Letí to letí a v neděli to byl už přesně měsíc od našeho příletu. Taky to byly přesně tři měsíce od svatby, tak jsme to vyrazili oslavit do restaurace. Tentokrát jsme si vybrali Paladar Vistamar v pěší vzdálenosti od paláce. Na jídlo jsme ohlasy neměli úžasné, ale jak napovídá název restaurace, člověk se kouká na moře. Nám teda moc chutnalo, koktejly jsme museli mohutně usrkávat, protože, jak se tu rychle roztává led, tak moje Daiquiri pořád přetékalo přes okraj skleničky, výhled bezvadný a štěstí ještě potvrdil mohutný déšť, který kapal naštěstí jen na okraj našeho stolu. 🙂 Na konci příspěvku je foto.
S těmi dešti se tady teď roztrhnul pytel. Nejdřív pršelo každé druhé odpoledne a teď jsou tu celodenní průtrže. Jak silnice nejsou rovné, tak se dělají obrovské kaluže, které člověk musí zkoušet objíždět, aby neosprchoval všechny lidi na chodníku. Taky se pod vodou objevují celé křižovatky a prý v nejlepších dnech jsou pod vodou celé silnice, toho jsme zatím byli ušetřeni, my jen měli trochu lagunu na křižovatce u domu:
Ale trochu tím odpadá to nesnesitelné vedro, to je zase fajn, jen jsme zrovna na sluníčku škvařili plesnivé věci a ty akorát vlhnou a na balkoně se nám vždycky vytvoří takový malý bazén:
Ale tohle období by mělo být snad nejhorší a v průběhu září by se měly hurikány mířící na Floridu a i cyklony, které tady pohltí celý ostrov, uklidňovat. Takže pláže teď asi na chvíli opustíme. 🙂
Pozn. Adam: Příspěvek se měl publikovat už včera, ale já tam zapomněl vložit videa a publikovat ho. Na aktuálnosti ale příliš neztratil, byť je pravda, že dneska zrovna neprší.
Abych taky zase jednou něco napsal… Dnes jsme šli s Monikou na rychlý oběd do restaurace Rosa Negra (ta, kde mají obří porce). Přijeli jsme na místo a zjistili jsme, že jsme v pořadí a musíme čekat venku. Což se tam stává, ale nám se to zatím nestalo. Tak jsme zvažovali, že si jídlo objednáme s sebou a dáme si ho na ambasádě, neb to by ho začali dělat hned a bylo by to rychlejší. Číšník nás přesvědčoval, že to určitě nebude na dlouho, že je před náma sice pětičlenná rodina a jedna trojice, ale že některé stoly už budou končit. No nakonec jsme čekali hodinu, než jsme se vůbec dostali dovnitř, takže já teď trčím v práci a smolím maily, které jsem chtěl mít už dávno odeslané. A stejně jsme si toho půlku odvezli, poněvadž se to tam prostě nedá sníst. A Moničin mečoun byl tuhej. To je den 🙂
Jinak manželka se začíná zapojovat do aktivit, před chvilkou jela na jógu, kterou u sebe doma pořádá manželka německého diplomata. Tak pak bude určitě referovat, jaké to bylo. Ale asi nejdřív v pondělí, zítra online nebude. A já nezaručuju, že budu mít čas sem zítra něco napsat. Tož tak.
V sobotu jsme se vydali do provincie Mayabeque východně od Havany. Cílem byla jako vždy pláž, ale díky objížďce jsme cestou viděli kromě deště a vedlejších silnic i další zajímavosti. Třeba, že na každém železničním přejezdu každé auto úzkostlivě zastavuje a dobu kouká, než pomalu přejede. Proto jsme usoudili, že značení asi není dostačující, tak jsme taky koukali pořádně. Naštěstí jsme nic nepřehlédli. Čím dále od hlavní silnice, tím víc se objevovalo povozů s koňmi a podél cesty se často pásly krávy a to třeba i v rigolu u silnice.
Naším cílem byla šnorchlovací pláž Jibacoa, kterou jsme měli doporučenou s tím, že člověk zaplatí vstup a může se koupat, pít a jíst bez omezení. No, s tím pitím a jídlem to zas tak žhavé nebylo, ale koktejly nešidili. 🙂
Nejdřív jsme se jeli podívat na Puente Bacunayagua – nejvyšší (110 m) a nejdelší (310 m) most na ostrově. Z přejezdu sem a tam jsme toho moc neviděli, tak jsme zastavili na vyhlídce, kde je most hezky vidět, stejně tak zelený příkop pod ním, kde krouží dravci. Jen je to takové už dost turistické stanoviště. Bylo kolem poledne, sluníčko pařilo, tak jsme se rychle pokochali a vrátili se zpátky do auta a jeli kousek zpět směr pláž.
Pláž Jibacoa je moc hezké místo, do dálky je vidět jen a jen moře a pak někde v dálce za horizontem bude Florida. K pláži je možné se dostat hned od silnice, ale pokud chce mít člověk jakous takous jistotu, že mu někdo nesebere věci, a zároveň mít trochu zázemí, je lepší zaplatit si vstup přes hotel nebo kemp, kde se usadí, i když nepřespává. My šli přes doporučené středisko Vía Tropico, kde už na nás čekala ve stínu lehátka. 🙂
Nejdřív jsme si říkali, že je to tam oukej, ale pod vodou jsme nic neviděli. Pak se ale Adam vrátil z moře s ještě kapajícím šnorchlem a s úsměvem na tváři, že viděl spoustu korálů a hejna ryb, jen se musí plavat dál. Takže pláž na našem žebříčku hned poskočila o několik šprušlí výš. 🙂 Pod vodou na dně leží písek, pak relativně dlouhý pruh rostlin, pak zase písek, pak konečně korály a nakonec sráz do hloubky. Až ke korálům člověk ve vodě jakž takž stačí. No, já se dostala na okraj korálů, ale protože jsem vodní strašpytel, tak jsem se koukla na pár ryb, na pár korálů, vylovila pár mušlí a rychle plavala zpátky. 😀 Adam toho viděl víc – spoustu barevných rybek a dno plné korálů, ale jelikož jsem zapomněla vzít podvodní foťák, tak se sem budeme muset ještě vrátit. Užili jsme si to a večer jeli zase zpátky.
Minulý týden jsme taky konečně zprovoznili kamerku do auta, tak jsme si schovali několik videí z cesty, ať si lze představit, jak tady taková vedlejší cesta vypadá. Původně to měla být jen kamerka kvůli nehodám, ale točí docela hezky. Skoro mi přijde, že video vypadá líp než jaká je skutečnost (stejně jako u fotek z Adamova mobilu). Ale aby se video při zdejším připojení vůbec nahrálo, tak kvalitu musíme zase zhoršit. 😀 Občas sem tedy nějaké dáme na ukázku.
Pro tenhle příspěvek jsme schovali s sestříhali nekteré úseky cesty z pláže. Díky objížďce jsme projížděli přes Santa Cruz del Norte, kde se vyrábí rum Havana Club, ale továrna není otevřená pro turisty. My tam ani nezajížděli, ale viděli jsme obří komín, ze kterého se kouřilo… Pak jsme projížděli přes Camilo Cienfuegos, kde stojí rozpadající se továrna na cukr, která dodávala cukr do americké výrobny na čokoládu Hershey´s. Já jí neznám, ale Adam čokoládu zná z Mexika. No a pan Hershey nechal postavit i jednu z prvních železnic tady na ostrově s tím, že vedla od továrny přes vesničky do havanského přístavu. Železnice pořád stojí a vláček jezdí, prý zastavuje v každé vesničce a pro turisty se jedná spíš o atrakci, než o dopravní prostředek, protože se jen tak šourá, je hlasitý a děsně nepohodlný. My měli štěstí, že zrovna na přejezdu jsme vláček potkali. Před ním by člověk snad i utekl a moje nadšení, že bychom se s ním mohli někdy jen tak projet, trochu opadlo. 🙂
Na videu je vidět v prvním záběru komín v Santa Cruz del Norte, pak klikatá cesta do Camilo Cienfuegos, kde jsou před železnicí po pravé straně dva velké chátrající cukrovary (oba asi Hersheyho) a projíždějící vláček a v posledním záběru ještě kousek cesty jen tak pro atmosféru. Jo a kdyby se vám zdálo, že vám blbne zvuk, tak neblbne, video je bez zvuku 😉
Kromě videa máme i fotky, jen se jako obvykle musí rozkliknout příspěvek.
Dnes ještě taková legrácka. Když se zadaří, dá se tu sehnat třeba Red Bull nebo Coca Cola. Ale proč pít dovoz, když tu prodávají místní limonády (viz foto po rozkliknutí). Takže kromě čerstvě vymačkaných džusů (které jsou v nabídce v každé restauraci, jen záleží, jaké ovoce zrovna mají), jsme na zkoušku koupili místní kolu “tuKolu” a místní Fantu “Naranja”. Sladké jako cecek, ale nejlepší je ta barva, to už se u nás nevidí, taková krásná sytá oranžová. 😀 V Africe jsme viděli podobně výrazné barvy, do Evropy se tohle už asi ani dovážet nesmí. Tady platí, čím víc barviv, tím víc Naranja. Mimochodem naranja je španělsky pomeranč a s tím toho má společného zhruba stejně jako Fanta. 🙂
V sobotu jsme byli dopoledne na pláži za městem. Je to takový dlouhý pruh pláží se souhrnným názvem Playas del Este a v létě je tu plno. Prý si máme počkat na podzim, to tam budeme téměř sami. Voda byla krásně průzračná, i v hloubce člověk viděl na dno. Jen je celá pláž písečná, takže pod vodou není co pozorovat, ale na takový dopolední veget před obědem ideální. Ráno jsme tam byli skoro sami, postupně se pláž celá zaplnila. Místní si tam stavěli celé stany nebo takové úkryty, kdy na klacky pověsili prostěradlo nebo co. No, však my si tam příště taky přivezme náš polostan a budeme konkurovat. 🙂
Jen je třeba jet ve více lidech a hlídat si věci… hlídat si pozorně věci. Zatím ztráty nemáme, ale už jsme slyšeli historky o tom, jak si prodejci při nabízení ovoce nazují vaše žabky. No, asi všechno má svoje pro a proti a když vychytáme mínusy, tak si budeme užívat plusy. Takže zatím dobrý. 😀
Fotky taky asi někdy vyfotíme lepší, ale pro doplnění připojuji, co máme. Objevi se po rozkliknutí příspěvku.
Já jen aby to nevypadalo, že jsem na tom blogu úplně pasivní. Jednak mám teď práce nad hlavu, takže toho skutečně stíhám psát míň. Ale jinak si všechny příspěvky před publikováním čtu a k mimořádné radosti své drahé manželky ji v tom většinou donutím něco změnit. Takže to vlastně píšeme oba, ač je tam podepsaná jenom Monika 😛
Tak i když zrovna nejedeme na výlet, tak tu řešíme různé zapeklitosti.
Teď třeba nejde moc sehnat voda v barelech 5 l. Tak teď poslední týden pokaždé pokukujeme, jestli ji někam nedovezli a pořád kupujeme 1,5 l nebo když nemají ty, tak půllitrovky. Z kohoutku se prý pít nemá kvůli různým breberkám, ionizační filtr nám doma zatím nefunguje, tak jsme na balené vodě. Už jsme zkoušeli i dělat čaj z převařené vody, ale nic moc. Jednak i po přefiltrování přes utěrku dělal skvrny, taky nebyl nijak extra dobrý a hrnec od vaření vody je díky tvrdé vodě úplně bílý. Takže převařenou vodu zatím používáme spíš na tvoření ledu. 🙂
Taky nám tu protéká záchod. Teda, žijeme si “nad poměry”, takže abych byla přesná, protékají nám tu oba záchody, které v bytě máme. A nová součástka tu nejde sehnat, takže se musí dovézt z Čech. Ale to až někdo pojede, protože jen tak zásilku nikdo nepošle a ona by možná asi ani nedorazila. (Ale operuje tu DHL!) Takže už měsíc koukáme, jak si voda hezky proudem protéká, což je pro Evropana i když není žádný eko aktivista trochu nepochopitelné, že to tady nikoho nevzrušuje.
Jinak mravence už jsme nějak eliminovali, všechny sypké suroviny zavřeli do pytlíků, co do nich nejde vzduch a sehnali udělátko na Raid, ať to mají komáři a mušky o něco těžší. Ono to stejně nejde poznat, jestli jsou ty štípance nové nebo staré, když jich máme na sobě všude spoustu, takže dejme tomu, že to třeba funguje. 🙂
A pro lepší představu o teplotě jsme konečně vyhrabali z útrob krabic meteorologickou stanici. No, meteorologickou stanici… ono to neměří tlak, takže jsou to spíš dva teploměry. A hodiny. Řízené rádiem z Frankfurtu. Odkud to má dosah 1 500 km. Takže tak jako trochu na dvě věci – myšleno vnitřní teploměr a vnější teploměr, samozřejmě 😉 V půl 8 ráno máme v bytě 26,8 °C (a to je nám příjemně, Adamovi už trochu horko, ale klimatizace chladí) a venku na balkoně ve stínu je zatím příjemných 29,2 °C (viz foto po rozkliknutí příspěvku). Přes den to šplhá výš a na balkoně míváme odpoledne takových 36 °C ve stínu. Jinak Adam má v kanceláři nastavenou klimatizaci na 25 °C a já tam s ním sedím ve svetru!!!, protože z chodby je to změna asi o 10 °C.
Jo a ještě vtipná situace s myčkou, která prý nefunguje, ale to nevadí, mytí nádobí mi nikdy moc nevadilo. Ale myčka možná funguje, jen nejde otevřít, protože skříňky jsou do pravého úhlu a otevření brání úchytka jiné skříňky. 😀 Takže tak nějak to tu funguje, oni Kubánci zatím moc na spotřebiče nejsou…
Nestěžujeme si, jen abych vyrovnala všechny ty krásy a pro doplnění obrázku života na Kubě.
Taky už nám přijde, že jsme docela opálení a rýsují se na nás plavky. Bohužel, to přijde asi jenom nám a to ještě jen ve světle v koupelně. 😀 Viděli jsme totiž jednu naši fotku u vody a tam jsme pořád děsní běloši.
A už víme (podle poznávacích značek v garáži), odkud jsou další potentáti u nás v paláci – Italové, Rumuni, Němci, Rusové a jedno brazilské auto. V bazénu se potkáváme jen s jedním Němcem a ten je fajn.
Tak pro dnešek vše, jedeme se podívat do místního největšího obchoďáku Palco, kde se prý dají sehnat věci, které jinde nejsou, tak třeba uchvátíme vodu.
Chtěla jsem napsat vítězoslavný nadpis “Vybaleno!”, ale není tomu tak a asi ještě nějakou dobu nebude. Ale alespoň pomalu postupujeme… 🙂
Jak už jsme porůznu vyprávěli, balení v Praze bylo příšerné. Když přijel stěhovák pro cargo, tak zatímco on nosil krabice do auta, tak my ještě dobalovali poslední a díky špatné domluvě přijel sám, tak jsme si dost krabic odnosili do auta sami nebo se ty nejtěžší musely vzít ve dvou. K tomu se ve Vlkově kopala havárie plynu, tak byla celá ulice zavřená (naštěstí tam stěhovák nějak vjel až před dům) a krásně se oteplilo na něco přes 30 °C. Ideální na stěhování těžkých krabic z prvního patra bez výtahu. 🙂 Pak jsme teprve den před odletem začali balit věci do letadla a uklízet byt pro nové nájemce… Pro příště se to musíme naučit lépe a radostněji. Pořád jsem si říkala, máme čas, vždyť v tom bytě toho zas tak moc nemáme, ale měli jsme, a ačkoliv jsem měla pomocníky, tak poslední tři noci před odletem jsme spali tak 2-3 hodiny. Takže pro příště, nejdřív zabalíme příruční, pak kufry do letadla a zbytek naházíme do carga, ať je krabic třeba 100. (Jo a váhový limit se nám podařilo o pár kil dodržet!)
Je fakt, že je asi rozdíl, když se jede do země, kde se dají koupit běžné věci a ještě k tomu za běžné ceny nebo alespoň v běžné kvalitě… My kromě zimního a těžkých věcí brali skoro všechno včetně zásob drogerie a několika potravin alespoň na rok. Ale Jar a Ariel máme snad na celé 3 roky (a když jsme viděli místní svítivě barevný sortiment, tak jsme rádi :D). Stejně tak jsme sbalili všechno oblečení s tím, že tady nic nekoupíme a taky že ne… Takže zpátky snad pojedeme “mnohem víc” nalehko.
Na Kubě ale už šlo paradoxně se zavazadly i s cargem všechno jako po másle. Kufry nám nikdo neztratil ani neotvíral. Víza byla rychle, rezidenční kartičky byly rychle a tak jsme krabice dostali cca dva a půl týdne od příjezdu, což je tady něco téměř neuvěřitelného! Před týdnem jsme si pro věci jeli na letiště i se seznamem, kde co máme, kdyby byly nějaké problémy. Zase šlo všechno hladce a tak nám náklaďáček z počátku 50. let bezpečně dovezl věci až domů. Krabice vypadaly relativně v pořádku, navzdory dešťům a prý protékajícím střechám ve skladech přišly suché a nepromáčené, jen špinavé, ale to se hadrem lehce setřelo. Všechny krabice jsme hned otevřeli a postupně vybalujeme. K úhoně došla zatím jen jedna sklenička na sekt a dva snídaňové talíře. Bohužel zrovna naše oblíbené z Butlers (www.butlers.cz – trochu reklamy neuškodí), ze kterých se jí mnohem lépe, než z těch ikeáckých, které ale převoz přežily. No, co se dá dělat. Jo a desce stolu se trochu omlátily rohy (ano, vzali jsme si psací stůl a jsem za to dost ráda, páč tady žádný takový neseženeme a krčit se u konferenčního je děs). Další ztráty zatím nemáme. Oblečení a boty zatím vůbec nevybalujeme, protože to nemáme kam dát, tak stále točíme to, co jsme si zabalili do kufrů (ono toho nebylo zas tak málo, díky naší nezkušenosti s balením). Chtěli bychom si zkusit vyměnit byt za větší, tak jestli se podaří, tak možná zbytek vybalíme až v novém, kde snad bude víc úložných prostor.
Takže pražský stres se tak nějak vyrovnal s kubánskou “rychlostí” a doufám, že se tu do konce roku nadpis “Vybaleno!” ještě objeví. 😀
Nákupní okénko
Jo a ještě bych občas ráda měla v některých příspěvcích takové okénko, co se zrovna dá koupit v obchodech. Takže, v samošce jsou uličky, kde po celé délce a po obou stranách můžete koupit šampony, olivy (asi dvou druhů) a rajčatové protlaky, pak jsou uličky, kde polovinu tvoří sušené mléko, rýže nebo mouka – vše po jednom druhu jen jsou tam pytlíky různých velikostí. Ve čtvrtek jsme měli štěstí, zrovna přivezli místní pivo Cristal v plechovkách i ve skle, tak myslím, že tam mohlo být k dispozici tak hodinu. Jednu paletku s 24 plechovkami jsme také uchvátili – poprvé!!! – do té doby v obchodech prostě nebylo. Tajemstvím je koukat, co vozí ostatní a když je to v každém druhém vozíku, tak mají něco, co se jinde sehnat nedá. Ono to pivo měli lidi ve vozíkách po stovkách, tak ani moc přehlédnout nešlo… takže tak. Jo a nejde sehnat voda v 5litrovkách, což je trochu pitomý, tak budeme mít doma spoustu menších lahví. Nebo zkusíme sehnat/importovat nějaký filtr vody přímo na kohoutek, ale to je zatím rajská hudba budoucnosti. 🙂
V neděli už jsme neměli tak nabitý program, ale doma jsme neseděli. Já pořád chtěla jít do Akvária (Acuario Nacional), které máme podle mapy kousíček (pěšky to ale podle klimatických podmínek zas až takový kousíček nebude) a mají tam delfíny, které já jsem nikdy neviděla.
Nicméně přes den jsme vyrazili na pláž do Clubu, což se může zdát jako elitářství, ale jedná se o jedinou koupací pláž přímo v Havaně. Nepředstavujte si hotel Step, ani Podolí, ale den se tam dá strávit příjemně s Mojitem nebo Daiquiri v ruce (podle toho, jaké zrovna mají přísady…). O Clubu ale někdy jindy. No, počasí nám úplně nepřálo, leželi jsme na pláži a nad námi pluly černé mraky, pak začalo zuřivě hřmít a když nám začalo pršet skrz přírodní listový slunečník na hlavu, tak jsme se běželi ten den už podruhé schovat pod střechu. Holt je období dešťů, tak tu teď prší téměř každé odpoledne. Naštěstí se vypršelo a pak už to bylo fajn.
Měli jsme info, že v 19 h by snad měla být v Akváriu nějaká show s delfíny, tak jsme se večer narychlo sbalili a jeli. Pozdě, se zajížďkou, ale nějak jsme dojeli. I restauraci, ve které má show být vidět, jsme nakonec našli, aby nám pak paní řekla, že show sice bývá ve 13, 16 a 19 h, ale ta odpolední už dlouho nebyla a ta večerní taky nebude… no, zda se o programu rozhoduje podle nálady delfínů, ošetřovatelů nebo návštěvníků, to nevíme, ale když už jsme seděli u stolu, tak jsme si vedle velkého lehce kalného akvária objednali, vedle nás kroužili dva usměvaví delfíni a já byla stejně nadšená. 🙂
Pak najednou do akvária přiskočili dva ošetřovatelé v potapečském a začalo představení, které probíhat (ne)mělo. Bylo to bezva a delfíny se zdálo, že to hodně baví, tak jsme ani nesdíleli pocit nějakého diskomfortu pro zvířata.
Pro ilustraci přikládáme video, jen se v něm zobrazuje reklama, neb YouTube vyhodnotil, že je v něm autorsky chráněná skladba:
No, ke konci k nám přišel jeden ošetřovatel s dotazem, jestli bychom si nechtěli zaplavat s delfíny, tak jsme přemítali, jestli celé představení nesměřovalo k tomuto jednomu dotazu. Byli jsme jediná turističtěji vypadající dvojice a jiných stolů se neptali… ale plavat jsme nešli, možná někdy příště. Jinak v Akváriu plavou i další zvířata a spousta ryb, bohužel už zavírali, tak jsme kromě delfínů viděli jen lachtany a obří želvy. Nebyla to určitě poslední návštěva, tak tato byla hlavně o delfínech.
Všední dny jsou opět pracovní, to se toho moc neděje, jen objevujeme stále nové restaurace.
Fidelu Castrovi bylo 13. srpna 90 let. Coby dočasný vedoucí úřadu jsem přijal pozvánku na “kulturní gala Fidel mezi námi, k 90. výročí narození vrchního velitele Fidela Castra” a nutno uznat, byl to zážitek. A hlavně, byl tam Fidel! A taky Raúl. A taky venezuelský prezident Maduro. Pravda, viděli jsme z Fidela jen kousek hlavy z dálky a zezadu, ale viděli jsme ho. Čas od času ho navíc zabrala kamera, takže na plátně vidět byl. Někteří kolegové diplomaté poznamenali, že jsem tu dva týdny a vidím Fidela, zatímco někomu se to nepoštěstí ani za deset let. Inu, stane se 🙂
Představení se odehrálo v Divadle Karla Marxe, jehož hlediště dle průvodce pojme 5 500 diváků. Bylo pochopitelně plno a cestou na místo v okolí kolabovala doprava. My byli v sekci pro diplomaty, ale třeba hned v řadě za námi byli místní a náležitě celou událost prožívali. V jednu chvíli divadlo skandovalo “Se siente, se siente, Fidel está presente” (je to znát, je to znát, Fidel je tady. Akorát v té španělštině se to jaksi rýmuje, že.)
Celé představení bylo sehráno žáky základní školy, většinou to byly písně, občas hrané scénky. Níže pro ilustraci tři videa. Pokud si na videích všimnete vyvýšené židle uprostřed první řady, tak to je on…
Nejprve tedy úryvek z jedné písně ze života Fidela:
Následně druhá ze života, s historickými záběry na plátnech:
A konečně blahopřejná v kostýmech zvířátek (s provoláváním jména na konci):
A taky pár fotek, ty jsou jako vždy vidět po rozkliknutí příspěvku.
