O víkendu jsme využili nabídky na svezení a vyrazili na jižní břeh ostrova, tedy poprvé ke Karibiku. Ono se totiž moře na severu nepovažuje za Karibik, ale za Atlantik. Cesta prázdnou osmiproudou dálnicí (jejíž části slouží jako evakuační přistávací dráha) s různými výmoly v různých pruzích utekla celkem rychle a ještě před naší cílovou zastávkou jsme se zastavili v krokodýlí rezervaci. Po cestě jsou dvě, zatím jsme byli v té víc turistické, jak je asi jasné i z fotek, druhou prozkoumáme někdy příště.
Krokodýlů různého stáří, velikosti a zlověstného plamínku v očích jsme viděli tolik pohromadě poprvé. Od miminek až po 60-70tileté (prý, ale jak to poznat, že). U těch velkých jsem si chvíli nebyla jistá, jestli to nejsou sochy, protože měli otevřené tlamy, vůbec se nehýbali a kůže vypadala jako gumová. Stačil ale jeden pohyb, aby bylo jasné, kdo je pánem.
Byl to celkem zážitek, ale když se to vezme kolem a kolem, tak zase šlo o “Cuba style” – celou rezervaci představovaly dvě klece s menšími krokodýly, s tím, že jedna měla nahoře díru a uvnitř cedulku s nápisem, že skáčou až 2 metry do výšky, pak jeden plácek s focením s apatickým krokodýlkem, několik zavřených stánků se suvenýry a jedno jezírko se zbytkem všech dalších krokodýlů dohromady. Plot byl místy zrezivělý a někde i děravý… ale snad to mají nějak ošetřené. Pokousali nás naštěstí akorát komáři. Zato vydatně.
Taky je tam jedna atrakce, a to krmení krokodýlů, kdy se na takový dřevěný prut připíchne ryba nebo kus kraví kůže a turista s ním mává krokodýlům nad hlavou, až po něm nějaký chňapne. To jsme natočili. A ještě jsme ušetřili, neb platil a krmil Španěl.
Nakonec jsme se konečně vypravili na pláž Punta Perdíz ve slavné Zátoce sviní. Ale nešli jsme po stopách historie, rozplácli jsme se na břehu a sledovali tu barevnou krásu ve vodě. Místo písčitých pláží jsou tu skalnaté břehy s korály, kde člověk téměř nestačí už metr od břehu. Ideální na šnorchlování a pozorování krásných korálů a ryb různých barev i velikostí. Něco jsme nafotili, ale naživo jsou barvy výraznější. Taky tu pořádají kurzy potápění, tak možná nějaký kratší zkusíme, na ten delší bychom šli (já se asi budu bát, tak spíš Adam) někde poblíž Havany. Jinak jak jsem se těšila do vody, tak jsem se očividně zapomněla na některých místech namazat krémem, takže jsem odjížděla se spálenými předloktími. 🙂
Ještě se sem určitě vrátíme a třeba bude i svítit sluníčko. To prý se pod vodou odráží paprsky a člověk jen zírá na podvodní svět kolem sebe.
Jinak já jsem snad přihlášená od října na španělštinu (ale tady není nic jisté. Dokud nesedím v lavici, tak tomu nevěřím). A ohlásíme se zase nejdřív za týden, teď je to tu chaotické. Připravuje se mise, já budu v okolí domova bez internetu a Adam vše organizuje, tak nebudeme moc na příjmu… Ale pro obveselení, dnes jsem šla pěšky pro oběd, protože není čas si někam zajet. Nejdřív jsem teda vlastní blbostí zabloudila, ale pak jsem došla k restauraci, kde prostě bylo zrovna dneska zavřeno a možná zítra už bude otevřeno… důvod neznámý 🙂
Nákupní okénko
Dochází nám jídlo, tak jsem šla včera nakoupit do dvou sámošek a nekoupila jsem nic… pak jsem teda vzala zmrzlinu v kelímku, abych měla pocit, že mise byla alespoň trochu úspěšná. Nekoupila jsem nic, protože nebylo, co koupit… Těstoviny a rýži máme, ale už se to trochu začíná zajídat. Cukrovinky, sladké nápoje a piva nepotřebujeme. Máslo nebylo, sýr bez chuti už nekupuji a uzeniny vypadají děsně. No a pak už toho v obchodě k nákupu moc nezbývá. Jo, třeba polévku z pytlíku s příchutí mořských plodů jsem taky nevzala… no a zbývá drogerie (=šampony a prášky na praní) a elektro (pračky, mikrovlnky a hi-fi věže devadesátkového designu za tisíc a více euro). Takže doma stále nic nemáme. 🙂
Na konci jako vždy foto…