje chaluhy a nečistoty. Takže na studenou frontu si přibalit svetr a neplánovat pláž.

Když konečně přišel první den dovolené, naskočili jsme do auta a vyrazili po dálnici směr Pinar del Río. Adam si liboval v jízdě s tempomatem,  jen se každou chvíli vyhýbal ďourám, cyklistům a zvířatům na dálnici, ale hrála nám hudba, bylo hezky a cesta ubíhala. 🙂

Město Pinar del Río jsme jen projeli, abychom si ještě cestou do Viñales uďělali odbočku na na doporučovanou tabákovou plantáž (všichni, kdo vlastní Lonely Planet, ví). Cesta se zúžila, zpomalila, na silnici přibylo lidí a autobusů a všude kolem ze rozkládala políčka s různě vysokými rostlinami tabáku. Pak jsme sjeli z hlavní cesty a nakonec i z vedlejší, kde už ani navigace nenaviguje. Naštěstí nám ukazoval správný směr pán na kole, který jel před námi a ocitli jsme se na plantáži značkových doutníků Robaina.

Je to taková soustava chalup, sušíren a polí a než si nás všimla paní průvodkyně, tak jsme si mezi pracovníky v tílku a holínkách připadali trochu nepatřičně. Ale ačkoliv sem díky průvodci každý den dorazí turistů asi dost, nějak se rozprostřou v průběhu dne a jelikož nefungovalo občerstvení, tak jsme potkali jen pár dalších malých skupinek. Prohlídka je zajímavá a vtipně organizovaná, ten kdo přijde, tak se připojí v průběhu výkladu a skončí tak, aby slyšel všechno, takový neustálý koloběh. My jsme se nejdřív připojili ke dvěma Němcům, pak jsme měli kousek prohlídky sami a pak se k nám připojily další dvě dvojice (myslím z Kanady a Francie), které pokračovaly, když my jsme byli na konci… no, jestli takhle dokola jede paní průvodkyně celý den, tak to teda má můj obdiv. A to ještě během prohlídky přepínala mezi angličtinou a španělštinou podle toho,  jak rozuměla celá skupina. Výklad byl zajímavý, od rostlinek na plantážích, přes sušírnu až k ukázce balení doutníku jedním dědou, kterému bylo 81 let a na stejné plantáži prý pracuje už 50 let. Dostali jsme čerstvě zabalený doutník a instrukci vykouřit ho co nejdřív, aby neuschnul (tak to u nás opravdu není problém :-)). Doutníků na zdejší farmě vyrábí 5 druhů a myslím, že 95 % celé produkce odvádí státu. Přímo na farmě ani doutníky neprodávají, ale u východu si vás odchytne pán a odvede kousek dál do nějaké místnosti, kde začne vyjednávání co, kolik a za kolik vám střelí. Minimální počet je 10, maximální 50 a cena jednoho doutníku je od 6 do 12 CUC. My už to smlouvání nemáme rádi, takže jsme se s 15 ks dostali na slevu 15 CUC, ale kdyby člověk začal odcházet a hrát klasické smlouvací divadlo, tak by se možná dostal na lepší cenu. Nebo taky ne a odešel by s prázdnou, kdo ví… Nicméně tabákovou farmu určitě doporučujeme vidět, jen to nemusí být tahle, ale jakákoliv jiná a kolem Viñales dělají taky spoustu prohlídek a doutníky prodají sice neznačkové, ale levnější.

S farmou jsme se rozloučili, naskočili do auta a zase se vymotali zpátky na silnici a najíst se v Pinaru. Město Pinar del Río není úplně turisticky zajímavé, tak jsme prošli tu jednu hlavní třídu, zašli se najíst (zase jsme dali na průvodce a zase to kvality popisu nedosahovalo) a jelikož prodejna tabáku (asi jediný důvod se tu zastavit) byla zavřená, vyrazili jsme konečně směr Viñales.

Cesta to byla příjemná, trochu poprchávalo, všude kolem nám mávaly tabákové listy, přibývalo koní a koňských povozů, krávy se pásly v rigolech kolem silnice a míjeli jsme sdílená taxi plná turistů, která jela naším směrem. Stoupali jsme klikatou silnicí, až se před námi ukázalo krásné zelené údolí plné malých plantáží a přírodních útvarů zvaných mogotes. Jedná se o velké vápencové homole, které jsou opravdu působivé, a ve kterých jsou často ukryté krápníkové jeskyně. Protože už bylo odpoledne, tak jsme jednu takovou velkou krápníkovou jeskyni vynechali a jeli rovnou do údolí do vesnice Viñales. Tady je znát, že je to turistická destinace. Podél hlavní cesty vyrostlo spousta restaurací a místní v holínkách a na koních se tu mísí s turisty, kteří si chtějí zarezervovat nějaký výlet, najít ubytování nebo taxi nebo se jen tak projít. Hlavní cesta je rušná a řidiče dovádí k šílenství, protože před kola pořád někdo skáče, případně se zastaví provoz úplně, jelikož nastupují nebo vystupují návštěvníci z taxi nebo autobusů. Prostě živo a veselo. My měli hotel ještě kus za Viñales, tak jsme pokračovali kolem několika jeskyní mezi mogotes dál. Hotel byl až na vzdálenost fajn a dostali jsme pokoj hned nad recepcí, což se pojilo s nevýdanou výhodou tady na Kubě, s (placeným,  samozřejmě) internetem na pokoji… to nemáme ani doma, takže jsme si pocit, kdy ležíme v posteli a můžeme rovnou posílat zprávy a fotky, opravdu užívali. 🙂 Večer jsme se ještě vydali na koktejl k hotelu La Ermita, který se rozkládá nad Viñales a je z něj krásný výhled jak na vesnici, tak na přírodu. Tady jsme měli původně bydlet, ale s neplánovanou změnou termínu kvůli Adamově práci tady bylo už bohužel plno, tak jsme šli okouknout, jestli máme čeho litovat. A ano, příště budeme bydlet tady. Je to blíž, s krásným výhledem, v hezkém prostředí a s téměř stejnou (stejně óbrvysokou) cenou. 🙂

Druhý den jsme vyrazili hned na 9 do první jeskyně, Cueva del Indio, která byla v pěší vzdálenosti od našeho hotelu. Je moc pěkná, osvícená a prohlídka končí na lodičce, kdy člověk proplouvá mezi krápníky a nakonec vyjede jednou proláklinou ve skále ven. Doporučuji být tam taky hned ráno na 9, pak začínají přijíždět autobusy s turisty. Cestou směr Viñales je další jeskyně Cueva de San Miguel, tady je hned u vchodu velký bar a prohlídka prý končí v restauraci, ale moc nás to tu nezaujalo a v plánu byly další jeskyně, tak jsme jen nakoukli a jeli raději dál.

Další zastávku jsem naplánovala do Valle de Silencio (údolí ticha). Dočetli jsme se, že se tu provádí procházky s průvodcem i bez něj malebným údolím, tak jsme nechali auto u prašné cesty a vyrazili na vlastní pěst bez průvodce (ale s offline mapou, takže jsme vždy věděli, kde zhruba jsme a kam zhruba chceme jít). Bez mapy to nedoporučujeme, je celkem jednoduché zabloudit nebo se prostě ztratit na některé z prašných cest. 🙂 Vyrazili jsme po cestičce a ticho zrovna moc nebylo, protože v blízké farmě právě vrtali základy na nějaký sloup nebo co, takže hluku bylo až až a mokra na zemi taky. Nechtěli jsme odmítat lákavé nabídky na prohlídku farmy, tak jsme se vydali malou cestičkou vedle, na které ale uprostřed ležela velká kráva a přežvykovala trávu či co. Ve mně se hned probudily městské pudy a odmítala jsem se ke krávě přiblížit nebo s ní navazovat jakýkoliv kontakt. Přišlo mi, že už zvedá uši a za chvíli se určitě rozeběhne a nabodne nás na svoje růžky, aby bránila svoje teritorium na cestičce. Takže jsem Adama donutila, abychom se vrátili a šli kolem lákavé nabídky na prohlídku farmy, tu jsme odmítli, ale pán nám řekl, že se po cestě dostaneme daleko až k vodním nádržím. Tak jsme se vydali dál s tím, že kam dojdeme, tam dojdeme. Cestička se klikatila, rozdvojovala, zmenšovala až úplně zmizela, ale směr se podle mapy zdál tak nějak správný. Pak jsme vlezli do lesa, matně hádali správný směr cesty, lezli po kládách a skrz stromy viděli nějakou nespokojenou krávu běhající a bučící na louce. Můj alarm se zase rozblikal, ale pokračovali jsme, kráva byla uvázaná. No a nakonec jsme vylezli na větší cestu, kde už byla spousta dalších návštěvníků na koních případně s malými dětmi na volském povozu. Projížďky po údolí Viñales na koni jsou hodně oblíbené a určitě budou stát za to. Příroda je tu nádherná, celá do oranžova od půdy, kolem se prostírají vodní plochy, louky nebo plantáže a do toho majestátní mogotes – no, chceme se určitě vrátit. Ve směru ostatních na koních jsme našli nádrže, občerstvili se pivem a pomalu se vraceli zpět k autu. Zase jsme sešli z frekventované cesty a hledali malé cestičky v tichém údolí. Naprostou většinu našeho pochodu bylo opravdu ticho jen se zvuky zvířat a přírody. Natrefili jsme na jednu krásnou vyhlídku, kde si místňáci zrovna brousili mačety, trochu jsme se ztratili a pak zase našli a do auta jsme nasedli asi 5 minut před tím, než se strhnul déšť. Byli jsme celí zaprášení a uťapaní (nakonec jsme neplánovaně ušli asi 15 km), ale na chození to tu opravdu stojí za to.

Jelikož nám výlet trochu naboural další program a už jsme měli hlad, velkou jeskyni jsme zase posunuli na další den a vyrazili do jedné menší jeskyně po cestě. Autem jsme dojeli, kam to šlo a zaparkovali tak nějak mezi koněma (na jednom z míst, kde začínají vyjížďky na koních). Pak jsme se kolem ananasové farmy s občerstvením a kolem koní, koz, slepic atd. drápali k jeskyni Cueva de la Vaca, kterou opět bez mapy nelze moc najít. Tady vedou ke vstupu dost příkré schody a bez světla je jeskyně spíše pro otrlé, protože všude létají netopýři. Jeskyně je teda spíše takový (dosti temný, protože zatočený) tunel ve skále, kterým se dá projít na druhou stranu, ale nás už to moc nelákalo, tak jsme šli jen kousek a pak se vrátili zpět.

Na oběd jsme na základě několika doporučení vyrazili nad vesnici na vyhlídku k hotelu Los Jazmines. Jako u hotelu výhled dobrý, ale jelikož sem navážejí autobusy turistů, tak místo ztratilo trochu svoje kouzlo. Navíc jsou z vyhlídky vidět hoteloví hosti u bazénu, což kazí zážitek i lidem u bazénu i těm koukajícím v dál. Lepší je se na údolí koukat od stolu restaurace Paladar Balcón de Valle, která je hned vedle. Restaurace je kubánská, takže bez lístku je na výběr kuřecí, vepřové, ryba nebo ropa vieja (hovězí), ale vše je celkem dobré a bez vyzvání člověk dostane i předkrm, polévku, přílohy a ovoce na konec za rozumnou cenu. Hlavní je, že u jídla člověk kouká z terasy na krásné údolí a v dálce se tyčí impozantní mogotes. Jen počasí člověk neporučí, tak jsme se pak museli schovat pod střechu a už zaplacení jsme ještě několik desítek minut koukali na silnou přeháňku a čekali, až budeme moct přeběhnout do auta. Večer jsme den zakončili čerstvým doutníkem z farmy Robaina, který den před tím vyrobil děda nám před očima.

Třetí den jsme museli spěchat, abychom vše stihli, takže hned ráno jsme konečně vyrazili do vzdálenější a větší jeskyně Caverna de Santo Tomás, kterou nám každý doporučoval. Adam po Mexiku nebyl tak unešený, ale já jsem byla nadšená. Zase jsme se museli vyškrábat do dost příkrých schodů ke vstupu do jeskyně (prý je tu cca 50 km stezek v 7 úrovních a my jsme navštívili úroveň 6 a 7), nasadili jsme si čelovky a vyrazili do útrob. Průvodce byl vtipný a procházení jeskyní, chodbami s různými druhy krápníků a vrásnění super zážitek. Sám by se člověk ztratil a v jednu chvíli jsme si všichni vypnuli světla a v jeskyni se rozprostila absolutní tma, brrr. Taky jsme si říkali, že v Evropě bychom asi nemohli jen tak chodit po krápníkové jeskyni a sahat, na různé stalagnity a stalaktity, případně na krápníky klidně šlapat nebo ťukat… jediné importované a nepůvodní byly dřevěné schůdky mezi úrovní 6 a 7, jinak bylo vše přírodní a původní, bez jakékoli infrastruktury (naštěstí!). Ušli jsme cca 2,8 km a cesta trvala něco přes hodinu. Návštěva stojí určitě za to, jen je dobré si možná vzít svoji silnější čelovku. Pan průvodce na tu naší smutně koukal a ptal se, kde jsme jí koupili, tak mu možná nějakou Decathloní příště přivezeme. 🙂 Z jeskyně jsme rychle jeli zpět do vyzkoušené bezva restaurace s vyhlídkou, rychle se odhlásit z hotelu a na další část naší dovolené, na pláž.

Ostrůvek Cayo Levisa je jeden z mála (možná jeden ze dvou, ale teď nevím), kam je potřeba dojet lodí. Poslední loďka jede v 5, tak jsme se shodli, že by bylo dobré jí stihnout. A jelikož tady člověk nikdy neví, v jakém stavu bude silnice, tak jsme vyrazili včas. No, silnice byla docela dobrá, dojeli jsme asi za polovinu času, který nám říkala navigace a na místě jsme zjistili, že loď jede až v 6, tak jsme měli 3 hodiny na chytání lelků. Jelikož Adam už neřídil, tak jsme stihli vypít každý 3-4 koktejly a uteklo to docela rychle. 🙂 Na ostrov jsme dojeli už za tmy, ubytovali se a v černu hádali, jak asi ostrov vypadá ve dne. Jelikož chatka byla hned u moře, hned jsme na sebe hodili plavky a šli zkusit vodu. Byla báječně příjemná a už jsme se nemohli dočkat rána. Ještě nás čekala večeře u stolku na pláži (což byla těžká romantika) a tešili jsme se na příštích několik válecích dnů na pláži. Druhý den ještě předčil naše očekávání, Cayo Levisa je ráj. Každý má svojí chatičku a z oken kouká na pláž. Žádný velký hotel nebo celý komplex, prostě chatičky a dřevěné chodníčky mezi nimi a pláž bez odpadků s průzračnou vodou, kde vám donesou koktejl až pod nos. Ale nadšení bohužel netrvalo dlouho, hned v době oběda přišla studená fronta, zvednul se vítr a pohodička skončila. Všichni si běželi pro svoje věci na pláž a příštích několik dnů se schovávali v závětří. Když se řekne studená fronta, tak sice nemrzne, ale fouká studený vítr, což v kombinaci s pískem není úplně ideální. Voda ztmavne, tvoří se vlny, pláž se zanese chaluhami a postupně úplně zmizí. Všude fouká, a to i v chatkách, a nedá se nikde procházet. Takže zbytek dne a následující dva dny jsme trávili v chatce, vycházeli jen na jídlo a doufali, že až se ráno probudíme, tak neuslyšíme skučení větru, ale šumění moře. Bohužel, poslední den jsme odjíždělí hned první lodí, oba prochladlí a zklamaní. Místo je to nádherné, za hezkého počasí úplný ráj, ale měli jsme smůlu, já to schytala nemocí, Adam nachlazením, ale určitě se budeme chtít vrátit, jen si pořádně přečteme předpověď počasí.

Horní cesta do Havany podél pobřeží je sice malebná, ale pro řidiče ne úplně příjemná, protože se musí jet pomalu a opět se vyhýbat dírám, lidem a zvířatům. Případně když jede traktor, autobus nebo náklaďák, tak je docela výzva na úzké a klikaté cestě předjíždět. Ale dá se… Jen po dešti jsme dojeli do Havany s úplně zabláceným autem, na kterém nešla přečíst zadní spz. Ale dovolenou jsme si užili, to zase né že ne. Jen na pláži bez pláže byla trochu nuda, až jsme si v mobilu vytvořili v Excelu tabulky a improvizovaně hráli lodě.

Fotek je tentokrát spousta, tak snad se budou líbit.