Kuba má novou ústavu? Ale kdepak…

Nějak se nám v poslední době množí (soukromé i úřední) dotazy na novou kubánskou ústavu. Na ambasádu přišla několikrát nezávisle na sobě otázka, zda si tu nyní s novou ústavou může cizinec koupit nemovitost. Nemůže. U soukromých kontaktů pak šlo spíš o poznámku, že se tu teď ředa věcí změnila. Nezměnila. S dovolením sem proto zkopíruju svůj komentář, který má být snahou o vysvětlení situace…

V mezinárodních i českých médiích se v posledním týdnu objevila informace, že na Kubě byla přijata nová ústava, která přináší zcela převratné změny, včetně povolení soukromého vlastnictví a podnikání, či zavedení sňatků osob stejného pohlaví. Nic z toho však není pravda. Událostí, která tento dojem v zahraničí vyvolala, je to, že kubánský jednokomorový parlament v pondělí 23. 7. 2018 dle očekávání jednohlasně schválil první návrh projektu nové ústavy (ve španělštině „anteproyecto“, tedy doslova předprojekt). Text bude nyní podroben veřejné debatě, následně se vrátí do parlamentu k dopracování, aby byl před svým finálním schválením, plánovaným na příští rok předložen k hlasování v referendu. Kuba tedy zatím novou ústavu nemá a ještě nějakou dobu mít nebude, červencové schválení bylo pouze dílčím krokem v její přípravě.

Návrh projektu byl připraven zvláštní parlamentní komisí, které předsedal Raúl Castro. Kromě toho, že po letošním odchodu z čela země zůstává prvním tajemníkem Komunistické strany Kuby, je i předsedání komisi pro přípravu nové ústavy jasným znakem, že o jeho přetrvávajícím klíčovém vlivu na kubánskou politiku nemůže být sebemenších pochyb.

Text odsouhlaseného návrhu bude od 13. srpna do 15. listopadu 2018 podroben veřejné debatě („consulta popular“), ovšem bez jakéhokoli upřesnění oficiálních míst, jak tato debata bude vůbec probíhat. Po následném opětovném dopracování v parlamentu by návrh měl být předložen ke schválení v referendu. Cílem je novou ústavou přijmout do dubna 2019, tedy v průběhu prvního roku po jmenování Miguela Díaze-Canela do funkce hlavy státu.

Pokud by nová ústava byla schválena v podobě navrženého projektu, neznamenala by zejména v ekonomické oblasti žádné převratné změny. Ačkoli mediální zkratka může vyvolat dojem, že ústava nově povoluje soukromé vlastnictví a podnikání, ve skutečnosti nejde o žádnou novinku. Dokument se pouze zpětně přizpůsobuje realitě, která již na Kubě panuje od počátku pozvolných ekonomických reforem, zahájených v roce 2008. Tehdy bylo povoleno drobné soukromé podnikání (to se dnes rozvíjí především v oblasti ubytování a pohostinství) i vlastnictví. Stejně tak zahraniční investice, které návrh ústavy nově uznává jako jeden z faktorů nutných k rozvoji země, již na ostrov proudí, byť v míře, která k potřebné modernizace kubánské ekonomiky rozhodně nedostačuje.

V politické oblasti je klíčové zachování socialistického státního zřízení s vůdčí úlohou Komunistické strany Kuby. Jakoukoli politickou liberalizaci tak od nové ústavy očekávat nelze. Zajímavou, byť pro praktické fungování nikterak podstatnou změnou je, že cílem budování společnosti má nově být pouze socialismus, nikoli již explicitně komunismus. Názvu vládnoucí (a v zemi nadále jediné povolené) strany se však tato změna očividně nikterak nedotýká.

Návrh ústavy přináší zřízení nové funkce prezidenta republiky. Zde je namístě upřesňující poznámka: Miguel Díaz-Canel, stejně jako před ním Raúl a ještě před ním Fidel Castro, formálně není prezidentem země, ale předsedou Státní rady a Rady ministrů. Pro zjednodušení však tato funkce byla i dosud označována jako prezident země (což bylo zjednodušeno i španělským výrazem pro předsedu, tedy „presidente“). Nově by prezident při nástupu do funkce neměl být starší 60 let a jeho funkční období je v návrhu omezeno na maximálně dva po sobě jdoucí pětileté mandáty. Státní radě by měl nově předsedat šéf parlamentu a Radě ministrů, hlavnímu exekutivnímu orgánu země, pak premiér, což je po prezidentovi další nově zřizovaná funkce ve vedení státu. Role prezidenta by tak podle všeho byla především ceremoniální.

Co se týče mediálně rovněž zmiňovaného umožnění sňatků osob stejného pohlaví, návrh textu do budoucna vytváří podmínku pro uzákonění takových svateb, neboť o manželství hovoří obecně jako o svazku dvou osob, nikoli konkrétně muže a ženy. Dále však text tuto problematiku nikterak nerozvíjí a jde tedy skutečně pouze o první krok, nikoli změnu v tom smyslu, že nově by homosexuální sňatky najednou byly možné. A je otázkou, kdy k přijetí příslušných zákonů v budoucnu vůbec dojde. Kubánská vláda totiž sice ráda prezentuje své pokroky na poli podpory práv LGBTI (šéfkou Národního centra pro sexuální výchovu je Fidelova dcera Mariela Castro), ve skutečnosti ale kubánská společnost zůstává silně machistickou.

I v případě nové ústavy tak platí to, co je pro Kubu tak typické. Přestože svět, lačnící po zprávách o měnící se Kubě, je přesvědčen o převratných změnách, realita je poněkud jiná. Stejně jako v případě zcela pomýlené představy o znenadání otevřené kubánské ekonomice, která je ve skutečnosti vším možným, jen ne otevřeným tržním hospodářstvím. Poněkud narovnat romantické představy o Kubě je ale téměř nemožné a dokud člověk na Ostrově (ne)svobody nepobývá delší dobu, není schopen skutečný stav věcí odhalit. Ne nadarmo se říká, že Fidel Castro byl největším mistrem politického marketingu v dějinách.

Text byl 28. července 2018 publikován na serveru Info.cz pod názvem “Otevřená ekonomika a sňatky gayů? Kubu čeká ještě dlouhá cesta. Komentář Adama Lorence.”

Jsme zpět

Tak jsme zpátky na Kubě i na blogu.

Na Kubu jsme se vrátili po měsíční “dovolené” v Čechách. Adam teda polovinu času pracoval nebo absolvoval různé schůzky. Obešli jsme doktory, obchody, rodinu a  kamarády, zvládli jsme strávit dva klidné dny na chalupě a dva náročné dny v Krkonoších (nějak jsme si odvykli na chození, zato pití nám šlo výborně). Stihli jsme jít 5x (!!!) do kina – to máme do zásoby na celý příští rok. 🙂 A celkově jsme dobili baterky a ujistili se, že náš normální svět je na hony vzdálený tomu kubánskému. Do posledního roku se ale vracíme s dobrou náladou a očekáváním, že všechno nějak půjde, a snad se nám podaří cestovat minimálně tak, jako loni. Taky na sobě po dvou letech pozorujeme určitý latino vliv – se vším počítáme tak maximálně na 50 %, už se tolik nerozčilujeme kvůli každé blbosti, co řešit nejde, tak se snažíme nechat být, 10-timinutové čekání na tramvaj není žádné čekání a trauma z nedostatku toaletního papíru (a horečnaté nakupování do zásoby na každé dovolené) nám asi zůstane i nějakou dobu po příjezdu zpět.

První polovinu roku jsme blog poměrně dost zanedbali, ale mělo to své důvody. Jednak dorazila klasická kubánská depka, kdy spousta věcí nejde a člověk nemá chuť o Kubě ještě doma ve volném čase psát, to si raději pustí nějaký film. Navíc jsme tu měli hodně návštěv, které se střídaly jedna za druhou, takže se z nás stala taková malá cestovní kancelář a ze mě ještě havanský delegát a řidič. A já jsem se pustila do oprašování mých cizích jazyků.

Konečně jsem nad výukou španělštiny na Kubě zlomila hůl – na dlouhodobé kurzy jsou tu dvě jazykovky (měsíční příšerné univerzitní kurzy do toho nepočítám) – jedna je ale stejně určená převážně pro několikatýdenní kurzy pro cizince poblázněné kubáskou kulturou a salsou (čemuž odpovídá i cena) a v druhé jazykovce se mi během jednoho semestru změnila 5x profesorka (zde je v praxi krásně vidět nedostatek učitelů, kteří si ve státních školách nevydělají téměř nic). Pokud jste expat, tak vám podkuřují, jak vám to jde, a do vyšších úrovní se dostanou studenti, kteří by tam neměli vůbec být, což je pro výuku jazyků poměrně problematické. Tož tak. Proto jsem zůstala jen s občasnými soukromými hodinami a tím moje slavné studium asi končí. Samozřejmě, zkusím se doma nějak připravovat na mezinárodní zkoušku DELE, ale uvidíme, jak to půjde. Knihy mám nakoupené, teď ještě tu vůli.

Tak jsem si řekla, že když to s tou španělštinou nejde, opráším alespoň svou 10 let nepoužívanou němčinu a zkusím si udělat vyšší certifikát z angličtiny. Cíl je jasný, teď záleží, kolik překážek budu muset překonat. Na oba jazyky jsou tady celkem dobré (!!!) jazykovky. Každý student dostane knihy (které jsou jeho, takže do nich může i psát – to se mi u studia španělštiny nikdy nestalo), ve třídě je i reprák s možností poslechů (wow!) a učitelé jsou profesionální. Tak hurá do toho!

Takže hodiny angličtiny byly fajn, jen mě strčili do nižšího kurzu, než kam jsem se při testování dostala. Jednak jsem jeden den nemohla (“Ale vždyť Vy přece celý den nic neděláte, tak jaktože nemáte čas?!”) a jednak, jak jsem později zjistila, potřebovali ještě jednoho člověka na otevření kurzu nižší úrovně. Jak elegantně vyřešený problém. Nicméně, já jsem se docela nudila a ostatní se se mnou báli promluvit, ale  nakonec to byl takový fajn sociální kontakt s normálními Kubánci, kteří mají zájem se učit anglicky. Všichni byli moc milí, vzdělaní a nápomocní v praktických všednodenních otázkách. Tak jsem úrověň kurzu neřešila s tím, že od září bych ráda na přípravu na mezinárodní zkoušku. To jsem ovšem ještě netušila, jak velký problém to bude. Každý týden mi na recepci řekli něco jiného, zaplatila jsem pokračování (s tím, že se do kurzu určitě dostanu), abych následně zjistila, že tam nemůžu, protože musím postupovat podle jejich úrovní (ale vždyť já se na těch hodinách nudím!). To nikoho nezajímá, ani učitel mě nepodržel, tak jsme problém odsunuli jen na září. To jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne, ale trochu se obávám, že nic přeskočit nepůjde (vstupní test, nevím proč, taky nechtějí, abych dělala znovu) a až jim řeknu, že teda pokračovat nebudu, tak se začnou ošívat a až budu vycházet ze dveří, tak to najednou nějak půjde. Proč to ale proboha nejde nějak normálně? Vždyť já jenom chci studovat angličtinu na úrovni, na které se něco naučím… ale to už tady nikoho moc nezajímá.

S němčinou je to trochu jinak (asi tím, že o veškerou organizaci se stará Němka). Kurzy fungují velmi dobře, jen jsou dost intenzivní (3x týdně 4 hodiny), takže člověk mívá pocit, že dělá jen němčinu a úkoly na ni. Ale dostala jsem se do super třídy, kde se nikdo nebál mluvit. Opět jen Kubánci a já. Tím, že jsem 10 let nemluvila a na začátku jsem nebyla schopná vyplodit ani jednu smysluplnou větu, jsem také skončila v kurzu o několik úrovní nižším, než kde jsem kdysi bývala. Ale po pár týdnech se mi jazyk začal pomalu vracet a poslední měsíc byl skoro až jednoduchý. Ráno před odletem do Čech jsem ještě absolvovala poslední část závěrečné zkoušky – udělala, takže všechno dobré. Nojo, jenomže třída se nám rozpadla, protože dva lidi studovali kvůli práci v Německu (kam už odjeli), jedna spolužačka kvůli stáži v Německu (kam už odjela) a zůstaly jsme dvě. Tím pádem se navazující kurz asi otevírat nebude… Ale neházím zatím flintu do žita, nakoupila jsem si učebnice návazného kurzu s tím, že si to v létě projdu a osvěžím a od září se zapojím rovnou dokurzu C1, kde jsem před těmi 10 lety tak nějak končila. Tak uvidíme, snad to zvládnu nastudovat, snad mě tam pustí, snad se tato třída taky nerozpadne a snad kurz vůbec budou otevírat… A tak je to tady se vším. Dokud člověk nesedí na první hodině, tak není jisté vůbec nic, a nemá smysl se tím měsíc dopředu jakkoliv trápit.

Taky se nám (i díky všem návštěvám) podařilo hodně cestovat – po Kubě i za hranice – takže jsme objevili nová krásná místa. Jen ten východ Kuby si necháváme na nějakou delší dovolenou letošní rok. Jinak tu není nového vůbec nic.

Nákupní okénko:

Dlouho jsme nic nepsali o jídle. Ono se taky snažíme vyhýbat obchodům jak jen to jde, zásoby základních surovin máme z dodávkové služby z Belgie, hodně nám toho vozí návštěvy z Čech (děkujeme!!!) a do obchodu chodíme jen pro minimum surovin.

V březnu se konečně opět objevila vejce za kubánská pesa, což je velký úspěch. Trvalo to jen půl roku od zářijového hurikánu, aby se vejce dostala z černého trhu na ten normální. Na černém trhu byla “už” od Vánoc.

A v dubnu se urodily brambory, které se kromě několika týdnů dají koupit jen na černém trhu. A kdo je ve správném místě ve správný čas (řekněme třeba v autě na dálnici směr Havana), tak může získat pytel cca 21 kg brambor rovnou do kufru auta. Sice jsme si přivezli i švába, ale brambory byly (ž na dvě tři nahnilé) exkluzivní, cena taky, a jelikož se skladováním už je to horší, tak jsme zásobili i všechny kolem nás. Bohužel, o týden později na stejné dálnici už nikdo nepostával.

Prostě, v jídle i všem ostatním, štěstí přeje připraveným! 🙂

Vánoční Mexiko, část 2.

(První část naší mexické vánoční dovolené je zde)

Následující dva dny jsme strávili zcela pohlceni mayskou kulturou a vykopávkami, které po této civilizaci zbyly. Chtěli jsme toho vidět co nejvíc, což se nám podařilo, až si teď už skoro nepamatujeme, které místo je které. Ale všechna byla zajímavá a postupně jsme si doplňovali znalosti a informace. Takže s heslem “hlavně kvantitu, třeba se už sem nikdy nepodíváme”, jsme na Boží hod naskočili do naší Bílé střely a vyrazili za zážitky. 🙂

První den jsme měli smělý plán projet okruh Ruta Puuc (taky nevíme, jak se to čte) a vše, co se na něm nachází. Nejvýznamnější zastávkou je archeologické naleziště Uxmal, které je jedno z těch největších, následují 4 menší (ale také významná) naleziště Kabah, Sayil, Xlapak a Labná a cesta je zakončena jeskynním systémem Grutas del Lol-tún. Jelikož poslední prohlídka v jeskynních začínala v 16:00, měli jsme co dělat, abychom to všechno stihli.

Uxmal
Vyrazili jsme relativně včas a na silnici jsme byli téměř sami, takže ke vstupní bráně jsme po 80 km dorazili relativně brzy, ještě než stačily dorazit autobusy plné zážitkuchtivých turistů. U vstupu je zajímavé, že se platí dva poplatky – jeden archeologickému nalezišti a jeden do státní kasy. Pro turisty je to trochu otrava, protože musí vystát dvě fronty, ale zážitek za to stojí. Vždyť je to taky jedna z památek UNESCO.

Pár desítek metrů hned za vstupem stojí velká pyramida, která vezme dech. Zajímavá je hlavně tím, že má oválný tvar, což není úplně časté. A uvnitř se schovává ještě menší chrám, kolem kterého byla postavená tato pyramida se svou svatyní v horní části. Dovnitř do pyramidy i nahoru na schody je vstup zakázán. Celé archeologické naleziště je poměrně rozlehlé a nachází se na něm spoustu dalších zajímavých ruin. Skoro v každém nalezišti stojí “Juego de pelota” (hřiště), kde ovšem nehráli fotbal, ale jinou hru s míčem, kde, s největší pravděpodobností, vítěz měl tu čest být obětován bohům. Brrr. V Uxmalu je také nalezená ještě jedna pyramida, která je odkrytá pouze z jedné ze čtyř stran a na tu se po strmých schodech vylézt může. Jen někteří z nás lezou nahoru s očima upřenýma na každý další schod a dolu kloužou po zadku… Ty schody jsou opravdu prudké a vysoké, takže na výšlap nic moc. Ale výhled z vršku je krásný – obrovská zelená plocha, kde mezi stromy vykukují odkryté ruiny budov s dob mayské civilizace a člověk může jen spekulovat, jestli se pod každým dalším kopečkem neschovává nová pyramida, která ještě čeká na svoje nalezení. Práce na odkrývání totiž na celém Yucatánu stále probíhají.

Měli jsme štěstí, protože jsme se nezapletli do žádné velké turistické skupiny a tím, že je místo rozlehlé, jsme se potkávali vždy jen  s pár dalšími cestovateli. Jen značení tomu českému nesahá ani po kotníky, člověk si musí najít mapu v průvodci a i tak šance, že se někde v lese na cestičkách ztratí, není malá (v průvodci je také vyznačených více budov, ale reálně na místě se k nim dostat nedá). Ale i tak to byl úžasný zážitek a po občerstvení a návštěvě shopu, naskočili do auta a mířili dál.

Kabah
Pokračovali jsme dál po Ruta Puuc do městečka Santa Elena, jehož zajímavostí je muzeum dětských mumií z 18. století, ale jak jsme na místě zjistili, na Boží hod měli zavřeno, tak jsme jeli hned dál do naleziště Kabah.

Toto naleziště se nachází na obou stranách silnice a zdá se, že v okolí je ještě stále co objevovat a odkrývat. Hlavní atrakcí je zde Palác masek nebo taky Kodz Poop (no, neptejte se nás, jak to číst), který má jednu stranu pokrytou maskami boha Chaaca. Další zajímavostí jsou dvě sochy v životní velikosti v zadní části budovy. Dále se tu nachází druhý palác (ne tak zdobený), pyramida a na sluníčku se vyhřívají leguáni. Na opačné straně silnice je v lese skrytá další pyramida a na konci cesty se nachází velký oblouk, od kterého prý vedla cestá dál až do Uxmalu.

Sayil
Ruta Puuc pokračuje ještě podél dalších tří menších nalezišť, i cena vstupenky tomu naštěstí odpovídá. 🙂 Prvním je Sayil, kde kdysi stával velký třípatrový palác, jehož každé patro bylo zdobené trochu jinak. Tato poslední tři místa už se nám lehce pletou, zde by měla být také ruina chrámu  a o několik set metrů dál ruina druhého paláce.

Xlapak
Xlapak (“šlapak”) je nejmenší z nalezišť, které si také nejméně pamatujeme. Už jsme spěchali, tak raději nechám mluvit fotky.

Labná
Předposlední zastávkou dne byly ruiny Labná. Ty jsou zase o něco větší a zachovalejší než předchozí dvě. Nechybí palác Gran Palacio de Labná, vylídka El Mirador, krásně zdobená brána El Arco a několik dalších budov. Narazili jsme tu taky na obrovské mraveniště a Australani, které jsme celou cestu pronásledovali a kteří si očividně naplánovali stejný program, na nás volali, že pokud pokračujeme ještě do jeskyní, tak poslední prohlídka začíná v 16:00, tak ať se v Labná už moc nezdržujeme. Ale nějaký čas jsme ještě měli, tak jsme si celé místo pořádně prošli.

Grutas del Loltún
Už jsme sice sotva pletli nohama, ale poslední zastávku jsme nevynechali. Cesta k jeskyním byla příšerná, ale dorazili jsme naštěstí včas a stihli poslední prohlídku dne. Toto místo se zdálo z celého dne nejturističtější, naše skupina čítala cca 50 lidí (Mexičani mají v neděli a ve svátek vstup zdarma, což by mohlo neobvyklý zájem vysvětlovat). Prohlídka byla zajímavá, ale po celém dni už naše pozornost lehce upadala.

Na dovolenou jsme zapomněli zabalit videokameru, ale videa jsme točit chtěli, takže jsou točená mobilem, což je na nich poněkud vidět. Ale když už jsme se s tím točili…

Cesta byla ještě dlouhá a zpátky do Méridy jsme se dostali až za tmy. Původně jsme chtěli ještě projít město, ale už jsme byli tak uťapaní, že jsme došli jen do restaurace na jídlo a zpátky do hotelu. Ráno jsme pak měli naplánovaný brzký odjezd a přesun do Playa del Carmen plný zajímavých zastávek.

No, ranní odjezd nebyl zas tak brzký, tak jsme vynechali drobné zastávky a řítili se skrz polostrov po dálnici rovnou na nejturističtější atrakci z celého Yucatánu, na mayské ruiny v Chichén Itzá (“čičén itzá”).  Nadšení už jsme byli jen z dálnice, protože značení bylo jasné a zřetelné, silnice bez děr a od protisměru nás dělil lesík, takže jsme si připadali jako na nějaké kvalitní cestě lesem, jen jsme mohli jet o něco rychleji. 🙂

Chichén Itzá
Trochu nás ale zarazil příjezd k Chichén Itzá, ano, je považovaný za novodobý div světa, ale tolik návštěvníků jsme teda nečekali. Na parkoviště nás nepustili, že už je plné, a podél silnice se táhla dlouhá kolona zaparkovaných aut. Takže jsme se museli otočit, najít konec této řady a zaparkovat u škarpy. Já jsem navrhovala pyramidy vynechat, ale Adam odolal, tak jsme vyrazili k pokladnám. K těm jsme šli cca další kilometr a kolem nás proudily stovky lidí a autobusů, moje nálada byla na bodu mrazu, ale Adam to pořád nechtěl vzdát, tak jsme se zařadili do dvoufronty na dva lístky, stejně jako v Uxmalu. Naštěstí naleziště je to obrovské a rozlehlé, takže těch několik tisíc lidí, kteří byli uvnitř, se rozprostřelo po celé šířce. To nám zas dodalo energii a hned jsme vyrazili prozkoumat každou zříceninu, kterou nám doporučoval průvodce.

První dominantou, kterou člověk spatří, je Pirámide de Kukulcán, ta mi přijde asi vůbec nejhezčí ze všech pyramid, které jsme na naší cestě potkali. Hodně tomu dodává, že je docela zachovalá (ona je teda asi dost opravená) a stojí uprostřed velké travnaté plochy, takže ji všichni můžou obdivovat ze všech světových stran. I pod touto pyramidou se schovává překvapení a to druhá (menší a starší) pyramida, bohužel i zde je vstup návštěvníkům zakázán. Ani tady nechybí hřiště Juego de Pelota (asi 5x vetší než v Uxmalu), chrámy, paláce, lázně, menší pyramidy a další budovy. Dohromady místo čítá cca 30 ruin a velké cenote (zatopená jeskyně), které sloužilo k náboženským účelům. Bohům se obětovaly cenné věci a později také lidské oběti. No, všechno bylo hodně zajímavé a prohlídkou jsme nakonec strávili několik hodin, nakonec jsem musela uznat, že to za to stálo. Zastavovali jsme se taky u všudypřítomných stánků a ten kilometr zpátky k autu jsme s sebou táhli ručně malované talíře a mísu. Ale měli jsme radost, protože se nám podařilo dobře usmlouvat cenu tak, že byli všichni spokojení. 🙂

Cenote Ik-Kil
Ten den jsme přejížděli přes poloostrov více než 300 km a byli jsme zhruba v polovině, tak jsme přemýšleli, co ten den ještě stíháme. Další ruiny už jsme zavrhli, tak jsme alespoň zkusili prozkoumat několik cenote, ve kterých by se dalo i koupat. Tady v té části poloostrova je jich spousta, tak si vlastně stačí v průvodci najít, do jakého jet. My jsme jako první zvolili to nejbližší, kam mířilo i hodně návštěvníků z Chichén Itzá. Byli jsme totiž úplně uchození a vidina smočení se v chladné vodě překonala i nechuť z velkého množství turistů. Nakonec to bylo bezvadné, cenote Ik-Kil je veliké (a mimochodem hluboké 50 metrů), dá se stát na natažených lanech, která jsou ve vodě spuštěná a na jednom místě (za dozoru a organizace plavčíků) se dá i skákat do vody z několika metrů. Takže super ochlazení a ještě zábava při pozorování skákajících účastníku, některé šipky byly excelentní, stejně tak jako nějaké placáky… Adam si taky skočil, ale raději po nohách, přeci jenom, takové 4 metry skok mohl mít, ne-li víc.

Cenotes Samula a X-Kekén
Přišlo nám, že máme ještě čas, tak jsme odtud zamířili prozkoumat ještě dvě sesterská cenote, která stojí kousek vedle sebe. Ale už jsme se nekoupali, spíše obhlíželi terén třeba na někdy příště. Už nevím, které je kreré, ale jedno mělo jméno Samulá a druhé X-Kekén (“škekén”). Obě byla také hodně zajímava, jen bez možnosti skákání. Poslední zastávku dne jsme pak udělali u Kláštera Sv. Bernardina ve městě Valladolid a pak už se řítili směr Playa del Carmen, kde jsme měli zajištěné ubytování. Jednak jsme jako vždy nestíhali a k hodině zpoždění jsme připojili ještě hodinu způsobenou změnou času, o které jsme vůbec nevěděli. Na jižním pobřeží Yucatánu je totiž jiné časové pásmo (stejné jako na Kubě), což může být docela zrádné. Ale dojeli jsme bez nehody, klíčky od ubytování jsme si úspěšně vyzvedli a po krátké procházce po promenádě v Playa del Carmen a mexické večeři na stojáka u stánku, jsme opět odpadli.

Video bude časem.

Nedělní pohoda aneb trocha santeríe nikoho nezabije…

…tedy kromě těch slepic a jiného ptactva a zvířeny. Ale k tomu později. Příspěvek je trochu mimo pořadí, protože je – světe, div se – celkem aktuální, i když moc dobře víme, že nám ještě chybí k dopsání spousta starších příspěvků. Ale snad nám to odpustíte.

Minulý víkend mi nebylo dobře, asi nějaká střevní chřipečka. Respektive žaludeční, protože střevní potíže jsem až tak neměl, spíš mi bylo neustále na zvracení a neměl jsem chuť k jídlu ani schopnost nic moc pozřít. V neděli se udělalo hezky, tak jsme si řekli, že by mi mohla pomoct trocha čerstvého vzduchu. A jelikož víme, že celkem blízko ambasády je park podél řeky, kde jsme dosud nikdy nebyli (ačkoli kolem něj denně jezdíme), rozhodli jsme se, že se ho vydáme prozkoumat. Řeka se jmenuje Río Almendares, park analogicky Parque Almendares, případně Bosque de La Habana (Havanský les). V podstatě nás vždyck lákalo park vyzkoušet, protože je tam spousta zeleně a mezi ní cestičky a vypadá to prostě hezky. Jen nám to nějak nikdy nevyšlo. Tak tedy teď.

Po příjezdu jsme zjistili, že park má vlastně dvě části. Já si celou dobu myslel, že je to jeden velký park, do kterého jsou vstupy z více stran. Omyl, dva parky to jsou. První je poněkud civilizovanější, neboli je v něm infrastruktura. Dětské hřiště, minigolf (někdy vyzkoušíme), divadélko, poníci, bar s odporně páchnoucími záchody, možnost půjčit si lodičky (jak jsem psal, park je u řeky). Lodičky taky určitě vyzkoušíme. Tím, že je tam infrastruktura a ještě k tomu občerstvovací zařízení, jsou tam taky lidi a děti a hudba. Ale kupodivu lidí nebylo až tolik, děti příliš neřvaly a hudba byla na zdejší poměry celkem tlumená. Prostě příjemné místo.

Suverénně nejlepší na této části parku je ale tahle zcela boží houpačka (nevyzkoušeli jsme ji, ale i na pohled je boží):

Poté, co jsme chvíli poseděli u řeky a všechno si v této části parku prošli, jsme se vydali do té druhé půlky, která vypadá přírodněji a měla by tedy, podle našich představ, být pro nedělní procházku na čerstvém vzduchu ideální. A ono to tam opravu hezké je. Ale taky to tam zvláštně smrdělo. A hned na začátku cestičky byl nějaký mrtvý pták. Inu, stane se, příroda.

Vzápětí jsme si ale všimli, že jsou tam různě roztroušené mírně podivně vyhlížející hloučky lidí, kteří “cosi” dělají a mají u toho spoustu igelitek. Brzy nám došlo, že se tu provozuje santería, tedy kubánská kombinace původních afrických náboženství s katolictvím. Abych byl s těmi africkými kořeny přesnější, na Wikipedii čtu, že jde o kulty západoafrického etnika Yoruba. To jsou věci. No prostě takové zdejší voodoo. Na Kubě je to velmi zásadní náboženství, santeríu tady uznává spousta lidí. A tenhle park je tedy zjevně dosti populárním místem, kde se santerijské rituály (které, jak jsme pochopili, zpravidla zahrnují obětování slepice, holuba nebo něčeho podobného, proto ta poznámka na začátku) provádějí, neboť pozůstatky po nich jsme potkávali na každém kroku.

U poslední fotky jsem avizoval video. Omlouvám se za špatnou kvalitu, asi by bylo lepší jít blíž, ale to se mi úplně nechtělo.

Abych to nějak popsal, pán drží v ruce bezhlavou slepici, kape z ní krev do nádobky a cosi u toho zpívá, vedle stojící mladík hraje na zvoneček. Slečna (mladá paní) vedle mladíka byla těhotná, tak jsme usoudili, že cílem obřadu by mohlo být přivolání zdravého potomka či tak něco. Ale nevíme, samozřejmě. Pak už jsem nenatáčel, nicméně obřad pokračoval. Poté, co pán upotřebil první slepici, vzal si od mladíka druhou. Ta ještě měla hlavu. Na onu hlavu pán šlápl tak, aby ji pod nohou držel, a škubnul. A obřad pokračoval stejně jako na začátku. Vtipné je, že do téhle části parku vozí turisty, byla tam nějaká latinskoamerická rodinka, která na to koukala dost vyjeveně a zakrývala oči chlapečkovi.

Aby byla obrazová dokumentace kompletní, v průběhu procházky jsme taky koukali, že v řece plave takový zajímavý pařez. Ale on to nebyl pařez. Pes to byl. A velkej. Zkoušel jsem to přiblížit, takže video je dost nekvalitní. Netuším, jestli plovající mrtvola psa nějak souvisela se santerijským konáním, ale do zážitku to tak nějak zapadalo a celkově to hezky dotvořilo atmosféru.

Zkrátka ideální procházka, když člověku není moc dobře od žaludku. Z parku jsme jeli domů přes internet, abychom se o zážitek stručně podělili s rodinami. Stavovali jsme se jako obvykle v hotelu Panorama, u něhož je městská kamenitá pláž, kde jsme taky nikdy pořádně nebyli. Tak jsme si řekli, že se tam podíváme, ne na koupání, jenom prostě že koukneme na moře, pro uklidnění z předchozích zážitků.

Vánoční Mexiko, část 1.

Po havanské zkušenosti jsme šli na loňské Vánoce jinak a místo dárků (které stejně nejdou sehnat) jsme si pod stromeček nadělili dovolenou. To byla krása! Odlétali jsme na Štědrý den kolem poledne a abychom trochu té české vánoční atmosféry taky nasáli, už v předvečer jsme si dali bramborový salát s lososem (tentokrát jsme všechny suroviny sehnali včas a lososa máme importovaného z Francie, jak jinak, že…). Ráno jsme pak zapálili poslední svíčku na adventním věnci a rozbalili dárky od rodiny a kamarádů (děkujeme!) a po brzké snídani vyrazili na letiště.

Tam všechno probíhalo docela bez problémů, díky wifi v odletové hale jsme mohli poslat pár fotek a ještě popřát několik hezkých svátků, a pak už jsme nasedli do letadla a po vzletu jsme si konečně oddechli. Let do Méridy trval cca 2 hodiny, takže nic dramatického, dokonce jsme dostali nápoj a balíček chipsů. Půjčení auta, kterého jsme se děsili, proběhlo taky úplně bez problémů. Paní byla milá, nenutila nám žádné pojištění, prostě jsme měli konečně pocit, že všechno půjde hladce. Na vstřícnost jsme si totiž už odvykli a na Kubě bývá jakékoliv zařizování problém (takže každý bývá naštvaný už dopředu a málokdy se něco podaří napoprvé), proto když šlo najednou všechno bez zádrhelů, dovolená měla ještě zářivější barvy. 🙂

V hotelu sice ještě nebyl připravený pokoj, ale pán na recepci nám při platbě pesy nabídl 10% slevu. Tak jsme vyrazili (ve svátek) hledat směnárnu a zakousnout něco mexického k snědku. Hned na náměstí byly stánky s tacos, Adamovi začaly svítit oči a hned u prvního stánku jsme si objednali. Vynikající! S chutí! 🙂 Se směnárnou to bylo horší, jedna jediná otevřená v centru města byla v bance, která má pobočky v takovém pochybném elektru. Ale vyměnili nám a to dokonce za velice příznivý kurz. Takže první den jsme si zatím nemohli představovat lépe. 🙂

Abychom ještě něco stihli (protože v okolí je toho spousta a v Méridě jsme zůstávali jen dvě noci), hned po ubytování jsme vyrazili na první mayské ruiny kousek za městem, s nevyslovitelným jménem Dzibilchaltún (čti dzibilčaltún). Konečně jsme cestou viděli pěknou vánoční výzdobu, vkusná světýlka na fasádách i stromech a na kraji města jsme projížděli nákupními zónami. Zní to asi hrozně, ale po kubánském nedostatku všeho (teď už není dokonce ani rum jiné značky než Havana Club) jsme se cítili “jako doma” a těšili jsme se, až navštívíme nějaké nákupní centrum se všemi jeho vymoženostmi.

Dzibilchaltún
No, do Dzibilchaltúnu jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne (dle průvodce měli mít do pěti, ale v latino zemích nějakou přesnou otevírací dobu už nepředpokládáme) a u brány nám oznámili, že jsou Vánoce a dneska končí dřív… Když jsme jim nešťastně oznámili, že to je naše jediná šance místo navštívit, trochu se jim nás zželelo a dostali jsme nabídku, že za 300 pesos nám udělá hodinovou prohlídku místní hlídač. Jelikož jsme netušili, kolik může stát vstup a jindy bychom se tam opravdu nedostali, kývli jsme. A dobře jsme udělali. Jednak, jak jsme si později dohledali, cena nebyla oproti běžnému vstupu zas tak vysoká a jednak jsme byli na prvních ruinách úplně sami. Hlídač nás posadil do polorozpadlého Nissanu, kterému nešly otevřít zadní dveře zevnitř a místo s námi důkladně projel, neustále zastavoval a vyprávěl. Možná jsme neviděli úplně všechno, ale bez dalších turistů to mělo skoro až magickou atmosféru a my jsme byli okouzlení a nadšení.

Cestou zpátky do Méridy jsme neodolali a zastavili se v jednom z obchodních center. Jen tak jsme se procházeli, nasávali komerční prostředí a radovali se z vánoční atmosféry. Dokonce jsme narazili na ledové kluziště, tak jsme si šli hned půjčit brusle a každý dle svých možností se klouzali po ledě. 🙂 Vjemů bylo tolik, že jsme jen procházeli kolem výloh, koukali a hřál nás pocit, kolik možností máme.

Do hotelu jsme dorazili za tmy a ještě vyrazili na večeři, což se na Štědrý den ukázalo jako velký problém. Jako vždy jsme si našli několik dobře hodnocených restaurací na Tripadvisoru a vyrazili. Jenomže, část byla ve svátek zavřená, část plná a ve zbytku nabízeli jen speciální vánoční menu (za nesmyslné peníze), na které bylo stejně nutné si několik dní dopředu rezervovat stůl. To nás trochu zaskočilo, tak jsme bloumali od jednoho podniku k druhému a nakonec skončili v restauraci na náměstí, kde kolem nás sice jezdila auta, ale jídlo bylo dobré a ten vánoční den jsme hezky zakončili. Následující den měl být hodně náročný, tak jsme objevování noční Méridy vynechali.

To byl ale rok

Utíká to jako voda a my už jsme v polovině našeho pobytu. Navíc je nový rok a to je období bilancování, plánování, předsevzetí a vidiny lepších zítřků. My jsme po dovolené mimo ostrov, půlku máme za sebou, tak se ty lepší zítřky hned hledají lépe a radostněji. Je zajímavé, jak dovolená v normální vyspělé zemi dodá (kromě dvou kufrů plných nákupů) optimismus a energii na dalších pár měsíců. Přičemž normální vyspělou zemí je ze zdejšího pohledu skoro jakákoli, dlužno dodat.

Ale co bychom si pořád stěžovali, že? Ani loňskému roku se nevyhnuli smutné události, ale mnohem více bylo těch veselých. Pro nás to byl relativně klidný rok, ono překonat horskou dráhu roku 2016, kdy se nám vše převrátilo vzhůru nohama, není zas tak snadné. Díky bohu. Už jsme si zvykli na kubánské prostředí a zjistili, že základní heslo pro zdravé přežití běžného středoevropana je „hlavně nemít žádná očekávání, a to od nikoho a od ničeho“. Tím se snažíme řídit a pak být jen mile překvapení. Ostatní nám dávají za pravdu.

Obrovským úspěchem loňského roku je naše přestěhování do jiného (většího, lepšího a příjemnějšího) bytu. Z toho se budeme radovat až do konce pobytu. Navíc jsme sehnali pračku (z Panamy), mrazák (z Panamy) a troubu (z Panamy, byť vyrobenou k našemu překvapení v Polsku), takže doufáme, že nám žádné nové vrásky a bílé vlasy ze shánění spotřebičů na Kubě už nepřibudou. Vyprávět je to legrace, ale shánět takové věci je noční můrou všech místních expatů.

Zvládli jsme další horké léto a Irmu, jeden z největších hurikánů posledních let, ze kterého se ostrov bude ještě nějakou dobu vzpamatovávat. Zajeli jsme naše auta a už jim uštědřili v místním provozu pár škrábanců (teda já se odřela o zeď a Adam v jednom vypjatém dni nedával pozor při parkování a své soukromé auto odřel o své služební auto). Pořízení mého auta považuji za stejně dobré rozhodnutí jako přestěhovat se, protože ve městě jako je Havana, kde městská doprava moc nefunguje a hodina čekání ve 40°C nic neznamená, je kvalita života s autem naprosto nesrovnatelná s tou bez auta (a život bez auta tady se vůbec nemůže srovnávat s životem bez auta v Praze). Můžu porovnávat a neměnila bych. Navíc jsem konečně usedla za volant a začala řídit. Nejdřív s děsem v očích a propocenou sedačkou po každé jízdě (a otráveným Adamem vedle sebe), ale rychle jsem se uklidnila a „svoje“ obvyklé trasy už jezdím bez problémů a na nových cestách jsem snad obezřetnější. Ale stále na začátku a stále se mám co učit (třeba vyjet na místní dálnici).

Kromě řízení jsem už na komunikativní úrovni se španělštinou, což je taky úspěch. Protože žít v zemi, kde můžete jen máchat rukama, je celkem obtížné. 🙂 Takže mluvím, ale zas takový zázrak to taky není. Hlavně díky absenci jakýchkoliv kvalitních dlouhodobých kurzů a mé vůle učit se sama doma. Takže už jsme vystřídala všechny dostupné jazykovky (a vynechala ty extrémně drahé pro turisty na 2-4 týdny) a další možnosti, jak jinak, neexistují. Je to tak, Kuba je sice zemí možností, ale velice omezených. Takže pokračuji v soukromých hodinách s velice příjemnou a profesionální lektorkou mého věku, ale jak už to tak na Kubě bývá, lekce odpadají jako podzimní listí ze stromů. Jednou prší, jindy do toho něco vleze, důvod se najde skoro každý týden. Stejně tak je nemožné najít přípravný kurz na mezinárodní zkoušku DELE a zkouška samotná tu sice probíhá, ale v Čechách je asi o třetinu levnější. Takže logicky sice žiju v latinskoamerické zemi, ale na španělskou zkoušku se mám raději učit sama doma a složit jí ve své zemi. No a jsme zase u těch očekávání. 🙂

Ačkoliv nás tu pokaždé něco rozpálí do běla a i návštěvy odjíždějí s poznatkem, že pokud služby fungují, tak jen do momentu, kdy se objeví nějaký problém, podařilo se nám za loňský rok objet větší půlku ostrova a poznat přírodní i městské krásy země. Ano, chtělo by to investice, více odpadkových košů (a morálku odpadky do těch košů házet) a fungující služby, ale země je krásná a má ohromný potenciál. Sice už teď sem jezdí mraky turistů, aby poznali „tu pravou Kubu“, ale polovina z nich odjíždí se zdviženým obočím a druhá polovina si užívala v resortech. Je tu spoustu krásných míst na koupání, na procházky, na potápění, na toulání se jen tak městem, na poznávání místní revoluční historie/současnosti. Takže za návštěvu určitě stojí, jen nemít ta přehnaná očekávání. Ano, Havana je krásné město, ale strašné špinavé, strašně znečištěné a není žádné překvapení, když se v centru zhroutí nějaký starý dům a někdo zůstane pod ním. Za nás za návštěvu určitě stojí údolí Viñales, které se schovává mezi obrovskými mogotes (přírodní homole s krápníkovými jeskyněmi uvnitř) a je plné oranžové půdy a tabákových polí, mezi kterými se dá toulat nebo projíždět na koni. Trinidad, koloniální město plné hudby, tance, restaurací a barů. Pokud hledáte hudbu typu Buena Vista Social Club, Trinidad je to pravé město. Na potápění a šnorchlování jsou ideální Punta Perdiz v Zátoce sviní a naprostý západ Kuby, María la Gorda (sem už mnoho turistů nedojede, takže se jedná o klidné místo plné potápěčů). Na rajské pláže, které překonávají i fotky katalogů cestovních kanceláří, je nejlepší zajet na ostrůvky severního pobřeží (Cayo Guillermo, Cayo Santa María) nebo sebrat veškerou odvahu a letět vnitrostátní vojenskou linkou na jižní Cayo Largo, jehož pláž Playa Sirena je naprosto jedinečná, nádherná. I Varadero je hezké, jen většinou mrzutosti s hotelem a množství turistů házejí stín na krásně tyrkysové moře a jemný písek. Pokud se sem někdo chystá, minimálně na začátku tohoto roku je dobré pozjišťovat si recenze z hotelů od nedávných návštěvníků, protože ačkoliv pohurikánová rekonstrukce probíhá mílovými kroky (on i ten socialismus musí někde tvrdě vydělávat), stále není vše v takovém stavu, v jakém by mělo být, ačkoli ceny pokojů to úplně nereflektují. A abych příliš neodběhla ze svého výčtu, pro revoluční Kubu je dobré navštívit město Santa Clara, muzeum v Playa Girón a Muzeum Revoluce v Havaně. Ale moc se tím nenechat ovlivnit, historie se ohýbá vždy na tu stranu, na kterou je potřeba.

Kromě Kuby se nám podařilo vyjet i na dovolenou do New Yorku (óóóóch) a do Mexika (áááách). Je to k nevíře, ale i po pouhém jednom roce v socialismu jsme si mohli oči vykoukat, kolik zboží je v supermarketech a lékárnách (!!!), jak jsou čisté ulice, milí lidé a krásně a profesionálně udělaná muzea a další pamětihodnosti, služby a vymoženosti. Holt, kdo umí, umí. Ne nadarmo se tady mezi expaty říká, že je třeba každé 3 měsíce alespoň na víkend vyjet do zahraničí a díky bohu, těch možností, kam vyjet, je celkem dost. Pak taky dovolená v Čechách je třešničkou na dortu, je to takový balíček plný radosti a stresu. A ani za 4 týdny není možné nakoupit všechny položky na seznamu, poobjíždět všechny příbuzné, oběhat všechny úřady a doktory, vyreklamovat vše, co uplynulý rok přestalo fungovat, a setkat se všemi kamarády. Prostě do letadla člověk nastupuje úplně vyšťavený, ale šťastný a se seznamem, co musí stihnout příští rok.

Ale naštěstí máme vytrvalé kamarády i rodiny, a když nestíháme my je, tak oni si udělají čas a přijedou za námi. Za loňský rok jsme tu hostili 5 návštěv a s dalšími 3 jsme se alespoň sešli na kafe ve městě. Bývá to výhodné pro obě strany, ubytování a rady za dovoz proviantu – okurek z Lidlu, kremžské hořčice Malva, toaletního papíru a dalších nezbytností. 🙂 Letos už máme kalendář taky celkem zaplněný. Těší nás, že si to všichni většinou užijí a taky že pochopí to nevysvětlitelné cosi, co se tu musí zažít. Při příjezdu mají všichni svítící oči plné očekávání, při odjezdu jsou sice nadšení, ale vděční, že se narodili v jiné zemi. Taky slýcháváme: „my jsme tak rádi, že jsme vám něco přivezli, v Čechách jsme si dělali legraci z toho, co chcete, ale teď už to chápeme“. A to je právě to magické něco, co se nedá dost dobře vysvětlit, ale musí se tu zažít. A dál už se to nebudu snažit popisovat, protože to stejně nejde, tak kdo to chce zjistit a poznat, musí dorazit. 🙂

Adam měl i pracovně perný rok. Zemi navštívili tři ministři s početnými delegacemi a další čtyři delegace kubánských úředníků jely naopak na návštěvy do ČR. Příprava zabere několik měsíců, tak snad z toho v budoucnu kromě různých ústrků a držení v nejistotě do poslední chvíle bude i nějaká větší konstruktivní ekonomická spolupráce. Zatím se zdá, že zájem má jen jedna strana, ale zato enormní a ne zcela odpovídající realitě.

Co říci závěrem. (ano, když máme náladu na něco českého, tak Cimrman to vždycky zachrání) Do ideálu to má daleko, ale máme se dobře. Máme hodně sluníčka, moře na koupání půl hodiny a na šnorchlování hodinu cesty autem, dobře bydlíme, já se už domluvím i dopravím, kam potřebuju, cestujeme a snažíme i užívat všechno, co si tady užívat můžeme. Adam zkouší rumy, oba zkoušíme doutníky, poprvé jsme si oblékli neopren a potápěli se. Začali jsme víc vařit (zavírají nám totiž oblíbené restaurace), jen vařit zdravě tu téměř nejde, a já se snažím doma udržovat pořádek (ideálně dle zásad feng-šuej, což je moje nová vášeň a Adam se vždy jen děsí, co přijde potom). 🙂 Otevírá nám to tady oči a neškodí si uvědomit, jak dobře se v Čechách máme a kolik možností jiné země nabízí. Už jen kvůli tomu jsme vděční a rádi, že jsme se sem vydali, ačkoliv asi stejně rádi (a nebojme se říci možná i radši) budeme, až se budeme vracet zpátky. Prostě zkušenost k nezaplacení. Tak snad ten letošní rok bude minimálně stejně dobrý. Ideálně plný cestování, protože to je tady hlavní radost a taky kdy jindy, že?

(To je ten pozitivní duch po návratu z dovolené, za tři měsíce už budeme psát zase jen unavené a zklamané příspěvky. 🙂 )

Předvánoční pohoda, aneb to by se jeden posral

Pardon za expresivní nadpis. Zítra (na Štědrý den) odlétáme do Mexika, dali jsme si pod stromeček místo dárků, které tu stejně nejdou sehnat, trochu civilizace. A dnes máme pocit, že se nám vůbec nebude chtít zpátky. 

Dopoledne jsme totiž ještě vyrazili do města dokončit rezervaci lednového víkendu na Cayo Levisa (ten ostrůvek, kde jsme byli letos v lednu a bylo tam hnusně a nastydli jsme). Slečna, která v cestovce měla dnes být, tam nebyla. Samozřejmě, co jsme taky čekali. Ale byl tam pán a byl milý a zavolal jí, aby se na naši rezervaci zeptal, tak budiž. Následně jsme zjistili, že máme rezervované jiné pokoje, než jsme chtěli. A jestli budou k dispozici ty, co jsme chtěli, se musí zeptat v Itálii (je to italská cestovka, což mi sice nepřijde jako dostatečné vysvětlení, ale co už),  přičemž v Itálii budou pracovat 27. prosince, což my budeme v Mexiku, ale zaplatit se to musí nejpozději čtrnáct dní dopředu, což po Mexiku nestíháme. Proto jsme do cestovky jeli dnes. 

Domluvili jsme se tedy, že zaplatíme aspoň to, co je rezervované, a zbytek budeme řešit po mailu a případný doplatek za ty lepší pokoje bychom zaplatili v lednu, to by jít mělo. Tak tedy 428 euro. Máme 450, máte nazpátek? Nemáme. Bezva. Ale zařídíme, já Vám to rozměním na hotelové recepci (kancelář cestovky je v hotelu). Což nám přišlo milé, jak byl pán ochotný. Leč za chvíli se vrátil, že mu to nerozměnili. Tak my tedy za zajdeme do směnárny o dva bloky dál. 

Došli jsme tam, zeptali se, kdo je poslední v celkem krátké, ale smrduté frontě, tu jsme vystáli a po chvíli čekání nás soudružka u dveří nasměrovala k prvnímu okénku. Soudružka za přepážkou byla od pohledu trošku kráva, ale zdání může klamat a jsou Vánoce a vůbec, že jo. No zdání neklamalo. Můžete mi rozměnit 50 euro? Nemůžu (plus dalšíchb asi pět otráveně zamumlaných vět, kterým nebylo rozumět). OK, beru. Můžete teda z té padesátieurovky vyměnit jen 22 euro a zbytek mi vrátit? Nemůžu. A zase něco mrmlala, z čehož jsem vyvodil, že nemá drobné na vrácení. OK, beru. Teda trochu mě to štve, ale beru. Můžete mi tedy vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit (že bychom v cestovce holt nechali 2 eura dýško, to bychom přežili a pán byl milej)? Soudružka nechápavě vejrá. Tak znovu. Můžete mi z té padesátky vyměnit 20 euro a 30 mi vrátit? To můžu. Haleluja! Tady je 50 euro a moje diplomatická kartička (u směny se musí dávat doklad). Musíte mít pas. Nemusím. Musíte. Nemusím, vždycky měním s tímhle, je to oficiální průkaz, doklad, že jsem rezident. Musíte mít pas. V životě jsem s pasem neměnil, vždycky jenom s tímhle. Že Vám to jinde vzali mě nezajímá, tady musíte mít pas, jsou tady kamery. A co já s tím, že jsou tady kamery? Ať tu jsou, to je v pořádku, ale nic to nemění na faktu, že tohle je plnohodnotný doklad, že jsem akreditovaný diplomat, tedy rezident. Tady musíte mít pas. V tom se do hovoru přidala soudružka dveřnice, že oni přece nemůžou za to, že v jiné směnárně (téže státní sítě) pracují špatně a přijali mi doklad, který neměli. Přijímají mi ho vždycky, je to jediný doklad, který tady jako diplomat používám. Tady musíte mít pas. Můžeme to zkusit u jiného okýnka? Garantuju Vám, že to dopadne stejně, to nemá smysl.

Tak jsme odešli a zatímco já jsem doutnal na chodníku, Monika se šla zeptat vedle do banky, kde byla asi kilometrová fronta. Rozměnit nejde.
Blížila se zavírací doba v cestovce, šel jsem proto znova do směnárny a ptal jsem se soudružky dveřnice, jestli tam nemají nějakého supervizora. Můžu Vám zavolat ředitele, ale ten Vám řekne to samé, musíte mít buď pas nebo kubánskou občanku. Ale tohle má stejnou funkci jako kubánská občanka, když jsem akreditovaný diplomat. Vy jste diplomat? Vždyť Vám to celou dobu říkám! A máte to tady na tý kartičce napsaný. No jo to já nevidím. Tak chvilku počkejte, já najdu ředitele.

Odešla, načež se zjevila jiná soudružka dveřnice a že prý co tam pohledáváme. Řekl jsem, že čekáme na její kolegyni, tak nás tam blahosklonně nechala. Po krátké chvilce přišel ředitel, tak jsem mu vylíčil náš příběh. Samozřejmě, že můžete vyměnit, pojďte se mnou. A vedl mě k jinému okénku. Tak to ale vysvětlete tady soudružkám, že to je platný doklad. No jo, ona neví. Přičemž ukazoval na soudružku dveřnici. Ale to mi neřekla jen dveřnice, to mi řekla soudružka u přepážky. No jo, já vím. A byla nepříjemná. No jo, já vím, ale tady už vám to vymění. Nová soudružka ještě potřebovala trochu poradit od vedlejší soudružky, ale obě byly milé a směna se podařila. 

Při odchodu jsem se zastavil ještě u té první soudružky, ať se zeptá ředitele, že jí vysvětlí, že to a tímhle dokladem normálně jde. Opět jenom vejrala.

Inu, ráj na zemi a veselé Vánoce…

Tři vzájemně nesouvisející novinky

Ano ano, víme, jsme dlužni spoustu nových příspěvků. Ale není čas, není čas. A zhusta ani internet. Tak abychom poskytli alespoň nějakou drobnou aktualizaci, tři vzájemně nesouvisející krátké zprávy:

1) Právě jsem uhradil poslední splátku na naše dva vozy, ejchuchu!

2) V sobotu uplynul přesně rok od smrti Fidela Castra, tedy zcela zásadní přelomové události, která nepřinesla absolutně žádnou změnu.

3) Dnes ráno, když jsem jel do práce, ležela na jedné z křižovatek u krajnice prasečí hlava.

Jak říkám, nic z toho vzájemně nijak nesouvisí, ale všechno mi přišlo zajímavé, tak to píšu 🙂

Akce vejce

Tak jsem se včera vydala opět na trh pro nějakou tu zeleninu do polévky. A opravdu, když přijede člověk hned ráno, tak jsou pulty skoro plné věcí. Ne teda, že by se dalo nakoupit všechno ze seznamu, ale to už snad ani nikdo neočekává. Zrovna jsem si říkala, že když mi zašeptá někdo do ucha “papas”, tak bych mohla vzít zase jednou brambory. Ale tentokrát bylo překvapivě celkem poklidně a nikdo moc nekřičel a ani na mě nevolal. Tak jsem vzala, co jsem potřebovala, s tím, že se vrátím k autu.

Trochu jsem se loudala, tak přeci jenom ke mně přiskočil jeden mladík a medovým hlasem mi do ucha zašeptal “papas”. Chvíli jsme se dohadovali, kolik a za kolik mi pytel brambor vlastně nabízí, a moc jsme se nedohodli. Tak jsem ještě zkusila, jestli nemá náhodou i vejce.

Vejce teď totiž oficiálně na trhu nejsou. Podle oficiálních zdrojů jsou slepice po hurikánu v depresi a nesnáší tolik vajec (my to připisujeme hurikánem odneseným kurníkům, ale špatné zprávy se tady nevysílají, tak mají slepice depresi a hotovo). Kubánci mají na příděl 5 vajec měsíčně, ostatní nemají nic. Proto se vejce už dva měsíce shání, jak se dá…

Ale abych se vrátila ke svému takřka kriminálnímu zážitku. Mladík na mě zamrkal, že vejce má, ale musí být opatrný. Další jeho kumpán na něj taky volal, ať si dává pozor. Dokonce jsme se dohodli na ceně (30 vajec za 5 dolarů, minule mi je nabízeli za 8 dolarů a když jsou slepice šťastné a veselé, tak to stejné plato stojí krásných 33 korun). Když jsme se dohodli, tak mě poprosil, jestli bych mohla dojet autem k němu za roh, že mi to hodí do auta, aby ho nikdo neviděl. Teda nikdo, hlavně policie, že. Dojela jsem teda autem za roh a tam se hádal s jiným člověkem, tak jsem nevěděla, jestli to je další kumpán nebo snad už nějaký oficír v civilu… proto jsem zamířila ještě ke k jinému stánku pro ananas.

Nakonec se dohádali a uklidnili, mladík na mě mrknul, že teda můžeme, vhodil mi na zadní sedadlo obří tašku s mnoha platy vajec a řekl mi, ať si sednu za volat a jedu dál. Bylo to trochu detektivní, ještě mi v rychlosti naskakovaly různé varianty, jak mi ukradne auto nebo něco z něj, ale všechno bylo dost přitažené za vlasy, tak jsem poslechla, skočila do auta a odvezla ho o pár bloků dál. On mezitím vyskládal 30 vajec, řekl mi kde mám zastavit a oba jsme byli s transakcí spokojení. Pak jsem zjistila, že nechce zavézt zpět, ale celou tašku odnášel do jiného domu, takže jsem mu asi pomohla ukrýt vejce před policejním zátahem u trhu. Kdo ví.

Takže takhle my tady kupujeme základní potraviny. Je to zážitek. 🙂