České Vánoce na Kubě

Tak jsme oslavili naše přelomové Vánoce, první společné a první v tropech. Název zní jako oxymoron a taky tak trochu je, ale pokusili jsme se si ty svátky alespoň co nejvíc přiblížit českému ladovskému obrázku. Takže jak to tady chodí?

Advent tu neznají, tudíž v obchodech přicházející vánoční čas člověk moc nepostřehne. Jen v prosinci ve výlohách postupně vyskakují figuríny se santovskou čapkou, objevují se umělé opelichané stromečky a vůbec vše je tak nějak umělé, blikající a spíše nevkusné. Trochu pozdě (ale přece) jsem sehnala 4 čajové svíčky a vytvořila takový improvizovaný adventní věnec, ať můžeme také počítat týdny do Vánoc. Jen za okny byly teploty kolem 30°, tak se ta česká prosincová atmosféra úplně navodit nedá. Navíc tady není to klasické hemžení lidí v obchodech, shánění dárků a ze všech koutů vykukující dekorace plné svíček, mašlí a andělíčků. Ale kdo by si stěžoval, když může chodit celý prosinec v kraťasech a jezdit na pláž… Takže sečteno podtrženo – pokud si člověk nevytvoří advent doma, tak ho tady nemá.

Ale na Mikuláše jsme vzali knihu hříchů, nasadili mitru a andělská křídla a vyrazili ke kolegům sečíst hříchy za poslední rok. Chudák malá dcera konzula se bála čerta tolik, že skoro ani nezazpívala písničku, ale nakonec hříchy byly odpuštěny a dostala košík plný sladkostí. A my jsme si říkali, že kdyby nám tu čert přinesl uhlí a brambory, tak bychom mu ještě poděkovali, neb bychom za ně byli upřímně rádi. 🙂

S Vánoci je to podobné, ty tady totiž taky moc neslaví. Pro Kubánce je nejdůležitější oslava Nového roku. Sjíždí se rodiny (a to i ze zahraničí), mají společné večeře a pak vyrazí na nějakou tu fiestu, tančí se prý i na ulicích. Vánoce pro ně nejsou důležité, dárky si nedávají (maximálně jen něco malého dětem) a žádné tradice s nimi spojené nemají. Ale na Nový rok je to jiné, vylévá se kýbl vody z okna nebo na ulici, aby z bytu odešlo to špatné z posledního roku, z alkoholických nápojů se před prvním napitím ulévá kousek na zem, aby se napili i svatí (někdo to tak dělá po celý rok) a dodržují se některé španělské tradice (známí jsou tu Tři králové a posledních 12 sekund starého roku jí 12 kuliček hroznového vína, aby měli v tom novém roce štěstí). Tak kýbl vody můžeme taky zkusit a už se osvětlilo, proč se v obchodech objevilo (děsně drahé) hroznové víno. 🙂

My jsme si poslední týden před Vánoci začali pouštět koledy a povídání od Františka Nepila, ozdobili jsme malinkatý stromeček (taky umělý, ale hezčí než ty pometla tady) a vyvěsili dekorace. Vše importováno z Čech… A mně se podařilo sehnat lístky do Gran Teatra za výhodnou cenu na pátek před Štědrým dnem, tak se nám přece jenom podařilo tu vánoční atmosféru naladit.

Další legrace je tady s dárky. Pokud si nechcete pořídit rum nebo doutníky, tak tady nic jiného neseženete. Leda nějak pokoutně za příšerné ceny nebo nekvalitní. Takže jako všichni ostatní, dárky jsme si přivezli z Čech. Jen ten největší na 4 kolech jsme teda pořídili tady. Ale o tom jindy, až se Adam dokope napsat příslušný příspěvek.

V pátek odpoledne jsme byli úplně zmožení, že jsme do divadla šli spíš z povinnosti, aby nám ty dlouho sháněné lístky nepropadly, a z baletu v sukýnkách a na špičkách se nakonec vyklubal španělský soubor ve stylu flamenca. Trochu temný příběh Fantoma opery plný tance a klapání podpatků. Jen klasicky jako v kině, lidi v průběhu představení telefonovali, přesedávali si (ačkoliv lístky byly na přesná místa) a přišli i s malými dětmi, což je hezké, pokud jim do ruky nestrčí tablet se svítícím displejem, aby se nenudily. O extrémně vysokých podpatcích, hlubokých výstřizích a křiklavých barvách šatů ani psát nebudu. Byli jsme hodně unavení, ale představení mělo své světlé i méně světlé momenty. Živá hudba, úžasní zpěváci, nesynchronní taneční vystoupení a po přestávce vystoupení kouzelníka, u kterého bylo vidět, jak všechny triky dělá… Takže docela dobrý, ale čekali jsme asi nějaký úžasně neskutečný umělecký zážitek, když se tady tak rádi chlubí baletem na vysoké úrovni.

Kamenem úrazu českých Vánoc bylo ale zase jídlo. Naštěstí jiní byli lépe připraveni než my, takže brambory a strouhanku jsme dostali darem a mrkev s limetkou místo citronu jsme sehnali na trhu. Dali jsme dohromady recepty na rodinné bramborové saláty (samozřejmě jsme ani jeden nechtěli ustoupit) a vytvořili náš originální, který se nepodobal ani jedné předloze. Možná také proto, že tady se nedá sehnat petržel, celer ani kremžská hořčice. A salát jsme vyráběli do noci poté, co jsme se vrátili z divadla. Přeci musí být uleželý, že? 🙂

Na Štědrý den jsme pak zajeli na úřad zavolat domů do Čech a nasát trochu té domácí vánoční atmosféry. Jelikož salát byl hotový a stačilo jen osmažit řízky (ryby se tady jen tak koupit nedají, leda zase na nějakém černém trhu, tak je jíme jen v restauracích), tak jsme se vydali na havanskou pevnost El Morro. Pevnost je impozantní, ale nečekejte žádnou opravenou turistickou atrakci. Děti a bláznivé dospělé je třeba držet za ruku, protože na jednom místě je poměrně hluboký příkop bez jakéhokoliv zábradlí, prostě najednou končí “nádvoří” a za ním je obří díra. Takže my, co se bojíme výšek, začínáme mít slabé nohy a hysterické hlasy… Samozřejmě tu stojí neodbytní obchodníci, zdi se rozpadají a děla chránící pevnost jsou úplně zrezlá, ale má to svoje kouzlo a určitě stojí za shlédnutí. Jen rodiče a ti, co se bojí výšek, by se měli mít na pozoru. Jo a ještě je tu maják, na který se prý dá vylézt, ale to jsme za ty peníze, co za to chtěli, pro tentokrát oželeli. Vrátíme se, až nebude opar. Havanské pevnosti jsou za zátokou, takže aby se k nim člověk dostal, je třeba projet tunelem a vyjet kousek na dálnici. A co se nestalo, asi v tunelu byla nějaká nehoda, takže všichni stáli, do tunelu se zpět jet nedalo a na dálnici se začala tvořit dlouhatánská zácpa. Že bychom chtěli slavit Vánoce v autě na silnici, to ani ne, tak jsme to vzali oklikou kolem zátoky, najeli jsme skoro 15 kilometrů navíc a viděli části města, které jsme ani nikdy vidět nemuseli.

Ale domů jsme ale dorazili, ještě jsme si skočili na zmrzlinu a večer jsem se chystala smažit řízky. Strouhanka, mouka a ejhle, my jsme večer předtím dali všechna vajíčka do salátu… Adam zůstal až neuvěřitelně v klidu, skočili jsme znovu do auta a vyrazili do obchodu. Do jediného, o kterém jsme věděli, že má v pátek v 8 večer ještě otevřeno. Pán u chlaďáku nám ozámil, že ten den vejce vůbec nebyly, tak jsme se svěšenou hlavou zase odešli. Ale zase nás zachránili kolegové a darovali nám jedno poslední vajíčko, které měli v ledničce. Vezli jsme ho jako ten nejcennější poklad, večeřeli jsme kolem čtvrt na 11 a dárky rozbalovali tak do 2 do rána. Ale užili jsme si to a příští rok už budeme připraveni. 🙂

Po rozkliknutí foto, tentokráte i jedno hejbací.

Průzkum spokojenosti

Tak jsme dneska měli ve škole průzkum spokojenosti studentů, kde jsme mohli vyjádřit, co se nám líbí nebo nelíbí, co bychom změnili. Chvályhodná činnost, dalo by se říct. Až na to, že jsme na Kubě…

Nevím, jestli profesorka, která feedback vedla, byla opravdu nešťastná, nebo se jednalo o každoměsíční teatrální představení “my bychom vám strašně rádi pomohli a podmínky zlepšili, ale vše rozhoduje ředitel… my za nic nemůžeme”.

Pro představu připojuji nejlepší body programu:

Záchody jsou strašné, ale nemůžeme zaměstnat uklízečku, takže záchody uklízejí učitelé. Cože??!! A je těžké najít učitele, kteří budou pracovat za plat, který škola nabízí a ještě uklízet záchody… ale prý se nakonec pokusí najít nějakou uklízečku… nutno podotknout, že z platby jednoho studenta za měsíční kurz by mohli zaměstnat alespoň dvě uklízečky a nakoupit toaletní papír tak na čtvrt roku, ale peníze se asi investují někde jinde…

Moc studentů ve třídě. Na začátku měsíce nás bylo ve třídě 15 studentů v malé učebně. Takže jsme se neviděli, neslyšeli a v druhé polovině vyučování se ve třídě nedalo dýchat. Ty třídy jsou opravdu malé, jen taková nudle a všichni sedíme v řadě. Prý je dané pravidlo, že může být ve třídě max. 10 studentů, ale pak je další pravidlo z vyšších pater, že se žádný student nemůže odmítnout. A teď babo raď, protože kvůli platům není dostatek vyučujících, tak se nedají všechna pravidla dodržet. Takže třída, kde je přihlášených nejvíc lidí, se rozdělí na dvě, ale ostatní zůstanou namačkané. Zase je třeba říct, že minulý týden nás bylo v měsíčním kurzu 15 a dneska nás bylo už jen 6, ale to taky může o něčem vypovídat (vyučující se snaží, ale podmínky výuky se nedají přehlídnout). Takže podle Kubánců další neřešitelná situace.

Dalším bodem programu byly učebnice, v kterých můžeme listovat jen ve třídě, hlavně do nich nepsat a gramatiku a úkoly si máme vyfotit na mobil. Tak už vím, v čem to vězí. Jedna profesorka napsala všechny knihy a má autorská práva. A asi jí za dotisk nechtějí zaplatit, tak se prostě netisknou další knihy a jiné španělštiny pro cizince asi neexistují? No nevím, i kdybychom si za knihu chtěli zaplatit peníze navíc, tak to nejde. Navíc prý v celé škole není ani jedna kopírka. A kdybychom si chtěli učebnici okopírovat, tak s námi do copycentra musí jít vyučující, abychom knihu neukradli.

Stížnosti na placení kurzu v budově jiné fakulty. Všechny peníze jdou přes ekonomickou fakultu a ta si určuje pravidla. Dohodnout se asi nedokážou, tak od toho dávají ruce pryč. Takže si každý vystojí nekonečnou frontu a nejde s tím nic dělat. Já mám zaplaceno za 4 měsíce, tak už jsem svojí veselou příhodu s placením kurzu skoro zapomněla, ale někdo to absolvuje každý měsíc…

Takže výsledek schůzky byl ten, že by nám rádi kurzy zlepšili, ale vlastně to nejde a nemá to žádné řešení. Tak si říkám, jestli se na té naší fakultě pro cizince opravdu snaží a vedení jim hází klacky pod nohy, nebo je to jedna velká habaďůra. Možná lepší nevědět. Já už jsem si zvykla a snažím se nevkládat do toho žádné velké emoce, ale o dnešní schůzku jsem se chtěla podělit. Původně jsem chtěla napsat o týdnu smutku za Fidela, ale to teda zase příště. 🙂

Marabana

nebo-li Maraton de la Habana se tu běžel minulou neděli a já jsem připojila svojí trošku k několika tisícům běžců. Z Čechů se obávám, že jsem byla jediná, ani vlajka nám tam mezi ostatními státy nevisela.

Den předem jsem si vyzvedla balíček se startovním číslem. Většinou jsem zvyklá, že se dostává taška plná slevenek, letáčků a jiných marketingových materiálů. Tady jsem si vyzvedla plastový pytel jako do koše, kde ale pozor byla taky spousta věcí – mapka (spíš teda takový orientační plánek, pak jsme ho na mapě zkoumali, protože trasa 10 km nebyla nikde na internetu uvedená), startovní číslo s čipem + spínací špendlíky, gumový náramek na ruku, číslo do šatny a funkční tričko. Hmm, milé překvapení, které jsem ani neočekávala. 🙂

V den D jsme ráno brzy vstali a já trochu začala litovat svůj laxní přístup k tréninku. 🙂 Ještě před odchodem jsem rychle k číslu přimalovala vlajku, ať je jasné, odkud jsem, a vyrazili jsme jak jinak než pozdě. Ale k našemu překvapení půl hodiny před startem cestou trati zatím žádné zátarasy nebyly, tak jsme v pohodě dojeli po trase závodu po Malecónu až ke Kapitolu, kde byl start.

Tady vládnul trochu chaos a nikdo nic neorganizoval, tak jsem se trochu rozcvičila a šla si stoupnout mezi běžce. Všichni startovali najednou, jen každý běžel jinou délku závodu a trochu jinou trasu. Jelikož jsme stáli docela daleko od startovního oblouku, tak jsme ani neslyšeli startovní výstřel, ale dav se postupně začal sunout vpřed a já jsem ztratila Adama z dohledu. Nejdřív krokem, potom poklusem a pak už se každý rozběhl podle svých sil.

Zatím bylo vše podobné běhům, kterých jsem se zatím zúčastnila, co bylo ale jiné? Třeba vlny na Malecónu, které přeskakovaly na trasu závodu a osvěžovaly běžce, silná mezinárodní účast (nejvíc byli vidět Němci, Mexičani a Španělé), minimum diváků nebo téměř žádné zátarasy, vše řídili policisté na křižovatkách. Zhruba na 3 km jsme viděli první běžce, kteří se už vraceli a na rozdíl ode mě stíhali už 7 km. Chvíli potom jsem probíhala kolem dvou jednonohých běžců, kteří závod absolvovali o berlích. I kdyby vybíhali mezi prvníma, tak já jsem je stihla až na nějakém 3 km. Klobouk dolů! Vysloužili si mnoho potlesku a obdivných pohledů. Vůbec celý závod měl takovou uvolněnější a pomalejší atmosféru. Bylo vidět méně běžců s nejmodernějšími vychytávkami měřícími všechno možné na rukách i na nohách, naopak se do závodu pustili i běžci, kteří vytáhli první tričko a kraťasy ve skříni a na nohy si obuli čínské napodobeniny Vansek nebo Conversek. Au, to muselo docela bolet. Ale dobíhat jsem viděla i bosé běžce s botama v rukách. 🙂 Prostě je jedno jak, dopředu nás hnalo nadšení.

No, ono trochu opadlo, když jsme se na 5 km otočili (pro některé už tady byl cíl, další naopak běželi velký okruh městem 21 nebo 42 km jinou trasou dál) a my desítkáři se vraceli po stejné ose k cíli. Tentokrát vítr vál proti nám a začalo tak nějak v 7:30 svítit sluníčko, cíl byl ještě daleko, sil rychle ubývalo a já občas přecházela do indiánského běhu. 🙂 Ale nakonec jsem doběhla, před zatáčkou na náměstí jsem trochu šetřila síly, abych pak mohla vítězně vyběhnout na náměstí. Zajímavé je, že posledních cca 500 metrů všude byli lidi, ale na dobíhající běžce nikdo nevolal ani je hlasitým výskotem nepodporoval. Na to vždycky spoléhám, že když nebudu mít sílu, tak se alespoň nesmím ztrapnit před davem, který podporuje a doběhnout se ctí na dvou nohách. I tak jsem nakonec doběhla, čas si za rámeček nedám, ale zážitek to byl nad očekávání. 🙂

(Výsledek: čistý čas 1:06:12, to jest 1 157. ze 1 880 běžců, 208. z 570 žen a 143. z 339 v kategorii žen do 30 let. Je vidět, že závod byl pomalý, protože, když jsem v ČR měla asi 56 minut, tak jsem vždy byla až v druhé půlce. Tady je to celkově tak nějak všechno pomalejší. 🙂 Ještě je vtipná ta kategorizace, do 30 let je jedna kategorie a poté se dělí po 5 letech…to jsem si vždycky myslela, že žen do 30 je na startu nejvíc…)

Z cíle nás to vedlo do jedné budovy, která uvnitř vypada spíš jako sklep a v tmavé chodbě jsme dostali energy drink, vodu a medaili. 🙂

Ještě jsme chvíli poseděli, nasávali atmosféru a koukali na dobíhající (10 a 21 km) nebo probíhající (42 km) běžce. A pak se vydali domů s očekáváním, že cesta bude stejně hladká jako na start. Nikde nebyly instrukce pro řidiče, kudy se dá a nedá projet, tak jsme jeli stylem pokus omyl. Někde jsme projeli, jinde nás vrátili, pak už jsme si mysleli, že jsme na to vyzráli a budeme za chvíli doma. Bydlíme za řekou, kam se můžeme nejlépe dostat dvěma tunely nebo po mostě, bohužel závod se běžel podél vody a dvě cesty byly úplně zavřené a na té třetí se vytvořila zácpa. Na místní poměry něco téměř neuvěřitelného. 🙂 Lidi koukali z oken, řidiči a spolucestující vystupovali z aut a zkoumali situaci nebo si prostě jenom zapálili cigaretu a sedli na chodník. Cestující v autobusech trochu nešťastně koukali. Nebylo kam uhnout nebo kudy to vzít jinudy, tak prostě všichni čekali a třeba před námi využili času a chladili motor. Když jsme se po nějaké době krok sun krok posunuli, tak jsme zjistili, že běžci stále běží, jenom v mezerách, kdy se to stíhá, tak přes trať pustí auta do tunelu a pak provoz zase zastaví… my jsme naštěstí nikam nespěchali, tak nám to ani nijak nevadilo. Tam jsme jeli 15 minut, zpátky 90, ale zážitek z maratonu stál za to. 🙂

Gran Teatro de la Habana

Divadel je v Havaně relativně hodně, ale to hlavní a nejkrásnější stojí kousek od Capitolu a jmenuje se Gran Teatro de la Habana a je zasvěcené převážně baletu a jeho nejslavnější kubánské představitelce Alicii Alonso, která své poslední představení v baletních špičkách prý odtančila v 74 letech. Dnes je jí 95 let a stále dohlíží nad místní baletní scénou.

Každý měsíc jsou na univerzitě věnované dva dny kultuře. Minulý měsíc jsme měli místo jednoho muzea manifestaci a druhé bylo zavřené, protože se tam zrovna pořádala akce francouzské ambasády, tak nás poslali domů. Tento měsíc jsme měli jít do Castillo de la Real Fuerza, jedné z pevností, které chránily město, kde se dnes nachází muzeum mořeplavby. Ale ejhle, ráno neměli žádného průvodce, který by nás provedl, takže opět změna plánů. Naštěstí sraz jsme měli před Gran Teatrem, tak jsme šli nakonec na prohlídku sem a rozhodně to nebyla chyba. Jsem zvědavá, jak se vyvedou další kukturní akce, školu mám až do ledna. 🙂

Jelikož bychom chtěli konečně zahájit i nějaký kulturní život, tak jsem si šla pro program. Na pokladně ale program k vyzvednutí není, jen jeden kus papíru za sklem, který jsem si vyfotila. Na můj dotaz, jestli bych mohla koupit dva lístky na jedno představení, na mě pan pokladní něco zahlaholil svou extra rychlou kubánštinou a zamračil se, tak jsem se radši vzdálila s tím, že se sem vrátím s Adamem (nakonec jsme zjistili, že lístky se dají koupit nejdřív týden předem a na rezervaci zapomeňte).

Další legrace byl nákup lístku na prohlídku divadla. Domluvili nám, že studenti budou moci zaplatit jako místní, tedy 5 CUP (5 Kč). Nojo, jenomže já nemám studentskou kartičku, ale kartičku rezidenta. Což by mělo opravňovat k výhodám (např. jelikož jsou tu na vstupy do jakýchkoliv kulturních institucí dvě sazby, tak my bychom měli mít možnost platit tu rezidenční), ale funguje to asi jako když se hází korunou… Podle ceníku tu prodávali lístky buď pro místní (nacionales) nebo pro turisty, což já se svojí rezidenční kartičkou nesplňuji ani jedno a je na vůli pokladních, co mi naúčtují. Znova jsem tedy šla k pánovi v pokladně a ten nekompromisně řekl, že musím platit turistickou sazbu 5 CUC (135 Kč), to mě trochu dopálil, protože jsem tam byla v rámci školní skupiny. Ale ok, o peníze v tu chvíli nešlo a princip jsem překousla, protože to divadlo je fakt krásné. Šla jsem tedy potřetí k pokladně a pokladnímu podala 20 CUC, ten začal zuřivě hledat v šuplíku s penězma a pak se zmateně rozhlížel a ukázalo se, že nemá na vrácení. Proto mi zase vzal turistický lístek, vrátil dvacku a podal mi lístek pro místní. No, chápete to?!!! Já teda ne. Jsem zvědavá, jak se nám podaří koupit lístky na představení, protože zda platit za 2 lístky 40 CUP nebo turistických CUC (40 Kč vs. 1080 Kč) už celkem rozdíl je. A ani jedna sazba mi teda na místní poměry nepřijde adekvátní.

Ale zpátky k divadlu, je nádherné zvenku i zevnitř. A stojí za to do něj nahlédnout. Vypadá trochu jako šlehačka na dortu, ale není přeplácané. Navíc nad hledištěm visí lustr z českého skla, to taky potěší. 🙂

Budova je rozdělená na dvě části, původní divadlo s jevištěm a hledištěm a později přistavěnou část se salonky, kde se pořádaly různé další taneční a kukturní akce. Teď se tu pořádají výstavy a aktuální se jmenuje “Fuerza y Sangre” (síla a krev) a předstauje různé variace kubánské vlajky. Trikolora k sobě tak hezky jde a dobře se na to kouká, ale jak poznamenala jedna spolužačka, “celá místní kultura jsou jenom variace na kubánskou vlajku, nic jiného se tu nenajde”, a to je taky fakt. Vlajky jsou všude, ale oni ti umělci, co ukazují něco jiného, se asi nemají šanci na výstavě objevit… Ale dost už bylo brblání, bylo to krásné a všem doporučuji!

Na fotkách je vidět víc. 🙂

Takový typický den na Kubě

Když se nás někdo ptá, jak se nám tu líbí nebo jak jsme tu spokojení, tak se snažím odpovídat co nejupřímněji. Líbí se nám tady moc, ale je tu totalita a jedná se o (ne)rozvíjející se zemi. Jsou tu věci k nezaplacení. Můžeme chodit na pláže téměř celý rok, kdo se chce dobře najíst, tak si najde svá oblíbená místa, procházky městem mají jedinečné kouzlo, ovoce když je, tak je krásně šťavnaté.

Pak je ale spousta věcí, které nás dovádí k šílenství. Všeobecná neefektivnost, u služeb je naprosto irelevantní, jestli je zákazník spokojený, nedají se sehnat úplně základní věci, doprava bez pravidel (byť pravda taky skoro bez nehod), silnice v žalostném stavu, problémy se zařizováním čehokoliv pro každodenní život.

No, udělali jsme si minulý víkend hezkou sobotu ve městě a takhle to dopadlo:

Ráno jsme jeli na snídani do hotelu Melia Cohiba na Malecónu, ve 20. patře s výhledem na město i na moře. Nádhera, snídaně byla moc dobrá a zakončili jsme ji šampaňským, které bylo součástí švédského stolu. Pak jsme se posadili na Malecón a sledovali po delší době zase poklidnou hladinu a projíždějící nákladní lodě. To je pohled, který se nikdy neomrzí.

Pak jsme pokračovali do úplného centra ve Staré Havaně. Z náměstí Habana Vieja vede kraťoučká slepá ulice, na jejímž konci je Taller experimental de Gráfica, což je grafický ateliér, kde prodávají různé typy obrazů a obrázků kubánských umělců. Ovšem než jsme se dostali do dílny, tak jsme museli projít zástupem nahaněčů do restaurací, kteří jsou asi jako všude jinde extrémně dotěrní, takže si to člověk dvakrát rozmyslí, jestli mu vůbec stojí za to, jít se na potenciální obrazky na zeď podívat. Ale stojí za to se před nahaněči obrnět a projít, protože se tady dá sehnat suvenýr, který nepřekáží a vydrží, jen musí člověk smlouvat a neustoupit. A nenaletět na historku, že zrovna dneska je jedinečná příležitost k nákupu, protože právě jen a jen tuhle sobotu jsou tam umělci a prodávají za svoje, nikoli galerijní ceny. Poněvadž tady je vždycky každá taková nabídka jen a pouze dnešní výjimečná příležitost za neopakovatelnou cenu, už se nám to stalo s obrazy, doutníky a bůhví čím ještě. My jsme na historku nenaletěli, ale obraz jsme si stejně koupili, protože se nám líbil. Usmlouvali jsme ho na 40 % původní ceny, takže my jsme byli spokojení. Umělec byl taky spokojený, až nějak podezřele a vlastně se o té ceně ani moc nedohadoval, takže nás asi stejně natáhl, ale co, nás to nezabije a všichni odcházeli šťastní.

Procházka po centru byla jako vždy okouzlující, jen je třeba si hlídat své věci a raději nezacházet do úplně opuštěných ulic. Teď je období příjemného počasí, když fouká větřík, tak je tak akorát, a stále se dá chodit v sukni a kraťasech. Ale jak jsme se procházeli centrem, tak větřík ustal a jen svítilo sluníčko, které svou sílu zatím neztratilo, takže jsme se po chvíli už jen plahočili a těšili se zpátky do auta.

Cestou domů jsme se zastavili na trhu se zeleninou a ovocem, kam obvykle hned jak vejdeme, tak mi přijde, že máme nad hlavou svítící a blikající nápis “cizinci”. Vše se prodává buď na kusy nebo na váhu na libry. Bohužel trh blízko od nás má většinu věcí na váhu a ceny na tabulích jsou napsané tak, že nejdou přečíst. Bydlíme ve čtvrti Miramar a tady se bere, že se pohybují hlavně diplomati a bohatí, tak je všechno dražší nebo se ceny víc ohýbají. Takže když jsme si vzali 4 limetky, tak pochybuji, že měly opravdu váhu dvě libry, ale převažovat to člověk nebude, že… a než se hádat, tak jim raději zaplatíme a jdeme si po svých. Jedná se třeba o 20 Kč, tak nad tím mávneme rukou, ale k tomu, abychom se tu cítili jako doma, to moc nepřidává. Pak jsme ještě absolvovali nákup brambor jako “podpultovku”. Když člověk vejde na trh, tak se na začatku často někdo přitočí a zašeptá papas (brambory) nebo huevos (vejce) nebo něco podobného. To jsou většinou věci, které zrovna oficiálně nejsou k sehnání, ale dají se sehnat dráž takto pokoutně. Na brambory jsme měli chuť, tak jsme kývli s tím, že je chceme nejdřív vidět. Pán měl schovaných několik pytlíků přes silnici pod nějakým igelitem a na tajno nám je šel ukázat. Cca kilo za 4 eura nám přišlo trohu moc, tak jsme se s ním dohadovali, přičemž on najednou rychle odešel a úplně nás ignoroval. Za chvíli jsme zjistili proč, kolem trhu totiž procházel policajt. Jakmile přešel, tak se chlapík zase vrátil a pokračovali jsme v diskusi. Nakonec jsme si brambory koupili od jiného obchodníka, který nám podobně velký balíček prodal za 3 eura (CUC). A nutno uznat, že byly moc dobré! 🙂 Takže tak nějak vypadá návštěva trhu i s lehce kriminálním zážitkem. Naštěstí v jiné čtvrti jsou i trhy s čitelnými cedulemi, kde člověk nemá pocit, že mu navážili alespoň dvakrát tolik.

Z trhu jsme ještě pokračovali do obchodu pro kompot, který jsme si pár dní předtím koupili a byl celkem dobrý. Rychle, dokud ho ještě budou mít. Ne, že by byl nějak extra senzační, ale je to něco nového, co se dá koupit pro určitou variabilitu chutí. A broskve, meruňky nebo hrušky tu v jiné podobě nejsou. Až na místě jsme zjistili, že jet o víkendu do obchodu byla osudná chyba. Hned jsme zahlédli spoustu lidí a ubíjející fronty… to nás mělo varovat. Ale kolem mrazáků byl nezvyklý ruch, tak jsme se taky šli podívat, co naskladnili. 🙂 Ha, poprvé jsme tu viděli balíček kuřecích prsou. No, nevypadal vábně a kdoví, kolikrát byl cestou rozmražený a zase zmražený, ale takové věci po čase přestáváme raději řešit, to bychom si tu nekoupili nikdy nic. Vzali jsme kuřecí prsa, kompot, pár dalších “nezbytností” a stoupli si do fronty. Fronty vedly od kas skrz celou uličku a dalo se pozorovat, jak když člověk vedle nějakého regálu dlouho stojí, tak si z něj chtě nechtě ještě něco do košíku přihodí, taky jsme neodolali. Ve frontě jsme čekali víc jak 40 minut!!! Ano, v Bille jsou taky fronty, ale alespoň začnou fungovat všechny kasy, prodavačky zrychlí nebo se můžeme přesunout k samoobslužným pokladnám, případně si můžeme alespoň prohlížet regály a zboží kolem kasy. Tady člověk stojí, v ruce mu kapou rozmrazující se kuřecí prsa a kouká, jak prodavači bez spěchu markují, pak volným krokem třeba úplně odejdou, za dobu se vrátí a pokračují svým plážovým tempem. Koukat se můžeme tak akorát na zrezlé košíky lidí před námi (obsah košíku mají většinou všichni velmi podobný), prázdné stojánky u pokladen, na kterých asi někdy bylo vystavené zboží nebo na jezdící pás, který je úplně totálně mokrý od polorozmrzlých kuřecích prsou, které má ve svém nákupu úplně každý. Ani jsme už neměli jako obvykle radost, že jezdící pás jezdí (to je tady svátek), protože jsme na něj nechtěli nic pokládat. A do toho ještě lidi mezi řadami pochodují a vráží do sebe, což zejména Adama mimořádně iritovalo. To si pak říkáme, máme tohle zapotřebí? Stojíme tu už půl hodiny kvůli prsoum a kompotu, ze soboty se stává ubíjející den a naše dopolední nadšení (ke kterému stačila sklenka sektu a trochu výhledu) vyprchalo. Bohužel, odpověď je ano. Pokud nechceme jíst další týden rýži a těstoviny s protlakem, tak si frontu vystojíme, protože při další návštěvě už s největší pravděpodobností nic zajímavého nekoupíme.

No, doma jsme pak úplně odpadli a v neděli vyrazili raději na pláž, kde člověk zase jen přemýšlí, jaké má štěstí, že tady může být.

Takže asi tak nějak to tady chodí. Rovnováha musí být. 🙂

Po rozkliknutí foto…

Actividad político-cultural

To nám takhle před dvěma týdny ve škole oznámili, že v pondělí nebudou hodiny, ale politicko-kulturní akce pro všechny studenty školy. A letos poprvé máme to štěstí, že se toho účastní i studenti jazykového kurzu. 🙂 Podrobnosti nám nikdo nesdělil, tak jsme mohli jen hádat, co se bude dít.

Ráno už při šplhání schodů se všude rojili studenti, poprvé se dalo v campusu koupit nějaké jídlo, protože postavili stánky s jídlem, a v jednotlivých rozích vnitřního náměstí bylo několik podií. Jedno s koncertem, další pro projevy a diskuze se studenty a poslední s plátnem, na kterém běhala reklama na aplikaci spojenou s embargem (ale asi se tam dělo i něco jiného). Všude byly televizní kamery, vlajky a spousta studentů.

Všude kolem se rozdávaly samolepky s nápisem”Yo voto vs bloqueo” (hlasuji proti embargu), takže jsme pochopili, že se jedná o nějakou studentskou manifestaci proti embargu. Ale organizovanou asi školou něbo spíš ještě někde výš, protože studenty v campusu držela hlavně wifi zdarma (nebylo třeba žádných kartiček a nemuselo se nic platit), skvělá hudba a dostupné jídlo. Úplně všichni měli zabořenou hlavu do svých telefonů a dost mě překvapilo, že v podstatě všichni měli smartphone nebo tablet a na sobě dost často značkové oblečení. To nebylo něco, co bych tady úplně očekávala. Ale proud zboží od známých v zahraničí asi bude opravdu hodně silný a jak se říká, tak tady úplně každá rodina má někoho za floridskou louží (a rodinou se myslí širší pojetí, které zahrnuje třeba i sousedy). 🙂

My jsme se samozřejmě všichni taky hned připojili na internet a korzovali po campusu, protože instrukce, že se v 10:00 sejdeme v jednom rohu a celá třída budeme poslouchat projev, úplně nevyšla, v daný čas jsme tam byli asi 3 a vyučující se neobjevila… tak jsme nikdo pořádně nevěděli, co dál. Projevu bohužel nebylo moc rozumět – z části proto, že prostě neumíme španělsky, a z části proto, že ozvučení nebylo ideální. Po projevech začal koncert, který byl fantastický. Zpívaly se latiskoamerické písničky, ale také několik amerických hitů a teda ti zpěváci byli vynikající.

No a ve 12:00 už se nedělo nic moc nového, tak jsem si koupila velké balení sušenek (pravé kubánské, prodávají na libry a balení je prostě zavázaná igelitka) a jela domů. Večer jsme k tomu pak viděli reportáž v kubánské televizi v hlavních zprávách, ale nic zásadního jsme se nedozvěděli.

O týden později byla jako každý rok předložena nezávazná rezoluce v OSN odsuzujcí americké embargo vůči Kubě a letos poprvé po 25 letech USA a Izrael jako jediné státy nehlasovaly proti rezoluci, ale zdržely se hlasování. Je to malý posun, ale je to posun. Ale trochu pochybuji, že tomu naše univerzitní manifestace a hlavy studentů zabořené ve smartphonech nějak pomohly.

V detailu několik fotek a v týdnu přidáme i video z koncertu.

Jak si vylepšit auto

To jsem takhle jednou jela do školy sdíleným taxíkem a nasedla jsem do takového polokabrioletu. Jen místo střechy chyběly horní poloviny dveří. 🙂
Funkčně se autu nic nestalo (okénka bývají stejně neustále dokořán) a ještě si člověk mohl cestou prohlédnout útroby dveří od auta. Jen ty zámky tam tak neesteticky trčí… 🙂

Návrat do minulosti

Kapitolou samou pro sebe jsou auta. Provoz se prý v Havaně za posledních 10 let zvýšil minálně dvojnásobně, přesto pravidla pro koupi auta jsou stále spíše odrazující. Ceny aut jsou většinou vyšší než v Evropě a občané i cizí firmy si sice auto koupit můžou, ale s 800% daní. No nádhera, ne? Koupit si úplně základní auto za cenu luxusního sporťáku, to se vyplatí. Proto tu asi většinu nákupů dělají ambasády, které tuto zabijáckou daň naštěstí platit nemusí. Ale zase auto můžou prodat jen a pouze jiné ambasádě, nikdy soukromé osobě ani podniku (zahraničnímu). Ze značek se tu dá celkem vybrat (dokonce Škodovky), jen je v naprosté většině nutné složit celou sumu na zahraniční účet, což není úplně malá investice a pokud už auto není fyzicky na ostrově, tak je čekací doba po koupi klidně i půl roku.

S vyšším provozem na ulicích se tu obyvatelé ještě spíše sžívají, protože bez jakéhokoliv strachu vcházejí bez rozhlédnutí do silnice (je pravda, že přechodů je tu pomálu a nic jiného nezbývá, ale přijde mi, že si tu věří až moc, že se auta prostě vyhnou nebo zpomalí), kličkují silnice na kolech, sidekárách a motorkách a bez problému zablokují s nějakým vozíkem Quintu, kde se má jet 80 km/h, a podobné radosti. Navíc silnice jsou poseté obřími dírami, kde není nikdy předem jasné, jak hluboko se člověk/auto propadne. 🙂

Ale kdo má auto, má vyhráno. Proto je docela běžné, že někdo starou Ladu prodá za 20 tis. EUR, a to ne jako sentimentální unikát, ale jako auto na denodenní používání. Tady bohužel hromadná doprava nefunguje úplně jako v Praze a pokud člověk nebydlí v úplném centru a nemá vše v docházkové vzdálenosti, tak stráví notnou část dne cestováním. Samozřejmě, že to nějak jde, místní se také musejí přesouvat, ale je opravdu nutné trávit každý den čekaním na bus/auto, doufáním, že brzy přijede někdo mým směrem a že se dopravní prostředek cestou nerozbije? Autobusy jsou laciné, ale v naprosté většině úplně nacpané, byli jsme varováni před osaháváním a krádežemi, tak si tento zážitek asi odpustíme nebo necháme až nebudeme mít co jiného objevovat. Ale víme o cestovatelích, kteří jezdí busem bez problému každý den. Normální taxíky jsou (pro našince) zase dost drahé, pokud se člověk chce dostat na nějakou normální cenu, tak je nutné se o ní neústupně handrkovat a v centru je vždycky dost jiných turistů, kteří to na dovolené prostě neřeší.

Mojí oblíbenou možností jsou sdílené taxíky, neboli coletivos neboli máquinas neboli almendrones… většinou se jedná o více než 50 let staré ameriky, které drží pohromadě jen silou vůle. Lak je odřený, okénka nejsou nebo nejdou zavřít, vše je omakané a osezené a dveře na pravé straně se otevřou jen tím, že se do nich šťouchne. Nastupuje i vystupuje se totiž jen pravými dveřmi. Pásy byste hledali marně, zato zadní sedačky jsou často vybaveny popelníkem. 🙂 Někteří si auta vylepší radiem nebo velkými repráky. Je možné zahlédnout i hodně stará auta snad z 30. let, na fotce jsem je ale bohužel nezachytila. Pak ulicemi jezdí naleštěné cabrio verze pro turisty určené pro stylové (a drahé) projížďky centrem města.

Tato stará auta patří k současné Havaně stejně jako všudypřítomné plakáty Fidela Castra, doutníky a rum. Jsou stylová a městu dodávají tu jedinečnou patinu a pocit, že tu lze zažít něco, co všude jinde už vymizelo. Ale jsou také velmi živou připomínkou toho, jak tady místní lidé přežívají jak se dá a snaží se udržovat svoje milovaná auta ne proto, že bude jejich město stylové, ale protože nemají možnost koupit si novější modernější a mnohem bezpečnější vozy. A věřím, že by chtěli úplně stejně jako kdekoliv jinde. Jen tady vývoj nejde vždy úplně vpřed, ale trochu cimrmanovsky dělá různé úkroky stranou nebo se prostě na nějakou dobu zastaví. Potěšilo by mě, kdybychom tu v průběhu zažili obnovu vozového parku běžných obyvatel (což by i po uvolnění pravidel asi nebylo tak rychlé) a pro sentimentální návštěvníky můžou vždy typické staré vyleštěné ameriky kroužit ulicemi města, vytvářet úsměv a fotky do alb z dovolených a zároveň sypat peníze do místní pokladny, třeba na další obnovu měst a silnic. Turisti stejně ve velké většině nechtějí jezdit těmi opotřebovanými a plorozpadlými verzemi a mačkat se na zadní sedačce s dalšími dvěma lidmi.

V příspěvku posílám nějaké doprovodné foto. Adam mě teď vozí do školy, jen jezdí do práce dřív než mně začíná škola, tak ráno doháním úkoly, stahuju novinky z internetu a v týdnu jsem zapnula asi na 10 minut foťák a fotila ameriky, které projížděly kolem mě. Stála jsem na trase sdílených taxíků, takže o auta nebyla nouze, tak na ukázku posílám ta, která mi neujela ze záběru nebo mi zrovna nikdo nestál před mobilem… 🙂