Abychom si spravili chuť a Adam nabral síly po odjezdu jedné delegace a před plánováním příjezdu druhé, vyrazili jsme na konci února na prodloužený víkend mimo Havanu a náramně jsme si to užili. 🙂 Jako vždy jsme spojili odpočinek s poznáváním a cestou na pláž jsme se zastavili v jednom z důležitých revolučních bodů, ve městě Santa Clara.
Odjezd ve čtvrtek po práci byl jako obvykle dramatický, nemohli jsme se dohodnout, kdo zavinil, že vyrážíme mnohem později, než jsme chtěli, ale než jsme vyjeli z Havany, bylo už zase nebe bez mráčku. Santa Clara je od Havany vzdálená téměř 300 km a obě města jsou spojená národní dálnicí Autopista Nacional (takže zhruba něco jako Praha a Brno). I na národní dálnici je potřeba vyhýbat se dírám, cyklistům či koním a nečekat, že levý pruh je ten nejrychlejší a každý vám uhne. V jednu chvíli před námi bylo převedeno přes 6-ti proudou silnici stádo krav. Naštěstí se uprostřed nezastavily… Cesta ale relativně utíkala a ještě před setměním jsme dorazili do Santa Clary, kde jsme se ubytovali v hotelu kousek od hlavního náměstí.
Město je to malebné, prý velice moderní a pokrokové (psal průvodce, ale žádné moderní umění jsme nevyhledávali a zmíněnou jedinou travesty show na Kubě jsme taky vynechali), ale celá jeho sláva je založená na jedné historické události, která se ve městě stala roku 1958. Tou bylo vykolejení vlaku s posilami na potlačení revolučních bojů. Hlavní postavou akce byl Che Guevara (a skupinka revolucionářů kolem něj), který nechal zapůjčeným buldozerem podhrabat koleje a vlak plný vojáků a zásob vykolejil. Vojáci byli zabiti nebo vzatí jako rukojmí a toto je považováno za jeden z posledních incidentů, který podtrhnul nohy stávajícímu režimu a zpečetil osud Kuby. Celá událost je v podstatě popisována jako boj Davida s Goliášem, kdy dobro nakonec slavně zvítězilo. Muzeum vykolejení vlaku je přímo ve vagonech inkriminovaného vlaku hned vedle železnice. Slavný buldozer natřený nažluto stojí kousek vedle na svém vlastním piedestalu. Takže, kdo chce zažít kousek revoluce, je na správném místě.
My jsme večer chtěli spíš klid, tak jsme se město rozhodli prozkoumat až druhý den. Vyrazili jsme jen na náměstí, které je středobodem města. Tady si dávají lidi dostaveníčka, hrají si tu děti, kolem nás jezdily jiné děti neustále dokola na kolečkových bruslích, na každém rohu nám nabízeli kartičky na internet (na náměstí je wifi) a při setmění kolem nás kroužila obrovská hejna krákorajících ptáků. Uprostřed náměstí stojí letitý altán, kde už víc než sto let dvakrát týdně hraje večer městský orchestr a aniž bychom to plánovali, tak čtvrtek je zrovna jedním z těchto dnů. Tak jsme se běželi navečeřet do nedaleké restaurace a vrátili jsme se právě včas, abychom si mohli poslechnout na lavičce na náměstí slavné filmové skladby v podání santaclarského orchestru. A až na štípance od komárů to stálo to za to. Pak už jsme raději zamířili do hotelu, protože druhý den byla cesta ještě dlouhá a v neznámém městě není radno se procházet uličkami bez osvětlení.
Adamova vsuvka: Konečně se mi podařilo zprovoznit fotogalerie tak, aby se kvůli nim nemusel příspěvek rozklikávat a mohly tak být vidět hned na hlavní stránce, a zároveň aby mohlo být více dílčích galerií v jednom příspěvku. Plus by se to snad mělo líp zobrazovat na mobilech. Tak snad to ještě zpříjemní vaše čtenářské zážitky z báječných článků, které moje žena píše a já cenzuruju 😉
Spánku jsme moc nedali, protože nejdřív se hádali hosti ze sousedního pokoje a v průběhu celé noci na sebe různě lidi pokřikovali na chodbě, tak jsme nakonec byli rádi, že zůstáváme jen na jednu noc. Ráno jsme vyrazili na snídani a pobaveně jsme zjistili, že buď už jsou všichni nasnídaní, nebo jsme jediný pokoj se snídaní. Byl totiž prostřený jen jeden stůl pro dva. Ale paní byla moc milá, a ačkoliv kafe se skoro nedalo pít, vydatně jsme se na celý den najedli. Po snídani jsme zatím pěšmo vyrazili objevovat krásy města. Nejdřív jsme došli ke slavnému muzeu a místu vykolejení vlaku, v klidu (měli jsme štěstí, byli jsme tam téměř sami) si prošli všechny vagony a naštěstí až u východu jsme se míjeli s velkou skupinkou přijíždějících turistů. Muzeum určitě stojí za to a doporučujeme ho navštívit, jen je potřeba nepodlehnout revolučnímu kouzlu a mít stále na paměti jaké hrdiny tu všichni oslavují.
Poté jsme se vydali do muzea tabáku, ale protože jsme neměli času nazbyt a u vchodu jsme zjistili, že lístky se prodávají zase zpátky na hlavním náměstí (tady se už jen ukazují), tak jsme kolem muzea jen prošli rovnou do shopu, odkud jsme „jak jinak“ neodešli s prázdnou. 🙂 V této továrně vyrábí tři známé značky kubánských doutníků – Montecristo, Partagás a Romeo y Julieta. Abychom stihli hotelový check-out, tak jsme už museli utíkat zpátky, jen jsme se ještě na náměstí zastavili v moc hezkém místním divadle v koloniálním stylu, kde zrovna dětský baletní soubor nacvičoval Louskáčka.
V hotelu jsme pak rychle sbalili věci, odhlásili se a skočili do auta objevit zbytek krás tohoto města. Další zastávku představoval obří památník a mauzoleum všudypřítomného Che Guevary. Památník je, no… monumentální. Obří socha na vysokém podstavci s prorežimními texty vytesanými do kamenů a freskami revolučních bojů, před kterou se rozkládá velké náměstí asi na různé propagandistické akce. Mauzoleum se pak nachází přímo pod památníkem a vedle fotografií skupinky revolucionářů tu je zapálený věčný plamen. Hned ve vedlejší místnosti je možné si prohlédnou muzeum věnované osobnosti Che Guevary se spoustou fotografií, jeho zápisků a jiných předmětů z jeho života. Toto muzeum je udělané tak hezky, až by člověk skoro zapomněl, kolik lidí nechal pronásledovat a popravit (a ještě se na tyto popravy chodil koukat). Takže dojem to celé zanechá určitě veliký, hlavně pro nás, kteří jsme už nezažili třeba letenskou „frontu na maso“.
Pak už jsme se obrátili a vyrazili směr severní pobřeží, ale cestou jsme se ještě zastavili u další slavné sochy, tentokrát Che Guevary s malým dítětem, která má symbolizovat předávání jeho ideálů novým generacím. Úplně poslední zastávkou pak byla vyhlídka na město Loma del Capiro, která teda dle našeho názoru nestojí úplně za to. Cesta k ní je nezpevněná a tak nějak na konci světa, očividně je to oblíbené místo setkávání místní mládeže a pohled na město není nijak úchvatný. Jen nahoře na vás čeká socha s podobiznou. No hádejte koho. Tady jsme se rozloučili se Santa Clarou a vyrazili do další provincie a konečně na pláž (ale o tom zase až příště)…