Nové měrné jednotky teploty

Ten příspěvěk bude svým způsobem maličko nechutný, ale co už. Včera jsem zjistil, že teplotu lze měřit nejen ve stupních (Celsia, Fahrenheita, Kelvina či bůhví koho), ale taky v gramech. Udělal jsem totiž drobný pokus.

Večer jsme byli na recepci na kolumbijské rezidenci a bylo horko a dusno. Což je tu pořád, ale včera to bylo obzvlášť výživné, obzvlášť když jsem se rozhodl držet dekorum a měl jsem sako. A pod ním košili a pod ní tričko. A právě trička se týkal pokus…

Takže ano, je tu teplo 🙂

Já bych všechny ty internety a počítače zakázal

Aktualizace 21. 7.: Tak částečně vyřešeno, galerie teď vypadají trochu jinak a už se nemotají fotky z více příspěvků dohromady. Ideální to ještě úplně není, ale docela hezky to vypadá v režimu celé obrazovky (dá se během prohlížení fotek spustit obdélníčkem vpravo nahoře) a je to i lepší na mobilu. Tak to zatím necháme takhle a uvidíme…


Achjo, chvilku to tady člověk nechá bejt, nic s tím blogem nedělá a ono se samo nějak rozpumprdlíkuje nastavení. Takže jestli si prohlížíte galerii fotek v příspěvku a ony vám tam skáčou fotky z jiných příspěvků, tak ano, víme o tom, snažím se řešit. Zatím nepropadejte trudomyslnosti a zachovejte nám přízeň, třeba se to vyřeší.

PS: Co se nadpisu týče, kdo nezná, zde nejslavnější z odpovědí na anketní otázku deníku Metro (17. září 1999) na téma zneužití údajů o sporožirových účtech klientů České spořitelny: http://www.jenpromuze.cz/sites/default/files/teasers/8208/47698.jpg

Jsme zpět a v plné síle

Tak jsme se vrátili z měsíční dovolené v Čechách (ano a i na Moravě – pro šťouraly) a blog nechali ladem. Ono totiž dovolená není asi to správné slovo, Adam stejně naprostou většinu času pracoval a já se snažila odškrtat všechny seznamy – co nakoupit za zásoby za oblečení a boty/v lékárně/v drogerii/v Ikea/v potravinách/v Bauhausu/v Alze/do aut a další, jaké doktory oběhat a kdy je vtěsnat Adamovi do programu, co zařídit za admnistrativní věci, jaké věci opravit v pražském bytě, kdy a kam zaskočit reklamovat věci, které dosloužily příliš brzy (nebo fungovat vůbec nezačaly…) a hlavně kdy obejít a navštívit všechny příbuzné a kamarády a všem povyprávět historky a zkušenosti z našeho pobytu. Takže moje představy o tom, jak ráno budu chodit na jógu, pak si projdu lekci španělštiny nebo dopíšu blog o naší poslední cestě před odletem do Prahy a odpoledne něco zařídíme, vzaly rychle za své…:) Ne, nestěžuji si tady, jen s úsměvem vzpomínám, že když jsme si ke konci šli s někým sednout úplně utahaní na pivo tak už jsme přesně věděli, co a jak budeme oba vyprávět. Tak snad jsme alespoň některým lehce narovnali pokroucenou představu o ostrově svobody a ráji na zemi. 🙂
Ale spoustu seznamů jsme odškrtat stihli (ono těch 150 kg, co jsme vezli, nebylo úplně málo) a se spoustou z vás jsme se taky viděli, s některými dokonce i dvakrát. A jeden den jsme dokonce vůbec nic nezařizovali a vyrazili raději do zoo, stejně tak jsme stihli jít třikrát do kina (sice v noci, unavení a na filmy, které za to úplně nestály, ale byl to relax). 🙂 Akorát vše prostě stihnout nejde, tak to zkusíme zase příští rok, to už snad tolik zásob v Evropě nakupovat nebudeme, stihneme si v průběhu roku udělat zásobovací výlet třeba do Mexika nebo do Panamy… a doma v Čechách (a na Moravě) pak budeme opravdu jen dovolenkovat.

Takže děkujeme všem, kdo jste si na nás udělali čas, bylo to super a jsme mile překvapení, kolik lidí i po roce chodí na náš blog. Dodává to sílu psát i takovému literárnímu antitalentu jako jsem já (a Adam bude všechny hrubky a nepřesnosti kontrolovat ještě důkladněji než doposud).

Konec pobytu byl opět extrémně hektický, den před odjezdem jsme rozhodli, že si přikoupíme páté zavazadlo na odbavení, a když jsem zjistila, že ani do těch pěti se všechno nemůže vejít, tak jsem měla chuť všchny ty kufry vyhodit z okna a jet jenom s příručním zavazadlem. Ale po uklidnění jsem zase začala přehazovat věci sem a tam, aby žádný kufr nepřesáhl magickou letištní hranici 23 kg (nakonec se nám podařilo všechny zabalit mezi 22,5 a 22,8 kg). Adam byl poslední tři dny nonstop od rána do noci pracovně vytížený a noc před odletem se vrátil v půl čtvrté ráno, takže poslední ranní vážení kufrů a uklízení bytu bylo s pytlema pod očima a v náladě na bodu mrazu. Už abychom seděli v letadle… Ale všechno jsme zvládli, řidič taxíku nás naložil se všemi deseti zavazadli (jen tedy celou cestu nepromluvil ani slovo…), kufry při check-inu prošly váhovou kontrolou a my přes rentgen taky propluli bez potíží. Na letišti jsme si ještě dali s rodiči na rozloučenou vynikající gulášovku a hurá do letadla. Tam nás tedy ještě zavolali na bezpečnostní kontrolu a vyndali nám z jednoho (čerstvě oblepeného zelenou strečovou folií, která z něj zase byla komplet pryč) kufru aditiva na zlepšení kvality benzínu. Kapitán rozhodl, že v letadle nepoletí, tak neletěla. My ale jo a po tom všem organizování, zařizování, shánění, vyprávění jsme se už skoro těšili na lehce nudný život v Havaně.

A pak jsme přijeli… 😀

V Havaně jsme přes letiště taky prošli v klidu a rychle, bez jakékoliv další kontroly zavazadel a cestou do Paláce jsem na chvíli propadla pocitu, že jsme se vrátili do známého, vlastně domů a jestli jsme to při vyprávění nepřeháněli. To byl ale asi následek deficitu spánku, protože tentokrát se mi moc usnout nepodařilo, v letadle výskalo spousta dětí a Adam dostal zimnici, asi abychom se moc nenudili. 🙂 Doma jsme pak s radostí kontatovali, že plesnivé jsou jen moje bačkory (které jsem si stejně koupila nové a tyhle byly na vyhození) a byt jinak bez úhony přežil. Pak jsme teda zjistili, že v kuchyni teče voda z kohoutku všemi jinými otvory než kudy má, ale takový marginální problém nám nemohl zkazit náladu.

Den po příjezdu jsme si zajeli na úřad pro dodávku zboží z Belgie, která dorazila v naší nepřítomnosti, povyprávěli ostatním, jak je na rodné hroudě, a odpoledne se k nám přišel podívat člověk od majitele bytu (jakýs takýs správce bytu asi) kouknout se na tu kuchyň a další problémy s bytem (klimatizace, která nelze regulovat a když je zapnutá naplno, tak je v bytě 27 °C, díra místo trouby, tu nám prý pořídí novou, ale kdy??? a další drobnosti…). Tak prý problémy sepíše a v pondělí někdo přijde a všechno opraví. Taky jsme se chtěli první večer osprchovat novou sprchou, kterou jsme pořídili v Bauhausu, a ejhle, vypadla nám i taková malá spojka mezi hadicí a baterií, respektive zůstala ve staré hadici, ze  které jsme jí nedostali ani po důkladném octování a odstraňování vodního kamene. Od té doby se nesprchujeme, ale dopřáváme si koupel ve vaně, vždy tak dlouhou, kolik nateče teplé vody z bojleru a než stihne odtéct pod ne stoprocentně těsnícím špuntem. Ale je to vlastně docela fajn. 🙂

O víkendu jsme vybalovali, zkoušeli nové věci a radovali se z nich. Je to taková akumulovaná radost z nových věcí, protože víme, že v průběhu roku už toho moc nepořídíme. Tak jsme vyrazili do klubu k bazénu vyzkoušet nové plavky a brýle do vody, projížděli jsme se po okolí v autech se všemi novými koberečky, kamerkou a držáčky na mobily, doma se radovali z nových a hezkých doplňků a zkusili jsme dvě železářství, jestli by neměli tu malou mrchu spojku do sprchy. V železářství jsme strávili tak dobrou půl hodinu, ačkoliv na řadě jsme byli asi pátí, ale prodavač měl tak rychlé tempo, až jsme ve frontě nadskakovali. Prostě se nenechal rozhodit žádným dotazem, vše odpovídal pomalu a potichu po dlouhém uvážení, jeho pohyby byly přímo lenochodí a tak nějak mu všichni zákazníci byli úplně ukradení. Spojku neměl (nebo se mu ji nechtělo hledat) a klíč velikosti 16 jsme mu museli několikrát sami ukázat, než uvěřil, že ho prodává… tak to byl náš návrat zpět do kubánské reality. Další chuťovkou bylo otevření vysátých pytlů s oblečením, aby se oblečení nic nestalo. No, zvenku žádná plíseň nepřišla, ale uvnitř už asi v nějakém kusu oblečení byla a po měsíci v uzavřeném pytli smrdělo tak nějak úplně všechno. Děsili jsme se, kolik toho budeme muset vyhodit, ale naštěstí spousta věcí smrděla, ale nevykazovala viditelné známky plísně, a protože jsme už zkušenější, přivezli jsme si spoustu dezinfekcí a protiplísňových sprejů na všechny povrchy a příležitosti. No, vyhodili jsme asi tašku oblečení, ze kterého se nám zvedal kufr, a vydezinfikovali už pět praček toho, co tu bylo uskladněné. Trochu jsme nečekali, že ten Sanytol vypotřebujeme v prvním týdnu po příjezdu, ale když to bude potřeba, tak padne celý. Naštěstí máme dva a stále spoustu zájemců o výlet na Kubu, kteří můžou dovézt další.

V pondělí jsem čekala mezi 9 a 10 (jak jsme byli domluvení) na opraváře Joela (toho si najímá správce, který se má starat o náš a dalších několik bytů v Paláci). To, že v 10 ještě nikdo nepřišel, mi přijde ještě celkem normální, ale v 11 už jsme volali správci bytu a tak kolem 13. Joel dorazil s tím, že si má sepsat seznam věci k opravě a to pak půjde ke správci nacenit. A co sakra u nás dělali v pátek??? Slíbil, že pak přijde dát mi vědět. Nepřišel, nedal vědět a na smsku nereagoval (teď už vím, že neměl kredit, což nemá nikdy žádný Kubánec, když se po něm něco chce)… Takže v pondělí se nic nestalo. V úterý teda místo svého programu zase sedím doma a čekám (a peru se Sanytolem), jestli třeba někdo dorazí.
Prý má přijít syn správce, což je ten boss, který o věcech rozhoduje a platí je. Nikdo nedorazil, ale prý ve středu přijdou vše opravit. Hlavně je prosíme, aby dorazili dopoledne, protože já jsem chtěla jet na oběd s Adamem a pak na úřad na internet. Jasně, jak potřebujete. Dopoledne jsem stihla vyprat další dvě dezinfekční pračky a vyžehlit asi bambilion košil a ve čtvrt na 12 konečně dorazil Joel s pomocníkem (ovšem v tuhle hodinu už je jasné, že já na oběd nikam nepojedu).

Ale zaznamenali jsme posun, máme opravenou vodu v kuchyni (dokonce celou novou baterii a hurááá, nemusíme mýt nádobí v koupelnovém umyvadle) a opravenou sprchu (taky novou baterii, která sice nečurá dolů, jen rovnou do sprchové hadice, ale konečně se osprchujeme novou neoprejskanou sprchou). Jen nově položené dvě dlažky v obýváku, které se při každém šlápnutí hrozivě viklaly, se opravit úplně nepodařilo (sice vysekali za děsivých zvuků starý podklad, ale ten nový byl nevhodný, tak budou shánět jiný a my zatím máme v obýváku bordel na podlaze a dvě prázdná místa od dlažek (přičemž jedna dlažka je tak půlmetrová) a oprava klimatizace proběhla jako vždycky tak, že někde ve stropě něco zašátrali, pročistili, utáhli, pak si stoupli před klimu a řekli, že je to mnohem lepší… no, dokud se to tu nevychladí a nepůjde teplota regulovat, tak jim to neuvěříme. Takových slibů už tu bylo… Takže bych to shrnula na takový povedený první týden zpět do reality s tím, že dvě (až tři) opravené věci jsou vlastně dost velký úspěch. Už jen vyzkoušet klimu, získat novou troubu a přidělat dlažky a bude to tu skoro dobré. 🙂

Možná bychom všechno tak neprožívali, kdybychom veděli, že se budeme do konce měsíce stěhovat, což byl poslední plán. Ale naše milá státní realitní agentka je do začátku srpna na dovolené, na emaily neodpovídá a kontakt na svého zástupce nám nikde nenechala. Adam potkal na chodbě opraváře od nového bytu a zdá se, že se od našeho odjezdu do Čech (ano, a na Moravu) nic nezměnilo, stále není bojler a světla. Do bytu se chceme jít podívat, ale trochu se toho děsíme a termín, kdy má přijet nová kolegyně do stávajícího bytu, se rychle krátí. Tak alespoň, že jí tam nenecháme kostlivce ve skříni, pokud se vůbec někdy my odstěhujeme.

Ale aby bylo jasno, radost z nových věcí, saturace chutěmi z naší domoviny a konečně klídek bez odškrtávání seznamů zatím přehlušují všechny nepříjemné záležitosti, které tu řešíme, takže dobrá nálada zatím neupadá. Taky tomu hojně pomáhá zásoba vína z Belgie a šunek ze Španělska, která tu na nás čekala. 🙂

Dnešní (čtvrteční) update: obývák byl vychlazený na 22°C. Takže klima chladí víc, jen nejde regulovat, protože jestli je na termostatu 5°C nebo 25°C je úplně jedno. Prostě po kubánsku: chladí to, tak co chcete, že jo. Takže možná skočíme z horka rovnou do zimy 😀

Cesta na západ

María La Gorda

Tak opět se po nějaké době vracím k naší dubnové dovolené. Teď tu bylo rušno, přijeli kamarádi a už jsme s nimi stihli další cestování, tentokrát na jih, ale o tom zase příště. 🙂

Tak tedy cesta na západ. Dálnice z Havany do Pinar del Río je jedna z těch dobrých (když přehlídneme cyklisty, přecházející skot a cestou narůstající počet koňských povozů… a už samozřejmý rozbitý povrch vozovky), dá se zvládnout kolem dvou hodin. Za Pinarem pokračují jen dva pruhy, což cestu zpomalí (obzvlášť díky autobusům, které staví na každém rohu a bez zájmu cestu křižujícím lidem, kteří podle nás mají pocit, že jim auto nemůže ublížit), ale už se jedná o kraj plný tabákových plantáží, takže cestou je na co koukat. Kromě krásných plantáží a stylových přízemních domků je vidět vyhublý skot a koně, to už zas tak pěkný pohled není, ale doplňuje to každodenní kubánský obrázek. Byli jsme varováni, že cesta do naší cílové destinace, María la Gorda, je jedna z nejhorších tady na Kubě, tak jsme pořád čekali, kdy to přijde. Ale Carretera Central de Cuba byla relativně příjemná až do konce do vesnice La Fe. Cestou je ještě třeba nezapomenout vzít benzín na nejzápadnější benzínce ve vesnici Sandino (bohužel nemají Especial, takže ten je potřeba nabrat ještě někde dříve).  Za La Fe už vede jedna jediná cesta přímo na pobřeží a silnice k infocentru Parque Nacional Península de Guanahacabibes teda stojí za to. Vyhodnotili jsme, že existují ještě i horší silnice, ale tahle by se v nějakém seznamu příšerných silnic určit mohla objevit. Taky se nám podařilo vlítnout do jedné obří díry, ale naštěstí díky tomu, že v této části ostrova už je minimální provoz, tak je možné kroužit kolem kráterů v zemi i v protisměru. Bohužel, některé díry jsou přes celou šířku silnice, to se pak těžko radí, kudy to vzít. Ale zvládli jsme to a byli jsme odměněni nádherným výhledem na pobřeží v posledním úseku od infocentra do potápěčského střediska María La Gorda neboli „Mařka tlusťouška“, jak jsem místo familiárně nazvala. 🙂 A Lonely Planet shodou okolností taky překládá podobně 😉 Cestou jsme se několikrát zastavili a vychutnávali pohled na čisté tyrkysové moře a vyplavené mušle na pobřeží.

Pak už hurá do hotelu. Opět jsme dostali rady, že máme trvat na ubytování ve zděných bungalovech, protože v těch starších dřevěných bývá neúnosné množství komárů a mušek. Naštěstí jsme se ani nemuseli nijak dohadovat, rovnou jsme dostali zděný pokoj a později jsme zjistili, že ty dřevěné se asi všechny opravují. Paní na recepci byla milá (což není běžné) a řekla nám spoustu praktických informací (což už vůbec není běžné) a vyzbrojeni repelenty a vůněmi do zásuvky jsme se šli ubytovat. Pokoje jsou základní, ale čisté a s terasou (pod kterou se nám skoro celé tři dny pásl kůň), tak jsme hned vyrazili do obchůdku koupit si nějakou kolu na míchání na večer, ať využijeme terasu, a prozkoumat celé potápěčské centrum.

Místo rozhodně neoplývá novotou jako hotel na Cayo Guillermo, ale pro mě je to zatím nejlepší pláž na Kubě. A důvodů je hned několik – skoro nikdo tady není (sjíždějí se sem vlastně jen potápěči, ale dá se tu strávit několik dní jen tak na pláži), nehraje tu nonstop nahlas latino hudba, zaměstnanci jsou moc milí a pod vodou je od pobřeží stále co objevovat. Ani jedna z těchto věcí není na kubánských plážích samozřejmostí. Jenom jídlo by mohli zlepšit, protože dvě večeře stylu švédského stolu naprosto stačily… My jsme na začátku ani neplánovali se tady potápět, spíš místo poznat, ale kde jinde začít, než v jednom z nejoslavovanějších potápěčských středisek na ostrově. 🙂 Třikrát denně (v 9:00, 11:00 a 15:00) vyráží loďky s potápěči na různá místa korálového útesu, který se táhne podél pobřeží (je tu cca 20 míst, kde probíhají ponory) a s potápěči mohou vyrazit i zájemci o šnorchlování. Pouhé ležení na pláži tu má ale taky něco do sebe. Každý si uzme kousek pláže pro sebe, pozoruje šumění moře nebo Kubánce, kteří dost akrobaticky lezou na palmy a sundávají kokosy, a všude zpívají ptáci. Navíc stačí vlézt do moře a hned od břehu je pod vodou co pozorovat. Pro nás ideální místo, Kubánci by se tu asi nudili.

Nakonec jsme se nenechali přemlouvat a rozhodli jsme se, že potápění taky zkusíme. Vyrazili jsme hned druhý den ráno na kurz pro začátečníky. Nejdřív jsme podepsali papír, že za veškeré případné problémy si ručíme sami, dostali jsme neopren a vybavení a pak jsme skoro hodinu čekali na loďku, s kterou jsme měli vyrazit na místo ponoru. 🙂 Tady ten čas prostě plyne úplně mimo hodiny. Ve skupině nás bylo šest – my dva, Španělka (která už měla potápěčskou licenci) se svojí maminkou (která se potápěla poprvé) a dva instruktoři. Když konečně dorazila loď, tak jsme na ní nastoupili, instruktoři nám vysvětlili, k čemu slouží všechny čudlíky, páčky a provázky, jaké signály fungují pod vodou, co zhruba máme kdy dělat a pak už jsme čekali, kam vyjedeme. Leč, nevyjeli jsme nikam, loď zůstala stát na místě u mola a my naskákali do vody rovnou tam. Dumat nad tím, že bylo celkem zbytečné čekat hodinu na loď, kterou jsme použili jenom jako schůdky, asi nemá úplně smysl 🙂 Ale zpět k samotnému potapěčskému dobrodružství. Nejdřív jsme se jen ponořili, abychom si zvykli na pocit ve vodě s bombou na zádech. Adam už pak byl jako ryba ve vodě, já jsem občas potřebovala asistenci, když jsem byla moc hluboko nebo moc vysoko, taky jsem pořád máchala rukama, ale při potápění prý stačí pouze pohyby nohama a tak… Ale bylo to supr, viděli jsme nové druhy ryb a korálů, utíkala před námi obří langusta a instruktor ze skály vyšťoural obřího kraba. Celá ta nádhera hrála všemi barvami a hodina utekla jako nic. Španělka s sebou měla kameru GoPro a udělala nám taky několik fotek a videí, tak máme náš první ponor zvěčněný. Prý jsme se potápěli do hloubky až 10 metrů, přitom na fotkách to vypadá, že jsme tak metr pod hladinou. Jaké to teprve musí být u korálů dál od pobřeží. No, mně strach asi nedovolí jít se potápět někam dál, ale Adam si chce udělat kurz, tak pak třeba nafotí nějaké ještě zářivější a zajímavější fotky. Jenom škoda, že v potápěčském centru zrovna celý kurz zakončený licencí nenabízejí, v tuto chvíli nemají totiž dostatečné vybavení. Holt Kuba.

Měli jsme z potápění tolik zážitků, že jsme i vynechali odpolední šnorchlování u korálů a jen jsme se plácali u pobřeží. Teda Adam doplaval dost daleko, až jsem ho vůbec neviděla a pak vždycky jen zahlídla dvě modré ploutve, jak se zanořují do vody. Další výhodou tohoto střediska je to, že je tu všude wi-fi (placená samozřejmě), což jsme ocenili a připadali si skoro jako v nějaké evropské destinaci. Další den dopoledne jsme opět věnovali šnorchlování a po obědě vyrazili zase dál. María la Gorda je místo, kam se chceme určitě vrátit. Jen by mohli spravit silnici a kvalitu jídla. Jinak bylo všechno bezvadné. 🙂

Cabo de San Antonio

Vrátili jsme se k infocentru a vyrazili druhou silnicí přímo do srdce biosférické rezervace poloostrova Guanahacabibes chráněného UNESCO. Také tady vede jedna jediná silnice k nejzápadnějšímu cípu ostrova a dále do malého přístavu na úplném konci silnice (celá cesta měří 63 km). Jedná se o už o zcela odříznuté místo od „jakés takés“ civilizace. Cestou jsme potkali několik koní, krav a krabů zhruba velikosti lidské ruky. Když jsme dorazili k majáku na nejzápadnějším bodě ostrova, tak se strhnul neuvěřitelný slejvák a my čekali v autě, zda se počasí umoudří nebo ne. Na chvilku pršet přestalo, tak jsme si místo obešli, od několika místních jsme se dozvěděli, že nahoru jít nemůžeme (ačkoliv průvodce tvrdí opak) a vyrazili dál k pláži Las Tumbas, kde stojí poslední ubytovací zařízení a my tu měli strávit poslední noc dovolené. Jedná se o osm hezkých velkých dřevěných chat, ve kterých jsou vždy dva pokoje. Všude kolem se procházela bachyně se skupinkou malých prasátek a hledali, kde by co snědli. Bohužel, se zase rozpršelo a my uvízli dobrou půlhodinu stáním na parkovišti, kdy jsem viděli jen provazy vody na předním skle auta a přemýšleli, jestli tak strávíme celé odpoledne.

Ale pršet přestalo, ubytovali jsme se (ve vedlejším pokoji bydlel typický kubánský pár – starší Evropan a mladá Kubánka) a vyrazili na pláž. Jako vždy po dešti voda byla kalná, ale objevili jsme spoustu mušliček a mušlí, tak jsme se těšili na ráno, až se voda uklidní, zbarví se do krásné tyrkysové barvy a ukáže všechny krásy mořského dna. Ovšem štěstí nás asi v tu chvíli opustilo, protože večer jsme (ačkoliv narepelentovaní) byli úplně totálně pokousaní od malých mušek, kterým se nedalo nijak uniknout. V noci nám v chatce běhala nějaká myš nebo krysa, která nám odnesla a okousala mejdlíčka z koupelny. Adam jí viděl celou, já zahlídla jen chodící mejdlíčko, takže poslední noc jsme spíš probdili, protože z šatníku se ozývající myší šramot byl dost nepříjemný. Druhý den nad tím slečna na recepci jen pokrčila rameny a podivovala se, že prý v této oblasti myši nejsou (ale popravdě se nezdála být úplně informovaná).

Mno, tak jsme to dál neřešili a vyrazili na pláž. Voda byla opravdu krásně tyrkysová a průzračná, jen jsme až na vlastní kůži zjistili, že je plná medúz. Od malých na pobřeží po velké dále od břehu. Takže já vylezla z vody hned, Adam je chvíli zkoušel obeplavávat, ale pak to taky vzdal. Naštěstí jsme nebyli požahaní nijak tragicky, přirovnala bych to k požahání kopřivou (nepříjemně to pálí, ale nijak moc). Ještě jsme chvíli koukali na vodu, ale pak jsme se rozhodli, že radši pojedeme a zkusíme cestou objevit ještě nějaké zajímavé místo na zastavení. Paní na recepci se opět divila, že jsou ve vodě medúzy a uzavřela to tím, že na María la Gorda určitě taky musely být…

Abychom odjížděli s čistým svědomím, že jsme viděli všechno, zajeli jsme ještě do přístaviště na úplném konci silnice (cca 2 km od chatek), abychom zjistili, že tam vůbec nic není. Avizované potápěčské centrum je zavřené a benzínka značená v mapě je asi spíš pro lodě, protože u břehu stály jen dvě obří nádrže pro lodě. Malé molo, kde prý stávají mezinárodní lodě (ale dost o tom pochybuji, co by tu proboha dělaly?), zelo prázdnotou a pozorovalo nás pouze pár chlapíků, kteří celé místo obsluhují. Trochu se nám jich zželelo, že jsou tady na úplném konci světa, tak jsme si tu v restauraci dali alespoň koktejl a vyrazili zpátky na dlouhou cestu do Havany (cca 350 km).

Znovu jsme se zastavili u majáku, tentokrát byl výhled na moře exkluzivní, ale nahoru nás stejně nikdo nepustil a mysleli jsme si, že tímto naše dobrodružství na poloostrově končí. Ale to jsme ještě nevěděli, že nás čeká slalom mezi kraby. V tomto období totiž krabi hromadně přecházejí silnice podél pobřeží a kladou vajíčka s malými krabíky ve vnitrozemí. Pak přecházejí silnici zpátky a o něco později přecházejí silnici malí krabi, aby se dostali k moři. My jsme potkávali poměrně velké kraby, kteří před projíždějícím autem utíkali všemi směry (hlavně opačnými, než bychom očekávali), případně se proti nám postavili do bojovné pozice s klepety nad hlavou. Adam jel slalom přes celou silnici a úspěšně se mu dařilo kraby objíždět, ale strach jsme měli o ně i o naše pneumatiky. Kromě krabů jsme měli před sebou ještě spoustu orlosupů nebo jim podobných dravců, kteří si na silnici pochutnávali na již přejetých krabech a vzlítli vždy až těsně před autem. Pak se cesta na chvíli uklidnila, abychom zjistili, že to bude jen horší. Krabů i ptáků bylo čím dál víc, a když už jsme se opět blížili ke křižovatce u infocentra, tak jsme měli před autem stovky, možná tisíce krabů, kteří přecházeli silnici. To už byla scéna jak z nějakého hororového filmu. Živí krabi přebíhající mezi těmi rozjetými, nad nimi krouží dravci a ještě vylezla z lesa prasata, která se s chutí do krabů také pustila. Jeli jsme co nejpomaleji to šlo, abychom jim dali alespoň malou šanci uniknout, ale strážník u závory nám řekl, že prostě musíme dát nohu na plyn a jet. Bylo to hrozné – zvuky, smrad a ten pocit, že silnice před námi hýbe, ale projeli jsme a pneumatiky to také zvládly. Naštěstí tento poslední úsek mohl mít tak 3 kilometry z celkových 63, ale cesta se zdála nekonečná. Shodli jsme se, že toto už nemusíme nikdy zažít a jak jsme byli nadšení z María la Gorda, tak Cabo de San Antonio nám stačilo jednou. Z krabí cesty jsme plynule přejeli do té děrovaté, před kterou jsme byli varováni, obří díru, do které jsme při cestě sem zahučeli, jsme naštěstí objeli a až za La Fe jsme si konečně oddechli. Protože jsme ten den chtěli zažít ještě něco „hezkého“, našli jsme si v průvodci ještě kus za Pinar del Río jeskyni, kde měl své velení Che Guevara a vyrazili tam.

Cueva de los Portales

Sice se stahovala mračna, ale cesta byla krásná. Projíždí se klikatými silnicemi zemědělskými vesničkami a úplně zelenými kopci a údolími. Kdybychom měli víc času a neočekávali každou chvilku déšť, tak někde zastavíme a ta panoramata nafotíme, ale raději jsme jeli dál, abychom vůbec ještě stihli otevírací dobu (která je za deště dost nejistá). Ale když jsme se blížili, tak jsme potkali turistické auto v protisměru a nic o tom, že by jeskyně snad byla zavřená, na nás nemávali, tak jsme úspěšně dojeli až k příjezdové bráně. Hned u vstupu je postavené „campismo“ s hlasitou latino hudbou a všemi rekreanty u bazénu s rumem v jedné ruce a cigaretou v druhé (jedná se o takové kubánské rekreační středisko, chatky, kam jezdí Kubánci na dovolené a někde jsem slyšela, že je to stojí třeba 50 CUP na týden, takže si to mohou dovolit, po celém ostrově je takových kempů rozeseto spousta).

Podle průvodce jsem očekávala nějaké propagandistické muzeum s další čepicí Che a vitrínou s jeho lékařskými nástroji, ale jeskyně příjemně překvapila. Jedná se o obří prostor, který byl už dřívějším předrevolučním majitelem lehce upraven. Za karibské krize sem Che Guevara přesunul velení nad západní částí ostrova. V jeskyni bylo natažené elektrické vedení pro komunikaci s jednotkami, vojáci se usídlili v různých částech obří jeskyně a Che pobýval v jediné zděné místnosti. V jeskyni je dochovaný sovětský telefon, postel a pár dalších kusů nábytku z té doby. Pán, který si přivydělává průvodcováním, nám vyprávěl o jeskyni a pak postupně přešel k vyprávění o své rodině. Kolik má sourozenců, kteří žijí v zahraničí, že píše knihu… klasika. 🙂

Na konci jsme se s pánem rozloučili a vyrazili k autu. Poslední úsek zpět na dálnici jsme se rozhodli vzít cestou přes San Diego de Los Baños, před kterou papírový průvodce varoval. A musíme uznat, že měl pravdu. Zatím není nic opravené, cesta je klikatá, do kopce a z kopce a v celkem nepřehledných úsecích chybí třeba v půlce silnice asfalt. Takže jet do prudkého kopce a snažit se projet krátery v zemi, které není možné nijak objet, byl opravdu zážitek. Ale když se dojede na hlavnější cestu, tak už je trasa zase příjemná a na pozorování okolí zajímavá. Cestou na dálnici jsme konečně zmokli, tak se nám alespoň z části umylo auto a domů jsme dojeli už bez dalších větších útrap. Naštěstí jsme měli jeden volný den na zotavení, praní a umytí auta, který se hodil. Když šel Adam auto do myčky vyzvednout, tak se pán ptal, jestli jsme náhodou nebyli někde u moře, že je poněkud cítit rybinou. Tak mu Adam vysvětlil, že to není rybina, ale rozježdění krabi.

Ale všechna místa vřele doporučujeme, jen Cabo de San Antonio je spíše pro ty, kteří tu mají opravdu hodně času a ideálně v hezkém počasí a nekrabí sezoně.

​Ekologické Las Terrazas

Měli jme čtyři volné velikonoční dny, tak to jsme museli využít. Přidali jsme k tomu ještě dva dny dovolené a vyrazili poznat další část Kuby, tentokrát zase směr západ. Cílem cesty byl nejzápadnější cíp ostrova, ale abychom nemuseli jeden celý den trávit jen na cestě, zastavili jsme se na jednu noc v UNESCO vesnici Las Terrazas. Mělo by se jednat o zcela soběstačnou vesnici a biosférickou rezervaci a nám to tu přišlo, jako kdybychom jeli někam na chalupu do přírody. Navíc velikonoční náladu přidávala malá kuřátka, kůzlátka, hříbátka…

Vyrazili jsme z Havany jak jinak než později, než jsme plánovali, ale cesta je to relativně krátká a pohodlná. Po dálnici je člověk v Las Terrazas cca za hodinu a půl, možná necelou. Když se odbočí z dálnice (z níž nás navigace svedla dříve, než bylo nutné), tak začne ta pravá tropická příroda s výrazně zelenými lesy, ve kterých se tyčí vysoké palmy. Jako první jsou z vesnice vidět bíle natřené domky, které jsou všechny stejné a asi splňují různé ekologické požadavky. Domky jsou rozprostřené kolem malého jezírka San Juan, kde se soustředí také různá zvířata včetně plameňáků. Hotel Moka (který je prý jediným hotelem v této oblasti) se pak nachází na kopci a je schovaný v lesíku mezi stromy. Jedná se o hotel, který nemá nijak narušovat přírodu a návštěvníci si mohou dosyta vychutnat zvyky a krásy okolní krajiny. Proto také hotelem porůznu prorůstají stromy a všude jsou vysázené kytky a jiné rostliny (a třeba na rozdíl od havanské botanické zahrady, tady jsou u stromů cedulky s názvy španělsky i latinsky). Jako obvykle, check-in začínal až ve 4 odpoledne, tak jsme se jen nahlásili (opět nám nechtěli uznat rezidenční kartičky a požadovali po nás pas… rezidenční kartička je v podstatě občanka, tak by s ní nikde neměl být problém, ale Kubánci vždy tvrdohlavě lpí u cizinců na pasech, které my raději s sebou vůbec nevozíme), vyzkoušeli místní bar a vyrazili na obhlídku místních zajímavostí.

Nejdřív jsme chtěli vyzkoušet průvodcem vychvalovanou vegetariánskou restauraci (samozřejmě všechny suroviny by měly být z místních zdrojů) El Romero, ale jak už to tak bývá s doporučovanými restauracemi nejoblíbenějšího průvodce, měli plno. Tak jsme si udělali rezervaci na podvečer a vyrazili do nedalekého přírodního koupaliště Baños del San Juan. Tyto přírodní lázně jsou vzdálené cca 3,5 km, tak jsme se vydali na cestu pěšky. Naštěstí celkem na začátku jsme si uvědomili, že naše rezidenční kartičky zůstaly na recepci a rozdíl vstupného CUP/CUC oproti turistům není úplně bezvýznamný, tak jsme se ještě vraceli. Na druhý pokus už jsme opravdu vyrazili. Chození pěšky je náročný pohyb, což místní moc neprovozují a nechápu, tak na nás projíždějící taxíky i autobus troubily a snažily se nás cestou svézt, ale vydrželi jsme, a ačkoliv cesta byla na sluníčku a neustále do kopce a z kopce nakonec celkem náročná, byla také moc hezká.

Baños del San Juan nám hodně připomínalo Mumlavu, řeka se spoustou vodopádků, tůní a přírodních terásek. Kdyby to nebylo oblíbené rekreační středisko místních, tak se jedná o další tropický ráj na Kubě. Ne že bychom měli něco extra proti místním na dovolené, ale kdekoliv se objevují, tam je hlasitá latino hudba, nahlas na sebe pokřikují (jakože opravdu nahlas, oni na sebe spíš křičí) a odpadky hází, místo do koše, za sebe. My tomu většinou nemůžeme uvěřit, ale oni (když občas tuší, že to asi není to správné) se nenechají odradit a ještě jsou na svůj životní styl hrdí. Jeden Kubánec nám s úsměvem vyprávěl, že takto se poznají Kubánci i mimo Kubu, protože si vždy uchovávají své „cubaneo“ (=kubánství). Tedy v Miami pustí hudbu na plné pecky a odpadky vyhazují z auta na ulici. No, stále si nejsme jistí, jestli je na co být hrdý a v takovém Rakousku by jim to asi nikdo moc dlouho netrpěl. Ale potvrzujeme, že to tak je, a proto se raději rekreaci s místními vyhýbáme obloukem, protože bychom z té krásné přírody chtěli také něco slyšet a obdivovat ji bez vyházených sklenic od piva a plechovek. Takže, ačkoliv jsme měli s sebou plavky, odešli jsme na co nejvzdálenější konec koupaliště, kde byla konečně slyšet zurčící voda a zvuky okolního lesa. Jen voda už neměla hloubku na koupání, tak jsme si alespoň smočili nohy. Za chvilku připlavala spousta malých rybiček a začaly nám ožužlávat a okousávat nohy (úplně jako pedikůra rybkami za výlohou na Václaváku). Bylo to vtipné (ale děsně to lechtalo) a dokud jich nebylo celé hejno, tak i celkem příjemné. Postupně ale připlouvaly stále větší rybky, tak jsme raději nohy zase z vody vytáhli. Určitě to tu stojí za návštěvu, místo je to idylické. Je tu dokonce i kemp, kde je možné mít svůj vlastní stan nebo spát v základních chatičkách, které budou poskytovat základní vybavení. Záchody a koupelna (pokud je) jsou společné. My jsme si trochu oddechli, protože v první nabídce nám cestovní agentka (ano, všechny cesty řešíme přes cestovní agentury, vyjde to výrazně levněji) zarezervovala chatičku u koupaliště, my jsme ale chtěli vyzkoušet eko hotel Moka, tak jsme si to díkybohu prohodili. Stále nevím, zda to byl omyl nebo se nám cestovka snažila podstrčit chatku za cenu hotelu, protože ubytování nám změnili a cena zůstala stejná. Jsou tu i dvě restaurace, za naší návštěvy fungovala jen jedna, ale protože jsme měli rezervaci v Las Terrazas, vyrazili jsme zanedlouho zase zpátky.

Tentokrát se nám už podařilo ubytovat. Pokoj byl moc hezký, až nám bylo líto, že tu strávíme jen jednu noc. Všechny pokoje koukají do přírody a do vesnice a největším zážitkem v pokoji je vana s prosklenou stěnou, kdy člověk i při studené sprše nebo horké koupeli může sledovat místní krásy přírody. A protože je hotel na kopci a za stromy, zpátky na něj nikdo nevidí. V ledničce jako téměř vždy nechyběla lahev rumu. Rychle jsme si donesli věci a na druhý pokus vyrazili do restaurace El Romero. Tady o naší rezervaci nikdo nic nevěděl a pan číšník bez jakékoliv omluvy pouze pokrčil rameny. Naštěstí se ale brzy uvolnilo místo na terase (kde jsou dva stolky) a my jsme si i tak mohli užívat zdravou stravu s výhledem do přírody. Podle menu mají všechny jídla ve 3 velikostech (degustační, menší porce a velká porce, pokud si člověk chce dát jen jednu věc). Abychom toho co nejvíc okusili, tak jsme si objednali spoustu degustačních předkrmů, jídlo i dezerty, nosili nám to bez ladu a skladu podle toho, co měli zrovna hotové, tak jsme si třeba dva druhy předkrmové pomazánky dali až před dezertem. Kafe sice v nabídce také mají, ale doporučili nám raději jiný podnik, tak nevím, jestli se jim nechtělo dělat, dohazují si mezi sebou klienty nebo se nás už prostě chtěli zbavit. 🙂 Vše ale bylo moc dobré a na Velký pátek vlastně i v pořádku, že jsme nekonzumovali maso. Po jídle jsme vyrazili na procházku po vesnici, potkali spoustu pasoucích se zvířat a večer jsme ukončili (jak jinak) v hotelovém baru (na terase s výhledem do dáli).

Druhý den jsme vstávali relativně pozdě a poznali jediné úskalí jinak báječného hotelu. Asi aby si člověk vychutnával zvuky přírody, tak nejsou stěny odhlučněné, ale bohužel ani do sousedních pokojů. To trochu kazilo jinak skvělý zážitek a určitě se chceme na nějaký víkend vrátit, protože míst na procházení je tady spousta, příroda je nádherná a navíc je to kousek za Havanou. Původně jsme chtěli ještě ráno vyzkoušet jedinou „canopy“ aktivitu na Kubě (to jsou aktivity v korunách stromů, ani nevím, jak se to co češtiny překládá, tady se jednalo o lana natažená napříč údolím, kdy člověk přeletí vesnici Las Terrazas a může ji obdivovat i ze vzduchu, celá tahle legrace má asi 1600 m), ale nakonec už bylo docela dost hodin, tak jsme se dohodli, že to necháme na příště. Po snídani jsme ještě vyrazili na proslulé a doporučované kafe do Patio de la Maria, kde kromě celkem dobrého kafe člověk opět sedí na terase a kouká do přírody. Dopíjeli jsme právě včas, kdy nás dostihl kubánský zájezd (ano, opět spojený s hlukem), vrátili jsme se do hotelu, sbalili věci a vyrazili zase dál.

Protože větší část dne jsme měli strávit na cestě, vyšplhali jsme ještě kousek za Las Terazzas na vyhlídku La Serafina a pak už uháněli po dálnici dál směr Pinar del Río. Když má člověk čas, tak vyhlídku také doporučujeme. V průvodci ještě vyzdvihují místní umělce, my jsme ale žádné nepotkali a je pravda, že jsme ani žádné nehledali. Ale na první pohled tu šipky ani transparenty zvoucí do uměleckých atelierů nejsou.

Auta bychom měli, teď ještě benzín

To by nebyla Kuba, aby zase něco nefungovalo. Tentokrát dodávky benzínu. Standardně je tu k dostání benzín Regular (1 CUC za litr, 90 oktanů), Especial (1,20 CUC za litr, 94 oktanů, i když bůhví, jak to měří) a Diesel (cenu nevím). Případně benzín Motor, který má krásných 83 oktanů, lahůdka.

I ten superspeciální Especial je znám tím, že jsou v něm nečistoty a zanáší motor (Regular ještě víc, o Motoru nemluvě a nafta je tady taky strašná, řada dovozců sem ani auta s naftovými motory nevozí). Proto je dobré mít vychytané, na kterých benzínkách ho mají v relativně lepší kvalitě, neb mají nové tanky. Údajně jsou takové benzínky dvě, z čehož jednu máme vedle domu. Holt je ten náš palác geniálně umístěný, nedá se svítit. I tak je ale dobré lít do benzínu aditiva na jeho čištění, což děláme při každém tankování.

Každopádně od dubna došlo k tomu, že Especial není. Případně čas od času někde je a jsou tam fronty klidně na několik hodin. Dokonce i auta ze státních autopůjčoven, která jinak nesmí tankovat nic jiného než Especial (když máte poznávací značku začínající na T, neboli turista, na benzínce vás zkrátka nic jiného než Especial natankovat nenechají), mají nyní oficiálně povoleno čerpat Regular.

Uvidíme, jak dlouho to potrvá (někdo říká půl roku i více), každopádně je to hezká ilustrace toho, jak tady ta ekonomika báječně funguje a vzkvétá a vše se mění k lepšímu, že ano 😉

Cayo Guillermo

Opět se vrátím k březnové dovolené. Ze Santa Clary jsme pokračovali na jedno z nejkrásnějších míst, které jsme tu zatím poznali, na ostrov Cayo Guillermo. Podél severního i jižního pobřeží Kuby se nacházejí malé a malebné korálové ostrůvky („cayo“ = ostrůvek). Jsou to přesně ta místa, kde se fotí fotky do katalogů cestovních kanceláří – jemný písek, korály plné barevných rybek a voda, která pod slunečními paprsky hraje všemi barvami. Je pravda, že s každodenní Kubou tyto ostrůvky nemají vůbec nic společného, nachází se tu v naprosté většině jen velké hotely a odpočívající turisté. Kubánci tu leda pracují v hotelovém turismu, jinak sem vůbec nejezdí a na některá caya snad ani jezdit nesmí. My jsme si na doporučení průvodce jeli, po propršeném Cayu Levisa, spravit chuť právě na Cayo Guillermo. To je na rozdíl od Santa Clary spojované s jinou osobností, a to Ernestem Hemingwayem, který tu prý podél severního pobřeží rybařil na své lodi Pilar a část jeho knihy „Ostrovy uprostřed proudu“ se odehrává právě tady. Na jeho počest se také nejkrásnější zdejší pláž (a podle některých i nejkrásnější pláž na celé Kubě) jmenuje Playa Pilar.

Abychom toho více viděli a cesta byla zajímavější, vybrali jsme si severní trasu kousek od pobřeží (jižní trasa je podle mapy po dálnici, ale cestou zpět jsme zjistili, že rozhodně není rychlejší nebo snad pohodlnější). Projížděli jsme malé vesnice (kde vždycky hádáme, z čeho tam lidé asi žijí, protože i ve všední dny jen tak sedí na verandách a odpočívají nebo stojí u silnice a klábosí, ale asi všichni budou nějak zapojení do zemědělství), objížděli obří díry v silnici (ale to už je tady taková norma) a vždy zpomalovali při jízdě za koňskými povozy, traktory a nákladními auty, které tu často slouží jako MHD (doporučuji kubánský film „Miel para Oshún“, kde je krásně vidět, jak funguje pro místní meziměstská přeprava, neb ani 15 let po natočení tohoto filmu se tu nic nezměnilo). Ale cesta pomalu utíkala, ještě jsme sháněli benzínku (zase nás zachránila aplikace maps.me, kde se dá offline na mapě najít téměř vše) a my se těšili na první koupání. Za městem Morón už se cesta stáčí na sever směr ostrůvky, projede se kolem dvou lagun a ve vzdálenosti asi 70 km od našeho hotelu začínal pětadvacetikilometrový násep spojující pevninu a vedlejší větší ostrov Cayo Coco, který je pak s menším Cayo Gullermo spojen už jen mostem. Na mostě stojí tři sochy Ernesta Hemingwaye v životní velikosti, které vítají a loučí se s návštěvníky. Je to trochu matoucí, protože člověk když přijíždí, tak na první pohled nepozná, jestli na mostě stojí rybáři, živé sochy nebo opravdové sochy. 🙂 Tyto ostrovy jsou rájem potápěčů a turistů, nic jiného tu nenajdete. Prochází tu středem jedna silnice, ze které vedou odbočky k jednotlivým hotelům, nikam jinam jet nejde. Silnice pak končí na nejzápadnějším konci ostrova u pláže Playa Pilar, která je stále veřejná a nepatří k žádnému z hotelů.

Nejsme a nikdy jsme nebyli fanoušci organizovaných dovolených a all-inclusiv hotelů, vždy raději přespíme levněji a na dovolené si užíváme jídlo a poznávání krás měst a přírody. Na Kubě je ale jako vždy vše jinak. Už jsem to asi psala, ale nikdo z corps diplomatique nesmí přespávat v soukromí v casas particulares, což je nejoblíbenější forma ubytování pro turisty cestovatele (a nejlevnější, ačkoliv zas tak levná taky není). My musíme být ubytovaní ve státních hotelech, které v naprosté většině patří velkým hotelovým řetězcům (ty ale hotel jako takový nevlastní, pouze mu propůjčí management a know-how a pak mají prý neuvěřitelná 4 % ze zisku, vše ostatní jde státu; ale hotely jsou postavené, Kuba je prestižní letovisko a asi zaujímají vyčkávací taktiku, že třeba v budoucnu bude stačit dokoupit pozemek i s budovou a získají zbylých 96 % zisku, jinak si to neumím moc vysvětlit). V místech, kde ještě žádný hotel nestojí, můžeme jen vystoupit, prohlédnout si okolí a přejet někam dál. Žádný z uváděných důvodů, proč nesmíme spát v soukromí, není logický, ale ten nejpádnější budou asi peníze za luxusní hotel, které jdou rovnou do státní kasy. Občas se to nějaká ambasáda snaží změnit, ale zatím vždy bez úspěchu. A jelikož jsme už slyšeli také různé historky o 4hvězdičkových hotelech, kde vše bylo špatně, servis neexistoval a jídlo se nedalo jíst, rozhodli jsme se, že zkusíme nejnovější hotel v okolí, který je také nejblíže slavné Playa Pilar. Když už si máme ten prodloužený víkend užít, tak tomu půjdeme trochu naproti. Tripadvisor taky radil Hotel Playa Pilar a musíme říct, že jsme zklamaní rozhodně nebyli.

Hned na recepci nás čekalo milé překvapení, kdy nám dali lepší pokoj, než který jsme si zaplatili (být spojovaný s ambasádou tady na Kubě většinou moc výhod nepřináší, ale občas překvapí v hotelech nebo v restauracích, když dostaneme slevu nebo něco malého zdarma). Pokoj byl čistý a moc pěkný, výhled na moře se taky dal přežít, takže vše ok. První večer jsme si jen prošli komplex a sedli si na drink na molo, kde atmosféru doplňoval saxofonista a jeho příjemné večerní skladby. Prostě romantika a kýč jak bič. Nejdřív jsme se smáli, ale pak jsme museli uznat, že to bylo příjemné.

On život v těchto hotelech je všude stejný (podle mě, pokud někdo jezdí stále do stejného hotelového řetězce, tak ani nepozná rozdíl mezi různými zeměmi) – snídaně, oběd, večeře, v průběhu dne bazén nebo pláž, sportovní animační aktivity, různá představení a večer hlavní show, koncert, večeře v tematických restauracích a případně taneční zábava v klubu. Není třeba se účastnit ničeho a kvalita všech aktivit je hotel od hotelu dost variabilní. Jelikož to byla naše první zkušenost, tak jsme se hecli a kromě nočního klubu zkusili snad vše. 🙂

Jídlo pro nás bylo jako z jiného světa (jako z civilizace), k snídani bylo všechno, na co si člověk pomyslel. Ono přijet z nějaké normální země, tak to člověku asi ani nepřijde, ale my jsme si připadali jako ve snu. Tak tady mizí všechno normální jídlo, které v obchodech není a nejde sehnat… s obědem to bylo stejné a na večeři jsme si dvakrát zarezervovali místo v restauraci á la carte (ono teda v nabídce jsou asi 4 jídla, ale když je tu někdo na dva týdny, tak asi občas rád vymění švédské stoly za něco jiného). Jedna z restaurací byla japonská, kde nás nešťastně spojili do skupinky s ruskými turisty, a kuchař dělal show u grilu. Ta byla slabší a u kuchařovy zábavy, kdy jsme měli chytat do pusy krevetu, mě Adam musel upozornit, ať se netvářím jak před popravou. Ono když se člověk těší na sushi a večeři ve dvou a dostane ruskou skupinku a kuchaře, který se snaží dělat zábavu, tak je to přeci jenom trochu zklamání. Pak jsme si ale zašli na několik drinků a bylo líp.

Animační programy jsou kapitolou samou pro sebe. Na pláži občas někdo prošel, jestli si chceme zahrát turnaj ve volejbalu, u bazénu už to bylo živější. Tam jsme jako diváci z povzdálí sledovali hodiny salsy (ono to bylo téměř nepřehlédnutelné a hlavně nepřeslechnutelné) nebo soutěž o největší šplouch do vody. Adam mě (a asi i sebe) dost překvapil, když kývnul na zapojení do binga (jako měli jsme v sobě už několik koktejlů…). Jelikož bylo k večeru a hosté se spíš už chystali k večeři, tak jsme zjistili, že hrajeme jen my dva a jeden chlapeček. Souboj to byl lítý a dlouhý, ale nakonec jsem vyhrála já a večer jsme si mohla přijít vyzvednout diplom na podium večerního programu. Sluníčko a dovolená dělají divy…  Ale musíme uznat, že hezkou show bylo představení vodního baletu (nebo jak to mám nazvat) – trochu salsy, trochu baletu, hodně akrobacie a hodně vody. Jak jsme zjistili, tak hlavní večerní představení také zaujímají důležité místo v těchto hotelech. Dvě jsme museli uznat, že byla dobrá, z jednoho jsme raději odešli a poslouchali jen hudbu u kulečníku a z jednoho jsme odejít měli (a to hned na začátku). Děj představení je většinou dost slabý nebo bez nápadu, ale ti tanečníci, hudebníci a zpěváci, kteří tam účinkují, jsou rozhodně jiná liga, než co člověk očekává v hotelu (holt Kuba). Takže třeba u hororového představení se zakomponovaným revivalem Michaela Jacksona nám trochu spadla čelist, protože to bylo fakt dobré, navíc ten tanečník mu byl i dost podobný. Takže, nestali se z nás nějací extrémní fanoušci animačních programů, ale už nejsme jejich extrémní odpůrci. Ale vždy záleží na úrovni hotelu. Taky je legrace, že po pár dnech člověk začíná poznávat ostatní hosty a pojmenovává si je, jak na nějaké horské chatě, akorát tady místní hotel disponuje 482 pokoji, tak není možné poznat úplně všechny. 🙂

A teď to hlavní, proč jsme sem jeli, pláž a voda. Moře je tu nádherné, voda čistá, občas se dá vidět nějaká hvězdice. Když nejsou vlny, tak je možné udělat projížďku na katamaránu nebo si půjčit šlapadlo či kajak. My stihli jen katamarán, ale i tak to bylo supr. Klouzali jsme po vodě, a jak byla čistá, tak se dal sledovat život pod hladinou, prostě nádhera. Jeden den jsme vyrazili z hotelu na onu slavnou pláž Playa Pilar, je opravdu krásná. Jemný písek, vlnící se hladina moře a ve výhledu ostrov, kde se prý schovával Fulgencio Batista. Navíc vedle ostrůvku je potopená loď, ke které se jezdí šnorchlovat. Toho jsme taky hned využili a opět na katamaránu vyrazili za krásami podvodního světa. Naší skupinku doplňoval kormidelník a dva páry miamských Kubánců, kteří se na rodný ostrov vrátili na dovolenou, a nezapomněli si s sebou na cestu zabalit lahev rumu, kterou pak mezi všemi (i námi) nechali kolovat. J Asi se jedná o hodně populární potápěčské místo, protože už tam čekalo několik jiných katamaránů a jedna plachetnice, ale všichni postupně odjeli a my jsme si mohli v klidu užít hodinové šnorchlování mezi korály u rozpadlých zbytků potopené lodi. Když odjeli ostatní turisti a člověk chvíli počkal, tak se kolem něj najednou začaly míhat rybky všech velikostí a barev. Dokonce jsem tentokrát ani nezapomněla foťák, tak se nám podařilo některé rybky zachytit, jiné nám uplavaly ze záběru. Po hodině jsme už měla úplně rozmočené prsty a osmahlá záda, tak byl nejvyšší čas na cestu zpátky. Jedinou nevýhodou Playa Pilar je to, že je tak populární a přitahuje mnoho turistů. Na pláži pak dopoledne není skoro k hnutí, odpoledne už je to ale mnohem lepší. Cestovatelé se musí vrátit, protože cesta zpátky do ubytování v soukromí je dlouhá a hoteloví hosté se většinou vrací na oběd do hotelu a pak už zůstávají u bazénu. Takže, kdo si chce vychutnat nejkrásnější pláž na Kubě v klidu, tak rozhodně musí dorazit odpoledne.

My jsme tu nakonec strávili jen jeden den a ostatní na hotelové pláži, protože výhled jsme měli skoro stejný, ale lidí tam bylo mnohem méně. Je až neuvěřitelné, kolik lidí tráví dovolenou u moře u bazénu, což pak hraje do karet nám, kteří chceme koukat na moře. Ten bazén je samozřejmě taky krásný a bazénový bar, kdy člověk stojí ve vodě u baru má taky něco do sebe, ale celý den se tu vydržet nedá.

No, sečteno podtrženo, připadali jsme si tu jako v úplně jiném světě a vůbec se nám nechtělo zpátky do Havany (potažmo, jak jsme si po cestě říkali, zpátky na Kubu). Prodloužili jsme si pobyt alespoň ještě o jeden den, ale pak už jsme museli zpátky do všednodenní reality. Určitě se sem nebo na nějaký podobný ostrůvek budeme chtít na nějaký ten prodloužený víkend vrátit a poznávání revoluční Kuby spojit s odpočinkem v hotelovém ráji.

Cestou zpět jsme si vybrali jižní trasu po dálnici s tím, že bude rychlejší. Ale díky místní dopravě a stavu silnic nebyla ani rychlejší, ani zajímavější. Ono když má hlavní dálniční tah ostrovem v každém směru jeden pruh a jezdí v něm koňské povozy, traktory a cyklisti, tak je to těžké. Tak jsme domů dorazili až za tmy. A to nám ještě na dálnici jednou vjel před auto cyklista bez jakéhokoliv osvětlení, který v klidu přejížděl dálnici napříč, a to v místě, kde už měla pruhů více, a jednou nám tam přeběhl člověk. Na dálnici! Takže už jsme věděli, že jsme zase zpátky v realitě, kde si lidi myslí, že je auta nemůžou nijak ohrozit, což platí i pro celou Havanu.

Naše druhé vlastní auto

To se nám ty příspěvky tak nějak sešly… 🙂 Nicméně tenhle píšu včas, to jen ten včerejší měl čtvrt roku zpoždění.

Nuže, náš milý peugeotek jezdí dobře, ale zjistili jsme, že když s ním odjedu do práce a mám ho celý den v práci, Monika z něj (překvapivě) moc nemá a do školy, na jógu či kamkoli jinam se stejně musí dopravovat všelijak. Ve výsledku tak to naše auto ještě nikdy neřídila. Když se nás na to ptají, já tvrdím, že se ho řídit bojí, ona tvrdí, že jí ho řídit nenechám. Pravdu mám samozřejmě já, jako ostatně vždycky.

Zcela nesouvisející vsuvka: Monika občas navrhuje, že na blogu (po vzoru jedné YouTube série) vytvoří speciální rubriku “debilní kecy manželů”. Stále nevznikla, ale uvidíme co bude, až si přečte ten předcházející odstavec 🙂

Každopádně jsme celkem záhy začali přemýšlet, jak Moničinu mobilitu řešit. Až jsme nakonec dospěli k tomu, že jí budeme muset pořídit taky auto. Nějakou ojetinu na obouchání. Protože jednak neřídila nikdy nic kromě autoškoly a jednak nejsme Rockefelleři, že ano. Jenže ať jsme hledali jak jsme hledali, ojetiny vypadaly buď tak, že bych do nich stačilo cvrnknout a rozpadnou se, nebo byly neúměrně drahé tomu, co měly najeto. Případně (zpravidla) oboje. Tak jsme pokukovali po čínském prdítku Chery. Které vypadá roztomile, jen mělo přijet v únoru, pak v březnu a pak prý v dubnu, neb v Číně nenaložili kontejner či co. To je jak s tím naším stěhováním.

Nakonec se mi ozval zdejší dealer Peugeotu, který o mém hledání věděl – ostatně dováží právě i to Chery. A sdělil mi, že má pro mě tip. Související s tím, kdo a jak si tady může kupovat auta. Jak jsem psal minule, nediplomat si auto může koupit jen s daní 800 %. Soukromá osoba i firma, domácí i zahraniční. A platí to (absurdně, ale absurdita, to je zdejší norma) i pro firmu, která ta auta sama dováží. Takže diplomatovi auto sice prodá, ale sama jezdí v rachotinách daleko za poločasem rozpadu. Nicméně Peugeot věřil, že to půjde, a tak si v roce 2014 dovezl na tehdejší dobu slušně vybavený model 207, který tu chtěl používat pro vlastní účely. Jenže milá kubánská vláda mu ho nikdy nedovolila proclít a auto dva roky stálo v celním skladu a formálně “papírově” tedy stále nebylo na Kubě. Až Peugeotu došla trpělivost a nabídli mi, že ho prodají nám. A že klidně taky na splátky. To mi přišlo příliš výhodné než abych to nechal plavat, takže… máme druhé auto.

Ve výsledku je to tedy rok výroby 2014, ale najeto má 40 km. Teda teď už asi 200, protože než se vyřídilo pojištění, technická a značky, jezdilo se s ním tam a zpátky. Což zase trvalo věčnost a neustále to z nějakého důvodu nešlo. Začalo to tím, že mi až v průběhu vyřizování bylo sděleno, že na svoje jméno nemůžu mít dvě auta (ačkoli na začátku mi radili, jak přesně na svoje jméno ty lejstra vyplnit). Takže se oficiální ambasádní žádost musela stornovat a řešit znova. Čímž to neskončilo, pak následuje pojištění, celnice, technická, značky. A tady Vám chybí papír. Fajn, papír máte, ale ve čtvrtek diplomaty neobsluhujeme. V pátek sice diplomaty obsluhujeme, ale dneska je poslední den v měsíci a to máme zavřeno pro všechny. Ale nakonec se to nějak povedlo:

Dnes mám tedy v plánu odvézt auto z ambasády k nám domů a Monika může začít trénovat. Jen je teda otázka, kde budeme parkovat. Před časem jsem volal naší “realitní agentce”, že budeme potřebovat druhé parkovací místo. Prý to není problém, míst je dost, stačí, ať se domluvím na recepci. Tak jsem se dnes ptal na recepci, kde mi sdělili, že žádné volné místo není. Že mě to nepřekvapuje. No ale zatím bychom snad mohli využívat naše dosavadní místo plus místo patřící k bytu, kam se máme stěhovat. Neboť i ten původní byt si (alespoň zatím) ambasáda plánuje držet pro nové kolegy. A než přijedou (předpoklad v srpnu), tak by místo bylo plonkovní, což by byla škoda. Jen tedy pán z bytu, do něhož se máme stěhovat, se stále neodstěhoval, tudíž technicky vzato není volné ani to místo. Dnes mi na recepci tvrdili, že už nosí krabice, takže už se určitě dnes odstěhuje. Což říkali i o víkendu, že se určitě odstěhuje o víkendu. A předtím říkali, že se určitě odstěhuje do víkendu. A tak dále a tak podobně už od listopadu.

Nicméně auto máme a parkování už se nějak vyřeší. Stejně jako pojetí vlastnictví našeho rozsáhlého vozového parku. Monika totiž soudí, že větší auto je “naše”, zatímco menší je “její”. Mno… Abych si taky nezaložil nějakou rubriku! 😛

Naše první vlastní auto

Tenhle příspěvek už se chystám napsat od prosince, ale nějak jsem pořád nestíhal. Tudíž už poněkud ztrácí na aktuálnosti, neb to stejně tak nějak všichni dávno vědí. Nicméně slíbil jsem, že to sem napíšu, takže to píšu: koupili jsme si auto. Pro oba z nás je to první vlastní auto v životě, takže zásadní životní krok 🙂

Nikdy jsem neměl nějak extra v lásce francouzská auta, ale mé oblíbené Porsche se tu neprodává. Když tedy pominu, že i kdyby se prodávalo, tak bych na něj stejně neměl. A i kdyby se prodávalo a já na něj měl, tak bych se bál si ho tady pořídit, protože cesty jsou tu hrozné a řidiči ještě horší. Navíc ve výběru značky zde vstupuje do hry několik dalších faktorů. Málokterá automobilka tu má přímo dealera, většinu značek je nutno dovézt separátně. Což je drahé a hlavně tu pak není servis. Část značek se tu prodává (Kia, Mercedes, Toyota, Renault, Peugeot), ale jen některé mají vlastní servis (Mercedes, Peugeot). A naprostá většina prodejců požaduje platbu předem a na evropský účet. Což pro nás s platem v hotovosti a nedostatečnými úsporami v bance není to pravé ořechové. A to jsme na tom jako diplomati ještě dobře, protože spolu se státem jsme jediní, kdo si můžou auta kupovat bez daně. Kdokoli jiný, domácí i cizinci si nové auto mohou koupit pouze s daní, která činí krásných 800 %. Ne, to jsem se nepřepsal, osm set procent. To mi jako přijde dost. Proto tady taky vozový park vypadá tak, jak vypadá. Nicméně zpět k té formě placení. Peugeot tady člověku jako jediný umožňuje koupit auto na splátky (s nijak závratným navýšením) a umožňuje je platit hotově. O tom se u jakékoli jiné značky dá leda snít. Takže máme Peugeota:

Konkrétně model 2008, rok výroby 2016 (ano, je to matoucí). Je to takové pidi-SUV a máme ho rádi. Navíc modelový rok 2016 se vyznačuje tím, že má novou čelní masku, a zatím jediný exemplář modelového roku 2016 na celé Kubě jsme my. Ale to brzy skončí, protože teď se několik desítek aut dodalo státním autopůjčovnám. Tak už nebudeme tak výjimeční. Ale i tak ho budeme mít rádi, neb nutno uznat, zatím jsme velmi spokojení. Nějaké nedostatky má, tím hlavním je fakt, že se strašně špiní. Ale to je neduh, kterým tady nějak trpí úplně všechny modely všech značek.

A částečně výjimeční vlastně budeme pořád, protože máme zde velmi neobvyklou barvu, arktickou stříbrnou. Teda stříbrná jsou tu skoro všechna auta, ale tohle je stříbrné trochu jinak. Což má tři výhody a jednu nevýhodu. Výhody: je to hezké, je to nebvyklé, není na tom tolik vidět špína. Nevýhoda: když to člověk odře, tak tu barvu samozřejmě nesežene. A že už drobnou oděrku máme. To jsem takhle najížděl k nám do paláce do garáže, ale blokovalo mě popelářské auto. Neměl jsem problém počkat, ale popelář že ne, že ať ho objedu, že mezi něj a zídku se v pohodě vejdu. Tak jsem tam opatrně najížděl, pán mi ukazoval stylem “v pohodě… v pohodě… pojeď… bez problémů… jéje.” V Evropě by ho za to někdo patrně inzultoval, tady se na nějaký škrábaneček nehraje. Ale mě to samozřejmě rozčiluje.

Jinak je auto slušně vybavené a jezdí pěkně, i když za silnější motor bych se nezlobil. Ale to už bych chtěl moc. S motorem je to vůbec vtipné, protože když jsem se dovozce ptal, jakou má emisní normu, bylo mi sděleno, že “tropikalizované EURO 5”. Co to přesně znamená snad ani nechci vědět 🙂 Každopádně je to další důvod, proč auto nemíníme vozit s sebou do Prahy, až tady skončíme. Jednak na něm pravděpodobně budou znát tři roky ježdění po kubánských cestách a stání na kubánském slunci, jednak je reálné, že by byl nějaký problém s plněním právě emisních norem, a jednak i když je auto vybavené slušně, evropské verze mají pořád těch vychytávek asi tak pětkrát víc. Takže (možná naivní) představou je, že až tady budeme končit, auto prodáme nějakému jinému diplomatovi a utržené peníze pak doma v ČR použijeme na nákup nového, v evropském standardu. Ale kdoví, co bude v roce 2019, že ano…

Revoluční Santa Clara

Abychom si spravili chuť a Adam nabral síly po odjezdu jedné delegace a před plánováním příjezdu druhé, vyrazili jsme na konci února na prodloužený víkend mimo Havanu a náramně jsme si to užili. 🙂 Jako vždy jsme spojili odpočinek s poznáváním a cestou na pláž jsme se zastavili v jednom z důležitých revolučních bodů, ve městě Santa Clara.

Odjezd ve čtvrtek po práci byl jako obvykle dramatický, nemohli jsme se dohodnout, kdo zavinil, že vyrážíme mnohem později, než jsme chtěli, ale než jsme vyjeli z Havany, bylo už zase nebe bez mráčku. Santa Clara je od Havany vzdálená téměř 300 km a obě města jsou spojená národní dálnicí Autopista Nacional (takže zhruba něco jako Praha a Brno). I na národní dálnici je potřeba vyhýbat se dírám, cyklistům či koním a nečekat, že levý pruh je ten nejrychlejší a každý vám uhne. V jednu chvíli před námi bylo převedeno přes 6-ti proudou silnici stádo krav. Naštěstí se uprostřed nezastavily… Cesta ale relativně utíkala a ještě před setměním jsme dorazili do Santa Clary, kde jsme se ubytovali v hotelu kousek od hlavního náměstí.

Město je to malebné, prý velice moderní a pokrokové (psal průvodce, ale žádné moderní umění jsme nevyhledávali a zmíněnou jedinou travesty show na Kubě jsme taky vynechali), ale celá jeho sláva je založená na jedné historické události, která se ve městě stala roku 1958. Tou bylo vykolejení vlaku s posilami na potlačení revolučních bojů. Hlavní postavou akce byl Che Guevara (a skupinka revolucionářů kolem něj), který nechal zapůjčeným buldozerem podhrabat koleje a vlak plný vojáků a zásob vykolejil. Vojáci byli zabiti nebo vzatí jako rukojmí a toto je považováno za jeden z posledních incidentů, který podtrhnul nohy stávajícímu režimu a zpečetil osud Kuby. Celá událost je v podstatě popisována jako boj Davida s Goliášem, kdy dobro nakonec slavně zvítězilo. Muzeum vykolejení vlaku je přímo ve vagonech inkriminovaného vlaku hned vedle železnice. Slavný buldozer natřený nažluto stojí kousek vedle na svém vlastním piedestalu. Takže, kdo chce zažít kousek revoluce, je na správném místě.

My jsme večer chtěli spíš klid, tak jsme se město rozhodli prozkoumat až druhý den. Vyrazili jsme jen na náměstí, které je středobodem města. Tady si dávají lidi dostaveníčka, hrají si tu děti, kolem nás jezdily jiné děti neustále dokola na kolečkových bruslích, na každém rohu nám nabízeli kartičky na internet (na náměstí je wifi) a při setmění kolem nás kroužila obrovská hejna krákorajících ptáků. Uprostřed náměstí stojí letitý altán, kde už víc než sto let dvakrát týdně hraje večer městský orchestr a aniž bychom to plánovali, tak čtvrtek je zrovna jedním z těchto dnů. Tak jsme se běželi navečeřet do nedaleké restaurace a vrátili jsme se právě včas, abychom si mohli poslechnout na lavičce na náměstí slavné filmové skladby v podání santaclarského orchestru. A až na štípance od komárů to stálo to za to. Pak už jsme raději zamířili do hotelu, protože druhý den byla cesta ještě dlouhá a v neznámém městě není radno se procházet uličkami bez osvětlení.

Adamova vsuvka: Konečně se mi podařilo zprovoznit fotogalerie tak, aby se kvůli nim nemusel příspěvek rozklikávat a mohly tak být vidět hned na hlavní stránce, a zároveň aby mohlo být více dílčích galerií v jednom příspěvku. Plus by se to snad mělo líp zobrazovat na mobilech. Tak snad to ještě zpříjemní vaše čtenářské zážitky z báječných článků, které moje žena píše a já cenzuruju 😉

Spánku jsme moc nedali, protože nejdřív se hádali hosti ze sousedního pokoje a v průběhu celé noci na sebe různě lidi pokřikovali na chodbě, tak jsme nakonec byli rádi, že zůstáváme jen na jednu noc. Ráno jsme vyrazili na snídani a pobaveně jsme zjistili, že buď už jsou všichni nasnídaní, nebo jsme jediný pokoj se snídaní. Byl totiž prostřený jen jeden stůl pro dva. Ale paní byla moc milá, a ačkoliv kafe se skoro nedalo pít, vydatně jsme se na celý den najedli. Po snídani jsme zatím pěšmo vyrazili objevovat krásy města. Nejdřív jsme došli ke slavnému muzeu a místu vykolejení vlaku, v klidu (měli jsme štěstí, byli jsme tam téměř sami) si prošli všechny vagony a naštěstí až u východu jsme se míjeli s velkou skupinkou přijíždějících turistů. Muzeum určitě stojí za to a doporučujeme ho navštívit, jen je potřeba nepodlehnout revolučnímu kouzlu a mít stále na paměti jaké hrdiny tu všichni oslavují.

Poté jsme se vydali do muzea tabáku, ale protože jsme neměli času nazbyt a u vchodu jsme zjistili, že lístky se prodávají zase zpátky na hlavním náměstí (tady se už jen ukazují), tak jsme kolem muzea jen prošli rovnou do shopu, odkud jsme „jak jinak“ neodešli s prázdnou. 🙂 V této továrně vyrábí tři známé značky kubánských doutníků – Montecristo, Partagás a Romeo y Julieta. Abychom stihli hotelový check-out, tak jsme už museli utíkat zpátky, jen jsme se ještě na náměstí zastavili v moc hezkém místním divadle v koloniálním stylu, kde zrovna dětský baletní soubor nacvičoval Louskáčka.

V hotelu jsme pak rychle sbalili věci, odhlásili se a skočili do auta objevit zbytek krás tohoto města. Další zastávku představoval obří památník a mauzoleum všudypřítomného Che Guevary. Památník je, no… monumentální. Obří socha na vysokém podstavci s prorežimními texty vytesanými do kamenů a freskami revolučních bojů, před kterou se rozkládá velké náměstí asi na různé propagandistické akce. Mauzoleum se pak nachází přímo pod památníkem a vedle fotografií skupinky revolucionářů tu je zapálený věčný plamen. Hned ve vedlejší místnosti je možné si prohlédnou muzeum věnované osobnosti Che Guevary se spoustou fotografií, jeho zápisků a jiných předmětů z jeho života. Toto muzeum je udělané tak hezky, až by člověk skoro zapomněl, kolik lidí nechal pronásledovat a popravit (a ještě se na tyto popravy chodil koukat). Takže dojem to celé zanechá určitě veliký, hlavně pro nás, kteří jsme už nezažili třeba letenskou „frontu na maso“.

Pak už jsme se obrátili a vyrazili směr severní pobřeží, ale cestou jsme se ještě zastavili u další slavné sochy, tentokrát Che Guevary s malým dítětem, která má symbolizovat předávání jeho ideálů novým generacím. Úplně poslední zastávkou pak byla vyhlídka na město Loma del Capiro, která teda dle našeho názoru nestojí úplně za to. Cesta k ní je nezpevněná a tak nějak na konci světa, očividně je to oblíbené místo setkávání místní mládeže a pohled na město není nijak úchvatný. Jen nahoře na vás čeká socha s podobiznou. No hádejte koho. Tady jsme se rozloučili se Santa Clarou a vyrazili do další provincie a konečně na pláž (ale o tom zase až příště)…